Saif studentem: několik poznámek k Woolfově zprávě o vazbách LSE na Libyi

Všichni fanoušci Sira Humphreyho vědí, že pokud nechcete nic vyšetřit, vyšetřováním je nezbytné pověřit meziresortní komisi s dostatečně širokým referenčním rámcem. Rada (Council) London School of Economics (LSE) se v návaznosti na svůj skandál s doktorátem Saifa (al-Islama) Kaddafiho z března tohoto roku nicméně rozhodla, že vyšetřovat chce. Prošetřením svých vlastních vztahů s Libyí, ze kterých byl Saifův doktorát jenom jednou (byť klíčovou) částí, pověřila bývalého Lord Chief Justice (cca "předsedu nejvyššího soudu"), Lorda Woolfa. Lord Woolf provedl šetření sám, v pozici jakéhosi „vyšetřujícího soudce“. A rozdíl ve výstupu od šetření té běžné "meziresortní komise“ je myslím také znát: jedná se o dosti hutné čtení na 186 stranách, které i skutečně něco našlo. Popsat celou zprávu není možné. Zainteresovaný čtenář si ji může sám přečíst zde; tady pak nalezne reakci LSE. Dovolím si nicméně nabídnout několik poznámek k vybraným aspektům zprávy.

Nespornou výhodou podobného přístupu (pověřit šetřením jednoho seniorního soudce) je jasný hlas, kterým zpráva mluví. Stejně tak je zpráva nedocenitelná s ohledem na rozsah a detail posbíraných skutkových zjištění. Hromady prostudovaných materiálů a rozhovorů s klíčovými osobami dávají konečně jasný obraz o tom, co se v rámci aktivit „Libyan School of Economics“ skutečně dělo a co je pouze nehezká šeptanda.

LSE si zprávu asi moc za rámeček nedá. Ze zprávy neplyne důkaz o žádné „přímé“ korupci odpovědných osob (tedy à la „kolik jste za to od Saifa osobně dostali“). Jak nicméně zpráva také jasně říká, bylo dokumentována řada etických a akademických „nedokonalostí“ a „nepravidelností“, které by se prostě na světové univerzitě stát neměly. Přeloženo z velice opatrně formulovaných obratů decentního anglického Lorda, došlo k řadě případů jakési „nepřímé“ korupce pravidel a standardů. Čím je ale zpráva cenná není primárně její hodnotící část a část formulující doporučení, ale právě jasně srovnaná fakta: ta myslím mluví sama za sebe a každý si může hodnocení provést sám s ohledem na své umístění etické hranice v akademickém životě či práci.

Zpráva se zabývá třemi klíčovými oblastmi: za prvé, Saifovým studiem na LSE a okolnostech tohoto studia a následného udělení doktorátu. Za druhé, okolnostmi sponzorského daru ve výši 1, 5 miliónu liber, který se LSE rozhodla od Saifa v den jeho doktorské promoce přijmout. Za třetí, popisem řady dalších vazeb LSE na Libyi, které se začaly rozvíjet po přijetí Saifa ke studiu na LSE: od jmenování klíčových osob na LSE do různých poradních funkcí v libyjských orgánech až po smlouvy uzavřené dceřiným LSE podnikatelských subjektem (společností LSE-Enterprise) na výuku libyjských státních zaměstnanců aj.

S ohledem na třetí oblast dochází zpráva k závěru, že byť tedy při uzavírání smluv LSE-Enterprise s libyjskými subjekty využívala LSE skutečnosti, že Saif byl jejím studentem, libyjským úřadům bylo poskytnuto korektní proti-plnění v podobě odvedené výuky. Co se týče oblasti druhé, tedy sponzorského daru od čerstvého absolventa či v době návrhu daru stále ještě studenta, tady zase Woolfova zpráva konstatuje jasné pochybení LSE. Akceptovat sponzorský dar od studenta, který má zjevné problémy s dokončením svého doktorátu, je pochopitelně problémem samo o sobě. Byl tu však ještě větší zádrhel: LSE si totiž nikdy nezjistila, odkud přesně pocházejí peníze, které ji mají být skrze Saifem kontrolovanou nadaci poskytnuty. Zpětně se ukazuje, že do nadace přispívaly především zahraniční firmy, které chtěly v Libyi dostat vládní zakázky. Woolfova zpráva uzavírá, že tyto informace bylo možné zjistit již v období, kdy Rada LSE rozhodovala o přijetí sponzorského daru. Protože však byla Rada informována především členy LSE, kteří by z onoho sponzorského daru sami těžili, její informace nebyly, diplomaticky řečeno, úplné.

Na konto sponzorského daru, stejně jaké dalších témat ve zprávě zmíněných, Lord Woolf dodává výstižný obecný popis současné situace LSE (především body 1.24 – 1.29 a 3.1 – 3.10 zprávy), stejně jako jiných významných anglických či světových univerzit: z těchto univerzit se v posledních dvou dekádách staly významem, dosahem a částečně také obratem v podstatě globální podniky, aniž by se však odpovídajícím způsobem proměnila také jejich řídící a správní struktura. Tyto univerzity musí tvrdě soutěžit o studenty a nestátní financování, za postupné (a od příštího roku v Anglii úplné) redukce přímých plateb na studenty z veřejných rozpočtů. Představa, že osoby, které napíší úžasné články a zajímavě přednášejí kupříkladu v oblasti teoretické sociologie, budou také fundovaně a smysluplně rozhodovat v rámci univerzitních (samo)správných těles kupříkladu o způsobu krytí ztráty univerzity z obchodů uskutečněných v minulém trimestru na trzích s finančními deriváty či hodnotit míru propojení libyjských nadací na libyjské suverénní fondy na straně jedné a na BP či Shell na straně druhé, je poněkud nerealistická.

Konečně první klíčová oblast, kterou se Woolfova zpráva zabývá, nese název „Saif Kaddáfí studentem na LSE“. Je to vskutku zajímavé čtení na téma jak se dá také psát disertace, když jsou k tomu prostředky (a poněkud benevolentní instituce). Ke cti LSE slouží, že ze zprávy plyne, že řada „departmentů“ na LSE Saifovu žádost o studium odmítla (stejně jako zdá se, tedy ve stadiu neformálního „sondování“, i Oxfordská univerzita – pozn. č. 12 na str. 28). Stejně tak ze zprávy plyne, že v průběhu Saifova „studia“ se v rámci LSE spustila řada varovných mechanismů (ve Wolfově terminologii „červených vlajek“), kterým ale nikdo nevěnoval odpovídající pozornost.

I tak je nicméně celkový přehled faktů zjištěných Lordem Woolfem devastující: Saifovu přihlášku ke studiu patrně napsal zaměstnanec British Aerospace, kterého tento podnik ucházející se o zakázky v Libyi „detašoval“ do Saifovy nadace (bod 2.92); pro zadání esejů, které má Saif napsat do svých kurzů, si chodí přímo k vyučujícímu v daném kurzu osobní zaměstnanci Saifa či libyjské ambasády v Londýně (2.40); doučování zajišťují pro Saifa osobní tutoři, kteří ho biflují nejčastěji v jeho soukromém letadle při cestách mezi jednotlivými politickými či obchodními setkáními (2.34 – 2.36); Saifovu disertaci či její podstatné části zdá se ve skutečnosti napsal jeho osobní sekretář, kterému Saif diktoval své myšlenky a sekretář je pak přepsal a rozpracoval (2.57 - 2.60); od obhajoby disertace je pak Saif vyhozen/nevyhozen s tím, že bude moci přepracovanou práci předložit znovu, tentokráte již ale bez ústní obhajoby (2.64, a pak především pozn. č. 100, 101 a 103 na stejné straně). Výše uvedené a další se pak odehrává v kontextu rozvíjející se provázanosti jednotlivých osob a pracovišť LSE s Libyí, v drtivé většině zdá se za osobního přispění či přímého zprostředkování Saifa.

Dvě další otázky spojené s působení „Saifa studenta“ stojí za povšimnutí, a to v obecné rovině. Za prvé, do jaké míry může/má/smí univerzita spojovat svoji činnost s otevřenou politickou agendou? Saif na přijetí do doktorandského studia odborně neměl. Přesto byl přijat, a to, jak se zdá, právě s ohledem na to, kdo byl. Odpovědné osoby v daném departmentu nazývají tuto úvahu „elementem idealismu“, který je dle jejich názoru vepsán v historii a poslání LSE: již od doby svých fabiánských zakladatelů je cílem LSE vzdělávat studenty, kteří mají potenciál konat dobro a zlepšit podmínky ve světě (2.13). Aplikace tohoto „elementu idealismu“ na přijímání Saifa Kaddafiho generovala přesvědčení, že mnohé v Libyi by se mohlo zlepšit, kdyby byl Saif vystaven liberálním myšlenkám a vlivu západního světa (2.30 a 2.31). Nezdá se nicméně, že by všechny departmenty LSE s těmito ideály (a především jejich aplikací při přijímání studentů) souhlasily (podrobná diskuse je v bodech 2.11-2.31 zprávy).

Za druhé, Saifovy pracovní „postupy“ při psaní disertace budou patrně vyžadovat novou definici typu a rozsahu „pomoci“, jakou může osoba při psaní disertace (či jakékoliv jiné kvalifikační práce) obdržet, aniž by se jednalo o práci jiné osoby. Jako plagiát nejčastěji vnímáme opisování bez udání pramene. Jak ale nazvat situaci, kdy osobní poměry „nebohého doktoranda“ umožňují najmout si na práci na disertaci „osobního vědeckého sekretáře“? (podrobný popis jeho činnosti je v bodech 2.55 – 2.60) Kdyby psal daný „sekretář“ disertaci pro někoho jiného celou sám, pak je věc jasná. Co když ale vychází z nadiktovaných myšlenek svého pána a vládce, které pak (patrně „kreativně“) rozpracovává, nicméně je nedále s „autorem“ konzultuje? Některé myšlenky tak jistě „autora“ budou, určit přesný podíl je však nemožné. Osobně se domnívám, že podobný systém práce je již za hranicí. Tato hranice je zde nicméně obtížně uchopitelná. Ostatně postup některých nechvalně známých profesorů, kteří „napíší kostru“ či hlavní text a pak svého asistenta či doktoranda nechávají „dopsat detaily“ či poznámky pod čarou, není ve své podstatě vlastně až tak odlišná.

Odlišit jednotlivé případy a míru vnější „pomoci“ nebude snadné. Sám Lord Woolf (v klasické technice psaní anglických rozsudků skrze drobné odlišování skutkových okolností) vypočítává řadu případů, kdy autor textu dostává vnější pomoc – od korektury jeho textů rodilým mluvčím pokud píše v cizím jazyce až po obsáhlé věcné připomínky od kolegů (2.105). Mít svého osobního vědeckého sekretáře se nalézá nicméně za hranicí s ohledem na rozsah pomoci. Jak Lord Woolf uzavírá za pomoci hezké metafory: považovat se za baletního mistra, který udává celkový směr představení, je něco jiného, než sám tančit (2.133). Při psaní disertace je vyžadován nicméně právě ten osobní tanec …

Celý příspěvek

O plagiátech a politice

Při čtení různých novin v průběhu posledních dvou týdnů sleduji zajímavé propojování a přelévání mezi světem akademickým a politickým. Osud plagiátů a jejich prolínání s vnitrostátní a mezinárodní politikou se stává zajímavou srovnávací studií na téma veřejné etiky.

