Právnické podcasty?

Existují nějaké dobré právnické podcasty v češtině? S ohledem na pokračující rozmach tohoto média by snad nějaké měly existovat. V anketě Podcast roku asi žádný neuspěje, ale právnické podcasty ani v podstatě neexistují nebo jsem je nenašel; snad Politici mezi paragrafy, TrestOnline nebo Čekání na prezidenta?

Celý příspěvek

Klient nade vše aneb jiné právo advokátů

Kamarád Petr Černý, dříve advokátní koncipient, nyní asistent na Ústavním soudu, mi poslal článek, který sympaticky rezonuje s mou vlastní zkušeností člověka, který se chvilku ohřál v advokacii, aby následně vylezl (byť jen v pozici šerpy/asistenta) na jeden z vrcholů mikrohor našeho soudnictví, a tak snad má pochopení pro obě strany soudních lavic. Vzhledem k tomu, že jsem získal jeho požehnání k publikaci na Jiném právu, mohu se o něj s vámi tímto podělit a popřát vám, ve stylu stanice Vltava, příjemný a ničím nerušený kulturní zážitek.....:

"Advokátní stav čítající v současné době kolem 7 tisíc členů má svou vlastní právní úpravu, vlastní stavovský orgán a vlastní závazná (etická) pravidla, která tvoří ucelený komplex právní regulace tohoto svobodného právnického povolaní. Tyto normy na první místo staví klienta (např. čl. 6 odst. 1 etického kodexu). Skutečnost však (jak to bývá) je trochu jiná. Na následujících řádcích chci čtenářům přiblížit pohled do reality advokátní praxe, které jsem se svého času také účastnil. Snad to některým kolegům pomůže v pochopení občas zdánlivě iracionálního jednání advokátů.

Během své činnosti jsem si z rad kolegů, školitele i jednání jiných advokátů odvodil několik zásad, kterými se většina z nich řídila, a které jim v praxi skutečně fungovaly.

1. zásada Klient nic neví
Tato rada vychází z úvahy, že laikovi (klientovi) je právní řád a fungování práva neznámé. Bohužel žádný právník není vševědoucí a není tomu jinak ani u advokátů. Chtělo by se říci zvláště u advokátů, neboť většina z nich, aby se uživila, musí brát veškeré případy, ke kterým se dostane. Může se pak lehce stát, že při poradě klientovi sdělí špatné právní informace, což může být zapříčiněno jednak neznalostí problematiky, jednak nepřesnými informacemi od klienta. Je nutno si uvědomit, že klient ve chvíli, kdy v kanceláři dopoví svůj příběh, čeká právní rady, které mu pomohou jeho problémy řešit. Laická veřejnost má představu, že každý právník si pamatuje nejen všechny zákony, ale i čísla paragrafů. Toho jsme ostatně příčinou my sami, neboť své projevy zahrnujeme plejádou většinou úplně zbytečných čísel. Představu o geniálním a vševědoucím advokátovi by asi poněkud podkopalo chaotické hledání v předpisech.
Advokát může v takovém případě zvolit jednu ze dvou možností. První je střelba od boku s tím, že se buď trefí, nebo do příštího setkání problém dostuduje a dostatečně poučen aplikuje následující postup.
Při další schůzce řekne, že o problému klienta přemýšlel a zeptá se ho znovu na několik skutkových okolností případu, které již jednou slyšel. Poté prohlásí (např. v řízení o dědictví): „Aááá, tak to jste minule neříkal, že Vaše maminka měla ještě bratra. Nemá on děti ?“, „Má?“ „No v tom případě by se teď mělo udělat …..“, následuje správné řešení problému. Klient samozřejmě netuší relevantnost či irelevantnost jednotlivých skutkových okolností pro daný případ. Ve výsledku však má své řešení a advokátova aura dokonalosti nijak neutrpěla, ba spíše naopak.
Pokud se advokát k této možnosti neuchýlí, zbývá mu jiný osvědčený fígl. Na předestřený problém reaguje asi takto: „Hm…to je velký problém právní praxe…….Soudy v tom samy nemají jasno a rozhodují to dost rozporně…….Budu se muset podívat do judikatury, jak to teď rozhodují…. To víte, naše soudy !“
Klient má utvrzenu představu o našem nevypočitatelném soudnictví, která v něm někde uvnitř klíčila. Advokát je opět z obliga, neboť odpovědnost za řešení je přenesena na soudy. Jde vůbec o oblíbenou taktiku advokátů.
Základní schopností výkonu advokátské praxe totiž je, vysvětlit klientovi, proč jsme nevyhráli. Většinou za to může státní zástupce, soudce, znalec nebo kdokoliv jiný, kdo jen prošel kolem soudní budovy. Ke cti advokátů je nutno připomenout, že tím vlastně bojují proti stejně silné představě laické veřejnosti, kterou vystihuje následující vtip:
Když klient u soudu ve své při vyhraje, je to pro to, že měl pravdu.
Když prohraje, je to proto, že měl blbého advokáta.
Mediální obraz některých advokátů navíc k této představě velmi přispívá. Často lze ve věznici slyšet povzdechy typu: „Kdyby mne zastupoval pan Sokol, to už bych byl dávno venku“. S tím ostatní advokáti bojují dost těžko.

2. zásada Klient nesmí nic vědět
Tato rada navazuje na radu předchozí. Může se stát, že advokát podá špatný druh opravného prostředku, kvůli kterému je zmeškána lhůta k opravnému prostředku, který měl být správně podán. Například byla podáno dovolání do nákladů řízení, které je ze zákona nepřípustné, a tím uběhla lhůta k podání ústavní stížnosti. V takovém případě někteří advokáti klientovi rozhodnutí, ve kterém je jasně napsáno, že postupovali špatně, prostě neukáží. O možnosti podat ústavní stížnost se radši vůbec nezmíní, nebo ji klientovi rozmluví s tím, že naděje na úspěch by byla mizivá. Ač se to může zdát neuvěřitelné, řada klientů přistupuje k advokátovi jako většina lidí k lékaři. Prostě mu důvěřují a svěřují se plně do jeho rukou. To, že ne všichni lékaři vždy postupují správně, je známá věc a stejné je to s advokáty. Řada advokátů nepouští své klienty do advokátního spisu a odmítá jim některé dokumenty vydat (většinou pomáhá stížnost na ČAK). Často je to právě z toho důvodu, že by klient zjistil nepříjemné věci.

3. zásada Když tak nás vyzvou
Tato zásada pomáhá při nejistotě, jak vlastně některá podání formulovat. Může se to týkat specifikace petitu, účastníků atd. V advokátní profesi dominuje rychlost. Je třeba toho stihnout co nejvíce v co nejkratším čase, neboť více úkonů znamená více peněz. Na tom není principielně nic ostudného, neboť advokátská profese je postavena na konkurenci a tvorbě zisku. To ovšem plodí taková podání o nichž si soudce zcela oprávněně může myslet, že všech šest stran žaloby bylo vytvořeno během šesti minut z několika jiných skutkově zcela odlišných podání. Nevadí, že odstavce na sebe příliš nenavazují, důležité je podchytit lhůtu, časem to můžeme doplnit………..a když nebude soudce něčemu rozumět….Klid, když tak nás vyzvou.

4. zásada Nikdy jim nic nerozmlouvej
Tato zásada se týká především klientů v trestních věcech. Řada z nich upíná své naděje k institucím jako je Ústavní soud, prezident republiky, Veřejný ochránce práv apod., a to především v případech, kdy jsou již všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z pohledu advokáta nelze nikdy zcela vyloučit, že se například prezident republiky zblázní a žádosti klienta o milost vyhoví. Navíc pokud by to advokát klientovi rozmlouval, sebral by mu naději (možná poslední). Dále by se mohly negativní emoce klienta obrátit směrem k němu, neboť mu neumí pomoci a ještě mu brání ve štěstí tím, že mu podání žádosti o milost rozmlouvá.
Často je ze strany soudců a jejich asistentů slyšet stesk, jak může advokát podat nějaké nesmyslné podání, které je přece předem odsouzeno k potupnému odmítnutí. Důvodů může být několik.
Klient chce vyzkoušet všechny dostupné možnosti umožňující mu brojit proti rozhodnutí a je mu jedno, že např. v případě odmítnutí dovolání ho to bude stát 10 000,- Kč na soudním poplatku. Ostatně řada jich dluží státu již tolik, že to v jejich úvahách nehraje žádnou roli. Advokát mu sice může vysvětlit, že naděje na úspěch je pramalá, ovšem nikdy nemůže vyloučit, že tam soud, třeba náhodou nalezne něco, co klientovi pomůže. Navíc pokud si to klient výslovně přeje, není úkolem advokáta odpírat mu právní pomoc, naopak musí to za něj napsat. Řada advokátů však používá rozlišující formu pro případy, kdy se s klientem ztotožňují a kdy slouží pouze jako odborní písaři. V takovém případě někteří používají formulace: „Klient se domnívá, že…….“, „Klienta má za to….“
Tou smutnější a doufám, že ne příliš častou příčinou je případ, kdy advokát skutečně neví, že daný opravný prostředek nemá naději na úspěch. Zčásti to může být proto, že pokud se advokáti nespecializují na jednu oblast práva a navíc musí být neustále v pohybu, aby vydělali, nemají prostě čas sledovat judikaturu a literaturu. Často jim pak unikají zásadní stanoviska vrcholných soudů, které specializovaní soudci považují za notoriety.

5. zásada Největším nepřítelem advokáta je klient
Otázku, kdo je největším nepřítelem advokáta, jsem dostal při přijímacím pohovoru do nejmenované advokátní kanceláře. Ačkoliv jsem tehdy ještě neznal správnou odpověď a asi pět minut jsem se to snažil zamluvit, záhy jsem poznal, že největší nepřítel advokáta je jen jeden. Tuto poučku lze vnímat v různých rovinách. Nejprve budeme hovořit o té soudní. Mnozí klienti mají pocit, že se musí nejen před soudem, ale i před advokátem ukázat v co možná nejlepším světle. Z tohoto důvodu pak zamlčují řadu skutkových okolností, které jim kazí obraz jediných spravedlivých. Advokát tak často nevychází z údivu, co se až před soudem všechno dozví. Fakt, že to plodí dost nepříjemné situace, zřejmě není třeba připomínat. Lehce se při sporu o svěření do péče může stát, že zatímco advokát je od klienta informován o tom, že matka si místo péče o děti přivydělává po barech jako tanečnice, při jednání se zjistí, že pracuje jako zdravotní sestra a účelem její noční absence je starost o pacienty.
Klient často v dusné atmosféře soudní síně řekne při svém výslechu jen polovinu toho, co měl říci, nebo to řekne jinak a většinou úplně špatně, což má samozřejmě negativní důsledky do výsledku celé kauzy. Pozdější doplňování výslechu již nepůsobí dvakrát věrohodně.
Dalším aspektem shora uvedeného pravidla může být to, že se čas od času, oprávněně i neoprávněně, obrátí nelibost klienta z prohry u soudu vůči advokátovi. Následují stížnosti na ČAK a nepříjemné vyšetřování. S tímto vědomím pak někteří advokáti ke svým klientům přistupují a především se snaží, aby měli krytá záda.

Takovýchto shora uvedených rad a pravidel je samozřejmě více. Dovolte však, abych zde malý exkurz do vod advokacie ukončil. Dle mého názoru je řada postupů advokátů pouhým produktem prostředí, v němž se pohybují, a situací, do nichž se dostávají. Jsem přesvědčen, že řada z kritiků advokátního stavu by se v jejich situaci nechovala jinak. Samozřejmě existují extrémy, které jsou špatné a je třeba je postihovat, a to třeba už jen pouhou konstatací pochybení advokáta v rozhodnutí. Na druhou stranu si myslím, že lze nad řadou drobností přivřít oko. Osobně vidím velké plus v projití několika odlišných právních profesí, neboť člověk získá pro své bývalé kolegy jisté pochopení. I když ani já občas nevycházím z údivu, čeho jsou někteří advokáti schopni."

Petr Černý

Celý příspěvek

Akademische Kabale (ohne Liebe)

Mezilidské poměry na různých českých právnických fakultách jsou předmětem častých klepů, zaručených pivních zpráv a komentářů. Jedni tvrdí, že nesnášenlivost na českém právnickém rybníčku je výsledkem podvyživeného trhu, který je miniaturní a v podstatě jakási personální unie. Jiní to přisuzují tradiční české láskyplné povaze a toleranci. Další vidí problémy v křivení páteří za komunismu.

Toto je post – nepost: nebude obsahovat žádný názor, pouze odkaz na tento unikát, který se mi nedávno podařilo najít ve stále lepší knihovně Nejvyššího správního soudu. Hezké čtení a těším se na vaše komentáře.

Celý příspěvek

Zpověď věčného otloukánka aneb nechcete dělat děkana?

