Dovolím si využiť zhovievavosť autorov a čitateľov Jiného práva a v poslednom príspevku už na prelome mesiacov sa vrátiť spoza La Manche naspäť do strednej Európy. ISIS, imigračná kríza, Brexit...zahranično-politickým problémom, ktorými v súčasnosti žije celá Európa, sa podarilo do značnej miery zatieniť dianie u našich najbližších susedov.
Celý příspěvek
Když jsem se loni v létě pokoušel nějak sám pro sebe pochopit a uchopit 90. léta a vůbec celé období post-komunismu, narážel jsem na spoustu prací a jmen, která mi otevírala nový svět: hlavně politickou sociologii a ekonomii.
Johanna Bockman, která pátrala po souvislostech mezi reformními ekonomy (po roce 1968 povětšinou ekonomy „šedé zóny“) ve střední a východní Evropě a jejich protějšky na Západě, kteří později vedli „neoliberální zvrat“ – Milton Friedman a další neoklasičtí ekonomové a monetaristé. V čerstvé knize Bockman ukazuje, že kořeny neoliberalismu leží právě v této výměně.
James Krapfl zase zkoumal československou „sametovou“ revoluci zdola: nikoliv prostřednictvím studia vyjádření nastupujících elit v Koordinačním centru Občanského fóra, ale podrobným zkoumáním dokumentů místních organizací a také publikací, plakátů a jiných veřejných prohlášení. Potvrzuje tak pocit, který v kocovině 90. let měla velká část těch, kteří „revoluci“ skutečně provedli tím, že stáli v ulicích a účastnili se stávek: ač byla založena na myšlenkách přímé demokracie a angažované společnosti, z mnoha důvodů byla provedena jako elitářský projekt, který se o názory občanů zas tak moc nezajímal. [Ve slovenštině byla kniza publikována v roce 2009, v angličtině v upravené podobě loni.]
Posledním autorem, kterého bych rád zmínil, je Jan Drahokoupil, který se zabývá především ekonomickou transformací 90. let – a možnými alternativami, „třetími cestami“, které jak si možná někdo pamatuje, tehdejší český premiér označil za „nejkratší cesty do třetího světa“. [Zde a zde.]
Všichni společně se přitom nejenom snaží pochopit onu dobu, ale také nabídnout perspektivu do dneška, kdy se zdá, že „není alternativa“ k „politice“ „rozpočtové odpovědnosti“, kdy jsou kroky vlád poměřovány tím, jak uspokojí finanční trhy a nikoliv svoje občany, a která nakonec politikou vůbec není, poněvadž nenabízí proces, ve kterém by občané mohli společně utvářet společnou vůli. Umožní myslím také nahlédnout, že to, co nás dnes "bolí", už není ani tak komunismus, jak se snaží jedna z nedávných iniciativ, ale spíše období, které po něm bezprostředně následovalo.
Všichni tito autoři a mnozí další vystoupí na konferenci věnované roku 1989, kterou pořádá Ústav pro soudobé dějiny AVČR a Filozofický ústav AVČR. Registrace předem není nutná, organizátoři však uvítají, když jim předem napíšete na email: thinkrevolution89@gmail.com.
Celý příspěvek
Denním tiskem proběhla zpráva, že prezident republiky nejmenuje ministrem toho, kdo nepředloží lustrační osvědčení. Tato otázka byl zmíněna v mediasféře od voleb již několikrát a není od věci se zamyslet nad tím do jaké míry je takový požadavek oprávněný z hlediska platného práva a do jaké míry má smysl i z hlediska původního účelu zákona, popřípadě zda obstojí ve světle ústavnosti. Podotýkám, že tyto úvahy by měly být vedeny, pokud možno, bez vztahu ke konkrétním osobám. Jakkoliv je otázka lustrací nepochybně otázkou právní (a současně politickou), tak v případě ústavních činitelů se stává otázkou nepochybně ústavněprávní.
Media traktují, že běžná praxe jmenování členů vlády je doprovázena tím, že uchazeč přiloží k návrhu předsedy vlády (prostřednictvím úřadu vlády) osvědčení a čestné prohlášení, které dokládá jiné skutečnosti nepokryté lustračním osvědčením a vyžadované lustračním zákonem. Dokud je tento postup bez výhrady akceptován všemi aktéry, neexistuje způsob jak testovat jeho zákonnost či ústavnost. Dlužno dodat, že před samotným přijetím lustračního zákona (zákon č. 451/1991 Sb.) probíhaly tzv. divoké lustrace na mnoha úrovních a dotkly se i ministerských funkcí. V době před přijetím lustračního zákona bylo poměrně obtížné otázku spolupráce s StB uchopit právně a řešení problému mělo zpravidla podobu publikování informací z různých zdrojů, jejich komentování různými politiky a aktéry veřejného života, přičemž vše bylo doprovázeno potřebnou dávkou hysterie typu „něco se musí dělat!“.
Divoké lustrace se dotkly konkrétně Richarda Sachera ve funkci ministra vnitra (bez důsledků, protože mandát skončil v důsledku skončení volebního období) a dále Bedřicha Moldana, jenž byl kvůli později vyvrácenému podezření nespravedlivě a bezdůvodně odvolán. Po přijetí lustračního zákona se pak tento problém týkal, pouze v mediální rovině, ministra Fencla, jenž čelil podobnému podezření, přičemž se tak stalo bez důsledků. Z veřejně dostupných podkladů mi není známo, že by nějaká osoba, o které se uvažovalo jako o ministrovi v rovině hypotetické, byla z těchto úvah politicky vyloučena právě pro povědomí o jejím lustračním záznamu. Od kdy existuje praxe dokládat skrze úřad vlády lustrační osvědčení mi není známo.