Přelití akademie do politiky je nedávné odstoupení německého spolkového ministra obrany, Karl-Theodora zu Guttenberga. Svobodný pán totiž opsal části své disertace, kterou obhájil na Univerzitě v Bayreuthu. Na opsání se přišlo zdá se skutečně náhodou: jeden německý (byť levicový) profesor veřejného práva v Berlíně dlouhodobě zkoumá otázky, o kterých zu Guttenberg psal. Chtěl si tedy přečíst, jak se na dané problémy veřejného práva dívá „pravice“. Při čtení práce se mu však zdály některé pasáže stylisticky podivné, jinak formulované a odlišné od zbytku. Dohledáním v Googlu zjistil, že se jednalo o veřejně přístupné politické dokumenty, s ohledem na které byla citační kultura pana ministra poněkud laxní.

Univerzita v Bayreuthu ministrovi obratem sebrala doktorský titul. Zvládla to dokonce v řádu týdnů. Na druhou stranu to nebylo zas tak problematické, protože ministr sám pochybení uznal. S ohledem na současnou českou „praxi“ ve stejné problematice je vtipné, že Němci také nemají pro „odebírání“ vysokoškolských titulů zvláštní řízení. Titul ministrovi sebrali podle obecného ustanovení správního řádu o zpětvzetí nezákonných správních rozhodnutí s tím, že plagiát je jasně v rozporu s obecnými požadavky na původnost práce a vnitřními předpisy univerzity. Tak nevím. Když vidím ten postup a jeho rychlost, tak váhám nad dvěma možnostmi. Za prvé, ten německý „Rechtsstaat“ bude asi dost pochybný, když si dovolí brát zpět diplomy bez výslovné zákonné procedury. Za druhé, německý „Rechtsstaat“ bude v pořádku. Jenom ukazuje, že kde je vůle s nekorektně udělenými diplomy něco dělat, tam je i cesta.

Zu Guttenberg složil všechny funkce (kromě ministra také prý mandát ve Spolkovém sněmu), byť ho tedy kryla jak strana, tak spolková kancléřka. Všichni ho litují a volají, aby se vrátil. Nu, on se asi vrátí, nicméně až za pár let. A o poznání silnější. Na rozdíl od některých politiků v jiných státech, kteří budou na sesli viset až k naprostému sebezničení, totiž pochopil, že krátkodobá ztráta je střednědobá výhra. Vtipné jsou pak ale komentáře z jiného evropského tisku na téma odstoupení zu Guttenberga: kupříkladu noviny ze severu Itálie volají, ať jim Němci dají zu Guttenberga a vezmou si za něj kteréhokoliv italského ministra. Římské deníky pak moc nechápou, o čem je řeč. Jakože by měl ministr odstoupit, když opíše kus disertace? Proč proboha?

Současná situace okolo London School of Economics (LSE) je pak zajímavým příkladem opačného pohybu: kdy se vývoj v mezinárodní politice zpětně přelévá do akademického světa. Skutečnost, že mladý Kaddáfí obhájil v roce 2008 na LSE doktorát by asi za normálních okolností moc nikoho nezajímala. Na jeho disertační práci by se nadále prášilo v knihovně LSE a asi by ji ani nikdo nečetl (navíc údajně byla do knihovny zařazena pod jiným jménem, takže by nikoho nezlákalo ani jméno autora). Nicméně v okamžiku, kdy mladý Kaddáfí velí v těchto dnech v Libyi jednotkám, které střílejí do demonstrantů, v mezidobí tedy už spíš slušně vyzbrojeným povstalcům, tak se jak jeho doktorát, tak styky LSE s Libyí dostávají pod drobnohled.

Přijít na to, co z klubka vztahů LSE s libyjským režimem je ještě v normálu a co již nikoliv, je za těchto okolností obtížné. V minulých dnech odstoupil ředitel LSE s tím, že neuváženým přijetím sponzorských darů od libyjské vlády a nadací poškodil pověst školy. Nezávislá komise (nepředsedá ji Sir Humphrey Appleby, ale bývalý Chief Justice, Lord Woolf – tak třeba i na něco přijde ;-) má přezkoumat jednak Kaddáfího disertaci (je to či není plagiát) a pak také finanční toky mezi libyjským režimem a jeho různými nadacemi či fondy a LSE. Že LSE za tučné školné vzdělávala libyjské úředníky není myslím nic šokujícího. Své tlapky v podobném „governance“ korýtku pro různé úředníky různých států a režimů má každá větší světová univerzita. Pokud součástí studijních plánů v oboru (Global) „Governance“ nebyl základní kurz „potlačování opozice“ či povinně volitelný předmět „střelba do demonstrantů“, tak je možné se tak maximálně bavit o poměru cena/výkon za nějaký podobný kurz, ale s výjimkou některých aktivistů to nikdo moc nevnímá jako až takový etický problém. Co už se jeví trochu problematičtější je, když čerstvý doktor necelý rok po obhajobě svého doktorátu věnuje své univerzitě skrze (státní) nadaci, které předsedá, jeden a půl milionu liber. Buď se jedná o zatraceně dobrý „fund-raising“, anebo už o něco jiného. Nu, nechme se překvapit.

Je to pouze při návratu do české kotliny, kdy se člověk uklidní. Osobní odpovědnost za opsané práce nikdo nedovozuje (fuj, taková levná populistická gesta). Podvod je v pořádku, pokud je povýšen na systém. Že „soukromá morálka“ příliš nefunguje, to je v transformačních společnostech vcelku běžné. Stále více a více mě v poslední době však fascinuje role veřejnoprávní „regulace“ v celém tomto českém diplomovém byznysu. Akreditační komise a MŠMT vždy bránily, minimálně v oboru právo, jakékoliv akreditaci oboru „právo a právní věda“ soukromými školami, aby byla zaručena ta „kvalita“. Chce ale po Plzni ještě někdo s vážnou tváří tvrdit, že akreditační komise chrání v Čechách kvalitu studia? Jak už kdysi na tomto blogu zaznělo z úst jednoho komentátora, co by vysoká škola musela ještě dělat, aby jí byla někdy odebrána akreditace? Pokusy na lidech? Vivisekce bez souhlasu „pacienta“? Anebo že by nešlo ani tak o jakoukoliv rozumnou kvalitu, jako spíše o ochranu titulového kartelu a jeho členů na uměle uzavřeném trhu, vynucovanou státními prostředky?

Celý příspěvek

Recyklace, plagiátorství a černé ovce Masarykovy univerzity

Ve včerejších LN upozorňuje Tomáš Němeček na další případ plagiátorství na právnických fakultách, tentokrát té brněnské. Zdá se, že vedoucí katedry občanského práva profesor Fiala vědomě toleroval případy zjevného plagiátorství u některých kvalifikačních prací. Už to podle mého názoru stačí k tomu, aby byl dotčený pedagog přísně potrestán. S čím však nesouhlasím, je označení profesora Fialy za plagiátora proto, že v časopise Právník publikoval dvakrát tentýž článek. Níže se dokonce pokouším vysvětlit, proč je recyklace článků za určitých podmínek zcela legitimní.


Tomáš Němeček ve svém článku píše:

Na podivnou praxi [profesora Fialy] narazila studentka plzeňských práv, která chtěla citovat Fialův starší článek -a zjistila, že existuje ve dvou prakticky totožných verzích.

Jednou vyšel v Právníku č. 11/1990 jako Příspěvek k vymezení systému občanského práva a podepsáni jsou Josef Fiala a Jan Hurdík. A podruhé v Právníku č. 12/2003 jako Několik úvah o systému občanského práva - autorem už je zde pouze Fiala.

Jan Hurdík na žádost o vysvětlení odpovídá písemně jedinou, nic neříkají větou: „Dlouhodobě a bez jakýchkoli problémů spolupracujeme na společných tématech.“ Fiala píše, že se o věci nebude vůbec bavit: „Vězte, že svoje názory na podobné záležitosti nesděluji e-mailem. A novinářům ani v jiné formě.“ Nejde o maličkost: i kdyby se oba vědci dohodli, že příště bude článek pod svým jménem uvádět jen jeden, Fiala si recyklací staršího textu vylepšil počet publikací, za něž jsou akademici hodnoceni.

Děkanka slibuje, že se jich na věc přeptá: „Podle výsledku sdělení se zamyslím nad případným předložením věci etické komisi.“

Současný rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala se k případům svého jmenovce vyjádřit nemohl, byl celý týden v zahraničí.

Jeho předchůdce Jiří Zlatuška, nynější děkan Fakulty informatiky MU, je po seznámení s dokumenty pobouřen především třetím případem: „Tolerancí takového chování učitelů - a dokonce vedoucích kateder! - by se dal studentům devastující příklad: projít může s trochou štěstí vše a drzost se vyplácí.“

Podle mě lze jen těžko označit dvojí publikaci téhož článku za plagiátorství, notabene když se zřejmě na druhé publikaci Josef Fiala se svým spoluautorem dohodl. Znakem plagiátorství podle mě je přisvojení si výsledku duševní práce jiného – to však u vlastní práce jde jen těžko.

Nic špatného však nespatřuji – za určitých podmínek – ani na té „recyklaci“. Rozhlédneme-li se v zahraničí, nejde o nic mimořádného. Např. Joseph Weiler nejprve publikoval článek „The Autonomy of the Community Legal Order --Through the Looking Glass“ společně s Ulrichem Halternem jako Jean Monnet Working Paper, potom v časopise „Harvard Journal of International Law“ a nakonec ve své knize The Constitution of Europe - zde dokonce bez výslovného uvedení spoluautora (na kterého odkazuje jen v předmluvě).

Že se něco dělá v zahraničí (nebo že to tak dělá třeba Joseph Weiler) samozřejmě není dostatečný argument pro to, aby to bylo automaticky správné. Jenže právě na Weilerově příkladu se dá ukázat, proč k opakovaným publikacím dochází a proč na nich za určitých podmínek není nic špatného.

Za prvé, jde o odlišné publikum, které tentýž článek může číst. Já osobně jsem například daný článek četl teprve ve Weilerově knize, o on-line Jean Monnet Working Papers jsem neměl ani tuchy, natož abych měl přístup k časopisům publikovaným v zahraničí (v roce 2003 byla databáze Hein Online v Česku naprosto neznámým pojmem).

Za druhé, stává se, že se editoři knih sami obrací na autory s žádostí o možnost znovu publikovat příspěvek, který se objevil už jinde. V případě Weilera jde samozřejmě, kromě jiného, i o pozvednutí prestiže celého sborníku. Podobně to ale funguje i s jinými velkými jmény. Opakovaná publikace tak je vlastně oceněním autorovy práce akademickou komunitou, nikoliv podvodem podvodem autora na jeho kolezích. Obdobně Vás někde chtějí na konferenci a Vy se zúčastníte jen pod podmínkou, že nebudete muset psát nový příspěvek (protože si svoji výzkumnou agendu chcete určovat sami; nechcete, aby to za Vás dělali organizátoři konferencí). Spokojení jsou organizátoři (mají mezi přednášejícími jméno, na které mohou lákat další zajímavé osobnosti), a i samotný oslovený akademik, poněvadž prostřednictvím konferencí se stává známější a má šanci svými myšlenkami něco ovlivňovat - nehledě na to, že konference jsou kořením někdy dost úmorné práce nad články.

Konečně, argument „čárkami“ mi rovněž připadá lichý. Jde o to, co počítáme. Jde nám o to, jak „produktivní“ daný akademik je – ve smyslu kolik slov dokáže dát na papír? A je tedy „podvodem“, pokud si ta stejná slova započítá dvakrát? Anebo chceme měřit jeho vliv,čemuž odpovídá i sledování citovanosti (jakkoliv nespolehlivé to kritérium je)?