Tento způsob podzimu zdá se mi poněkud zpovědním. Dále uveřejněný, taktéž zpovědní text Roberta Zbírala z Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se zabývá nedávnou volbou děkana na tamní právnické fakultě. Příspěvek nevyjadřuje názory přispěvatelů Jiného práva; jak sám autor zdůrazňuje, názorově se zřetelně nalézá na jedné ze stran „barikády“. Jedná se však o téma zajímavé a diskuse k názorům autora bude jistě vítána v komentářích k příspěvku.

Původně jsem zde chtěl vyhlásit konkurz ve stylu předchozích inzerátů a požádat o zařazení příspěvku do kategorie „Nabídka zaměstnání i pro jiné právníky“, pak jsem si ale uvědomil, že působit jako děkan na olomoucké právnické fakultě musí být podle všeho asi nejméně atraktivní zaměstnání ve střední Evropě, takže svoje úsilí zamířím jinam. Situace na PF UP je v centru pozornosti médií už nějaký čas a zájem o toto téma probleskl i v diskuzi na Jiném právu, k napsání stati mě ale přinutil až komentář zde často chváleného Tomáše Němečka, který protentokrát neměl bohužel svůj den. Na následujících řádcích bych rád osvětlil průběh celé kauzy; dopředu upozorňuji, že jsem osoba aktivně do problému zapojená, námitku podjatosti proto potvrzuji, na druhou stranu zde budou předložena pouze prokazatelná fakta. Na zákulisní politiku, zájmy v pozadí, úmysly podvratných živlů a kouzelníka je vždy času dost při sklence vína, pokud by si ji někdo chtěl kazit.

Nejdříve pár slov k „zoufalému stavu“ fakulty. Před několika lety měla PF UP skutečně problémy s akreditací, došlo dokonce k posunu přijímacích zkoušek, nakonec byla situace stabilizována a akreditace v roce 2004 pro pětiletý program „Právo“ udělena tuším do roku 2009. Od té doby z personálního hlediska přibylo několik docentů a profesorů, mnoho mladých učitelů získalo doktorské tituly, naprostá většina výuky je zajištěna interními pedagogy. Fakulta získala dva velké výzkumné záměry v hodnotě milionů korun, dva projekty z ESF na rozvoj klinických forem výuky v částce blížící se deseti milionům, množství menších grantů. Soustavně stoupá publikační činnost učitelů, byť zde je určitě prostor ke zlepšení. Byly akreditovány tři další bakalářské programy a jeden magisterský navazující. Doktorský studijní program „Teoretické právní vědy“ byl předložen akreditační komisi, ta ho dle mých informací před několika dny zamítla (velká AK), důvodem ale byla právě nejasná situace na fakultě. Podle mého skromného názoru má skomírající instituce jiné parametry.

Střih I.- na červen 2007 je vyhlášena volba děkana, neb ten současný již kandidovat nemůže. Kandidaturu na děkana přijímají dvě osoby- prof. Milada Hrušáková a Mgr. Ivo Beneda. Nyní odpověď na zásadní otázku T. Němečka: proč nekandidoval někdo další? Inu, všichni, kdo připadali v úvahu (např. současní proděkani), konsensuálně považují prof. Hrušákovou za nejlepší volbu. V květnu a červnu probíhají dvě veřejné diskuze s kandidáty, které trvají vždy několik hodin. Během nich se nezvedá ani jeden! hlas na podporu kolegy Benedy, který se navíc není schopen vypořádat s otázkami akademických pracovníků na svoji osobu. Nikdo ze současného vedení není ochoten s ním při jeho případném vítězství spolupracovat, takže kontinuita by se moc nekonala (stručná verze programu Kontinuita a rozvoj, s. 6-7), Beneda odmítá představit tým svých spolupracovníků, přestože to nejdříve slíbí a v programu se ohání důležitostí týmové práce.

Střih II.- probíhají volby, všichni jsou v klidu, takto veřejně „popravený“ kandidát nemůže vyhrát, ouha, výsledek 8:7, někdo šokem koktá, někdo slzí, většina vyráží na panáka(y). Volba byla samozřejmě tajná, přesto je naprosto jasné, jak kdo hlasoval, spekulace se opravdu nekonají. Beneda v tisku prohlásí, že zvolení sebe sama svým hlasem je „standardní“. Většina fakulty se s tímto prohlášením, průběhem volby ani vítězným kandidátem nechce smířit, proto připravují Prohlášení k volbě kandidáta na děkana, nejedná se samozřejmě o žádnou petici, po nikom nic nežádá, vyjadřuje veřejně postoj akademických pracovníků, velká část z nich dokument podepisuje. Většina vedoucích kateder, garantů předmětů a členů vědecké rady to pokládá za nedostatečné a podává výpovědi účinné ke dni jmenování Benedy děkanem (proto také některé tyto osoby nejsou na zveřejněném seznamu). Podle těchto lidí, na kterých je logicky fakulta závislá, nedává osoba I. Benedy záruku k dalšímu rozvoji fakulty.

Střih III.- Rektor si dává se svým rozhodnutím na čas, nechce nic uspěchat, jedná s kandidátem na děkana, ten mu zpočátku není schopen/ochoten poodhalit, jak si představuje personální zajištění fakulty, nakonec tak činí, ale odhaluje pouze proděkany (jen jedna místní docentka, pane TN!) a členy vědecké rady, nikoliv garanty oborů. Rektor na začátku září, jistě už zmožen mohutným lobováním ze všech stran, vydává konečné rozhodnutí (v plném znění zde). To, jestli má z právního hlediska oprávnění takové rozhodnutí vydat či ne, si netroufám sám zhodnotit, nechť rozhodne soud, ztotožňuji se ale s výkladem mého kolegy Filipa Melzera (str. 10).

Střih IV.- Důvody, které rektor ve svém rozhodnutí uvádí, nemá valného smyslu zde příliš rozebírat, pro masochisty doporučuji shrnující texty kolegů Vlastimila Fialy, Filipa Melzera a především Michala Bartoně (str. 10-12). Jen pro objasnění- současný děkan Michal Malacka skutečně neměl titul doktora, to ale v té době ani jeho protikandidátka, takže to byl výběr mezi dvěma slepými. Současná děkanka teologické fakulty Vlková titul rozhodně měla, prorektor pro zahraniční styky sice ne, jenže pro kontakty vně ČR je důležité hlavně se domluvit, což polyglot Jakub Dürr zvládá dokonale. Pro české právní akademické prostředí jsou naopak tituly důležité, hypotézu pokládám po článcích Michala Bobka o reformách studia u nás za potvrzenou. Nelze nepřipomenout i praktickou stránku problému. Po jmenování do funkce by se nový děkan Beneda musel vzdát svého mandátu, jedna z jeho voliček se měla stát proděkankou, další z „8“ pravděpodobně tajemníkem, to již máme 2-3 hlasy z většiny, na místa by nastoupili náhradníci, jejichž podpisy jsou na výše zmíněném prohlášení, v AS tedy najednou zasedá nejvíce 6 stoupenců děkana, 9 odpůrců, přičemž příkopy jsou vykopány dost hluboko. Připomínám, že většina 9 hlasů postačuje i pro odvolání děkana, prostá většina pro nechválení vědecké rady, rozpočtu…

V jednom má Tomáš Němeček pravdu- za všechno si mohou členové fakulty sami. Ne ale proto, že bychom se neodvážili kandidovat, postavili jsme se za kandidátku, která podle nás byla nejlepší (a doufáme, že znovu bude). Ale složení AS je jen naším dílem, zde musíme hledat příčiny dnešní katastrofy. Na druhou stranu je těžké pochopit, že někteří jeho členové (alespoň z kurie vyučujících) hlasovali pro Benedu i přes jasně vyjádřený názor většiny pedagogů. Nechci prosazovat vázaný mandát, musím se ale ptát, zda úkolem zástupců v AS je obhajovat zřejmé zájmy svých voličů, nebo hlasovat s cílem vyřizovat si osobní účty, získávat funkce či plnit zákulisní dohody (OK, už nic ze šedé zóny).

Pro většinu čtenářů Jiného práva bude olomoucká kauza buď předmětem vtipných vyprávěnek o tom, jací jsou Hanáci polena, nebo zajímavých právních otázek, které nastínil již F. Melzer a které jistě budou náplní i případných soudních sporů kolegy Benedy s rektorem. Pro mě osobně jsou události posledního půlroku především vystřízlivěním ze snu o výjimečnosti akademického prostředí.

Robert Zbíral, odborný asistent na katedře evropských studií, PF UP Olomouc

Celý příspěvek

Jak nás vidí veřejnost?

Nás právníky nemálo frustruje skutečnost, že se na žebříčcích popularity povolání umisťujeme až někde hluboko dole nebo se neumisťujeme vůbec. Chybu zpravidla spatřujeme v pokleslém „právním vědomí“ publika nebo v tom, že se málo „zviditelňujeme“. Navíc jsme přesvědčeni, že „dřív“ bývalo nebo „někde jinde“ pořád ještě je lépe.

Z beletrie, jejímž vlastním námětem nejsou právníci, jsem zcela náhodně vybral pár citátů.

Nejprve Paměti babičky Kavalírové, neboli jak bývalo „dřív“ „u nás“.

Babička Kavalírová byla manželkou Františka Kavalíra, zakladatele sázavských skláren Kavalír. Paměti sepsala na žádost svých četných dětí (měla jich, myslím, dvanáct) bez jakýchkoli literárních ambic někdy okolo r. 1860 jako interní rodinný dokument. Babička žádné školy neměla (milý dobrý Děti, co nebude dobře, vodpuste mi), ale stylistka byla dobrá a vypravěčka k pohledání.

Sklářský byznys v celém Posázaví ovládal v 1. pol. 19. století finanční dům Lazar Pik a synové v městečku Habry (u bývalého Německého Brodu), pochopitelně židovský. Babička je prostá jakéhokoliv antisemitismu, tak jí promiňte výrazy jako Židi apod. Dnes by prostě napsala bankéř, finančník, Amerikán nebo Rusák a nic zlého by tím nemyslela. Babiččin „dobrej Múž“ František se dostal s finančníky do sporů už někdy ve 30. letech 19. stol. Teď ty citáty o právnících:

„Židi přijeli... Ten Adlerštein byl dědek jako sud a dyž chtěl dostat hodně peněz, mněl moc rozumu. Přivezli si ho sebou jako Právníka a to proto, že byl jejich přítel, aby žádnej jinej peníze co od nás vytaškařil, nedostal“.

„...ten Adlerštein, dyž všecko zbrebencoval – tech osm set zlatých, ty byly jen pro něj vymluvený..., tak Židi odjeli“.

„Židi… čekali, že muj Múž k nim příde a udělá s nima kontracht. Dyž nešel, poslali na nás Mice, právníka s Kutný Hory, čeho sme se nenadáli… Najednou kdo příde – doktor Mic z Kutný Hory. Právě jako Jidáš, dyž pána Jéžiše na velkej Pátek zradil… Přišel do pokoje… řek já sem Doktor Mic s Kutný Hory… pak slyšim povídat, čemu sem dobře nerozuměla, o Pikách židech a o Prenotaci. Lekla jsem se…“

„Tak daleko to přivedli, až hodili mému Múžovi hrozně dlouhej a těškej proces na krk… nezbylo nic, jen se soudit. Muj Múž došel… k Preizlerovi, aby mu poradil ňákeho hodneho zástupitele. A On mu poradil pana Hovorku z Vlašíma a bylo to špatný. On nebyl oprávněnej… Musel mu časem pan Průcha z Benešova pomahat a tak nám ty dvá páni Advokáti vycucali kapcu. A ten proces táhli a trval 10 Roků! Byla to skutečně hrozná a strašná nehoda pro nás.“

„Tak ten trapnej čas utíkal… Muj Otec ubohej řikával – dybych já toho dočkal, milý Děti, jakej ten váš proces veme konec, ale nevim, už mi to trochu dlouho trvá. – Však se toho ubohej ani už nedočkal.“

Konec citátů:
Závěry:
1.) Od roku 1835 do 2007 nic nového pod sluncem; procesy jsou hrozně dlouhý a těžký, trvají deset let, páni Advokáti je táhnou, nejsou oprávněný a vycucávají kapcy drobných a středních podnikatelů.
2.) Právní vědomí obyvatelstva je odjakživa pod psa; Antonie Kavalírová nevěděla, co je to Prenotace a lekla se. Šlo o poznámku v pozemkové knize (plombu v katastru nemovitostí), což by mělo vědět každé malé dítě. Kdoví, jestli se Prenotace nelekl i dobrej Múž a selfmademan Kavalír.
3.) Rovněž obraz právníka v očích veřejnosti se nemění. Jde o dědka (dnes už i bábu) jako sud, který když chce vytaškařit hodně peněz, tak má moc rozumu a všecko zbrebencuje, právě jako Jidáš. Ani se nenaděješ a máš ho v pokoji.
4.) Útěchou nám může být, že se držíme svých staletími prověřených tradic.

Tak co s tím?
Najmout si PR agenturu, aby vylepšila náš mediální obraz?
Šířit právní osvětu v mateřských školkách a domovech důchodců?
Nebrat sami sebe pořád tak strašně důležitě a vážně?
Nebo něco jiného?

