31 prosince 2011
29 prosince 2011
Soldier of Orange
autor: Jakub Hrůša 4 comments
rubriky Host Jakub Hrůša
27 prosince 2011
Čtyři variace na divadelní téma - 2. díl
John Christie (1882-1962) |
Celý příspěvek
autor: Jakub Hrůša 1 comments
rubriky Host Jakub Hrůša
Čtyři variace na divadelní téma - 1. díl
Glyndebourne 2011 |
Glyndebourne 1955 |
autor: Jakub Hrůša 0 comments
rubriky Host Jakub Hrůša
19 prosince 2011
Tvůrčí psaní pro právníky
autor: Blanka Čechová 5 comments
rubriky Povídačky od Blanky
15 prosince 2011
Musí se dirigovat ve fraku?
Uvedl jsem tuto úsměvnou příhodu vlastně pouze proto, abych na ní ukázal, jak může být vnímání života dirigenta zkreslené. Lidé také většinou posuzují jen jeho vnějškové atributy. Nakonec ale, pro odlehčení – proč ne! Mezi ty nejčastěji skloňované jistě patří dirigentská taktovka (dokonce ani některé blízké členy své rodiny jsem dosud nedokázal přesvědčit, aby tomuto velevýznamnému předmětu neříkali „hůlka“) a také frak. A u fraku a všeho, co s ním tak či onak souvisí a co k němu patří, bych se na chvíli rád zastavil.
Nastává zde často dvojí vyhraněná situace. Část mužského obecenstva, domnívám se, umělcům, kteří vystupují ve fraku, potajmu závidí. Chtěli by taky mít možnost si tento pozoruhodně starosvětský oblek vyzkoušet. (Netvrdím ovšem, že sem patří oni muži, které přivádí k šílenství již jen zapnutí košile u krku či uvázání kravaty.) Druhá část publika by byla nejradši, kdyby se celý duch koncertů či představení nesl v neformální rovině – bylo by zajisté ospravedlnitelnější přijít na koncert v džínách, kdyby nebyli účinkující tak nastrojeni. Tuhle (zjednodušenou) písničku známe dobře – mnohá historická dilemata jsou jí na tón podobná: forma proti obsahu, okázalé katolictví proti puritánskému protestantství, jabka proti hruškám. Mnozí mí kolegové se vůči frakové tradici cíleně vymezili a rezignují na ni, jiní frak nosí, avšak jako „nutné zlo“ či jen tak mimochodem, pro další je oblékání fraku součástí posvátných rituálů před vystoupením.
Sám patřím tak trochu do všech těchto skupin. Je-li příležitost osvěžit ducha koncertů uvolněnější atmosférou nebo adresovat posluchače, kterým neříká nic ani prosté sako, rád diriguju třeba i jen v haleně. Často mám také plnou hlavu starostí či hudební soustředěnosti a frak na sebe dávám veskrze automaticky. Když se nad tím ale zamyslím, musím připustit, že frakovou kulturu mám ve své podstatě velice rád. Patřím zřejmě k těm, kdo považují možnost nosit pravidelně frak (ale také smoking či žaket) za jisté privilegium. Navíc (a to by většina lidí asi neřekla) je to oblek velice pohodlný a praktický – aspoň co se týče jeho svrchní části: volnost předních klop umožňuje svobodný pohyb paží. V obleku to zdaleka není ono – buď jej máte (jaksepatří) zapnutý, a pak vás táhne, anebo ho rozepnete, a při každém zvednutí rukou vypadáte zezadu jako bezmocný pták, který chce, ale nemůže.
Nutno však říci, že „není frak jako frak“. Pro většinu orchestrálních hudebníků je jejich profesní úbor (mnozí by řekli „montérky“) neoddělitelnou součástí erárních beden na nástroje (z nichž jej vyjímají pouze těsně před vystoupením, a po něm ho žel uloží tak, jak je, zase zpět), nebo typem „dresu“, který „na sportovní způsob“ skládají do svých minimalistických zavazadel. Chápu je a nemohu zaručit, že bych se občas nezachoval stejně, když bych věděl, že budu celý koncert sedět čelem k publiku, zády přilepen k židli a zpola schován za notovým pultíkem. Dirigent si ovšem tento „přepych“ dovolit nemůže ani náhodou. Součástí jeho profese je takříkajíc reprezentovat kvalitou svých zad.
Oblečení, které si muzikanti při koncertech oblékají, je ovšem dnes v detailech již jen hodně vzdálená připomínka toho, čemu naši předkové ještě na začátku 20. století říkali white tie. Upřímně řečeno, kdyby měl dnes někdo dostát nárokům tohoto nejformálnějšího „dress code“ v rámci svého každodenního uměleckého chlebíčku, buď by asi brzy přišel na mizinu, nebo byl diagnostikován jako nepříčetný.Sám v této věci volím cestu líbezného kompromisu, ale musím se vám přiznat, že mě plný nárok formálního večerního úboru fascinuje, a když se někdy chystám na pódium a kladu na sebe jednotlivé položky celého komplexu, s pobavením i bázlivou úctou si představuju, jaké by to bylo, kdybych měl pokaždé doopravdy dostát každé jediné náležitosti, která k danému fenoménu tradičně historicky patří.
