Posner at his best

O Richardovi Posnerovi toho bylo na JP napsáno hodně (viz např. zde, zde či zde či zde). Přesto doporučuji si ve volné chvilce poslechnout záznam z úterního soudního jednání ve věci ústavností zákonů států Wisconsin a Indiana, které zakazují "same-sex marriage" (manželství osob téhož pohlaví). Výtah nejlepších "hlášek" včetně hlasového záznamu je dostupný například na Slate. Posnerovy brilantní otázky a jeho neústupnost (Posner klade otázku tak dlouho, dokud mu na ni právní zástupce neodpoví nebo nepřízná, že prostě neví) stojí za poslech, bez ohledu na to, co si o (ústavnosti) manželství osob téhož pohlaví myslíte (ostatně i zastánci same-sex marriage v USA si vědomují, že nedávné úspěchy LGBT komunity mají svůj rub i líc). Navíc otázka ústavnosti zákazu osvojení dítěte gay páry není zcela irelevantní ani v České republice... Celý příspěvek

Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část II.

V předchozím postu k novele občanského zákoníku naleznete úvod a část I. o změnách v prvních čtrnácti paragrafech občanského zákoníku. Na ně nyní naváže: část II. o jednání orgánu právnické osoby; část III. o dědickém právu; a IV. závěr. Z něho, věřím, vyplyne, že název tohoto postu (variace na jeden starší článek) se může snadno stát opodstatněným.

II. Fikce a realita právnické osoby

Novelou se má změnit § 151 ObčZ (a více navazujících ustanovení). Tím bychom se od pojetí orgán zastupuje právnickou osobu (stav dle nynějšího ObčZ) měli vrátit k pojetí orgán jedná jménem právnické osoby (stav dle ObčZ 1964 a ObchZ). Tuto koncepční změnu odůvodňuje paní profesorka Pelikánová v rozhovoru na webu Ministerstva spravedlnosti takto:

"zásadně vadná je konstrukce právnické osoby jako striktně chápané pouhé fikce. Konstrukce orgánů, které vlastně nejsou orgány, protože je vidím jenom jako jakési slepeniny jednotlivých členů těchto orgánů. Jde o odhlížení od sociální reality. Každý jednotlivec, a může to být i neprávník, si v běžném životě uvědomuje, že právnické osoby existují, že se nějakým způsobem chovají, a že ten způsob je odlišný od chování jednotlivců, které v nich jsou. Jde o anachronismus, který neobstojí ani v kontextu s naším právním řádem, protože ten vychází z reality právnických osob. Máme přece správní odpovědnost právnických osob, máme upravenu trestní odpovědnost právnických osob. Jak je možno v tomto kontextu považovat právnické osoby za nesvéprávné? Právo Evropské unie pojímá právnické osoby jako reálně existující entity. Dokonce jde dál a konstruuje i určité právní aspekty podniků, čili skupin právnických osob. Přiznává jim práva, povinnosti i odpovědnost."

Ale: Trestní odpovědnost právnické osoby je právě tak málo v rozporu s fikční teorií jako odpovědnost civilní. Navíc kategorie přičtení trestného činu právnické osobě dle § 8 TOPO vychází spíše z teorie fikční (věcně je to ale úplně jedno). Není důvod, proč i nadále nevycházet z Tilschových slov, že kategorie svéprávnosti a nesvéprávnosti se na právnickou osobu nehodí. A i kdyby snad právnickou osobu bylo lze označit jako nesvéprávnou, nemělo by to praktické důsledky, neboť ty se s nesvéprávností spojují jen dle ustanovení o člověku.

Ovšem pojetí pojetí orgán zastupuje: – nezpůsobuje praxi obtíže; ;– platilo za první republiky; – platilo a platí (nejen) v Německu a Rakousku (též dle rakouského UGB z r. 2005); – vyvěrá z hlavní myšlenky ObčZ, totiž důrazu na přirozené právo a na člověka; – a nebylo zásadně rozporováno korporátními specialisty, kteří se podíleli na přípravě ObčZ. Autoři novely jistě mohou tvrdit, že jiné pojetí by bylo teoreticky vhodnější či esteticky lepší (k poloměru zakřivení Země v Rakousku a Německu srov. tento rozhovor; ovšem paní prof. Pelikánová volá po přijetí neměckého BGB). Stěží ale lze strašit "zásadní vadností" (rozhovor) či dokonce rozporem s evropským právem (důvodová zpráva). Je proto překvapivé, co vše spadá do "akutní" novely, a myslím, že značně vybočuje z přiměřenosti úsudku prodávat v médiích § 151 jako přiklad "zásadní vady" ObčZ. Pokud by ObčZ obsahoval jen takovéto "vady", bylo by co slavit.

Pozn. 1: Vím o rozsáhlém teoretickém a historickém pozadí (např. Havel in Leges-ObčZ, § 20), k němuž se paní prof. Pelikánová odkazuje. Doporučuji Hurdík Beck-ObčZ-§20 i jeho články. A uznávám kvalitu důvodové zprávy k novelizaci § 151 ObčZ, ovšem vyjma tamějších tvrzení, že pojetí orgán zastupuje se příčí evropskému právu a že toto pojetí musí být opuštěno též proto, že praktici údajně neví, jak napsat záhlaví smlouvy a jaké označení zvolit pod podpisovým řádkem.

Pozn. 2: Jak uvedeno, ObčZ upřednostňuje teorii fikce, což odpovídá jeho přirozenoprávnímu pojetí a důrazu na člověka. Projevem této teorie (podstatné jsou především ony projevy, tj. konkrétní zákonná pravidla, ne teorie sama) jsou:

(a) explicitní pravidlo § 20, že právnické osoby nemohou vznikat jinak než dle zákona (srov. též Hurdík, PR 7/2014), čímž se definitivně překonává dřívější judikatura, která přiznala povahu právnické osoby tu okresnímu úřadu, tu Policii ČR (nemůže platit, že právnickou osobou je již to, o čem někdo usoudí, že v realitě naplňuje její organizační a jiné znaky);

(b) právě koncepce, že právnická osoba, jako pouhý právem vytvořený bod přičitatelnosti, nemůže jednat sama, ale jen tak, že ji zastoupí ten, kdo reálně existuje, tedy člověk.

Mezi pojetím "orgán jedná jménem" a "orgán zastupuje" může být ten praktický rozdíl, že zatímco dle ObčZ / ObchZ připadala v úvahu jen přiměřená či analogická aplikace ustanovení o zastoupení – a k té se nejvyšší soud stavěl odmítavě, NS 29 Cdo 3864/2008 –, dle ObčZ lze tato ustanovení snadno použít. (Za připomínku děkuji Tomáši Richterovi a Lukáši Maryškovi.) Těmito důsledky se ovšem důvodová zpráva k novele nezabývá.

