Čtyři variace na divadelní téma - 1. díl

Milí čtenáři! 

Jsem upřímně potěšený Vaším zájmem! S mírným zpožděním Vám chci popřát krásné zažívání právě uplynulých vánočních svátků a posílám Vám postupně ještě další dva příspěvky, jeden docela dlouhý, druhý kratičký. Nejedná se tentokrát o příliš tradiční formu, ale věřím, že jako příležitostnému hostu mi prominete i malý experiment, a hlavně že se Vás příjemně dotkne a pobaví Vás. 

A co se týče Nového roku, naštěstí nepřicházím s přáním pozdě – a tedy: VŠECHNO DOBRÉ PRO VŠECHNY VAŠE DNY 2012! 

 Srdečně zdraví

Váš Jakub Hrůša

  ČTYŘI VARIACE NA DIVADELNÍ TÉMA 

I. 

Jsem pln nadšení, a přesto zrovna takovou měrou skeptický. Těším se, a zároveň bych nejraději zamířil přesně na opačnou stranu. Dnes v noci se na nějaký čas poprvé profesně usadím v místě nejprestižnějšího anglického a – vedle Salcburku snad i evropského – letního operního festivalu, v Glyndebourne. Je téměř půlnoc a řidič, který mě čekal na letišti Gatwick, až přiletím po dnešním dopoledním koncertě daleko odtud, mě veze deštivou temnou krajinou. Načasování naší jízdy mi nepřidá. Jestli jsem měl jaké pochybnosti, zda je moudré uchýlit se na bezmála půlrok do tohoto cizího kouta světa, tento okamžik je svou mokrou pochmurností jedině podporuje. Lije jako z konve. Všichni v hudebním světě samozřejmě o Glyndebourne vědí, ale každý to své. Když vám o něm vykládají, jako by to ani nebylo jedno a totéž místo. Shodnou se však jistě na věhlasu a významnosti této instituce, popřípadě na jejím společensky vybičovaném statutu. Myslím, že se neděje často, že by někdo cestoval do Glyndebourne a neměl žádná očekávání. Toto místo rozhodně nenechává nikoho lhostejným. A já se mu teď dávám téměř na půl roku napospas. Nedokázal jsem odmítnout nabídku pořadatelů, abych během zkoušek i představení bydlel v takzvaném „Domě“. Podle všeho se jedná o nemovitost, ve které žije i majitel Glyndebourne coby místa i kulturního projektu, vnuk jeho zakladatele Johna Christieho Gus (rozumějte: AuGUStus), a kde bydlí i mnozí další účinkující: dirigenti, režiséři, osvětlovači, kostyméři, pianisté, jazykoví poradci a jiní (jen pěvci nikoli – každý nechť sám usoudí proč). A jsem já připraven sdílet živobytí s těmito všemi personami? Dokud jedeme po čtyřproudé silnici, zůstávám stále ještě relativně klidný. Pak však zabočíme do městečka Lewesu. Řidič, evidentně hrdý na svůj domov, se mi snaží ledacos ukázat, a hlavně vysvětlit – a já jsem ztracen. Jednak v překladu, neboť jeho sussexský přízvuk je mi (zatím) dokonale cizí, jednak ve svých prapodivných pocitech. Tenhle Lewes má neobyčejné kouzlo. Míjíme miniaturní hrázděné domky, krčící se ve vzepjatých, zakroucených uličkách, všímám si osvětleného kamenného hradu na kopci po levici, i v té noční plýskanici dokáže z dálky problesknout běloba křídových útesů. Opustíme město, vyhoupneme se nenápadnou silnicí na malý kopec, za vrcholkem se spustíme zeleným tunelem zase dolů, prudce zabočíme a stojíme. Po straně matně tuším kupoli provaziště a harmonický pozdrav do vysoka vztyčených obnažených cihel. Přede mnou stojí docela oprýskaný Dům. Nikde nikdo, ani světýlko. Je fakt, že tu jsme pozdě, bude už dobře druhá hodina s půlnoci, ale tak jsem to taky dopředu hlásil. Měli by o mně přece vědět. Mám nutkání se zeptat, kde je tu recepce, ale nevhodnou myšlenku rychle spolknu. „Prosím vás,“ ptám se řidiče, „nevíte, u koho se tu mám hlásit?“ Marně doufám, že je řidič součástí glyndebournského establishmentu. „No to nevím! Mé instrukce byly zavézt vás ke vchodu do Domu.“ A mé zase, že mě tu někdo bude čekat a třeba dokonce i ubytuje. Nemám však to srdce zdržovat muže v hodinu, kdy evidentně spěchá v náruč milující manželky. Po chvíli váhání se odhodlám stisknout malý nenápadný zvonek, který jsem v té tmoucí tmě právě objevil na veřejích zamčených dveří. Rozlehne se řinkot zcela neadekvátní dané situaci a vzápětí ještě o to větší ticho, ani zaklít se v něm nedá. Jaký to obrázek: promočený člověk v oblečení zcela nehodném anglického ducha, obrovité kufry uprostřed široké cesty, jediným společníkem v hrobové tmě je probleskující varovné blikání bezpečnostního zařízení... a za pár hodin první zkouška na Bizetovu Carmen. Trpce se pozasměju. Co teď? A tu přece naděje – v jednom z oken se rozsvítí světlo, někdo mně nakonec přece jen přijde na pomoc! Postupné rozžíhání okenních tabulí mi vlévá krev do žil, a také dává na vědomí, o jak velkou stavbu se jedná. Sleduju, jak se přibližuje lidská záchrana. O pár vteřin později přede mnou stojí rozvrkočená mužná tvář, která se snaží usmívat navzdory hloubce spánku, ze kterého byla vyburcována.