Pohledy zvenku ještě časem vylepšíme o intelektuálně těžší váhy, než byla babička Kavalírová.

Karel Čermák

Celý příspěvek

"Co budou všichni ti právníci vlastně dělat?" aneb úvaha nad jedním aspektem budoucnosti českého práva

„Jste si opravdu jisti, že po dokončení právnické fakulty seženete zaměstnání?“, ptával jsem se studentů na konci 90. letech, v době, kdy jsem začínal učit. Od té doby jsem postupně tyto otázky omezil, protože v rozporu s mým očekáváním žádná krize zaměstnanosti právníků nenastala. Nicméně počet právníků v České republice neustále stoupá, takže je jistě na místě klást si otázku, co to perspektivně udělá jednak s českým právem, jednak s trhem práce v této oblasti.

Zemí s největším počtem právníků na světě jsou samozřejmě Spojené státy americké. Ve školním roce 2005 až 2006 tam bylo uděleno celkem 43 883 titulů Juris Doctor (J.D.), což odpovídá počtu čerstvých absolventů práv na všech veřejně uznaných právnických fakultách v USA. Tento počet neustále stoupá. Když to ovšem srovnáme s českou situací, uvidíme, že tyto rozdíly nejsou nijak dramatické. Jen pražská a brněnská práva ve školním roce 2005/6 vyprodukovala 449, resp. 450 magistrů (kupodivu primát má menší Brno), dohromady tedy 899 nových právníků. K tomu nutno připočíst 305 magistrů z Plzně a 175 z Olomouce, nemluvě o několika desítkách bakalářů z Brna a Plzně (kteří podle platných zákonů nic kloudného v právních profesích dělat nemohou). V České republice tedy ve školním roce 2005/2006 promovalo celkem 1 379 magistrů práva. Přepočteno na 100 000 obyvatel se tato čísla povážlivě blíží Spojeným státům (cca 13.79 v ČR, cca 14.6 v USA)!

Velký příliv nové pracovní síly na trh vyvolává samozřejmě větší problémy s uplatněním. Současně by podle všech zákonů trhu měla reálná odměna průměrného právníka stagnovat nebo dokonce klesat. Je těžké hledat statistiku v České republice, byť z neformálních hovorů s přáteli vím, že odměna koncipienta v typické české advokátní kanceláři zůstává pod průměrnou republikovou mzdou. Navíc perspektiva není ideální ani pro ty koncipienty, kteří složí advokátní zkoušky, neboť fakticky se většinou stávají zaměstnanci svého „bývalého“ zaměstnavatele advokáta, což se sebou nese i ve formálně nezávislém „podnikatelském“ vztahu relativně pevnou pracovní dobu, odměnu nikoliv dramaticky přesahující dřívější mzdu atd. Pokud takovýto advokát nesežene pro kancelář alespoň nějaké lukrativnější klienty, jeho čistá odměna se bude podle mého (možná nesprávného – k případné opravě jsou tu samozřejmě diskutéři) odhadu pohybovat kolem dvojnásobku průměrné mzdy.

Česká právní úprava ostatně nedávno vyšla vstříc realitě a umožnila působení advokáta též v pracovněprávním vztahu. Důvodová zpráva k novele zákona o advokacii č. 79/2006 Sb. potřebu zavedené institutu „zaměstnaného advokáta“ vysvětluje takto: „v praxi dochází ke sdružování advokátů, tj. ke společnému výkonu advokacie několika advokáty tím způsobem, že podnikatelsky a v důsledku toho i ekonomicky zdatný advokát v podstatě zajišťuje podmínky pro výkon advokacie několika dalším advokátům (zařízení kanceláří, vyhledávání klientů, možnost odborného růstu apod.). Tito další advokáti přitom mohou být nepochybně na slovo vzatí právníci schopní poskytnout klientům kvalitní právní pomoc, avšak – což platí i v jiných podnikatelských oborech – nejsou natolik podnikatelsky zdatní, popřípadě je dána u nich jiná překážka (například žena - advokátka po návratu z mateřské dovolené, začínající advokát, který nemá dostatek prostředků na vybavení kanceláře apod.), aby se osamostatnili a vykonávali advokacii samostatně. Faktické vztahy mezi advokáty existující v takovýchto advokátních kancelářích však současná právní úprava obsažená v ustanovení § 14 ZA, upravující sdružení advokátů s odkazem na smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku , plně nevystihuje. To platí kupříkladu a zejména o dělení příjmů ze společného výkonu advokacie, kdy ustanovení § 835 odst. 1 občanského zákoníku předpokládá určitý, smlouvou nebo zákonem stanovený podíl každého z advokátů na těchto příjmech, ve skutečnosti však jsou advokáti placeni „vedoucím“ advokátem dohodnutou paušální (měsíční či jinou) částkou.“ Bylo by zajímavé vědět, kolik procent advokátů tuto novou zákonnou možnost od loňska využilo.

Netvrdím samozřejmě, že uvedené plně vystihuje reálnou situaci všech absolventů právnické fakulty (závisí samozřejmě na rodinných vazbách a schopnosti vybudovat vlastní klientelu), nicméně nikoliv malá část současných studentů práv s tím musí počítat jako s realitou.

Ve srovnání s ČR mají v USA na vše přesné statistiky, a tedy mají tam i statistiky na zde diskutované téma. Podle článku publikovaného tento týden ve Wall Street Journal přestává být právnické řemeslo v USA továrnou na „tištění peněz“. Na jedné straně v USA neustále stoupá počet studentů práv, neboť neustále stoupá počet právnických fakult, které jsou vytvářeny v rámci univerzit s ohledem na nízké náklady na výuku práva (jediné skutečné náklady spojené s touto výukou jsou platy profesorů a vedení slušné knihovny) – provozovat právnickou fakultu je pro americkou univerzitu za situace, kdy průměrné školné se přehouplo výrazně přes 30 tisíc dolarů, vysoce lukrativní věcí. Na druhé straně se zhruba od 70. let minulého století začínají dramaticky rozevírat nůžky mezi nejbohatší čtvrtinou advokátů, jejichž příjmy se v reálných číslech v letech 1975 až 1995 zvýšily téměř o třetinu, a pětasedmdesáti procenty advokátů, jejichž příjmy po započtení inflace naopak za stejnou dobu zůstaly stejné nebo dokonce poklesly. Zatímco nejlepší absolventi elitních škol (pověstná Ivy League, dále Michigan, Austin, Berkeley a další) se o svou finanční situaci nemusí nijak obávat (což neznamená, že nemohou mít problémy jiné – srov. tento post Jiřího Kindla), zbytek studentů zejména z méně kvalitních škol (vyjma premiantů ročníku) může čelit vážným problémům s uplatněním. Situace se stává kritickou zejména proto, že výše školného na všech fakultách v USA neustále stoupá, aniž by ovšem tomu adekvátně stoupaly příjmy až tří čtvrtin absolventů (někteří z nich se tak dostávají do dluhové pasti, navíc si nejsou schopni z jejich příjmů zaplatit ani kvalitní zdravotní pojištění).

Američané mají při svém rozhodování výhodu alespoň relativní informovanosti, když fakulty pravidelně zveřejňují míru zaměstnanosti jejich absolventů do 6 měsíců po absolutoriu (nic takového samozřejmě v ČR neexistuje), a průměrný plat jejich absolventů. Jde ovšem jen o relativní výhodu, protože na některých fakultách se vrací asi jen čtyřicet procent dotazníků (z českého pohledu přesto neuvěřitelné číslo – v našich podmínkách si umím představit, že by úspěchem bylo deset procent; to ale spíše vypovídá něco o vztahu studentů ke svým fakultám než o nějaké české „zkaženosti“), když se dá čekat, že nejméně úspěšní absolventi budou nejméně často ochotni na dotazník reagovat.

Jaké jsou tedy reálné předpoklady budoucnosti absolventů českých právnických fakult a jaké to bude mít dopady pro právo v České republice?

První předpoklad je, že nelze počítat s tím, že všichni absolventi se musí dát na právnickou dráhu. Mohou z nich být podnikatelé, manažeři, excelentní novináři atd. Fakulta by měla spíše než mechanické biflování sumáře informací naučit své studenty určitému způsobu myšlení a argumentace, využitelných i jinde než v právní praxi. Tomu zůstává současný systém vzdělávání bohužel hodně dlužný. Doufejme, že se také podstatně více právníků dá na politickou dráhu, když v české politice jsou bohužel zatím nedostatečně zastoupenou profesní skupinou.

Za druhé, je nutno akceptovat, že tučná 90. léta, kdy byl enormní nedostatek právníků a kdy bylo relativně jednoduché etablovat i zcela novou advokátní kancelář, jsou již minulostí.

Za třetí, zvyšující se komplexita práva (naštěstí pro právníky) si vynucuje stav, kdy bez právního zastoupení již prakticky není možné uspět v jakémkoliv soudním sporu. Tím se zvyšuje potřeba právníků a schopnost trhu absorbovat nové advokáty (a vzrůstající soutěž mezi právníky současně udrží jejich ceny na přijatelné úrovni).

Za čtvrté, dále se zvýší již dnes velké rozdíly mezi elitními kancelářemi, jejichž služby si bude moci dovolit málokdo, a normálními či podprůměrnými advokáty. Nevylučuji s tím spjaté problémy legitimity systému (viz dnešní příklad Egypta, kde se tisíce chudých právníků často stávají stoupenci tamních extremistů). Ostatně řada revolucionářů již od dob Velké francouzské revoluce byli právníci.

Za páté, zvýší se tlaky na otevření některých doposavad velmi regulovaných právních profesí, v prvé řadě notářství (to se již realizovalo na Slovensku); objeví se nebo objevují se profese nové (v nedávné době to je případ soukromých exekutorů, v brzké době se dá čekat rozkvět mediace, zejména pokud ministerstvo spravedlnosti realizuje své v tomto směru velmi rozumné záměry). Bude jednodušší najít kvalifikované asistenty pro soudce všech soudů, což zrychlí justici a současně bude pro státní rozpočet mnohem vstřícnější než neustálé navyšování počtu soudců.

Za šesté, právníci proto, aby se uživili, budou muset být mnohem kreativnější – objeví se tlaky na zavedení nových právních institutů, ať již cestou legislativní nebo cestou kreativní judikatury (pro to je tu velký prostor - české „právo v akci“ zatím zůstává stále velmi primitivní a chybí v něm řada institutů v normálních zemích zcela běžných – culpa in contrahendo, piercing the corporate veil, hromadné žaloby atd.).

Za sedmé, vysoký počet právníků bude dále zvyšovat počet soudních sporů, což je opět jev v západním světě jasně viditelný již od 60. či 70. let. Se zvyšujícím se počtem soudních sporů pak bude (nikoliv ovšem k radosti soudců samotných!) dále postupovat „juridifikace“ či "judicializace“ společnosti.

V neposlední řadě nutno zdůraznit, že pokud chce někdo na právnickém titulu vydělat slušné peníze, musí jako student tvrdě pracovat, mít skvělé studijní výsledky, učit se jazyky, usilovat o programy typu Sokrates / Erasmus či jiné zahraniční stáže, být aktivní ve studentských spolcích nebo ve veřejném životě fakulty, psát články do právnických časopisů, event. dokonce vést právnický časopis (což se v Česku bohužel stále příliš nenosí, naopak v USA je to vstupenkou do právnické elity). Není pravda, že by nic z toho ty nejlepší zaměstnavatele nezajímalo již dnes (pamatuji se, že ještě jako student jsem někdy v roce 1996 při pohovoru do jedné americké kanceláře ohromoval nejen známkami, ale zdánlivě tak banálním faktem, jako bylo moje členství v akademickém senátu). Co může být pro normálního českého zaměstnavatele znakem šplhounství (čeští advokáti rádi zdůrazňují, že známky na právnické fakultě vypovídají o kvalitě studenta málo – a trochu se obávám, že na tomto může být mnoho pravdy), je pro amerického právníka znakem pracovitosti a zajímavosti, tedy něčím, čím se daný individuální student odliší od bezejmenné masy studentstva. Z mé vlastní zkušenosti učitele na fakultě navíc mohu říci, že studenti takto se angažující nejsou zdaleka nějací vypočítaví kariéristé, ale většinou naopak vysoce inteligentní a příjemní lidé, kvůli kterým stojí za to působit v podmínkách české akademie.

Ať se však již situace vyvine jakkoliv, jedno je jasné. Bude stoupat počet takových právníků, kteří se ocitnou ve stejné situaci jako Scott Bullock, právník z Manhattanu specializující se na náhradu škody za ublížení na zdraví. Ten ve shora citovaném článku říká, že mnozí jeho bývalí spolužáci ze střední školy berou jako elektrikáři či instalatéři více než on - advokát s příjmem 50 tisíc dolarů ročně (což v USA na vysokoškolsky vzdělanou osobu není opravdu velká částka), navíc zatížený dluhem za studiem bezmála 120 tisíc dolarů.

