Letí to. Rok se s rokem sešel, pár vln pandemie přešlo, a ač se to nezdá, už je zase čas na nový blogpost. Nevkusně šokující (či šokovaně nevkusný) nadpis dává tušit, že to bude to pravé.
Celý příspěvek
Když vyšel 21. ledna v HN žebříček právnických fakult, rozběhla se v týmu Jiného práva emailová přestřelka, z níž vyplynula vůle se tématem dále zabývat. S Lukášem Hoderem jsme se úkolu ujali a ve snaze získat co nejvíce podkladů pro empirickou analýzu žebříčku jsem nakonec absolvoval i dlouhý rozhovor s paní redaktorkou Keményovou. Jak prozradím níže (pozor cliffhanger!), tato diskuze naneštěstí realizaci původního záměru potopila. Mezitím rovněž učinil první výkop s příspěvkem Jakub Drápal. S jeho závěrečným zhodnocením souhlasím a částečně se budeme i překrývat v obsahu, můj text se pokusím pojmout obecněji. Dobrý žebříček musí plnit svůj účel, přinášet relevantní data a poskytnout dostatek informací o způsobu výpočtu. Dále doložím, proč po mém soudu žebříček z HN selhává ve všech třech ohledech, na závěr zkusím zapojit i své konstruktivnější já.
V posledním týdnu se objevily dva žebříčky právnických fakult. Jeden z dílny Hospodářských novin a druhý na webech Právní prostor a Legal Jobs. První si klade otázku, která právnická fakulta je lepší, druhý se zaobírá platy absolventů, respektive studentů práv. Neodvážím se kritizovat jejich kompletní zpracování, ale poukáži na jejich několik nedostatků, kvůli kterým by člověk měl být ostražitý při jejich využívání.
Celý příspěvek
Setkali jste se v uplynulém roce s rozsudkem některého českého soudu, případně Soudního dvora, jehož význam a kvalita odůvodnění podle Vašeho názoru převyšuje běžnou justiční produkci? Chtěli byste jeho autora (autory) ocenit? Máte příležitost.
Jednou z cen udělovaných v rámci konference Karlovarské právnické dny je totiž i cena Pocta judikátu. Tato cena se uděluje: "Za nejlepší pravomocné rozhodnutí vydané soudem v České, nebo soudy Evropského společenství v oblasti správního, trestního, občanského nebo obchodního práva.
Jako jediné kritérium pro udělení ceny se stanoví, že rozhodnutí bude svým právním hodnocením, syntetizovaným v právní větě, tvůrčím přínosem pro výklad právní normy a její aplikaci na konkrétní právní otázku, opírá se, resp. je v souladu s fundamentálními právními principy morálky a spravedlnost a přispívá k řešení nebo překlenování nejasností a kolizí v právních předpisech. Představuje co nejlépe zdůvodněné nalezení právního pravidla, které je skutkové podstatě problému bližší než existující právní předpis. Předpokládá se, že takové rozhodnutí je bez formálně-právních vad."
Návrhy na zdařilé soudní počiny posílejte na kjt@kjt.cz, a to do 23. 5. (včetně). Vítězný judikát bude vyhlášen na slavnostním večeru v rámci XXII. ročníku Karlovarských právnických dnů. Další podrobnosti k této ceně naleznete zde.
Celý příspěvek
Milovníkům ústavního práva připravuje současný prezident mnohá (ne vždy příjemná) překvapení, zároveň je ale nutí k zamyšlení nad někdy nečekanými výklady Ústavy. Vedle aktuálních náznaků, podle kterých Miloš Zeman může spolurozhodovat o složení vlády, byla veřejností nedávno poměrně kriticky přijata i skutečnost, že prezident delegoval agendu milostí na Ministerstvo spravedlnosti.
V reakci na tento krok se začalo ozývat, že nechat vyřizování žádostí o milost ministerstvu je protiústavní, nebo minimálně v rozporu s ústavními zvyklostmi (viz zde, nebo zde). Takové hlasy už pomalu začínají po prezidentových rozhodnutích tvořit určitý folklór. Mám ale obavy, že označovat každý krok, který se nám nelíbí, za protiústavní/porušující zvyklosti, je nakonec podobným ohýbáním Ústavy, jaké bývá vyčítáno prezidentovi. Ústava se podobným přístupem může vyprázdnit – a u ústavních zvyklostí hrozí nebezpečí, že po jistém opotřebování by se z nich mohl stát téměř „idiotský pojem“.
Z pohledu ústavněprávního se přitom přenesení rozhodování o milostech na ministerstvo nejeví jako zvláště problematické. Prezident vydal 29. listopadu 2013 na základě § 366 odst. 2 trestního řádu (který to výslovně umožňuje) rozhodnutí následujícího znění:
I.
Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc
1. provádět řízení o žádostech o milost
2. zamítat žádosti o milost s výjimkou žádostí osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 4 trestního řádu.
II.
Ruším rozhodnutí prezidenta republiky č. 254 ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti.
III.
Vyřízení žádostí o milost podaných přede dnem 8. března 2013 se řídí dosavadním rozhodnutím.
Rozhodování o milostech zůstává uvnitř výkonné moci a účel kontroly nad individuálními nespravedlnostmi vyvolanými rozhodováním soudní mocí na základě obecných zákonů tak zůstává zachován. To platí v zásadě i v případě, že by – jak prezident slíbil – zůstalo udělení milosti pouhou potencialitou. Samo případné udělení milosti v souladu s čl. 62 písm. g), resp. s čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy zůstává v rukou prezidenta.
V období mezi lety 1994 a 2003 byla obdobná praxe všeobecně akceptována, když se řídila rozhodnutím prezidenta republiky o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti ze dne 1. února 1994, č. 33/1994 Sb., jehož znění bylo obdobné, byť prezidentovi zachovávalo k vyřízení mnohem širší okruh případů:
I. Přenáším na ministra spravedlnosti svou pravomoc
1. provádět řízení o žádostech o milost
2. zamítat bezdůvodné žádosti o milost
a) s výjimkou žádostí
- pachatelů trestných činů podle části druhé, hlavy I. a X. trestního zákona a dále trestných činů vojenských, u kterých dolní hranice trestní sazby činí nejméně 5 let
- pachatelů, kterým byl pravomocně uložen trest odnětí svobody na doživotí
- osob odsouzených za trestné činy, kterých se dopustily ve věku mladistvých
- žen starších 55 let a mužů starších 60 let
- žen nebo osamělých mužů pečujících o dítě mladší 15 let
- osob trpících závažnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou bezprostředně ohrožující život, pokud nebudou soudem shledány podmínky pro užití ustanovení § 327 odst. 2 trestního řádu,
b) s výjimkou dalších žádostí o milost, u nichž si v jednotlivých případech rozhodnutí vyhradím. K tomuto účelu si vyhrazuji právo být informován o žádostech o milost podaných přímo ministru spravedlnosti.