III. Dědické právo

V částech o dědickém se jedná o více než jen o koncepční změny odůvodňované akutní praktickou potřebností; jde o změny nedostatečně propracované a v některých případech k horšímu. K bližšímu rozboru vyberu navrhované § 1720a a § 1720b. Tak se má do ObčZ vložit pětiodstavcový kolos v délce 1 normostrany, který detailně specfikuje, jak se vypořádají oprávněný dědic a dědic neoprávněný (zjistí-li se, že mu dědictví ve skutečnosti nenáleží, např. s ohledem na objevivší se závěť).

Díl 9
Ochrana dědického práva

§ 1720a

   (1) Zjistí-li se po skončení projednání pozůstalosti, že dědické právo náleží jinému, má právo, aby mu dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, vydal nabyté dědictví; není-li to zcela nebo zčásti dobře možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada ve výši obvyklé ceny. Na vydání plodů a užitků dědictví má však právo jen tehdy, jestliže dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví rozhodnutím soudu, nebyl nebo nemohl být v dobré víře o svém dědickém právu.
   (2) Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, může při vydání dědictví požadovat, aby mu bylo nahrazeno vše, co vynaložil na úhradu zůstavitelových dluhů a jiných dluhů, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.
   (3) Dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, může kromě náhrady podle odstavce 2 dále požadovat, aby mu bylo nahrazeno vše, co účelně vynaložil na majetek nabytý jako dědictví. Jestliže však nebyl nebo nemohl být v dobré víře o svém dědickém právu, nahradí se mu jen nutné náklady.

§ 1720b

   (1) Ten, komu bylo vydáno dědictví, je povinen splnit dosud neuspokojené dluhy zůstavitele a jiné dluhy, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, a to společně a nerozdílně s dědicem, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu.
   (2) Uhradil-li dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu, po vydání dědictví dluh zůstavitele nebo jiný dluh, o němž zákon stanoví, že ho hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že je pasivem pozůstalosti, má právo požadovat náhradu po tom, komu vydal dědictví.

Opět, jde o změnu, kterou rozumně nelze přijímat bez expertního projednání. Má se totiž podstatně a koncepčně změnit dosavadní pojetí, které vychází z obecných pravidel (DZ k ObčZ, § 614) a toho, že oprávněný dědic je vlastníkem a neoprávněný dědic, kterému bylo dědictví vydáno, držitelem, a proto se vypořádají zejména dle ustanovení o věcných právech:

Oprávněný dědic (vlastník) může požadovat vydání své věci (reivindikovat) dle § 1040 an., dokud ji dědic neoprávněný nevydrží dle § 1089 an. Právo k plodům a užitkům se posoudí dle ustanovení o vztahu vlastníka a držitele: § 996 (u poctivého držitele) nebo dle § 1000 (u držitele nepoctivého). Nepravý dědic má právo na náhradu nákladů dle § 997 a § 998 (je-li poctivý) nebo dle § 1001 (je-li nepoctivý). Co nepravý dědic hradil za toho pravého vypořádá se ustanovení o bezdůvodném obohacen: § 2991, resp. § 3013.

Ovšem, výše uvedená ustanovení jsou navrhovanými § 1720a a 1720b, jakýmisi komplexními speciálními úpravami, zcela opomenuty. Tím se zakládá celá řada bezdůvodných odchylek, právních nejistot a ošklivostí:

(1) Pokud poctivý držitel věc zničí, není za to nikomu odpovědný; tím méně je odpovědný za zhoršení či zkázu; v tom ani onom případě nemusí poskytovat náhradu (§ 996). Proč má ale poctivý držitel, který věc zdědil, zhoršené postavení a musí vždy poskytnout náhradu do plné výše (§ 1720a odst. 1)?

(2) Je kritérium účelného vynaložení dle § 1720a odst. 3 totožné s kritérii dle § 997 a § 998? Co náklady potřebné? Náklady učiněné ze záliby či pro okrasu (§ 998) se nehradí vůbec, anebo jen do částky, v níž zvýšily obvyklou cenu věci? Uplatní se ius tollendi (§ 998 poslední věta)?

(3) Má rozumně platit, že nepravý dědic, byť jednal v dobré víře je solidárně zavázán k úhradě dluhů též poté, kdy dědictví vydal dědici pravému (§ 1720b)?

(4) Je nutné, aby ustanovení působila jako pěst na oko, aby dokola opakovala dlouhé výrazy "ten, komu bylo vydáno dědictví" a "dědic, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví pravomocným rozhodnutím soudu" a aby vznikl nesoulad k pojmu "neoprávněný dědic, jemuž bylo dědictví potvrzeno" dle § 1109 písm. d)?

(5) Může oprávněný dědic svá práva uplatňovat i jinak než dědickou žalobou?

Ustanovení o dědické žalobě, mají-li již v ObčZ být, lze zestručnit a provázat se zbytkem zákoníku (netvořit paralelní strukturu, ale jen odkázat na již existující místa ObčZ), např. po vzoru § 824 ABGB (zde je ovšem dědická žaloba dle § 823 ABGB potřebná i proto, že vlastnictví se dle ABGB nabývá teprve vydáním dědictví) nebo švýcarského § 598 an. ZGB (zde měl zákonodárce na výběr, neboť dle ZGB se dědictví nabývá smrtí zůstavitele).

Oprávněný dědic může požadovat, aby mu neoprávněný dědic, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, dědictví vydal jako celek. Další práva oprávněného dědice jako vlastníka a neoprávněného dědice jako držitele posoudí se dle obecných ustanovení. To platí i o právu neoprávněného dědice proti oprávněnému dědici, kterému dědictví vydává, na náhradu za to, co plnil na dluhy dědictví.

Jistě, zakotvení dědické žaloby (ne ovšem v urgentním režimu) může být vhodné (vindikace celého dědictví; otázka do diskuze; patrně jednotná místní příslušnost v režímu řízení o pozůstalosti). Není ani pravdou, že by institut dědické žaloby, zakotvený též § 189 odst. 2 ZZŘS, představoval socialistické reziduum; viz např. výše citovaná zahraniční ustanovení (to ale ani důvodová zpráva k ObčZ netvrdí a kritizuje jen příliš krátkou tříletou promlčecí lhůtu). Ovšem nejen ve vztahu k dědické žalobě bych požádal, aby se koncepční změny připravovaly obdobně pečlivě jako samotný ObčZ (jen v rekodifikační komisi byli zastoupeni 4 experti na dědické právo a během řady let je připomínkovali mnozí další).

