První český soudce u Mezinárodního trestního soudu
Občas, asi tak jednou za rok nebo za dva, se stane něco, díky čemuž jsem stále ještě nad mezinárodními organizacemi nezlomila hůl. Nečekala jsem, že se to stane zrovna teď, kdy doma peču rohlíčky a nový román: soudcem Mezinárodního trestního soudu (ICC) byl zvolen JUDr. Robert Fremr, kterého čtenáři JP znají mj. jako hosta blogu. Česká média si v záplavě receptů na kapra a vánočních stromků v akci zřejmě neuvědomují, jaký je to úspěch, a tak jsem zatím narazila jen na několik kolážních článků.
S JUDr. Fremrem jsem se setkala v rámci semináře Dějiny, film a lidská práva, který organizovala společnost Člověk v tísni (skripta a další materiály, co z akce vzešly, jsou zdarma ke stažení zde). Moderovala jsem tam diskusi na téma Mezinárodní spravedlnost. Robert Fremr mluvil o svých zkušenostech z Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, o němž přítomní studenti měli tušení buď velmi vágní nebo žádné. Po jeho příspěvku a následné diskusi, která trvala snad půldruhé hodiny, už po zbytek třídenního semináře nemluvili o ničem jiném než o řízení před trestními tribunály: poutavý způsob, kterým Robert Fremr dokázal přiblížit složité případy a mechanismy, publikum odzbrojil a myslím, že u přítomných neprávníků odboural předsudky o tom, že soudci jsou národem spíše nezábavným.
S JUDr. Fremrem jsem se setkala v rámci semináře Dějiny, film a lidská práva, který organizovala společnost Člověk v tísni (skripta a další materiály, co z akce vzešly, jsou zdarma ke stažení zde). Moderovala jsem tam diskusi na téma Mezinárodní spravedlnost. Robert Fremr mluvil o svých zkušenostech z Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu, o němž přítomní studenti měli tušení buď velmi vágní nebo žádné. Po jeho příspěvku a následné diskusi, která trvala snad půldruhé hodiny, už po zbytek třídenního semináře nemluvili o ničem jiném než o řízení před trestními tribunály: poutavý způsob, kterým Robert Fremr dokázal přiblížit složité případy a mechanismy, publikum odzbrojil a myslím, že u přítomných neprávníků odboural předsudky o tom, že soudci jsou národem spíše nezábavným.
V rámci semináře jsem poprvé viděla i film Reckoning (Zúčtování) o počátcích Mezinárodního trestního soudu a seznámila se tak s prokurátorem Luis Moreno-Ocampem, který byl pro soud v uplynulých letech určující a troufám si říct, že svou angažovaností a neformálním stylem vystupování výrazně a pozitivně odlišil ICC od jiných mezinárodních soudů (později o Ocampovi vznikl i film Prosecutor, na který se teprve chystám). V čem je tento soud jiný než ostatní: zaprvé, je nový, tj. nezkažený a často odvážný, novátorský, a doufám, že ho hned tak nečeká komatózní stav, jehož můžeme být svědky u některých institucí, které se ohánějí půlstoletou tradicí. Zadruhé, zjišťovací fact-finding missions, které soud vede, mají v kruzích jiných misijních harcovníků vcelku vysokou prestiž - pracovníci soudu se často vypraví do míst, kam noha příslušníků stálých civilních nebo vojenských misí spíš nevkročila, a občas se setkají s lidmi, k setkání s nimiž je třeba skutečné odvahy (z filmu Reckoning je patrné, že sám prokurátor Ocampo neváhal vlézt někam do zarostlé džungle, když bylo potřeba zjistit, jak se věci mají). A zatřetí, z týdenních přehledů o činnosti soudu, které sleduji, nabývám dojmu, že ICC neztrácí čas, ale pracuje (soud mě skrze své stránky např. zásobuje pravidelnými aktualizacemi vývoje v případu The Prosecutor v. Callixte Mbarushimana - více o pozadí věci ve shora uvedených skriptech, kapitola Znásilnění jako válečný zločin).