Celý příspěvek

Tak kolik vám zbývá, pane předsedo....?

Vzhledem k tomu, že na rozdíl od Michala Bobka po ránu v zájmu svého žaludku kávu nepiji, přicházím často i o četbu novin. O četbu Práva (dříve rudého, nikoli "jiného") pak z jistých důvodů přicházím pravidelně (přiznávám bez mučení, že i když se odmýšlím od jeho minulosti, málokdy se mi podaří pročíst se dále než na stranu tři až čtyři, kde stejně většinou najdu nějakou celostránkovou reklamu na Lidl...). V pátek jsem byl ale upozorněn, že o četbu článku Jiřího Vyvadila a Stanislava Křečka „Úspěšná Brožová !?“ na straně 6 bych přijít neměl (http://pravo.novinky.cz/). Jak již název napovídá, tématem je opět rozhodování Ústavního soudu v bermudském trojúhelníku takzvané české „soudcokracie“, jenž je vymezen body IB, VK a JB (marně uvažuji, kde má skutečné těžiště). K tomuto i zde již mnohokrát omletému tématu se ale vracet nechci.

Zajímavější totiž je, že je tam jakoby mimochodem zahrnuta i tato pasáž:
„Nejde ovšem jen o Ivu Brožovou (nebo před časem diskutovanou Renátu Veseckou). Je nutno se vší vážností uchopit otázku ustavování soudních funkcionářů (a zřejmě též vedoucích funkcionářů státních zastupitelství) na určité funkční období. Každý člověk, tím spíše vrcholný manager, po určité době výkonu své funkce zákonitě zakrňuje a vyčerpává se.
Po určité době musí přijít na jejich místo jiní s novými pohledy a novými myšlenkami. A nejen to. Moc, a to jakákoliv, korumpuje. Každý, kdo disponuje mocí nad ostatními, musí podléhat pravidelnému testu možné výměny.
Proto zavedení mechanismu omezeného funkčního období (byť i třeba s možností opakování), kupř. na dobu 5 let, je nezbytné. Že ovšem taková změna vyžaduje změnu Ústavy je nabíledni, protože je třeba nově ústavně pojmout tyto vztahy tak, aby byly závazné i pro Ústavní soud.“

Jinak řečeno, autoři zde jakoby mimochodem – z vlastní zkušenosti ale vím, že obiter dicta neradno podceňovat – navrhují konečně přebít Ústavní soud vyšší kartou a změnit Ústavu tak, aby soudní funkcionáři měli časově omezený mandát, konkrétně na pět let. Původně jsem myslel, že je to jen takové plácnutí do vody, pak mi ale došlo, že oba autoři nepatří v politice k těm, kteří by do vody plácali, snad jim k tomu už chybí i jistá klukovská hravost.... A navíc se ukazuje, že se nejedná zdaleka o ojedinělé hlasy, byť ty ostatní, pokud je mi známo, nejsou ještě přetaveny do tiskařské černi. Takže je asi opravdu třeba tento návrh "se vší vážností uchopit".

Hm, zdánlivě se jedná o dobrou a logickou myšlenku, autoři koneckonců zdařile sugerují čtenářům představu zakrnělých a vyčerpaných soudních funkcionářů zpitých a zkorumpovaných vlastní mocí a čekajících na smrt, jež jediná vysvobodí společnost z jejich oligarchického jha. Mně se ale při četbě tohoto článku nevybaví tato představa, která chce být patrně popisem české justiční současnosti – tedy té současnosti, v níž jde všechno podle dále vyjádřeného názoru autorů od desíti k pěti až třem, k čemuž se z důvodů, které jsem popsal ve svém postu k soudcovské nabubřelosti (http://jinepravo.blogspot.com/2007/08/zase-o-soudcovsk-nabubelosti-aneb.html), necítím být povolán vyjadřovat. Vybaví se mi naopak představa toho báječného nového světa, který by nastal, kdyby myšlenka dočasného a obnovitelného mandátu soudních funkcionářů došla naplnění.

Je to představa předsedy soudu, který vykonává svou funkci s pocitem, že každý jeho krok, ale pomyslně i každý krok a každé rozhodnutí soudců jeho soudu, může být kladným nebo záporným bodem v hlavě toho, kdo za rok, za tři, za čtyři, bude rozhodovat o tom, zda novým předsedou téhož soudu bude znovu on, nebo někdo jiný. Je to představa předsedy, který může neformálně při večeři prohodit před soudcem řešícím mediálně zajímavou věc, že by ji možná přeci jen měl rozhodnout tak, jak si přejí média, protože jiné rozhodnutí vrhne mediálně nepříjemné světlo nejen na soud, který to může ustát, ale i na celou justici, či ministerstvo, kterému na těchto mediálních bodech již z povahy ministerstva záleží. Je to představa předsedy, který tráví první dva roky svého pětiletého mandátu ve vděčnosti k tomu, jenž ho jmenoval, jeden rok si užívá skutečné nezávislosti a poslední dva roky žije ve strachu, zda bude znovu jmenován, přičemž ten strach nemusí plynout nutně z toho, že by na té funkci tolik lpěl, ale i z vědomí, že ví, kdo by nastoupil případně na jeho místo – což na některých soudech může být jistě nepříjemná předtucha nejen pro něj, ale i pro mnohé soudce.

Netvrdím, že by se jednalo o masový výsledek a že by předsedové soudů masově přešli na tento způsob uvažování. Ale kdyby k němu spadl jediný předseda soudu, je to špatně, a kdyby k němu spadl jediný předseda z těch soudů, které mají přezkoumávat exekutivní rozhodnutí, je to katastrofa, neboť buď se dají přezkoumávat rozhodnutí moci výkonné s pocitem, že v případě velké nespokojenosti exekutivy s rozhodnutím (a že jen v historii NSS takových rozhodnutí bylo, ba i těch, která byla kritizována dřív než čtena!) dopadne na předsedu soudu Damoklův meč neobnovení mandátu, nebo se dají přezkoumávat nezávisle. A třetí cesty není.

Tož uvidíme. Naštěstí i autoři článku si uvědomují, že pokud by měla být takto vychýlena rovnováha mezi mocemi ve státě ve prospěch exekutivy a na úkor nezávislosti soudní moci, vyžadovalo by to změnu Ústavy, která zatím – jak opakovaně řekl Ústavní soud – vidí soudcovskou moc jako nezávislou. A to není malý úkol. Velké úkoly mi imponují, ale v tomhle případě autorům k jeho splnění nebudu přát mnoho štěstí...

Celý příspěvek

A co Váš parlament? Je také neodpovědný?

Vždycky jsem měl slabost pro anglickou ústavu a anglické ústavní teoretiky. Anglické ústavní dokumenty pro mě mají přídech milého viktoriánského koloniálního imperialismu, ústavní teoretici hloubající nad anglickou ústavou se zase podobají přírodovědcům, kteří se zabývají existencí Yettiho a nemají tudíž moc jasno v tom, zda předmět jejich studia opravdu existuje (S výjimkou těch amerických, kteří vědí, že Yetti existuje, jen nevědí, kde ho vláda schovává).

Na anglickou ústavu a její nosný princip, tedy ničím neomezenou suverenitu parlamentu, jsem si vzpomněl při čtení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 01. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, přístupného na internetových stránkách NS zde. Suverenitu Westminsterského parlamentu popsal bonmotem ve svém klasickém díle (citujíc DeLolma) A. V. Dicey (Introduction to the Study of the law of the Constitution, Reprint, Liberty Fund: Indianapolis, 1982, str. 2): „Parlament může udělat vše s výjimkou proměny ženy v muže a muže v ženu“. Bohužel, v mezidobí doznaly oba Diceyho poznatky proměn: britský parlament už vše nemůže a moderní medicína naopak ledasco do svého repertoáru přidala.

Mezi věci, které britský parlament obtížně trávil, bylo postupné omezování jeho imperiální suverenity rozpadem koloniální říše, právem ES a poté též 1998 Human Rights Act. Z neomezené suverenity jen torzo: anglické soudy nyní mohou vydávat předběžná opatření, která suspendují aplikaci zákona suverénního parlamentu, vydávat prohlášení o neslučitelnosti přijaté úpravy s Human Rights Act a, v neposlední řadě, britský parlament může být odpovědný za legislativní pochybení.

Právě posledně zmiňovaný typ odpovědnosti kdysi všemocného britského parlamentu mě přivádí k výše citovanému rozsudku Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zde konstatoval, že proces přijímání zákonů v Poslanecké sněmovně PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a že z výsledku hlasování tedy nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu.

V kauze šlo o žalobu na náhradu škody vlastníků nemovitostí vůči České republice, která jim byla způsobena neústavní regulací výše nájmů. Ságu regulace nájmů všichni znají, takže není třeba představovat. Otázka, kterou řešil NS coby soud dovolací, byla, zda mohou vlastníci nemovitosti žalovat na nesprávný úřední postup a získat náhradu škody v případě, kdy Parlament ČR neschválí vládní návrh zákona, kterým má k deregulaci dojít a má naplnit nálezy Ústavního soudu. Klíčová pasáž z rozsudku NS k této otázce zněla:

„Odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je zásadně spojována s nesprávným úředním postupem orgánů moci výkonné a soudní. Vzhledem k tomu, že Parlament tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem je vrcholným orgánem moci zákonodárné (srov. čl. 15 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších změn, dále jen „Ústava“), který v podmínkách zastupitelské demokracie rozhoduje hlasováním svých členů – poslanců a senátorů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, přičemž neexistuje a ani existovat nemůže pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat (podle čl. 23 odst. 3 a čl. 26 jsou poslanci a senátoři povinni vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy), nelze proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a - pokud pravidla jednacího řádu Poslanecké sněmovny nebo Senátu byla zachována - už vůbec nelze uvažovat o „ soudní“ kontrole, zda výsledek hlasování je správný či nesprávný. Jde o princip ústavní suverenity moci zákonodárné, která je odpovědna lidu.“

S tímto kategorickým závěrem Nejvyššího soudu mám trochu problém. Dle mého názoru je protiústavní, v rozporu s právem Evropských společenství a možná, kdybych nebyl líný si dohledat i judikaturu štrasburskou, tak možná i s judikaturou ESLP (zde spoléhám na ostražité a bdělé pracovníky Kanceláře Vládního zmocněnce a jejich případné doplnění).

Ad protiústavnost – Ústavní soud ve svém plenárním nálezu ze dne 28. 2. 2006, Pl. ÚS 20/05, č. 252/2006 Sb., konstatoval, že: „Dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( § 696 odst. 1 obč. zákoníku), je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.“ Jestliže je něco protiústavní, troufal bych si selským rozumem dovodit, že voko bere a tím pádem je to též, pro účely náhrady škody, nezákonné. Těžko si umím představit případ, že bude něco protiústavní a zároveň zákonné. Citovaný nález Ústavního soudu byl vydán přibližně rok předtím, než zde presentovaný rozsudek NS; pro NS, alespoň dle textu rozhodnutí, neexistoval.

Ad rozpor s právem ES – Soudní dvůr ES již mnohokrát konstatoval, že přijmutí zákonné úpravy, která je v rozporu s právem ES, dává vznik náhradě škody způsobené jednotlivci porušením práva Společenství ze strany členského státu (nejznáměji viz např. Brasserie du Pêcheur SA v Bundesrepublik Deutschland and The Queen v Secretary of State for Transport, ex parte: Factortame Ltd and others). Odpovědnost státu je dána také kvalifikovanou nečinností, typicky včasným neprovedením směrnic ES na vnitrostátní úrovni. V četných judikátech stylu „Komise v. Itálie“, tedy v rámci řízení o porušení Smlouvy dle čl. 226 SES, bylo navíc opakovaně zdůrazněno, že neschopnost parlamentu přijmout požadovanou (implementační) úpravu není nějakým liberačním důvodem pro odpovědnost státu. Znamená rozsudek NS, že do budoucna se žádná fyzická či právnická osoba v ČR nedomůže náhrady škody v případě absence implementace evropských směrnic ze strany parlamentu ČR? No, existují i jiné způsoby, jak si říct o žalobu na porušování Smlouvy o založení ES ze strany Komise, ale tenhle je jistě také spolehlivý.

Názor NS není dle mého názoru přesvědčivý ani v rovině vlastní argumentace. Proč je odpovědnost státu „zásadně“ spojována pouze s mocí výkonnou či soudní? Z čeho plyne tato zásada? Jistě, poslanecké mandáty jsou „volné“, tedy poslanci hlasují dle svého vědomí a svědomí. Plyne však z tohoto absolutní neodpovědnost Parlamentu jako celku? I poslanci jsou (tedy alespoň doufám) při přijímání běžných zákonů vázáni Ústavou a mezinárodními smlouvami. Soudci by při hlasování v senátech měli také hlasovat pouze dle svého vědomí a svědomí, nejsou tedy vázání žádnými pokyny. Pokud bude rozhodnutí soudu v rozporu s Ústavou, také se nebude jednat o nezákonné rozhodnutí, tj. napříště budeme odpírat náhradu škody i v těchto případech?

