Na koncertě jako v muzeu?

Milí čtenáři,

chtěl bych se s vámi dnes podělit o úvahu na téma konstituce koncertních programů symfonických orchestrů, jak jsme běžně všichni, kdo holdujeme klasické hudbě, jejich svědky.

Pokud jste někdy zažili to, co každoročně veliké množství lidí, totiž takovou jednodenní návštěvu řekněme pařížského Louvru, zřejmě si dokážete vybavit frustraci z toho, v jak nezměrném protikladu stojí množství pokladů, jež toto světové muzeum nabízí, k omezenému času, který je k dispozici. Stojíte před zásadní volbou (nesetrváte-li ovšem zdrceni složitostí orientačního plánku rovnou v kavárně) – buď si vyberete jen to něco málo základního, co „přece každý musí vidět“ (jinými slovy Monu Lisu a pár dalších nezbytností), a na zbytek více či méně rezignujete, anebo pobíháte celý den, s postupem času čím dál rychleji a „nenasytněji“ (anebo také čím dál unaveněji a odevzdaněji), od obrazu k obrazu, a často pak věnujete pohled spíše orientačním názvům jednotlivých místností než specifikům a hlavně krásám a detailům vystavených děl. Někdy si pak ještě „pro jistotu“ koupíte nějakou tu publikaci, abyste si hypoteticky v klidu domova zahojili ránu z množství nezhlédnutého…

Jako člověku vychovávanému od dětství pravidelným setkáváním s hudbou na koncertech orchestrů, komorních těles a sólistů, případně při operních představeních mně toto počínání odjakživa připadalo nepochopitelné a bláznivé. Jen si zkuste představit, jak byste se asi cítili, kdybyste měli například do pražského Rudolfina přijít v 9 hodin ráno a do pozdního odpoledne postupně vyslechnout 5 symfonií, 3 sólové koncerty, nějakou tu kantátu, operní výstup, smyčcové kvarteto,  varhanní recitál – a nádavkem ještě sólového trumpetistu. Nebo – ještě hůř – třeba jen kousíček z každé skladby, nějaký ten „výtah“, pro všeobecnou znalost. Hudební umění je zkrátka nekompromisní, a tím vždy k vychutnání, musíte mu prostě věnovat svůj drahocenný čas (to je ostatně jeden z hlavních důvodů, proč si tolik považuju každého jediného návštěvníka svých vystoupení).

Na koncertech však často vyvstává jiný problém – problém dlouhodobé nezachytitelnosti názvů toho, co se hrálo. Milovníci hudby se pak nezřídka rozdělí do dvou skupin – skupiny, jež nutně potřebuje nějaký ten děj, pojmenované aktéry, slovo, jakýkoli záchytný bod tohoto druhu (tito lidé pak často holdují především opeře a zpěvu vůbec), a skupiny, které nečiní potíž se nechat unášet a vtahovat abstraktním světem tónů, ať už hudby, jež má nějaký ten „mimohudební program“, nebo skladeb, které jsou poutavé opravdu jen a jen samy sebou, „absolutně“. Připusťme však, že úplně všichni jsme při prvním setkání s krásným uměním vděčni za jakýkoli záchytný bod – v tom jsme na tom stejně v galerii jako v koncertní síni. Jistě nám dlouhodobě více ulpí v paměti zhlédnuté nebo vyslechnuté dílo, jež se honosilo aspoň trochu uchopitelným názvem. Jedině přesný záznam v zápisníku by mohl podat v časovém odstupu svědectví o návštěvě muzea, kde jsme spatřili „Zátiší č. 5“, „Portrét č. 15 20x30 cm, dílo 187.“, ale taky „Portrét č. 17 20x35 cm, dílo 193.“, „Bustu státníka z mramoru č. 1“ atd. apod… Jaká marnost! A přece jsou posluchači koncertů klasické hudby často „zajatci“ takovéto kulturní danosti (typicky: „Symfonie č. 8 G dur op. 88“ apod.) a mohou se z ní vymanit jedině zvláštní oddaností, o kterou se pak „jejich“ umělci snaží s láskou pečovat svými co nejušlechtilejšími a nejvášnivějšími pravidelnými výkony…

Titul sám pochopitelně v žádném případě neučiní umělecké dílo kvalitnějším – toho jsem si vědom. Přesto se čas od času pokouším nabídnout svým posluchačům dramaturgii, která (aniž by si v tom činila nárok na originalitu) se staví na odpor anonymitě opusových čísel, všem těm „G dur“ či „cis moll“, a ačkoli tento postup zdaleka nemůže vyčerpat její celkovou náplň, přece jen snad může nabídnout záchytné body v jejím „uchopení“. Ne všechny tituly jsou do té míry „legitimní“ (mnozí skladatelé by se asi podivovali, jak jejich díla dnes běžně nazýváme), málokdy také dokážou plně vyjádřit plné bohatství sdělovaných nálad, citů a vášní, natožpak míru radosti z toho, jak je vůbec hudba jako taková „udělána“. Připusťme však, že minimálně pro naše další životní horování pro jejich krásu třeba mezi přáteli, známými a příbuznými, a to minimálně tam, kde láska ke krásné hudbě ještě nedokázala vzklíčit, je méně odrazující se ohánět „Skotskou“, „Pastorální“ či „Nedokončenou“ než pořadovými a opusovými čísly a tóninami. Ne každá skladba má to privilegium, že jí stačí ke slávě přívlastek „Devátá“.

Těším se na vás na nějakém z nejbližších koncertů a děkuju vám za pozvání a přízeň na milém Jiném právu!

Srdečně váš

Jakub Hrůša