Pokud je správně to druhé (k čemuž se kloním), tak i opakovaná publikace vypovídá o tom, že je daný akademik schopen přesvědčit editory časopisů a knih, aby jeho myšlenky šířili i jinam. V tomhle ohledu mi pouze připadá nepochopitelné (samozřejmě očima někoho, kdo působí spíše v Evropě), že tentýž článek otiskl tentýž časopis. To ale spíš něco říká o časopisu Právník, který v čísle, ve kterém Fialův článek vyšel podruhé, vypadá spíše jako věstník plzeňské fakulty (popř. na ni napojeného Ústavu státu a práva AV ČR) než jako otevřený a selektivní časopis, jenž dbá na kvalitu publikovaných článků. V tomhle ohledu bych si moc přál, aby se pověst jednoho z nejstarších právnických časopisů na světe povedlo opět pozvednout.

Republikace/recyklace samozřejmě není bez problémů – a za příklad může sloužit zase výše zmiňovaný Weiler. Ten stejnou myšlenku dokáže skutečně zrecyklovat v různých článcích, takže vlastně nevíte, co máte k tomu, abyste znali jeho argumenty, číst. Navíc je samozřejmě publikuje pod různými názvy, jen s drobnými úpravami (příkladem budiž jeho myšlenka ústavní tolerance). V tomhle ohledu je nekorektní alespoň neuvést, že jste už tutéž myšlenku rozvedli v jiném článku. Což tedy nečiní ani profesor Fiala v podruhé publikovaném článku a lze ho za to oprávněně kritizovat – ne však pranýřovat jako plagiátora.
Celý příspěvek

Ivo Telec: Požadavky na kvalifikační práci

Aktualitou českého vysokoškolského právnického prostředí jsou šetření týkající se studentských kvalifikačních prací. Zdánlivě se jedná o věc jasnou. Ve skutečnosti se ale setkáváme s řadou pochyb i ze strany některých akademických orgánů a právníků, zda vznikl plagiát, anebo nikoli. Zdá se proto, že jakákoli osvěta je namístě.

Zabývat se těmito otázkami v dnešní racionalistické době znamená formulovat etické kánony neboli protiplagiátorská pravidla. Ve světě se nejedná o nic nového. Taková pravidla obvykle bývají formulována kasuisticky. Tzn. uváděním jednotlivých, nutno říci, že značně rozmanitých, skutkových podstat vědeckého a morálního deliktu plagiátorství, stíhaného odsudkem veřejnosti.

Ve většině případů ale nejde „pouze“ o vědecký a morální delikt (s možným pracovněprávním nebo akademickoprávním důsledkem), nýbrž i o kriminální jednání z prostředí akademické kriminality. Kromě porušování chráněných práv k duševnímu vlastnictví, práva osobnostního či práva proti nekalé soutěži je namístě hovořit o majetkovém nebo nemajetkovém podvodu. Poslední z toho je vyjádřeno skutkovou podstatou trestného činu poškozování cizích práv (§ 209 tr. z.). Poškozeným je zde kupříkladu vysoká škola, jíž byla způsobena vážná újma na právech, například na právu na její dobrou pověst obsahujícího i její důvěryhodnost v očích veřejnosti, a to tím, že ji student uvedl v omyl o své kvalifikační práci, kterou na ni obhájil a kterou musí vysoká škola zveřejnit. Bezpochyby zajímavou kapitolou může být účastenství na tomto nebo jiném studentem dokonaném trestném činu ze strany kupříkladu školitele nebo vedoucího diplomové práce formou pomocnictví. Pomocný skutek školitele nebo vedoucího diplomové práce může být různý. Pomocná osoba z řad akademických pracovníků může studentovi úmyslně pomáhat odstraňovat překážky k podvodnému získání vysokoškolské kvalifikace například doporučujícím posudkem, zlehčením studentova „pochybení“, poukazem na studentovu pouze „formální“ chybu apod. Pomocník ale přitom musel vzhledem ke svému akademickému postavení vědět, že svých chováním se účastní poškozování práv vysoké školy a musel být srozuměn s následkem spočívajícím například v ohrožení její důvěryhodnosti jako „vrcholného centra vzdělanosti“, řečeno slovy zákona.

Pro účely veřejné diskuse jsem se pokusil nastínit několik pravidel neboli požadavků vysoké školy na kvalifikační práce. Žádoucí je, aby pravidla stanovil studijní a zkušební řád vysoké školy. Jeho porušení by tak bylo porušením právní povinnosti s možným disciplinárním postihem studenta v samosprávné děkanské pravomoci podle zákona o vysokých školách. Pravidla mohou být vedle toho i vodítkem obsahujícím obecná hlediska studijního hodnocení kvalifikační práce komisí pro státní závěrečné zkoušky, popř. jinou obdobnou komisí.

Požadavky na kvalifikační práce můžeme vyjádřit kupříkladu takto:

1) Kvalifikační práce, dále jen „práce“, musí být jedinečným výsledkem tvůrčí (vědecké) činnosti autora, který je vědeckým (metodickým a systematickým) vyjádřením autorova vlastního právního myšlení obsahujícího autorův odůvodněný právní názor, a to na příslušné vědecké téma (vědeckou problematiku) a na jeho řešení a podle jeho zadání vysokou školou, je-li u práce příslušného druhu zadání stanoveno.

2) Práce musí být původním, nezávisle a samostatně vytvořeným vědeckým dílem autora z oblasti právní vědy, které je výsledkem autorova vlastního výzkumu [Srov. specifický vysokoškolský výzkum, kterým je výzkum prováděný studenty při uskutečňování akreditovaných doktorských nebo magisterských studijních programů a který je bezprostředně spojen s jejich vzděláváním; viz § 3 odst. 2 písm. c) zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o veřejné podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů, v úplném znění vyhlášeném pod č. 211/2009 Sb.] s použitím obecně uznávaných vědeckých metod včetně zvláštních metod právní vědy.

3) U prací bakalářských postačuje, je-li práce původním, nezávisle a samostatně vytvořeným odborně literárním dílem autora z oblasti příslušné odbornosti (povolání), které je jedinečným výsledkem tvůrčí (odborné) činnosti autora.

4) Pro práci, která je výsledkem autorova studia jiného než právnického studijního programu, platí tyto požadavky obdobně.

5) Původnost práce se rozumí jak co do autorova vlastního myšlenkového obsahu, například právně odůvodněného řešení konkrétního právního problému, tak co do autorova vlastního vědeckého vyjádření vlastního myšlenkového obsahu. U prací bakalářských přitom postačuje autorovo vlastní odborně literární vyjádření vlastního myšlenkového obsahu.

6) Kde autor ve své práci myšlenkově čerpá z cizích myšlenek obsažených v cizích dílech nebo v jiných cizích výtvorech či projevech, dále jen „díla“, například, kde autor čerpá z cizích právních názorů nebo cizích právních teorií, nebo kde autor myšlenkově čerpá tyto cizí myšlenky samé, musí tak učinit zjevným, poctivým, [Srov. též právní doktrínu fair use a prvky, jimiž se vyznačuje.] přesným a přezkoumatelným odkazem na cizí myšlenkový obsah, například na cizí řešení, na jeho původce a pramen, a to odkazující nebo srovnávající poznámkou pod čarou na patřičném místě a vždy též v soupisu použité literatury nebo jiných pramenů tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny autorových a cizích myšlenek (pravidlo odkazu).

7) Kde autor přebírá do své práce výňatky z cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí tak učinit zjevným, poctivým, přesným a přezkoumatelným způsobem a při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem, [Čl. 9 odst. 1, anebo čl. 10 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 19. září 1886, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971, vyhlášené pod č. 133/1980 Sb., ve znění vyhlášeném pod č. 19/1985 Sb., § 12 odst. 1, anebo § 29 a 31 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorského zákona), ve znění pozdějších předpisů.] přičemž převzaté výňatky cizích děl, popř. cizí drobná díla celá musí být zřetelně odděleny od autorovy vlastní práce tak, aby bylo objektivně vyloučeno nebezpečí záměny obou děl nebo jejich částí, a to například uvedením převzaté cizí věty v uvozovkách a v kurzívě (pravidlo citace). Požadavek v tomto pravidle vyjádřený platí též pro citace z děl nebo citace drobných celých děl, která jsou autorskoprávně volná, a to s ohledem na účel autorovy práce.

8) Pravidlo citace týkající se autorských děl platí obdobně pro citaci spočívající v autorově reprodukci cizího zapsaného průmyslového vzoru spočívajícího ve vzhledu výrobku nebo jeho části, například ve vzhledu obalu, grafického symbolu nebo typografického znaku, a to při splnění citačních předpokladů stanovených zákonem.;[§ 19 odst. 1, nebo § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.]

9) Pravidlo odkazu platí obdobně pro autorovo myšlenkové čerpání z jiného vlastního díla autora práce. Pravidlo citace platí přiměřeně pro přebírání výňatků z jiného vlastního díla autora práce nebo pro přebírání jiných autorových drobných děl celých (pravidlo autocitace).

10) Autor práce se musí vystříhat otrockého nebo jiného napodobení cizích děl nebo napodobení cizích myšlenek, spočívajícího v použití cizích děl nebo jejich částí anebo cizích myšlenek jako by byly jeho vlastní (zakázané vyvolání objektivního dojmu cizích děl nebo cizích myšlenek jako vlastních), a to i bez ohledu na úmysl autora vydávat cizí díla nebo jejich části anebo cizí myšlenky za vlastní (zákaz plagiátu).

11) Autor se musí vystříhat vyvolání mylné představy nebo uvedení jiného v omyl o svých schopnostech nebo znalostech, právních nebo jiných názorech, o své výzkumné, tvůrčí nebo jiné činnosti, o splnění studijní nebo jiné právní povinnosti, o své vědecké nebo odborné způsobilosti (kvalifikaci) nebo o své vědecké bezúhonnosti či o svém osobnostním charakteru, a to ve vztahu k dané práci.[Srov. např. skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů; totiž nemajetkový podvod. Anebo srov. skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 cit. zák.; totiž majetkový podvod.]

12) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, například činnost výzkumná, musí být v souladu s obecně uznávanou veřejnou morálkou akademickou a výzkumnou,[Srov. např. Etický rámec výzkumu, vzatý na vědomí vládou České republiky jejím usnesením ze dne 17. srpna 2005 č. 1005, které je dálkově přístupno v síti elektronických komunikací na adrese http://www.vlada.cz/ nebo Správnou vědeckou praxi, doporučení předsednictva Grantové agentury České republiky z dubna 2000, které je takto přístupno na adrese http://www.gacr.cz/.]
jakož i v souladu se smyslem vysokoškolského vzdělávání a osobního získávání vysokoškolské kvalifikace.

13) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí bezdůvodně zasahovat do práv jiných osob; například do práva k cizímu duševního vlastnictví, kupříkladu do práva autorského nebo do práva průmyslově vzorového, nebo do práva osobnostního či do práva proti nekalé soutěži, kupříkladu získáním autorovy neoprávněné soutěžní výhody na úkor jiného.

14) Práce, jakož i jí předcházející autorova činnost, nesmí ohrozit důvěryhodnost vysoké školy, na níž vznikla, v očích veřejnosti ani jinak ohrozit její pověst.

15) Práce musí být úvodem opatřena autorem projeveným a vlastnoručně podepsaným čestným prohlášením a slibem odškodnění tohoto znění:
„Čestné prohlášení a slib odškodnění
Prohlašuji na svou čest podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, že tato práce je mým původním dílem, které jsem samostatně a nezávisle vytvořil(-a) jen s použitím podkladů v ní uvedených. Slibuji odškodnit každého, komu bych způsobil(-a) újmu nepravdivostí tohoto prohlášení.“
Vlastnoručním podpisem musí být práce opatřena v její papírové podobě. V elektronické podobě musí být vlastnoruční podpis nahrazen jeho elektronickou faksimilí.

