Čtyři variace na divadelní téma - 2. díl

III.

Denní itinerář umělce (jenž tento běžně v žádném případě necítí potřebu sepisovat, jen v situacích krajně neobvyklých...):

·       za noční tmy –> vlahý spánek při otevřeném okně, posetém drobnou mušinou, jež však člověka (světe, div se) neobtěžuje měrou přílišnou;

·       za rozbřesku (avšak všehovšudy pouze teoreticky, prakticky spíše ještě vleže a při zavřených očích) –> nejkrásnější představitelné ráno na světě;

·       v žádném případě před desátou (realita) –> probuzení do operního, pro názornost třeba premiérového dne;

·      mezi desátou a dopoledním odpočinkem, popř. spánkem –> „full English breakfast“ (v těchto anglických krajích arci bez jelita, zato s ovesnou kaší);

·      mezi snídaní a obědem –> intenzivní vzpomínání na vše dobré, co jsme během příprav premiéry zažili; intenzivní přesvědčování sebe sama, že nyní probíhá intenzivní vzpomínání na vše dobré, co jsme během příprav premiéry zažili, jinými slovy: zahánění obav a nejistot;

·        stále ještě mezi snídaní a obědem –> tvorba tzv. „zlomvazek“ (nejedná se o bojový nástroj, nýbrž o více či někdy i méně invenční dáreček spoluúčinkujícím při příležitosti premiéry, doplněný začasté více či někdy i méně originálním přacím psaním na kartičce, v němž sdělujeme, jak jsme byli s dotyčným šťastni a jak s ním chceme při nejbližší myslitelné příležitosti spolupracovat znovu); distribuce dárečků do šaten účinkujících;

·       doposud ještě mezi vajíčky a (pokud je pátek) „fish and chips“ v místním restaurantu –> procházka po libém okolí (v době letních předsevzetí běh po „Downs“, což jsou malebné a opravdu pro oduševnělý sport jako stvořené kopce, jež obklopují glyndebournská luka);

·         těsně po (pokud je pátek) „fish and chips“, a to zejména pokud jsou přítomni Anglie dosud neznalí hosté –> povinný „pudding“ (rozuměj: dezert; a čím sladší, tím autentičtější!);

·          těsně poté (bez italské kávy) –> pozorování okolí a potěcha z pohledu na to, jak se shromažďují první festivaloví hosté; někteří skutečně přijíždějí hodiny před představením, zabírají stále ještě volné lavičky, rozprostírají deky, korzují po „foyeru“ (jímž je v našem případě živá příroda a „champagne bar“, eventuálně vzdálenější „champagne tent“), obdivují čerstvě posečené trávníky a nesčetné typy zahrad (anglickou, francouzskou, tropickou, zeleninovou i neidentifikovatelnou), obcházejí rybníček, pozastaví se ve společnosti ovcí, prodebatují nově instalované artefakty, navštíví obchod s knihami, nahrávkami a upomínkovými předměty, vášnivě diskutují nad (zpravidla mimořádně poučnými i čtivými) texty festivalové brožury, pročítají osoby a obsazení, případně dokonce navštěvují předsazená experimentálněji laděná představení v jednom z divadelních studií nebo i ve volné přírodě, tak či onak vztažená k hlavní divadelní události toho dne;

·          kolem 3. hodiny odpolední –> přípravy a rituály před představením, někdy též oprašovací zkoušky s umělci, „warming-up“ všeho druhu;

·         kolem 4. či 5. hodiny odpolední (jde-li o Wagnera, odpočti dvě až tři hodiny) –> začátek představení; posléze obrovitá přestávka, v níž jedí i účinkující (divadelní kantýna vypadá jako živá výstava kostymérské invence); pokračuje představení;

·     s vřelým a bouřlivým (byť anglicky tradičně krátkým) potleskem –> konec představení, pár slov s kolegy, bryskní převléknutí pěvců (nikdo na světě se nepřevléká rychleji než operní pěvec – neplatí však pro dirigenty, u nichž se děje opak tohoto tvrzení), setkání a povídání s hosty, návštěva „George & Mary“ (místní „pub“), osvěžení pivem bez pěny nebo tmavou nápodobou piva, pro náročnější výlet do Lewesu za účelem ověření existence některých požehnaných zařízení, jež se vzpírají anglické výstřednosti zavírání (pípy i dveří) ve 23.00;

·         dozajista po půlnoci – usínání v blahém pocitu smysluplného dne plného krásy, intenzivního nasazení a usměvavého kritického publika...

Zdá se mi však nutným dodat jako jemné připomenutí – toto byl premiérový den. Ty „všedněji“ pracovní, náročné, soustředěné, rozporuplné, bojovné, hluboké, lidské i nelidské, jež mu předcházely, by, tuším, nesplnily úlohu, již jsem si zde směle předsevzal: vykreslit slavný a vypjatý kulturní statek tónem vylehčeným a úsměvným...

IV.