Pojďte se teď společně se mnou „na papíře“ a pro legraci podívat na to, jak by to vypadalo. Prominete-li mi, že začnu „od Adama“ (a to v ledasjakém smyslu), můžete si to představit takto: Hned na začátek polehčující okolnost – ve věci spodního prádla je pánům ponechána naprostá svoboda. Ne však již ve volbě ponožek. Je samozřejmé, že není přípustné, aby gentlemanovi při sezení vyčnívalo holé lýtko, avšak požadavky frakového kódu jdou značně dále – opravdu tradičně je třeba, abyste si oblékli černé podkolenky, a ještě lépe pánské punčochy. Košile rozhodně není tuctová – musí být samozřejmě bílá a mít pevnou přední část (nejběžněji z tzv. piqué, ale pro obzvlášť formální příležitosti, jakou je třeba audience u britské královny, se předpokládá opravdu stiff front, což je víceméně a v nadsázce řečeno košile, která má vpředu místo látky „desku“). Místo běžných knoflíků (buttons) se zapnete pomocí tzv. studs, a to speciální operací, která se provádí zvnitřku košile. Některé exempláře mají za tím účelem zřízenu poblíž podpažní jamky cvočky uzavíranou díru, jíž prostrčíte jednu ruku až k tělu, abyste mohli zevnitř zachytit, zmáčknout, dírkami prostrčit a v nové, zapříčené pozici ukotvit kovové pružinky, které drží ozdobné perleťové knoflíky. Toto je procedura značně složitá, trumfuje ji však (opět však pouze v nejtradičnějším smyslu) nasazování oddělitelného tvrdého stojatého límce. I ten se připojuje (vpředu i vzadu) k horní části košile dvěma mohutnými knoflíky. Neodolal jsem a (na rozdíl od pánských punčoch) si dva exempláře této klasické večerní košile v Londýně koupil. Byl jsem šokován, když mi bylo doporučeno, abych si dokoupil také sadu náhradních límců – jejich ošetřování je totiž tak náročné (hlavní věcí je zde škrobení na předem připravené speciální formě), že se vyplatí mít v zásobě límce nové, náhradní. Pokud londýnský pan prodavač nežertoval, specializuje se na tento proces vlastně jediná firma v jihoanglickém Bournemouthu, kam nechává posílat vyčistit své kolárky, jež mají stejnou konzistenci, dokonce i vatikánský klér! Musím však zodpovědně prohlásit, že provztekáte-li se všemi těmi zapínacími procedurami, je nošení této zdánlivě neforemné košile úžasným požitkem. Oddělávatelný límec musíte mít tak jako tak volný, abyste předešli uškrcení, a to minimálně o číslo víc než u košile „běžné“. Přitom límec drží báječnou formu, za všech okolností.
Mise tím však rozhodně nekončí. K nezbytnostem „frakovky“ patří také jednoduché manžety (nikoli ohýbací dvojité, tzv. francouzské, které náleží do smokingu nebo obleku), jež se zapnou pomocí jednostranných nebo ještě lépe oboustranných manžetových knoflíčků spojených nejlépe řetízkem a z mother-of-pearl. O vázání motýlka by mohli mnozí kandidáti této disciplíny psát humoristické fejetony nebo psychiatrické analýzy. Liberálové přimhouří nad „prefabrikovaným“ (tj. předem uvázaným – v každém pádě ale bílým) motýlkem oko, avšak v klasické anglické módě je to věc zcela nepřípustná a zachrání vás pouze fakt, že Angličané zásadně „odpadlíky“ veřejně nehaní. (Osobně se domnívám, že v ručně vázaném motýlku spočívá klíč k pochopení klasické formální pánské módy. Patří totiž k „bontónu“, aby tato vázanka nepůsobila příliš upraveně! Ten klíč je zhruba následující: Drž se ověřených a předem vytyčených pravidel, a nemusíš ztrácet čas pochybovačnými úvahami, zda ti to sluší. Oblečení samo to zařídí.)
Další nezbytností formálního obleku je nepřítomnost opasku – patří do něj jen a jedině (bílé) šle. Správně by to však neměly být šle s kovovými „tlamičkami“, ale zachycené na každém konci zevnitř kalhot dvěma knoflíčky zapnutými do kožených pásků. Kalhoty jsou tradičně vysoko střižené, bez opaskových poutek, v Evropě s dvojitým, v USA s jednoduchým lampasem po stranách. Na košili se obleče bílá vesta ze stejného materiálu jako přední díl košile a motýlek (piqué). Existují spory o tom, zda by měla spodní část vesty „zařezávat“ s klopami fraku. Osobně si myslím, že je to elegantnější, avšak někteří angličtí ultratradicionalisté tvrdí, že tento požadavek zavedli Američané až v první polovině minulého století. Oblékání završí již jen frak sám s bílým kapesníčkem v náprsní kapse – a pozor: jste-li opravdu „klasik“ (podržte se!), lakované pánské lodičky! Uvědomuju si šokantnost tohoto bodu a deklaruju, že zde nejde v žádném případě o povinnost (normální „lakýrky“ postačí), přesto však myslím stojí za to zamyslet se nad tím, proč zmizela z pánských bot podobná ozdobnost, jakou vykazují tyto patent leather pumps dekorované černou mašličkou. Musím dosvědčit, že jde o obuv úžasně pohodlnou a ladící s celým komplexem tohoto nejformálnějšího večerního oblečení.
Snad budete souhlasit, když ponechám stranou odstavec o bílých rukavičkách, hedvábné šále, vycházkové holi, cylindru a řádech a květinách na klopě. Chtěl jsem se s vámi pro odlehčení podělit pouze o „základní“ atributy této dnes již podivuhodné oblékací kultury. Mám ji rád pro jeji tradiční noblesu a svým způsobem zdrženlivě zdobné estetično. Myslím však, že by jí prospělo, kdyby byla v hudebnickém světě používána vybraně a jen při správných příležitostech. Ze všeho nejdůležitějším faktem jistě je, že frak je oblečením výhradně večerním, a podle etikety se tedy obléká až po šesté hodině anebo po setmění (podle toho, co nastává dříve). Při slavnostních gala koncertech nebo operních premiérách se mi zdá plně nenahraditelný. Při ranním programu pro děti nebo odpoledním divertimentu je však jeho nošení v podstatě neodpustitelnou společenskou chybou.