16) Autor má ve své práci přihlédnout ke standardizaci dokumentů vyplývající z technických norem, [ČSN ISO 7144 Dokumentace – Formální úprava disertace a podobných dokumentů. (Březen 1997), ČSN ISO 690 Dokumentace – Bibliografické citace. Obsah, forma a struktura. (Prosinec 1996), ČSN ISO 690-2 Informace a dokumentace – Bibliografické citace – Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části. (Leden 2000).]
jakož i k poctivým akademickým zvyklostem.

17) Stanoví-li zákon [Např. zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů.]
nebo studijní a zkušební řád vysoké školy, popř. jiné její vyšší opatření jinak, má přednost před těmito požadavky.

Celý příspěvek

Vojtěch Cepl ml.: Dobrý právník, už zase

Jedna z nejurputnějších a možná i nejzajímavějších debat v krátkých dějinách Jiného práva je spjata s Komárkovým článkem. Ještě to pro velký úspěch pokračovalo v několika dalších postech, a také na LEBlogu.

Někdy na počátku devadesátých let jsme stáli téměř v bodě nula; právníci neměli přečasto ani vzdělání, ani morální předpoklady, protože nemalá část z nich se různou měrou zapojila do komunistické státostrany. Radikální řešení „všechny právníky vyházet“ či „právní diskontinuity“ narážely na stejný problém – kde vezmeme právníky nové, a co budeme dělat v mezidobí, bez práva a bez právníků. Takže se nic veleradikálního nekonalo, a zůstaly různé „očišťovací komise“. Ty zase trpěly vlastní neodborností a amatérismem, kdy je prověřovaní právníci často utáhli na vařené nudli, a jindy zase vlastní mravní nedostatečností, to když zkoumali odborníci sice zdatní, leč sami problematičtí. Nebylo snadné rozeznat, jak na tom samo právnictvo vlastně je; chyběli odborníci, kteří by řekli, kdo jsou odborníci; a chyběli slušní právníci, kteří by označili jiné slušné právníky. Celé to připomínalo manévr barona Prášila, který by se měl vytáhnout za vlasy sám z bažiny. Více o tom ostatně kniha, zmíněná jinde.

Nakonec, po mnoha omylech a nedůslednostech, převládl názor, že se to nějak vyřeší samo; dostuduje nová generace, nezatížená minulostí, odbornost se doveze z ciziny, a bude pokoj. Stačí počkat dvacet let. Řešení to zjevně nebylo nijak ideální, ale nikdo nevymyslel lepší. Sám jsem tomu ostatně věřil.

A tak jsme tu; dvacet let právě uplynulo. A těch dvacet let mne a řadu jiných optimistů usvědčuje z omylu. Ukazuje se, že ta samá otázka se vrací, a plní v různých podobách stránky aktuálního tisku. V nové generaci právníků se zjevují jedinci stejně bezskrupulózní, a to na překvapivě vysokých místech. Kde se ti lidé stále berou? Jak to, že nefungují žádné přirozené kontrolní mechanismy?

Myslím, že odpověď tkví možná právě v tom, že převládl názor, že jisté etické minimum není nutnou součástí právníkovy práce. Že pragmatická glosa v nedávné zdejší debatě
může být považována za standardní:
„Nešel jsem na práva, abych se stal morálnějším nebo abych se setkal s morálním výkvětem, to bych si zvolil teologii - a to bůhví jestli vůbec. Šel jsem na školu proto, abych se něco naučil a proto, že to je podmínka výkonu povolání“.

Pokud je podstatou výuky na fakultě pouze naučit studenta čistě jen platný právní řád a jeho aplikaci, pak je naprosto přirozené, že tyto dovednosti může použít pro porušování zákonů či jejich obcházení. Stejně tak, pokud je kvalifikačním předpokladem právníkovy práce diplom, bez ohledu jak ho získal, pak je nasnadě si ho prostě koupit. A ve stejné zarážející logice lze pokračovat ve většině právních profesí; právník potom dělá vlastně pravý opak toho, co by se od něho čekalo. Dokonce tu funguje jistý negativní přirozený výběr; vystudovat podvodem za pár měsíců je rychlejší, než za pět let poctivě, a získat přes známost s pedagogem rovnou nejlepší klienty je snazší, než se k nim dopracovat po letech růstu slávy advokátní kanceláře.

Právo není jen jistý způsob techniky; a různé typy pravidel lidského chování nelze dokonale vyjádřit. Vždy zbývá prostor pro výklad. Nejsou ani ostré hranice práva. Morálka, etika, nejrůznější kodexy, řemeslné standardy, dokonce i sportovní pravidla a kdovíco ještě – to všechno do práva nezadržitelně proniká, a často se mění přímo v zákon, a někdy to zase zákon doplňuje. Bez občasného nahlížení do těchto mimoprávních systémů pravidel a soustavného hledání jejich smyslu se někdy nedá porozumět ani samotnému zákonu. A bez dobré víry a snahy dělat právo poctivě to celé nefunguje a nikdy fungovat nebude. Není nutné být morálním výkvětem, ale je nezbytné nebýt morálním invalidou.

Myslím, že tohle je jedna z nejvážnějších námitek ve prospěch Komárkovy/Kahanovy původní téze, že jisté morální předpoklady jsou u právníka nezbytné, právě na rozdíl od jiných profesí, kde to souvisí s podstatou činnosti méně a nebo vůbec. Právníci – podobně jako učitelé či lékaři – jsou určitý stav; pro společnost nejsou tak zvláštní kvůli nějaké vyšší odbornosti či inteligenci, ale protože nebytnou součástí jejich práce je důvěra v to, že to dělají, jak umí nejlépe. Pokud se tato důvěra začne hroutit, ztrácí funkčnost celá profese. Celý příspěvek

Plagiát roku, desetiletí...? Plzeňská etuda na téma „čeho všeho je český ‚akademik‘ schopen...“

Že je něco shnilého na plzeňské právnické fakultě, o tom se mluví potichu a občas i nahlas už nějaký ten pátek. Na Jiném právu na „zajímavé“ události v západočeské metropoli naposledy upozorňoval Michal Bobek. Přesto, když jsem byl upozorněn na dnešní článek v Lidových novinách, zůstal jsem zírat v němém úžasu. Nechci brát Lidovým novinám kredit za zveřejnění této kauzy, a proto v podrobnostech odkazuji na jejich dnešní vydání a články tam k tématu uveřejněné, zde se pouze omezím na velestručné shrnutí kauzy pro ty, kdo o ní ještě neslyšeli.

Lidové noviny upozornily, že proděkan plzeňské fakulty Ivan Tomažič prakticky kompletně opsal svou dizertační práci, kterou obhájil v r. 2006. Jeho školitelem byl druhý proděkan Milan Kindl a oponentem děkan fakulty Jaroslav Zachariáš, přičemž vskutku pikantní je, že i Zachariášův oponentský posudek je údajně totální plagiát, když pan děkan převzal několik let starý článek z Právních rozhledů. Práce jako taková prý neodpovídá ani svému názvu a představuje nesouvislý konglomerát různých děl jiných autorů...

Myslím, že veškerá slova jsou zde zbytečná. Nejhorší je, že se objevují hlasy, že celá záležitost je údajně jen špičkou ledovce praktik, mezi nimiž plagiátorství nemusí být nutně tou nejhorší. Jelikož však poměry na plzeňské fakultě osobně neznám, neodvažuji se vůbec soudit, jak závažná situace je, jakkoliv i tento samotný případ je bez nadsázky alarmující.

Každopádně nám „nezasvěceným“ nezbývá než čekat, co se ještě českým novinářům, případně orgánům činným v trestním řízení, podaří odhalit...

Celý příspěvek

Ivo Telec: Akademická kriminalita

Poté, co se zde na blogu rozpoutala debata o plagiátorství, mohli jsme mít pocit, že jen tak pliveme do moře a že co se v oblasti akademické etiky zdá nenormální nám, zdá se nenormální právě a pouze nám, mladým a neklidným, do různých cizin zahleděným, zatímco fakulty se teprve zvolna rozhoupávají k tomu, aby začaly kritizovat za porušování akademické publikační etiky jak studenty, tak také (vlastně zejména) vysokoškolské učitele, z nichž někteří vesele vyučovali i dlouhá léta po (akademickém, nikoli trestním) usvědčení z plagiátorství a přelévali svůj "etický náboj" do dalších a dalších ročníků právnického dorostu. O to víc nás potěšil hlas profesora Ivo Telce z Právnické fakulty MU v Brně, jemuž se to, co se nám zdá nenormální, zdá také nenormální, a proto upozorňuje na některé právní aspekty těchto nenormalit i jejich příčiny. Snad i čtenáře JP tento na podobnou notu naladěný "hlas zhůry", navíc v současnosti patrně nejvýznamnější český "hlas" v oblasti autorského práva, potěší...:

Studenti se ptají, proč mají být disciplinárně trestáni za plagiáty, když podobné kriminality se dopouštějí i sami akademičtí pracovníci, kteří je učí či vědecky vedou studiem.

Studenti se ptají právem. Akademická kriminalita existuje, byť někdy bývá jen latentní pod přikrášleným povrchem „renomé“. Netýká se jen nezdárných studentů, ale všech členů akademických obcí. Tedy i akademických pracovníků samých. Mediálně jsou známy jen některé případy kriminality akademických pracovníků, které probleskly na povrch. A to vesměs bez soudně nebo správně trestních následků.

Věcí, o které netřeba mluvit, je pouhá nekorektnost, rázu někdy jen formálního či zvyklostního. Občas se stane, že se akademický pracovník či student z roztržitosti, přepracovanosti, nedostatku pečlivosti či z nesoustředěnosti dopustí prohřešku proti citačním zvyklostem či jiným nepsaným vědeckým pravidlům. Zpravidla tím ale nepůsobí nikomu újmu. Leda snad vyvolá všeobecný problém v očích vědecké veřejnosti v důsledku snížené srozumitelnosti, obtížné přezkoumatelnosti a nesnadné využitelnosti vlastních vědeckých výsledků. Povětšině to ale lze dodatečně uvést na pravou míru opravou chyb. Vesměs se v takových případech nejedná ani o přestupek, neřkuli o trestný čin. Vady tohoto druhu zpravidla mívají následek „jen“ v rámci vědeckého, nikoli právního, řádu; například tím, že dotčená práce je vědecky diskvalifikována, aniž by se ovšem muselo jednat o čin kriminální. Tyto případy nemám na mysli. Bývají řešeny vědeckou kritikou, oponenturou a podobnými vědeckými nástroji vědeckého řádu.

Zcela jiná situace nastává tehdy, jestliže skutek přesáhne rámec „zřejmé nesprávnosti v psaní, počtech či odkazech“. Zpravidla se již jedná o svévolný zásah do cizího práva duševního vlastnictví, zvláště do práva autorského, a to za účelem vlastního přímého či nepřímého prospěchu na úkor cizího výtvoru. Takový skutek již není záležitostí „pouhé“ vědecké morálky, ale zároveň doznává svou právní kvalifikaci. A to nejen civilní, nýbrž i veřejnoprávně sankční z hlediska trestního práva správního nebo soudního. Jinými slovy, může jít o přestupek či jiný správní delikt podle autorského zákona s pokutou do 150 000 Kč anebo o trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databází podle zákona trestního s trestem odnětí svobody až na dvě léta.

