Markéta Trimble: Inovace v americkém právnickém vzdělávání

Právnické školství v USA ovládl názor, že současný model právnického vzdělávání neodpovídá potřebám praxe a musí být změněn, a tak americké právnické fakulty hledají způsoby, jak inovovat právnické vzdělávání. Hledání nových přístupů je však omezeno určitým sebezahleděním, které brání konstruktivnímu pohledu do zahraničí a poučení ze zahraničních systémů. A tak se nelze divit, že mnohá vylepšení, která by se dala vyvodit z praxe v zahraničí, jsou v USA prezentována jako pozoruhodné inovace.

Americký systém právnického vzdělávání, který spočívá ve tříletém doktorandském studiu, je mnohými americkými akademiky považován za nejlepší na světě. Studenti absolvují nejprve čtyřleté bakalářské studium a teprve pak nastupují na právnickou fakultu. Bezprostředně po absolvování fakulty mohou studenti složit advokátní zkoušku a po složení advokátního slibu mohou rovnou nastoupit do praxe jako advokáti. Za výhodu je mimo jiné považováno to, že studenti mají kromě právnického vzdělání díky bakalářskému studiu také vzdělání v dalším oboru, což může být přínosné v jejich právnické praxi. Jako na důkaz kvality amerického právnického vzdělávání je poukazováno na to, že v některých zemích (v Číně, Japonsku a Austrálii) byl model výhradně doktorandského právnického studia (bez předchozího magisterského právnického programu) převzat – alespoň na některých fakultách (viz článek zde).

Není však sporu o tom, že americké právnické vzdělávání prodělává těžké chvíle. Pracovní trh přišel o mnoho míst pro absolventy (viz článek zde) a počet uchazečů o studium se dramaticky snižuje (v roce 2012 klesl počet přihlášek o 13,7 % v porovnání s rokem 2011 – viz článek zde). Školné se zvyšuje, studenti se čím dál více zadlužují a čím dál méně si mohou dovolit přijímat méně placená zaměstnání. Přitom potřeba právníků neupadá – jen je to potřeba mezi lidmi, kteří si nemohou právníky za ceny advokátních kanceláří dovolit. Advokátní kanceláře již odmítají najímat absolventy s tím, že je první dva až tři roky budou zacvičovat. Místo toho advokátní firmy požadují, aby právnické fakulty dodávaly „hotové“ právníky. Tlak je tak zejména na rozšíření vzdělávání v praktických schopnostech (viz např. článek zde).

Zatímco potřeba nějak inovovat právnické vzdělávání se zdá být v USA obecně akceptována, přesvědčení, že americký systém právnického vzdělávání je přese všechnu kritiku stejně ten nejlepší systém na světě, vede k závěru, že tento systém se nemůže nic přínosného naučit od jiných systémů. Ve své snaze po inovaci je tak odkázán na vlastní tvořivost. Příklady nově objevených vylepšení však leckdy překvapí tím, jak se podobají praxi jiných systémů. Na právnické fakultě University of Virginia se například ukázalo, že místo tradiční americké právnické výuky v interaktivních hodinách může být efektivnější nejprve studentům materii přednést v rámci přednášky, a teprve poté ji prodiskutovat v menších skupinách v seminářích. Co tento přístup odlišuje od toho, co známe z evropských fakult, je to, že přednášky jsou studentům poskytovány na internetu a že počítače jsou dále využívány ve výuce během seminářů (viz článek zde). Hastings College of the Law, fakulta, která patří k University of California, se rozhodla, že nabídne svým nezaměstnaným absolventům možnost získat praxi v předem dohodnutých místech, která budou vytvořena u zaměstnavatelů na základě principu dva absolventi za jeden plat. Zaměstnavatel tak za plat, který by za normálních okolností platil čerstvému absolventovi, získá absolventy dva. Zaměstnavatelé jsou fakultou vybíráni tak, aby absolventům skutečně poskytli dostatečnou praxi. Tím tak Hastings vytváří vlastně systém koncipientů – opět něco, co evropské právníky stěží překvapí.

Pokud se tak tedy snad dá v tuto chvíli vyvodit něco z amerického systému a jeho současné krize, je poučení, že pohled do zahraničí může přispět k vylepšení vlastního systému doma. K takovému pohledu je zapotřebí více než jen zběžné porovnání (magisterské versus doktorandské studium), ale skutečné zhodnocení znalostí, které si studenti na konci studia odnášejí. Může se pak ukázat, že kvalitní pětileté magisterské studium by bylo srovnatelné se třemi roky právnického doktorandského studiav kombinaci se čtyřmi roky méně náročného bakalářského studia, jehož skutečně použitelné jádro by se dalo – alespoň v některých případech – efektivně vměstnat do dvouletého programu.

Markéta Trimble
Celý příspěvek

Promoce na Harvard University

Ve svých postech jsem se snažila zachytit hlavní body, kolem kterých se studium na Harvard Law School točí. Promoce je samozřejmě jedním z těch nejdůležitějších. Celá univerzita, čili Harvard College a všechny fakulty mají promoci ve stejný den, letos 24. května, což má za následek přibližně ztrojnásobení počtu osob pohybujících se v malé Cambridge, stejně jako v univerzitních kampusech. Promoce je samozřejmě velká událost, na kterou se všichni velice pečlivě připravují. Vše musí proběhnut dle plánu, a to správnou velikostí talárů počínaje a úpravou květin v crimson barvě (oficiální barva Harvardu) konče. Promoční den je rozdělen do tří částí: zahájení a hromadné svěření titulů prezidentkou Harvard University prof. Drew Gilpin Faust ve starém univerzitním kampusu, po kterém následuje individuální předávání diplomů děkany v kampusech jednotlivých fakult, a zakončení opět ve starém kampusu, kde hlavní host, letos Fareed Zakaria, pronese svůj projev.

Celý příspěvek

Legal Clinics a odborná periodika jako součást studia na Harvard Law School

Abych ve čtenářích nezanechala dojem, že Harvard Law School je pouze chladnokrevné na business orientované prostředí plné sobeckých studentů, ráda bych se v tomto postu věnovala druhé stránce výuky práva, kterou je aktivní zapojení studentů do vydávání odborných časopisů a právní pomoci v rámci tzv. legal clinics.

Celý příspěvek

Financování politických stran a úvahy o spravedlnosti, aneb knižní tipy z Ameriky

Ráda bych Vás upozornila na dvě velice zajímavé knihy, se kterými jsem se nedávno seznámila a jejichž autory jsou profesoři, se kterými jsem měla tu čest přijít do styku. První z nich je kniha nazvaná Republic, Lost: How Money Corrupts Congress – and a Plan to Stop It, jejímž autorem je prof. Lawrence Lessig, idol mnoha amerických právníku i neprávníků a legenda IP a internetového práva, který v současné době působí jako šéf institutu etiky na Harvard University a zároveň vyučuje smluvní právo na Právnické fakultě. Kromě toho je též politickým aktivistou, přičemž jeho hlavním předmětem činnosti, resp. kritiky je tzv. institucionální korupce. Ve své poslední knize prof. Lessig navrhuje systém, který by měl minimalizovat korupci a ovlivnitelnost politiků omezením a zprůhledněním financování politických stran, a to zejména v průběhu předvolebních kampaní. Lessig vychází mimo jiné z výsledků průzkumů veřejného mínění, ze kterých vyplývá, že velké množství Američanů je přesvědčeno o tom, že jejich (ne)účast ve volbách není podstatná, neboť hlasování členů Kongresu je ovlivňováno zejména lobbisty (“legislative subsidy”) a korupcí. Ve své knize Lessig tvrdí, že jisté pozitivní změny lze dosáhnout tím, když voliči budou sami rozhodovat o množství peněz, které budou mít politici k dispozici, čímž se sníží jejich závislost na různých zájmových skupinách a též jejich korumpovatelnost. Hlavní Lessigovou tezí je, že by sami voliči mohli politickým kandidátům na podporu kampaně darovat maximálně $100 či jim přidělit tzv. “Democracy Voucher” v hodnotě $50, které by mohl získat každý daňový poplatník za prvních $50 odvedených na federálních daních. Jedná se o velice zajímavou knihu zabývající se mnoha aspekty (institucionální) korupce a lobbyingem a snaží se hledat odpovědi na výzvy zastupitelské demokracie v 21. století.

Druhá kniha, která se domnívám, že skutečně stojí za přečtení, pochází z pera prof. Michaela Sandela nazvaná jednoduše Justice. V této knize, která do velké míry reflektuje jeho seminář na Harvardu, se Sandel zabývá nejrůznějšími otázkami politické filozofie, etiky a dalšími celospolečenskými problémy týkající se např. imigrantů a jejich začleňování do společnosti, homosexuálních svazků, rovného zacházení mezi muži a ženami, role trhu a náboženství v politice, atd. Jeden cyklus semináře Justice byl kdysi též vysílán online a jeho jednotlivé díly lze shlédnout zde: http://www.justiceharvard.org/watch/. Doufám, že tyto knihy a videa budou pro čtenáře Jiného práva stejně inspirující, jako byly pro mne a pro mnoho mých spolužáků.

Celý příspěvek

Exam Mode: in-class open / open + network / take home

Na rozdíl od několika českých právnických fakult se studenti na Harvard Law School nestresují tím, kdo bude jejich zkoušející, jaký je jeho (její) právní názor na určitou věc a zda se zrovna v den zkoušky daného studenta dobře či špatně vyspí. Veškeré zkoušky jsou totiž samozřejmě písemné a anonymní, aby byla zajištěna maximální objektivita hodnocení. Každý student proto má své identifikační číslo, kterým svou zkoušku “podepíše” a jeho jméno je tak přiřazeno až po přidělení známky, kdy je konečný výsledek ještě možné mírně modifikovat na základě práce ve třídě. Jedním z největších průšvihů, kterého se můžete dopustit je jakýkoli náznak sebeidentifikace při zkoušce, např. pokud bych, jakožto jediná LL.M. studentka ve třídě, uvedla odkaz na právní úpravu v ČR, dále (podezřelé) kontaktování vyučujících během zkouškového období a zejména plagiátorství. To je strašák, který na studenty během celého zkouškové období kouká doslova i na toaletách. Po celé škole jsou vyvěšeny plakáty upozorňující studenty na závažnost plagiátorství, jehož odhalení může velice lehce vyústit až ve vyloučení ze školy. Ostatně jednou z prvních knih, které jsme na začátku roku dostali, byla o tom, jak psát zkoušky a písemné práce a vyhnout se plagiátorství. Písemné práce jsou přísně kontrolovány a dle mé zkušenosti berou studenti plagiátorství opravdu vážně a dávají si tak velký pozor, aby své zdroje řádně citovali a nedostali se do zbytečných problémů.