Na závěr ale ještě malá poznámka k pódiovým úborům obecně. Nabízelo by se tu srovnání se soudcovskými nebo advokátskými taláry či parukami – v prvním případě (alespoň u nás) to povinným ukazatelem neosobního propůjčení soudcovské autority službě veřejnému blahu, v druhém svobodně zvoleným výrazem úcty k danému líčení (nebo nostalgie po starých časech?). Určitá paralela by tady asi byla – hudebníci na pódiu (a zejména v orchestru) by měli rovněž symbolicky demonstrovat, že nehodlají toliko prohánět svá ega, ale sloužit vyšší věci, jíž je v jejich případě skladatelovo dílo a kvalita hudební kultury vůbec. Osobně si ale myslím, že ještě významnějším důvodem (a to i pro zachování těchto zvyklostí) je úcta nás hudebníků k odění posluchačů, pro které hrajeme (a zde právě nastávají značné územní rozdíly), a předně vznícení maximálně slavnostní a sváteční nálady. Protože jestli je něco opravdu neoddiskutovatelnou hodnotou oné tzv. vážné hudby, je to její trvalý odpor k všednosti. Jakkoli je tenhle v mezinárodním kontextu zcela ojedinělý a prapodivný přívlastek klasické hudby v naší řeči neobratný a nepopulární, zračí se v něm úsilí o zachycení svátečního ducha – a zde je vážnost hudebního počínání opravdu na místě. Vposledku pak snad není důležité, zda vám lícuje vesta s frakem či jestli máte jednoduché manžety, ale jaký postoj (vnějškově, ale hlavně vnitřně) zaujmete k dané nezapomenutelné hudební chvíli, která je bytostně nepodobná čemukoli jinému na světě.
autor: Jakub Hrůša 5 comments
rubriky Host Jakub Hrůša
Jan Vučka: O vojenských cvičeních a čarovné moci slov
Jsou lidé, kteří přisuzují slovům magickou sílu. Prý můžete ovlivnit osud člověka tím, jaké mu dáte jméno. Naši slovanští předkové zase věřili, že vyslovením jména jisté nebezpečné šelmy ji můžete přivolat, tak ji raději opisovali frází „ten, kdo jí med“. Na to vše jsem si vzpomněl, když jsem slyšel zprávu o vyslání českých vojenských lékařů na Slovensko, kde tamní lékaři podali hromadné výpovědi. I v tomto případě dokázalo pouhé pojmenování od základu změnit osud.
Celý příspěvek
autor: Občasný blogger 2 comments
rubriky Formalismus, Ústavní právo
14 prosince 2011
První český soudce u Mezinárodního trestního soudu
autor: Blanka Čechová 5 comments
rubriky Lidská práva, Mezinárodní právo, Povídačky od Blanky
05 prosince 2011
Saif studentem: několik poznámek k Woolfově zprávě o vazbách LSE na Libyi
Nespornou výhodou podobného přístupu (pověřit šetřením jednoho seniorního soudce) je jasný hlas, kterým zpráva mluví. Stejně tak je zpráva nedocenitelná s ohledem na rozsah a detail posbíraných skutkových zjištění. Hromady prostudovaných materiálů a rozhovorů s klíčovými osobami dávají konečně jasný obraz o tom, co se v rámci aktivit „Libyan School of Economics“ skutečně dělo a co je pouze nehezká šeptanda.
LSE si zprávu asi moc za rámeček nedá. Ze zprávy neplyne důkaz o žádné „přímé“ korupci odpovědných osob (tedy à la „kolik jste za to od Saifa osobně dostali“). Jak nicméně zpráva také jasně říká, bylo dokumentována řada etických a akademických „nedokonalostí“ a „nepravidelností“, které by se prostě na světové univerzitě stát neměly. Přeloženo z velice opatrně formulovaných obratů decentního anglického Lorda, došlo k řadě případů jakési „nepřímé“ korupce pravidel a standardů. Čím je ale zpráva cenná není primárně její hodnotící část a část formulující doporučení, ale právě jasně srovnaná fakta: ta myslím mluví sama za sebe a každý si může hodnocení provést sám s ohledem na své umístění etické hranice v akademickém životě či práci.
Zpráva se zabývá třemi klíčovými oblastmi: za prvé, Saifovým studiem na LSE a okolnostech tohoto studia a následného udělení doktorátu. Za druhé, okolnostmi sponzorského daru ve výši 1, 5 miliónu liber, který se LSE rozhodla od Saifa v den jeho doktorské promoce přijmout. Za třetí, popisem řady dalších vazeb LSE na Libyi, které se začaly rozvíjet po přijetí Saifa ke studiu na LSE: od jmenování klíčových osob na LSE do různých poradních funkcí v libyjských orgánech až po smlouvy uzavřené dceřiným LSE podnikatelských subjektem (společností LSE-Enterprise) na výuku libyjských státních zaměstnanců aj.
S ohledem na třetí oblast dochází zpráva k závěru, že byť tedy při uzavírání smluv LSE-Enterprise s libyjskými subjekty využívala LSE skutečnosti, že Saif byl jejím studentem, libyjským úřadům bylo poskytnuto korektní proti-plnění v podobě odvedené výuky. Co se týče oblasti druhé, tedy sponzorského daru od čerstvého absolventa či v době návrhu daru stále ještě studenta, tady zase Woolfova zpráva konstatuje jasné pochybení LSE. Akceptovat sponzorský dar od studenta, který má zjevné problémy s dokončením svého doktorátu, je pochopitelně problémem samo o sobě. Byl tu však ještě větší zádrhel: LSE si totiž nikdy nezjistila, odkud přesně pocházejí peníze, které ji mají být skrze Saifem kontrolovanou nadaci poskytnuty. Zpětně se ukazuje, že do nadace přispívaly především zahraniční firmy, které chtěly v Libyi dostat vládní zakázky. Woolfova zpráva uzavírá, že tyto informace bylo možné zjistit již v období, kdy Rada LSE rozhodovala o přijetí sponzorského daru. Protože však byla Rada informována především členy LSE, kteří by z onoho sponzorského daru sami těžili, její informace nebyly, diplomaticky řečeno, úplné.