Navíc v případě dědického práva zvolilo MSp podstatně nižší standard projednání a propracování. Je zjevné, že pasáže k dědickému právu vznikly jinak než zbytek novely (byly hlavním autorům, patrně ve finální podobě, dodány). Je zřejmá jistá spřízněnost s ZZŘS a důvodová zpráva zde má podstatně odlišnou podobu a značně zhoršenou kvalitu. Tak potřeba novelizovat § 1720a a § 1720b je lakonicky "odůvodněna" slovy je nedostatkem NOZ, že neobsahuje úpravu dědické žaloby a navazující odstavec přestručné bezdůvodové zprávy již jen redundantně shrnuje obsah vkládaných paragrafů, bez jakékoli dodatečné informace a bez jediného odkazu na právní zdroj, natož zahraniční. Prosím, podívejte se sami, abyste se přesvědčili o jak velké, do očí bijící zhoršení oproti zbytku novely se jedná.

IV. Závěrem

Někteří pojmenovávají připravovanou novelu ObčZ jako novelu destabilizační. Jakkoli nálepky často slouží jen stádnímu nemyšlení, zde toto označení může být výstižné. Aby bylo patrné, proč, rozdělím napřed změny, které novela přinese, do čtyř (nikoli disjunktních) skupin:

(1) Změny, které úsporným (minimálním) způsobem vyřeší problém podstatně zatěžující praxi (např. § 441 nebo § 154). Ty lze považovat za přínosné, neboť dobrá praxe je větší hodnota než nedoktnutelnost ObčZ a lhůta "až se to vyloží" může být příliš dlouhá. (Prosím ale, neviďme zásadní problém za vším, nepodceňujme dnešní robustnost justice a smiřme se s jistou nevyhnutelnou mírou neurčitosti.)

(2) Změny, které žádný aktuální problém neřeší, uspokojují některé teoretické ambice, resp. týkají se natolik vágních konceptů, že jejich přínos či ztrátu lze stěží odhadnout, natož v "urgentním" režimu.

(3) Změny, které byly či budou hlavním autorům předloženy a jimi převzaty bez oponentury (byť i jen té vnitřní) a bez ohledu na jejich ne/kvalitu.

(4) Změny, které vzniknou z jednání v poslanecké sněmovně (občanský zákoník je natolik obecně srozumitelné téma, že jich bude až až) a které nedokážeme vůbec předvídat.

Vedle změn ryze ad (1) návrh obsahuje mnoho změn ad (2) a ještě hůře ad (3). Navíc lze očekávat, že změn ad (2) až (4) ještě mnoho přibude. Proto MSp v této rané fázi možná nemělo novelu ObčZ otevírat vůbec. Pokud však, i po zvážení nákladů a rizik, považovalo za stále výhodné pomoci praxi [bod (1) výše], mělo dodržet, co tvrdilo odpočátku, a počínat si nanejvýš úsporně. Přihodit dalších 50 novelizačních bodů k jejich dvacítce, to bije do očí, ale ke dvěma stovkám, to se ztratí. Není-li spirála krocena v zárodku, snadno se roztočí.

některé mé posty na JP: účetnictví jednoduše díl 1, díl 2, díl 3 | vnucené bezdůvodné obohacení | § 1760 NOZ: platná smlouva při neoprávněné dispozici | § 2963 NOZ: újma způsobená lékem | náhrada za vyvlastnění | aprílové humory | novela advokátního tarifu | test aplikace práva | rešerše judikatury NS
Celý příspěvek

Zajímavý rozsudek NS v oblasti práva veřejné podpory

Nestává se příliš často, kdy mají české soudy možnost řešit přímo problematiku unijního práva veřejné podpory. Jedním z případů, kdy se tak stalo je kauza NH Hospital proti Středočeskému kraji, v níž bylo nedávno vydáno usnesení Nejvyššího soudu, které poměrně zdařilým způsobem shrnulo povinnosti českých soudů při aplikaci práva veřejné podpory EU. Usnesení je dostupné zde. Níže je uvedeno stručné shrnutí.

25. června 2014 zrušil Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (č.j. 3 Cmo 289/2011-142 z 29.12.2011) a Městského soudu v Praze (č.j. 32 Cm 128/2010-131 z 13.6.2011) a vrátil věc k dalšímu řízení před Městským soudem. Základem případu jsou tvrzení NH Hospital a.s. (soukromého poskytovatele služeb v oblasti zdravotní péče provozujícího nemocnici v Hořovicích) spočívající v tom, že Středočeský kraj jakožto současně mj. jediný akcionář vícero nemocnic ve svém obvodu poskytuje "svým" nemocnicím zakázanou veřejnou podporu, která zkresluje hospodářskou soutěž v dané oblasti. Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze žalobu NH Hospital odmítly v podstatě s tím, že nemají pravomoc se danými tvrzeními zabývat a že by se NH Hospital měla obrátit na Komisi. Nejvyšší soud s tímto jejich postojem nesouhlasil. 

Shrnutí průběhu řízení

V roce 2010 podala NH Hospital žalobu u Městského soudu v Praze proti Středočeskému kraji, v níž požadovala, aby soud zakázal danému kraji poskytovat celkem 5 krajským nemocnicím podporu, kterou jim pravidelně ke krytí ztrát poskytuje (přibližně šlo o 930 mil. Kč za období od 1.1.2008 do července 2010). NH Hospital tvrdila, že taková podpora představuje zakázanou veřejnou podporu narušující soutěž mezi soukromými a veřejnými nemocnicemi. Městský soud nicméně v červnu 2011 řízení zastavil. V kostce uvedl, že příslušná veřejná podpora byla vyňata z notifikační povinnosti ve smyslu čl. 88(3) SES (nyní 108(3) SFEU) na základě rozhodnutí Komise č. 2005/842/ES z 28.11.2005, které se týká poskytování kompenzací za služby obecného hospodářského zájmu (tzv. SGEI). Následně argumentoval, že nemá proto pravomoc o dané žalobě rozhodnout, jelikož k tomu by potřeboval posoudit si slučitelnost dotčené podpory s vnitřním (společným) trhem, což může udělat jenom Komise, na niž NH Hospital odkázal. NH Hospital se odvolala k Vrchnímu soudu v Praze, který však rozhodnutí MS potvrdil, a to v podstatě se shodnou argumentací. Následovalo dovolání k NS, v němž bylo tvrzeno, že nižší soudy nesprávně předpokládaly (bez náležitého odůvodnění a dokazování), že je splněna výjimka z notifikační povinnosti pro SGEI. Vzhledem k tomu pak byl i chybný závěr soudů, že nemají pravomoc věc posuzovat. Je totiž třeba odlišovat "nezákonnost" podpory (tj. nedodržení notifikační a "čekací" povinnosti; standstill-obligation) od "neslučitelnosti" podpory (tj. její případné vyhodnocení ze strany Komise jakožto podpory, která není žádoucí z hlediska vnitřního trhu). Prve uvedenou zákonnost podpory si musí vyhodnotit i národní soudy a, zjistí-li, že se zakázaná podpora poskytuje, měly by její další poskytování zakázat.