Poté, co jsem měla možnost na vlastní kůži zjistit, že do významných funkcí v mezinárodních organizacích se až bolestně často dostanou lidé, kteří tam nemají co dělat, zatímco ti kvalitní a erudovaní jsou spíš vzácností, je pro mě zvolení Roberta Fremra do ICC opravdu radostnou zprávou. Jde samozřejmě i o privilegium pro Českou Republiku a úspěch české diplomacie, protože svého soudce u ICC mají ze sto dvaceti členských států jen některé.
Od vanilkových rohlíčků připíjím svařákem!
5 komentářů:
Trochu zchladím nadšení blogerky :
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/hana-brixi.php?itemid=7273
Michal Vašinka
Gratuluji dr. Fremrovi.
OT: Okomentuje někdo kandidaturu dr. Sváčka na funkci místopředsedy Ústavního soudu?
Zná někdo jeho rozhodovací praxi?
Jaká jsou jeho 2-3 nezásadnější rozhodnutí za posledních 5, 10, 20 resp. 30 let jeho soudcování?
Kandiduje jako soudce, nebo jako spíše jako politik-fukcionář?
Jaké jsou jeho právní názory? (Nemyslím ty diskusní, myslím ty, které vtělil do rozhodnutí.)
Kdy mu vlastně končilo funkční období na MS Praha?
Jaký je jeho názor na ústavní otázky, probírané v posledních 20-ti letech?
Jak výkonný to je soudce?
Jaká je jeho jazyková výbava?
Umí mluvit jednoznačně, nebo umí prezentovat v čase na stejnou věc protichůdná stanoviska?
Je členem politické strany?
Myslí si, že ČR byla před rokem 1989 právním státem? (jde o jeho angažmá ve dvou kárných řízeních zmiňovaných v nálezu IV. ÚS 23/05)?
Jaký je jeho názor na palčivé sociální otázky dneška?
Kuhn a Kysela o výběru soudců ústavního soudu už psali, ale nyní asi budou muset ex professo mlčet, neb mají zákonná náhubek (jeden jako soudce, jeden jako úředník senátu) :-/
Budou mít senátoři dostatek podkladů?
Kdo se toho ujme?
Jan Richter
Každopádně je to úspěch.
K OT nade mnou.
Za dr. Sváčkem je především práce předsedy Městského ("krajského soudu pro Prahu-město") soudu v Praze, pak by měl být hodnocen podle toho.
Faktem je, že soud funguje.
V Praze chce pracovat mnoho lidí.
Na druhou stranu, v severních čechách je zájem podstatně menší, a předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem JUdr. Milan Kohoutek je také úspěšným předsedou, protože ten soud a soudy podřízení pracují v katastrofálních podmínkách, a zlepšují se.
Funguje i Vrchní soud v Praze a jeho předseda Vladimír Stibořík je z tohoto pohledu dobrý soudcovský manažer. Oba tito předsedové, stejně jako dr. Sváček umí citlivě pracovat s politickou sférou a jejími požadavky. Rozhodování V. Klause nebylo určitě lehké.
Jiří Kanda
"seznámila se tak s prokurátorem Ocampem, který byl pro soud v uplynulých letech určující a troufám si říct, že svou angažovaností a neformálním stylem vystupování výrazně a pozitivně odlišil ICC od jiných mezinárodních soudů. V čem je tento soud jiný než ostatní: zaprvé, je nový, tj. nezkažený a často odvážný, novátorský, a doufám, že ho hned tak nečeká komatózní stav, jehož můžeme být svědky u některých institucí, které se ohánějí půlstoletou tradicí."