Zkoušky píše každý na svém počítači ve speciálním softwaru, který umožňuje tři různé režimy: 1) “open book” ve třídě; 2) “open book” s možností přístupu na internet; a 3) “open book - take home”, kdy je na zkoušku zpravidla 8 hodin, studenti mohou používat jakékoli zdroje a mohou zkoušku vypracovat na jakémkoli místě. Ve všech případech samozřejmě platí přísný zákaz konzultace se třetími osobami. Způsob hodnocení, kdy se známky udělují na základě srovnání všech studentů ve třídě (curve), však garantuje, že si studenti během zkoušek neradí ani jakýmkoli jiným způsobem nespolupracují, neboť by se tím sami mohli dostat do konkurenční nevýhody se svými spolužáky. Když jsem zjistila, že mám na zkoušku 8 hodin a mohu používat jakékoli zdroje informací, tak jsem se zaradovala, ale radost mne záhy přešla. Otázky jsou často koncipovány tak, aby odpovědi zabraly přibližně právě 8 hodin, což nejen že nedává příliš času na googlování a dohánění nedostatku znalostí, ale člověk si též velice dobře rozmyslí, zda se vůbec naobědvá. Čili studium je samozřejmě nezbytné i v případě benevolentního režimu, kdy lze zkoušku psát v pohodlí vlastní postele. Čtenáře Jiného práva myslím nepřekvapí, že otázky směřují ke zjištění, jak studenti látku pochopili a umí aplikovat principy a právo, nikoli k přezkoušení přednesu namemorovaných paragrafů a pouček typu „právo je soubor právních norem“, přičemž důraz je kladen zejména na kvalitu argumentace. Často není pouze jedna správná odpověď, ale klíčová je kreativita při formování argumentů. Například v rámci předmětu smluvního práva jsme studovali právní názor na platnost smluv z pera soudce Cardoza a Holmse a měli jsme odůvodnit, proč se v daném případě přikloníme k tomu či onomu, co je lepší z pohledu law and economics a co je naopak prospěšnější pro společnost a mezilidské vztahy, atd. Domnívám se, že američtí studenti jsou v kreativním myšlení a v přemýšlení nad novými argumenty a možnostmi velice dobří. Mnohem lepší a zejména snaživější, než LL.M. studenti z Evropy. V rámci sokratovské metody učitelé náhodně vyvolávají studenty („cold call“), kteří se, přestože odpověď třeba neznají, do poslední chvíle snaží najít nějaký argument. V podstatě neexistuje, aby ve třídě zazněla odpověď „já nevím“. Sice se stane, že se Vás student Harvard Law School zeptá, jaký je rozdíl mezi republikou a federací (to je jen jedna z mnoha otázek, která mi vyrazila dech), ale následně ve třídě vymyslí brilantní a kreativní argument, který by Vás ani ve snu nenapadl.

Zkouškové období je samozřejmě velice stresové. Kromě všeobecného tlaku na dobré známky a obrovského množství materiálů, které musí studenti přečíst se též stává, že mají třeba tři velké zkoušky během jednoho týdne, přičemž data zkoušek jsou daná a není možné je měnit, nejsou-li k tomu závažné důvody. Nepříjemné chvíle zkouškového období, které trvá cca 2 týdny a kdy by se všudypřítomné napětí a stres dal krájet, se však fakulta snaží studentům zpříjemnit. Organizuje pravidelné profesionální antistresové masáže zad a krční páteře, nabízí čerstvé ovoce a vždy první den zkouškového období se v menze podává “půlnoční snídaně” – jak jinak, než lívance s javorovým sirupem a vajíčka se slaninou. To vše samozřejmě zdarma, resp. v rámci školného. Přestože se nejednalo o mou oblíbenou část akademického roku, tak musím uznat, že i zkouškové je na Harvardu opravdu zážitek.

Celý příspěvek

Studentské „ne” advokátním kancelářím, aneb přerod idealistických studentů Harvard Law School

Sylabus této Právnické fakulty je silně zaměřen na obchodní právo, podnikání na kapitálovém trhu, fúze a akvizice atp. Není tedy velkým překvapením, že kroky drtivé většiny absolventů Harvard Law School směřují právě do velkých advokátních kancelářích, většinou v New York City, kde jsou za své dlouhé pracovní dny a noci odměňováni astronomicky vysokými platy, a to již od samotného nástupu. Nabyla jsem dojmu, že celé studium je více než o vzdělání samotném hlavně o tom dostat nabídku v alespoň jedné z takových kanceláří. Před několika týdny v kampusu fakulty proběhla zajímavá iniciativa nazvaná „Firmly Refuse“ vybízející studenty, aby odmítli výběr budoucího zaměstnavatele pouze na základě cifry na měsíčním šeku, ale zaměřili se zejména na etické dopady své práce a uvědomili si společenskou zodpovědnost, kterou jakožto absolventi Harvardu mají. Jak již zde bývá zvykem, tato iniciativa vzbudila velké vášně, zejména na straně odpůrců. Našli se však též však příznivci se slogany typu „anybody can say no to crack, but I know superheroes who wouldn't turn down $160k.“ či „transformation of idealistic Harvard Law students into materialistic lawyer drones“.

Standardně začíná kariéra naprosté většiny studentů a absolventů Harvard Law School. Každý rok v létě před začátkem semestru fakulta organizuje „job fair“ pro budoucí studenty druhého ročníku, na který se sjíždí advokátní kanceláře z celých Spojených států, aby si zde (dva roky dopředu) vybraly své budoucí zaměstnance. Jedná se o naprosto klíčovou událost v životě téměř každého studenta, neboť na základě výsledků pohovorů dostávají (nebo nedostávají) nabídky na tzv. Summer Associate Program. Po skončení druhého ročníků tak studenti, kteří nabídky dostali, pracují cca 10 týdnů v dané kanceláři a pokud něco zásadně nepokazí, mají téměř zaručené místo po skočení studia, resp. po přijetí do příslušné advokátní komory. Všichni tedy berou tyto pohovory velice vážně, neboť se již po prvním ročníku rozhoduje o jejich budoucí kariéře. Jedním z hlavních kritérií výběru pro Summer Associate Program jsou studijní výsledky v prvním ročníku, což má za následek zvýšenou dravost a soutěživost studentů. Pro získání dobré pracovní nabídky tedy zdaleka nestačí být pouhým absolventem Harvardu, zejména jedná-li se o advokátní kanceláře v NYC. Vynikajících právnických fakult je celá řada, ty nejlépe platící advokátní kanceláře tedy nemají důvod najímat studenty se špatnými známkami, přestože jsou zpečetěné razítkem ve tvaru „H“. Jelikož jsou zkoušky známkovány na základě srovnání (curve) s ostatními ve třídě, resp. sekci (80 studentů) a pouze malé procento může dostat tu nejlepší známku, všichni si tak navzájem konkurují. Někdy se tedy stává, že Vám nikdo nepůjčí své zápisky z hodiny, neboť by se tak dobrovolně vzdal své konkurenční výhody. Takové vztahy a soutěživost se však v zásadě netýká LL.M. studentů, kteří jsou mnohem uvolněnější, neboť všichni již jednu právnickou fakultu vystudovali a drtivá většina nezůstává pracovně v USA.

Jak jsem zmínila výše, před několika týdny byla celá fakulta polepená plakáty vyzývající studenty, aby se vymanili z mainstreamu a kriticky přemýšleli o své budoucí kariéře. Tato iniciativa odsuzovala skutečnost, že absolventi Harvardu pracují pro advokátní kanceláře zastupující nadnárodní korporace, jejichž aktivity nejsou vždy pro blaho lidu, např. BP ve sporu týkajícím se škod v Mexickém zálivu, čímž se sami podílejí na jejich nemorální činnosti. Tento „protest“ dále zdůrazňoval, že argument mnoha studentů, že práce v advokátní kanceláři je pouze na pár let dokud nesplatí své dluhy, je falešný a prázdný, neboť většina lidí se nechá zlákat nevídaně vysokým příjmem a tomu odpovídající životní úrovní a nenajdou sílu odejít. Mnoho absolventů Harvardu tak místo šlechetné práce ve prospěch světa uvízne v prostředí ovládaném zájmy nadnárodních korporací a Wall Street, přestože jejich přihlášky na Harvard byly zejména o jejich idealistických plánech na záchranu lidstva a změnu světa. Kromě slepého přístupu studentů k výběrů budoucího povolání tato iniciativa kritizovala též samotnou Právnickou fakultu (kritika zevnitř je poměrně vzácná) za strukturu studia (v prvním ročníku mají studenti pouze jeden povinně volitelný předmět) a přílišnou angažovanost Career Office, která podle nich studenty zbytečně stresuje a tlačí do výběru a „upsání se“ některé z advokátních kanceláří dříve, než mají možnost se blíže seznámit s jinými alternativami ve veřejném a neziskovém sektoru. Přestože cílem iniciátorů akce Firmly Refuse bylo vyvolat diskusi o autocenzuře ve studentské komunitě a o náhlé a tiché proměně názorů studentů na jejich roli a místo ve světě, tato akce rozpoutala obrovskou vlnu nevole. Mnoho studentů mluvilo o citovém vydírání a o tom, že akce je organizována méně chytrými spolužáky, kteří nedostali nabídku zaručující obrovský plat a tak ze závisti chtějí vzbudit pocit viny u těch úspěšnějších.

Dle mého názoru otázkou zůstává, nakolik mají absolventi Harvard Law School skutečně na výběr. Většina z nich je děsivě zadlužená (průměrně 250.000 USD), což jim moc jiných možností, než je práce v komerčním sektoru nedává. Vládní agentury a ministerstva v zásadě absolventy bez zkušeností nepřijímají. Jedinou výjimkou jsou soudy, kam se však dostanou jen ti nejlepší ze nejlepších, přičemž program pro asistenty soudců trvá pouze jeden rok. Alternativou tak zůstává, kromě akademie, neziskový sektor. Na rozdíl od práce v NGO však práce v advokátní kanceláři na Manhattanu absolventům umožňuje vydělávat velké peníze a tak relativně rychle své dluhy splatit. Harvard sice může zpětně prominout školné těm, kteří např. 10 let pracují v nekomerční sféře, tento program však může realisticky fungovat pouze proto, že jej využívá minimum absolventů. Přestože se domnívám, že se nelze příliš divit, že většina z nich o jiné alternativě v zásadě ani neuvažuje, velmi mě překvapilo, nakolik je budoucí kariéra velké části studentů jedné z nejlepších právnických fakult na světě v podstatě daná a jejich rozhodování po prvním ročníku je zúžené na to, kterou z velkých kanceláří zvolí.

Celý příspěvek

Soud s Johnnym Edwardsem – bývalým protikandidátem B. Obamy

V těchto dnech probíhá v Severní Karolíně ostře sledovaný soud s bývalým americkým senátorem Johnnym Edwardsem, který byl v roce 2004 kandidátem na vice-prezidenta a později stál proti Baracku Obamovi a Hillary Clinton v demokratických primárkách. Edwards je obviněn ze zločinného spolčení (conspiracy) a zneužití příspěvku na politickou kampaň. Edwards měl údajně používat tyto prostředky k ukrývání své těhotné milenky, aby se vyhnul poškození své pověsti, čímž měl porušit zákon o politické kampani (Federal Election Campaign Act), který zakazuje použití finančního daru jakýmkoli jiným způsobem, než na kampaň.