Rozhodnutí NS

V červnu tohoto roku NS dovolání vyhověl a zmíněná rozhodnutí nižších soudů zrušil. NS v zásadě v relevantních ohledech souhlasil s NH Hospital. NS konkrétně s četnými odkazy na soft-law a judikaturu unijních soudů vysvětlil duální roli Komise a národních soudů při vymáhání práva veřejné podpory, jak je např. shrnuta v příslušném Sdělení Komise. Národní soudy jsou tak dle NS (a konzistentní judikatury unijních soudů, kterou v tomto ohledu NS následuje) povinny zabývat se otázkou "zákonnosti" podpory ve výše uvedeném smyslu a posoudit si samy, zda (i) se jedná o veřejnou podporu, (ii) zda byla dána notifikační povinnost (tj. např. zda se aplikovala či neaplikovala nějaká výjimka; např. v oblasti SGEI či obecná bloková výjimka nebo pravidlo de minimis atp.) a (iii) zda byla notifikační povinnost dodržena a bylo vyčkáno na povolující rozhodnutí Komise. Pokud nikoliv (podpora je zakázaná), pak by měly národní soudy ve smyslu cit. sdělení Komise proti podpoře zasáhnout. Nic z právě uvedeného nezahrnuje posuzování "slučitelnosti" podpory, což je opravdu jen doménou Komise. NS dále poznamenal, že s ohledem na prospektivní charakter žaloby (zákaz dalšího poskytování podpory) bude muset soud vyjít z nové úpravy vztahující se na příslušná opatření, tj. zejm. příslušnými předpisy v oblasti SGEI.

Celý příspěvek

Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část I.

Ve středu byla zveřejněna první část navrhované novely občanského zákoníku, s kvalitní a propracovanou důvodovou zprávou. (Má se jednat o návrh "pracovní", což je ovšem pochybné, neboť Ministerstvo spravedlnosti návrh již rozeslalo koaličním partnerům.) Uvedu zde k němu několik komentářů, též proto, abych upozornil, že MSp něco jiného říkalo a něco jiného připravilo a připravuje.

Totiž, MSp svůj nestandardní postup při tvorbě novely (trvající pouhé 2 měsíce v okruhu několika jednotlivců) odůvodňuje potřebou urychleně, v jakémsi nouzovém režimu, napravit ty nedostatky ObčZ, které akutně ohrožují právní praxi ("balíček první pomoci"). Avšak takové nedostatky novela napravuje jen v některých svých bodech; často slouží (půl roku po účinnosti ObčZ) k prosazení koncepcí, které jsou pro praxi bez přímého významu a jejichž výhodnost je sporná. Tomu odpovídá i skutečnost, že novela vznikala ne poté, kdy by MSp obeslalo právní praxi s žádostí o nejzávažnější připomínky, ale tak, že hlavní autoři novely procházeli ObčZ paragraf po paragrafu a přemýšleli, co chtějí změnit.

Některé novelizační body jsou jistě dobře (a někdy i důvodně) zařaditelné do urgentní novely. Zde se budu zabývat jen těmi body, které se akutních problémů netýkají (pak by ovšem bylo vhodné neměnit, natož v "urgentním" režimu, co netřeba, vyčkat aplikačních zkušeností a připravovat znění novelizovaného paragrafu např. i s těmi, kdo jej komentovali). Zmíním jich jen několik (nerad bych text prodlužoval nad únosnou míru), a to v okruzích: úvodní zásady (část I. níže); jednání statutárního orgánu (část II., uveřejním v pozdějším postu) a dědické právo (část III., uveřejním v pozdějším postu).

I. Prvních čtrnáct paragrafů

1. Dualita veřejného a soukromého práva

V § 1 odst. 1 se navrhuje vypustit větu: "Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného." Škrtem pera tak zmizí elegantní protiváha zveřejnoprávnění soukromého práva během komunismu a zároveň pobídka k tomu, vztah veřejného a soukromého práva zkoumat a komentovat. Kvalitu ustanovení vhodné měřit nejen jeho formální/logickou/technickou dokonalostí, ale především jeho sociálními dopady a dále též vlivem na rozvoj práva.

Jistě, nemůže platit, že soukromé právo je od práva veřejného zcela hermeticky odděleno. To však z této věty ani neplyne, ani se to při jejím výkladu netvrdí (např., ale nejen Leges-ObčZ-I, s. 41n.). Tak například porušení veřejnoprávní normy jistě může mít důsledky v soukromém právu; ne však bez dalšího, ale teprve tehdy, když si to soukromé právo "přebere po svém" a dojde k tomu, že je na místě, aby zasáhlo i ono. Soukromé právo je nezávislé-suverénní, ne však takové, že by pro něj právo veřejné vůbec neexistovalo.

Vím, že na tu škrtanou větu třeba budete mít opačný názor. Ale ať tak, či onak, předpokládám, že se shodneme na tomto: § 1 odst. 1 stěží praxi způsobuje podstatný problém a spíše jen vyvolává subtilní debatu o jednotnosti a dualitě právního řádu. A z toho plynou otázky: Je vhodné koncepční zásahy provádět urgentní novelou? Lze rozumně vysvětlit, že několi měsíců od účinnosti ObčZ měníme jeho úvodní ustanovení?

2. Dispozitivnost a kogentnost

V § 1 odst. 2 se v textu "Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob." mění část za středníkem na výraz "ujednáním se nelze odchýlit od ustanovení zákona, která se dotýkají...". Tuto změnu lze chápat dvěma způsoby:

(a) autoři si připravují pole pro (poněkud nemoderní) výklad, že nově již nebudou stiženy neplatností jen některé (dostatečně závažné), ale všechny odchylky od kogentního pravidla (což ale nepředpokládám, i vzhledem k NS 31 Cdo 3986/2009 a navazujícím); anebo

(b) nemění se vlastně nic, protože pokud se odchylka od ustanovení zákona, který se "dotýká" dobrých mravů, sama dobrým mravům nepříčí, lze zpravidla říci, že tu není nic, natož smysl a účel zákona (§ 580), co by vyžadovalo neplatnost.