II. Ruším rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 6. února 1993 o přenesení pravomoci provádět řízení o žádostech o milost na generálního prokurátora, ministra spravedlnosti a ministra obrany.
V 90. letech uvedené rozhodnutí prezidenta nepřímo aproboval i Ústavní soud, který opakovaně odmítal ústavní stížnosti směřující proti zamítnutí žádosti o milost ministrem spravedlnosti a případně i proti samotnému rozhodnutí č. 33/1994 Sb. a § 366 odst. 2 trestního řádu (viz např. I. ÚS 458/99, či III. ÚS 327/99, či II. ÚS 137/2000). Z hlediska žadatelů o milost ÚS nevidí ve vyřizování žádostí ministerstvem zásah do žádného z ústavně zaručených práv. K přezkumu rozhodnutí o žádosti o milost pak podle své judikatury nemá kompetenci. V posledním jmenovanému judikátu ÚS uvedl: „Žádost o milost proto nelze hodnotit jako procesní prostředek, který zákon poskytuje k ochraně základního práva nebo svobody. Udělování milosti podle čl. 62 písm. g) Ústavy je prerogativou, výsadním právem prezidenta republiky. Z ústavního hlediska nejde o subjektivní veřejné právo fyzické osoby. Proto nelze dovodit ani příslušnost Ústavního soudu k projednání takového podání“. V tom, že ministerstvo provádí „zamítnutí“ žádosti – která není formálním procesním prostředkem – tak Ústavní soud nevidí problém.
Za zmínku stojí také skutečnost, že ani v jiných světových zemích není vyřizování žádostí o milost ministerstvy ničím výjimečným. Zejména pro země Commonwealthu je typické, že milosti sice uděluje hlava státu (Královna, resp. generální guvernér), činí tak ovšem jedině na doporučení některého z ministrů. To platí pro Spojené království, Kanadu, Austrálii i Nový Zéland. V Německu či Itálii pro změnu udělování milostí spadá mezi kontrasignované pravomoci. V mnohých z těchto zemí je přitom udělení milosti něčím naprosto výjimečným. Prezidentovo pojetí milostí tak ani z komparativního hlediska nijak nevybočuje.
Popravdě ten, kdo píše žádost o milost, by jí pochopitelně raději adresoval panu prezidentovi – nejlépe moudrému tatíčku Masarykovi – než ministerským úředníkům. Nicméně tatíčkem Masarykem Česká republika aktuálně nedisponuje a rozhodování o milostech v úzkém kruhu prezidentových spolupracovníků bylo v posledních letech spíše zdiskreditováno. I pokud bychom osobně preferovali prezidenta, který se věnuje udělování milostí či jmenování profesorů spíše než každodenní politice, můžeme zachovat jistou opatrnost při hodnocení ústavnosti jeho jednotlivých kroků.
Jan Chmel
Celý příspěvek
Denním tiskem proběhla zpráva, že prezident republiky nejmenuje ministrem toho, kdo nepředloží lustrační osvědčení. Tato otázka byl zmíněna v mediasféře od voleb již několikrát a není od věci se zamyslet nad tím do jaké míry je takový požadavek oprávněný z hlediska platného práva a do jaké míry má smysl i z hlediska původního účelu zákona, popřípadě zda obstojí ve světle ústavnosti. Podotýkám, že tyto úvahy by měly být vedeny, pokud možno, bez vztahu ke konkrétním osobám. Jakkoliv je otázka lustrací nepochybně otázkou právní (a současně politickou), tak v případě ústavních činitelů se stává otázkou nepochybně ústavněprávní.
Media traktují, že běžná praxe jmenování členů vlády je doprovázena tím, že uchazeč přiloží k návrhu předsedy vlády (prostřednictvím úřadu vlády) osvědčení a čestné prohlášení, které dokládá jiné skutečnosti nepokryté lustračním osvědčením a vyžadované lustračním zákonem. Dokud je tento postup bez výhrady akceptován všemi aktéry, neexistuje způsob jak testovat jeho zákonnost či ústavnost. Dlužno dodat, že před samotným přijetím lustračního zákona (zákon č. 451/1991 Sb.) probíhaly tzv. divoké lustrace na mnoha úrovních a dotkly se i ministerských funkcí. V době před přijetím lustračního zákona bylo poměrně obtížné otázku spolupráce s StB uchopit právně a řešení problému mělo zpravidla podobu publikování informací z různých zdrojů, jejich komentování různými politiky a aktéry veřejného života, přičemž vše bylo doprovázeno potřebnou dávkou hysterie typu „něco se musí dělat!“.
Divoké lustrace se dotkly konkrétně Richarda Sachera ve funkci ministra vnitra (bez důsledků, protože mandát skončil v důsledku skončení volebního období) a dále Bedřicha Moldana, jenž byl kvůli později vyvrácenému podezření nespravedlivě a bezdůvodně odvolán. Po přijetí lustračního zákona se pak tento problém týkal, pouze v mediální rovině, ministra Fencla, jenž čelil podobnému podezření, přičemž se tak stalo bez důsledků. Z veřejně dostupných podkladů mi není známo, že by nějaká osoba, o které se uvažovalo jako o ministrovi v rovině hypotetické, byla z těchto úvah politicky vyloučena právě pro povědomí o jejím lustračním záznamu. Od kdy existuje praxe dokládat skrze úřad vlády lustrační osvědčení mi není známo.
Výkon funkce ministra, podmínky pro jeho jmenování, proceduru jmenování a odvolání stanoví Ústava. Zde je třeba zdůraznit, že Ústava zná v podstatě dva normativní režimy ustavování do ústavních funkcí. Zatímco první z nich vychází z předpokladu, že Ústava (potažmo ústavní pořádek) je kompletním předpisem pro definici předpokladů výkonů funkce, které zřizuje primárně ústavní pořádek. Druhou možností je výslovná delegace definice některých předpokladů na zákonodárce. Zatímco první způsob v Ústavě dominuje, tak druhý se výslovně promítá pouze do jmenování soudců. Ústava definuje ve svém čl. 93 odst. 2 základní předpoklad pro výkon funkce soudce, přičemž v závěru odstavce stanoví, že další předpoklady a postup stanoví zákon. Tímto způsobem v podstatě dává ústavodárce nepochybně legitimní prostor, aby zákonodárce stanovil podmínky další, přičemž stanovení dalších podmínek má vždy nepochybně funkci zpřísnění přístupu k funkci. V případě některých funkcí, které nejsou dominantně považovány za ústavní, jako třeba pro případ státních zástupců, Ústava mlčí, byť existenci jejich soustavy stanoví. V těchto případech je pak nepochybné, že zákonodárce má pro případ úplného mlčení ústavodárce právo podmínky stanovit.