Ze společenského pohledu dodává celé aféře na závažnosti fakt, že Edwardsova manželka měla v té době rakovinu a byla v terminálním stádiu života. Je velice zajímavé, jaký tento proces vyvolává zájem u široké veřejnosti. Nejen že se o něm hodně mluví, a každý o něm mluví, ale mnoho lidí každý den stojí hodiny a hodiny před budovou federálního soudu v Greensboro, aby se dostali do jednací síně. Minulý pátek se i mě podařilo dostat přímo na jednání, které bylo skutečně velice zajímavé, přestože velice technické a procedurálně náročné. Jednání se konalo výjimečně bez přítomnosti poroty, neboť soud rozhodoval o Edwardsově návrhu na zproštění obžaloby rozhodnutím soudu, nikoli verdiktem poroty (pravidlo 29 federálního zákona o trestním řízení). Toto rozhodnutí je naprosto výjimečné, neboť jím soud vylučuje porotu z řízení, což je považováno za závažný zásah do standardního řízení a je tak vždy podrobeno detailnímu přezkumu odvolacího soudu.

Johnny Edwards otevřeně přiznal, že ukrýval svou těhotnou milenku, které platil nejen za mlčení, ale též jí stěhoval po celých Spojených státech, aby se informace o jejich milostném poměru nedostala na veřejnost. Popírá však, že by na její ukrývání používal peníze, které dostal od svých sponzorů na politickou kampaň. Edwards tvrdí, že zmíněné finance dostal darem od paní Mellon (101 let) pouze k soukromým účelům a fakt, že je dostal právě v době demokratických primárek je pouhou náhodou. Jádro sporu tedy spočívá v přesné definici právní příspěvku na politickou kampaň a právní povahou jiného soukromého daru, který kandidát obdrží během své politické kampaně. Podobných sporů v historii USA mnoho nebylo, čehož využívají Edwardsovi advokáti, kteří postavili obhajobu na tom, že soud nemůže posoudit právní povahu soukromého daru poskytnutého v době politické kampaně, neboť by tím nahrazoval zákonodárce. S ohledem na nejasnost zákona, absenci precedentů a zejména sledovanost tohoto prominentního případu není překvapením, že soudkyně po týdenním jednání zamítla Edwardsův návrh na zproštění obžaloby a rozhodla, že případ bude posuzovat porota. Jejím úkolem tak bude posoudit, nakolik je pravděpodobné (beyond reasonable doubts), že obžalovaný zneužil peníze určené na jeho prezidentskou kampaň. Myslím že v souvislosti s přímou volbou prezidenta v ČR bychom měli tomuto řízení věnovat pozornost, neboť jeho výsledek může být zajímavý a zejména poučný též pro nás.

Celý příspěvek

Úvodní poznámky ze studentského deníčku legally non-blond

Velice děkuji za milé přivítání na Jiném právu. Je mi ctí, že jsem byla pozvána jako host na blogu, který je téměř modlou pro mou generaci právníků. Omlouvám se za zpoždění způsobené studiem na poslední zkoušku a neskutečným kolotočem kolem konce semestru. Budu se však snažit dohnat, co jsem zameškala. Jak již naznačil Honza Komárek, v letošním akademickém roce studuji v rámci program LL.M. na Harvard Law School a ráda se s Vámi podělím o své postřehy a zážitky.

Celý příspěvek

Markéta Trimble: Z exotické země zvané Oklahoma

Ze všech pozoruhodných výsledků nedávných voleb ve Spojených státech byl jeden obzvláště – řekněme exotický: návrh č. 755 na volebních lístcích ve státě Oklahoma na změnu Ústavy státu Oklahoma. Zatímco řada volebních vítězství byla v těchto volbách velmi těsná, tento návrh byl v Oklahomě podpořen více než 70 % hlasů tamních voličů. Co to tedy vlastně je, na čem se oklahomští voliči shodnou lépe než na tom, kdo bude guvernérem jejich státu? (Guvernér byl zvolen pouze 60 % hlasů).

Návrh č. 755, který mění Ústavu státu Oklahoma, je znám pod zkratkou „SOS” pro „Save Our State”, neboli „Zachraňte náš stát“, a zní následovně: „Ukládá soudům používat při rozhodování sporů federální a státní právo. Zakazuje soudům brát v úvahu nebo používat mezinárodní právo. Zakazuje soudům brát v úvahu nebo používat právo šaríja.“ I když byl návrh ve volbách voliči schválen, potvrzení tohoto výsledku volební komisí bylo prozatím pozastaveno předběžným opatřením federálního soudu pro západní okres Oklahomy z 9. listopadu.

Základním problémem návrhu je, že si řada odbrníků i laiků není úplně jista – tedy zřejmě kromě předkladatelů návrhu a alespoň 70 % hlasujících voličů v Oklahomě – co návrh znamená. Vezmeme-li návrh od konce, zdálo by se, že třetí věta je jasná. Soudy státu Oklahoma nebudou používat islámské náboženské právo šaríja. Není tedy úplně zřejmé, proč by soudy měly právo šaríja samotné použít. Jedna možnost je, že by ho mohly použít jako součást státního práva cizího státu, ve kterém je právo šaríja uznáváno jako součást státního práva například v otázkách rodinného práva, a oklahomská pravidla pro volbu práva by v dané věci odkázala na právo takového státu. Druhá věta, která se týká mezinárodního práva, se také na první pohled jeví srozumitelná, zejména ve spojení s dalším odstavcem na volebním lístku, který vysvětluje, co mezinárodní právo vlastně je. Avšak nikde není vysvětleno, zda se toto ustanovení vztahuje rovněž na mezinárodní úmluvy ratifikované Spojenými státy a zda se bude činit rozdíl mezi smlouvami, které jsou přímo aplikovatelné („self-executing“), a těmi, které byly včleněny do právního řádu Spojených států vlastními právními předpisy.

Pokud druhá a třetí věta návrhu činí výkladové problémy, zdálo by se, že je nemožné pochybovat o významu věty první: oklahomské soudy budou používat pouze federální právo Spojených států a právo státu Oklahoma. „Státním právem” je snad myšleno i právo jiných států USA. Problém je v tom, že tuto větu lze vykládat tak, že se jí vylučuje možnost, aby oklahomské soudy použily právo cizích zemí – něco, co je jinak při výběru použitelného práva naprosto normální. Znamená tato věta, že i když pravidla pro výběr aplikovatelného práva nařizují oklahomskému soudu použít právo zahraniční, soud musí vždy použít právo federální a oklahomské? Má tomu tak být dokonce i tehdy, když se jedná o právo jiného státu USA? Znamená to, že pokud oklahomský soud bude rozhodovat o smlouvě, v níž je smluvně dohodnuto použití práva jiného státu (mimo USA), soud bude takové smluvní ustanovení ignorovat? Někteří komentátoři odmítají, že by tato věta návrhu mohla zamýšlet něco tak absurdního, avšak z rozhovorů, které médiím poskytl předkladatel návrhu, se zdá, že to je přesně to, co měl tvůrce návrhu na mysli. (Viz například zde.)

Co bylo podnětem tohoto návrhu? Možná by nás napadlo, že návrh musí mít něco společného se současnou diskusí ve Spojených státech o tom, zda a do jaké míry se mají americké soudy, zejména Nejvyšší soud USA, ve svých rozhodnutích řídit zvyklostmi mezinárodního práva či se inspirovat rozhodnutími zahraničních soudů a obecně řešeními právních problémů v jiných zemích. Zdá se ale, že hlavním důvodem návrhu je obava předkladatelů z invaze islámského práva do Spojených států a Velké Británie. Ve Spojených státech tuto obavu vyvolal zejména jeden soudní spor v New Jersey, v němž prvoinstanční soud rozhodl ve prospěch násilného manžela na základě zvyklostí, které soud shledal vtěleny v právu šaríja. Odvolací soud sice rozhodnutí zrušil, ale prvoinstanční rozhodnutí zjevně zanechalo na předkladatelech oklahomského návrhu hluboký dojem. Návrh oklahomské novely si tak vysloužil odsouzení příznivci demokratické strany a americkou levicí jako projev pokračující protiislámské hysterie.

Ať už je oklahomský návrh výrazem čehokoli, jeví se být v rozporu s ústavněprávními požadavky na volbu použitelného práva. I když jsou pravidla pro volbu práva zcela v kompetenci jednotlivých států USA a Nejvyšší soud USA jen zřídka a velmi opatrně zasahuje do této kompetence, existují pro tato pravidla určitá omezení. Volba práva musí vést k právu takového státu, ke kterému má daná věc nějaký kontakt; cílem je, aby volba aplikovatelného práva nebyla naprosto libovolná a nespravedlivá. Co se týče vyloučení použití zahraničního práva, pokud by k takovému vyloučení došlo ve věci, která nemá k Oklahomě žádné nebo naprosto zanedbatelné kontakty, bude použití oklahomského práva zřejmě protiústavní. Otázkou je, kdo na oklahomskou novelu v tomto bodě zaútočí; je možné, že si budeme muset počkat, až se objeví vhodný spor, na kterém bude možné tento problém ukázat. To se může stát jak u soudu státního, tak i u soudu federálního, protože federální okresní soudy v Oklahomě musí v určitých věcech používat oklahomská pravidla pro volbu práva, která tedy bodou ovlivněna touto novelou oklahomské ústavy. Podobně lze očekávat ústavněprávní útok na ustanovení vylučující použití mezinárodního práva (kde půjde o problém nadřazenosti federálního práva a postoji federální vlády k mezinárodněprávním závazkům USA).

Prozatím je ale jedinou částí návrhu, která byla napadena soudní cestou, věta třetí, týkající se práva šaríja. Skutečnost, že tato věta je první a prozatím jediná, která je soudně napadnutá, je samo o sobě poněkud nešťastné, protože to nahrává předkladatelům zákona, kteří mohou poukazovat na to, jak je jejich návrh potřebný. Zároveň to odvádí pozornost od dalších dvou vět a hlavně naprosté zmatenosti návrhu, která vedla některé odbroníky k závěru, že se na tvorbě návrhu nemohli podílet žádní právníci. K jejich překvapení se ale ukázalo, že tvůrce návrhu je sám právník, který působil jako předseda výboru pro soudnictví v oklahomské sněmovně zastupitelů a v těchto volbách byl zvolen okresním prokurátorem ve dvou oklahomských okresech.