Technicky vzato, důvodová zpráva k novele i Lavický, Beck-ObčZ-I, s. 19 správně uvádí, že dle § 1 odst. 2 ObčZ jsou normy tvrdě kogentní, jen je-li odchylka zakázána výslovně (v podrobnostech Brož, V. Určování charekteru právních norem v návrhu Občanského kodexu. Jiné Právo 30. 5. 2010). Nepředpokládám, že by to prof. Eliáš nevěděl, a předpokládám, že jeho úmyslem bylo: postavit protiváhu proti dosavadní nadměrné kogentnosti. Jakkoli nenovelizovaný § 1 odst. 2 ObčZ může dráždit jako příliš liberální, je zřejmé, že praxe si vždy najde cestu, jak dovodit kogentnost toho, co kogentní být musí. Dosavadní § 1 odst. 2 ObčZ je zkrátka sázka na to, že z těch tlaků a protitlaků by mohl nakonec vzejít rozumný rozsah soudní ingerence do soukromoprávních ujednání.

A opět: Jedná se ne o opravu zjevné chyby zatěžující praxi, ale o koncepční zásah do úvodních ustanovení.

3. "Zjevné zneužití" a domněnka dobré víry

V § 8 se pak škrtá slovo zjevné ve spojení "zjevné zneužití práva". Dovolím si skeptický náhled, že kvalifikující adjektiva v textu zákona jsou zpravidla bez praktického významu:

Zvolíme-li namísto kratšího pojmu zneužití delší pojem husté zneužití bude posuzování, co je a není zneužití, stejně tak nejednoznačné jako posuzování, co je a není husté zneužití. Přitom lze předpokládat, že u velmi vágních konceptů ten ani onen pojem neovlivní náš cit pro spravedlnost: na levé hromadě a na pravé hromadě skončí tytéž případy. Jiný případ ovšem nastává, obsahuje-li zákon gradované pojmy (zneužití, husté zneužití, hodně husté zneužití) a s nimi spojuje gradované následky (výtka, zbičování, zastřelení).

Přitom není zřejmé, proč by slovu zjevně nebylo možné přiznat význam domněnky (který by byl rozumný jak dle důvodové zprávy k novele, tak dle Beck-ObčZ), byť její praktický dopad (viz výše) by byl omezený. Slovo zjevný vhodno vyložit, a ne jen škrtnout, též proto, že se vyskytuje na řadě dalších míst ObčZ. V každém případě nejde o nic tak problematického, aby při kalkulaci výnosů a nákladů hledisko náprava údajného problémečku mohlo převážit nad hlediskem novelizovat jen to, co třeba.

V § 7 se vyvratitelná domněnka poctivosti a dobré víry ("Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.") nahrazuje slovy: "V pochybnostech se dobrá víra předpokládá. Tím se má jednak:

(a) oslabit domněnka dobré víry – je však poněkud pošetilé domnívat se, že změnou slov "má se za" na slova "v pochybnostech se předpokládá", mimochodem znamenající totéž, něco změní (srov. to, co uvedeno o tři odstavce výše).

A má-li nová textace znamenat, že ten, kdo se dobré víry dovolává, musí prokázat skutečnosti, na kterých se má jeho dobrá víra zákládat, též kvůli vyvážnému použití § 1109 an., lze protiargumentovat: (1) kdo se dovolává dobré víry, musí prokázat, že jednal určitým způsobem; a (2) i samostatné spojení má se za by umožňovalo diferencovaný výklad, jak plyne z Spáčil Beck-ObčZ-I, § 994; (3) je úmyslem zákonodárce, aby nároky na dobrou víru byly v privilegovaných případech § 1109 a § 1110 nižší než v obecném případu § 1111; a (4) ať už bude v § 7 ten, anebo onen (nepříliš určitý) výraz, vždy jej bude nezbytné vykládat v souladu s judikaturou ÚS k čl. 11 Listiny.

(b) vyloučit domněnka poctivosti – která samozřejmě musí platit bez ohledu na to, zda je zakotvená v zákoně. Důvodové zprávě ("V § 6 přitom zákonodárce přiléhavě ukládá povinnost dodržovat [povinnost jednat poctivě]. Není zřejmé, proč by zároveň měl zakládat i domněnku, že byl tento standard dodržen, a tím paradoxně oslabovat možnost, aby se někdo porušení této povinnosti dovolal.") nutno odvětit: Ta domněnka přece musí platit právě proto, že nemůže postačit pouhé mé tvrzení o nepoctivosti Vašeho jednání k tomu, abyste musel/a prokázat, že jste jednal/a poctivě, jinak budete sankcionován/a. Ostatně, v deliktním právu musí protiprávnost prokázat, kdo se jí dovolává, a stejně tak tížilo důkazní břemeno toho, kdo uplatňoval § 3 odst. 1 ObčZ 1964.

4. Svépomoc: obecně a v případě zadržení rušitele

Konečně, novela podstatně mění § 14. V prvé řadě vypouští odstavec 1 ("Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě."), a to s odůvodněním, že jde o příliš širokou formulaci. Citovaný text stanoví obecné pravidlo; pro případ odvracení zásahu se jako lex specialis použije odstavec 2, který již požadavek na bezprostřednost obsahuje. Je však pravdou, že laik může § 14 odst. 1 pochopit jinak než právní vědec a může jen proto vykročit z mezí dovolené svépomoci. Proto, a možná i z jisté neznalosti, jsme (Csach, Petrov, Tégl, Melzer) navrhovali odstavec 1 vypustit. Nyní se však nacházíme v době účinnosti zákona, což také musí vstoupit do úvahy. Protože nedokážu odhadnou sociální rizika plynoucí z § 14 odst. 1 v poměru k rizikům z destabilizace ObčZ, nevím a nebudu zde proti změně § 14 odst. 1 ObčZ argumentovat.

Považuji však za jednoznačně nevhodnou navrhovanou změnu § 14 odst. 2 ObčZ. V něm se navrhuje nahradit tučně zvýrazněnou část:

"Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené [při zrušení § 14 odst. 1 nutno sem přesunout tamější požadavek "pokud by zásah státní moci přišel pozdě"]. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci."

novým textem:

"Každý může za účelem ochrany práva zadržet rušitele, je-li to nutné ke zjištění jeho totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů, pokud by zásah veřejné moci přišel pozdě a pokud by právo bylo jinak zmařeno. Může však užít jen úsilí a prostředky, které se osobě v jeho postavení jeví vzhledem k okolnostem jako přiměřené a musí se obrátit bez odkladu na příslušný orgán veřejné moci."