V případě, že ústavní pořádek nedeleguje na zákonodárce stanovení dalších podmínek, jež zužují kriteria, je pak otázkou, zda tak může stanovit zákonodárce z plezíru, popřípadě ze závažných důvodů. Jestliže ústavodárce pro výkon funkce ministra nestanovil téměř žádné podmínky, tak tím nejspíš chtěl založit takový právní stav, kdy jmenování ministrem podléhá soudu po všech stránkách politickému a nikoliv právnímu. V takovém případě pak může zákon stanovit podrobnosti procedury, ale nikoliv věcné podmínky pro výkon funkce. Je samozřejmě možný i takový výklad Ústavy dle kterého je určitá věcná zákonná regulace zužující zcela bezbřehé podmínky ústavodárce možná. Vše je samozřejmě otázkou míry. Pokud by zákon stanovil, že ministr nesmí být zbaven svéprávnosti a musí být starší 18 let, aby za něj nemuseli důležitá rozhodnutí podepisovat rodiče (popřípadě opatrovník), tak by toto omezení asi moc polemik nevzbudilo.
Jako první sporná otázka se tedy jeví, zda zákon může zásadně omezit podmínky pro jmenování ministrem (popřípadě jiné ústavní funkce, u které ústavodárce nepověřil zákonodárce stanovením dalších předpokladů). Lze vést totiž úvahu, že absence zákonného zmocnění znamená a contrario jeho ústavodárcem předvídanou absenci v právu jako celku. Osobně se domnívám, že logice výkladu ústavního textu jako celku tomu tak skutečně je a že ústavodárce nedal zákonodárci možnost zásadně měnit podmínky přístupu k veřejným funkcím. Z těchto důvodů by se tak mělo dít pouze způsobem, jenž nevzbuzuje pochyby o legitimitě takového omezení a takové omezení by zásadně nemělo omezit politickou soutěž v rovině její ústavněprávně definice (čl. 5 Ústavy). Okolnost, která se osvědčuje lustračním osvědčením před intronizací do politických funkcí (nebo funkcí obsazovaných politicky), je totiž zpravidla známa a je obvykle součástí úvah toho, kdo do funkce obsazuje, zda tuto skutečnost vezme politicky v úvahu či nikoliv. Tento politický soud a z něj plynoucí odpovědnost jsou ovšem zcela odlišné od právního posouzení způsobilosti k výkonu funkce.
Obdobné závěry lze totiž vznášet i ve vztahu k poslancům či senátorům, u nichž je dnes právně a (politicky) nepochybné, že lustrační status nemá vliv na jejich pasivní volební právo a způsobilost vykonávat ústavní funkci. Jestliže politická anamnéza jednotlivých kandidátů je natolik pod drobnohledem veřejnosti, že je lid, jenž je volí, s to vzít tyto skutečnosti v úvahu, lze pak obtížně dovozovat, že u jiných výhradně politických funkcí by měla platit pravidla významně odlišná, zejména v případě těch funkcí, jejichž ustavení je odvozeno od podobných legitimačních zdrojů.
Zde podotýkám, že praxe spíše tíhne k požadování osvědčení u těchto funkcí. Vedle ministrů se vyžaduje osvědčení i u kandidátů na soudce ústavního soudu (tedy pokud se na ně výjimečně nevztahuje § 20 lustračního zákona). Zajímavé je, že žádný předpis nevyžaduje předložení lustračních náležitostí v případě volby prezidenta republiky a v praxi se tak při registraci kandidátních listin ani neděje. Není mi rovněž známo, že by osvědčení vyžadovala předsedkyně sněmovny po zvoleném kandidátu před složením slibu prezidenta republiky před Parlamentem (a tuto variantu lze s velkou pravděpodobností vyloučit).
Skutečnost, že zákonná úprava nemůže zásadně změnit přístup k veřejným funkcím, plyne podpůrně i z ust. čl. 21 odst. 4 Listiny, které garantuje rovnost v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím. Toto ustanovení nezná možnost zákonné limitace. Pro srovnání je třeba zdůraznit, že předchozí odst. 3 podobnou limitaci naopak zná. Existuje mnoho dalších podružných důvodů, které svědčí pro tytéž závěry. Ústava nezakazuje, aby člen vlády byl trestně stíhán, popřípadě aby byl ve výkonu trestu odnětí svobody, stejně jako podobné překážky nestanoví u mnoha jiných veřejných funkcí.
Všechny případné praktické komplikace v tomto směru je možné řešit právě politicky (odvoláním člena vlády) není zapotřebí vytvářet právní překážky tam, kde případnou otázku zhodnotí síť politických vztahů. Příměr s ministrem ve vězení je možná tvrdý (nikoliv ovšem zcela vzdálený realitě), ale příměr s čistotou trestního rejstříku, jenž je požadován na mnoha pozicích, ale pro případ členství ve vládě nikoliv, obstojí. Politik, jenž byl v minulosti trestně stíhán, může vykonávat jakoukoliv funkci ve vládě, zejména pokud je trest zahlazen. Jestliže je na ryze politickém posouzení, zda chce mít předseda vlády ve vládě bývalého zločince, tak proč není možné tento princip unést u bývalého tajného spolupracovníka?
Z těchto důvodů se tedy kloním k tomu, že zákonné omezení přístupu k ministerské funkci není v souladu s ústavním pořádkem. Navzdory tomu, že to tak může být, je třeba se vyrovnat s otázkou, jak s tímto omezením naložit, pokud ze zákona skutečně plyne. Dokud zákon stanoví nepochybně určitý předpoklad, je třeba jej respektovat, dokud není z právního řádu odstraněn řádnou cestou, tedy zrušen samotným zákonodárcem, v krajním případě ústavním soudem. O procesní stránce a souvislostech ovšem budu psát až v závěru tohoto textu.