Výkon funkce ministra, podmínky pro jeho jmenování, proceduru jmenování a odvolání stanoví Ústava. Zde je třeba zdůraznit, že Ústava zná v podstatě dva normativní režimy ustavování do ústavních funkcí. Zatímco první z nich vychází z předpokladu, že Ústava (potažmo ústavní pořádek) je kompletním předpisem pro definici předpokladů výkonů funkce, které zřizuje primárně ústavní pořádek. Druhou možností je výslovná delegace definice některých předpokladů na zákonodárce. Zatímco první způsob v Ústavě dominuje, tak druhý se výslovně promítá pouze do jmenování soudců. Ústava definuje ve svém čl. 93 odst. 2 základní předpoklad pro výkon funkce soudce, přičemž v závěru odstavce stanoví, že další předpoklady a postup stanoví zákon. Tímto způsobem v podstatě dává ústavodárce nepochybně legitimní prostor, aby zákonodárce stanovil podmínky další, přičemž stanovení dalších podmínek má vždy nepochybně funkci zpřísnění přístupu k funkci. V případě některých funkcí, které nejsou dominantně považovány za ústavní, jako třeba pro případ státních zástupců, Ústava mlčí, byť existenci jejich soustavy stanoví. V těchto případech je pak nepochybné, že zákonodárce má pro případ úplného mlčení ústavodárce právo podmínky stanovit.
V případě, že ústavní pořádek nedeleguje na zákonodárce stanovení dalších podmínek, jež zužují kriteria, je pak otázkou, zda tak může stanovit zákonodárce z plezíru, popřípadě ze závažných důvodů. Jestliže ústavodárce pro výkon funkce ministra nestanovil téměř žádné podmínky, tak tím nejspíš chtěl založit takový právní stav, kdy jmenování ministrem podléhá soudu po všech stránkách politickému a nikoliv právnímu. V takovém případě pak může zákon stanovit podrobnosti procedury, ale nikoliv věcné podmínky pro výkon funkce. Je samozřejmě možný i takový výklad Ústavy dle kterého je určitá věcná zákonná regulace zužující zcela bezbřehé podmínky ústavodárce možná. Vše je samozřejmě otázkou míry. Pokud by zákon stanovil, že ministr nesmí být zbaven svéprávnosti a musí být starší 18 let, aby za něj nemuseli důležitá rozhodnutí podepisovat rodiče (popřípadě opatrovník), tak by toto omezení asi moc polemik nevzbudilo.
Jako první sporná otázka se tedy jeví, zda zákon může zásadně omezit podmínky pro jmenování ministrem (popřípadě jiné ústavní funkce, u které ústavodárce nepověřil zákonodárce stanovením dalších předpokladů). Lze vést totiž úvahu, že absence zákonného zmocnění znamená a contrario jeho ústavodárcem předvídanou absenci v právu jako celku. Osobně se domnívám, že logice výkladu ústavního textu jako celku tomu tak skutečně je a že ústavodárce nedal zákonodárci možnost zásadně měnit podmínky přístupu k veřejným funkcím. Z těchto důvodů by se tak mělo dít pouze způsobem, jenž nevzbuzuje pochyby o legitimitě takového omezení a takové omezení by zásadně nemělo omezit politickou soutěž v rovině její ústavněprávně definice (čl. 5 Ústavy). Okolnost, která se osvědčuje lustračním osvědčením před intronizací do politických funkcí (nebo funkcí obsazovaných politicky), je totiž zpravidla známa a je obvykle součástí úvah toho, kdo do funkce obsazuje, zda tuto skutečnost vezme politicky v úvahu či nikoliv. Tento politický soud a z něj plynoucí odpovědnost jsou ovšem zcela odlišné od právního posouzení způsobilosti k výkonu funkce.
Obdobné závěry lze totiž vznášet i ve vztahu k poslancům či senátorům, u nichž je dnes právně a (politicky) nepochybné, že lustrační status nemá vliv na jejich pasivní volební právo a způsobilost vykonávat ústavní funkci. Jestliže politická anamnéza jednotlivých kandidátů je natolik pod drobnohledem veřejnosti, že je lid, jenž je volí, s to vzít tyto skutečnosti v úvahu, lze pak obtížně dovozovat, že u jiných výhradně politických funkcí by měla platit pravidla významně odlišná, zejména v případě těch funkcí, jejichž ustavení je odvozeno od podobných legitimačních zdrojů.
Zde podotýkám, že praxe spíše tíhne k požadování osvědčení u těchto funkcí. Vedle ministrů se vyžaduje osvědčení i u kandidátů na soudce ústavního soudu (tedy pokud se na ně výjimečně nevztahuje § 20 lustračního zákona). Zajímavé je, že žádný předpis nevyžaduje předložení lustračních náležitostí v případě volby prezidenta republiky a v praxi se tak při registraci kandidátních listin ani neděje. Není mi rovněž známo, že by osvědčení vyžadovala předsedkyně sněmovny po zvoleném kandidátu před složením slibu prezidenta republiky před Parlamentem (a tuto variantu lze s velkou pravděpodobností vyloučit).
Skutečnost, že zákonná úprava nemůže zásadně změnit přístup k veřejným funkcím, plyne podpůrně i z ust. čl. 21 odst. 4 Listiny, které garantuje rovnost v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím. Toto ustanovení nezná možnost zákonné limitace. Pro srovnání je třeba zdůraznit, že předchozí odst. 3 podobnou limitaci naopak zná. Existuje mnoho dalších podružných důvodů, které svědčí pro tytéž závěry. Ústava nezakazuje, aby člen vlády byl trestně stíhán, popřípadě aby byl ve výkonu trestu odnětí svobody, stejně jako podobné překážky nestanoví u mnoha jiných veřejných funkcí.
Všechny případné praktické komplikace v tomto směru je možné řešit právě politicky (odvoláním člena vlády) není zapotřebí vytvářet právní překážky tam, kde případnou otázku zhodnotí síť politických vztahů. Příměr s ministrem ve vězení je možná tvrdý (nikoliv ovšem zcela vzdálený realitě), ale příměr s čistotou trestního rejstříku, jenž je požadován na mnoha pozicích, ale pro případ členství ve vládě nikoliv, obstojí. Politik, jenž byl v minulosti trestně stíhán, může vykonávat jakoukoliv funkci ve vládě, zejména pokud je trest zahlazen. Jestliže je na ryze politickém posouzení, zda chce mít předseda vlády ve vládě bývalého zločince, tak proč není možné tento princip unést u bývalého tajného spolupracovníka?