Půjde-li o závadné vědecké dílo zaměstnanecké, zároveň hrozí, že vysoká škola se sama dopustí civilního či správního deliktu podle autorského zákona anebo deliktu nekalé soutěže vůči ostatním vysokým školám, které soutěžně uplatňují řádná díla. Tato situace může nastat kupříkladu tehdy, jestliže si vysoká škola v hospodářské soutěži ve výzkumu a vývoji vykáže ta zaměstnanecká vědecká díla, která jsou pouhými napodobeninami děl cizích nebo jsou jinak právně závadná. Civilní autorskoprávní i soutěžněprávní odpovědnost je přitom objektivní, tzn. že ke vzniku těchto právních odpovědností se nevyžaduje zavinění na straně vysoké školy. Vysoká škola tak odpovídá za následek své hospodářské činnosti s možností pojistit se proti ztrátám. Může jít nejen o ohrožení či porušení cizího práva duševního vlastnictví, ale například i o pokus získání vlastního soutěžního prospěchu a úspěchu na základě neoprávněné soutěžní výhody spočívající v přisvojení si cizích vědeckých děl anebo v uvádění dotujícího státu v omyl o povaze či původu soutěžně vykázaných děl. Vysoká škola pak má zpětný postih vůči akademickému pracovníkovi, tj. zpravidla vůči řešiteli výzkumu, který věc zavinil, byť by se tak stalo jen nedbalým výkonem práce bez zištného úmyslu.

Zapomínáme někdy, že vysoké školy se navzájem běžně ocitají v rozmanitých hospodářsko soutěžních situacích. Přinejmenším již tím, že se účastní veřejných soutěží či veřejných zakázek v režimu zákona o podpoře výzkumu a vývoje. Jejich vzájemné soutěžní poměry jsou ale mnohem širší a zdaleka nejsou vázány jen na soutěže o veřejné či soukromé podpory výzkumu a vývoje.
Zvláštní kategorií akademické kriminality jsou habilitační a podobné podvody. Objevují se vedle podvodů pojistných, úvěrových či jiných. Jedná se o skutky, kdy zájemce o ověření kvalifikace k vědecko-pedagogické práci si kupříkladu „polepší“ osobováním si autorství nebo – častěji – spoluautorství cizího vědeckého díla. Vyskytují se i falešné objevy. Nemluvě o krajních případech opsání cizí práce a jejího vydávání za vlastní práci habilitační. Jedná se o podvod i v trestním slova smyslu, protože úmyslem je uvedení vysoké školy, resp. jejích orgánů v omyl k vlastnímu obohacení. Sledované obohacení spočívá přinejmenším ve mzdovém polepšení. Vysoká škola se stává obětí podvodu, který na ni akademický pracovník spáchal.

Současný vysokoškolský zákon, žel, nedovoluje zrušit habilitaci, pokud k ní došlo na základě podvodu. Na druhou stranu ale vysoká škola, jde-li o jejího zaměstnance, nesmí podvodníka mzdově zvýhodnit, pracovně povýšit či mu poskytnout jinou pracovní výhodu, například navrhnout pracovní poměr na dobu neurčitou, která by jinak byla spojena s řádnou habilitací. Takovýto výkon pracovního práva či povinnosti zaměstnavatele by byl absolutně neplatný (legálně zakázaný) pro rozpor s dobrými mravy. Objektivně není dobrým mravem, aby oběť podvodu ještě platila či jinak dotovala pachatele za podvod, který na ní spáchal.

To, co bylo řečeno o habilitacích, platí samozřejmě podobně i pro prokázání vyšší vědecko-pedagogické kvalifikace profesurou. V obou případech nejde o samotné získání vnějších titulů, které by ostatně ani nemusely být udělovány. Svým významem jde o osvědčení, resp. prokázání kvalifikace k vědecko-pedagogické práci, tj. základní nebo vyšší odborné způsobilosti k práci akademického pracovníka. K prokázání kvalifikace přitom slouží právně formalizovaný postup podle vysokoškolského zákona. Nestačí pouze faktické obecné povědomí o tom, že určitý akademický pracovník je zjevně způsobilý ke svému povolání bez dalšího. Dodejme jen, že kvalifikaci může osvědčit kdokoli. Tedy i člověk, který není nebo již není akademickým pracovníkem, například je-li emeritován nebo, je-li výzkumným pracovníkem mimo vysokoškolskou sféru. Motivy jednotlivých zájemců nehrají žádnou roli.

Poslední dobou je v akademickém prostředí hojně skloňovaným pojmem „vědecká bezúhonnost“, jak lze právně přeložit anglický výraz „scientific integrity“. Rozumí se tím osobní stav akademického pracovníka, který by měl být rovnoprávně požadován vysokou školou jako podstatný požadavek na řádný výkon akademické práce ve smyslu zákoníku práce. Čili jedná se o pracovněprávně významný stav, ve kterém se má akademický pracovník udržovat při výkonu akademické práce tak, aby tento výkon byl řádný. Opakem jsou různé poruchy chování, které jsou objektivně způsobilé ohrozit zaměstnávající vysokou školu na jejím dobrém jménu, v soutěžním postavení apod. Ztráta vědecké bezúhonnosti, je-li na ni kladen požadavek, vyvolává zaměstnavatelské právo výpovědi z pracovního poměru pro zaměstnancovo nesplňování požadavků na řádný výkon akademické práce. Zajímavé a zároveň znepokojující je, že některé vysoké školy či jejich součásti na požadavku vědecké bezúhonnosti akademických pracovníků vůbec netrvají, resp. jej ani takto nekladou.

Zaměstnavatelovo právo výpovědi pracovního poměru akademického pracovníka, který doznal vědecké úhony, nesmí být uplatněno nespravedlivě. Tzn. například šikanózně, diskriminujícně či okolnostem nepřiměřeně. Uvážit je nutno i to, že ztráta vědecké bezúhonnosti je zásadně nahraditelná. Čili ztracenou bezúhonnost lze opětovně nabýt, byť k tomu je zpravidla zapotřebí vyvinout zvýšené osobní úsilí a sebepřekonání. Nicméně újma způsobená zaměstnavateli může být značná, protože vysoká škola sama musí v důsledku chování svého zaměstnance, které jí je přičitatelné, znovu usilovat o nabytí dobrého jména anebo o znovuzískání ztraceného soutěžního postavení. Význam proto má i účinná lítost, je-li akademickým pracovníkem projevena.

Ztráta vědecké bezúhonnosti, jež pramení v morálním řádu, se může souběžně projevit i v rovině řádu právního. Zpravidla tomu tak i bývá. Například tehdy, jde-li současně o některý soukromoprávní či veřejnoprávní delikt proti cizímu právu duševního vlastnictví nebo o delikt nekalé soutěže či o jednání proti všeobecnému právu osobnostnímu anebo proti právní ochraně osobních údajů. Nemusí tomu tak ale být úplně pokaždé. Požadavek na vědeckou bezúhonnost a na udržování se v jejím stavu totiž prvotně pramení z veřejné morálky vědecké či z veřejné morálky povolání. Veřejná morálka se ovšem zásadně kryje s právem. I tak se ale může stát, že bude sice naplněn vědecký delikt ztráty vědecké bezúhonnosti, a to i s pracovněprávním důsledkem na ztrátu akademického zaměstnání, zatímco o trestný čin či o přestupek z různých legálních důvodů nepůjde; např. pro promlčení přestupku. Čili pojem vědecké bezúhonnosti, ač běžně patří či má patřit mezi podstatné zaměstnavatelské požadavky na řádný výkon akademické práce, nemusí pokaždé přinášet trestněprávní následky. To je bráno za správné. Prvotním účelem a smyslem totiž v žádném případě není trestní represe akademických pracovníků, takříkajíc za každou cenu, nýbrž účinná ochrana legitimních zájmů vysoké školy coby zaměstnavatele, soutěžitele, poskytovatele výzkumné a vzdělávací služby a zpřístupňovatele vědeckých poznatků a objevů.

Trestní represe je druhotná. Na druhé straně to ale neznamená vyhýbání se trestní odpovědnosti či „zametání případů pod koberec“. Nepochybně je vhodné, že vysoké školy přijímají různé etické kodexy apod. morální pravidla správné vědecké praxe. Nastavují tím žádoucí standard chování, přispívají k udržování vysoce morálního prostředí, povědomí o něm a k odlišování chtěné obecného dobra od zlých skutků.

I proto je nezbytné, aby etika výzkumu a vývoje v různém rozsahu patřila mezi povinné předměty všech akreditovaných studijních programů.

Řeší-li však různé etické komise či panely již nastalé konkrétní případy ohrožení či porušení cizího práva duševního vlastnictví, práva osobnostního či práva proti nekalé soutěži aj., měly by si uvědomit, že se zpravidla nejedná „jen“ o prohřešky proti vědeckým zvyklostem, nýbrž o kriminalitu se vším všudy. Proto jejich úlohu spatřuji spíše v právní prevenci, osvětě, morální výchově a ve formulování a akademickém šíření pravidel slušnosti a ohleduplnosti. Čili v rovině ideální. Podstatně menší roli by tyto komise měly hrát při vyšetřování již nastalé konkrétní trestné činnosti, které přísluší orgánům činným v trestním řízení. Navíc se v těchto věcech velmi často neobejdeme například bez znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, popř. z podobného odborného vyjádření, jež již zpravidla přesahuje běžné odborné znalosti akademických členů etických komisí.

Zcela nepřístojným jevem pak je snaha o využití či spíše o zneužití etických komisí k „zametení“ věci či k zastření pravého stavu věci. Anebo k tomu, aby se kriminální případ nedostal na veřejnost a do sféry soudní moci. Zvláště tehdy, týká-li se například některých akademických orgánů, vedoucích zaměstnanců či vlivných funkcionářů apod. Závěry etických panelů pak vyznívají tak, že akademický pracovník postupoval „nekorektně“. To bývá pravda. Morálně „nekorektně“ ovšem postupuje i zloděj vozidla, aniž by snad kohokoli napadlo spokojit se pouze s tímto konstatováním.

Přes jisté dílčí výhrady k poslání etických komisí nelze nebrat na zřetel význam etického a sociálního auditu vysokých škol a jejich součástí, který lze zdárně propojit s právním auditem duševního vlastnictví. Zdaleka totiž nejde jen o finanční audit hospodaření. Každá výroční zpráva vysoké školy a jejích součástí by měla pravidelně obsahovat alespoň stručný souhrn událostí na poli veřejné morálky akademické včetně přehledu disciplinárních řízení se studenty v této oblasti. Má-li jít o tato disciplinární řízení, kloním se k nim. Tento průhledný procesní postup, vedoucí k možnosti soudního přezkumu, jednoznačně upřednostňuji před různými úhybnými akademickými manévry typu „dáme mu to pocítit jinak“, které obvykle vylučují studentovo právo na spravedlivý proces před nezávislým soudem.

Co je příčinou akademické kriminality?

Základní věcí je naše všeobecná touha po vzdělání a po uplatnění v současné znalostní společnosti a poměrná vysoká dostupnost vzdělání. Zdaleka ne každý je přitom schopen tuto touhu – anebo jen tlak svého okolí – zdárně naplnit. I po akademických pracovnících bývá vyžadováno, třeba z různých finančních zájmů, plnění toho, čeho každý z nich není schopen, aniž by ovšem musel být špatným člověkem. Heslo „publikuj, nebo zhyň“ je zjevně nepřiměřené, a tudíž ve své humanitní krajnosti nepřijatelné.

Potíž spočívá i v tom, že vysoké školy samy nedokáží nebo z různých personálních důvodů nechtějí osobně rozlišovat mezi akademickými pracovníky samými. Přitom bývá zjevné, že menšinu z nich obvykle tvoří skuteční, obecně uznávaní, výzkumníci, kteří jsou schopni posouvat lidské poznání v mnoha oborech, zatímco většina z nich spadá spíše mezi lektory, kteří „jen“ předávají vědecké poznatky, dosažené výzkumníky. Pro obojí je na vysokých školách místo a oba typy zaměstnanců jsou věcně zapotřebí, ovšem se zcela odlišnými mzdovými podmínkami. Je pak chybou řídící práce chtít po zaměstnanci typu „lektora“, aby pravidelně zveřejňoval vědecké poznatky dlouhodobého výzkumu ve světových vědeckých časopisech, když jejich dosažení ani není schopen. Nelze se pak divit, že tu a tam někdo z lidí tohoto „jiného“ typu podlehne pracovnímu tlaku nadřízených a dopustí se podvodu jen proto, aby jim vyhověl a měl pokoj. Samozřejmě, že to není omluva. Jen pokus o dílčí vysvětlení vícečetných příčin akademické kriminality.