Otázka, zda existuje případný rozpor lustračního předpisu s ústavním pořádkem, je totiž závislá na vyřešení otázky, zda podle lustračního zákona se jeho podmínky vztahují na členy vlády či nikoliv. Příslušná norma lustračního zákona (§ 1 odst. 1 písm. a)), která přichází při stanovení působnosti v úvahu, totiž zní takto (očištěná od federálních reziduálních parametrů): Tento zákon stanoví některé další předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním v orgánech státních správy České republiky. Funkce člena vlády, včetně jejího předsedy, vzniká nepochybně jmenováním. Jako sporná otázka se jeví tedy pouze ta otázka, zda je funkcí v orgánu státní správy České republiky. Při úvahách nad výkladem zákona není možné odhlédnout od důvodové zprávy, která vede úvahy pouze o struktuře úředníků státní správy; z důvodové zprávy neplyne sebemenší ambice regulovat přístup k politickým nebo ústavním funkcím s výjimkou soudců.
Vláda sama o sobě není orgánem státní správy. Plyne to nepochybně ze dvou skutečností: a) formálně vzato není tak zákonem definovaná, jak plyne z textu tzv. kompetenčního zákona (č. 2/1969 Sb.); b) nemá žádnou pravomoc vydávat správní rozhodnutí nebo podobné akty veřejné správy. Jako celek je vláda kolegiální (povahou politický) orgán, jenž je na vrcholu výkonné moci, má některé normativní pravomoci, některé ústavní pravomoci, ale nevykonává státní správu. Samotné členství ve vládě samo o sobě tak tedy není funkcí v orgánu státní správy (orgánem státní správy je nepochybně úřad vlády, ale v jeho čele není člen vlády ani vláda jako celek). Pro samotné členství ve vládě je tedy lustrační status nerozhodný, a to v zásadě bez ohledu na ústavněprávní kontext této podmínky, protože zákonodárce si nekladl ambici členy vlády samy o sobě do skupiny regulovaných funkcí zahrnout. Člen vlády je členem politického orgánu a nikoliv členem orgánu státní správy.
Vedle toho, že člen vlády je členem vlády, může být taktéž ministrem jednoho z ministerstev, která jsou uvedena v § 1 zákona č. 2/1969 Sb., kterážto jsou dle zákona ústřední orgány státní správy, v jejichž čele je člen vlády. V jejich případě je pak otázka, zda se na výkon funkce ministra na „kamenném ministerstvu“ vztahuje lustrační zákon, složitější. Nicméně ve vztahu k předsedovi vlády, k místopředsedům vlády a k ministrům bez portfeje mám za nepochybné, že se na ně lustrační zákon nevztahuje, pokud nevykonávají současně funkci ministra jednoho z „kamenných“ ministerstev. Tyto osoby totiž nevykonávají funkci v orgánu státní správy. Už tato možná dualita kritérií je z ústavněprávního hlediska sama o sobě dost zvláštní.
Ve vztahu k ministrům kamenných ministerstev, kteří současně s členstvím ve vládě vykonávají funkci osoby stojící v čele ústředního orgánu státní správy, je pak výklad, že tyto osoby vykonávají funkci v orgánu státní správy spíše pravděpodobný, ale nikoliv jediný možný. Je samozřejmě možné vycházet z toho, že člen vlády je primárně nositelem a vykonavatele funkce člena vlády, přičemž přidělení konkrétního ministerstva mu pak virilně zakládá právo je řídit, aniž by se stával jeho součástí. Některé správní rozsudky se vzpírají tomu, aby považovaly ministra za správní orgán (např. NSS 1 Afs 47/2005-49: „Ministr financí však není správním orgánem ve smyslu vymezení pojmu správního orgánu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tím je pouze Ministerstvo financí, které je správním úřadem zřízeným zákonem a vybaveným zákonem stanovenou působností. Ministr financí je "jen“ osobou stojící v čele ministerstva, jíž je v rámci funkčního uspořádání tohoto správního orgánu zákonem svěřeno rozhodovat o opravném prostředku – odvolání. Žalovaným tak ve smyslu § 69 s. ř. s. je Ministerstvo financí, přičemž žaloba musí v takovém případě směřovat proti rozhodnutí ministra financí, jímž bylo o odvolání rozhodnuto.“.
V případě výkladu, který se pohybuje na hraně dvou obdobně pravděpodobných možností, je pro případ mezi volbou, která přístup k ústavní funkci zužuje, a volbou, která nikoliv, třeba spíše volit tu druhou, pokud nejsou zvlášť závažné důvody pro tu prvou, které by měly oporu v jiných zájmech daných ústavním pořádkem (nikoliv pouze zákonem). Přiznám se, že tyto zvlášť závažné důvody nevidím, a proto se kloním spíše k takovému výkladu práva, dle kterého v případě ministra je jeho funkce především politická, kdežto správní rozměr je odvozený a ve vztahu k ministerstvu virilní a nezakládá tak kvalitu funkce, jež by bylo možno označit za funkci v orgánu státní správy. Pro případ, že by tomu tak bylo, tak setrvávám na ústavněprávních pochybách tohoto omezení.
Klíčové je, jaké názory budou mít na tuto problematiku dva ústavní činitelé, protože ti svými postupy mohou teprve dát odpovědi na konkrétní otázky. Dosavadní praxe „přikládání“ osvědčení k podkladům se sice jeví jako hezká, ale sama o sobě pramenem práva není. Pokud nebude jmenována žádná osoba, která by nehodlala předložit negativní lustrační osvědčení, tak tato otázka nebude testována. Pro případ předsedy vlády leží jakákoliv úvaha, zda jmenovat či nikoliv, pouze na prezidentu republiky. V tomto případě není možné postulovat právní spor s výjimkou povinnosti jmenovat předsedu vlády na návrh předsedy sněmovny. Prezident republiky není v obvyklých případech vázán žádným návrhem a pokud vezme v úvahu lustrační status kohokoliv jako politický důvod proč jmenovat nebo nejmenovat, nepodlého to právnímu soudu (s výjimkou tzv. 3. kola ustavení vlády). Jedná se pouze o politickou úvahu.
