Nejvyšší z nejvyšších...
... tedy určitě alespoň těch amerických. Byl jsem se podívat na jeho sídlo. Bylo to v 10h ráno a bylo to v suterénu Kapitolu - ponurá, zatuchlá kobka, před ní krátká chodba, kam si soudci a návštěvníci věšeli kabáty. I odpoledne jsem se šel podívat na jeho sídlo. Bylo to ve 14h a bylo to za Kapitolem, na 1. ulici severovýchodní části Washingtonu - působivý mramorový palác v korintském stylu.
Jako by se současné honosné sídlo Nejvyššího soudu USA snažilo dát zapomenout na dlouhou historii provizorních a často nedůstojných přístřešků, kterými nejvyšší instance soudní moci musela projít. Její rodná zákonodárná sestra jí totiž dlouho nechtěla dopřát vlastní budovu. Možná se jí zdálo, že soudní sestřička si příliš vyskakuje a zapomíná ve svém konání na to, že jsou si všechny ústavní moci rovny. Až když se předsedou Soudu stal William Howard Taft, který si jakožto prezident USA zadal s posledním z konstitučních trojčat, podvolili se zákonodárci a uvolnili prostředky na novou budovu. Ukončili tak provizorium trvající o mnoho více než století, přesně 146 let - proti tomu je dokonce i čekání slávistických fandů na nový fotbalový stadion pouhý dějinný mžik (ovšem nerad bych činil ukvapené závěry neb v Edenu se již sice staví, ale ještě se nedostavělo...).
Soud nejdříve sídlil v Merchants Exchange Building v New Yorku, v r. 1790 se stěhoval s federální vládou do Philadelphie, aby se pak znovu spolu s ní přesunul do Washingtonu. Historik (nebo v tomto případě vlastně spíše jasnovidec) by v tu chvíli měl pro Soud jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá by byla, že už se nebude muset stěhovat do jiného města. Ta špatná, že v rámci něj se bude stěhovat ještě osmkrát, z toho šestkrát v jedné budově. A co hůř, ta budova bude sídlem těch, jež bude často soudit...
První místnost v Kapitolu, kde Soud sídlil, musela být asi pěkný kumbál. Teda ne, že bych chtěl urazit "small committee room in the north wing", který jsem nikdy neviděl, ale usuzuji tak na základě logického argumentu a maiori ad minus, neboť jsem měl tu čest vidět tzv. "the Old Supreme Court Chamber," která měla představovat zlepšené zázemí podmínek vrcholné justiční instituce. Soud v ní s přestávkami sídlil od r. 1810 do r. 1860. Její oficiální stránku najdete tady, ale prosím nenechte se unést, jak krásně to na těch fotkách vypadá, protože ty fotky absolutně neodpovídají realitě, já tu REALITU viděl a z tohoto pohledu jsou ty obrázky stejně "opravdové" jako herečka po plastických operacích. Skutečně se nedivím, že se o oné místnosti psalo v dobových zprávách jako o "tmavém, nízkém, suterénním apartmánu" a že někteří pozorovatelé přičítali brzká úmrtí některých soudců její vlhkosti a špatnému větrání. A pokud při pohledu na ty fotografie zvlášť oceňujete světlost dotčených prostor, pak vězte, že světlo bylo vždy předmětem největší kritiky a místnost byla konstantně popisována jako "dim, dingy or gloomy" (matná, temná nebo ponurá). A taková taky opravdu je...(jak snad dokazuje i má fotka).
Možná, že to byl opravdu jen trest za tu čirou zpupnost, se kterou se soudní moc učinila první mezi rovnými, když ústy Johna Marshalla vyhlásila ve věci Marbury v. Madison doktrínu soudního přezkumu ústavnosti. To bylo v r. 1803, tedy ještě v "kumbálu." Říkám si, co by na naši nedávnou debatu na téma, jak prospěšné pro separaci mocí je, aby moc soudní byla lokalizována v jiném městě než zákonodárce a exekutiva, asi řekl velký Chief Justice Marshall, který přímo na půdě Kongresu a tváří v tvář Jamesi Madisonovi, který Ústavu napsal a který byl vrcholným představitelem nejsilnější strany Kongresu, prohlásil, že konečné slovo ve věci souladu zákonů s Ústavou má Soud. Učinil tak navzdory Kongresu, navzdory autorovi textu, který autoritativně vykládal, a navzdory prezidentu Jeffersonovi, který na konto tohoto rozhodnutí mimo jiné prohlásil, že činí Ústavu "pouhým kusem vosku v rukou soudců, kteří ji mohou ohýbat a tvarovat do jakékoliv podoby si zamanou..." Těžko však pochybovat o tom, že by Marshall a jeho souputníci rozhodli jinak, kdyby věděli, že je za odměnu přestěhují legislativci do učiněné hrobky.