Z těchto důvodů se tedy kloním k tomu, že zákonné omezení přístupu k ministerské funkci není v souladu s ústavním pořádkem. Navzdory tomu, že to tak může být, je třeba se vyrovnat s otázkou, jak s tímto omezením naložit, pokud ze zákona skutečně plyne. Dokud zákon stanoví nepochybně určitý předpoklad, je třeba jej respektovat, dokud není z právního řádu odstraněn řádnou cestou, tedy zrušen samotným zákonodárcem, v krajním případě ústavním soudem. O procesní stránce a souvislostech ovšem budu psát až v závěru tohoto textu.
Otázka, zda existuje případný rozpor lustračního předpisu s ústavním pořádkem, je totiž závislá na vyřešení otázky, zda podle lustračního zákona se jeho podmínky vztahují na členy vlády či nikoliv. Příslušná norma lustračního zákona (§ 1 odst. 1 písm. a)), která přichází při stanovení působnosti v úvahu, totiž zní takto (očištěná od federálních reziduálních parametrů): Tento zákon stanoví některé další předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním v orgánech státních správy České republiky. Funkce člena vlády, včetně jejího předsedy, vzniká nepochybně jmenováním. Jako sporná otázka se jeví tedy pouze ta otázka, zda je funkcí v orgánu státní správy České republiky. Při úvahách nad výkladem zákona není možné odhlédnout od důvodové zprávy, která vede úvahy pouze o struktuře úředníků státní správy; z důvodové zprávy neplyne sebemenší ambice regulovat přístup k politickým nebo ústavním funkcím s výjimkou soudců.
Vláda sama o sobě není orgánem státní správy. Plyne to nepochybně ze dvou skutečností: a) formálně vzato není tak zákonem definovaná, jak plyne z textu tzv. kompetenčního zákona (č. 2/1969 Sb.); b) nemá žádnou pravomoc vydávat správní rozhodnutí nebo podobné akty veřejné správy. Jako celek je vláda kolegiální (povahou politický) orgán, jenž je na vrcholu výkonné moci, má některé normativní pravomoci, některé ústavní pravomoci, ale nevykonává státní správu. Samotné členství ve vládě samo o sobě tak tedy není funkcí v orgánu státní správy (orgánem státní správy je nepochybně úřad vlády, ale v jeho čele není člen vlády ani vláda jako celek). Pro samotné členství ve vládě je tedy lustrační status nerozhodný, a to v zásadě bez ohledu na ústavněprávní kontext této podmínky, protože zákonodárce si nekladl ambici členy vlády samy o sobě do skupiny regulovaných funkcí zahrnout. Člen vlády je členem politického orgánu a nikoliv členem orgánu státní správy.
Vedle toho, že člen vlády je členem vlády, může být taktéž ministrem jednoho z ministerstev, která jsou uvedena v § 1 zákona č. 2/1969 Sb., kterážto jsou dle zákona ústřední orgány státní správy, v jejichž čele je člen vlády. V jejich případě je pak otázka, zda se na výkon funkce ministra na „kamenném ministerstvu“ vztahuje lustrační zákon, složitější. Nicméně ve vztahu k předsedovi vlády, k místopředsedům vlády a k ministrům bez portfeje mám za nepochybné, že se na ně lustrační zákon nevztahuje, pokud nevykonávají současně funkci ministra jednoho z „kamenných“ ministerstev. Tyto osoby totiž nevykonávají funkci v orgánu státní správy. Už tato možná dualita kritérií je z ústavněprávního hlediska sama o sobě dost zvláštní.
Ve vztahu k ministrům kamenných ministerstev, kteří současně s členstvím ve vládě vykonávají funkci osoby stojící v čele ústředního orgánu státní správy, je pak výklad, že tyto osoby vykonávají funkci v orgánu státní správy spíše pravděpodobný, ale nikoliv jediný možný. Je samozřejmě možné vycházet z toho, že člen vlády je primárně nositelem a vykonavatele funkce člena vlády, přičemž přidělení konkrétního ministerstva mu pak virilně zakládá právo je řídit, aniž by se stával jeho součástí. Některé správní rozsudky se vzpírají tomu, aby považovaly ministra za správní orgán (např. NSS 1 Afs 47/2005-49: „Ministr financí však není správním orgánem ve smyslu vymezení pojmu správního orgánu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tím je pouze Ministerstvo financí, které je správním úřadem zřízeným zákonem a vybaveným zákonem stanovenou působností. Ministr financí je "jen“ osobou stojící v čele ministerstva, jíž je v rámci funkčního uspořádání tohoto správního orgánu zákonem svěřeno rozhodovat o opravném prostředku – odvolání. Žalovaným tak ve smyslu § 69 s. ř. s. je Ministerstvo financí, přičemž žaloba musí v takovém případě směřovat proti rozhodnutí ministra financí, jímž bylo o odvolání rozhodnuto.“.
V případě výkladu, který se pohybuje na hraně dvou obdobně pravděpodobných možností, je pro případ mezi volbou, která přístup k ústavní funkci zužuje, a volbou, která nikoliv, třeba spíše volit tu druhou, pokud nejsou zvlášť závažné důvody pro tu prvou, které by měly oporu v jiných zájmech daných ústavním pořádkem (nikoliv pouze zákonem). Přiznám se, že tyto zvlášť závažné důvody nevidím, a proto se kloním spíše k takovému výkladu práva, dle kterého v případě ministra je jeho funkce především politická, kdežto správní rozměr je odvozený a ve vztahu k ministerstvu virilní a nezakládá tak kvalitu funkce, jež by bylo možno označit za funkci v orgánu státní správy. Pro případ, že by tomu tak bylo, tak setrvávám na ústavněprávních pochybách tohoto omezení.