Jiná bude situace, pokud již bude jmenován předseda vlády. Ten může mít na věc jiný názor než prezident. Není možná varianta, aby se jmenování domáhal někdo proti vůli předsedy vlády. Jeho odmítnutí má ryze politický rozměr a nepodléhá právnímu soudu. Jediná možnost, která skýtá prostor pro soudní řešení sporu, je návrh předsedy vlády, kterému nebude chtít prezident s ohledem na zákon vyhovět. K takovému střetu by mělo dojít pouze tehdy, pokud by se předseda vlády domníval, že se zákon na členy vlády (některé nebo všechny) vůbec nevztahuje. Bude pak naopak celkem legitimní, pokud si prezident vyloží zákon opačně a odmítne ministra jmenovat pro zákonnou překážku. Taková situace je ovšem prostorem pro kompetenční spor par excellence a Ústavní soud bude muset rozhodnout o tom, kdo má pravdu a bude muset vyložit zákon tak, aby bylo zjevné, jestli pozitivní lustrační status zakládá nebo nezakládá překážku pro jmenování členem vlády, popřípadě pouze překážku pro jmenování ministrem v čele kamenného ministerstva. Ústavní soud může samozřejmě dojít k závěru, že zákon překážku zakládá, ale že to může být v rozporu s ústavním pořádkem, a poté si v samostatném řízení po přerušení kmenového řízení o kompetenčním sporu posoudí otázku ústavnosti části lustračního zákona.
Zde je třeba zdůraznit, že aby k naplnění tohoto procedurálního vyjasnění možností došlo, je politicky nezbytné, aby se zcela opustila dříve užívaná praxe, že prezident jmenuje předsedu vlády současně s jinými členy. Aspirant na předsedu by si měl vymoci, že nejprve získá formální jmenování předsedou vlády a teprve poté (po politických jednáních) předloží návrh na jmenování ministrů. Pokud by prezident trval na jmenování v jedné ceremonii, tak by faktické možnosti předsedy vlády zahájit kompetenční spor byly významně zúženy, protože by v procesu vyjednávání předseda vlády nedisponoval závazným návrhem. Vzhledem k tomu, že jediný předseda vlády, kterého současný prezident zatím jmenoval, byl jmenován s předstihem, tak lze spíše očekávat ústavněkonformní postup založený na dvoufázovosti procesu ustavení vlády. Pokud by prezident republiky na svou zatím jedinou zvyklost zaujal kritický názor a hodlal by celou vládu jmenovat s předsedou dohromady, ale aspirant na předsedu by to odmítal, tak by si jmenování předsedy vlády musela vymoci sněmovna kompetenčním sporem, což by vedlo asi ke jmenování někoho jiného než původního aspiranta.
Případný kompetenční spor (ať už jakýkoliv) by taktéž nepochybně odstranil některé nejasnosti ohledně vázanosti prezidenta republiky návrhem předsedy vlády a do vztahů obou složek výkonné moci (případně i sněmovny) by nepochybně vnesl dlouho postrádané světlo.
Pokud by se předseda vlády domníval, že zákonná překážka je dána, ale že je v rozporu s ústavním pořádkem, tak by neměl jít cestou kompetenčního sporu, protože by se měl cítit být vázán zákonem, byť jej považuje za protiústavní. V takovém případě by se jmenováním příslušné osoby měl posečkat a na půdě lustračně čistě jmenované vlády projednat a prosadit návrh na zrušení příslušného ustanovení Ústavnímu soudu, popřípadě téhož dosáhnout cestou změny zákona skrze politickou většinu v parlamentu. Tytéž možnosti k podání návrhu Ústavnímu soudu pak má sám prezident republiky a dále menšina poslanců (40) či senátorů (17). Jinými slovy, procedurálních možností jak testovat ústavnost lustrací v dnešní době ve vztahu ke konkrétní situaci, ale i abstraktně, je mnoho.
Legitimita lustračního omezení sama o sobě, a to 24 roky po „vítězném Listopadu“, sama o sobě je pak tématem na samostatnou diskusi, která by taktéž mohla zaznít.
Celý příspěvek
V sobotní nejlepší české právnické drbně (oprava: Noční hlídka Tomáše Němečka v Lidových novinách) jsem se se zájmem dočetl, že ve Strakově akademii se skrývá Koen Lenaerts. Tedy abych byl přesný: v odpověď na otázku redaktora ohledně své nominace vládou na post soudce Tribunálu EU a svůj relativně nízký věk Petr Mlsna mimo jiné uvedl, že „(...) když se podíváte na složení Tribunálu, třetina jsou bývalí soudci, třetina akademici, třetina vysocí státní úředníci. Předhazuje někdo místopředsedovi Soudního dvora Koenu Lenaertsovi, že nastoupil v 35 letech z univerzity? Nebo soudcům Nejvyššího správního soudu?“
Po přečtení těchto řádek jsem chvilku hledal pod stolem svoji čelist, která mi tam někam spadla. Jistě, souhlasím se závěrem Tomáše Němečka v citovaném sloupku, že shoda je to více než nápadná: před jmenováním na Tribunál při jeho stvoření v roce 1989 totiž i Koen Lenaerts získal doktorát v Lovani, dva magistry z Harvardu, byl jmenován profesorem evropského práva na Univerzitě v Lovani, učil jako hostující profesor na College of Europe, Harvardu, atd., byl asistentem soudce Soudního dvora a praktikujícím advokátem v Bruselu. Kromě toho byl i on plynulý ve francouzštině a angličtině, s perfektní znalostí práva ES, publikoval po celém světě a tak trochu ho lidé v oboru znali.
Všichni okolo toho chodí diplomaticky jako okolo příslovečné horké kaše. Tak já do ní zase jednou veřejně šlápnu: způsob, jakým vláda minulý týden navrhla Petra Mlsnu na soudce Tribunálu EU, je zvěrstvo, které ji dle mého skromného názoru Výbor podle čl. 255 SFEU omlátí o hlavu.
Co Výbor dělá a k čemu je jsem před třemi lety krátce popsal zde. V mezidobí se Výbor snažil čelit kritice ohledně nedostatku informací o svém rozhodování tím, že vydal souhrnou zprávu o své činnosti, která je přístupná zde. Zkusme si zahrát takovou malou simulační hru. Podívejme se na celou kauzu jako Výbor podle čl. 255 SFEU, až bude (patrně) příští měsíc rozhodovat o kandidátu navrženým Českou republikou. Abychom navodili zdání skutečné simulace, můžeme si dokonce vybrat charakter, který chce kdo hrát: složení výboru je k dispozici zde. Počítačové fantasy fajnšmekry bohužel zklamu: na výběr není ani zlotřilý elf, ani nerudný trpaslík, ani dáma přioděná v hodně malých zbytcích jemně vydělané kůže. Na druhou stranu můžete hrát za takové evropské justiční špičky jako je předseda francouzské Státní rady, člen anglického Nejvyššího soudu, předseda dánského Nejvyššího soudu, předseda maďarského Ústavního soudu aj.