Konečně, nejvíc mi rozsudek nesedí v rovině právně-filosofické. Proč by měl parlament být naprosto neodpovědný? Co když zítra přijme zákon, kterým bude řečeno, do 24 hodin od nabytí účinnosti daného zákona budou utraceny všechny černé kočky (kočky domácí, Felis silvestris) na území ČR, případně i s jejich majiteli? Jistě, normu zřejmě časem zruší Ústavní soud, případně se můžeme bavit o právu na občanskou neposlušnost, nicméně až bude následně shledán zákon protiústavním, tak náhrada škody za iracionální legislativu zřejmě nebude možná, neboť se jednalo o výron ústavního principu suverenity moci zákonodárné? Toto rozhodnutí v kombinaci se zbytnělou poslaneckou imunitou tvoří dost zajímavý elixír: poslanec jako jednotlivec je "chráněn" nadosmrti, nyní tedy i parlament jako celek?

Nevím. Pro viktoriánskou Anglii mám slabost. Až zanedlouho přijde do kin „Stardust“, příjemná to pohádka z tohoto období od Neila Gaimana, jistě na ni vyrazím. Některé viktoriánské právní konstrukce však již skončily s pádem britského impéria. Začneme je v Brně resuscitovat?

Celý příspěvek

Prokurátorka Lída a bachař Josef: útrapy spravedlnosti na cestě do naší komunistické minulosti

Pozdní spravedlnost není žádná spravedlnost, nebo-li slovy Sira Williama Gladstonea: "Justice delayed is justice denied." Někdy je navíc rychlejší než žena s páskou přes oči táhnoucí se s vahami ta s kosou, a tak se žádná spravedlnost nekoná. Aspoň tedy pozemská. Zbývá jedině snad ta boží, je-li nějaká.

V poslední době byly na internetu uveřejněny krátce po sobě dva rozhovory, které mě přivedly k zamyšlení nad tím, jak si stojí spravedlnost v honbě za zločiny naší neslavné komunistické minulosti. Dotazovanými byly osoby, na které si česká justice chce za jejich historické angažmá posvítit. Prokurátorka Milady Horákové Ludmila Brožová-Polednová a bachař-poslanec Josef Vondruška.

Hrozně inteligentní Lída

Ludmilu Brožovou-Polednovou zpovídaly Lidové noviny. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu ji v květnu navrhl obžalovat z účastenství na vraždě Milady Horákové. "Dělnická prokurátorka Lída" byla účastnicí vykonstruovaného procesu na straně obžaloby. Bývalé žalobkyni je dnes 86 let a zůstala stalinistickým ideálům věrná. Z rozhovoru se mezi jiným dozvíme, že se dobře učila a měla "hrozně vysoké IQ." Tím hůř, chtělo by se říci.

Paní prokurátorka se také hrdě pochlubila, že na konto jejího výběru mezi žalobce v procesu s Horákovou jí jeden její vysokoškolský profesor dokonce řekl, "to máte štěstí, to se naučíte tolik věcí od takových renomovaných právníků." Vzpomínám si, jak jsme se s Honzou Komárkem probírali při mé návštěvě Oxfordu v tamější knihovně starými Právníky z 50. let. Jestli byl pan profesor autorem nějaké z těch hrůz, při jejichž čtení nám vstávaly vlasy na hlavě, pak se jeho nadšení z Urválků a dalších hvězd Státního soudu opravdu nelze divit...

Každopádně Lída byla určitě žákyně pilná, za názory svých vzorů se i po letech bije. Že by byla snad Horáková nevinná? Zapomeňte! Vždyť nedávno přece říkal nějaký univerzitní profesor (to jsou pro Lídu zjevně autority, ať už byly na správné straně barikády či nikoliv) v televizi, že jí odevzdával nějaké fotografie. Měl to být nějaký materiál, který si v roce 1949 nechali udělat proti Zápotockému. A Horáková přece doznávala trestnou činnost. Musela si být vědoma toho, že dělá něco, co nemá.

Ještě, že paní prokurátorka věděla, co se dělat má. Velezrada, trest smrti a hotovo. Ostatně byla studená válka a životy padaly na obou stranách.

Jedinou "kaňkou" na Lídině příkladném fanatismu je přiznání, že "[s]nad jen, že to byly moc přísné tresty." Nejvyšší soud je prý mohl zmírnit, uvedla v rozhovoru stařena. Škoda jen, že si to nemyslela před 57 lety, kdy na veřejných shromážděních horlila proto, aby NS ty tresty v žádném případě nezmírňoval a při samotné popravě Horákové se prý hystericky smála, jak jsem se dozvěděl z reakce, kterou na předmětný rozhovor napsal Vladimír Just.

Hrozně inteligentní Ludmila dodělala práva v roce 1952, pak odešla na prokuraturu do Rokycan. Od stíhání protistátní činnosti přešla k mládeži (asi uměla působit výchovně), pak dělala civil. Jako na slovo vzatou odbornici na procesy 50. let jí svěřili v roce 1969 rehabilitace, psala "asi pět nebo šest návrhů na obnovu řízení." Horáková mezi nimi nebyla...

V první chvíli jsem si říkal, jestli má cenu, aby český stát investoval do procesu s bábou, která své názory stejně nezmění, a pro niž je jakýkoliv trest zbytečný, bez ohledu na to, že by si ho stejně vzhledem ke svému věku nemohla odpykat (a věřím tomu, že snad nikdo rozumnej by ji ani do vězení lifrovat nechtěl). Navíc, jak napsal ve svém sloupku Bob Fliedr, u soudu "by nejspíš vystupovala jako mučednice. Mlela by kolem dokola nesmysly, které se jí vpálily do duše. A po vynesení verdiktu by svým bludům věřila ještě oddaněji než předtím. Tak to u soudruhů obvykle chodí."

Souhlasím s Jiřinou Šiklovou, že vyznání viny a uvědomění si hříchu za nás nemůže udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit. Není-li toho člověk schopen, je nepotrestatelný.

A určitě nechci, aby se z téhle vzorné nuly, z Urválkova poskoka, z člověka, který byl jen loutkou těch hlavních strůjců doby nesvobody, dělala osoba, "v níž by měl být konečně po právu odsouzen onen zločinecký systém, jehož byla hrdou zástupkyní.", jak si v čtenářské reakci přál Milan Bednář. To se mělo udělat s jinými. A mnohem dříve.

Dělat 18 let po revoluci monstrproces, v němž si na bezvýznamné důchodkyni z Plzně vybijeme (byť oprávněnou) averzi vůči minulému režimu, se mi nezdá jako skvělý nápad. Troufám si tvrdit, že jako skvělý nápad by to nepřišlo ani Miladě Horákové, kdyby se k tomu mohla vyjádřit.

Jenže, varianta, že by se to zkrátka nechalo běžet, mně přijde také příliš extrémní. Ten člověk se s největší pravděpodobností provinil. Nejen podle zásad civilizované společnosti, ale jak se zdá, tak i podle zdeformovaného práva 50. let. Navíc ten přečin není banální a jeho společenská nebezpečnost (eufemisticky řečeno) nezanedbatelná. A i když morálně ji snad opravdu společnost odsoudila, musím se nakonec přiklonit k tomu, že by k tomu mělo přibýt i to symbolické soudní razítko. Nejenom proto, že o vině a trestu v téhle zemi naštěstí rozhoduje jenom nezávislý a nestranný soud, ale i proto, že Lubomír Stejskal má naprostou pravdu, že - třebaže se bývalé žalobkyni nikdo nechce mstít - "pojmenovat zločin – to z úcty k památce Milady Horákové a jejím popraveným druhům udělat musíme."

Horlivý fanoušek Majora Zemana

Rozhovor s Josefem Vondruškou přinesla MF DNES (oba rozhovory jsem nicméně četl na netu, sic je to v současné době můj jediný zdroj zpráv z ČR). Liberecké státní zastupitelství požádalo Sněmovnu o jeho vydání, aby mohl být stíhán za šikanu disidentů ve věznici v Minkovicích, kde před rokem 89 dělal dozorce.

Hned v úvodu rozhovoru si pan poslanec posteskl, že si připadá, jak ve scéně z klasického díla komunistické kinematografie: "Jak přišla dcera majora Zemana ze školy s tím, že je vystavena ústrkům kvůli nějakému vyšetřování svého otce. Tak je teď mně, taky mám rodinu[...]." To asi vzpomíná na díl o roce 68, jak někteří soudruzi vyváděli "hlouposti" a vozili se po poctivých policajtech jako byl Zeman... Musí se nechat, že pan Vondruška má opravdu smysl pro najití přesné paralely.

V rozhovoru se přiznává, "nebyl jsem tak jasnozřivý, abych si řekl – tady se to za pár let otočí, já těm vězňům šoupnu nějakou buchtu a pak se mi to vrátí." Myslím, že ten citát by mohl jít do učebnice oportunismu.

Jiřina Šiklová ve výše odkazovaném příspěvku také napsala: "Lidé typu paní Brožové-Polednové, stejně jako další a další vyšetřovatelé, se budou nadále odvolávat na to, že tehdy plnili pouze svoje povinnosti, že byl takový režim, že tehdy platily jiné zákony a oni jen a jen poctivě sloužili. Stejně se hájili nacisté a stejně se budou hájit i ti, kteří pomáhali Pol Potovi v Kambodži nebo jsou nyní „aktivní“ při vraždění v Dárfúru."

Pan Vondruška říká, že dělal jen to, k čemu byl školen, pokud někdy někoho bil, tak "vždy v rámci zákonného zmocnění." Ano, byl horlivý, "ale kolik ředitelů věznic by teď prosilo: najděte mi deset horlivých příslušníků, jak já bych je potřeboval..."

Myslím, že Lídin profesor práv by musel mít radost i z pana Josefa, který říká: "Vždy musíte posuzovat věci podle psaného práva, nikoliv podle pojmů morálka a spravedlnost. To jsou prázdné a téměř bezobsažné pojmy." Podle pana poslance Vám nikdo přece nemůže vyčíst, že jste se choval správně v rámci špatného zákona.
(Radbruch se asi obrací v hrobě.)

No ale řekněte, není to hezký příspěvek poslance českého Parlamentu do nekonečné debaty o tom, co je vlastně právo?

Když už jsme u těch bezobsažných pojmů, pane poslanče, co takhle svědomí?

"To není věc svědomí. Zbavení imunity se bude projednávat před parlamentními orgány."

Aha. Opět Jiřina Šiklová: "Pro opravdové padouchy [...] svědomí jako nejvyšší kategorie neexistuje, Erinye k nim nemají přístup."

Myslíte, že se pan poslanec nechá vydat? Ale běžte!

"Ono by to vypadalo efektně. Ale víte, jak dlouho trvá soudní řízení? A po celou tu dobu se potáhnou všelijaké útoky a to mi v práci, pro niž jsem byl zvolen, na klidu nepřidá."

No právě. To jen všichni ostatní normální smrtelníci, kteří mají mnohem méně náročná a důležitá zaměstnání v porovnání s poslancováním se můžou takovými otravnostmi jako je trestní řízení rozptylovat.

K tomu se už dá říct snad jen tolik, že i stalinistka Brožová-Polednová půjde k soudu ráda, jen ji mrzí, že k tomu došlo až teď, a ne před 17 nebo 18 lety, "kdy měla ještě něco v hlavě."

To pan Vondruška je o mnoho let mladší a v hlavě toho má zřejmě ještě hodně a chce se o to také náležitě podělit. Proto by také jeho minulost "neměla být překážkou v prosazení [jeho] odborných znalostí a praktických i životních zkušeností v tom, [aby] se podílel na legislativě." Ostatně proč by také měla být překážkou, vždyť "se velká část společnosti dívá až s odporem na to, že se k tomu vůbec vrací."

Ano, souhlasím, je to odporné.

Do politiky zkušeného bachaře přivedla touha udělat pořádek v zákonech a nyní ve Sněmovně "do určité míry" hlídá, aby se nevrátil minulý režim!

Touto perličkou tento post končí. Doufám, že jste nikdo nečekal, že se tady teď budu zabývat otázkou, zda pana poslance stíhat či nikoliv. Něco takového by přece byla jen ztráta času...

P.S.: Tenhle post jsem rozepsal v neděli a dnes jsem zjistil, že případy Brožová-Polednová + Vondruška spojil do jednoho článku také David Klimeš, a to zde. Proto na vysvětlenou uvádím, že jsem se nenechal inspirovat jeho nápadem, nýbrž jsme k tomu došli nezávisle na sobě. V první chvíli jsem se proklínal, že jsem nebyl rychlejší, ale vzhledem k tomu, že o tom každý píšeme z trochu jiného pohledu a jinak, tak se snad ty dílka vedle sebe snesou (a samozřejmě uznávám, že to jeho je lepší, ostatně, je to taky jeho práce, že:) ).