Dle důvodové zprávy má též tato změna zajistit zúžení svépomoci. To však, myslím, není pravda. V nynějším § 14 odst. 2 ObčZ první věta stanoví základní požadavky svépomoci (1. bezprostřednost hrozby, 2. přiměřenost svépomoci, 3. opožděnost zásahu státní moci) a druhá věta stanoví (pro případ, že svépomoc byla vykonána zajištěním) dodatečný požadavek: 4. obrátit se bez zbytečného odkladu na orgán veřejné moci. Text navhovaný v novele ovšem stanoví požadavky zcela totožné: 1. bezprostřednost hrozby, 2. přiměřenost svépomoci, 3. opožděnost zásahu cizí moci a 4. nutnost obrátit se bez zbytečného odkladu na orgán veřejné moci.

Naopak, možnost uplatnit svépomoc je více svázána dosavadním zněním § 14 odst. 2 ObčZ, neboť:

(a) Text dle novely jako by naznačoval, že rušitele mohu zadržet vždy, a je věcí jistého výkladu (který laik nemusí učinit), že v některém případě rušitele nelze zadržet vůbec (tj. že přiměřená míra zadržení je nulová); a

(b) Dosavadní formulace § 14 odst. 2 věty 2 ObčZ se vztahuje nejen na zajištění osoby, ale i věci. Ovšem text novely pro posledně uvedený případ již nestanoví povinnost včas se obrátit na orgán veřejné moci, ač se tato povinnost musí uplatnit i zde.

Považuji tedy za zřejmé, že koncepční změna § 14 odst. 2 nejenže nemůže být přijímána v "urgentním" režimu, ale navíc text ObčZ zhoršuje. Přemýšlím, zda důvodem pro ni nebylo přepsat § 14 tak, aby se v něm již nevyskytovalo neoblíbené slovo svépomoc (srov. na jedné straně tvrzení paní prof. Pelikánové, že správný pojem má být svémoc, neboť zasahující si nepomáhá, nýbrž uplatňuje vlastní moc, a na straně druhé Eliáš, K. Proč se svépomoci říká svépomoc? Právní rozhledy 10/2003, s. 494-498).
pokračování zde Celý příspěvek

Robert Zbíral: Jsou odborné články právníků ovlivněny jejich politickým přesvědčením?

Jednoduchá odpověď: ANO, JSOU. Bohužel musím zklamat ty, kteří čekali rozbor děl známého příznivce dělníků a bývalého spectabilis prof. A.G. či prof. K.E., třešňového otce současné noční můry všech obyvatel ČR (vyjímám školitele a členy KANCLu).1) Příspěvkem chci upozornit na čerstvý working paper Adam Chiltona a Erica Posnera An Empirical Study of Political Bias in Legal Scholarship (dostupné na http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2478908), věnující se pouze situaci v USA. Kromě třířádkového shrnutí výsledků výzkumu text využiji především jako podvozek k uvedení do kvantitativních metod a nakonec se vrátíme i do české kotliny.

Výsledky autorů z University of Chicago Law School se dají shrnout do jedné věty: Články amerických profesorů práva podporujících demokraty (takřka všichni) jsou výrazně liberální, zatímco příznivci republikánů (stopy) píší konzervativně zaměřená dílka. Pro byť i jen příležitostné čtenáře law reviews nebo návštěvníky některé law school pravděpodobně málo překvapivé zjištění, ke stejnému závěru by se stačilo zeptat Siri (Google Now, Cortany, staré struktury a nacionalisté zavolat 1188).

Proč tedy plýtvat časem na čtení working paperu dlouhého 40 stran? Důvodem je metodologické pojetí textu. Chilton s Posnerem na výzkumnou otázku odpověděli pomocí kvantitativních metod, přístupu, který je české právní vědě do značné míry nepoužívaný. A ač se kvantitativními metodami zabývám již nějakou dobu, nenašel jsem článek, jenž by do problematiky uváděl lépe. Autoři věnují většinu prostoru vysvětlení svých postupů, nebojí se diskutovat nedostatky zvolených řešení a alternativní cesty. Vše zároveň drží na takové úrovni jednoduchosti, že by to měl pochopit i český právník, jehož hlavní motivací pro studium práva byla nenávist k matematice.2) Pozornost věnujte zvláště:

• Jasné definici výzkumného rámce: Autoři ve své podstatě pracují pouze se dvěma proměnnými, zkoumají dopad politického přesvědčení profesorů (nezávislá proměnná) na vyznění jejich článků (závislá). Ostatní proměnné jsou pouze kontrolující a i bez nich výsledky nejsou ohroženy.
• Jasné operacionalizaci proměnných: Autoři podrobně vysvětlují, jaký je vztah dat ke klíčovým konceptům, například ve vazbě politické přesvědčení (koncept) příznivec demokratůpřispívá demokratům na kampaňvýše příspěvku (data). Zmíněny jsou rovněž alternativní možnosti a jejich výhody/slabiny.
• Jasný výběr vzorku: Autoři podrobně popisují, proč jsou ve vzorku zrovna uvedená pozorování (profesoři) a jak byli vybráni, stejně tak obhajují své další volby. Ty jsou logicky subjektivní a lze k nim mít řadu námitek (viz jedna z nich níže), Chilton s Posnerem ale plně odkrývají karty.
• Problematika kódování dat: Autoři nezakrývají, že převod konceptu do datové podoby (například míra ideologie článku) může být subjektivní, problém především nastává, pokud data kóduje více lidí. Detailně uvádějí, jak otázku adresovali a jestli to ohrožuje výsledky.
• Metody zpracování dat: Autoři používají popisnou statistiku, lineární regresi (včetně testů robustnosti pro alternativy či proč logistická regrese je jen v příloze) nebo třeba t-test. Ve všech případech čtenáře výsledky provedou, nikoliv že mu jen suše sdělí výstupy. Samozřejmě předpokládají znalost alespoň základní terminologie, k tomu však stačí wikipedie. Spoiler: v celém textu není ani jedna rovnice!
• Diskuze: Velká část z ní je opět věnována možným námitkám proti datům a postupům, včetně možnosti velmi nepravděpodobných kauzálních vazeb ovlivňujících výsledky (s. 25-26). Diskutovány jsou důsledky dosažených zjištění v reálném světě.
Mimo uvedené si dovolím několik osobních poznámek:
• Výhody kvantitativního výzkumu: Postup autorů byl po mém soudu jedinou cestou ke zkoumání problému. Neexistuje možnost, jak kvalitativně zkoumat „americkou právní obec“ jako celek, aniž by se to zvrhlo na (nepodložená) zobecnění, dohady či anekdotické příhody. Samozřejmě studie analyzující vliv demokratického přesvědčení profesorů ústavka z Harvardu na jejich články by měla úplně jiné parametry. Rozdíl mezi zmíněnými variantami naznačuje další výhodu kvantitativního přístupu, totiž jisté odlidštění. Když budu chtít napsat článek tvrdící, že čeští profesoři práva jsou línější v psaní než třeba historici, schovat se za čísla a velkou skupinu bude jistější (a přesvědčivější) než probírat se po jménech. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že autoři nezveřejnili podkladový dataset ani jména zařazených profesorů, že by i zde zafungovala opatrnost?
• Limity kvantitativního výzkumu: Jak již bylo uvedeno, autoři na mnoha místech přiznávají, že vstupy (data) znemožňují učinění obecných závěrů. Jestliže do vzorku jsou zařazení pouze profesoři nejlepších 14 fakult z USA, nemohu tvrdit, že politicky závisle píší všichni američtí profesoři práva. Mimochodem mi hlava nebere, proč k tomuto kroku autoři přistoupili, jejich zdůvodnění je velmi nepřesvědčivé. Kdyby vybrali náhodných 50 fakult a z každé náhodně tři profesory (klidně s tenure), velikost vzorku by byla stejná, ale případy v něm by zasahovaly celou akademickou obec. Zavání to i jinde viditelným elitářstvím profesorů amerických top-ten law schools- píšou sami pro sebe, ne pro všechny (aneb raději získám podrobnější výsledky o nás, než bych se zajímal o „troubu“ z Villanova University).
• Limity kvantitativního výzkumu II: Jedna věc je mít hezký plán, druhá, když se díky maličkosti plán hroutí. Pro autory tímto místem zlomu byl nedostatek profesorů darujících peníze republikánům.3) Vyřešili ho tím, že do vzorku zařadili všechny profesory-republikány, které byli schopni vyhledat. Varianta asi jediná možná, vzbuzuje to ale ve mně někde uvnitř pocit, že porovnávat (painstakingly supernáhodný) vzorek z populace (demokrati) a celou populaci (republikáni) zavání manipulací.
• Vypovídací schopnost metod: Přes všechny regrese a t-testy i podle množství opakování v textu je nejpřesvědčivějším vyjádřením základního sdělení článku metoda obyčejného průměru, tj. jak liberální, potažmo konzervativní jsou v průměru texty skupiny demokratických/republikánských profesorů.