Podle jakých kritérií budete českou kandidaturu posuzovat? Smlouvy samotné mnoho neříkají, ale ve výše zmíněné souhrnné zprávě jste kritéria již dříve načrtli. Nicméně předtím, než se dostanete k osobě samotného kandidáta (říkejme tomu třeba věcný přezkum), tak vás zajímá proces výběru, který v rámci členského státu proběhl. Výbor se vlády táže, jakým způsobem byl kandidát na vnitrostátní úrovni vybrán, zda byl výběr transparentní, objektivní, zda se na výběru podílela representativní výběrová komise apod. Nezávidím úředníkovi, který bude vládou pověřen, aby Výboru vysvětlil objektivnost a férovost procesu výběru českého kandidáta. Vláda usnesením přijme pravidla pro výběr kandidátů. Fešná komise (nastoupí předsedové vrcholných soudů, Veřejný ochránce práv, ministr spravedlnosti, předseda advokátní komory, vrcholní úředníci...) pravidly ustavená navrhne kandidátku. Vláda však navrženou kandidátku neakceptuje a při nerespektování vlastních pravidel (srov. čl. 8 odst. 3) přijme usnesení, kterým nominuje někoho jiného, byť tento bod zdá se původně ani nebyl na programu jednání vlády. Anebo vláda snad zároveň přijala nové usnesení, kterým revokovala vlastní pravidla pro výběr kandidátů, protože se jí prostě v konkrétním případě nehodí? Zákonnost (o základní slušnosti ani nemluvě) podobného postupu vlády v rámci jednoho a toho samého výběrového řízení mi zůstává záhadou...
Nu, hrajeme-li tu simulaci, tak nevím jak ostatním hráčům, ale mně by coby členu výboru podle čl. 255 SFEU již toto stačilo, abych se s kandidátem zdvořile a rychle rozloučil, a následně tento případ použil jako dobrý podvozek pro vysvětlení jak České republice, tak ostatním poněkud mladistvým a značně nezralým demokraciím, že takto vážně, ale vážně ne, přátelé. Než někdo začne pokřikovat něco o diktátech z Bruselu/Lucemburku: toto je otázka minimálního férového procesu a postupu, nikoliv jakýkoliv „bruselský diktát“ na téma, jak má členský stát vybírat své kandidáty. Ostatně samotná zpráva Výboru (bod II.3.) říká, že, respektuje zvyklosti členských států, Výbor je ochoten akceptovat i jiné způsoby výběru, kupříkladu volbu či kooptaci kandidáta ze členů nejvyššího soudu daného státu apod.
Pokud se nicméně budeme v naší simulaci ochotni přenést přes proces a chceme bavit i o věcných kritériích, tak těch zpráva vytyčuje šest. Přesněji tedy odkazuje na šest okruhů požadavků na kandidáta: právnické schopnosti (schopnosti právnického myšlení a argumentace); dosavadní profesní praxi; schopnost výkonu funkce soudce; záruky nezávislosti a nestrannosti kandidáta; jazykové znalosti; schopnost práce v mezinárodním prostředí, ve kterém je zastoupeno vícero právních kultur. Zpráva říká, že kritéria jsou posuzována souhrně. Jinak řečeno, mírné nedostatky v kategorii jedné mohou být substituovány nadprůměrnými schopnostmi v kategorii jiné. Nicméně, jak zpráva dodává (úvod bodu III), jasný deficit kandidáta v jedné z kategorií může být dostatečným důvodem pro jeho odmítnutí.
Porovnání výše načrtnutých kritérií, podrobněji rozepsaných v samotné zprávě, s oficiálním životopisem českého kandidáta, si diplomaticky dovolím přenechat individuální simulaci čtenářově. Výstupem mnou proběhnuté simulace je, že kandidát nesplňuje vícero z výše zmíněných požadavků. Je jistě pravda, že léta praxe nejsou jediným rozhodujícím kritériem: zpráva Výboru samotná také říká (bod III.2.), že léta praxe jsou pouze rámcovým ukazatelem, který může být substituován výjimečnými právnickými schopnostmi kandidáta. Nejde tedy nutně pouze o délku, ale o kvalitu. Nicméně právě s ohledem na tu kvalitu padá, při vší úctě, dovolávání se příkladu Koena Lenaertse či případně Miguela Madura na obě nohy.
Se svojí simulací si dovolím skončit na tomto místě. Pokud bude Výbor dle čl. 255 SFEU postupovat podle své dosavadní praxe, tak navrženého českého kandidáta zamítne (formálně tedy vydá negativní stanovisko, rozhoduje však Rada EU, které je Výbor poradním orgánem; v dosavadní praxi však členský stát po negativním stanovisku Výboru svůj návrh stáhl).
Závěrečný povzdech: na celé věci je smutná směsice neznalosti, nezájmu a neschopnosti dohlédnout dále než k další pražské vládní agónii s LIDEM či bez lidu. Když byl v roce 2009 Lisabonskou smlouvou Výbor podle čl. 255 SFEU zřízen, tak se na jeho povolání v život dívali různí lidé všelijak. V mezidobí si však myslím vydobil vcelku dobrou pověst, a to právě proto, že jej zajímá kvalita a řádné fungování unijních soudů, nikoliv vnitrostátní politické handly, rošády, a přetlaky. Od české vlády je hezké, že se touto nominací rozhodla výrazným způsobem podpořit legitimitu Výboru. Dala mu šanci plasticky ukázat, jak hodně je potřebný. Již méně hezké je, že se tím Česká republika definitivně zařazuje mezi některé (především nové) členské státy, které mají podobné lekce slušného chování zapotřebí.
Celý příspěvek
V návaznosti na amnestii prezidenta republiky, ke které mám věcně vzato silně kritický postoj (nedomyšlená, nemravná, špatně zacílená), se jako reakce širokých vrstev obyvatel stejně jako odborné veřejnosti objevuje nemálo humorných pojednání této události. Za přínos lze při tom považovat především to, že vedle originálních výtvorů lidové tvořivosti, jako třeba myšlenka přejmenovat ruzyňskou věznici, se v souvislosti s amnestií začíná objevovat i velmi kvalitní odborný právní humor.
Již klasik definoval termín odborného vtipu, jenž je založen na pojmovém paradoxu, který je pro běžného neodborníka v dané oblasti poznání zpravidla nepochopitelný. V případě právního humoru pak poslední týdny ukazují, že jeho zvláštností je udržování proneseného výroku, tvrzení či argumentu na hranici, kdy si nikdo není jist, zda jde o sdělení vážné či nevážné, a to za současného zachování kamenného výrazu ve tváři. Právní humor, jenž takto nabývá na intelektuální kvalitě a vzdaluje se prvoplánovým primitivním anekdotickým vzorcům, je tak možná i ovlivněn humorem anglickým, což je jev, který je v abstraktní rovině vlastní i právu samotnému.