Klíčové je, jaké názory budou mít na tuto problematiku dva ústavní činitelé, protože ti svými postupy mohou teprve dát odpovědi na konkrétní otázky. Dosavadní praxe „přikládání“ osvědčení k podkladům se sice jeví jako hezká, ale sama o sobě pramenem práva není. Pokud nebude jmenována žádná osoba, která by nehodlala předložit negativní lustrační osvědčení, tak tato otázka nebude testována. Pro případ předsedy vlády leží jakákoliv úvaha, zda jmenovat či nikoliv, pouze na prezidentu republiky. V tomto případě není možné postulovat právní spor s výjimkou povinnosti jmenovat předsedu vlády na návrh předsedy sněmovny. Prezident republiky není v obvyklých případech vázán žádným návrhem a pokud vezme v úvahu lustrační status kohokoliv jako politický důvod proč jmenovat nebo nejmenovat, nepodlého to právnímu soudu (s výjimkou tzv. 3. kola ustavení vlády). Jedná se pouze o politickou úvahu.
Jiná bude situace, pokud již bude jmenován předseda vlády. Ten může mít na věc jiný názor než prezident. Není možná varianta, aby se jmenování domáhal někdo proti vůli předsedy vlády. Jeho odmítnutí má ryze politický rozměr a nepodléhá právnímu soudu. Jediná možnost, která skýtá prostor pro soudní řešení sporu, je návrh předsedy vlády, kterému nebude chtít prezident s ohledem na zákon vyhovět. K takovému střetu by mělo dojít pouze tehdy, pokud by se předseda vlády domníval, že se zákon na členy vlády (některé nebo všechny) vůbec nevztahuje. Bude pak naopak celkem legitimní, pokud si prezident vyloží zákon opačně a odmítne ministra jmenovat pro zákonnou překážku. Taková situace je ovšem prostorem pro kompetenční spor par excellence a Ústavní soud bude muset rozhodnout o tom, kdo má pravdu a bude muset vyložit zákon tak, aby bylo zjevné, jestli pozitivní lustrační status zakládá nebo nezakládá překážku pro jmenování členem vlády, popřípadě pouze překážku pro jmenování ministrem v čele kamenného ministerstva. Ústavní soud může samozřejmě dojít k závěru, že zákon překážku zakládá, ale že to může být v rozporu s ústavním pořádkem, a poté si v samostatném řízení po přerušení kmenového řízení o kompetenčním sporu posoudí otázku ústavnosti části lustračního zákona.
Zde je třeba zdůraznit, že aby k naplnění tohoto procedurálního vyjasnění možností došlo, je politicky nezbytné, aby se zcela opustila dříve užívaná praxe, že prezident jmenuje předsedu vlády současně s jinými členy. Aspirant na předsedu by si měl vymoci, že nejprve získá formální jmenování předsedou vlády a teprve poté (po politických jednáních) předloží návrh na jmenování ministrů. Pokud by prezident trval na jmenování v jedné ceremonii, tak by faktické možnosti předsedy vlády zahájit kompetenční spor byly významně zúženy, protože by v procesu vyjednávání předseda vlády nedisponoval závazným návrhem. Vzhledem k tomu, že jediný předseda vlády, kterého současný prezident zatím jmenoval, byl jmenován s předstihem, tak lze spíše očekávat ústavněkonformní postup založený na dvoufázovosti procesu ustavení vlády. Pokud by prezident republiky na svou zatím jedinou zvyklost zaujal kritický názor a hodlal by celou vládu jmenovat s předsedou dohromady, ale aspirant na předsedu by to odmítal, tak by si jmenování předsedy vlády musela vymoci sněmovna kompetenčním sporem, což by vedlo asi ke jmenování někoho jiného než původního aspiranta.
Případný kompetenční spor (ať už jakýkoliv) by taktéž nepochybně odstranil některé nejasnosti ohledně vázanosti prezidenta republiky návrhem předsedy vlády a do vztahů obou složek výkonné moci (případně i sněmovny) by nepochybně vnesl dlouho postrádané světlo.
Pokud by se předseda vlády domníval, že zákonná překážka je dána, ale že je v rozporu s ústavním pořádkem, tak by neměl jít cestou kompetenčního sporu, protože by se měl cítit být vázán zákonem, byť jej považuje za protiústavní. V takovém případě by se jmenováním příslušné osoby měl posečkat a na půdě lustračně čistě jmenované vlády projednat a prosadit návrh na zrušení příslušného ustanovení Ústavnímu soudu, popřípadě téhož dosáhnout cestou změny zákona skrze politickou většinu v parlamentu. Tytéž možnosti k podání návrhu Ústavnímu soudu pak má sám prezident republiky a dále menšina poslanců (40) či senátorů (17). Jinými slovy, procedurálních možností jak testovat ústavnost lustrací v dnešní době ve vztahu ke konkrétní situaci, ale i abstraktně, je mnoho.
Legitimita lustračního omezení sama o sobě, a to 24 roky po „vítězném Listopadu“, sama o sobě je pak tématem na samostatnou diskusi, která by taktéž mohla zaznít.
Celý příspěvek
Zdeněk Kühn napsal v článku „Šiklová v. Rudé právo před 20 lety(Jiné právo, 24.9. 2009), že je „je zaznamenáníhodné, že na sklonku 80. let existovali stateční soudci, kteří si byli s to uchovat svou nezávislost a osobní integritu“. Toto konstatování vychází tacens z rozšířeného přesvědčení, že soudci v době komunistického režimu byli jednolitá masa a „jedna a tatáž verbež“. Jako člověk, jemuž prošly během jeho profesní kariéry rukama desetisíce trestních spisů pražských i jiných soudů z posledních více než 60 let, mohu říci, že tomu tak nebylo.