Na konto sponzorského daru, stejně jaké dalších témat ve zprávě zmíněných, Lord Woolf dodává výstižný obecný popis současné situace LSE (především body 1.24 – 1.29 a 3.1 – 3.10 zprávy), stejně jako jiných významných anglických či světových univerzit: z těchto univerzit se v posledních dvou dekádách staly významem, dosahem a částečně také obratem v podstatě globální podniky, aniž by se však odpovídajícím způsobem proměnila také jejich řídící a správní struktura. Tyto univerzity musí tvrdě soutěžit o studenty a nestátní financování, za postupné (a od příštího roku v Anglii úplné) redukce přímých plateb na studenty z veřejných rozpočtů. Představa, že osoby, které napíší úžasné články a zajímavě přednášejí kupříkladu v oblasti teoretické sociologie, budou také fundovaně a smysluplně rozhodovat v rámci univerzitních (samo)správných těles kupříkladu o způsobu krytí ztráty univerzity z obchodů uskutečněných v minulém trimestru na trzích s finančními deriváty či hodnotit míru propojení libyjských nadací na libyjské suverénní fondy na straně jedné a na BP či Shell na straně druhé, je poněkud nerealistická.
Konečně první klíčová oblast, kterou se Woolfova zpráva zabývá, nese název „Saif Kaddáfí studentem na LSE“. Je to vskutku zajímavé čtení na téma jak se dá také psát disertace, když jsou k tomu prostředky (a poněkud benevolentní instituce). Ke cti LSE slouží, že ze zprávy plyne, že řada „departmentů“ na LSE Saifovu žádost o studium odmítla (stejně jako zdá se, tedy ve stadiu neformálního „sondování“, i Oxfordská univerzita – pozn. č. 12 na str. 28). Stejně tak ze zprávy plyne, že v průběhu Saifova „studia“ se v rámci LSE spustila řada varovných mechanismů (ve Wolfově terminologii „červených vlajek“), kterým ale nikdo nevěnoval odpovídající pozornost.
I tak je nicméně celkový přehled faktů zjištěných Lordem Woolfem devastující: Saifovu přihlášku ke studiu patrně napsal zaměstnanec British Aerospace, kterého tento podnik ucházející se o zakázky v Libyi „detašoval“ do Saifovy nadace (bod 2.92); pro zadání esejů, které má Saif napsat do svých kurzů, si chodí přímo k vyučujícímu v daném kurzu osobní zaměstnanci Saifa či libyjské ambasády v Londýně (2.40); doučování zajišťují pro Saifa osobní tutoři, kteří ho biflují nejčastěji v jeho soukromém letadle při cestách mezi jednotlivými politickými či obchodními setkáními (2.34 – 2.36); Saifovu disertaci či její podstatné části zdá se ve skutečnosti napsal jeho osobní sekretář, kterému Saif diktoval své myšlenky a sekretář je pak přepsal a rozpracoval (2.57 - 2.60); od obhajoby disertace je pak Saif vyhozen/nevyhozen s tím, že bude moci přepracovanou práci předložit znovu, tentokráte již ale bez ústní obhajoby (2.64, a pak především pozn. č. 100, 101 a 103 na stejné straně). Výše uvedené a další se pak odehrává v kontextu rozvíjející se provázanosti jednotlivých osob a pracovišť LSE s Libyí, v drtivé většině zdá se za osobního přispění či přímého zprostředkování Saifa.
Dvě další otázky spojené s působení „Saifa studenta“ stojí za povšimnutí, a to v obecné rovině. Za prvé, do jaké míry může/má/smí univerzita spojovat svoji činnost s otevřenou politickou agendou? Saif na přijetí do doktorandského studia odborně neměl. Přesto byl přijat, a to, jak se zdá, právě s ohledem na to, kdo byl. Odpovědné osoby v daném departmentu nazývají tuto úvahu „elementem idealismu“, který je dle jejich názoru vepsán v historii a poslání LSE: již od doby svých fabiánských zakladatelů je cílem LSE vzdělávat studenty, kteří mají potenciál konat dobro a zlepšit podmínky ve světě (2.13). Aplikace tohoto „elementu idealismu“ na přijímání Saifa Kaddafiho generovala přesvědčení, že mnohé v Libyi by se mohlo zlepšit, kdyby byl Saif vystaven liberálním myšlenkám a vlivu západního světa (2.30 a 2.31). Nezdá se nicméně, že by všechny departmenty LSE s těmito ideály (a především jejich aplikací při přijímání studentů) souhlasily (podrobná diskuse je v bodech 2.11-2.31 zprávy).
Za druhé, Saifovy pracovní „postupy“ při psaní disertace budou patrně vyžadovat novou definici typu a rozsahu „pomoci“, jakou může osoba při psaní disertace (či jakékoliv jiné kvalifikační práce) obdržet, aniž by se jednalo o práci jiné osoby. Jako plagiát nejčastěji vnímáme opisování bez udání pramene. Jak ale nazvat situaci, kdy osobní poměry „nebohého doktoranda“ umožňují najmout si na práci na disertaci „osobního vědeckého sekretáře“? (podrobný popis jeho činnosti je v bodech 2.55 – 2.60) Kdyby psal daný „sekretář“ disertaci pro někoho jiného celou sám, pak je věc jasná. Co když ale vychází z nadiktovaných myšlenek svého pána a vládce, které pak (patrně „kreativně“) rozpracovává, nicméně je nedále s „autorem“ konzultuje? Některé myšlenky tak jistě „autora“ budou, určit přesný podíl je však nemožné. Osobně se domnívám, že podobný systém práce je již za hranicí. Tato hranice je zde nicméně obtížně uchopitelná. Ostatně postup některých nechvalně známých profesorů, kteří „napíší kostru“ či hlavní text a pak svého asistenta či doktoranda nechávají „dopsat detaily“ či poznámky pod čarou, není ve své podstatě vlastně až tak odlišná.