Vždyť i v podzemí vynášeli rozhodnutí, za něž je mnozí z těch lidí (zejména senátorů), které denně potkávali na chodbách, určitě nechválili. Ať už to byl případ McCulloch v. Maryland, kdy dovodili z Ústavy federální pravomoci, které tam nebyly uvedeny výslovně nebo Martin v. Hunter's Lessee, kde stanovili nadřazenost federálního práva a vázanost soudů států rozhodnutími Nejvyššího soudu v této oblasti. Takhle bych mohl pokračovat dál přes Cohens v. Virginia až po slavný "indiánský" případ Worcester v. Georgia. Nicméně popis judikatury Marshallova soudu není a nemá být hlavním tématem tohoto postu (mnoho z Vás ty případy stejně asi zná), nýbrž jen koloritem vyprávění o historii lokalizace a podoby sídla této instituce. Tuto pasáž tedy raději uzavřu konstatováním, že při představě soudců míjejících na cestě do svého sklepení všechny ty virginské, marylandské a další kongresmany, nemohu než citovat slova jednoho z komentátorů Jiného práva, který v mnou již výše vzpomínané "cajzlovské" debatě prohlásil, že "Nezavislost soudce nezajistuje misto, kde ma kancelar, ale uplne jine parametry..." (jen pro jistotu dodávám, že se tím nic nemění na mém názoru, že soudní instituce do Brna patří, jen jako ten hlavní důvod nevidím tu geografickou oddělenost).
Jak jsem uvedl, Soud nesídlil ve své kobce nepřetržitě. Poté, co Britové v rámci své invaze Washingtonu v r. 1812 Kapitol zapálili, zasedal Soud po nějakou dobu v soukromém domě (nevylučuji tedy, že některý z výše uvedených judikátů vynesli nad dvorkem se slepicemi). Nicméně definitivně se Soud z podzemí odstěhoval až v r. 1860, 3 roky po neslavném "otrokářském" případu Dred Scott v Sandford, který byl jednou ze zastávek na cestě k občanské válce. Nicméně Soud však zůstal v Kapitolu, pouze se přesunul o patro výše.
Nakonec se však přece jen dočkal a vyhnanství mezi zákonodárci nahradilo nové, impozantní a hlavně vlastní sídlo (viz obrázek vpravo).
Sídlo, které zdobí velký nápis "Equal Justice Under Law", jemuž na působivosti ubírá fakt, že je přikryt obrovskou sítí, takže je ta spravedlnost tak trochu v kleci (ale to víte, oni holubi na nějakou spravedlnost pěkně ...). Sídlo, které hlídají dvě obrovské sedící sochy reprezentující Autoritu Práva a Rozjímání Spravedlnosti. Sídlo, které od vnějšího světa oddělují obrovské bronzové dveře, vážící dohromady přes 13 tun. Sídlo, v němž chodbu do hlavní jednací síně zdobí busty všech předsedů Soudu a pamětní místnost v přízemí obrazy většiny ostatních soudců. Sídlo, v němž má John Marshall kromě busty i obrovský portrét a sochu v životní velikosti (potvrzuji, že byl velký nejen duchem, ale i postavou, prý to byl vášnivý sportovec). Sídlo, jež se honosí bronzovo-mramorovým spirálovitým schodištěm, které drží jen vahou přesahujících schodů a jejich zapuštěním do zdi (nechtějte po mně bližší vysvětlení, zde pouze papouškuji průvodce, fyzice nerozumím, leč vypadá to skutečně úchvatně). Sídlo, v němž Boží vnuknutí strhlo šátek z očí Spravedlnosti, která zahodila váhy a mečem se postavila zlým ďáblům (nevím, jestli je to štestí nebo smůla, že to je jen zobrazení). Sídlo, v němž dodnes soudci přísně dodržují staré rituály a nepsané pravidlo seniority, takže služebně nejmladší soudce Alito ví, že na porady, kde jsou jen soudci, musí s notýskem na zápisky a v jídelně ho čeká to nejméně výhodné místo...(nevím ovšem nakolik tohle můžu té mladé průvodkyni věřit). Sídlo, kde uniformovaný policista štěbetající návštěvníky nekompromisně požádá, aby se ztišili, protože tohle není pouze muzeum, ale zároveň i místo, kde se pracuje.
Má pravdu, říkal jsem si, když jsem seděl v té síni, kde Soud za druhé světové války posvětil ve věci Korematsu bezprecedentní nahnání všech Japonců na území USA do, eufemisticky řečeno, "detenčních" táborů, aby o pár let později odsoudil rasovou segregaci amerických škol v asi nejvýznamnějším případu 20. století Brown v Board of Education; v té síni, kde se před pár lety soudil případ Lawrence v. Texas a kde se brzy vynesou další judikáty, které zase o něco změní podobu amerického práva. A mnohdy nejen tu...