Ivo Telec
univerzitní profesor a advokát

Celý příspěvek

Kristián Csach: další příspěvek na téma podivně podobných textů

Post na téma plagiarismu, který jsem zde nedávno uveřejnil, toho přinesl hodně... Jedním z jeho (alespoň podle mne) pozitivních přínosů byla skutečnost, že mi náš slovenský kolega Kristián Csach zaslal úvahu na téma učení o (pravdě)podobnosti právnických textů a svá teoretická bádání podložil velice reálnými ukázkami, takže si čtenáři mohou udělat plastický obrázek, jak podobné dvě právnické knihy někdy mohou být...

Nyní již předávám slovo doktoru Csachovi:

Učenie o (pravde)podobnosti právnických textov

Varovanie:

Učenie o (pravde)podobnosti môže ohroziť kvalifikačný rast a pohodový duševný vývoj jeho stúpencov. Ale ako povedal neznámy klasik, priekopník aviatiky tesne pred tým ako skonal po nevydarenom pokuse o vzlietnutie: „obete sú nutné“.

Minulý týždeň sa dramaticky rozvírili stojaté vody právnoakademickej obce. A obe mienkotvorné platformy (Jiné právo a LeBlog) reagovali na prípad vzácnej a zvláštnej podobnosti dvoch textov. Do zákopovej vojny sa zapojilo množstvo bojovníkov a diskusia sa zvrtla do rôznych rozmerov. Jeden ale chýbal. Technický, bez nárokov na etickosť. Preto cítime potrebu poukázať na učenie o pravdepodobnej podobnosti právnických textov, skrátene označované ako učenie o (pravde)podobnosti.

Učenie o pravdepodobnej podobnosti vychádza z niekoľkých zásad a používa osobitné inštrumentárium a vlastnú klasifikáciu. Pri štúdiu pravdepodobnej podobnosti je potrebné mať k dispozícii vždy aspoň 2 objekty posudzovania. Nemusíme vedieť, kto je autorom a kto napodobňovateľom. To je pre štúdium podobnosti nepodstatné. Cieľom učenia o podobnosti nie je recenzovanie publikácie, ani napísanie posudku, či získanie podkladu pre morálne ohrdnutie. Učenie je tak meditáciou oprostenou od morálneho či etického balastu, čo znamená, že sa zaraďuje medzi klasické právne disciplíny mimo dobra a zla na jednej strane a typografiou na strane druhej. Niektorí stúpenci tohto učenia sa síce nebránia použitiu metód učenia o podobnosti aj v rámci rôznych recenzentských konaní, považujú to však iba za reflex, prípadne vedľajší a zástupný význam tohto učenia. Štúdium podobnosti je preto skúmaním textu, nie jeho pôvodcovstva. Odkazy tu uvedené je preto potrebné posudzovať iba ako materiál na priblíženie učenia o (pravde)podobnosti.

Pre dnešný náčrt a priblíženie učenia sme vybrali za objekty skúmania: tretie vydanie jednej z najznámejších (českých) učebníc obchodného práva z r. 2003 a (slovenskú) publikáciu z r. 2006. Používame vzorku bez nároku na reprezentatívnosť, určite by sme mohli vybrať aj ľubovoľne inak.

1. Podobnosť bežná alebo inšpirácia (priblíženie prvé)
V prvom kroku je potrebné zistiť všeobecnú podobnosť porovnávaného. Samozrejme sa chceme vyvarovať porovnávaniu neporovnateľného (Nutno ale dodať, že určitý prúd v učení dokonca s úspechom aplikoval učenie aj na prípady zdanlivo neporovnateľného, a teraz sa venuje najmä týmto prípadom). Podskupinou bežnej podobnosti je podobnosť štrukturálna – podobnosť štrukturovania textu, alebo výstavby myšlienkového postupu a spracovania problematiky. Štrukturálna podobnosť zjednodušuje proces vnímania práce a často je dôsledkom ustálenosti myšlienkových pochodov a snahy o logické vybudovanie textu. Bežná podobnosť je predpokladom a základným východiskom učenia o (pravde)podobnosti, ale súčasne je aj základom pre rozumnú vedeckú výmenu názorov. Už po zbežnom zhliadnutí obsahu je možné skonštatovať, že skúmané publikácie sú si vo všeobecnosti podobné (resp. v relevantnej časti), nakoľko popisujú podobnú matériu. Odkaz nepovažujeme za potrebný. Pristúpme preto k druhému priblíženiu.

2. Podobnosť kvalifikovaná (priblíženie druhé)
Podstatou kvalifikovanej podobnosti je podobnosť skúmaných textov v miere konvergujúcej k zhodnosti, v neodborných kruhoch nesprávne označovaná slovným spojením „ako vajce vajcu“. Kvalifikovaná podobnosť sa skúma komplexným posudzovaním skúmaných zdrojov, alebo aspoň námatkovou kontrolou (najlepšie po x-stranách). Príkladom z analyzovaného textu môže byť po náhodnej a zbežnej kontrole (nedávajúcej záruku komplexného posúdenia) toto, toto, toto, toto alebo toto. Ak vidíme, že sme zvolili vzorky vyznačujúce sa dostatočnou mierou kvalifikovanej podobnosti, môžeme pristúpiť k ďalšiemu skúmaniu a tretiemu priblíženiu.

3. Podobnosť so zmenenou alebo zvýraznenou perspektívou (priblíženie tretie)
S podobnosťou kvalifikovanou súvisí aj podobnosť so zmenenou alebo zvýraznenou perspektívou. Pokiaľ v prvej situácii dochádza iba k podobnosti dvoch textov, tak v rámci podobnosti so zmenenou, alebo zvýraznenou perspektívou dochádza k zvýrazneniu subjektu pisateľa textu a jeho prínosu, napríklad dodatkom: „podľa môjho/nášho názoru“, alebo v sofistikovanejšej podobe ako „podľa môjho/nášho právneho názoru“ (podobnosť so znením § 243d Občianskeho súdneho poriadku o záväznosti právneho názoru je náhodná). Zmätenie čitateľa je tým znásobené a ten často bez dlhšieho štúdia nevie komu má myšlienku pripísať. Príkladom z nášho výberu môže byť napríklad toto alebo toto. Radikálny prúd učenia o (pravde)podobnosti vysvetľuje podobnosť so zmenenou perspektívou pravdepodobným psychologickým stotožnením (o)pis(ov)ateľa so zdrojom takým spôsobom, že percepcia preváži nad reflexiou (tento stav je psychologickou hantírkou označovaný ako stav bytostného pohltenia myšlienkou vedúci k prelínaniu medzi ego a alter ego). Pre takýto záver však potrebujeme preveriť, kto je skutočným pôvodcom myšlienky, čím opúšťame čisté učenie o (pravde)podobnosti, a preto toto vysvetlenie nie je v rámci učenia prijímané všeobecne.

4. Podobnosť „Lost in translation“ (priblíženie štvrté)
Podobnosť pracovne nazvaná „Lost in translation“ je pravdepodobne vedľajším výsledkom snahy o kreatívnu prácu so zdrojmi. Vystopovať sa dá tak pri podobnosti kvalifikovanej, ako aj pri podobnosti so zmenenou perspektívou v prípade, keď inak podobné texty prinášajú v špecifickej drobnosti určité nóvum.

5. Podobnosť konštruktívna (priblíženie piate)
Podobnosť konštruktívna sa objavuje pri kreatívnom spracovaní pôvodného textu, keď na pôvodnú myšlienku je naviazaná jedna alebo aj viac dodatočných myšlienok (nie iba viet), prípadne zmenou textu dochádza k vedomému vneseniu iných myšlienok do pôvodného textu. Pre stúpencov učenia o podobnosti predstavuje práve podobnosť „Lost in translation“ spolu s podobnosťou konštruktívnou najvýznamnejší predmet záujmu, nakoľko dáva priestor pre interpretáciu a siahodlhé analýzy porovnávaných textov. Z posudzovaného textu je to napríklad toto alebo toto. V prvom príklade preto môžeme skúmať, či pojem „jednostranné obchody“ (bežne je za jednostranné obchody považovaná situácia kedy je na jednej strane podnikateľ a na druhej strane nepodnikateľ) zodpovedá pojmu „adhézne zmluvy“ (teda označeniu diktovaných, vopred pripravených korpusov zmluvných klauzúl), najmä ak ich pred tým autor rozlišoval (s. 37 a 49). V druhom prípade sa môžeme zamerať na jemné významové odchýlky medzi „rozlišovaním“ a „stratifikáciou“ a hľadať v nich ukrytý odkaz, vyhradený iba vnímaniu naozaj pozorného čitateľa. Medzi stúpencami učenia sa za rozlišovacie kritérium medzi podobnosťou „Lost in translation“ a podobnosťou konštruktívnou v zásade (nie však výlučne a jednohlasne) považuje miera vedomosti (o)pis(ov)ateľa o svojom konaní a s tým spojená intencionalita. Konštruktívnej podobnosti je v právnickej obci pomenej, a nachádza sa najmä v rámci tzv. umeleckého prekladu. Odkaz prenecháme iným (na výslovnú žiadosť dodáme, za výborný učebnicový príklad považujeme Hviezdoslavov preklad Fausta).

Záver:
Ako sme povedali, na účely štúdia (pravde)podobnosti nie je potrebné vedieť, kto je autor, a kto opisuje. Cieľom je poukázať na podobnosť, nie na opisovanie, a preto prísna regula učenia nedovoľuje stúpencom vynášať hodnotové súdy. Autor týchto riadkov patrí k umierneným stúpencom učenia a je toho názoru, že väčšina podobnosti je neúmyselná, keďže právni akademici majú načítané množstvá textu rôznych autorov a aj v dobrej viere niekedy zaktivizujú formuláciu, ktorú pasívne nasali počas štúdia. Napriek tomu dodajme, že aktivistický čitatelia by pred akýmkoľvek názorovým, hodnotovým alebo právnym súdom mali siahnuť k použitej literatúre objektov skúmania, preto ho pridávame tu a tu, v analyzovanej českej publikácii je v zozname použitej literatúry z 98 kníh a 76 článkov, vospolok anglickej, českej a nemeckej proveniencie iba jediný slovenský článok (Š. Luby, r. 1969), preto považujeme odkaz za zbytočný.

Nech čitateľ týchto riadkov preto nepovažuje tento post za pokus o posúdenie (či nebodaj zníženie) kvality a vedeckého prínosu niektorej z uvedených publikácii. Na to sú recenzie, ktorých je na objekty skúmania v právnických periodikách dostatok. Obidve publikácie predstavujú mimoriadne podnetné diela, obe sú študentmi využívané, pričom ich voľba je naviac zvýrazňovaná jazykovými preferenciami študenta. Určitý prienik porovnávaných publikácií určite nevyčerpáva celú matériu v nich obsiahnutú a tak predstavujú prínos aj pre vedeckú obec mimo stúpencov učenia o (pravde)podobnosti (napríklad také procesnoprávne implikácie niektorých inštitútov, alebo súvislosti so spotrebiteľskoprávnou ochranou účastníkov zmluvy nepochybne rozšírili obzory poznania).