Odlišit jednotlivé případy a míru vnější „pomoci“ nebude snadné. Sám Lord Woolf (v klasické technice psaní anglických rozsudků skrze drobné odlišování skutkových okolností) vypočítává řadu případů, kdy autor textu dostává vnější pomoc – od korektury jeho textů rodilým mluvčím pokud píše v cizím jazyce až po obsáhlé věcné připomínky od kolegů (2.105). Mít svého osobního vědeckého sekretáře se nalézá nicméně za hranicí s ohledem na rozsah pomoci. Jak Lord Woolf uzavírá za pomoci hezké metafory: považovat se za baletního mistra, který udává celkový směr představení, je něco jiného, než sám tančit (2.133). Při psaní disertace je vyžadován nicméně právě ten osobní tanec …
autor: Michal Bobek 1 comments
rubriky Akademický svět práva, Plagiátorství, Povídačky z Oxfordu
04 prosince 2011
Nejen o (některých) amerických orchestrech
autor: Jakub Hrůša 4 comments
rubriky Host Jakub Hrůša
02 prosince 2011
Ivo Telec: Svařák
Čteme-li nebo slyšíme-li německé slovo Glühwein, vybaví se nám adventní čas Vánoc, období zimy, vůně a chuť svařeného vína se skořicí a hřebíčkem, nejčastěji vína červeného, léta prodávaného na vánočních trzích. Vyvolá se nám představa „svařáku“, pocházejícího původně z Německa. Tato navozená představa nemá být klamná.
Glühwein tradičně slouží jako běžné obchodní pojmenování druhu aromatizovaného, výrazně vonícího, vinného nápoje získaného výhradně z červeného vína nebo bílého vína a cukru, který je aromatizován skořicí a hřebíčkem. Je-li tento vinný nápoj připravován z bílého vína, musí být pojmenování Glühwein doplněno slovy „z bílého vína“. Jedná se tedy o obecný název druhu aromatizovaného vinného nápoje neboli o druhový název.
V produkujícím členském státě Evropské unie, např. v Německu, Rakousku, ale i v Česku, lze druhovým pojmenováním Glühwein jednoduše nahradit jinak právně povinné popisně druhové označení „aromatizovaný vinný nápoj“. Fiktivní rozumný zákonodárce předpokládá, že rovněž tak fiktivní průměrný spotřebitel ví, oč se v těchto státech jedná i bez popisné kategorizace. V ostatních členských státech, kde se tento aromatizovaný vinný nápoj nevyrábí a kde tudíž lze rozumně očekávat menší ponětí veřejnosti o něm, lze druhovým výrazem Glühwein pouze doplnit povinné, vysvětlující, obchodní pojmenování „aromatizovaný vinný nápoj“.
Žádný nápoj, a to ani jiný vinný nápoj aromatizovaný, který nesplňuje věcné požadavky (specifikaci) stanovené právním předpisem pro Glühwein, nesmí nést obchodní označení tohoto druhu. V opačném případě by mohl být zákazník uveden v omyl, co si vlastně kupuje a pije. Oprávněná očekávání určité vůně a chuti by mohla být zmařena.
Pouze takový aromatizovaný vinný nápoj, který je v souladu s právním vymezením stanoveným pro nápoj obecně zvaný Glühwein, může být u nás uváděn na trh k lidské spotřebě s označením užívajícím taková slova nebo obraty, jako jsou například svařené víno „druhu“ Glühwein anebo „svařák“ ve „stylu“ či „chuti“ Glühwein apod.
Druhové obchodní pojmenování aromatizovaného vinného nápoje Glühwein může být nahrazeno zeměpisným označením Nürnberger Glühwein, které nesmí být překládáno do jiných jazyků. Nürnberger Glühwein sdílí od roku 1991 společný právní osud jako zeměpisná označení Vermouth de Chambéry či Vermouth di Torino. Tato skutečnost je významná pro právo duševního vlastnictví.
K nahrazení výrazu Glühwein zeměpisným označením Nürnberger Glühwein smí ale dojít jen tehdy, jestliže výrobní fáze tohoto aromatického vinného nápoje, během níž zeměpisné označení Nürnberger Glühwein získává své charakteristické a konečné vlastnosti jako je vůně po borůvkách, probíhá v norimberské zeměpisné oblasti v Bavorsku v Německu; a to za předpokladu, že spotřebitel není uváděn v omyl, pokud jde o použitou surovinu; např. musí být použito víno červené.
Nürnberger Glühwein se v roce 1991 stalo v Evropském hospodářském společenství zeměpisným označením přímo ex lege. Právní povahou se jedná o veřejný statek, určený k veřejnému užívání kýmkoli při splnění patřičné specifikace tohoto vinného nápoje. Zeměpisně je toto označení odvozeno od „vánočního města“ Norimberku, známého svými vánočními trhy, „Christkindlesmärkten“. Viz zde: http://www.christkindlesmarkt.de/index.php?navi=1&rid=1
Podrobnosti zmiňovaného zeměpisného označení určuje nařízení Rady (EHS) č. 1601/91 ze dne 10. června 1991, kterým se stanoví obecná pravidla pro definici, označování a obchodní úpravu aromatizovaných vín, aromatizovaných vinných nápojů a aromatizovaný vinných koktejlů, (L 149 Ú. v. z 14. 6. 1991), které se řadí mezi unijní právní předpisy o označeních zeměpisného nebo tradičního původu zboží. Proto toto nařízení patří mezi prameny práva duševního vlastnictví a je součástí českého právního řádu. V současnosti ale již byl podán návrh na nahrazení tohoto nařízení úpravou novou.