Ano, má pravdu ten policista, tohle je místo, kde se historie nejen připomíná, ale každý den i píše...
Celý příspěvek
Jako by se současné honosné sídlo Nejvyššího soudu USA snažilo dát zapomenout na dlouhou historii provizorních a často nedůstojných přístřešků, kterými nejvyšší instance soudní moci musela projít. Její rodná zákonodárná sestra jí totiž dlouho nechtěla dopřát vlastní budovu. Možná se jí zdálo, že soudní sestřička si příliš vyskakuje a zapomíná ve svém konání na to, že jsou si všechny ústavní moci rovny. Až když se předsedou Soudu stal William Howard Taft, který si jakožto prezident USA zadal s posledním z konstitučních trojčat, podvolili se zákonodárci a uvolnili prostředky na novou budovu. Ukončili tak provizorium trvající o mnoho více než století, přesně 146 let - proti tomu je dokonce i čekání slávistických fandů na nový fotbalový stadion pouhý dějinný mžik (ovšem nerad bych činil ukvapené závěry neb v Edenu se již sice staví, ale ještě se nedostavělo...).
Soud nejdříve sídlil v Merchants Exchange Building v New Yorku, v r. 1790 se stěhoval s federální vládou do Philadelphie, aby se pak znovu spolu s ní přesunul do Washingtonu. Historik (nebo v tomto případě vlastně spíše jasnovidec) by v tu chvíli měl pro Soud jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá by byla, že už se nebude muset stěhovat do jiného města. Ta špatná, že v rámci něj se bude stěhovat ještě osmkrát, z toho šestkrát v jedné budově. A co hůř, ta budova bude sídlem těch, jež bude často soudit...
První místnost v Kapitolu, kde Soud sídlil, musela být asi pěkný kumbál. Teda ne, že bych chtěl urazit "small committee room in the north wing", který jsem nikdy neviděl, ale usuzuji tak na základě logického argumentu a maiori ad minus, neboť jsem měl tu čest vidět tzv. "the Old Supreme Court Chamber," která měla představovat zlepšené zázemí podmínek vrcholné justiční instituce. Soud v ní s přestávkami sídlil od r. 1810 do r. 1860. Její oficiální stránku najdete tady, ale prosím nenechte se unést, jak krásně to na těch fotkách vypadá, protože ty fotky absolutně neodpovídají realitě, já tu REALITU viděl a z tohoto pohledu jsou ty obrázky stejně "opravdové" jako herečka po plastických operacích. Skutečně se nedivím, že se o oné místnosti psalo v dobových zprávách jako o "tmavém, nízkém, suterénním apartmánu" a že někteří pozorovatelé přičítali brzká úmrtí některých soudců její vlhkosti a špatnému větrání. A pokud při pohledu na ty fotografie zvlášť oceňujete světlost dotčených prostor, pak vězte, že světlo bylo vždy předmětem největší kritiky a místnost byla konstantně popisována jako "dim, dingy or gloomy" (matná, temná nebo ponurá). A taková taky opravdu je...(jak snad dokazuje i má fotka).
Možná, že to byl opravdu jen trest za tu čirou zpupnost, se kterou se soudní moc učinila první mezi rovnými, když ústy Johna Marshalla vyhlásila ve věci Marbury v. Madison doktrínu soudního přezkumu ústavnosti. To bylo v r. 1803, tedy ještě v "kumbálu." Říkám si, co by na naši nedávnou debatu na téma, jak prospěšné pro separaci mocí je, aby moc soudní byla lokalizována v jiném městě než zákonodárce a exekutiva, asi řekl velký Chief Justice Marshall, který přímo na půdě Kongresu a tváří v tvář Jamesi Madisonovi, který Ústavu napsal a který byl vrcholným představitelem nejsilnější strany Kongresu, prohlásil, že konečné slovo ve věci souladu zákonů s Ústavou má Soud. Učinil tak navzdory Kongresu, navzdory autorovi textu, který autoritativně vykládal, a navzdory prezidentu Jeffersonovi, který na konto tohoto rozhodnutí mimo jiné prohlásil, že činí Ústavu "pouhým kusem vosku v rukou soudců, kteří ji mohou ohýbat a tvarovat do jakékoliv podoby si zamanou..." Těžko však pochybovat o tom, že by Marshall a jeho souputníci rozhodli jinak, kdyby věděli, že je za odměnu přestěhují legislativci do učiněné hrobky.