Interview s dnes již celoživotním obyvatelem Glyndebournské festivalové opery Petrem Mopslem:

·         Petře Mopsle, řekněte nám něco o svém vztahu ke Glyndebourne, prosím. Jak to tu prožíváte?

Děkuji. Milujeme to tu od nepaměti. Kam až naše rodinná tradice sahá, byli jsme zde od věků přítomni. Žijeme v Domě rodiny Christieových, máme s nimi takříkajíc tradiční pouto. Příležitostně navštěvujeme také přilehlá stavení, vycházíme často ven do přírody, i když, abych pravdu řekl, vzdálenějších kopců se nedotýkáme, neprospívá to naší konstituci.

·         Jak se vám jeví jednotlivá operní představení? Navštěvujete divadlo pravidelně? Jaké jsou vaše oblíbené tituly?

Operní představení mám velice rád – všichni je máme rádi. Shromáždí se tu velké množství lidí, mnozí zavítají i do Domu, přijdou prohodit pár slov, podívat se. Je úžasné být ve společnosti tolika různých milých lidí. Do divadla nechodíme, nemáme přístup k lístkům. Navštěvujeme však některé zkoušky, zejména ty, které se konají v prostorách, kam se dá vejít přímo z našeho obydlí. Někteří umělci se naší přítomnosti ve zkouškách podivují – a přitom se (a zejména můj syn, jenž má v tomto ohledu talent) snažíme o co největší spoluprožívání každého díla, které se právě zkouší. Nezřídka se neudržíme a účinkujeme s sebou.

·         A ony tituly?

Abych pravdu řekl, nejsem zběhlý v operní terminologii. Dívám se na věc laicky. V tomto si velice rozumím s Annou, naší hospodyní. Líbí se mi, že celé místo zní hudbou a hlavně, jak už jsem řekl, to, kolik nejrůznějších sympatických lidí se tu vždycky shromáždí.

·         Jak se vlastně přihodilo, že jste se tady jako rodina usadili?

Nemám o tom úplně přesné ponětí, ale myslím, že byli Christieovi odjakživa obdivovatelé našeho specifického zjevu a, když dovolíte, přítulné inteligence.

·         Prozraďte teď, prosím, něco ze svého osobního života? Jaké jsou vaše koníčky? Jak rád trávíte volný čas?

Rozumí se samo sebou, že ačkoli žiji v tak významném místě a s tak zajímavými lidmi, líbí se mi vést čas od času i docela obyčejný život. Mimořádně rád vyskočím na lavici v kuchyni, a při troše štěstí dokonce i na parapet velkého kuchynsk﷽﷽﷽﷽﷽﷽﷽še štěstí dokonce i na parapet velkého kuchybyčejný život. rád trávíte volný čas?

ho specifického zjevu a přítulné intňského okna. Odtud mám rozhled na celou příjezdovou cestu. Tam rád strávím třeba celý den. Pochopitelně kromě večeře. A pak je pro mě skutečným svátkem pozdní podzim. Náš šéf Gus Christie a jeho přátelé jdou střílet bažanty. Víte, nechci se dopouštět nějakých necitlivých vyjádření, ale bažanty upřímně nesnáším. Považuji je za trapné a příšerně hloupé. Vždy mám škodolibou radost, když je někdo tu a tam srazí na silnici. Je jich prostě příliš mnoho! Když se tedy jde střílet, jsem bez sebe. Na to, abych nějakého sám dostal, jsem příliš pomalý. Ale takhle si užiji triumfu nad těmi hloupými ptáky aspoň dodatečně. Miluji okamžik, kdy přiběhnu, poté co to dostane, k jednomu z nich, symbolicky jej dorazím a vítězoslavně se na něj postavím. V ten moment je jen můj.

·         Petře, vy i vaši příbuzní jste známi svými charakterovými vlastnostmi, ale všichni rovněž víme o vašich fyzických handicapech. Jak tuto rodovou indispozici snášíte?

Nic si z toho nedělám. Myslím, že naši milí Glyndebourňané nás mají rádi takové, jací jsme. Občas někoho vyděsím, například když se neudržím a popadne mě vlna přítulnosti – ale jak se mám, prosím vás, udržet? Miluji lidi, a krom toho opravdu se jim přiblížit vyžaduje notnou dávku akrobacie. No a u toho se zapotíte a tak dále. Občas se nám dostane i nějakého toho štulce, zejména když se nezdržíme některých přirozených tělesných projevů. A také témbr našeho hlasu, který bych poeticky nazval vášnivým hrdelním tónem, takovým opravdu z hloubi krku vyjádřeným dechem života, občas nepochopitelně mnohé vyděsí, zejména při náhodných setkáních v koridorech Domu. Ale víte, já si z toho nic moc nedělám, jak už jsem řekl. Mám lidi rád – a ti mí mi neupřou pohodlí, náklonnost a občas ani kousek toho masa. Jsem v Glyndebourne šťastný. 

John Christie (1882-1962)