Doplňme, že vedle toho všeho je slovo Glühwein obsaženo v několika ochranných známkách zapsaných pro svařená vína či aromatizované nápoje s obsahem vína, k nímž svědčí výsadní známková práva určitých majitelů těchto označení. Na úrovni EU můžeme zmínit zapsanou slovní ochrannou známku Společenství ve znění Festtags Glühwein s právem přednosti od 27. 11. 2009 (č. přihlášky 8754831) nebo barevnou obrazovou ochrannou známku Společenství zobrazující láhev s etiketou a s právem přednosti od 4. 8. 2009 (č. přihlášky 8471336) či takovéto další barevné obrazové známky obsahující vinné etikety (č. přihlášky 8413957 s předností od 8. 7. 2009 nebo č. přihlášky 2738896 s předností od 18. 6. 2002). Řadit sem můžeme i další barevnou obrazovou ochrannou známku Společenství s právem přednosti od 18. 6. 2002, která zobrazuje švabachem psaný bílý nápis Christkindles Glühwein provedený do vodorovných oblouků na černém pozadí, jež má zjevně navozovat tradici. Patří sem i slovní známka Christkindles Glühwein s právem přednosti od 14. 5. 2002 (č. přihlášky 2697530).
Kromě různých německých ochranných známek obsahujících slovo Glühwein můžeme zmínit i českou zapsanou ochrannou známku (č. zápisu 297188 s právem přednosti od 1. 2. 2006), jež má norimberského přihlašovatele i vlastníka. Známka to je kombinovaná (slovní a obrazová) a zároveň barevná. Ochranná známka obsahuje vinnou etiketu, na níž je nakreslena postava babičky (německy Oma), prodejní bouda (německy Bude) a napsána jsou slova Omas Glühwein a Omas Glühwein-Bude. Srov. http://isdv.upv.cz/portal/pls/portal/portlets.oza.vysledek
Na svařené víno, Glühwein, tedy můžeme právně nazírat soukromoprávním pohledem obecného názvu druhu aromatického vinného nápoje, jenž je běžným druhovým názvem bezprostředně sloužícím k ochraně subjektivních práv spotřebitelských, a dále soukromoprávním úhlem zeměpisného označení určeného k veřejnému užívání (veřejného statku), jehož účelem je odlišit charakteristický norimberský zeměpisný původ vinného nápoje.
Konečně můžeme pohlížet na svařené víno prostřednictvím subjektivních soukromých známkových práv, jejichž výkon podléhá souhlasu vlastníka ochranné známky a která slouží k rozlišení určitého aromatizovaného vinného nápoje jednoho výrobce od těchto nebo podobných nápojů jiných osob. Na známkoprávní závadu přitom není, jestliže ochranná známka pro aromatizovaný vinný nápoj je tvořena druhovým obchodním označením Glühwein, není-li tento druhový název výlučným obsahem ochranné známky.
Podobně bychom mohli pokračovat u Vermutu …
Celý příspěvek
autor: Vojtěch Šimíček 1 comments
rubriky Povídačky z Brna
Předvánoční Jiné právo jinak: s Jakubem Hrůšou
Markétě Trimble moc děkujeme za její zajímavé příspěvky v listopadu a těšíme se, že se s ní na stránkách Jiného práva potkáme třena jako s Občasnou bloggerkou.
Na předvánoční čas jsme si pozvali zcela zvláštního hosta – dirigenta Jakuba Hrůšu, kterého mnozí naši čtenáři budou znát jako například druhého nejmladšího dirigenta, jenž zahajoval Pražské jaro (tím úplně nejmladším – o 2 měsíce – byl Václav Neumann), nebo jako nedávného vítěze konkursu na hudebního ředitele Královské dánské opery. Jakub je i šéfdirigentem Pražské komorní filharmonie, hudebním ředitelem hudebního festivalu Glyndebourne on Tour a také hlavním hostujícím dirigentem Tokio Metropolitan Symphony Orchestra (a mohl bych pokračovat, více se o Jakubovi můžete dozvědět na jeho osobních stránkách). Jen ještě zmíním nejčerstvější Jakubův úspěch - britský hudební časopis Gramophone magazine Jakuba v článku „Today’s Young Maestros, Tomorrow’s Conducting Icons“ označil za jednoho z 10 světových mladých dirigentů „on the verge of greatness“ (doslova „na pokraji velikosti“).
Jakubův příspěvek v Jiném právu literárním nás navnadil, a tak se těšíme, čím přispěje k předvánoční atmosféře na našem blogu.
Celý příspěvek
autor: Jan Komárek 4 comments
rubriky Blogování, Host Jakub Hrůša
29 listopadu 2011
Dnešní novelizace obchodního zákoníku
Dnes byl ve Sbírce zákonů pod č. 351/2011 Sb. vyhlášen zákon novelizující obchodní zákoník. Ač je vlastní legislativní text poměrně nepřehledný, obsahuje množství významných změn.
Níže zmiňuji některé, které mne zaujaly:
1. Nejvýznamnější (či alespoň nejzajímavější) změnou je zavedení nového textu § 386 odst. 1 obch.zák., který bude nově (od 1.1.2012) umožňovat v obchodních vztazích vzdát se či omezit právo na náhradu škody, a to i před porušením povinnosti, z něhož škoda vznikla. Taková možnost nebude dána u škody způsobené úmyslně. Tuto změnu jistě aplikační (komerční) praxe přivítá, když se tak české právo přikloní k řešení, které je obvyklé i v jiných právních řádech (kontinentálních i anglosaských), vůči nimž dosavadní striktní česká úprava (ponechme stranou snahy o méně striktní interpretaci i dosavadní úpravy) působila jako anachronismus.