Vždycky mě překvapovalo, že zatímco soudci v období nacismu a v bývalé NDR jsou objektem intenzivního zájmu německé (nejen právní) historiografie, která si klade v první řadě otázku, co vedlo k rychlému a zdánlivě zcela nečekanému selhání jednoho z pilířů demokratického státu, příslušným pramenným výzkumem podloženou vědeckou práci věnovanou soudcům v komunistickém Československu stále postrádáme. Okolnost, že mnozí soudci, kteří po roce 1989 působili či dosud působí u našich soudů, byli činní již v 70. a 80. letech a někteří z nich vydávali rozhodnutí – eufemicky řečeno – problematická, je pouze jedním z důvodů této situace. Druhým důvodem je stav současné české právní historiografie – už dlouho jsem nenarazil na nějakého právního historika z řad pracovníků právnických fakult, jenž by se při svých potulkách Prahou zastavil v archivu a sklonil alespoň na chvíli hlavu nad nějakou novodobou justiční písemností. V každém případě se spokojujeme s pouhými dojmy a dílčími reflexemi, které vedou k výše zmíněnému rozšířenému přesvědčení.
Že soudci v době komunistického režimu nebyli jednolitá masa a je třeba mezi nimi diferencovat, se pokusím doložit na třech příkladech.
Po potlačení masových demonstrací v Praze 21. srpna 1969, které se zčásti proměnily v pouliční boje a k jejich zvládnutí musely být přivolány nejen Lidové milice, ale i jednotky tehdejší Československé lidové armády, odsoudil Obvodní soud pro Prahu 1 na podzim 1969 a v průběhu roku 1970 více než stovku účastníků těchto událostí, a to převážně za výtržnost či útok na veřejného činitele. O těchto lidech rozhodovalo několik soudců. Z průběhu řízení v těchto případech a ze znění rozsudků je zde velice dobře zřejmé, který soudce se snažil postiženým pomoci, který rozhodoval zcela mechanicky a kdo byl stoupencem nově nastoupeného kurzu. Prvně jmenovaní soudci byli schopni během veřejného znevěrohodnit svědky (zpravidla z řad příslušníků SNB) a vynášeli osvobozující rozsudky, či v rámci možností nejmírnější tresty, které by odsouzeným nezkomplikovaly v budoucnu život. Posledně jmenovaní soudci nejen ukládali velmi přísné tresty, ale veřejné projednávání případů doprovázeli řadou zbytečných a pro obviněné značně ponižujících procedur.
Velmi pozoruhodný je rozsudek na účastníky studentského majálesu z roku 1962, který se zvrhl v drobné výtržnosti a náznak protirežimních demonstrací („Není maso, není kmín, hlavně že lítá Gagarin!“). Pokus proměnit proces organizátory a přednímu účastníky majálesu (převážně z řad posluchačů Filozofické a Matematickofyzikální fakulty UK, ale i s posluchačem DAMU Ladislavem Mrkvičkou) selhal, přestože obvodní prokurátor navrhoval pro část účastníků nepodmíněné tresty. Soudce obvodního soudu pro Prahu 1 Luděk N. nicméně v dobře odůvodněném rozsudku konstatoval sice vinu všech obžalovaných, uložil však jen několik podmíněných trestů v délce měsíců a u ostatních obžalovaných upustil od potrestání.
Rukami mi prošlo i několik usnesení, které vydal počátkem 80. let Milan Kindl coby soudce Okresního soudu v Chomutově při rozhodování o žádostech o PP podaných ženami z NVÚ Všehrdy. Je třeba konstatovat, že i v dosti nejednoznačných případech (nedoporučení ze strany náčelníka NVÚ či okresního prokurátora) Kindl propouštěl a takováto rozhodnutí velmi dobře odůvodňoval, takže se pro nim většinou okresní prokurátor neodvolal. Tento Kindlův postup vyniká zvláště ve srovnání s jednou z jeho kolegyň, která měla na starosti tu samou agendu.
Za jedno z nejperverznějších soudcovských rozhodnutí normalizačního období, které mi prošlo rukama, pokládám rozsudek, kterým Městský soud v Praze zamítl v roce 1975 žádost o rehabilitaci (podle zákona č. 82/1968 Sb.) spisovatelů Václava Renče (1911-1973) a Josefa Kostohryze (1907-1987) a potvrdil jejich vinu podle rozsudku bývalého Státního soudu v Praze. Přitom v té době muselo být každému myslícímu člověku zřejmé, že proces s tzv. zelenou internacionálou byl nejen vykonstruovaný, ale z věcného hlediska zcela absurdní… Pod oním svinstvem z roku 1975 je podepsán tehdejší soudce Městského soudu v Praze S.
Celý příspěvek
Mí blízcí se občas podivují tomu, jaký že jsem flegmatik. A opravdu. Procházím-li si právě uplynulý rok, vidím, že jsem se v jeho průběhu rozčílil maximálně třikrát či čtyřikrát, z toho jen dvakrát kvůli právu. Ty dva případy, kdy jsem chvíli nevěřil vlastním očím a pak se musel zvolna rozdýchat, si navíc byly náramně podobné. Nejen proto, že se týkaly práva, proto se o nich zmiňuji na tomto blogu, nejen proto, že si jejich aktéři jsou svým modem uvažování náramně podobní (byť by setkání v téže množině asi nechápali právě jako kompliment), ale hlavně proto, že v obou případech bylo podle mne použití jinak zcela přípustných procesních nástrojů paragrafovým plivnutím do tváře historie.
Prvním z těch případů, kdy jsem si musel protřít oči a podívat se na kalendář, jestli se nepíše rok 1941, ale opravdu 2011, bylo, když se mi do ruky dostala „námitka podjatosti“ proti soudnímu znalci ve věci trestního stíhání jedné ze „sociálně spravedlivých dělnic“ obviněné z propagace neonacismu. Pohoršeně krčíte obočí, kde beru jako zaměstnanec soudu tu drzost, referovat o obsahu procesního podání, o němž bych měl zachovávat mlčenlivost? Vtip je v tom, že vůbec nejde o řízení probíhající před Nejvyšším správním soudem, k němuž náležím (jak by ostatně mohlo, vždyť jde o řízení trestní), nýbrž o řízení probíhající před Okresním soudem v Mostě. A jak jsem se k němu tedy dostal? Věřte nevěřte, na internetu, konkrétně na jednom blogu, na němž bylo vyvěšeno. Vím, že akademicky čisté by bylo doplnit zde úplný odkaz na tento blog, kdy jsem jej navštívil a kdo je jeho autorem či správcem, ovšem vzhledem k tomu, že se zveřejněním té námitky podjatosti bytostně nesouhlasím (z důvodů, jež se obratem vyjeví), nebudu se podílet na její popularizaci. Ostatně na Aha či další bulvární periodika bych taky neodkazoval, takže předpokládám, že bez odkazu na bulvární blog se laskaví čtenáři taktéž obejdou.