Matériu mimo ukázaného prieniku by pravdepodobne bolo možné podrobiť učeniu o (pravde)podobnosti, pričom by bolo možné – a na to, ako na zlepšovací návrh pro futuro, nesmieme zabúdať – rozšíriť rozsah porovnávania aj o iné právne texty (niektorí stúpenci navrhujú dôvodovú správu k návrhu zákona, neskôr vydaného pod č. 150/2004 Z.z.).

Noví stúpenci učenia určite majú dostatok priestoru pre vlastné výskumy s potenciálom získania podpory z grantových agentúr, ktoré majú záujem využívať výsledky učenia v posudzovateľskom konaní, prípadne môžu počítať aj s podporou samotných Právnických fakúlt, ktoré si (údajne) od tohto učenia sľubujú výsledky pri posudzovaní habilitačných, resp. študentských prác. Potenciálny stúpenec, zváž ale snahu o „etizáciu“ učenia a odklon od myšlienok otcov – zakladateľov a ich snahu o kantovsky čisté učenie o (pravde)podobnosti! Len na okraj poukazujeme na pnutie v hnutí, keď v súčasnosti o svoje uznanie bojuje aj pomaly kryštalizujúci sa prúd vzťahujúci učenie o (pravde)podobnosti aj na situácie jedného textu, pričom analyzuje pôsobenie rôznych autorov na výsledok práce a vytvára koncepciu virtuálnych autorov a ich právneho postavenia podľa autorského práva, prípadne poukazuje na tzv. latentné autorstvo. Takýto prístup však považujeme za zneužitie učenia.

Cieľom postu je vyvolať širšiu diskusiu o učení o (pravde)podobnosti a nám ostáva dúfať, že diskutujúci upozornia na nedostatky tohto učenia a prispejú tak k jeho vycibreniu.

Naozaj na záver:
„Those who wish to follow me,
I welcome with my hands,
And the red sun sinks at last into the hills of gold,
And peace to this young warrior without the sound of guns.“
(2Pac & Elton John, Ghetto Gospel)

Kristián Csach
Email: kristian.csach (at) upjs.sk
(prosím posielať priateľsky ladené maily poukazujúce na naplnenie výstrahy v úvode iba do veľkosti niekoľko málo kB, schránka má obmedzenú kapacitu 35 MB, a je preto potrebné nechať priestor aj pre študentské maily, resp. iné spamy).


PS: Obmedzené jazykové schopnosti autora tejto práce a nedostatočné preskúmanie problematiky v celosvetovom meradle nedávajú záruku originálnosti tu vysloveného. Tu vyslovené predstavuje skôr výsledok voľnočasovej aktivity autora, ostatných mĺkvych stúpencov práve na svetlo sveta preniknutého učenia a ich skúsenosti pri čítaní literatúry, oponovania a vedenia študentských prác a v neposlednom rade aj ťažkostí pri koncipovaní vlastných textov.

PS2: Aby sme dostáli požiadavkám učenia o (pravde)podobnosti a v snahe vyhnúť sa googlovskému ortieľu nad autormi publikácii, siahli sme k ich anonymizácii v samotnom texte.

PS3: Nebojte sa podpísať. Je to malý krok pre človeka.... Podľa: ARMSTRONG, N., Mesiac (údaj sporný), 1969.


Závěrečná poznámka P.B.: Vážení čtenáři, pokud objevíte další nezvykle podobná díla, dejte mi, prosím, vědět. Půjde-li o podložený „objev,“ bude zde uveřejněn. Díky.

Celý příspěvek

Plagiátorství, fušeřina a česká akademie: neveselý příběh z oblasti mps

Pár dní poté, co opadla euforie ze skončení zkouškového období, a já se vrátil do příčetného stavu, začal jsem si dělat pořádek (nejen) v počítači. Při procházení složky „Články k přečtení,“ do které jsem umisťoval dílka, která jsem neměl čas (či chuť) přečíst během školního roku, jsem narazil na příspěvek V. Hradilové z Právníka 8/2007 nazvaný „VÝVOJ DOKTRÍN MEZINÁRODNÍHO PRÁVA SOUKROMÉHO V USA.“ Vzpomněl jsem si, jak mě potěšilo, když mi jej kamarádka někdy loni v říjnu poslala naskenovaný, neboť jsem měl radost, že někdo v Čechách píše o věci, která mě tolik zajímá a kvůli které jsem se z velké části na NYU vydal. Řekl jsem si tehdy, že si to „schovám“ až na dobu, kdy budu mít za sebou všechny ty různé kurzy spojené s mps, do kterých jsem se tady přihlásil, abych si ten akademický článek mohl vychutnat z pohledu člověka, který už o věci trochu něco ví. To jsem ovšem netušil, že za výrobek takovéto „chuti“ by se snad styděl i ten menzovní kuchtík vzpomínaný Radimem Polčákem, natož pak doktorand Právnické fakulty Masarykovy univerzity....

Chtěl bych nejdříve předeslat, že jsem slečnu/paní Veroniku Hradilovou nikdy neviděl, nikdy jsem s ní nemluvil, nikdy jsem od ní nic nečetl a nikdo mi o ní nic nevypravoval. Jestli jsem přece jen pociťoval nějaké emoce, když jsem otvíral její článek, byla to radost, že vidím nějaké nové jméno, které v Čechách píše o mps, už proto, že je to u nás obor poměrně opomíjený a tak je člověk rád, když se rozšiřuje okruh lidí, se kterými může o tomto oboru diskutovat, dozvídat se nové věci atp. Zkrátka a dobře, článek jsem začal číst bez předsudků a s pocitem, že je v Čechách někdo, s kým si budu moct popovídat o věcech, kterými jsem se tady poslední rok zaobíral.

Už během první stránky mě nadšení však začalo trochu přecházet. Nelíbilo se mi, že autorka tvrdí mnoho věcí, s jejichž znalostí se jistě nenarodila, ani nejsou notoricky známé, aniž by je přitom podkládala odkazy. Např. skutečnost, že pojem „private international law“ byl původně americký a „conflict of laws“ zase evropský, ačkoliv nyní jsou používány přesně opačně, není, myslím, taková notorieta. Já osobně jsem se to třeba dozvěděl až loni z díla Clermont, Kevin M., "The Role of Private International Law in the United States: Beating the Not-Quite-Dead Horse of Jurisdiction" . 2 CILE STUDIES: PRIVATE LAW, PRIVATE INTERNATIONAL LAW & JUDICIAL COOPERATION IN THE EU-US RELATIONSHIP, Chapter 4, 2005.

I prof. Clermont sám v tomto směru dále odkazuje na díla prof. Kegela. Každopádně, stojí-li to za odkaz profesorovi z Cornellu, říkal jsem si, že by poznámka pod čarou slušela i článku v Právníku. Nicméně jsem to nakonec přešel, protože jsem usoudil, že Američané, již jsou poznámkami pod čarou přímo posedlí a odkazují prakticky vše, mě v tomto ohledu možná trochu „zblbli“ a začínám ztrácet „kontinentální“ objektivitu. Vzpomněl jsem si na Švejkovo „pán je outlocitnej“ a pustil se do dalšího čtení s předsevzetím, že se nebudu ošívat nad každým neodkázaným tvrzením...

Bohužel, začal jsem stále častěji narážet na nečesky znějící obraty, které vypadaly jako špatně přeložená angličtina. Navíc některá tvrzení nedávala věcně příliš smysl. Když mi růžové brýle spadly definitivně z očí, uvědomil jsem si, že mám před sebou slepenec několika anglických děl, plný vět vytržených z kontextu či špatně pochopených. To by samozřejmě ještě nebylo to nejhorší a určitě by to nebylo důvodem, abych kvůli tomu strávil den nad postem pro Jiné právo. Tím byla skutečnost, že se mi nechtělo věřit, že by V. Hradilová měla k dispozici Storyho legendární „Commentaries on Conflict of Laws“ v jejich prvním vydání z r. 1834. To jsem jí v první naivitě věru záviděl, než mi v průběhu čtení článku došlo, že „to je přece hloupost...“

Pojal jsem silné podezření, že celá ta pestrá paleta primárních citací odkazuje na knihy či články, které autorka nikdy neviděla a přebírá citace někoho jiného (které částečně upraví a pak z toho vznikají ta podivná tvrzení). Otázka už pouze zněla: ale koho? Jednoduchá úvaha byla podívat se po nejnovějších dílech, která cituje. Knihu „Fruehwald, E. S.: Choice of Law for American Courts: A Multilateralist Method. Westport, Connecticut, Greenwood Press, 2001” tady doma nemám a do školní knihovny bych kvůli tomu nevyrazil, ani kdyby nebyla knihovna zavřená. Místo toho jsem si stáhnul z Westlaw článek Williama Tetleyho „A Canadian Looks at American Conflict of Law Theory and Practice, Especially in the Light of the American Legal and Social Systems (Corrective vs. Distributive Justice)“ (38 Colum. J. Transnat'l L. 299, (1999)). Kdo nemáte Westlaw, článek je dostupný i zde.

Už při pohledu na obsah článku mi bylo vše jasné. Autorka si nedala ani tu práci změnit strukturu či názvy jednotlivých oddílů. Zatímco Tetleyho jméno najdete v článku v Právníku odkázané pouze párkrát, dostane se Vám bohatý výtah celé části jeho článku. A to i s jeho převzatými citacemi (odtud ten Story či díla profesora Bealeho či Currieho, která rozhodně nejsou zrovna „readily available“ a jimiž se přesto článek V. Hradilové jen hemží). Některé pasáže jsou parafrázované, některé jsou přeložené téměř doslovně. Abych autorce nekřivdil, v článku jsou i věci, které v Tetleyho článku nenajdeme. Po přečtení pasáží z Tetleyho se mi však zdá jasné, že všechna ta další citacemi nepodložená tvrzení a odkazy na těžko dostupné prameny budou opsané zase od někoho jiného, kdo si dal podobně jako Tetley práci se studiem těch pramenů, aby jej V. Hradilová „vykradla“ (omlouvám se za expresivní výraz ale nic slušnějšího mne nenapadá), protože se mi nezdá pravděpodobné, že by autorka ve zbytku použila jinou „metodu“ vědecké práce. Tipoval bych to asi na toho Fruehwalda, ale přiznám se, že to snad ani nechci vědět (a už tak jsem nad touhle věcí strávil víc času, než by si zasloužila).

Nicméně, Břízo, když už obviňuješ, předlož důkazy:

Takže zde je část článku V. Hradilové ze str. 880-881 Právníka 8/2007 (číslování poznámek pod čarou jsem pro přehlednost upravil):

„2.6 Arthur T. von Mehren, Donald T. Trautman a Russell J. Weintraub – „functional analysis“ (metoda hodnocení účelnosti)

A. von Mehren a D. Trautman představili metodu hodnocení zájmu státu na vyřešení sporu (tak jak ji vytvořil B. Currie), avšak bez předpokladu, že by se spor neustále přidržoval práva státu soudu lex fori a hledal u něj oporu. „Functional analysis“ vyžaduje od soudu zhodnocení právních řádů, které se střetávají, podle následujících zásad:1

- výběr práva, jehož normy obsahují největší zájem na vyřešení sporu („law whose policies are most strongly held“),
- aplikace práva s naléhavým zájmem a nejužším spojením („reflecting an emerging policy“),
- výběr práva, které má k danému případu konkrétní vztah, na rozdíl od práva pouze s obecným zájmem („more specific rather than the more general policy“),
- výběr právní normy, která bude vztahu „nejlépe šita na míru“ („rule best designed“),
- vyhnout se právu, jehož vlastní zájem by byl překážkou pro vyřešení sporu („avoidance of a choice which would frustrate an underlying policy“).