„Proboha, jak dlouho tady už stojíš? Ty musíš být Jakub!“ Ano, asi je reference o mně bohatá na zoufalé obrázky. „Já jsem Gus. Pojď honem dovnitř, ukážu ti cestu!“ Jsem ochromen. Cestu? Postačí dveře a postel, říkám si, ale vzápětí již poslušně následuju šlépěje muže, který si nenechá říct a vleče přede mnou můj proklatě těžký kufr. Lehce doprava, lehce doleva, dlouhá chodba, čtyři schody dolů, prudce zatočit, tři schody nahoru, překročit rozviklané prkno, prudce zatáhnout za vrzající dveře a zase je zavřít (unikalo by teplo!), doprava, o 180 stupňů zpět, široké schodiště, v půlce cesty zatlačit na stěnu po pravé ruce, stěna se pohne a ustoupí, vejít do koridoru, úzké schodiště rovně vzhůru, doleva, projít kolem dvou dveří, ještě užší schodiště, dalších 180 stupňů, první dveře vlevo. Jsem bez sebe. Snažím se aspoň trochu konverzovat, obávám se však, že k tomu nejsem vyzbrojen – tato modelová situace se ani v nejpokročilejších jazykových kurzech nevyskytovala. Co je to propána za festival, v němž musí být „ten nejvyšší“ buzen z nočního blaha, nucen se oblékat do županu a starat se jako vrátný o zplihlé pozdní příchozí? Co je to za bludiště? Co si tu počnu? Jak najdu cestu zpět z tohoto labyrintu světa? „Snad budeš mít vše, co potřebuješ! A koupelna je...“ (chvíle naprosto nepochopitelného váhání a hledání) „...tady. Na viděnou zítra!“ „Dobrou noc!“ vypadne ze mě. Osamím ve svém novém domově. Pokoj má velice zvláštní vůni. Vše je zvláštně neupravené, neuspořádané, ale přesto krásné. A já se nemůžu vzpamatovat z tohoto dokonale originálního ubytování. Postel je neskonalé pohodlí. Netrvá to ani zlomek vteřiny, a postupně usínám. „Kdo byl ten recepční? A kde mám klíč? A jak se dostanu na snídani?“ Nesmyslné myšlenky, které se nazítří stanou ještě nesmyslnějšími, se mi pomalu mlhavě mísí s tóny pečlivě studované Habanery... 

II. 

Čteme v objektivním zdroji: 

Glyndebourne (vyslov: glajndbón) je venkovský dům, o němž se předpokládá, že existuje zhruba již 600 let a jenž se nachází blízko Lewesu ve Východním Sussexu. – Přátelé, je tomu tak. Osobně však věříme, že se tam nachází odnepaměti (a bude se nacházet navěky věků). A Lewes (dodáváme – čti: lújiz) znamená pro glyndebournské bytí první dosažitelnou krůpěj civilizace. Rozeznáváme tři vztažné body městské pomoci: 1. Lewes (denní chleba – a to doslova i v metafoře), 2. Brighton (pro lokálně náročné), 3. Londýn (pro nepokojné typy a milovníky vlaků).

Je to také domov operního divadla, jež sloužilo – s výjimkou let 2. světové války, kdy bylo zavřeno, a roku 1993, kdy se stavěla nová divadelní budova – již od roku 1934 jako dějiště Glyndebournské festivalové opery. – Dobu válečnou už dnes osobně pamatuje málokdo, ale sluší se připomenout, že Glyndebourne v oněch letech fungoval jako evakuační centrum pro děti z Londýna. 