A co že je na té námitce podjatosti podané advokátem JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., tak pohoršující? Tvrzení, že soudní znalec je podjatý pro svůj „židovský původ“. Na chvíli jsem se zarazil, jestli kromě neomarxistické „frankfurtské školy“ nepůsobí v Německu také nějaká opačně zaměřená „norimberská škola“, která by udržovala ducha norimberských zákonů z třicátých let. Logika této námitky je totiž opravdu zdrcující: zaprvé, znalec nese příjmení, které by mohlo být počeštěnou podobou jednoho typického židovského příjmení. Zadruhé, jako osoba židovského původu je nepřiměřeně vnímavý k otázce šoa, antisemitismu a německého nacismu a reaguje na něj s nepřiměřenou vztahovačností. Zatřetí, je tedy podjatý v řízení, které se týká propagace neonacismu. Ani nevím, který z kroků této železné logiky mi připadá nejděsivější. Zda to, že je někomu připisován určitý rasový původ jen na základě náznaků z jeho příjmení (zbývá už jen zahrnout do námitky rozbor znalcových předků, rozměry lebky, popřípadě další fyzické znaky, jimiž „nacistická věda“ odlišovala Židy od Árijců, a dojem, že norimberské zákony nezemřely, jenom spí, by byl mrazivě dokonalý), nebo to, jaké důsledky jsou z tohoto připisovaného původu vyvozovány. Opravdu nám na počátku 21. století může byť jen prolétnout hlavou, že bychom něčí procesní práva měli omezovat jen z důvodu jeho (domnělého) rasového původu? Že si někdo nezaslouží být znalcem ve věci, protože má ten či onen „rasový původ“ (ať už to spojení znamená cokoli)? O to se pokusilo naposledy vládní nařízení č. 136/1939 Sb. ze dne 4. července 1939, o právním postavení židů ve veřejném životě, jehož část druhá upravovala „Vyloučení židů z advokacie, z úřadu notářského, z obhájcovství ve věcech trestních a z patentního zastupitelství“. Že se máme pohoršeně zadívat na toho, kdo „citlivě“ a „vztahovačně“ vnímá otázku šoa a antisemitismu? Klidně se přiznám, že jako demokraticky smýšlející Evropan narozený po druhé světové válce vnímám tyto otázky také dost „citlivě“ a „vztahovačně“, a připadalo by mi nenormální a nebezpečné, kdyby tomu bylo jinak. Jen tiše doufám, že mi kvůli tomu někdo nepřijde přeměřit, jestli nejsem „nedostatečný dlouholebec“ nebo něco podobného. Chápu, že advokát má na obranu svého klienta využít všechny nabízející se procesní prostředky, ale nemělo by být přehlédnuto, že předpona zní „vy“-užít, nikoli „zne“-užít. Budiž nám tato námitka podjatosti odstrašujícím příkladem toho, kam vede v Česku uplatňované přesvědčení, že advokát může v klientově zájmu využít opravdu vše, počínaje tvrzením neviny u klienta, o jehož vině ví (co je u nás normou, je například ve Spojeném království kázeňským přestupkem advokáta, jsem-li správně informován), a konče takovouto námitkou podjatosti, která snad musela být napsána – ať už přímo advokátem, nebo kýmkoli jiným - na klávesnici obsahující ještě klávesu dvojitého „S“.
Druhým z těch procesních nástrojů, jejichž využití jsem musel chvíli „rozdýchávat“, bylo trestní oznámení pro schvalování trestného činu, které nedávno podaly poslankyně Marta Semelová a Marie Nedvědová na sestru bratrů Mašínových, paní Zdenu Mašínovou. A za co? Za to, že si při přednášce Život a boj bratří Mašínů na Vysoké škole ekonomické dovolila schvalovat způsob, jakým její bratři spolu s Milanem Paumerem a dalšími bojovali v padesátých letech proti komunismu. Tento blog není určen k tomu, abychom zabředali do politicko-historické debaty na téma, zda mají být bratři Mašínové vyznamenáváni, či stíháni a zda formy jejich boje byly adekvátní, nebo ne, zda šlo o legitimní odpor, či ne. Ale je-li na ženu, která byla celoživotně pronásledována za to, že se nejprve její otec postavil proti nacistům a poté její bratři proti komunistům, podáno trestní oznámení za to, že na akademické půdě vyjádřila souhlas s těmito činy členů své rodiny, pokládám to za přinejmenším nevkusné. Ona sama to ovšem údajně nese s humorem, ostatně ve srovnání s tím, jaká trestní řízení proběhla za obou minulých totalitních režimů proti jejím rodičům a sourozencům, je toto trestní oznámení opravdu jen politickým plácnutím do vody.
Jak podání tohoto trestního oznámení, tak oné námitky podjatosti, je v zásadě umožněno právním řádem, a patrně nemůže být nijak právně postiženo (snad s výjimkou disciplinárního stíhání advokáta v případě oné námitky podjatosti, či za určitých okolností stíhání pro pomluvu v případě onoho trestního oznámení, pokud by obsahovala nepravdivá faktická tvrzení a bylo zveřejněno již jejími podatelkami). To jediné, co proti nim snad můžeme udělat my, kteří jsme jimi pohoršeni, je právě vyjádřit toto pohoršení. Dřív, než to, co nás dnes pohoršuje, začne být pokládáno za standardní nástroje obhajoby klienta ze strany advokáta či standardního politického boje proti svým nynějším či minulým oponentům ze strany standardních poslankyň standardní politické strany. A tak kladu v duchu obě ta podání vedle sebe a nemohu se zbavit pocitu, jako by obě byla velmi přeneseně inspirována heydrichiádou. Prvé z nich (krypto)nacismem a antisemitismem, který z něj dýchá; druhé tím, že označuje za zločin nejen ozbrojený odpor proti totalitnímu režimu, ale i schvalování tohoto odporu (vzpomínáte na povídku Vyšší princip?). Snad se autoři obou podání od sebe navzájem příliš neinspirují: pak by totiž na úctyhodnou paní Mašínovou mohl ještě podat trestní oznámení nějaký (neo)nacista za to, že schvaluje také protinacistický odboj svého otce, a členové KSČM by naopak mohli začít protestovat proti tomu, aby je soudili lidé, které pronásledoval komunistický režim, protože takoví soudci jsou k procesům padesátých let nebo třeba rozkulačování nepřiměřeně vnímaví a reagují na ně s nepřiměřenou vztahovačností...