Dal by se podobný výzkum replikovat na příkladu ČR? Domnívám se, že velmi obtížně a určitě ne v mantinelech aplikovaných working paperem. Prvním problémem je určení politického přesvědčení učitelů práv. I když naše roztříštěná politická scéna nedovoluje binární škatulkování stranictví jako v USA, mohli bychom asi využít štěpící linii levičáci/pravičáci. Mám však tušení, že příliš sponzorů politických stran na fakultách nenajdeme. I kdyby snad byli, jediný myslitelný portál informace o darech fyzických osob stejně neposkytuje.4) Tudíž bychom museli přikročit k zástupným vyjádřením konceptu „politické přesvědčení“, třeba kandidaturu za stranu, spolupráci s nějakým politicky vymezitelným aktérem/subjektem atd. Jenže co dále? Pokud prof. Gerloch zastupoval v Joštově u zrušení důchodcovské výjimky daně z příjmů senátory ČSSD, dělá to z něj levičáka? Vždyť v kauze eurozatykače reprezentoval zákonodárce ODS? Místopředsedu Legislativní rady vlády dělal za vlád pravicových i té současné (snad duhové?). A v tomto by nebyl rozhodně sám. Zdá se, že u nás neplatí maxima, že akademik ve svém životě mimo fakultu bojuje pouze za věci, se kterými se může osobně politicky identifikovat.5)

Stejné překážky by na nás čekaly na druhé straně u ideologického hodnocení odborných článků. Přehlédnu, že u některých textů by bylo obtížné udělat jakoukoliv obsahovou analýzu. I dominantní část zbytku by však pravděpodobně spadla do kategorie neutrální, protože autoři se snaží vyargumentovat všechny aspekty záležitosti. Hlavním cílem je zachovat co nejvyšší neutralitu a když už kritizovat, tak na základě věcných nebo právních tvrzení, hlavně ne z ideologických pohnutek.

Čeští právní akademici se prostě většinově tváří jako moudří znalci práva, kteří se vznášejí nad (nízkou) politikou. Možná je příčinou fakt, že „ostré“ zapojení do politiky mělo povětšinou negativní dopad na vážnost v akademickém prostředí.6) Na druhou stranu pokud nepůjdeme do těchto extrémů, nelze dle mého tvrdit, že by z článku patrný umírněný politický názor autora automaticky podkopával jeho tvrzení. Vždyť pokud budu psát například o pozitivní diskriminaci, mohu tak činit zcela bezpříznakově? To už jsem se ale dostal někam, kde jsem skončit nechtěl… Proto raději ve stručnosti uvedu, že dopady výzkumu Chiltona s Posnerem rozebírané na s. 27-28 jsou aplikovatelné i na ČR, jen s opačným znaménkem. Zároveň se opět potvrzuje, že přebírání výzkumných rámců z jiných jurisdikcí (a z USA zvlášť) může být v právu složité.7)

*****

1) Pro méně chápavé: podobnost jmen je čistě náhodná. I kdyby někomu snad připadala reálná, uvedené politické afiliace jsou pouze poctou autora písničkáři T.K. (on dnes někdo nemá aspoň Bc.?!). Pro investigativní novináře: prof. A.G. nemá nic společného s DSSS a prof. K.E. s KSČM.
2) Aneb není to jako u dnes především v americké politologii oblíbených výzkumných záměrů. Když jsem před lety s jedním z nestorů kvantitativních metod rozebíral matematicky husté články jistého politologa XY, starý lišák prohlásil: „Postupům XY rozumí tři lidi na světě, bohužel XY k nim nepatří.“ Snad to nebylo příčinou toho, že kolega XY se ve 45 letech upil k smrti (finská predispozice?…). Pro (ještě mírnou) ukázku čínsky psaného článku z právního světa srv. třeba Does the Median Justice Control the Content of Supreme Court Opinions? (dostupné na http://www.utexas.edu/law/wp/wp-content/uploads/centers/clbe/vanberg_does_the_median_justice.pdf).
3) S ohledem na jednorozměrnost americké právní akademické obce a velké množství míst pro právní akademiky v administrativě musí mít republikánsky smýšlející profesoři při nástupu prezidenta republikána místo skoro jisté… Skoro jako korelace mezi profesorem (docentem) ústavního práva v ČR a pozicí soudce ústavního soudu, nutí se mi napsat :-)
4) Srv. http://www.politickefinance.cz (fyzické osoby jsou asi zařazeny pouze dle iniciálů).
5) Umíte si představit, že by John Yoo pracoval v administrativě Baracka Obamy či že by Laurence Tribe pomáhal Georgi Bushovi ve sporech po (ne)prohraných volbách v roce 2000?
6) Nabízí se příklad autora jistého volebního dělitele či (údajně) amnestie.
7) Srv. podobný pokus ke zde diskutovanému v CHMEL, Jan. Politika na Ústavním soudě? 2. část. Časopis pro právní vědu a praxi, 2013, roč. 21, č. 4, s. 475-484.