Návrh byl co do kategorického vyloučení práva šaríja napaden Muneerem Awadem, který je ředitelem Rady pro americko-islámské vztahy v Oklahomě (loni ukončil studium na právnické fakultě University of Georgia). Awad uvádí tři důvody, pro které by měl být návrh shledán v rozporu s prvním dodatkem Ústavy USA: 1) Tím, že návrh vylučuje, aby soudy „použily nebo vzaly z úvahu“ právo šaríja, Oklahoma oficiálně odsuzuje islám. 2) Vyloučení práva šaríja povede k zneplatnění Awadovy závěti, ve které se odvolává na učení proroka Mohameda. 3) Tím, že soudy budou muset zjišťovat, co je a co není právo šaríja, dojde k protiústavnímu zasahování státu do věcí náboženství. I když federální okresní soud prozatím nerozhodl o meritu věci, shledal trvzení žalobce dostatečná k vydání předběžného opatření, které pozastavilo potvrzení výsledků oklahomských voleb ve věci návrhu č. 755. Další jednání soudu je nařízeno na pondělí 22. listopadu.

Rozhodně nejsem znalcem prvního dodatku Ústavy USA, a nemám tušení, kterým směrem se budou federální soudy v této věci ubírat. Doufám ale, že se brzy najde příležitost objasnit soulad – nebo spíše patrný nesoulad – oklahomské novely se 14. dodatkem Ústavy USA, která ukládá státům zachovávat procesněprávní minima, a případně s článkem IV, odstavcem 1 této Ústavy, který státům ukládá respektovat právo ostatních států USA. To jsou ustanovení, ze kterých vyplývají výše zmíněné minimální požadavky na pravidla pro volbu aplikovatelného práva. Pouze přezkum souladu novely s těmito požadavky navrátí diskusi tam, kam patří – ze zhysterizované diskuse o invazi islámu a práva šaríja do USA ke konstruktivní debatě o ústavních požadavcích na volbu práva a o existujícících mechanismech, které pravidla pro volbu práva obsahují a které oklahomským soudům již dnes umožňují zamítnout použití zahraničního práva, kdykoli je takové právo v rozporu s veřejným pořádkem Oklahomy.

Doufejme, že oklahomská aféra přispěje k osvětě o mezinárodním právu soukromém - včetně pravidel pro výběr práva mezi státy USA. Znalosti tohoto oboru jsou v řadové právnické veřejnosti v USA nedostačující. Na právnických fakultách je předmět vyučován pouze jako volitelný, a protože řada státních advokátních komor předmět přestala zkoušet u advokátních zkoušek, studenti se v takových státech na tento předmět většinou nehlásí. Vzhledem ke zvyšujícímu se významu tohoto oboru by tedy bylo žádoucí, aby se podařilo přiblížit alespoň minimální základy jak laické, tak odborné veřejnosti.

A na závěr jedno doporučení. Pokud se chystáte učinit cokoli, co by vás mohlo vystavit osobní příslušnosti oklahomských soudů, raději se seznamte s oklahomským právem. Možná budete překvapeni.

Markéta Trimble

Celý příspěvek

Křesťanští rodiče odmítající posílat děti do veřejných škol jako azylově relevantní „sociální skupina“?

Zbytková kategorie „určité sociální skupiny“ v § 12 písm. b) zákona o azylu je jedním z vděčných cílů černého humoru právníků, kteří se zabývají azylovým právem z donucení. Černý humor podobného typu má občas dokonce i oporu ve spisech; maně si vzpomínám na argumentaci jedné stěžovatelky, která se snažila dovodit, že vysokoškolsky vzdělané ženy jsou v zemi jejího původu pronásledovanou „sociální skupinou“ a proto ji má české Ministerstvo vnitra udělit azyl [dnes tedy mezinárodní ochranu].

Úterní rozhodnutí imigračního soudu v Memphisu ve státě Tennessee, které stvořilo sociální skupinu uvedenou v titulku tohoto postu, však nežertuje. V kauze požádala německá rodina Romeike původem z bádenského Bissingenu ve Spojených státech amerických o poskytnutí azylu. Manželé Romeike společně vychovávají čtyři děti, které odmítli podrobit povinné školní docházce a chtějí je vzdělávat samostatně doma. Reakce německých správních orgánů bylo postupné stupňování správních sankcí, na jejichž dovršení případným odebráním dětí rodiče nečekali a odjeli do Spojených států, kde požádali o azyl. A byli úspěšní. Podrobné shrnutí skutkových okolností případu je k dispozici zde, informace o kauze pak tu či tady, plný text odůvodnění se mi bohužel zatím nikde v internetu dohledat nepodařilo.

Celý příspěvek

Kudy z nudy 2

Aneb skutečná dolce vita mimo Itálii. Jen poslouchejte! Jste pozváni na prestižní univerzitu. Zajistí Vám kancelář "all inclusive" v poklidném místě ve středu metropole a s luxusním výhledem do parku. Bude Vás obskakovat několik administrativních pracovníků, kteří jsou tu jen pro Vás. Dostanete 100.000 USD (ne žádná nula není navíc) na cca 11 měsíců. K tomu bydlení za sníženou cenu (říkejme tomu regulované nájemné) nebo všimné ve výši 20.000 USD za to, že se uráčíte tam přesunout. Složité rozhodování, že? A Vaše povinnosti? Vytvořit "něco hmotného" (something tangible), např. článek, nástřel nové knihy apod. To je všechno? Žádná povinnosti ve výuce? Žádné administrativní povinnosti? Ano, to je všechno. Nic více než "něco hmotného"...


A kde že to dávají? Na Strauss Institute for the Advances Studies of Law and Justice při NYU. A to navíc není všechno. "All inclusive" totiž "U Straussů" znamená opravdu "All inclusive". Jednou týdně "afternoon drinks" (aneb pijte co hrdlo ráčí), dvakrát týdně "afternoon snacks" (aneb je libo paštičku či kaviár). Ale pozor! Očekává se, že u toho utrousíte pár slov se svými kolegy... Pokud je naplánována nějaká prezentace na dopoledne, rozumí se tím automaticky, že brunch je zajištěn (ne nadarmo se v NYC říká, že jedním ze základních atributů dobré adresy je opravdu dobrý "brunch place" v dosahu max. 5 minut). Pokud je naplánována nějaká prezentace na odpoledne, rozumí se tím automaticky, že lunch je zajištěn. Nesnažte se pochopit rozdíl mezi brunchem a lunchem; prostě chálka bude.

Teď už zbývá jediné. Jak se tam dostat? To už je trošku horší. Přihlášky totiž neberou... Oficiální stránky říkají, že fellows jsou vybráni a pozváni ředitelem Straussova institutu, kterým není nikdo než čtenářům JP známý Joseph Weiler, a to po konzultaci s jeho kolegy. Přeloženo do češtiny, musíte být zadobře s Weilerem. Pak už jistě nebude problém splnit ostatní podmínky (trefit se do každoročně stanovované general theme atd.). Celý Strauss Institute je totiž tak trochu "one man show". Nikde to není výslovně napsáno, ale jsem si téměř jist, že Strauss Institute byl kdysi součást "balíčku", na základě něhož NYU přetáhla Weilera z Harvardu. Větší prestiž NYU nabídnout nemohla, peníze taky nejsou všechno (a ani NYU si nemůže dovolit platit všechny stejně jako Dworkina), takže museli Weilera utáhnout na něco jiného. Tak vznikl Strauss Institute. Třeba si ho jednou někdo z Čech zažije na vlastní kůži.

Celý příspěvek

Než vyrazíte na pláže

V Anglii pro mě byly největším rébusem oddělené kohoutky. Než jsem narazil na skvělé edukativní video, několikrát jsem si téměř opařil ruce. Ve Spojených státech se mi neznalost prostředí vymstila jinak. Prostřednictvím plavek.

Nevím jestli i mladší čtenáři našeho blogu pamatují obrovskou popularitu seriálu Pobřežní hlídka. Vzhledem k době (a věku), ve které jsem se na seriál díval, mě tam zdaleka nejvíce zajímala Pamela Anderson (s velice vyvinutým smyslem pro charakterní herectví) a opálené svalovce v čele s Mitchem Bucannonem jsem ponechával celkem bez povšimnutí. Tedy, aspoň mě neprovázeli ve snech jako ta Pamela. Kdybych je jen pozoroval lépe!

Seriáloví plavčíci se po kalifornských plážích proháněli v rudých kraťasech. V nich se také vrhali do zpěněných vln, aby zas a znovu zachraňovali nedbalé tonoucí (nebo popřípadě - jen tak mimochodem - lapili zločince). Plavky - tedy to, co já znám jako plavky (říká se jim „speeda“) - se tam objevily pouze v díle, kde jeden z hrdinů usiloval o kvalifikaci na olympijské hry. (Navzdory jeho podprůměrné tělesné výšce se mu to podařilo - ještě že se u něj včas objevila srdeční vada, jinak bych už nevěřil, že se to mohlo stát :-)

Poněvadž jsem svého času trávil v bazénu několik plodných odpolední týdně a nechodil se tam „koupat“, ale „plavat“ (v rámci své snahy „výše, rychleji, silněji“), měl jsem právě takové. Koneckonců, i v dobách, kdy Ian Thorpe skákal do bazénu téměř oblečený, můj oblíbený Alexander Popov je používal pořád. Nikdy mi nepřišlo divné v nich chodit do bazénu na trénink

Při návštěvě u svého dávného kamaráda Jirky (který mi spolu s jeho manželkou pomohl cítit se brzy v Americe skoro jako doma) jsme se šli koupat do bazénu, který sdílelo několik domů v rezidenční čtvrti, kde bydlel. Vzal jsem si své plavky, které se mnou strávily několik plodných hodin i v bazénu Newyorské univerzity.

U bazénu jsem ze sebe shodil kraťasy a vyloupl se ve svých spídech na svět, že teda jdu plavat (co taky jiného v bazénu dělat, ne?) A rázem mi připadalo, že stojím nahý. Upřelo se na mně hned několik zvědavých pohledů, zatímco se můj kamarád nahlas rozesmál.

„Ty vole, ty máš spída!“
„No a“, odvětil jsem nejistě, „plavky jako plavky, ne?“
„No jo, jenže tady nosej spída jenom teplouši.“

Sexuální orientaci jiných lidí považuji za jejich věc a vítám stále větší toleranci většinové společnosti k jejich odlišnosti. Jenže, být považován za gaye je asi tak příjemné, jako by Vás někdo zaměnil za ženu.

Najednou jsem pochopil hned několik příhod, které jsem zažíval na bazénu Newyorské univerzity. Pořád jsem nemohl pochopit, proč mě tam ve sprše jeden z návštěvníků opakovaně zval na večeři. (Už jste někdy nazí někomu podávali ruku? Pro mě to byla celkem nová zkušenost.)

Takže, milí heterosexuálové, pokud vyrážíte na pláže: v kraťasech, v kraťasech. A v Americe i na bazén. Jestli se Vám tak bude i dobře plavat, je však věc úplně jiná...

Celý příspěvek

Smějte se, jste na Nejvyšším soudě..., aneb hledá se český Scalia...