A tak nezbývá než doufat, že autorům a zveřejňovatelům těchto dvou podání nedojde, že extrémní pravice a extrémní levice k sobě mají v mnoha ohledech stejně blízko, jako k sobě mají blízko hnědá a rudá barva, které je symbolizují. V jejich společném objetí by se naší demokracii, která jim oběma tak vadí, nedýchalo v novém roce právě volně...
Celý příspěvek
Vezmu-li to chronologicky, pak prvním titulem je „Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945“ od Aleny Míškové. Pražská německá univerzita a její právnická fakulta není instituce, která by byla dnes často připomínána. Pokud ano, tak maximálně v tom kontextu, že se tam před válkou zastavil Hans Kelsen a že pak tam byli ti nacisté. Různé přehledy dějin Univerzity Karlovy, které se její „německou částí“ zabývají, tak činí spíše přehledovitě a s ohledem na období Druhé světové války skoro vůbec ne.
V knize popsaných 30 životních osudů se jakémukoliv zobecnění brání: tedy asi s výjimkou toho, že se vždy jednalo či jedná o špičkové lidi v různých oborech. Fascinující je čtení o míře vůle a přitom nahodilosti v zahraničním působení emigrantů. Byť tedy většina z nich neodcházela do zahraničí takříkajíc „bez jména“, to, zda se někde a jak uchytí, bylo souborem nepředvídatelných nahodilostí a často i velkého štěstí. V tomto ohledu mě vždy fascinovaly kousavé poznámky „těch, co byli doma a trpěli“, jak si ten či onen „šel za lepším“ a vůbec neví, co je to žít v režimu a „muset to snášet“ apod.Rudé kořeny náhrad imateriální újmy u nás popisuje Radoslav Procházka pod vypovídajícím názvem Všetkým telám rovnako v knize Komunistické právo v Československu. Součástí hodnotových pilířů socialistického práva byly "hmotárstvo" (jako výraz materialismu) a "rovnostárstvo" (netřeba překládat), což se projevovalo právě i v oblasti odškodnění za imateriální újmu. Společnost, která kombinovala tyto dvě hodnoty, usilovala, aby "všetkým tým núdznym telám" nadělila přibližně stejně, přivykajíc jejich nositele, že chtít více nebo méně než jiní je asociální a že netělesné potřeby jsou v porovnání s těmi tělesnými méněcenné. Právní věda v socialistickém Československu argumentovala v šedesátých letech, že odškodňovat citovou újmu v penězích by bylo nemravné. Vyloučení psychické újmy z katalogu přípustných nároků znamenalo vyloučení jiných než fyzických důsledků z režimu právní ochrany.
V oblasti náhrad škod na zdraví vše vedlo k zásadnímu omezení možnosti zohlednit při náhradě bolestného subjektivní útrapy poškozeného, k absenci úpravy psychické újmy jako samostatného titulu pro vznik odpovědnosti a k relativně striktní vázanosti soudu podzákonnými mantinely (tabulkami) směřujícími k paušalizaci imateriální újmy. V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě.
Parlamentní paušál za smrt a smrtící komparace
Část těchto paradigmat, v nichž byli osobnostně a profesně (z)formováni, bohužel u některých právníků přetrvává dodnes, novodobě posílena uzákoněním jednorázových náhrad dle § 444 odst. 3 obč. zák. Myšlenka paušalizovat tyto otázky do mezigeneračního střetu v justici by však byla příliš zjednodušující. Kupříkladu ctihodný kolega Miloš Holeček, bývalý předseda Ústavního soudu, který ochranu osobnosti již delší čas v prvním stupni na Krajském soudu v Brně soudí, je autorem jednoho z nejvyšších českých satisfakčních rozsudků (1,5 milionu za smrt člověka pro dva pozůstalé). Jde spíše o střet mezi dvěma způsoby uvažování: pozitivisticko-rovnostářským ("pojišťovny prosadily do zákona smrt za 240 tisíc, my s tím nic neuděláme a budeme naopak s limitujícím zákonným paušálem poměřovat i jiné případy – méně závažných - zásahů do osobnosti člověka") a humanistickým ("to je přece absurdní, výše paušálu je směšná, každý případ je třeba posuzovat individuálně a komparovat s nedůstojným paušálem za smrt v jiných případech obecně nejde vůbec").
Humanistický přístup přitom zdaleka nedosahuje až do oblačných výšin iusnaturalismu, kam v minulosti zamířilo Německo. V kauze princezny Soraya (BVerfGE 34, 269-293) byla konstatována existence "práva na víc" v podobě "přírůstku na právu" majícího své prameny v ústavněkonformním právním řádu. Byla tak akceptována náhrada nemajetkové újmy v penězích, ačkoli občanský zákoník její přiznání v daném případě neumožňoval s tím, že soudcovské rozhodnutí má vyplňovat mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a "podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti".
U nás samozřejmě příslušnou zákonnou normu pro přiznání dalších náhrad při úmrtí nad rámec § 444 odst. 3 obč. zák. v občanském zákoníku jednoduše nalezneme, a to prostým nahlédnutím do § 13 odst. 2 obč. zák. O žádný "přírůstek na právu" dovozovaný z říše práva přirozeného neběží.