Robert Zbíral
Celý příspěvek

Martin Kopa: Pohádková právnická fakulta

Už jste někdy přemýšleli o tom, jak by vypadala Vaše vysněná právnická fakulta? Určitě se Vám honilo hlavou, kdo by tam učil a co by se tam učilo. Ale hrálo by roli, jak by se tam učilo? Jak by vypadala Vaše ideální právnická fakulta po stránce metod výuky? Řeknu Vám, jak by vypadala moje.

Celý příspěvek

Jan Broulík: Pleteme si v souvislosti s ekonomickou analýzou, díl 4: Ekonomická analýza práva není jen o prosazování ekonomických cílů do práva!

K odmítání ekonomické analýzy práva dochází často proto, že ekonomická analýza je obvykle vnímána jako přístup k právu, jehož náplní je (pouze) prosazování ekonomických cílů do práva. Lze se kupříkladu setkat s názorem, že ekonomický přístup k právu je nevhodný, protože absolutizuje ekonomické cíle a opomíjí cíle neekonomické. Automatické spojování ekonomické analýzy práva s ekonomickými cíli však není správné. Ekonomická analýza toho totiž nabízí mnohem více, a není tedy jen o prosazování ekonomických cílů do práva!

Celý příspěvek

Ralls Corporaton vs. CFIUS

K zajímavému vývoji došlo v kauze týkající se amerického systému posuzování zahraničních investic z hlediska jejich národně-bezpečnostní rizikovosti. Jedná se o pole působnosti Výboru pro zahraniční investice (CFIUS) a výkonné moci jako celku. Soudní spor čínského investora s Výborem a prezidentem USA prověřil šíři jejich pravomocí v národně-bezpečnostní oblasti. 

Celý příspěvek

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky

Vhodné i pro absolventy, praxe výhodou. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, na dobu určitou jako zástup za rodičovskou dovolenou. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Celý příspěvek

Znovu na právnickú fakultu? Prečo (nie)?

Ak by ste sa dnes mali opäť ocitnúť v školských laviciach, niekde ku koncu gymnázia, vybrali by ste si znovu štúdium na právnickej fakulte? A ak by o štúdiu práva premýšľala vaša 17-ročná dcéra, čo by ste jej poradili a kam by ste ju nasmerovali, aby si o práve (včas) vytvorila vlastnú predstavu? Čo vlastne znamená byť právnikom a podľa čoho sa majú maturanti rozhodnúť, či sa na takúto cestu chcú vydať?

Pred nadchádzajúcim školským rokom dávame s kolegami dohromady motivačné materiály pre stredoškolákov, ktorí hľadajú univerzitu, resp. odbor "šitý na mieru" svojim záujmom. Čo by sme mali týmto mladým a nevinným dušiam prezradiť o právnických fakultách a o práve vôbec? Odporučili by ste im Kupca Benátskeho, Bratov Karamazovovcov, Malá doznání okresního soudce, Dvanásť rozhnevaných mužov, či radšej niečo oddychového od Grishama? Má zmysel navnadiť stredoškolákov na prednášky Michaela Sandela či na atmosféru z filmu Paper Chase, alebo je lepšie ich čo najskôr uviesť do tajomstiev toho, ako sa na našich fakultách naozaj "študuje"? Čo poradiť študentom, ktorí sa možno rozhodujú, či ísť študovať právo do zahraničia (hlavne do Veľkej Británie), alebo ostať doma v ČR/SR?

Celý příspěvek

Ministerstvo průmyslu a obchodu hledá referenta se zaměřením na obchod se službami

Ministerstvo průmyslu a obchodu, Odbor obchodní politiky a mezinárodních ekonomických organizací přijme zaměstnance na pozici „referent/referentka pro obchod se službami“:

Celý příspěvek

Pavlína Hubková: Imperativ generického feminina (nejen) v anglosaské právní akademii

Jelikož máme to období nakládané zeleniny, chtěla bych se s vámi podělit o jeden (ano, naprosto zásadní) poznatek z akademického světa.

Dlouho mi to vrtalo hlavou. V článcích americké provenience, v současných i v těch ze sedmdesátých či osmdesátých let, jsem zhusta narážela na to, že pokud se v obecné rovině mluví o soudci, jako zájmeno se vždy použije she. When a judge has to decide a hard case, she faces…  Each justice issuing her opinion…  Co to má být? – říkala jsem si a zuřivě listovala zpět, jestli jsem nepřeskočila stránku a článek mezitím nezačal mluvit o nějaké konkrétní soudkyni. Nebo že by v angličtině „justice“ bylo automaticky femininum, asi jako v případě lodě?

Celý příspěvek

Vojtěch Bartoš: Sobotka, Juncker a česká mediální ignorance

Je půlka prázdnin, tedy okurková sezona v plném proudu, a tak i já přispívám se svou trochou do mlýna. Nebo spíš do láhve na kvašáky? Je to víc než dva měsíce, co se uskutečnily volby do Evropského parlamentu. Jedna ze zpráv, která téměř okamžitě zaplnila vysílací čas i stránky českých médií byla ta o extrémně nízké účasti voličů u nás a na Slovensku. Řada osob na obrazovkách poté dlouze rozebírala důvody takto ostudného nezájmu Čechů a Slováků o tyto volby. Nejčastěji označovaných důvodů bylo několik – tradiční nezájem a odpor Čechů k Unii a vůbec všemu evropskému (zajímavé však je, že Slováci oproti nám bývají považováni naopak za jeden z „nejproevropštějších“ národů), špatně vedené kampaně jednotlivých stran a kandidátů nebo třeba hezké počasí v době voleb. Často se objevoval argument, že na nízké volební účasti mají lví podíl právě média a obzvláště pak ta veřejnoprávní, jelikož dostatečně neinformují o evropských záležitostech a to nejen před volbami, ale i obecně. Na tuto kritiku často odpovídali redaktoři některých pořadů poněkud dotčeným až ofenzivním tónem a neurčitými odkazy na existenci zahraničních redaktorů např. v Bruselu.

Celý příspěvek