Přeneseme-li se přes první úvahu, zda amnestie byla v duchu středoevropských tradic krutým kunderovským žertem nebo vážně míněným aktem, tak musím s politováním konstatovat, že reakce kolegů Kühna a Kudrny je zjevně nepochopením vytříbeného právního humoru vládního legislativce, který se chtěl nepochybně vyrovnat předchozím tvrzením svého kolegy ministra financí. Výrok, že vláda podpisem svého člena stvrzuje přijetí odpovědnosti pouze za provedení amnestie, kterou ovšem fakticky provedou soudci a vláda má nota bene jediný úkol, a to zajistit její publikaci ve sbírce zákonů, je velmi vtipný. Není divu, že jej chtěl kolega z vlády překonat. Vedení dialogu, zda je vláda spíše podatelnou redakce sbírky zákonů nebo naopak notariátem pražského hradu svědčí o vysoce uvědomělém právním humoru.
Kontrast mezi vážně míněnými slovy a nepochybně zlehčujícími výroky pak podtrhuje i politické zaměření vlády. Jak asi bude konzervativní vláda, jež zdůrazňuje osobní odpovědnost každého občana za své skutky a podpisy různých dokumentů, přistupovat k situaci kdy jde o podpis jejího předsedy. Je nepochybné, že jsme svědky toho, jak i respektovaní akademici naletěli velmi sofistikovanému humoru členů vlády. Reagovat na problematické události humorem je ovšem součástí evropské civilizace. To platí o to více pro případ, kdy je touto tragickou událostí krutý žert protokolárně nejvyššího ústavního činitele.
Ani opozice se ovšem nechtěla nechat zahanbit a rozhodla se na tuto rozehranou partii vzájemného překonávání v suchém humoru navázat. Nápad podat návrh na zrušení amnestie Ústavním soudem se v tomto směru velmi vydařil. Nelze než konstatovat, že Ústavní soud bude mít nelehký úkol, pokud se pokusí navrhovatele, vládu a prezidenta v právním humoru překonat.
S ohledem na vysoko nastavený standard právního humoru jsem se rozhodl poněkud neskromně přispět taktéž další myšlenkou a na dosavadní diskurs navázat. Začnu, pravda, poněkud nudně: podání návrhu na zrušení k Ústavnímu soudu je samozřejmě nesmysl, amnestie není žádný právní předpis. A teď to přijde: amnestie je přece opatření obecné povahy! A to, jak všichni víme, je přezkoumatelné obecnými soudy ve správním soudnictví.
Právní teorie definuje opatření obecné povahy jako správní akt s konkrétně vymezeným předmětem a s obecně určenými adresáty (nikoli s konkrétními adresáty a abstraktním předmětem). Vztahuje se tedy vždy k určité konkrétní situaci v oblasti veřejné správy, přičemž okruh adresátů je vymezen obecně, nelze je předem a kompletně určit. Od právního předpisu se liší tím, že není obecné, upravuje jedinečnou věc, a od rozhodnutí se liší zase tím, že nesměřuje vůči konkrétní osobě (osobám) (převzato z Wikipedie, kde je citován: VEDRAL, J. Správní řád : Komentář. 1. vyd. Praha : Bova Polygon, 2006. s. 967. – PRŮCHA, P. Správní právo : Obecná část. 7. vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2007. s. 299-300.).
Amnestie, po věcné stránce spadá pod tuto definici bez výhrad. Nejde o normu a ani o individuální akt, je to prostě něco mezi tím a vymezení jak teoretické tak zákonné sedí navlas. Správní řád (§§ 171 až 174) sice (zcela bez fantazie) předpokládá, že opatření obecné povahy vydávají správní orgány, ale nelze zde pominout, že v kauze Langer ca prezident již Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 4 Aps 3/2005-35 dospěl k závěru, že prezident republiky je „správním úřadem“ sui generis. Není zvláštní důvod, aby to neplatilo pro hodnocení prezidenta jako vydavatele amnestie. Ve vztahu k vládě, která je za amnestii odpovědná, pak nepanují pochyby o možné pasivní legitimaci.
Opatření obecné povahy je přezkoumatelné v řízení vedeném podle dílu 7 soudního řádu správního. Podat návrh je oprávněn každý, do jehož práv bylo zasaženo, přičemž dosavadní judikatura nekladla nikdy důraz na to, aby šlo ryze o práva hmotněprávní. K aktivní legitimaci postačí tedy snad pozbytí procesních práv v zastavených trestních řízeních. Věcně a místně příslušný je pak Městský soud v Praze, konkrétně jeho pobočka v Hybernské. Toto řešení soudního přezkumu amnestie je z hlediska historického spíše vhodné, protože Hradu už byla jednou vnucena pravomoc tohoto soudu přezkoumávat rozhodnutí prezidenta republiky (a opakovaně i postup kanceláře prezidenta republiky), takže jde již o precedenčně ozkoušený postup a pro prezidenta ani pro nikoho z jeho okolí to nebude příliš veliké překvapení.
Specifická konstelace konce mandátu současného prezidenta pak umožňuje vnést do řízení i prvek dokazování výslechem bývalého prezidenta. Okolnosti přijetí amnestie jsou spíše zastřeny tajemstvím a prezident se odmítá odpovídat parlamentu, a to zcela v souladu se svou nezodpovědností. Řízení o přezkumu opatření obecné povahy má trvat do 90 dnů. Pokud bude v brzkých dnech podán návrh, může soud ke konci této lhůty využít toho, že současný prezident už bude prostý občan, kterého bude možné nechat přivést justiční stráží (dobrovolně nejspíše nepřijde), a k okolnostem vydání amnestie jej normálně svědecky vyslechnout. Zde je třeba zdůraznit že dle čl. 28 a čl. 86 odst. 3 Ústavy mají právo odmítnou svědectví před soudem pouze poslanci, senátoři a soudci Ústavního soudu (a to i po skončení mandátu). Prezident republiky (ani bývalý) toto právo Ústavou přiznáno nemá a a contrario lze dovodit, že se jej tedy nemůže dovolat. Naopak je třeba zdůraznit, že prezidentská indemnita vztahující se na celé funkční období mu logicky zcela brání odepřít výpověď z důvodu obavy z vlastního trestního stíhání.