2. Další rozhodně zajímavou změnou je nový §66d, který je zjevným pokusem řešit problematiku souběhu funkce člena statutárního orgánu a výkonu pracovního poměru pro příslušnou obchodní společnost (na toto téma se již popsaly stohy papíru). Nová úprava umožňuje, aby statutární orgán pověřil jinou osobu výkonem obchodního vedení (v případech, kdy se nejedná o činnost, kterou by musel vykonávat výlučně stat. org.), která takovou činnost může vykonávat i v pracovním poměru. Současně se přitom uvádí, že taková osoba může být současně i členem statutárního orgánu. Ustanovení odstavce 2 §66d pak stanoví, že takovým pověřením není dotčena odpovědnost statutárního orgánu. Jsem zvědav, do jaké míry nové ustanovení stávající problémy a jejich "kreativní" řešení vyřeší, resp. usměrní. Zřejmě bude daná úprava způsobilá řešit případně namítané neplatnosti pracovních smluv (byť nebude zřejmě způsobilá zhojit případnou neplatnost minulou) na základě judikatury pracovního senátu NS. Již zřejmě není plně způsobilá řešit problematiku jednání zaměstnance jako zákonného zástupce obch. společnosti, pokud je současně členem statutárního orgánu a zapsaný způsob jednání neumožňuje jeho samostatné jednání. Uvidíme, jak se s tím praxe popere. Zřejmě jde nicméně o krok správným směrem.
3. Upravuje a vylepšuje se (byť rozhodně ne k dokonalosti) i znění často diskutovaného a mnohdy kontroverzního §196a obch.zák.
4. Ustanovení §355, které upravuje problematiku odstupného, se vypouští z výčtu kogentních ustanovení v §263 odst. 1 obch.zák., čímž se zejména umožní smluvně vyloučit někdy paradoxní důsledky odst. 2 §355 (který vylučuje sjednat odstupné za situace, kdy došlo byť jen k částečnému plnění sjednaného závazku). Právní stav se tak v tomto směru vrátí zpět do období před 1.1.2001, kdy bylo dané ustanovení také "jen" dispozitivní. Ostatně se podle mého názoru muselo v rámci velké novely obch.zák. dostat do výčtu kogentních ustanovení jen omylem, ale možná se v tomto směru pletu.
5. Nové ustanovení §28 odst. 2 změní podobu výpisů z OR, na kterých se již nebudou uvádět rodná čísla fyzických osob, byť pro účely zápisu je bude třeba uvádět.
6. Novela se snaží (srov. doplnění §2 odst. 3 a §37 odst. 2) také omezit praxi tzv. fiktivních sídel tím, že požaduje existenci a doložení právního důvodu užívání prostor označených jako sídlo v OR.
Jistě mi nějaké další změny unikly. Rád v tomto směru přivítán doplnění ze strany čtenářů, popř. jejich postřehy k předmětné novelizaci.
Celý příspěvek
autor: Jiri Kindl 4 comments
rubriky Obchodní právo
26 listopadu 2011
Obrácená diskriminace v praxi
Jeden ze čtenářů Jiného práva – komentátorů vyjádřil zájem o příspěvek na téma vlivu pozitivní (obrácené) diskriminace na přijímací řízení na právnické fakulty v USA. Pozitivní diskriminace, tedy protežování menšiny na úkor většiny, je samozřejmě složité téma, které se v USA netýká jen černochů nebo indiánů, ale také hispánců (a v rámci této menšiny hispánců různého původu), asiatů, žen, homosexuálů a řady dalších skupin. Nemohu poskytnout hlubší rozbor této problematiky v rámci amerických právnických fakult obecně – můžu jen popsat, co se v této věci děje na Právnické fakultě Nevadské univerzity, kde působím. Nejprve si ale dovolím podělit se o zážitek, který může být považován za případ pozitivní diskriminace. Není to sice zážitek z přijímacího řízení, ale od soudu, a tak snad bude čtenáře Jiného práva také zajímat.
Příběh se odehrál před několika lety při výběru poroty pro civilní řízení před jedním z okresních soudů státu Kalifornie. Ve výběru porotců má první slovo soudce, který se zeptá pozvaných občanů, zda jim něco brání sloužit v porotě. Slečna, co se má za dva dny vdávat, bude omluvena, stejně tak pán, co se má každou chvíli vydat do porodnice asistovat u porodu svého dítěte, a voják, co má nastoupit do aktivní služby. Naopak kandidát na porotce, který se omluvil, že neumí psát, soudcem vyloučen nebyl. (Mimochodem, ten pán nakonec v porotě sloužil a byl vůbec nejpečlivějším porotcem ze všech. Hned první den požádal paní tajemnici o blok a tužku a vše si zaznamenával v náčrtcích.)
Pak jsou na řadě advokáti stran, aby vybrali porotce. V rámci výběru poroty má každá strana určitý počet kandidátů na porotce, které může bez udání důvodu ze služby v porotě vyloučit. Tento proces, takzvaný voir dire, je sám o sobě předmětem vědeckého zkoumání, vyučuje se o něm na právnických fakultách, a to i v samostatných výběrových předmětech (např. zde), píšou se o něm odborné knihy (např. zde), romány a filmové scénáře. Advokáti mají připravenu sadu otázek, které jim mají pomoci vyloučit porotce. V tomto řízení, které se týkalo prodeje nemovitosti, vyšlo velice rychle najevo, koho advokáti do poroty rozhodně nechtěli – kohokoli, kdo byl realitním agentem nebo kdo měl realitního agenta v rodině. Jak však porotci vypadávali, ukázalo se, že všichni vyloučení kandidáti byli asijského původu. V tom okresu bylo zkrátka nepoměrně vyšší procento realitních agentů v této skupině obyvatel.
Zhruba ve dvou třetinách voir dire, když začínalo hrozit, že v porotě možná vůbec žádný občan asijského původu nebude, přerušil soudce řízení a vyzval advokáty, aby ho následovali do kanceláře. Soudce advokátům oznámil, že ví naprosto přesně, proč vylučují všechny asijské kandidáty, ale že takto to dál nepůjde. Pronesl nádhernou přednášku o historii porotního systému v systému common law, o americké Ústavě, americké demokracii a demografickém složení okresu. Zdůraznil, že i když jejich kritérium výběru porotců nediskriminuje nikoho na základě národnosti nebo etnického původu, výsledek jeho aplikace je jednoznačně diskriminační, protože vede k vyloučení všech asijských porotců. „Porota prostě musí vypadat jako tento okres,“ prohlásil. Všichni tři se vrátili do soudní místnosti a pokračovali ve voir dire. Ze dvanácti členů poroty a dvou náhradníků byli nakonec tři porotci asijského původu.
