Účinná ochrana práv jednotlivců zaručených právem Společenství (CANCELLED)
Letiště. Evropská letiště. Všechna tak nějak stejná, tedy s výjimkou brněnské přistávací louky (oprava: mezinárodní letiště Brno – Tuřany). To je jedinečné. V poslední době těch letišť vídám spíše více než méně. Na jednom zrovna sedím: Milano Malpensa. Nic moc, dost nehostinné, v člověku vzbudí pocity, které slibuje název („mal“ + „pensa“). Zůstal jsem tu viset.
Klasická scéna, která se stala již každému: nejdříve zdržení 20 minut, pak 40 minut, pak nenápadné oznámení, že si „flight attendance“ udělalo malou, neplánovanou soukromou stávku. Po necelé hodině oznámení, že se let ruší. Jak, ruší? Vraťte se za hodinu, uvidíme, zda se nám podaří sehnat náhradní letadlo. Najednou to vyskočí: to přeci nemůžete, máme jako pasažéři nějaká práva! (Toto je poněkud zjemnělá verze, obtloustlí Italové středních let v oblecích používali odlišné výrazy, většina z nich zahrnovala pohlavní orgány a jiné intimní části těla).
Nicméně, co ta práva pasažérů? Jako profesionálně deformovaný právník si vzpomenu na evropskou legislativu v této oblasti. Ne že bych trávil večery studiem řady L Úředního věstníku, ale na všech evropských letištích dnes visí, v záplavě plakátů s kabelkami, botami, hodinkami a dalšími nezbytnostmi moderního člověka, také plakát s evropskou vlajkou, letadlem a nadpisem „práva pasažérů“ v x různých jazycích. Empiricky bych tak předpokládal, že když na každé krabičce cigaret ve všech členských státech musí být euro-konformní nápisy o rakovině, mrtvých dětech a problémech erekce (včetně velikosti nápisu a typu písma), pak že komunitární zákonodárce také nařídil vyvěšení práv jednotlivců zaručených právem Společenství také na letištích. Koukám okolo. Projdu celý první terminál Melpensy. Není v něm jediný plakát popisující práva jednotlivců.
Evropskou legislativu v oblasti leteckého provozu s přesahem do života běžného pasažéra bych pracovně rozdělil do dvou skupin: opravňující a buzerující. Malpensa překvapí tím, že precizně vynucuje pouze tu buzerující část. Při psaní tohoto příspěvku v místní kavárně (čepují tu Heineken, což je asi ještě horší, než že zrušili let) jsem již asi třikrát slyšel, že kvůli „evropské legislativě“ si nesmím vzít víc tekutiny než 100 mililitrů (Samozřejmě, že v odletovém prostoru mohu a musím nakupovat bez omezení – co na to soutěžní právo?). Poté, co mi v Amsterdamu jednou vyhodili šampón a v Budapešti se mi pokoušeli sebrat desetiletý Tokaj, už si to pamatuji. Ale i tak: do rukou místních obchodníků mě nahánějí vydatně, o mých právech také z evropské legislativy vyplývající mě neinformuje vůbec nikdo, a to ani na mé výslovného dotazy u dvou transfer centrech Alitalia. Nu, ještě že do Florencie létá i Lufthansa: s leteckým cirkusem názvem Alitalia již neletím, tedy určitě ne v nejbližší době, než mě přejde vztek a ten státní italský bordel se privatizuje.
Kromě úvah nad italským stylem stávkování (který si v budoucnu zaslouží samostatný post) medituji také nad účinností práva Společenství. Představme si, že bych nyní chtěl skutečně vymáhat svá práva založená právem Společenství, tedy bezprostředně použitelným a přímo účinným nařízením. Alitalia hraje mrtvého brouka a její místní zaměstnanci soutěží o to, kdo z nich řekne méně. Co může v takovém okamžiku uvědomělý „Evropan“, znalý svých práv, dělat? Dupnul jsem si a dostal jsem stížnostní formulář, který jsem poctivě vyplnil a mám si ho teď sám odeslat (Zaměstnanci Alitalia v Miláně nejsou totiž schopni doručit stížnostní formulář vlastnímu zaměstnavateli, a to i přesto, že je to na něm výslovně napsáno.).