Rád bych sdílel Blančino nadšení nad Ocampem i ICC a stejně tak její optiku nezkažený tribunál vs obstarožní instituce. Obávám se, že kdyby oplývala pohledem insidera u ICC, že bychom zde četli podobně sžíravou kritiku, na jakou jsme zvyklí, co se týče jiných mezinárodních organizací.
Ocampovi nelze upřít, že vdechnul nové instituci život (spolu s mnoha dalšími zaměstnanci) a ICC zpropagoval na mezinárodní scéně, celé to byl jeden velký experiment a Ocampo má na něm nezpochybnitelné zásluhy. Na druhou stranu se vůči němu vrší letitá kritika a to nejen od dotčených zemí, ale od odborné komunity. Pro mnohé znamená Ocampův současný odchod značnou úlevu. Podle rozhodnutí Mezinárodní organizace práce se dopustil překročení svých pravomocí, jeho bývalí kolegové ho napadali za nekompetentní a příliš autoritářský styl vedení, díky němuž odešla spousta kvalifikovaných zaměstnanců, podle dalších kritiků příliš vyhledával světla reflektorů a mediální pozornost.
Nad tímto ještě můžeme přivřít oko – hlavně, když je expert na svém místě, ne? Ale ani po odborné stránce Ocampo nezůstal ušetřen kritiky. Za způsob vyšetřování si vyslechl co proto od nedávno zemřelého velikána mezinárodního trestního práva A.Cassesse (který stavěl na nohy ICTY), díky právním přehmatům Ocampovy kanceláře v případě Lubanga se otevřeně mluvilo o krizi, do níž se tento vůbec první případ dostal (řízení muselo být dvakrát přerušované), někteří odborníci přímo vyzývali, aby byl Ocampo odvolán. Kritice se nevyhnul ani ICC jako celek, právě případ Lubanga na první instanci trvá už více než pět let bez rozsudku. Podrobnosti zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde.
Na druhou stranu i ony obstarožní instituce při bližším pohledu vykonávají spoustu záslužné činnosti. OBSE se často uvádí jako příklad instituce, která je už přežitá, a “ví vůbec někdo co dělá”? Denně se ale dostávám do kontaktu s její prací a ta se mi zdá mimořádně záslužná. U všech mezinárodních organizací bude platit, že v nich pracují jak lidi, kteří žijí jen pro ně, stejně jako lidi, kteří se vezou. I mladý ICC může trpět symptomy zkostnatění, stejně jako starožitná OSN může v některých ohledech předvádět inovativnost. Abych to uzavřel, vždy se to chce asi podívat blíž, všude najdeme pozitiva i mismanagement ruku v ruce.
Každopádně – gratuluji dr. Fremrovi i české diplomacii, snad to přispěje k popularizaci mezinárodního trestního práva v českých končinách! Zde rozhovor pro Český rozhlas s dr. Fremrem po zvolení, zde zajímavý rozhovor se zaměstnankyní MZV o tom, jak se připravuje a jak probíhá kampaň dr. Fremra.
Nerada bych, aby kandidatura dr. Sváčka, přešlapy Morena Ocampa a obecné nedostatky MTS odvedly pozornost od úspěchu dr. Fremra.
V hodnocení i v tom nelámání holí zcela souhlasím s Blankou Čechovou. Je téměř neuvěřitelné, že za situace, kdy ČR již letos politické podpory vyčerpala na jiné kandidatury, se zvolení podařilo, dokonce hned v prvním kole. Já to čtu (doufám, že ne přehnaně optimisticky) jako znamení toho, že při volbách do institucí typu MTS přece jen nakonec nezáleží pouze na politickém čachrování mezi státy, ale i na profilu, osobních kvalitách a charizmatu jednotlivých kandidátů (jak by to i mělo být, že?).
Jsem za to ráda, protože tak profesně i lidsky kvalitního kandidáta, jako je dr. Fremr, nejspíše ČR dlouho mít nebude. A ježto svařák není, připíjím aspoň horkým čajem - snad se to taky počítá.
Veronika Bílková
Okomentovat