Jak je to tedy s přijímacím řízením na Právnické fakultě Nevadské univerzity? Nejprve je na místě připomenout, že Nevadská univerzita je univerzitou státní a že fakulta je jedinou právnickou fakultou ve státě Nevada. To znamená, že fakulta má významné povinnosti vůči obyvatelům Nevady. Za jednu z těchto povinností je považováno to, že bude vychovávat právníky, kteří, tak jako porotci u onoho kalifornského soudu, budou pokud možno representovat všechny obyvatele státu. Zkrátka, kdyby nastoupila celá advokátní komora, měla by vypadat jako stát Nevada. Fakulta by tomuto výsledku měla napomoci.
To ovšem neznamená, že by fakulta za každou cenu přijímala uchazeče o studium bez požadovaných výsledků z předchozího vzdělání jen proto, že jsou černoši, indiáni nebo hispánci. Existují jisté minimální požadavky – minimální průměr známek z pregraduálního studia a minimální počet bodů ve standardizovaném přijímacím testu LSAT – bez kterých se na fakultu dostat nelze. Ostatně tato čísla jsou významnou součástí koeficientu, který určuje umístění fakulty na žebříčku právnických fakult v USA, takže jakékoli snížení těchto čísel by fakultu značně poškodilo (viz metodika žebříčku fakult U.S. News and World Report zde). Pokud uchazeči tyto minimální požadavky splňují, nastupuje zvážení dalších faktorů. Průvodní dopis a esej, ve kterém se student představí, může ledaccos doplnit ke strohým číslům. A zde národnostní nebo etnický původ může hrát roli – i když zdaleka ne prvotní.
Jedna fáze přijímacího procesu, kde se menšinám věnuje obzvláštní pozornost, je po odeslání oznámení o přijetí. Studenti pak mají několik měsíců, během nichž se rozhodují, zda nastoupí na tuto fakultu nebo případně na jinou, která je také přijala (studenti se běžně hlásí na několik fakult). V tomto bodě se studenti rozhodují podle žebříčku fakult, dosažitelnosti stipendií, výšky životních nákladů, ale také podle toho, zda se fakulta nachází ve městě, které je jejich menšině příznivě nakloněno, a ve kterém je šance nalézt si životního partnera ve stejné etnické skupině. Tak se může například stát, že Nevadská univerzita přijde o řadu přijatých černošských studentů. Černošská populace v Las Vegas a okolí totiž není velká a bohužel je do značné míry soustředěna v samostatném městě Severní Las Vegas, známém vysokou kriminalitu. Přijímací komise se snaží s těmito studenty promluvit alespoň telefonicky, podporu jim rovněž nabídne organizace černošských studentů, která na fakultě působí.
Nelze popřít, že uchazeči, kteří se na fakultu nedostanou, se mohou domnívat, že byli vytlačeni menšinovým uchazečem. Podobně později si uchazeči o zaměstnání stěžují, že jsou v nevýhodě v porovnání s černochy, hispánci, ženami atd. Na to se nedá nabídnout jiná útěcha, než že „discriminated groups always perform better“ – tedy empiricky naprosto nepodložené tvrzení, že talentovaní jedinci v diskriminovaných skupinách dosahují lepších výkonů než ti ve skupinách nediskriminovaných. Pokud se tedy „většinoví“ uchazeči cítí diskriminováni, měla by být naděje, že si povedou ještě lépe než kdy předtím.
S americkou přecitlivělostí na otázky národnosti a etnického původu se člověku z jiného prostředí těžko smiřuje. Otázky v dotaznících vyptávající se na národnost, etnický původ, rasu, musí leckterého Evropana prostě urazit. Navíc se může zdát, že k takové přecitlivělosti nejsou žádné důvody, že je přehnaná a zastaralá. Avšak po návštěvě některých amerických států a regionů mnozí změní názor. Když navíc uvážíme, že značná část obyvatel pamatuje doby, kdy existovaly zvláštní vchody pro barevné, kdy autobusy měly speciální sekce pro barevné, kdy byla v některých státech zakázána smíšená manželství (zákony zakazující smíšená manželství byly prohlášeny za protiústavní až v roce 1967), jde z toho mráz po zádech. Soudci byli všichni běloši, advokáti byli všichni běloši, prokurátoři byli všichni běloši. Možná by to tak v právní profesi bývalo mohlo zůstat. Zkušenost ale potvrdila, že etnicky jednolitá právní profese nezajistila rovný přístup k právu všem skupinám obyvatel.
(Otázkou pozitivní diskriminace v přijímacím řízení na vysoké školy se zabýval Nejvyšší soud USA v případu Bakke (zde), ve kterém sice soud prohlásil zvláštní přijímací řízení na lékařskou fakultu Kalifornské univerzity v Davisu za neústavní, ale rovněž připustil, že otázka rasy či etnického původu může v přijímacím řízení hrát určitou úlohu.
Objevují se návrhy, aby různorodost přijatých studentů byla jedním z faktorů pro vytváření žebříčku právnických fakult – viz např. zpráva zde.)
Celý příspěvek
autor: Marketa Trimble 19 comments
rubriky Právnické vzdělávání, Rovnost a diskriminace, Spojené státy americké
Nejčtenější příspěvky všech dob
- (Auto)regulace a kartelizace: návrh na prodloužení koncipování ze 3 na 5 let
- Zadržení zloděje v samoobsluze podle nového občanského zákoníku
- Pavel Molek: Rudé a hnědí aneb o dvou právních podáních
- Nejnespravedlivější rozsudky
- Kubo Mačák: Banánový judikát?
- Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán
- Právo davu
- Obrana feminismu
- Občanský zákoník zdrcený novelou novel? Část I.
- Tomáš Sobek: Disciplinární řízení v Plzni