Vzhledem k tomu, že u Alitalie je opět stávkovací sezóna, tak takových dopisů budou mít v Římě stohy. Dostanu někdy vůbec odpověď? Když ne, půjdu se soudit k obvodnímu soudu Roma-Fuimicino, kde má Alitalia sídlo? Mé nadšení z mých práv zaručených práv Společenství stále roste. Jsou okamžiky, kdy můj euro-realismus sklouzne k euro-skepsi a někdy i euro-nasrání. Má skutečně smysl zamořovat Úřední věstník EU právními předpisy, kterých se stejně nikdy nedomohu?
Nicméně, co ta práva pasažérů? Jako profesionálně deformovaný právník si vzpomenu na evropskou legislativu v této oblasti. Ne že bych trávil večery studiem řady L Úředního věstníku, ale na všech evropských letištích dnes visí, v záplavě plakátů s kabelkami, botami, hodinkami a dalšími nezbytnostmi moderního člověka, také plakát s evropskou vlajkou, letadlem a nadpisem „práva pasažérů“ v x různých jazycích. Empiricky bych tak předpokládal, že když na každé krabičce cigaret ve všech členských státech musí být euro-konformní nápisy o rakovině, mrtvých dětech a problémech erekce (včetně velikosti nápisu a typu písma), pak že komunitární zákonodárce také nařídil vyvěšení práv jednotlivců zaručených právem Společenství také na letištích. Koukám okolo. Projdu celý první terminál Melpensy. Není v něm jediný plakát popisující práva jednotlivců.
Evropskou legislativu v oblasti leteckého provozu s přesahem do života běžného pasažéra bych pracovně rozdělil do dvou skupin: opravňující a buzerující. Malpensa překvapí tím, že precizně vynucuje pouze tu buzerující část. Při psaní tohoto příspěvku v místní kavárně (čepují tu Heineken, což je asi ještě horší, než že zrušili let) jsem již asi třikrát slyšel, že kvůli „evropské legislativě“ si nesmím vzít víc tekutiny než 100 mililitrů (Samozřejmě, že v odletovém prostoru mohu a musím nakupovat bez omezení – co na to soutěžní právo?). Poté, co mi v Amsterdamu jednou vyhodili šampón a v Budapešti se mi pokoušeli sebrat desetiletý Tokaj, už si to pamatuji. Ale i tak: do rukou místních obchodníků mě nahánějí vydatně, o mých právech také z evropské legislativy vyplývající mě neinformuje vůbec nikdo, a to ani na mé výslovného dotazy u dvou transfer centrech Alitalia. Nu, ještě že do Florencie létá i Lufthansa: s leteckým cirkusem názvem Alitalia již neletím, tedy určitě ne v nejbližší době, než mě přejde vztek a ten státní italský bordel se privatizuje.
Kromě úvah nad italským stylem stávkování (který si v budoucnu zaslouží samostatný post) medituji také nad účinností práva Společenství. Představme si, že bych nyní chtěl skutečně vymáhat svá práva založená právem Společenství, tedy bezprostředně použitelným a přímo účinným nařízením. Alitalia hraje mrtvého brouka a její místní zaměstnanci soutěží o to, kdo z nich řekne méně. Co může v takovém okamžiku uvědomělý „Evropan“, znalý svých práv, dělat? Dupnul jsem si a dostal jsem stížnostní formulář, který jsem poctivě vyplnil a mám si ho teď sám odeslat (Zaměstnanci Alitalia v Miláně nejsou totiž schopni doručit stížnostní formulář vlastnímu zaměstnavateli, a to i přesto, že je to na něm výslovně napsáno.).
Vzhledem k tomu, že u Alitalie je opět stávkovací sezóna, tak takových dopisů budou mít v Římě stohy. Dostanu někdy vůbec odpověď? Když ne, půjdu se soudit k obvodnímu soudu Roma-Fuimicino, kde má Alitalia sídlo? Mé nadšení z mých práv zaručených práv Společenství stále roste. Jsou okamžiky, kdy můj euro-realismus sklouzne k euro-skepsi a někdy i euro-nasrání. Má skutečně smysl zamořovat Úřední věstník EU právními předpisy, kterých se stejně nikdy nedomohu?
Doplnění: tento příspěvek byl napsán minulý týden na letišti v Miláně. Nechávám ho v původní podobě, a to i přesto, že tučnější části celé historky (přespání v Miláně, ztracené zavazadlo a zrušení letu ze strany Alitalia i na cestě zpět) se odehrály teprve po jeho napsání. To ale bude na samostatný příspěvek, až si koncem tohoto týdne vyzkouším uplatňování svých práv z Montrealských, Varšavských a jiných úmluv provedených právem Společenství v praxi. Bude švanda.