Johnu Paulu Stevensovi, soudci Nejvyššího soudu USA, bylo nedávno 88 let. Říká se, že na Soudě ho dnes drží především touha vyhnout se tomu, aby jeho nástupce jmenoval současný prezident…Soudce Stevens má ve svém věku rád, když si může vyjít před honosnou budovu soudu nachytat trochu sluníčka. Onehdy tam tak stál a nechával se příjemně prohřívat v jarních paprscích washingtonského odpoledne. Kolem budovy se jako obvykle rojily hloučky turistů. Soudcovský kmet si náhle všiml, že na něj jeden hlouček mává. Potěšen projevem přízně se blahosklonně usmál a zdvořile zamával zpátky. Turisté mávali o to více. John Paul si možná pomyslel něco o mocné čarodějce popularitě a ještě jednou potěšeně zamával svým zjevně rozvášněným fanouškům.

Leč „druhá strana“ to celé vnímala trochu jinak: „Panebože, mámo, nejen že ten dědek neuhne, on nám ještě mává! Křikni na něj, ať jde stranou a nekazí nám fotku...“

Tento post nebude o (ne)známosti soudců Nejvyššího soudu. Ani nebude o akci Fordhamského právního fóra nazvané "The Law Reporters: A Conversation with America's Leading Legal Journalists," kde jsme nedávno s Honzou Komárkem vyslechli z úst Jan Crawford Greenburg, která je „legal correspondent“ pro ABC News (její blog najdete zde), historku, jež mi posloužila jako volný námět k úvodní “scénce.”

Můj dnešní příspěvek bude o smíchu a veselých příhodách, které se na Nejvyšším soudě odehrávají. A to nikoliv pouze venku, kde turisté vidí v soudci Stevensovi pletoucího se důchodce a v soudkyni Ginsburg dámu, která se jim hodí leda tak k tomu, aby je před slavnou budovou vyfotila (což prý také údajně ráda udělala, aspoň tedy podle další z příhod, již dávala Jan Greenburg na fordhamském fóru k dobru).

Tu pravou „švandu“ si užijete vevnitř, na jednání nejvyšší svatyně americké justice. Aspoň se tak zdá podle „výzkumu“ profesora Wexlera z Bostonské univerzity, který se před třemi lety rozhodl na základě zápisů z ústních jednání poprvé zmapovat vtipnost devíti nejmocnějších právníků Spojených států. Jeho první „Laugh Track“ měl takový úspěch, že o něm psal i Adam Liptak v silvestrovských New York Times. Pan profesor však neusnul na vavřínech a jsa zjevně povzbuzen tímto úspěchem, rozhodl se zřejmě učinit ze zábavnosti soudců Nejvyššího soudu hlavní předmět svého akademického výzkumu, neboť na podzim loňského roku zpracoval nová data do čerstvého pokračování své zajímavé studie.

„Laugh Track II,“ s příznačným dodatkem „stále (se) smějí,“ se opět vydává po stopách poznámky „smích,“ kterou zapisovatelé lepí za vystoupení jednotlivých soudců, jež vyvolají pobavenou reakci publika. Nebudu Vás napínat, kdo je tím, kdo nejvíckráte rozčísne napjatou atmosféru ústních jednání povedenou poznámkou. Kdo aspoň trochu sleduje americký NS dobře ví, že to může být pouze jediná osoba... Kdo jej nesleduje, tomu je to určitě jasné z názvu postu. A případný zbytek se to dozví v následujícím odstavci:

Ano, jak prvému, tak druhému Wexlerově žebříčku nevévodí nikdo jiný než malý velký muž Antonin Scalia. Své „soupeře“ válcuje rozdílem třídy. Proslulý konzervativec poprvé zvítězil o 32, podruhé o 14 „smíchů.“ Stříbrná pozice pokaždé patřila soudci Breyerovi, zachraňujícímu tak čest liberálního křídla soudu (naši nejvytrvalejší příznivci si možná vzpomenou, že Breyer byl osobou, která v prvních týdnech Jiného práva vystupovala v každém druhém postu - než jsme přišli na to, že se dá psát i o jiných věcech;) Post startující lavinovitou „breyerománii Jiného práva“ najdete zde).

Za oběma premianty se pak rozřadilo zbylé pole „vtipálků,“ které pokaždé s přehledem uzavíral justice Thomas s nulovou produktivitou. Zatímco exhibicionista Scalia se ve snaze pobavit může zřejmě přetrhnout, jeho věrný konzervativní souputník sotva kdy řekne něco srozumitelného (jak poznamenává prof. Wexler, já bych si to o soudci NS říci samozřejmě nedovolil). Ale to víte, s člověkem, který by občana vlastní země nechal zavřít bez soudu, advokáta a jakýchkoliv jiných standardních procedur, a to třeba až do smrti, usoudí-li americký prezident, že je toho třeba ve válce s terrorem, si moc legrace asi jeden neužije.

To naopak takový soudce Souter dokáže věru „zasvítit.“ Prof. Wexler ve své stati popisuje, jak tento arbitr spíše liberálnějšího ražení (byť jej nominoval Bush senior) dokázal na konci minulého termu vybojovat v těsném souboji se soudcem Kennedym krásné čtvrté místo (byť takovému Gregorovi by to bylo jistě málo...). Jakým způsobem se mu to podařilo, si zájemci mohou poslechnout na vlastní uši zde (je to na konci 25. minuty záznamu). Pro ty z Vás, kdo nevládnou angličtinou, to v krátkosti převyprávím, byť napsané to trochu ztrácí kouzlo okamžiku:

Ms Manning, zástupkyně navrhovatele, omylem oslovila soudce Soutera v odpovědi na jeho otázku jako soudkyni Ginsburg. Souter ji nejdříve chladně opravil: „Já jsem soudce Souter,“ aby vzápětí v mnohem přívětivějším tónu přerušil omluvy chrlící advokátku slovy: „velice mi lichotíte...“, čímž soudě podle zvukové reakce odboural nejen přítomnou veřejnost, ale i soudce samotné.

Kdo se chce o „šašcích“ Nejvyššího soudu dozvědět více, tomu doporučuji výše odkazované příspěvky. A kdo by chtěl vědět, jak to na Soudě dopadlo letos, ten se může probrat záznamy ze všech jednání letošního „termu“ (fakt netuším, jak to v tomto kontextu nejvýstižněji přeložit do češtiny...). Nicméně vzhledem k tomu, že předpokládám, že většina z nás nemá na na rozdíl od prof. Wexlera na takové kratochvíle čas, budeme si muset počkat, až nás zase potěší dalším Laughtrackem...

Nechme se tedy překvapit, zda se Breyerovi podařilo konečně porazit Scaliu, i když po přečtení záznamu ústního jednání ve věci Medellin v. Texas (jenž jsem, věřte mi to nebo ne, četl nikoliv proto, že bych chtěl počítat „laughtery,“ ale kvůli tématu samotnému a též proto, že tam argumentoval profesor Donovan, kterého jsem v té době měl na právo mezinárodní arbitráže; mnozí z Vás, zejména pak fanoušci mezinárodního práva tento případ asi dobře znají, tak jen ve stručnosti: jde o to, zda je NS vázán rozsudky Mezinárodního soudního dvora v konkrétní kauze) se obávám, že to Scalia asi ani letos nepustil. Breyer v tomto případě sice „zabodoval“ vůči zástupci Texasu: nejdříve mu připomněl, že mezinárodní smlouvy jsou nejvyšším právem země a že tedy soudci všech států USA jsou jimi vázáni...pak se odmlčel a dodal:

„...což, myslím, zahrnuje i Texas...“,

ale Scalia nezůstal pozadu, ježto se mu podařilo pobavit publikum, když se vyznal z toho, jak si „žárlivě“ střeží pravomoc Nejvyššího soudu vykládat mezinárodní smlouvy. A že si do toho nenechá ani on ani konzervativní většina soudu mluvit od nikoho, ani od (nebo možná spíše lépe řečeno„natož pak od“) Mezinárodního soudního dvora, to je zřejmé z rozsudku vydaného v této věci letos na jaře. To je ovšem věc, která už mi tolik směšná nepřijde...

Ale dost už o Spojených státech, pro našince mnohem zajímavější by mohl být pohled do českých luhů a hájů. Na kolik jsou naše soudkyně vtipné a naši soudci vtipní? Kolik legrace si člověk v soudní síni užije?

Bohužel, jakožto člověk pohybující se většinu mého dosavadního profesního života mimo české soudní síně, nemohu být tím správným posuzovatelem. A i když je pravda, že o rozsudky (nejen) našich soudů, na kterými jsem se od srdce zasmál, by nouze nebyla, tak to není zrovna ten druh „zábavy“, o němž byla v tomto postu řeč (nehledě na to, že judikáty vyvolávající pocity od smíchu až po pláč dostávají na Jiném právu dost prostoru nejen v jiných postech ale i v komentářích). Ani „vtipně“ spekulovat na téma, kterého soudce či soudkyni toho kterého soudu si může jeden poplést, se mi nechce, abych někoho třeba ještě neurazil, což bych samozřejmě nerad.

Takže kdo je podle Vás českým Scaliou a jakou nejvtipnější hlášku jste v soudní síni zažili, to mi musíte sdělit spíše Vy, milí čtenáři, komentátoři či spolubloggeři. Máte-li chuť, můžeme z toho v komentářích udělat takovou anketu:-)

P.S. : Pokud bude následujících pět postů na Jiném právu obsahovat slovo Breyer, tak aspoň budete vědět, kdo za to může...;-)

P.P.S. : Jen mě tak ještě napadlo, kolik by tak asi u nás lidí poznalo od pohledu soudce Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že já sám bych poznal tak možná polovinu, tak je jediné štěstí, že budova v Joštově není naštěvovanou atrakcí, to by jinak chudáci soudci nemohli vylézt ven, aniž by nemuseli fotit nějaké turisty...;)

Celý příspěvek

Když právník "jen dělá svoji práci"

Debata, kterou oživilo zveřejnění Yooova memoranda o mučení, přináší i jednu otázku, která je zajímavá v českém kontextu. Týká se odpovědnosti právníka, když „pouze“ vykonává svoji práci - poskytuje právní rady. Udělal nakonec Yoo něco špatného, když sepsal svoje memorandum způsobem, za který je dnes kritizován? A je nějaký rozdíl, když „tu práci“ děláte pro vládu?


Oskarový dokument, který uvedla minulý týden Česká televize, jen potvrzuje, že memoranda nebyla nijak akademickým cvičením - během vyšetřování americkými jednotkami mohlo dojít i k usmrcení vyslýchaných. Film Taxi na temnou stranu vypráví příběh prostého vesničana, kterého v prosinci 2002 zatkli Američané na základě falešného svědectví placeného informátora kvůli podezření z účasti na bombovém atentátu. O několik dnů později zemřel na následky mnohačetných zranění způsobených při výsleších (o dokumentu informuje např. časopis Respekt).