A. von Mehren přišel s myšlenkou speciálních hmotněprávních norem, které by řešily případy pravých konfliktů mezi dvěma a více střetávajícími se právními řády.2

R. Weintraub tuto metodu rozpracoval do větší hloubky a konstatoval velice konkrétní argumenty, které by měl soud zhodnotit:3

- jaká je současná převažující tendence v právu („trends in the law“);
- vyhnout se právním normám, které jsou v současnosti přežitkem, snaha prosazovat moderní přístup k řešení sporů („avoidance of anachronistic rules“);
- vyhnout se nespravedlivému vyřešení sporu, které by značně ohrozilo postavení žalovaného („avoidance of unfair surprise to the defendant“);
- zjistit cíle, které sleduje zahraniční kolizní norma („foreign choice-of-law rule to determine the extent of its interest“).

Weintraub upřednostňuje pravidlo, že v případě pravého konfliktu má soud aplikovat právo, které staví žalobce do výhodnějšího postavení. Co se týče smluv, tak preferuje použít právo místa uzavření smlouvy (lex loci contractus).4

1. Von Mehren, A. T. – Trautman, D. T.: The Law of Multistate Problems. Little, Brown & Co., Boston, 1965, str. 341-375.
2. Von Mehren, A. T.: Special Substantive Rules for Multistate Problems: Their Role and Significance in Contemporary Choice of Law Methodology, 1974, 88 Harv. L. Rev., str. 347.
3. Weintraub, R. J.: Commentary on the Conflict of Laws, 3. vydání, Foundation Press, Minneola, New York, 1986, str. 284 a násl.
4. Ibidem, str. 397-398.”

A zde odpovídající pasáž z Tetleyho, str. 312-314 (zvýraznění nadpisu přidáno):

„Arthur T. von Mehren and Donald T. Trautman; Russell J. Weintraub -- functional analysis

Arthur Taylor von Mehren and Donald T. Trautman introduced a method of weighing governmental interests which Currie had opposed, without adhering to Currie's forum bias. Their ‘functional analysis‘ would require courts to apply the following principles in weighing conflicting policies: [FN42]

1) the choice of the state's law whose policies are most strongly held;
2) the choice of the law reflecting an ‘emerging‘ policy over one embodying a ‘regressive‘ policy;
3) the choice of a law expressing the more
specific rather than the more general policy;
4) selection of the rule best designed to effectuate an underlying
policy;
5) avoidance of a choice which would frustrate an underlying policy.

Multijurisdictional rules were advocated where weighing did not provide a solution. Von Mehren called for ‘special substantive rules‘ of law for true conflicts cases involving two or more jurisdictions. The purpose of such rules would be to strike a balance between ‘aptness‘ and ‘uniformity.‘ [FN43]

Russell J. Weintraub articulated very specific criteria for weighing competing policies in tort conflicts, many of which nevertheless echo those of von Mehren and Trautman: [FN44]

1) the advancement of clearly discernible trends in the law;

2) the avoidance of unfair surprise to the defendant;
3) the avoidance of anachronistic rules;

4) reference to the foreign jurisdiction's choice-of-law rule to determine
the extent of its interest.

In tort, Weintraub propounds a rule that in true conflict cases, the courts should apply the law which will favor the plaintiff, unless it is anachronistic or aberrational, or unless the state with that law does not have sufficient contact with the defendant or the defendant's actual or intended course of conduct to make application of its law reasonable. [FN45] In contract cases Weintraub favors the validating law. [FN46]

[FN42]. See Arthur Taylor von Mehren and Donald T. Trautman, The Law of Multistate Problems 341-75
(1965).
[FN43]. See Arthur Taylor von Mehren, Special Substantive Rules for Multistate Problems: Their Role and Significance in Contemporary Choice of Law Methodology, 88 Harv. L. Rev. 347 (1974).
[FN44]. See Russell J. Weintraub, Commentary on the Conflict of Laws 284 (3d ed. 1986 & Supp. 1991[...]
[FN45]. See Weintraub, supra note 44, at 360 & 1991 Supp. 74-75.
[FN46]. See id. at 397-398.”

A zde na ukázku jeden příklad, proč mi některá tvrzení a obraty nedávaly moc smysl:

V. Hradilová na téma Joseph Story, str. 876 (kurzíva přidána, původní zvýraznění a kurzíva vypuštěno):

„Storyho doktrína ovlivnila generace amerických právníků a jejím charakteristickým znakem je výhrada veřejného pořádku, zásada teritoriality a zásada mezinárodní zdvořilosti.1

1. Teorii mezinárodní zdvořilosti převzal od kontinentálních autorů nizozemské školy, zejména byl ovlivněn dílem Ulricha Hubera (1636-1694) De Conflictu Legum.“

Tetley na téma Joseph Story, str. 308 (kurzíva přidána):

„On these foundations, Story articulated his theory of the ‘comity of nations,‘ [FN19] [...]Foreign laws were not to be recognized or enforced, however, ‘when those laws are deemed oppressive or injurious to the rights or interests of the inhabitants of the latter [nation], or when their moral character is questionable, or their provisions are impolitic or unjust. ‘ [FN21]

Subject to that public policy exception, territoriality and comity were the hallmarks of Story's conflicts theory, which was a formative influence on generations of American lawyers and judges.

FN 19: The theory of comity was not really created by Story, however. Rather, he was heavily influenced on this subject by Continental authors, especially Ulrich Huber (1636-1694), whose 1687 essay De Conflictu Legum [ Of the Conflict of Laws], reprinted in Ernest G. Lorenzen, Selected Articles on the Conflict of Laws 162-80 (1947), was highly regarded in the United States.“

Původně jsem tady měl ještě pár dalších „perel,” ale myslím, že k prokázání pravdivosti mého obvinění toto bohatě stačí. Kdo chce, může se ostatně přesvědčit sám, materiálu je v onom článku v tomto směru bohužel více než dost...

Po tomto zjištění jsem začal pátrat, kdo to vlastně Veronika Hradilová je. A zjistil jsem, že je to (pravděpodobně interní?) doktorandka PF MU. Na její stránce na PF MU jsem našel odkazy na její publikace a diplomovou i rigorózní práci, jsou tam dostupné i posudky k oběma pracem. I když nemáte přístup do ISu, diplomová práce se dá stáhnout přes hledání v Google (stačí vložit část textu z článku v Právníku). Článek je převzat z diplomové práce, stejná pasáž je i v rigorózní práci, která je podstatným rozšířením diplomky.

Samozřejmě, na tom, že autorka použila svou diplomovou práci pro napsání akademického článku není vůbec nic špatného, ba právě naopak. Ani v zásadě nevadí, že nepřichází s ničím novým, to se u článků shrnujících určitou historickou materii ani očekávat nedá. Nicméně není prostě možné volně přepsat práci někoho jiného, aniž to výslovně uvedu. Stejně tak není možné, byť je to jistě prohřešek menší, vydávat sekundární citace za citace primární. Tomu se říká plagiarismus.

Osobně si myslím, že se to nedá odpustit ani u diplomek a dalších studentských prací, byť je mi jasné, že tento způsob „práce“ pěstuje hodně studentů a že proti většině z nich V. Hradilová strávila nad psaním své rozsáhlé DP a ještě rozsáhlejší RP mnoho času a věnovala jim viditelně hodně úsilí (to myslím bez naprosté ironie). Určitě bych tady nikdy nepranýřoval a pranýřovat nebudu studentskou práci, protože tam je zkrátka shovívavost na místě. To už je problém PF MU a posuzovatelů, jakou kvalitu požadují (rozpoznají) a jaké metody vědecké práce akceptují – v tomto smyslu jsou ty posudky jejich vysvědčením (byť tím nutně neimplikuji, že jsou výsledkem jejich neznalosti dané problematiky, protože to stejně tak může být odraz času, který čtení práce věnovali) či školy samotné, nikoliv V. Hradilové. Ostatně, podivným standardům PF MU (týkajících se mnohem závažnějšího případu) jsme se v tomto směru již na JP věnovali.

Situace se pro mne nicméně zásadně mění ve chvíli, kdy student, respektive čerstvý absolvent, jde se svou kůží na akademický trh. Pokud nechceme být nadále bráni za akademický Divoký Západ (nebo spíš Východ), tak prostě nelze takovéto postupy tolerovat. A je třeba se proti takovým akademickým praktikám ozvat. Byť by to bylo sebebolestnější.

Já ale nechci, aby tento post byl chápán jako útok na Veroniku Hradilovou. Já nemám v úmyslu nikomu ublížit a celá tato věc je pro mne o to těžší, že Veronika Hradilová může být milá a pracovitá osoba, která si prostě jen myslela, že takto psát se akademické články zkrátka mohou. A není třeba její vina, že jí ti, co ji pro akademický svět měli připravit, už neřekli, že „tudy tedy ne.“ A určitě není její vina, že to včas nezastavily redakce časopisů, do nichž své příspěvky poslala.

Uff, o co snadněji by se mi tento post psal, kdyby „pachatelem“ nebyla mladá doktorandka, ale zasloužilý profesor...

V českých časopisech zřejmě najdeme mnoho plagiátů. Ne vždy se je ale podaří rozpoznat. Veronika Hradilová měla v tomto směru smůlu. Uveřejnila článek na téma, které mě zajímalo a zpracovala jej způsobem, který je pro mne neakceptovatelným do té míry, že se ucho utrhlo...

Kvalita českých právnických časopisů mi leží v žaludku už dlouho. Nesmysly, které se v nich dočtu, mne znovu a znovu nepřestávají překvapovat. Toto je však poprvé, kdy jsem já sám objevil nejen zásadní věcné nepřesnosti, ale přímo plagiát. A protože nechci, aby tato pracovní metoda v zemích českých, moravských a slezských nadále kvetla, napsal jsem tento post. Za 19 měsíců existence Jiného práva to byl ten nejtěžší post, který jsem stvořil. Zatímco z psaní všech ostatních jsem se těšil, tohle bylo utrpení. Vím, že tento příspěvek může rozšířit počet lidí, kterým má osoba, případně tento blog, vadí. Nikdo si nechce dělat nepřátele, ale já věřím, že tenhle post má smysl. Věřím, že to aspoň pár lidí odradí od toho, aby takto postupovali. A věřím, že je odradí ještě více tato výzva, kterou chci dokázat, že míním měřit všem stejně, ať je to profesor, docent, soudce, ministr či pouhý doktorand:

Pokud kdokoliv z Vás zná a může dokázat příklady plagiarismu v odborných právnických časopisech či neuvěřitelných odborných minel tamtéž, ale bojíte se, nebo se Vám prostě nechce je zveřejnit, pošlete mi je a já je zde otisknu, aniž bych prozradil Vaši identitu. Založil jsem k tomu novou rubriku nazvanou „Plagiátorství, fušeřina a česká akademie.“ Zapomeňte prosím na jejího prvního člena (tedy aspoň mého prvního člena, protože kolegové mají už pár zdatnějších zásahů zde a zde), který měl tu smůlu, že nebyl varován a jeho provinění mohlo být i neúmyslné - a proto aspoň u mne nyní začíná jako akademička s čistým štítem. Budu raději, když se nám podaří odhalit větší ryby. A samozřejmě nejradši budu, až jednou tato smutná rubrika zůstane zcela opuštěná, protože si v českých právnických časopisech už nikdo nic takového nedovolí...

P.S.: Počítám samozřejmě s tím, že nyní budu pod drobnohledem, zda nekážu vodu a přitom nepiji víno. Je to jedna z mála věcí, které mě na tomto postu těší. Aspoň si nedovolím své výtvory flákat a bude to třeba i někdo číst;-)

P.P.S.: Omlouvám se Veronice Hradilové a doufám, že když mi nedokáže odpustit, tak že mě aspoň pochopí...

Celý příspěvek