Přestože se v české společnosti tradičnímu socialistickému rovnostářství stále velmi daří, neměl by být rovnostářský přístup k satisfakcím uznán v soudní praxi za správný. To napovídá i v minulém dílu zmíněný nález Pl. ÚS 16/04 (vydaný hned po roce účinnosti nešťastného § 444 odst. 3 obč. zák.), umožňující při usmrcení osoby blízké přiznat cestou ochrany osobnosti další satisfakce nad rámec jednorázových a kritizovaných náhrad, které jsou natolik paušální, že nemohou být vyčerpávající. V justiční praxi existují minimálně tři pravomocná soudní rozhodnutí, v nichž došlo k navýšení náhrad za smrt (u Krajského soudu v Brně na částky 400 tisíc až jeden milion korun pro jednotlivé pozůstalé). Život je hodnotou, která by měla požívat nejvyšší ochrany, čemuž částky dle § 444 odst. 3 obč. zák. příliš neodpovídají a jsou tedy nedostatečné. Dost na tom, že pokusí-li se pozůstalí vyžalovat důstojné satisfakce, jsou zpravidla nuceni absolvovat hned dvojí ubíjející soudní řízení: o jednorázové náhrady dle § 444 odst. 3 obč. zák. (v prvním stupni před soudem okresním) a o satisfakce dle § 13 obč. zák. (prvostupňově před soudem krajským). I to je jedním z důvodů, proč je u nás dosud naprosté minimum případů relativně důstojných odškodnění za smrt, resp. za takto intenzivní a nevratný zásah do práva na rodinný život.
Nejsou-li pak jednorázové náhrady za smrt vyčerpávající a dostatečné, nemohou sloužit ani jako mechanická pomůcka pro komparace v situacích jiných. Rovněž ústavní princip proporcionality náhrad stojí nad zákonem a nemůže být v důsledku lobbingu pojišťoven parlamentním paušálem za smrt popřen a vyloučen. Obdobné "smrtící komparace" či "limity smrtí", které občas spolehlivě zahubí šanci na důstojné zadostiučinění v případech s úmrtím vůbec nesouvisejících, kritizuje ostatně také Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku (I. díl, s 183-184), byť bohužel nikoli například Nejvyšší soud. Ten při zamítnutí dovolání proti vrchním soudem přiznaným 30 tisícům za zneužití podobizny známé dýdžejky k reklamním účelům ohledně odvolacím soudem provedené "smrtící komparace" uvedl (30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008), že "s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc."
Eticky ospravedlnitelnou výjimkou z nevhodnosti takových komparací mohou být případy "krkavčích matek" domáhajících se satisfakcí za neoprávněné zásahy do soukromí v důsledku non lege artis interrupcí či sterilizací (wrongful birth a wrongful conception žaloby). U těch by skutečně mohlo být nemravné, kdyby soudy přiznávané částky přesahovaly "paušální hodnotu života". Přestože v těchto případech jde o zásadní ovlivnění právním řádem chráněného soukromého života žen v rozporu s jejich garantovanou svobodnou volbou, nebývají u nich z tohoto důvodu (dosud nepravomocně) přiznávané náhrady nijak vysoké a žalobami uplatňované statisícové částky jsou výrazně kráceny (chyby lékařů při zákroku i bezprostřední kontrole 80 tisíc, absence informovaného souhlasu při jinak bezchybném zákroku 30 tisíc).
Finální odškodnění může být i při existenci paušálních náhrad, které se neosvědčily a de lege ferenda snad jednoho krásného dne budou zrušeny, důstojné a přiměřené v pravém slova smyslu. Zájem původců neoprávněných zásahů a pojišťoven by obecně neměl převládat nad zájmy osob dotčených neoprávněným zásahem do osobnostních (a tedy i základních lidských) práv. Satisfakce, jak už její název sám napovídá, by měla být prostředkem k dosažení spravedlivého zadostiučinění a nikoli výsměchem poškozenému či (obecně) toliko symbolem ("půl penny"). Měla by naopak v důvodných případech působit i jako prostředek speciální a generální prevence. Inspirací by nám po zohlednění relací mohlo být sousední Rakousko, kde se prý už smrt odškodňuje v přepočtu 5 miliony (byl bych případně místním komentátorům vděčný za bližší informace).
Život za dvě a půl facky
Na závěr druhé dílu k zamyšlení o "paušální hodnotě života" a "smrtících komparacích" ještě úvaha Iva Šmoldase (u neprávníka omluvme neznalost nálezu Pl. ÚS 16/04, dožene to v jiných směrech):
"Zatímco myslitelé shodně soudí, že hodnota lidského života je nevyčíslitelná, zákonodárci, jimž není zatěžko vyčíslit cokoliv, dospěli už před dávnou dobou k názoru, že nikdo z nás nestojí za víc než za 240 tisíc korun českých. Takové je totiž nejvyšší odškodné, jaké může soud přiřknout pozůstalým po člověku, který sešel ze světa cizím přičiněním. Jak se takové částky zákonodárci dobrali, ví snad jenom pán Bůh, ale už pouhý fakt, že vůbec k nějaké, veskrze konkrétní sumě dospěli, mi přináší značnou úlevu, neboť mě to rázem zprošťuje nepříjemné povinnosti zpytovat svědomí a tázat se sám sebe, zda-li žiju život dostatečně hodnotný. Odpověď je totiž dávno známa. A já už proto nikdy nebudu říkat, že můj život nestojí za nic. To bych také mohl být obviněn ze lži, jelikož podle zákona zjevně za něco stojí. Třeba za 12 průměrných platů. Za jednu lehkou ojetinu nižší střední třídy. A nebo za dvě a půl facky uštědřené Davidu Rathovi, a to už je hodnota téměř nevyčíslitelná."
Celý příspěvek
Minulý týden vyšla kniha „Komunistické právo v Československu – Kapitoly z dějin bezpráví“. Vydavatelem je Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity a editory nejmenovaní (kádrově neprověření!) jedinci z Jiného práva. Kniha má přes 1000 stran a omyvatelný obal (což je s ohledem na její obsah důležité).