Dodejme, že v tomto případě vyšetřovatelé způsobením smrti vklouzli i do Yoovy úzké definice mučení, neboť jedno z memorand - podepsané vysoce postaveným úředníkem ministra spravedlnosti Jayem S. Bybee [pdf]- definovalo mučení jako techniku, která „musí odpovídat intenzitou bolesti doprovázející závažné tělesné poranění, jako například selhání tělesných orgánů nebo dokonce smrt“ („must be equivalent in intensity to the pain accompanying serious physical injury, such as organ failure, impairment of bodily function, or even death“).[Zde můžete nalézt rozhovor s tvůrcem dokumentu, v 2. minutě záznamu se vyjadřuje i přímo k osobě Johna Yoo]. Případ jen naznačuje, jak asi vyšetřovatelé obecně postupovali - a jak možná i nadále postupují.

Jak vyplývá z rozhovoru s Johnem Goldsmithem, Yoovým kolegou, který se memorandům na Ministerstvu postavil, Yoo psal memorandum v době, kdy už vyšetřovatelé tvrdé výslechové metody používali a podle všeho si musel být vědom, že je jeho memorandum posvěcuje.

Je na tom ale něco špatného? Na jedné z posledních hodin zde na NYU profesor Neuborne uvedl, že by od právníka, „který dělá jen svoji práci“ (což je Yooova obhajoba) čekal mnohem více. Podstatou je podle něj odlišení situace, ve které se nachází advokát, který má svého klienta obhájit před soudem, doslova ho „vysekat z maléru“, a situace, ve které je právník, na kterého se obrátí klient o radu ještě před tím, než uskuteční zamýšlené jednání. V podruhé jmenované situaci je právník Neubornovými slovy „law enforcement official“ - má svoji radou napomáhat dodržování práva, nikoliv jeho porušování. Jak Neuborne uvedl, Yoo svoji radu poskytoval v době, kdy se administrativa ptala do budoucna, jaké techniky jsou nebo nejsou zakázány (popřípadě zda jejich použití může posvětit pouze prezident jako „commander in chief“). Byl tedy v postavení „law enforcement official“ a měl mnohem více vážit, zda je výklad dotčených ustanovení skutečně jediný možný a plně obhajitelný. V tomto ohledu Yoo fatálně selhal. (Viz tento názor Davida Lubana z blogu Balkinization.)

Při Neubornově výkladu jsem si vzpomněl na nedávný článek v Hospodářských novinách, který kritizoval českou vládu za způsob, kterým vede svoji obhajobu před Soudem pro lidská práva ve věci regulovaného nájemného. Vládní zmocněnec měl ve svém vyjádření argumentovat „značně nevybíravě“. Jenže co jiného měl jako advokát státu dělat, pokud chce, aby stát před soudem uspěl? Nebo snad existují nějaká omezení pro advokáta, který zastupuje stát - nad rámec omezení, která platí pro každého advokáta?

A ta otázka není řečnická, přiznám se, že na ni nemám pevný názor. Intuitivně bych na ni dal kladnou odpověď, obtížně se mi ale hledají argumenty, proč by tomu mělo být. Snad proto, že vládní advokát zastupuje státní moc, která mj. reprezentuje určité hodnoty? Chci však na druhou stranu, jako daňový poplatník, aby kvůli tomu stát prohrával spory? (Pro pořádek uvádím, že v případě sporu s majiteli domů se domnívám, že by měl stát s majiteli uzavřít smír, který by reflektoval skutečnost, že se v České republice několik let pošlapávala vlastnická práva, za ignorace několika rozhodnutí Ústavního soudu; a stejně tak si myslím, že by stát měl ve sporu prohrát - ačkoliv jinak právníkům od Víta Schorma moc fandím:-).

Druhá moje poznámka se váže k roli vládních právníků, poskytujících svoje rady mimo rámec soudních sporů. Jak mi Dan Kahan (profesor z Yale Law School, který o Yooovi a Goldsmithovi mluvil jako o "špatném a dobrém" právníkovi ve svém projevu k čerstvým absolventům) nedávno napsal, Yoo a další právníci kteří se na vypracování memorand podíleli, jsou v současné době vyšetřováni Úřadem pro odpovědnost Ministerstva spravedlnosti. Americká administrativa tedy má sama v sobě zabudovaný určitý obranný mechanismus proti selháním svých právníků. Česká administrativa naštěstí tak palčivé problémy, jako ta americká neřeší. Myslím však, že by nebylo na škodu zamyslet se nad tím, o čem všem čeští vládní právníci rozhodují a zda je přitom někdo kontroluje.

Celý příspěvek

Druhé memorandum týkající se mučení bylo zveřejněno

David Kosař nám poslal zajímavý příspěvek, který se týká memorand Johna Yoo o přípustnosti mučení jako vyšetřovací techniky a pravomoci administrativy jej provádět. Pod Davidovým informativním příspěvkem, který v závěru klade několik zajímavých otázek, jsem si dovolil připojit několik svých poznámek.

Nevím, jestli měl Honza Komárek jen dobrý čuch či jen dostal ve správnou chvíli správné echo nebo to byla jen shoda náhod, když do své nedávné úvahy v Respektu (reprodukované i na JP s nadmíru hojnou odezvou) zakomponoval i Johna Yoo a jeho neslavné Torture Memo, každopádně bych rád upozornil na skutečnost, že druhé Torture Memo z pera Johna Yoo bylo před pár dny (přesně dne 31. 3. 2008) deklasifikováno. Tento krok vyvolal vcelku pochopitelně v USA velké pozdvižení a plní stránky všech významnějších blogů (např. zde, zde a zde), ale třeba i časopisu Esquire. Chtělo by se mi v duchu Respektu popřát inspirativní čtení, ale v tomto případě má ta inspirace notnou dávku pachuti. .

Nechci zde znovu otvírat otázku, kdo je dobrý, a kdo je špatný právník, ale neodpustím si pár poznámek. Memo má 81 stránek a jak poznamenal Orin Kerr, celé memo „sounds very lawyerly in its arguments“ (volně přeloženo „vypadá z právního hlediska velmi profesionálně“). Na první pohled obsahuje nepřeberné množství citací, slušně argumentuje, vypořádává se s protiargumenty, prostě na první pohled kvalitní scholarship [však on Yoo je taky profesor na University of California at Berkeley School of Law (Boalt Hall)]. Teprve bližší čtení odkrývá řadu děr a zjednodušení. Jack Balkin to popsal trefně: „nikdo by neměl podceňovat, čeho jsou právníci na dostatečně vysokých postech schopni, [zvlášť] když jsou vyzbrojení právnickou hantýrkou“. Z toho plyne, že dobrý právník (ve smyslu „argumentačně zručný“) je paradoxně daleko nebezpečnější než ten špatný. Takže apel alternativní k tomu Honzovu zní „Woe, onto Us, Lawyers!“.

P.S. V USA mají evidentně odlišný pohled nejen na trest smrti, ale i na definici mučení. I liberálové navíc akceptují mučení (byť nepřímo poskytnutím imunity osobám mučení provádějícím) minimálně v situaci tzv. ticking bomb scenario (takže mučení je způsobilé poměřování…), Yooa kritizují primárně za to, že posvětil mučení v příliš širokém měřítku. Aby zaplesalo i srdce komparatistovo, odkazuji na protichůdné názory Nejvyššího soudu Izraele (HCJ 5100/94 Public Committee Against Torture v. Israel [1999] IsrSC 37, § 39: „We are aware that this decision [physical interrogation techniques unlawful even in ticking-bomb situations] does not ease dealing with [the harsh] reality. This is the destiny of democracy, as not all means are acceptable to it, and not all practices are open to it. Although a democracy must often fight with one hand tied behind its back, it nonetheless has the upper hand. Preserving the rule of law and recognition of an individual's liberty constitutes an important component in its understanding of security. At the end of the day they strengthen its spirit and strength and allow it to overcome its difficulties.“) a Nejvyššího soudu Indie (Shri D.K. Basu v. State of West Bengal (1997) 1 S.C.C. 416, 418, § 34: „[The] challenge of terrorism must be met with innovative ideas and approach. State terrorism is no answer to combat terrorism. State terrorism would only provide legitimacy to 'terrorism'. That would be bad for the State, the community and above all for the rule of law. The State must, therefore, ensure that various agencies deployed by it for combating terrorism act within the bounds of law and not become law unto themselves.“). Evropské soudy, alespoň pokud vím, dosud o „ticking bomb scenario“ rozhodovat nemusely, ale vzhledem k poslední judikatuře ESLP (Saadi proti Itálii – obecně k mučení) i BVerfG (1 BvR 357/05 anglické shrnutí a německé plné znění – ad hodnota lidské důstojnosti a lidského života pasažérů při sestřelování letadel unesených teroristy) lze těžko očekávat následování amerického přístupu.

P.P.S. Rukavice hozená Petrovi Břízovi: akceptuješ, že v USA mohou legitimizovat waterboarding a jiné praktiky stejně jako trest smrti a Honza jen provokuje – Tvými slovy – „k honům na čarodějnice“? Nebo se Honzův apel od toho Pötteringova nějak liší? Předem se omlouvám za malé popíchnutí.


Využiji té příležitosti a vyjádřím se k několika otázkám, které tu David nadnesl.

Za prvé, myslím, že ne všichni liberálové mučení podporují i za okolností tzv. „scénáře tikající bomby“, respektive zpochybňují použitelnost tohoto scénáře pro účely debaty „mučení ano či ne“ (viz tyto posty na Opinio Juris a na mém oblíbeném Balkinization). Nemyslím tedy, že lze trest smrti a mučení spolu srovnávat - domnívám se, že na užitečnosti trestu smrti panuje ve Spojených státech daleko větší konsensus.

Za druhé, když jsem tu psal o Yoovi jako o „špatném právníkovi“, měl jsem mimo jiné na mysli jeho postup při psaní memoranda, kdy se snažil předestřít argumenty jednoznačně podporující možnost administrativy mučící opatření přijmout, bez ohledu na Kongres a bez ohledu na Ženevské konvence, a tvrdit, že to takto umožňuje platné právo. Můj apel tak spíše směřoval na individuální odpovědnost právníků za to, co dělají, nikoliv na to, zda je ve Spojených státech akceptováno mučení či nikoliv (po pravdě, ten můj článek se týkal hlavně nutnosti na tuhle odpovědnost právníků upozorňovat při výuce práva, a byl jsem sám překvapen co všechno v něm někteří dokázali najít). Když včera profesor Neuborn komentoval Yooův případ, zejména tedy to, jak se Yoo bránil, tím že dělal „pouze právníka“, řekl: „Já si od právníka představuji daleko více, než to co předvedl Yoo“. Za pravdu mu možná dává i současné vyšetřování Yooa Ministerstvem spravedlnosti (jeho Úřadem pro odpovědnost). (Yoo je ještě navíc žalován jedním z vězňů odsouzeným za spolupráci s teroristickými organizacemi -viz zde).