Celý příspěvek

KAUZA LANGER ONLINE I TISKEM

Petra Langera je poslední dobou plný internet i noviny. V tomto krátkém postu se však nemíním pouštět do žádných rozborů jeho "rebélie," protože Petr je můj kamarád a jakékoliv mé stanovisko by tak muselo být nutně považované za podjaté. Samozřejmě, že mu fandím:)

Omezím se zde proto raději jen na upozornění na aktuální (a samozřejmě z mé strany nevyváženě vybrané) zdroje o asi hlavní soudní kauze české okurkové sezony.

Tedy:

Příležitost zeptat se P. Langera na celou záležitost přímo dává zítřejší online rozhovor na lidovky.cz.

Co si o dané věci a postupu prezidenta Klause myslí Honza Komárek, si můžete přečíst v novém čísle Respektu, nemáte-li tištěnou verzi, dá se to za poplatek stáhnout zde.

Ale přece jen, aby to nebyla příliš jednostranná reklama, doporučuji tímto i "kliknout na Klause," ať vidíte, jaké argumenty uplatňuje "druhá strana."

No a subjektivně-objektivní názor, ten si samozřejmě musíte udělat sami:)

Celý příspěvek

Jak zdravý rozum poráží korupci aneb dobrá zpráva z Brna

Celý horký červenec jsem měl řadu objektivních důvodů zažívat trvalou depresi. Jen namátkou: sotva jsem společně s médii doslova přetrpěl nekonečně dlouhých 30 dnů, které křehká Paris Hilton strávila v otřesných vězeňských podmínkách (kam se na ni hrabou bulharské sestry, jichž si média po osm let prakticky vůbec nestačila všimnout!), zjistil jsem svoji nerozhodnost dát jasnou odpověď v anketě vyhlášené jedním seriózním deníkem na tak jasnou otázku: „Je Paroubek sexy?“, a když jsem překonal i tuto krizi, byl jsem uvržen do nejistoty, zda J. Rawlingová nechá Harryho Pottera přežít sedmý díl svého eposu a zda se D. Beckham dokáže adaptovat v Los Angeles. Aby tomu nebylo dost, musel jsem si vyřídit nový řidičský průkaz, přičemž se mi okamžitě vybavily dvě nepříjemné poslední vzpomínky na setkání s úředníky brněnského dopravního inspektorátu.

Příběh první: Kdysi na přelomu tisíciletí v rámci technické kontroly bylo zjištěno, že na mém autě Favorit je přeražené číslo karosérie. Když jsem pátral u prodejce, kterým byl jeden brněnský autobazar, byl mi jako jediná možná pomoc předán kontakt na firmu, která tuto komplikaci dokáže „vyřešit“. Nic zlého netuše jsem se do této firmy odebral (sídlila mimochodem přímo naproti dopravního inspektorátu a zcela bezostyšně měla na tabulce na dveřích něco ve smyslu „vyřizování věcí na dopravním inspektorátu“!) a tam mi sdělili, že za 2 tis. korun provize plus náklady na kolky apod. všechny moje problémy vyřeší. V opačném případě můžu počítat s tím, že mi policisté auto zajistí a půl roku budou prověřovat, zda není kradené. Nabízené řešení jsem odmítl a na oba přítomné živnostníky (mimochodem: bývalé dopravní policisty!) jsem upozornil známého novináře. Auto jsem si následně „zlegalizoval“ zcela normálním způsobem, což trvalo sice několik hodin, nicméně bez úplatků a zcela korektně. (Byť je pravdou, že v první fázi se na mne policisté na inspektorátu dívali jako na někoho z jiné planety.)

Příběh druhý: Již poté, co dopravní agenda přešla na brněnský magistrát, jsem potřeboval na sebe napsat vozidlo, které jsem právě zakoupil. Vychytrale jsem zašel na úřad na Velký pátek, a to dokonce půl hodiny před otevírací dobou, neboť jsem se spoléhal jednak na religiózní jihomoravské prostředí, jednak na prodloužený víkend a tím pádem i na menší zájem lidí běhat po úřadech. Tato moje mazanost však byla konfrontována s realitou, protože již při svém příchodu jsem se dostal přibližně teprve na 100. až 150. místo čekajících v řadě. Přitom nešlo přehlédnout, že kolem čekajících se objevovali „agenti“ s právem přednostního přístupu k přepážkám pro vybrané klienty...

Při vzpomínce na tyto zážitky mohu se skutečným potěšením konstatovat, že jsem si vyřizování svého řidičského průkazu tentokrát skutečně užil. Posuďte sami: na webové stránce brněnského magistrátu jsem se objednal na přesnou hodinu a minutu ke konkrétní přepážce, přičemž jsem předem uvedl, o co mi jde, a na oplátku jsem si mohl přečíst, jaké podklady musím vzít s sebou a že nebudu potřebovat žádné peníze. Následně mi dokonce moji objednávku potvrdili mailem se zdvořilou prosbou, že když bych se nemohl dostavit, ať to předem oznámím, abych neblokoval ostatní případné klienty. V určený den jsem byl skutečně v zadaný čas obsloužen, přičemž celé úřadování zabralo přibližně tři minuty.
Moje poučení závěrem: jak vidno, i správní úřad se může chovat vlídně a profesionálně a korupci lze v řadě oblastí potlačit s pomocí pouhého zdravého rozumu. Bez zákonných změn, bez agentů provokatérů, bez odposlechů a dalších zásahů do soukromí. Vím, že nevyslovuji žádnou velkou moudrost, nicméně domnívám se, že běžný život je právě o podobných drobných vítězstvích rozumu.

Úplným závěrem: minulý týden mi jeden kolega řekl, že při vyřizování podobného dokladu v jiném krajském městě strávil pět hodin čistého času...

PS 1: Titulek ani vyznění tohoto textu není zamýšleno jako jakákoliv reakce na předchozí post M. Bobka, rozněcujícího nacionalistické vášně v česko-moravsko-slezské kotlině. Vědomě proto neuvádím ani název krajského města, abych T. Sobka zde přebývajícího a břitce glosujícího brněnský kolorit nezranil.

PS 2: Červenec končí happyendem: Paris Hiltonová i bulharské zdravotnice jsou na svobodě, Paroubek má podle hlasujících čtenářů sexy mozek, Harry Potter přežil a D. Beckham strávil na hřišti prvních 16 minut.

Celý příspěvek

Judikát roku?

Tento způsob léta zdá se mi poněkud hodnotícím. Nejprve přišly se svým (opětovným) hodnocením vysokých škol Lidové noviny. Všichni se povinně zasmáli s tím, že takto sestavený žebříček právnických fakult má mizivou vypovídající hodnotu. Následoval hodnotící článek Tomáše Němečka v Hospodářských novinách. Ten můžeme kritizovat z mnoha ohledů, jedná se však zatím o jediný serióznější pokus vytvořit nějaký soubor smysluplných hodnotících kritérií. Jarní „hodnotící“ vlnu pak doplnila Mladá fronta se svými „žebříčky“, které, pokud jsem to pochopil správně, vycházely pouze z množství ISI publikací. To znamenalo, že tři ze čtyř českých právnických fakult měly nula a jedna (hádejte která) měla jeden zářez. Smysluplnost podobného hodnotícího mechanismu může soutěžit snad již jenom s vypovídající hodnotou „Právníka roku“.

Do hodnotícího nadšení se tento měsíc připojily také Karlovarské právnické dny. Ty tradičně hodnotí a udělují tři ceny: nejlepší právnická publikace (Autorská cena), nejlepší právnický časopis (Prestižní cena) a pocta judikátu. Jako každý zvědavý právník jsme se přirozeně podíval na výsledky v jednotlivých kategorií. Jak nejlepší publikace, tak nejlepší právnický časopis nepřekvapí: nejlepším právnickým časopisem se (opět) staly Právní rozhledy od Becka, nejlepší publikací Filosofie práva Pavla Holländera (vydal Aleš Čeněk).

Co mě však poněkud zarazilo byl judikát, kterému byla udělena pocta. Pocta judikátu je dle Statutu této ceny (přístupné na webových stránkách KPD) udělována nejlepšímu judikátu vydanému soudem v České nebo Slovenské republice, případně některým ze soudů Evropských společenství, za uplynulý kalendářní rok. Článek 1 Statutu této ceny uvádí, že judikát musí být „[...] zjevným přínosem pro vyřešení nejasností v právních předpisech, nebo pro výkon práva, právní etiku a jedná se o zatím nejudikovanou právní otázku. Rozhodnutí je bez formálních a procesních chyb.“ Výběr judikátu probíhá na základě anketních lístků, odevzdaných odbornou (právnickou) veřejností. Tento výběr je „překontrolován“ odbornou porotou (čl. 8 písm. a) Statutu).

Internetové stránky Karlovarských právnických dnů uvádějí, že „Bylo navrženo celkem 22 judikátů, z nichž se ve čtyřech případech jednalo o rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ve třech o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a zbylých 15 nominovaných rozhodnutí jsou rozsudky či usnesení Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší počet hlasů obdrželo usnesení Ústavního soudu ČR spis. zn. Pl. ÚS 19/04 ze dne 21. února 2006, publikované v Soudních rozhledech, č. 5/2006.“

Jakže? Nejlepším českým, slovenských a evropským judikátem za rok 2006 je nepublikované třístránkové usnesení pléna Ústavního soudu, kterým tento soud zastavil řízení ve věci návrhu na zrušení několika ustanovení zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (tzv. věc „zlaté akcie“)? Při vší úctě k Ústavnímu soudu a danému judikátu, je zjištění, že po 1. květnu 2004 mají české soudy a správní orgány povinnost aplikovat právo Společenství až tak převratným a novátorským právním názorem? Samotný Ústavní soud o této věci rozhodl usnesením, které s výjimkou mé anotace v Soudních rozhledech není nikde publikováno a není ani přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu. Nejsem si jist, co si mám o podobném ocenění myslet. Pracovně mě napadají tři hypotézy:

1) Nejprve ta pozitivní: Klíčem k nejlepší české judikatuře jsou zjevně stránky Soudních rozhledů. Jejich dopad je takový, že i z nepublikovaného usnesení mohou „udělat“ judikát roku (Varování: Autor tohoto příspěvku je v této otázce dvojnásob podjatý. Jednak je členem redakční rady Soudních rozhledů a jednak je autorem předmětné anotace).

2) Již bude asi nejvyšší čas, aby Ústavní soud zpřístupnil všechna svá rozhodnutí, včetně usnesení. Zpřístupnění veškeré rozhodovací činnosti Ústavního soudu je již delší dobu touto institucí slibováno. Vyhodnocení usnesení o zastavení řízení coby nejlepšího judikátu může navíc opět nepřímo potvrzovat mnohokráte zmiňované výhrady vůči judikatorní produkci ÚS: kolik klíčových právních názorů, které formují názor ÚS a nepřímo tak právní řád, nalezneme v nepublikovaných usneseních a nikoliv v publikovaných nálezech? Proč psát nálezy když vydávat v podstatě tajná usnesení je tak snadné ....

3) Karlovarská pocta judikátu potvrzuje moji úvodní skepsi k letošní hodnotící a žebříčkoidní sezóně. Judikatorní produkci českých a evropských soudů se snažím pravidelně sledovat a skutečně se nedomnívám, že by nepublikované třístránkové usnesení, které sděluje jeden ze základních principů členství České republiky v Evropské unii, bylo až tak převratným judikatorním počinem.

Celý příspěvek

Které zákony si zaslouží označení „legislativní Ropák“?