Vždyť i v podzemí vynášeli rozhodnutí, za něž je mnozí z těch lidí (zejména senátorů), které denně potkávali na chodbách, určitě nechválili. Ať už to byl případ McCulloch v. Maryland, kdy dovodili z Ústavy federální pravomoci, které tam nebyly uvedeny výslovně nebo Martin v. Hunter's Lessee, kde stanovili nadřazenost federálního práva a vázanost soudů států rozhodnutími Nejvyššího soudu v této oblasti. Takhle bych mohl pokračovat dál přes Cohens v. Virginia až po slavný "indiánský" případ Worcester v. Georgia. Nicméně popis judikatury Marshallova soudu není a nemá být hlavním tématem tohoto postu (mnoho z Vás ty případy stejně asi zná), nýbrž jen koloritem vyprávění o historii lokalizace a podoby sídla této instituce. Tuto pasáž tedy raději uzavřu konstatováním, že při představě soudců míjejících na cestě do svého sklepení všechny ty virginské, marylandské a další kongresmany, nemohu než citovat slova jednoho z komentátorů Jiného práva, který v mnou již výše vzpomínané "cajzlovské" debatě prohlásil, že "Nezavislost soudce nezajistuje misto, kde ma kancelar, ale uplne jine parametry..." (jen pro jistotu dodávám, že se tím nic nemění na mém názoru, že soudní instituce do Brna patří, jen jako ten hlavní důvod nevidím tu geografickou oddělenost).
Jak jsem uvedl, Soud nesídlil ve své kobce nepřetržitě. Poté, co Britové v rámci své invaze Washingtonu v r. 1812 Kapitol zapálili, zasedal Soud po nějakou dobu v soukromém domě (nevylučuji tedy, že některý z výše uvedených judikátů vynesli nad dvorkem se slepicemi). Nicméně definitivně se Soud z podzemí odstěhoval až v r. 1860, 3 roky po neslavném "otrokářském" případu Dred Scott v Sandford, který byl jednou ze zastávek na cestě k občanské válce. Nicméně Soud však zůstal v Kapitolu, pouze se přesunul o patro výše.
Nakonec se však přece jen dočkal a vyhnanství mezi zákonodárci nahradilo nové, impozantní a hlavně vlastní sídlo (viz obrázek vpravo).
Sídlo, které zdobí velký nápis "Equal Justice Under Law", jemuž na působivosti ubírá fakt, že je přikryt obrovskou sítí, takže je ta spravedlnost tak trochu v kleci (ale to víte, oni holubi na nějakou spravedlnost pěkně ...). Sídlo, které hlídají dvě obrovské sedící sochy reprezentující Autoritu Práva a Rozjímání Spravedlnosti. Sídlo, které od vnějšího světa oddělují obrovské bronzové dveře, vážící dohromady přes 13 tun. Sídlo, v němž chodbu do hlavní jednací síně zdobí busty všech předsedů Soudu a pamětní místnost v přízemí obrazy většiny ostatních soudců. Sídlo, v němž má John Marshall kromě busty i obrovský portrét a sochu v životní velikosti (potvrzuji, že byl velký nejen duchem, ale i postavou, prý to byl vášnivý sportovec). Sídlo, jež se honosí bronzovo-mramorovým spirálovitým schodištěm, které drží jen vahou přesahujících schodů a jejich zapuštěním do zdi (nechtějte po mně bližší vysvětlení, zde pouze papouškuji průvodce, fyzice nerozumím, leč vypadá to skutečně úchvatně). Sídlo, v němž Boží vnuknutí strhlo šátek z očí Spravedlnosti, která zahodila váhy a mečem se postavila zlým ďáblům (nevím, jestli je to štestí nebo smůla, že to je jen zobrazení). Sídlo, v němž dodnes soudci přísně dodržují staré rituály a nepsané pravidlo seniority, takže služebně nejmladší soudce Alito ví, že na porady, kde jsou jen soudci, musí s notýskem na zápisky a v jídelně ho čeká to nejméně výhodné místo...(nevím ovšem nakolik tohle můžu té mladé průvodkyni věřit). Sídlo, kde uniformovaný policista štěbetající návštěvníky nekompromisně požádá, aby se ztišili, protože tohle není pouze muzeum, ale zároveň i místo, kde se pracuje.
Má pravdu, říkal jsem si, když jsem seděl v té síni, kde Soud za druhé světové války posvětil ve věci Korematsu bezprecedentní nahnání všech Japonců na území USA do, eufemisticky řečeno, "detenčních" táborů, aby o pár let později odsoudil rasovou segregaci amerických škol v asi nejvýznamnějším případu 20. století Brown v Board of Education; v té síni, kde se před pár lety soudil případ Lawrence v. Texas a kde se brzy vynesou další judikáty, které zase o něco změní podobu amerického práva. A mnohdy nejen tu...
Ano, má pravdu ten policista, tohle je místo, kde se historie nejen připomíná, ale každý den i píše...