Pokud jde o Němce, ti už scénář tikající bomby řešili: viz zde. Jednalo se o vyhrožování mučením jednomu z únosců dítěte, kterému hrozila smrt (bohužel bylo v okamžiku vyšetřování již mrtvé). Případ se dostal i k soudům, píše o něm například Florian Jessberger v článku „Bad Torture — Good Torture? What International Criminal Lawyers May Learn from the Recent Trial of Police Officers in Germany“, Journal of International Criminal Justice 2005 3(5):1059-1073 (odkaz na článek je zde, není však veřejně přístupný). Vyšetřovatelé byli shledáni vinnými , trest jim však vzhledem k převažujícím polehčujícím okolnostem nebyl uložen.

Rád bych se k otázce odpovědnosti právníků vrátil, doufám, že se mi to mezi psaním ostatních věcí povede.

Celý příspěvek

Právníkovy správné odpovědi s bonusem

V posledním vydání Respektu z minulého týdne, v rubrice „Na pozvání“, jsem publikoval úvahu, která navazuje na diskusi s Vojtěchem Ceplem o tom, co chybí českému právnickému vzdělávání. Dovoluji si ji tady nabídnout i čtenářům Jiného práva s dvěma dodatky a jednou omluvou, které připojuji na závěr.

Právníkovy správné odpovědi

„Musíte sami přemýšlet, jaká je správná odpověď“, vyzývá profesor práva Burt Neuborne na Newyorské univerzitě svoje studenty, „já vám ji dát neumím“. I touto větou se dá ve zkratce vystihnout rozdíl ve výuce práva ve Spojených státech a v Evropě. Ve většině evropských zemí, včetně České republiky, servírují vyučující svým studentům „jediné správné odpovědi“ jako na talíři. Právo přece musí obsahovat jasná pravidla chování, jinak by nebylo právem a lidé by jej nepotřebovali.

Ve Spojených státech jsou naopak studenti vedeni k poznání, že často záleží na nich samotných, jaké právo bude. Zároveň jim profesoři zdůrazňují, jak velká odpovědnost to je. A že se před ní nelze schovat za texty právních předpisů.

Špatný a dobrý právník
John Yoo byl jedním z nejlepších absolventů svého ročníku na Yalu. Před několika lety sepsal pro Bushovu administrativu nechvalně proslulé memorandum, které konstatovalo, že Spojené státy nejsou vázány mezinárodními úmluvami zakazujícími mučení. Na kritiku, jež se v reakci na memorandum zvedla, jen odpověděl: „to není politika, takové je právo“.

Naštěstí se na americkém ministerstvu spravedlnosti našel jiný absolvent Yalu, který měl odvahu se svým nadřízeným postavit a memorandum zpochybnit. Z ministerstva musel odejít.

Dnes však jeho příběh vypráví profesor Kahan yaleským studentům při promoční slavnosti. Na závěr jim říká: „To, zda jste dobří právníci, nakonec nebude záležet na tom, kolik předpisů jste se naučili. Bude to záviset na tom, jak dobří jste lidé“. Yoo byl špatný právník nikoliv proto, že by neznal zákony. Byl špatný, poněvadž couvl před odpovědností označit zlo a pokusil se schovat za právo.

Problémy českého právnického vzdělávání
České právnické fakulty bývají často kritizovány za svoji odtrženost od praxe. Na blogu „Jiné právo“ si nedávno soudce Vojtěch Cepl mladší postěžoval, že se studenti neučí „právnické řemeslo“. Mohou za to podle něj učitelé, kteří ze školních škamen přešli rovnou za katedru a o praxi slyšeli pouze vyprávět.

Zčásti má určitě pravdu. Koneckonců profesor Neuborne, zmíněný v úvodu, je veteránem stovek řízení před americkými soudy. V mnoha případech, o kterých se dnes učí američtí studenti, vystupoval jako advokát a na jeho výkladu to je poznat.

Nemyslím však, že by odtrženost českých vyučujících od praxe byla tak palčivým nedostatkem. Při pohledu na profesní životopisy vyučujících v Česku totiž zjistíme, že mnohých vedle svého úvazku na fakultě pracují naplno jako advokáti. Problémem je spíše jejich vytíženost a neochota věnovat se svým studentům, než neznalost praxe.

Kultura jediných správných odpovědí
Skutečným problémem našeho právnického vzdělávání je kultura „jediných správných odpovědí“.

Právnické řemeslo se podle mého názoru učí nejlépe v praxi a v porovnání s ní budou fakulty vycházet vždy hůře. Na druhou stranu, vychovat právníky k tomu, aby činili správná rozhodnutí a byli si vědomi své odpovědnosti, by měly především fakulty. Jenže tady se mi zdá, že současný styl výuky pouze kopíruje naši společnost. I zde stále ještě vyhrávají ti, kdo si nárokují správné odpovědi na všechno, aniž by chtěli naslouchat druhým a o své pravdě pochybovat.


Nejprve dodatky: pokud Vás zaujal projev profesora Kahana k absolventům Yaleu, naleznete jej zde [pdf]. A pokud se chcete dozvědět více o příběhu „správného právníka“, nalistujte si toto vydání N.Y. Times Magazine.

A teď omluva: snažím se omezovat recyklování svých textů publikovaných jinde na minimum, snad mi to tedy tentokrát díky bonusům odpustíte. Bohužel mám při pohledu do diáře, kde na mě křičí několik termínů, pocit, že se k ničemu jinému stejně ještě nějaký čas nedostanu... Celý příspěvek

Tak o sobě něco napište, já vám to pak podepíšu

Čtenáři Hospodářských novin si dnes jistě všimli nového hodnocení právnických fakult v České republice. Jelikož jsme na Jiném právu již o (ne)možnosti srovnávat mezi sebou jednotlivé české fakulty poměrně široce diskutovali (zejména zde a zde), nechci se nyní k tomuto tématu vracet (tento příspěvek tedy slouží mj. také jako „skryté zpravodajství“:-). Jedním z kritérií, které se mi velmi zamlouvá, je možnost vyjet během studia do zahraničí - nejčastěji v rámci programu Socrates/Erasmus. Jak už jsem tady psal:

V rámci [tohoto kritéria] je důraz kladen na možnost samostatného růstu studenta a zejména pak jeho možnost obohatit se studiem v zahraničí. Ta se mi jeví klíčová za současného stavu, kdy považuji právnické vzdělávání v ČR za nevyhovující. Pokud vím, mnozí zaměstnavatelé rovněž ke studiu v zahraničí přihlížejí při výběru svých budoucích zaměstnanců.

I zde jsou mezery, které však v rámci vypracovávání dotazníku není možné podchytit: např. to, jakým způsobem fakulta integruje studenty, kteří se vracejí z programu Erasmus: započítá jim v zahraničí absolvované předměty? Vyjde jim vstříc s absolvováním studijních povinností po návratu (např. flexibilita se zkouškovými termíny)?

Zmínka o možnostech studia v zahraničí mi oživila myšlenku na příspěvek, který jsem chtěl napsat už před delší dobou: akademická doporučení, se kterými se studenti často poprvé setkají právě se svojí přihláškou do programu Socrates/Erasmus.

Zažil to asi každý, kdo se hlásil na některou ze zahraničních univerzit: jedním z dokumentů, které je třeba předložit, je i doporučení od vyučujícího. Sám se dokonce domnívám, že pokud v rámci přijímacího řízení neabsolvujete pohovor, jedná o dokument z nejdůležitějších (to tedy neplatí o samotném programu Socrates/Erasmus, který mě inspiroval k tomuto příspěvku; pokud vím, nějakou formu pohovorů se studenty provádějí všechny fakulty, které své studenty do zahraničí vysílají). Jenže jak takové doporučení získat, když během svého studia nijak nevybočujete z masy stovek studentů? A jak Vám má vyučující takové doporučení napsat, když si Vás vůbec nepamatuje?

Pokud vím, zcela obvyklé řešení v našich krajích je, že vyučující řekne: „tak si to nějak napište, dejte mi to a já to podepíšu“.

Oba aktéři tohoto kompromisu asi vědí, že to není ideální řešení: dotčený vyučující přeci svým jménem za doporučovaného do určité míry „ručí“ a tak by o něm měl alespoň něco vědět. Na druhé straně student, který si má sám psát doporučení, je také vystaven nezáviděníhodné situace, alespoň pokud se nejedná o cynického pragmatika: zkuste sami sobě napsat doporučující dopis! Vsadím se, že kdyby ho za Vás napsal někdo jiný, bude Vás chválit více, než kdy dokážete sami.

I otrlý cynik se pak možná zastydí, když poprvé žádá o doporučení v akademické kultuře, kde se takové věci berou vážně: pravidlem je, že student své doporučení ani nevidí a dostane ho v zapečetěné obálce. V takovém prostředí pak mají doporučení aspoň nějaký smysl.

Možná se budete divit, ale problému s masovostí studentů a nutností psát jim doporučení čelí profesoři ve Spojených státech také, zejména na velkých právnických školách, kde může být v jednom kursu (zejména těch hlavních předmětů) i více než sto lidí.

Jejich řešení však je poněkud odlišné od toho českého. Dobře ho ilustruje dokument dostupný na stránkách jednoho z profesorů na NYU, Barryho Friedmana. Memorandum nazvané References and Letters of Recommendation [pdf]začíná slovy:

This memorandum sets out my policy and procedures regarding my providing references and letters of recommendation. I consider performing these tasks an important part of my job. Indeed, it is in the interest of our community to see that students and alumni have the best chance to pursue their career and professional goals. Thus, in most cases my answer to a request is “yes.” Nonetheless, there are sometimes considerations that militate the other way. In addition, in order to permit me to do the best job for you, there are some procedures I will ask (read: insist) that you follow. I regret if these requirements seem onerous. Please take into consideration the large number of requests I receive, as well as my main consideration: to do the best I can for you. Your assistance is necessary to make this work.

Na následujících stránkách pak popisuje kroky, které musí student učinit, aby mu Friedman doporučení napsal. Co je však důležité, sám zdůrazňuje, že kvalita doporučení se bude lišit podle toho, zda se student na hodinách nějak aktivně projevoval, zda mu například pomáhal jako asistent a podobně. Friedman tak dává jasně najevo, že ačkoliv doporučení odmítne jen v odůvodněných případech, co v něm bude napsáno, záleží z velké části na studentovi.

Myslím, že není nic nemožného podobnou praxi zavést i u nás. Chcete doporučení od respektovaného vyučujícího, kterého navíc v zahraničí i znají? Přihlaste se na jeho seminář, choďte na nepovinné přednášky a snažte se být aktivní.

Podobně lze říci i vyučujícím: začněte rozlišovat mezi studenty a opravdová doporučení pište jen těm, které opravdu znáte, přičemž jim však dopředu dáte vědět, jaká jsou pravidla hry. A přestaňte ta doporučení jen podepisovat.

Celý příspěvek

Oddělené kohoutky... já se z nich snad zblázním!!!

Pokusím se tu navázat na Michalovy kulturní posty, kde nás seznamoval s taji italské kuchyně. Ne, nebojte, nebudu psát o skvělých amerických hamburgrech ani anglických párcích. I když, hamburgr z čerstvého hovězího masa, na který mě tu pozval můj kamarád, to je úplně jiné kafe než to, co Vám prodají v MacDonald’s. A ani ty párky v Anglii nejsou tak špatné, jak by se zdálo z jedné z epizod seriálu Ano, pane ministře.