V zastrčeném regálu brněnského antikvariátu jsem před časem zakoupil útlou knížečku D. Crombie „Nejhloupější zákony světa“ (Ikar, 2002). Autorem je bývalý smírčí soudce v Salisbury v hrabství Wiltshire, který se sám označuje za vášnivého sběratele „pitomých zákonů“. Knížka je uvozena mottem vypůjčeným od předsedy Nejvyššího soudu Fortescuea (1458): „Existuje několik ustálených pravidel a zásad, které se nazývají zákony a k jejichž dodržování máme zajisté pádný důvod, ačkoli si na něj již nedokážeme vzpomenout.“ Z této sbírky vybírám skutečně jen namátkou: „Muži mohou močit na veřejnosti pouze v případě, že tak činí u zadního kola svého auta a pravou ruku mají opřenu o karosérii vozu“ (Anglie); „orální sex je pokládán za trestný čin, pokud není součástí milostné předehry“ (Singapur); „nastupovat do letadla za letu je trestné (Kanada); „vyhodit z letícího letadla živého losa je trestné“ (Aljaška); „za slona uvázaného k parkovacím hodinám se platí stejné parkovné jako by šlo o motorové vozidlo“ (Florida); „muž nesmí své milované darovat bonboniéru vážící méně než 2,5 kg“ (Idaho); „žena si nesmí v obchodě vyzkoušet více než šestery šaty“ (Joliet) anebo „žena se nesmí více než čtyřikrát provdat za téhož muže“ (Kentucky). V této souvislosti mne napadlo v rámci Jiného práva vyhlásit velmi neformální a metodicky zcela nepropracovanou anketu o legislativního Ropáka posledního období.
Přitom si dovolím výběr nominací hned na začátku poněkud zúžit. Neuvádějme ty zákony, které považujeme za chybné výhradně z ideologických důvodů – např. skutečný liberál může z principielních důvodů tvrdě odmítat samotnou existenci zákoníku práce, minimální mzdu či některé majetkové daně. Nezabývejme se ani těmi případy, kdy lze diskutovat jen o vhodnosti či nevhodnosti konkrétní úpravy, případně o její přílišné podrobnosti. (Proč např. řada zákonů v úvodních ustanoveních obsahuje vymezení typu: „pro účely tohoto zákona se trávou rozumí nezřídka hustý porost zpravidla zelené barvy vertikálně vzrůstající odspodu nahoru a nedosahující výšky keřů a stromů, definovaných v dalších ustanoveních tohoto zákona“? Proč má každý procesní předpis autonomně se tvářící úpravu doručování?) Nezabíhejme prosím ani do známých debat na téma typu „proč vůbec máme nový správní řád anebo stavební zákon“, protože o samotné potřebě těchto zákonů určitě není pochyb a je pouze sporné, v čem vlastně racionální zákonodárce spatřoval nutnost nahrazení starších zákonů. Je to proto, že se ministři a poslanci hodnotí podle toho, kolik za sebou nechají pomníčků (schválený zákon se stává exaktně měřitelným kritériem úspěšnosti), anebo je rozhodující zájem skutečných tvůrců zákonů na legislativních odborech ministerstev, kteří díky tomu získávají faktický „školící monopol“ (aneb i normotvorba je dobrý byznys!)?
Jde mi o to, abychom tuto anketu příliš nerozmělňovali a věnovali se pouze zjevným excesům v tom smyslu, že kdyby takové zákony vůbec nebyly, velmi pravděpodobně by si toho nikdo ani pořádně nevšiml, protože běžný život je prostě nepotřebuje, příp. málokoho napadne, že by je měl dodržovat, třeba i proto, že to skutečně nejde. Jinak řečeno, mám na mysli případy, které by Jára da Cimrman odsoudil již jen proto, že zbytečně zatěžují studenty, jelikož zákonodárce při jejich schvalování neměl na paměti pravidlo, že nejen u historických událostí, nýbrž i u právních norem, je třeba myslet i na to, aby byly zapamatovatelné a aby – jakožto učebnicové „zapomněnky“ - zbytečně nevytlačovaly do života potřebné „pomněnky“.
Protože se neustále ve svém okolí setkávám s tím, že právníci velmi rádi žehrají na „hypertrofii právních norem“, na legislativní optimismus až šílenství a na potlačování významu jiných než právních normativních systémů, pokusme se zákonodárci alespoň symbolicky pomoci a nominovat na udělení ceny „Legislativní Ropák“ (či třeba „Zákonodárná malina“?) takové zákony anebo jejich podstatné části, které by nám prostě nechyběly.
Zatímco však D. Crombie ve své knížce vystačil s označením „the world´s stupidest laws“, doporučuji v podmínkách České republiky tuto cenu rozčlenit alespoň do následujících kategorií, přičemž samozřejmě není vyloučeno, že některý kandidát uspěje hned v několika z nich:
1. Nejzbytečnější zákon, aneb kdyby takový zákon vůbec nebyl, nic by se nestalo.
2. Nejvíce nepovedený zákon, aneb jak to dopadá, když zákony opustí dílnu Pata a Mata.
3. Zákon jako vůle politické elity povýšené na zákon, aneb když se právem dělá stranická politika.
4. Zákon jako výlučně mocenský prostředek, aneb když se to někomu nelíbí, dáme to přímo do zákona.
Věren zásadě, že příklady táhnou, mne napadlo hned několik nominací. Do kategorie právních zmetků určitě řadím stávající podobu zákona o střetu zájmů (č. 159/2006 Sb.). Do kategorie politizace práva na první místo řadím známý zákon o zásluhách Edvarda Beneše (č. 292/2004 Sb.), který dokonce z materiálního hlediska vůbec za zákon nepovažuji. Za příkladné zákony jako výhradně mocenské prostředky si dovoluji doporučit pozornosti legislativní vymezení veřejného zájmu např. v případě staveb jezů na Labi či letiště v Ruzyni. Zde se totiž ve skutečnosti jedná o správní akty, mající z ryze účelových důvodů formu zákona.
Vím, že každá z uvedených nominací by si zasloužila podrobné odůvodnění, ale to bych se již zcela vymkl povaze blogu. Blíže se proto zmíním alespoň o nominaci na první místo v kategorii nejzbytečnější zákon, kde navrhuji celý zákon o hlavním městě Praha (č. 131/2000 Sb., dále též „ZOP“).
Základ mojí úvahy je podložen tím, že nominovaný zákon není ničím jiným než velmi nešťastně provedenou kompilací obecního a krajského zřízení. Je to zákon neúměrně dlouhý (129 paragrafů; pro srovnání: krajské zřízení má jen 99 paragrafů) a právě proto, že není v podstatě ničím jiným, než jakýmsi souběžným zákonem o obcích, vyvolává řadu zcela zbytečných anomálií. Jeho výsledkem je proto, že nikomu nepomáhá a pouze komplikuje praktický život.
Namátkou: podle obecního zřízení platí, že starosta a místostarosta musí být státními občany ČR; podle ZOP musí splňovat podmínku občanství navíc i všichni členové rady. (Zároveň tvrdím, že za situace, kdy zastupitelem obce i Prahy může být též cizinec ze zemí EU s trvalým pobytem v obci, je samotná tato podmínka z řady dobrých důvodů protiústavní.) Praha vydává pro svůj územní obvod Sbírku, kraje zase Věstníky (proč je používána rozdílná terminologie?). Maximální počet členů zastupitelstva u krajů s počtem obyvatel nad 900 tis. činí 65; počet členů zastupitelstva Prahy se může pohybovat mezi 55 až 70 členy. (To prosím není zcela bezvýznamné, jelikož za každého zvoleného zastupitele má kandidující strana nárok na příspěvek na mandát ve výši 250 tis. Kč ročně. Tzv. radniční strany koncentrující se pouze na aktivity v Praze tak mají komparativně větší šance na přístup ke státní pokladně než např. strany liberecké.) Do pražského zastupitelstva se volí podle zákona o obecních volbách, avšak za získané mandáty se strany odměňují, jako by se jednalo o mandáty krajské. (Evropští demokraté by mohli psát knihy o tom, jaké problémy z toho v praxi vznikají!) Zastupitelstvu obce je vyhrazeno rozhodování o vzdání se práva a prominutí pohledávky vyšší než 20 tis. Kč, zastupitelstvo Prahy má stejnou kompetenci až od hodnoty vyšší než 5 mil. Kč. Proč? V obcích „stavby určené k individuální rekreaci se označují evidenčními čísly“, v Praze „budovy určené k rekreaci se označují evidenčními čísly“. Co asi chtěl racionální zákonodárce odlišnou terminologií, týkající se téhož, vlastně naznačit?
Protože předchozí řádky mohly v některých emotivněji orientovaných ne-pražských obyvatelích nechtěně vyvolat určitou rozladěnost, zakončuji tento namátkový výčet rozdílů velmi uklidňující komparativní výhodou obcí: zatímco v Praze výslovně nesmí být k otištění razítka použita černá barva, v kterékoliv jiné obci to možné je, takže mohou razítkovat tiskařskou černí ostošest. (Ani zde však nechci přemýšlet nad racionálním důvodem této odlišnosti.)
Lze tedy shrnout, že ZOP považuji za příkladně zbytečný zákon, který nás ničím neobohacuje a jeho zrušení, spojené např. s doplněním obecního zřízení o dva až tři paragrafy, by proto nikomu nemohlo chybět. Je tedy škoda, že díky tvůrčí rozkročenosti zákonodárce se studenti musí učit zcela zbytečné normy, nemluvě již ani o tom, že ZOP si v úzetku „Obce a kraje“ usurpuje celých 38 stran a zbytečně tak zvyšuje jeho cenu i gramáž.
Končím inspirativním povzdechem B. Leoniho (Právo a svoboda): „V porovnání se soudními rozhodnutími, urovnáváním sporů soukromými arbitry, konvencemi, zvyky a podobnými druhy spontánního jednání jednotlivců se zákonodárství dnes jeví jako rychlý, racionální a dalekosáhlý prostředek k řešení všech možných neduhů. Téměř bez povšimnutí vždy zůstává skutečnost, že náprava prostřednictvím zákonodárství může být příliš rychlá na to, aby byla účinná, že může zasahovat víc, než je ku prospěchu věci, a je možná příliš spojena s potenciálními záměry a zájmy hrstky lidí, než aby byla skutečnou nápravou.“ Celý příspěvek

Vleče se to, to draftování… (Blanka Čechová)

Blanka Čechová, blogerka na "Omalovánkách do Štrasburku", byla jednou z oslovených dam, které měly zajistit genderovou vyváženost našeho blogu. Přestože nakonec odmítla, uvolila se alespoň občas a náhodně přispět na Jiné právo. Nuže tedy její lingvistický příspěvek:

„Je to fakt super dýl,“ povídá můj někdejší spolužák, t.č. advokátní koncipient jedné velké pražské kanceláře. „Dýl za víc než tři mega, vle. Nabrýfuju Dejvida, aby se to zkompletovalo a zfinalizovalo do klouzingu. Hlavně, aby to zas celý nezkánclovali jako posledně.“

Pokračování příspěvku: Před pár lety by mě podobné obraty děsily, dneska už jsem zvyklá: čeští advokáti, a to zdaleka ne jen ti mladí, zhusta hovoří nářečím, kterým ve vzácném sepětí przní češtinu i angličtinu zároveň. Pro jazykovědce musí být tento newspeak [ňůspýk] opravdickou pastvou. Nejenže zaznamenává nebývalý boom [bůům], ale nemá zatím žádná jasně definovaná pravidla pravopisu, mluvnice či výslovnosti. Tak například: nikde není dáno, které anglicismy se přepisují tak, jak je pouhým uchem slyšíme, tj. foneticky, a které se ze slušnosti ponechávají v původním znění. Poznali byste, třeba, co je to selaut? Já taky ne. Souhlasím, že člověk, který se opováží takto pracovat s pojmem sell-out, není mozkem tvůrčím, ale spíše představitelem (autorského) hovadismu. Na druhé straně, vybavíme-li si např. oblíbené slovo meeting, jeho fonetický přepis - mítink – nás zřejmě zas až tak neurazí, přestože máme pro vyjádření téhož celou řadu hezkých českých slov. Spousta anglicismů se, ovšem, ujala a ustálila především proto, že vhodný český výraz nebyl, resp. nikdo si nedal práci s tím, aby jej hledal. Vezměme takový brainstorming. Napadá vás něco? A nebo čím dál populárnější face-time. Předstírání práce není plnohodnotným ekvivalentem, protože původní pojem face-time zároveň obsahuje vysvětlení, proč k dotyčnému předstírání dochází a dále (podle některých zkušených face-timistů) i jakousi sociální kritiku a parodii poměrů ve velkých advokátních kancelářích, kde se běžně pracuje do pozdních nočních hodin (k tomu viz zdejší příspěvek Jiřího Kindla z 24. února). Kdyby náš Ústav pro jazyk český oplýval odhodláním, důsledností a místy až extremismem Academie francaise, možná bychom se dočkali řady českých novotvarů a rozsáhlé kampaně za jejich používání. Ale i takové úsilí by se zřejmě minulo účinkem, protože málokterý Čech má rád češtinu způsobem, jakým většina Francouzů adoruje francouzštinu. (Ačkoli i ve Francii se poměry mění – hojně propagovaný francouzský ekvivalent e-mailu, tj. novotvar courriel se (obzvlášť) v řadách francouzské mládeže téměř neujal. A loni mě francouzská kolegyně na ESLP zcela odzbrojila sdělením, že ve středu odpoledne nemůže, protože je „un peu overbooké“.)

Přemýšlím nad tím, která další profesní či sociální skupina se vyznačuje podobně osobitým jazykem jako nová generace v české advokacii, která má ve většině případů těsně před closingem, brýfuje na mítink, popřípadě se věnuje draftingu či brainstormingu, fúzuje či se potýká s due diligence. Zatím mě napadají jen čtenářky časopisu Elle, které jsou trendy, cool a in, věnují se shoppingu, stylingu nebo liftingu a jsou expertkami v oblasti make-upu a wellness.

Vzhledem k tomu, že se v posledních měsících pohybuji lehce mimo právnickou sféru, je možné, že mi některé obzvlášť vypečené aktuální výrazy unikly. Pokud nějaké znáte, sem s nimi! Třeba by, konec konců, mohl vzniknout on-line Slovník jazyka advokátního českého.

Celý příspěvek

Mlč, soudče!