Gus Christie, syn sira George Christieho a vnuk zakladatele festivalu Johna Christieho, se stal předsedou festivalu v roce 2000. – Nedočteme se však, kdy se stal vrátným. 

Již od svých prvních let je Glyndebourne oslavován předně pro své mozartovské produkce. – Jak se to vezme, a záleží kdo je oceňujícím. Zejména Don Giovanni nemá od jisté doby u glyndebournského publika na růžích ustláno – když v něm v roce 2000 režisér Graham Vick instaloval mrtvolu koně, jež se v 2. dějství stala základem bonvivánova banketu, nejeden návštěvník se oslavných projevů zdržel... Ale vážně: čeho byli pisatelé těchto řádků osobně svědky, bylo přijato freneticky (a encyklopedický přispěvatel jistě vyzdvihoval především hudební kvalitu...).

Nahrávky glyndebournských mozartovských kreací z prvních let existence festivalu byly nedávno znovu vydány. – A vřele je doporučujeme! Je fascinující, jakým stylem se tehdy zpívalo a hrálo! Pozastavuje-li se kdo nad koloritem filmů pro pamětníky, dostane zde násobnou dávku. A také nadhled nad estetickou vypínavostí a „chytrostí“ vkusu každé, i té naší, doby. 

Mozartovy opery zůstaly od založení festivalu stěžejní složkou repertoáru, ale v poslední době se divadlo vydalo výrazně i směrem k operám Janáčkovým a Händelovým. – Stojí snad za to připomenout, proč a jak se vůbec přihodilo, že dnes uprostřed venkovských luk stojí proslulé operní divadlo. Milovník Richarda Wagnera a německé (nejen) hudební kultury, sussexský průmyslník John Christie, dlouho toužil vybudovat „anglický Bayreuth“. Leč jeho novomanželka, sopranistka-subreta Audrey Mildmay, si nedokázala představit ani rozměr takového počinu, ani jednu jedinou roli, kterou by v kterémkoli Wagnerově kolosu mohla ztvárnit, a tak (moudře) přesvědčila svého chotě, aby zrevidoval své tužby a postavil divadlo malé, mozartovské. Stalo se teprve v roce 2003, že Glyndebourne poprvé uvedl operu Johnem obdivovaného tvůrce, to ale již v novém, velkém divadle. Zajímavostí pro nás je, že při této příležitosti Tristana a Isoldu dirigoval Jiří Bělohlávek. 

Glyndebourne 2011

Mnozí festivaloví návštěvníci přijíždějí z Londýna – Glyndebourne je považován za součást londýnsko-anglické letní sezony. Představení začínají odpoledne, aby se londýnští návštěvníci mohli odebrat do Glyndebourne hned po obědě a po skončení divadla stihli ještě poslední vlak zpět. – Nepozastavíme se nad formulací „londýnsko-anglická“ (pouze si představte „pražsko-českou“ analogii!) a přitakáme plně. Jedním z kulturně nejdojemnějších obrázků je výjev shromažďování publika v předepsaném „black tie“ a dlouhých (a často pohříchu i krátkých) dámských róbách na londýnském nádraží Victoria. Ne každý cestuje oněch circa 60 mil autem a letní rituál téměř každodenního oděvního zkrášlení pravidelné vlakové linky nelze spatřit zřejmě nikde jinde na světě.

Glyndebourne 1955

Dlouhá přestávka v představení umožňuje divákům, aby si užili večeři formou pikniku na rozlehlých glyndebournských trávnících nebo v předem zamluvených několika restauračních zařízeních, která jsou k dispozici v přilehlých prostorách. – Pro pořádkumilovné upřesníme, že přestávky jsou někdy i dvě, avšak pouze jedna je ona dlouhá, večeřová, jež trvá 80–90 minut. Troufáme si tvrdit, že pohled na pány ve smokinzích a dámy v róbách, jak si hoví na domácké dece obložené šampaňským a toastíky, jejichž podoba a chuť se stávají účastníky nepsané, ale ostře sledované veřejné soutěže, a vytahují nové a nové pochutiny z rozkošných piknikových košů, patří k (alespoň „žurnalisticky“) nejpoutavějším. Celé divadlo je doslova a do písmene opsypáno roztomilou starosvětskou krásou. A popojdete-li blíže k romantickému jezírku (na němž se kdysi, za starých dobrých časů, piknikovalo též – ve výletní loďce), sladkost vašeho operního prožitku obohatí rurální kontrapunkt ovčího (ne zrovna vysokého) B(é). Při troše štěstí vám ovečka ukousne kus sendviče. (Skeptik promine...)