O čem chci dnes psát, je zvláštnost anglické koupelny: oddělené kohoutky. Skutečně, ve všech umyvadlech a vanách, ať jsou to soukromé byty nebo veřejné záchodky, všude najdete kohoutek na teplou a na studenou vodu, každý z jedné strany umyvadla. Že se Vám tedy nikdy nepovede namixovat si takovou teplotu vody, kterou byste chtěli, je nabíledni.

Zdá se, že se jedná o podobnou britskou zvláštnost, jako je jízda vlevo nebo suchý humor. Už v roce 1942 si totiž nikdo jiný než Winston Curchill do svých pamětí zapsal, jak je to skvělý vynález, možnost namíchat si v jednom kohoutku vodu na teplotu, která jeho rukám vyhovuje. Poněkud překvapivé je, že si tento objev zaznamenal při návštěvě luxusního hotelu - v Moskvě. Ani to však nepřimělo tohoto velkého lídra, aby podobné pohodlí vymohl i pro své občany.

Oddělené kohoutky se staly dokonce předmětem debat v Parlamentu: jeden z poslanců za konzervativce pogratuloval „rozvinutějším civilizacím že přijaly vyvinutější koupelnovou techniku“. Podle něj však oddělené kohoutky „slouží dobře svému účelu a přitom neplýtvají vodou“.

To má pravdu. Když Vám z jedné strany teče vařící voda, z druhé ledová, tak se skřípějícími zuby zvolíte tu druhou a mytí rukou moc neprotahujete. Potvrzuje to i jeden z výrobců koupelnové techniky v Británii: „Britové jsou celkem spokojení s mytím rukou ve studené vodě. Možná to pomáhá tříbit charakter“.

Změkčilí cizinci však takové techniky otužování se příliš neoceňují a slyšel jsem, že na Facebooku je založena skupina, která se jmenuje „Oddělené kohoutky - z těch se snad zblázním!“ A pravdou je, že na oddělené kohoutky se debata mezi zahraničními doktorandy stáčí dost často (vedle myší, které se po kolejích ze 14. století prohánějí celkem bezstarostně, neboť tam již za ty stovky let mají jaksi domovské právo).

Jak ukazuje toto kouzelné instruktážní video na youtube, oddělené kohoutky jsou cizincům i nebezpečné. Zhlédnout to stojí za to, upozorňuji však, že je to jen pro silné povahy. Hlas moderátora tam říká, že příchozí ze zahraničí mohou být překvapeni „vyvinutým koupelnovým systémem na šetření vodou“...

Ledva jsem si zvykl na anglické koupelny, vyrazil jsem objevovat Ameriku. Jeden z prvních objevů byla skutečnost, že si zde sice teplotu vody namixujete, nemůžete ale regulovat sílu proudu, hlavně ve sprše.

Hned první noc po svém příjezdu na newyorskou kolej jsem strávil asi deset minut v ledové koupelně. Až po mnoha experimentech a vzteklého házení šampónem jsem přišel na to, že si tam vystačím s jediným kohoutkem: s tím, který spustí vodu a dalším otáčením už jen reguluje množství vody.

Ale to už mě nevyvede z míry. Daleko spíše mě stále zaráží místní zvyk hodnotit bezpečnost čtvrtí New Yorku podle toho, kolik vražd tam mají - denně. Ale o tom zas jindy...

Celý příspěvek

Příspěvek, který poruší hned několik přikázání (dobrého) bloggera

Ve sborníku, který připravujeme k výročí Jiného práva, formuloval Petr Bříza (který mi už v životě udělil vícero dobrých rad) desatero přikázání dobrého blogera. Jedno z nich zní:

3. Opiješ-li se, nezabloguješ! Když přijdete pozdě v noci domů unaveni z restauračního zařízení, nezapínejte už počítač. A když už to uděláte, nedívejte se na blog. A pokud se přece jen podíváte a budete mít nepřekonatelný pocit, že je třeba na něco zásadně reagovat a Váš komentář zkrátka nepočká - odolejte, protože jinak si budete ráno nebývale jisti, že by býval počkal...

Dobrá, mohu si říkat, že po dvou žejdlících Blue Moon, nebo jak se to dnešní levné pivo v Duke's jmenovalo, nejsem "unavený", a proto se na mě hypotéza Petrovy normy nevztahuje. Navíc, počítač už byl zapnutý a já se podíval na stránky Hospodářských novin, ne na blog. Nakonec, ty dva žejdlíky jsme vypili spolu s Petrem (a ještě s jedním z našich čtenářů, Jurajem Alexandrem, který se vyloupl tady v N.Y.) a on mi zítra určitě řekne, že to se mnou tak hrozné nebylo.

Ale já jsem si uložil ještě jedno sebeomezení. Alespoň chvíli to vydržím a nebudu nijak komentovat výkony současného pana prezidenta (přestože zejména na poli právním by snad bylo možné založit samostatný blog), ani volby prezidenta republiky.

Dobrá, vrtá ve mně červík, ale následující se týká volby prezidenta jen zprostředkovaně. Tak jej snad tolik neporušuji.

Když jsem si dnes "po návratu z restauračního zařízení" přečetl v Hospodářských novinách, že se pan Lisse, ředitel Ústavu práva a právní vědy, o.s. (neplést se státní institucí Ústav státu a práva) vyjádřil, že Jan Švejnar není vlastně profesorem, tak jsem prostě neodolal. Podle něj

V angloamerickém právním okruhu znamená označení profesor "učitel" a nemá spojitost s akademickými tituly. V angloamerickém právním okruhu kontinentální obdoba titulů "doc." a "prof." neexistuje, a označení docent nebo profesor označuje toliko mzdové zařazení na konkrétní univerzitě a nejedná se tedy o titul v evropském slova smyslu, který by byl udělen nastálo.

Myslím, že jsme zde několikrát diskutovali o tom, co to obnáší, stát se profesorem na právnické škole ve Spojených státech. Domnívám se, že v ostatních společenských vědách (tedy i v ekonomii) to bude ve Spojených státech podobné. Navíc pan Lisse zřejmě neslyšel o tom, že ve Spojených státech mají profesoři definitivu ("tenure").

Nevím. Možná by snad mohl pan Lisse vyjet za hranice svých obzorů (tj. za hranice ČR) a podívat se, jak to "angloamerickém právním okruhu" vlastně funguje. Anebo třeba alespoň číst náš blog? To lze i z pohodlí domova...

PS: Více z desatera naleznete v knize Jiné právo off-line, aneb co v právnických knihách nenaleznete, vydává nakladatelství Auditorium (žádejte u Vašich knihkupců v průběhu měsíce března).

PPS: Další ponor do nitra bloggerovy duše nabízí hned několik příspěvků tamtéž.

PPPS: Petrovi slibuji, že se na dlouhou dobu jedná o můj poslední prohřešek proti jeho desateru. .

Celý příspěvek

Profesor Rudolf Kraj a Radovan Krejčí(?)

Když jsem si dnes v Hospodářských novinách, přečetl že „Klaus má titul díky Švejnarovi“ vzpomněl jsem si na dávnou debatu, kterou jsem v kterési hospodě vedl. Nepřipadá mi nic divného, pokud Jan Švejnar shledal, že Klausova práce splňuje požadavky na profesuru udělovanou VŠE (a všimněme si, že zároveň Švejnar také říká, že pokud by řízení probíhalo na „dobré zahraniční univerzitě“, doporučit by ho nemohl). To by přece neměla být otázka momentálních sympatií, ale otázka alespoň částečně objektivního hodnocení, na základě jeho přínosu pro ekonomickou vědu. Nebo ne?

Otázkou je, zda v době získání své profesury skutečně Klaus splňoval požadavky na získání vědeckého titulu, když podle HN „některým akademikům vadilo, že Klaus titul získal v době, kdy byl ‚jen‘ aktivním a mocným politikem, který v akademické sféře nepůsobil“.

„Klaus přece provedl ekonomickou transformaci na počátku devadesátých let, titul si zaslouží!“, říkali mi kamarádi u piva.

A jsem u toho, co má vědecký titul reprezentovat. Poněvadž se tehdy diskuse odehrávala mezi mými přáteli od sportu, některými z nich absolventy Fakulty tělesné výchovy a sportu, kontroval jsem: „Takže když teď Ruda Kraj získal stříbrnou medaili na olympiádě, tak by od FTVS měl dostat aspoň doktorát, ne?“

V tom podle mě spočívá celá podstata problému: praxe a věda jsou dvě různé věci (ač spolu nepochybně souvisí a ani jedno se bez toho druhého dobře dělat nedá). Stejně jako nebudeme dávat profesuru Tomáši Sokolovi jen za to, že je úspěšným advokátem (a ani Radovanu Krejčířovi za to, jak skvěle se mu daří tahat orgány české justice za nos), nevidím důvod k tomu, proč dávat vědecké tituly politikům za to, že aplikují v praxi ekonomii (bez ohledu na to, jak dobře nebo špatně to dělají).

Zajímalo by mě, když senátní kandidát za ČSSD Richard Hindls říká, že takový postup je „běžný“ třeba ve Velké Británii, jaká univerzita tam takové profesury dává. Abychom se nemýlili - i mezi profesory na Oxfordu je několik skvělých praktiků, např. Derrick Wyatt, který je advokátem a pravidelně zastupuje Spojené království před Evropským soudním dvorem. Jenže ten současně na univerzitě vyučuje a publikuje ročně několik vědeckých článků (ponechávám stranou téma, které by bylo na samostatný post: populárně-vědecko-politická pojednání, sborníky projevů, popřípadě knihy vydané spřáteleným občanským sdružením nejsou vědeckými texty, ač to tak současný prezident, zdá se, prezentuje). Profesuru tedy Profesor Wyatt má vzhledem ke své vědecké činnosti, kterou provozuje vedle praxe.

Proto také nedává žádný smysl nedávný článek na aktualne.cz, který se zabývá tím, kdo je "lepší" ekonom - zda Jan Švejnar nebo Václav Klaus. Jeho autor závěrem zcela logicky dospívá k závěru, že jde o srovnávání nesrovnatelného. Já bych však dodal: na otázku, kdo je lepším vědcem v oboru ekonomie, je odpověď zcela jednoznačná - pokud aplikujeme stejná kritéria, která bychom použili na jakékoliv jiné vědce.

Článek v HN je tak spíše docela zajímavým podnětem k zamyšlení nad tím, jako vědeckou cenu vlastně některé profesury mají...

UPDATE: Při pozornějším pročtení článku HN mi došla jeho pointa (která tam je však trochu schovaná). Článek reaguje zejména na prohlášení Václava Klause, že práci Jana Švejnara nezná. Autor tedy naznačuje, že by si měl Klaus lépe pamatovat okolnosti své profesorské habilitace. Ve světle svého "objevu" jsem tedy upravil původní příspěvek a jeho název.

Celý příspěvek