Nejprve stručná fakta: Ústavní soud nálezem ze dne 7. března 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudce rozhodující osobnostní spor ve věci kauzy známé jako „studenti architektury vs jejich bývalý učitel“ není podjatý, když poskytl o tomto případu rozhovor týdeníku Respekt (č. 46, ročník XVI, týden 14.-20. 11. 2005). V následující úvaze mi vůbec nejde o to jakkoliv se vyjadřovat k podstatě tohoto sporu (a to již proto, že jako bývalý člen fakultního stávkového výboru celý případ vidím velmi jednoznačně, samotnou žalobu předsedy ZO KSČ považuji za nestydatost a dokonce bych použil tolkienovský obrat o proti sobě stojících silách dobra a zla) a nechci ani hodnotit důsledky tohoto nálezu, které neznamenají nic jiného než oddálení konečného rozhodnutí ve věci o měsíce, možná i o roky.

Pokračování:
Jde mi o něco zcela jiného. Ústavní soud se zde totiž zásadním způsobem vyslovil k otázce, zda se soudce obecného soudu poté, co je jeho rozhodnutí zrušeno a zároveň před svým dalším rozhodnutím ve věci, může mediálně k případu vyjádřit. Právní věta, vyslovená Ústavním soudem, zní, že „není možné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem k jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.“ Z důvodu korektnosti doplňuji sporný rozhovor se soudcem:

„Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance ?“
„To by byla spekulativní otázka, nic takového jsme neřešili. Navíc žalobce se stal předsedou ZO KSČ pouhé tři týdny před revolucí. Je tedy otázka, jestli stihl o někom rozhodovat.“
„Není člověk, který se stane předsedou ZO KSČ, kariérista?“
„Bez dalšího dokazování rozhodně ne. Někdo se mohl stát předsedou z přesvědčení.“
„Proč u soudu nemluvil soudní znalec?“
„Mohl by podat jen obecnou charakteristiku, jak to obecně bývávalo, ale já potřebuji jedinečnou charakteristiku žalobce, a to by mi soudní znalec nemohl podat, pokud ho nezná.“
„Je ale možné, aby za diktatury někdo budoval stranickou kariéru, nikoli profesní, v pozitivním slova smyslu ?“
„To já nevím, ale rozhodně si myslím, že to na sto procent nejde vyloučit. I Ústavní soud, když rozhodoval o protiprávnosti komunistického režimu, mluvil o režimu jako takovém, a nikoli o konkrétních osobách. Nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jeden z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mně zajímá tento jediný člověk.“

Podstata úvahy Ústavního soudu vychází z obecné teze, že k podjatosti soudce dochází i tehdy, pokud lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. S touto tezí v zásadě souhlasím. Nicméně obávám se, že Ústavní soud od sebe nedokázal odlišit dvě roviny problému, a v tomto směru považuji jeho rozhodnutí za nebezpečný precedens.

Na straně jedné se totiž určitě shodneme v tom, že soudce není strojem na rozsudky, který toliko mechanicky vypouští podle předem nastavených šablon konkrétní řešení. Práce soudce je prací intelektuální a hodnotově orientovanou a plně naopak souhlasím s názorem, že ve většině rozhodovaných případů (a to i ve zdánlivě banálních či veskrze procesních otázkách) se ve vydaném rozhodnutí odrazí „niterný svět“ soudce, neboť v dřeni každé zásadnější principielní otázky se rozhoduje podle svědomí a hodnot, které rozhodující osoba zastává a které kolem sebe vyzařuje. Takto viděno je správné žádat, aby každý soudce byl schopen svoje rozhodnutí vysvětlit a obhájit, protože lze legitimně očekávat, že se s ním vnitřně ztotožňuje a že je věrným odrazem jeho způsobu myšlení.

Na straně druhé samozřejmě je nutno respektovat, že nikdo není „vlajkonošem pravdy“ a že i sebelepší soudce je jen jednou částečkou státního mechanismu. Proto i když budu stokrát přesvědčen o tom, že můj právní názor je správný, nemohou účastníci řízení, v němž rozhoduji, doplácet na moji ješitnost a zabedněnost v tom smyslu, že si postavím hlavu a nebudu respektovat právní názor nadřízeného soudu. To je jakýsi instanční rozměr tohoto problému, kdy za situace, kdy je moje rozhodnutí zrušeno, jsem povinen rozhodnout podle závazného právního názoru obsaženého v tomto zrušovacím rozhodnutí, a to i tehdy, když budu skálopevně přesvědčen o jeho vadnosti. To je jasný závěr, odůvodněný rovností účastníků řízení, precedenční povahou soudních rozhodnutí a především samotnou povahou soudcovské práce, která musí být chápána jako služba veřejnosti a nikoliv jako intelektuální dostihy nekontrolovatelných ješitů. (Proto samozřejmě nelze uvažovat ani tak, jak před časem učinili soudci nejmenovaného okresního soudu, kteří kolektivně prohlásili svoji podjatost jen proto, že se neztotožnili s právním názorem obsaženým v jednom zrušovacím rozhodnutí instančně nadřízeného soudu.)

Pokud tedy vnímám obě roviny nastíněného problému, nepovažuji zásadně za něco špatného, když se soudce vyjádří k rozhodovanému případu, i když ví, že jeho právní názor v odvolacím řízení neobstál a že ve věci bude muset rozhodovat znovu. Alternativou k poskytnutí takového otevřeného rozhovoru je totiž buď aplaudování zrušovacímu rozhodnutí, což by však zřejmě nebylo ničím jiným než „hujerismem“ nejhrubšího zrna a takovýto soudce by si nezasloužil skutečné vážnosti a úcty, anebo apriorní odmítnutí jakkoliv se mediálně vyjadřovat. A to považuji za špatné řešení, protože soudce zde není jen proto, aby „kabinetně“ rozhodoval konkrétní věci, nýbrž také, aby je dokázal vysvětlit veřejně. Vždyť rozhodování soudů má význam nejen v konkrétní věci, nýbrž má i funkci informační a preventivní.

Doufám proto, že citovaný nález Ústavního soudu představuje spíše jen jakési jeho vybočení z jeho obvyklé judikatury jinak velmi vstřícné k otázkám svobody názorů a práva na informace. V opačném případě by totiž Ústavní soud výrazně podpořil tendenci řady soudců schovávat se před veřejností do obvyklých alibistických ulit.

Celý příspěvek

V samotném základu strukturálního principu je tedy obsažen polaritně a korelativně fundovaný substrát...

V jedné z diskusí zde na Jiném právu Michal zmiňoval, že čím si je při psaní méně jist tím, co říká, tím více sklouzává k cizím výrazům a komplikovaným větným konstrukcím (já dělám to samé a dodal bych, že úměrně také bytní můj poznámkový aparát). Při čtení této pasáže nálezu Ústavního soudu, která ke mně doputovala přes kolegy (ano, "jiní právníci" se baví i čtením nálezů Ústavního soudu), jsem si říkal, jak tenký musel být led, na kterém se pisatel tohoto nálezu pohyboval:

K uvedenému nálezu Ústavní soud v projednávané věci dodává, že je si dobře vědom složitosti sociálního a politického dění, v němž strukturování společnosti je provokováno působením odstředivých, diferenciačních společenských sil, nepředstavujících však v sociálním procesu jeho jedinou konstituantu, ale zaznamenatelných vždy jen v antinomickém postavení vůči všem "dostředivým" integračním projevům. Stejně jako tyto "dostředivé" integrační prvky, staly-li by se jediným faktorem sociálního vývoje, by svým tlakem projevovaným ve směru integrace a kooperace finálně zrušily všechny sociální struktury, a přivedly by tak lidskou společnost ke tvaru nepohyblivého monolitu, také naopak neúměrná dominance "odstředivých", diferenciačních, sil by lidské dění přeměnila v rej jakoukoli komunikaci vylučujících projevů, nezpůsobilých ani k náznaku strukturální skladby. Také v samotném základu strukturálního principu je tedy obsažen polaritně a korelativně fundovaný substrát, zabraňující na jedné straně neúměrné difúzi struktur, na druhé straně však i dosažení již neúměrného stupně integrace. Proces diferenciace může tak plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic. Také v politické praxi používaný model "poměrného zastoupení" proto může, a také musí, činit celou řadu koncesí principu integrace, tak se však může dít jen na určitém úseku kontinua, kdy ke svému ideálnímu typu zůstává "přivrácen", jinými slovy, kdy projevuje tendence se tomuto typu v jeho zásadních aspektech alespoň přibližovat.

Jasné, ne?

Celý příspěvek

Tisková konference Soudcovské unie ČR

Prostřednictvím e-prava jsem nedávno narazil na záznam tiskové konference Soudcovské unie ČR, jehož hlavním tématem byla otázka zvýšeného používání nástrojů trestního práva v českém právním a společenském prostředí.

Videozáznam dané tiskové konference lze shlédnout zde.

Myslím, že ty úvahy jdou opravdu správným směrem. I mým dojmem je, že nástroje trestního právo by měly fungovat jako to, čím jsou, tedy ultima ratio. Místo toho se však z novin poměrně často dozvídáme o tom, jak v případě takřka jakéhokoli sporu jedna strana hrozí druhé trestním oznámením, ta to naoplátku vrací hrozbou trestního oznámení pro křivé obvinění a ještě něco návdavkam. Přitom po formální stránce jsou skutkové podstaty trestných činů dosti široké a takřka jakékoli protiprávní jednání se po nějaký ten trestný čin dá schovat, což pochopitelně "použitelnosti" trestních norem nahrává. Materiální znak trestného činu je přitom tak obecnou (a pro média nepolapitelnou kategorií), že je většinou prostě ignorován. Stranou ponechávám někdy účelové využívání nástrojů trestního práva a vyšetřovacích pravomocí orgánů činných v trestním řízení k "opatřování" důkazního materiálu pro obchodně či civilněprávní kauzy (i s tímto nešvarem se lze více či méně často setkat). Celý příspěvek

O tempora, o mores

volám, pranýřuje muže menšího než Catilina, sám jsa pouhým stínem Ciceronova stínu.

V Lexikonu veřejného ochránce práv jsem se dočetl, že ani tato ikona českého právního světa se nestydí otevřít Blesk. I já přiznávám, že jsem vzal o víkendu do ruky bulvár. Jaké duševní hody! Tiskovina mi zprostředkovala příběh muže, který byl za jakýsi trestný čin odsouzen na nezanedbatelných pět let mj. k zákazu požívání alkoholických nápojů v restauracích. Vidina hospodských dýchánků bez oroseného půllitru je pro čtyřiadvacetiletého mladíka jistě noční můrou, ale, snad i s ohledem na obžalobu požadující nepodmíněný trest, abstinenci akceptoval - "Chtěl jsem se odvolat. Ne proti podmínce, ale proti tomu zákazu. Nakonec jsem trest přijal." Banální, zdá se. Ne tak úplně. Mladík totiž dodal "Respektovat ho ale nebudu, to vím jistě." ... "Každý chodí na pivo." ... "Navíc chodíváme na večeře s manželkou. Ta by taky koukala divně, když bych seděl o limonádě.".

Komentář odsouzeného mne, svým způsobem, fascinoval. Pomíjím rozpor ve sdělení, že na jedné straně trest přijal, ale na druhé jej nebude respektovat - z toho se průměrný právník dostane úvahou o formální akceptaci fakticky odmítnutého trestu. Zastřený úkon, chce se říci. Fascinace pramenila z naprosté absence skrupulí, z veřejné deklarace zamýšleného nerespektování pravomocného rozsudku, z na odiv stavěné chuti porušit právo. Kde leží hranice mezi fořtovinou a blbostí, ptám se? Maření výkonu úředního rozhodnutí nestřídmého poživače zřejmě nemine, ale ta kriminalizace jeho trpícího okolí. Hospodský, který si stejně jako já přečetl o jeho trestu, a donese mu panáka na kuráž - spolupachatel, nebo pomocník? A co již zmíněná manželka? Koukala by divně, říká odsouzený. "Jen si dej, Rudlo. Jsi chlap, přece nebudeš cucat kofolu." To zavání návodem. Rodina v troskách, tři děti v ústavu, sociální vztahy rozvrácené. Nechci být obviněn z cynismu, ale kdo chce kam...

Co mne opravdu trápí je stav právního vědomí společnosti, za jehož vzorek vyjádření odsouzeného považuji. Stalo se (a zdráhám se vypustit z úst slovo dobrým) zvykem kritizovat českou justici. Práva nejdou, soudy jsou pomalé, soudci líní a rozhodnutí špatná. Neznám tento konkrétní soudní spis, nevím jak rychlé bylo řízení a jak kvalitní bylo rozhodnutí. Lze usoudit, že bylo minimálně uspokojivé pro obě strany, resp. alespoň do té míry, aby je státní zástupce ani odsouzený nenapadli odvoláním. Rubem uspokojivosti je, že trest podle reakce odsouzeného zřejmě mine svůj cíl jak v odstrašující, tak i výchovné složce. Je to ale chyba soudu? Bylo nutné okamžitě ukládat nepodmíněný trest? Musí si soudy budovat respekt tvrdostí, protože naši furianti postrádají elementární ponětí o nutnosti existenci pravidel? Není vlastně nakonec česká justice (za existujícího stavu spíše lepším) zrcadlem společnosti?

Celý příspěvek