Při přezkumu zákonnosti, jejíž součástí je samozřejmě i ústavnost, opatření obecné povahy se soud může zabývat i procesní stránkou vyhlášení amnestie, jak ostatně zhusta a velmi přísně činí u všech jiných opatřeních, zejména v územním plánování. Je tedy možné očekávat, že správní soud se vyjádří k otázkám, jak je možné, že návrh amnestie vláda neprojednala, ačkoliv za něj má nést odpovědnost. Soustava správních soudů vždy inklinovala k tomu, že mnohá opatření obecné povahy rušila z důvodů ryze procedurálních. I zde je to tedy možné. Nároky na řádné projednání, kde je kladen důraz na skutečné povědomí projednávajícího subjektu o povaze projednávané věci, jsou nastaveny velmi vysoko.
Proti rozsudku je pak možná kasační stížnost. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu je možné podat samozřejmě ústavní stížnost, pokud bude pro navrhovatele nepříznivý. Pokud by byl výsledek nepříznivý pro druhou stranu, tedy pro vládu nebo prezidenta, tak mohou před Ústavním soudem zahájit kompetenční spor s obecnými soudy, ve kterém se mohou pokusit namítat, že je to nepřípustný zásah do ústavně vymezené pravomoci a porušení principu dělby moci. Rovnost zbraní by tu tedy byla až do konce.
Je samozřejmě možné s možností přezkumu amnestie polemizovat z pozic logiky ústavního práva, specifičnosti role výkonné moci a dělby moci. Tato maloměšťácké pojetí státnosti, ve kterém je více tradice než logiky, ovšem tváří tvář progresivní judikatuře správních soudů doposud zpravidla neobstálo. To platí jak o předmětu přezkumu, tak o subjektech, jejichž akty byly přezkoumány a podřazeny tak pod věčnou kuratelu zákonnosti vykonávanou soudy. O judiciabilizaci rozhodnutí prezidenta už byla řeč. Co se týče přezkumu opatření obecné povahy, tak se soudy jen tak před něčím nezastaví. Přezkoumávají se už i dopravní značky a přenositelnost telefonních čísel, takže amnestie se do party nepochybně hodí.
Máme se tedy na co těšit. Jakkoliv se uvedené závěry zdají být nepochybně absurdnější než všechny jiné pokusy o právní humor, tak podle mého soudu jim nelze upřít určitou formální logiku, která předchozí pokusy spíše poněkud míjela. Je zvláštní, že čím je úvaha formálně logičtější a zdánlivě správnější, tak je absurdnější, což právo obohacuje o prvek absurdního dramatu. Analyticky vzato, to poukazuje na limity pozitivního a formálního výkladu práva a otevírá prostor pro další vtípky. Nemohu si ovšem odpustit poznámku, že judikatura v oblasti opatření obecné povahy má k těmto humorným závěrům slušně nakročeno.
Na závěr jen menší prosba akademikům. Zdeněk ve svém postu říká cosi o vyhazování studentů od zkoušky. Nechci se v tomto případě zastávat konkrétního člověka a zmíněný člen vlády si takový soud nejspíše zaslouží, nicméně v obecné rovině se přimlouvám za to, aby zjevně špatné odpovědi byly interpretovány spíše jako pokus o právní vtip.
Celý příspěvek
Nezisková organizace Iuridicum Remedium publikovala letos analýzu systémových chyb na poli exekucí. Analýza je shrnutím výsledků projektu Legal Assistance in Distrainment Execution Cases at the Time of Economic Recession, podpořeného Nadací OSF Praha z grantu Emergency Fund. Analýzu zpracoval Mgr. Pavel Čižinský a její úplné znění je dostupné na stránkách Iuridicum Remedium.
Analýza je pokusem o kritickou reflexi podstaty současného systému exekucí prováděných soukromými exekutory, které zákon nazývá soudními exekutory. Podstatou současného systému exekucí je svěření významné části státní moci (tj. nuceného výkonu rozhodnutí) do rukou soudních exekutorů, kteří v sobě spojují jak nositele veřejnoprávní (soudní) moci, tak i soukromého podnikatele zaměřeného na tvorbu zisku.
Základními složkami podstaty systému jsou tedy svěření části soudní moci soukromým osobám a výkon rozhodnutí jakožto podnikání zaměřené na zisk. Ze strany obhájců současného systému přitom zaznívají dva základní argumenty, a to, že soukromí exekutoři jsou úspěšní ve vymáhání dluhů, popř. jsou minimálně podstatně úspěšnější, než byly před zřízením profese soukromých exekutorů zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v roce 2001 soudy, a cena, která je za tuto (vyšší) úspěšnost placena, je přiměřená. Na obě tato tvrzení je se třeba podívat kriticky.
1. Úspěšnost exekucí
Při schvalování zákona o soudních exekutorech v roce 2000 byla hlavním argumentem předkladatelů tvrzená neefektivnost výkonu rozhodnutí ze strany soudů. Tehdejší úspěšnost systému výkonu rozhodnutí prováděného soudy, dle části šesté občanského soudního řádu, nebyla však přesněji analyzována či vyčíslována. Pouze poslanec Zdeněk Koudelka (ČSSD) ve druhém čtení prohlásil: „Ze zahraniční zkušenosti vyplývá, že úspěšnost výkonu rozhodnutí formou soukromého exekutora je až dvoutřetinová, zatímco u našich soudních výkonů rozhodnutí je úspěšnost v celém objemu navrhovaných exekucí pouze ve výši jedné třetiny.“ Toto však byl v podstatě jediný údaj o tehdejší úspěšnosti výkonu rozhodnutí soudy, který se oficiálně objevil. Vedle tohoto údaje lze pak již dohledat jen pozdější vyjádření zástupců Exekutorské komory ČR, dle kterých byla úspěšnost soudů buď 1 % nebo 5 %.
Při schvalování exekučního řádu byla slibována vyšší efektivnost vymáhání pohledávek, přičemž se objevila dvě čísla: zvýšení efektivity o 70 % (viz obecná část důvodové zprávy k zákonu) nebo až dvoutřetinová úspěšnost (viz výše uvedený projev poslance Koudelky při druhém čtení zákona v Poslanecké sněmovně). Dalším slibem, který předkladatelé při schvalování exekučního řádu dávali, bylo snížení počtu sporů řešených soudy (viz důvodová zpráva).
Ze statistiky zveřejňovaných Exekutorskou komorou ČR lze dovodit, že úspěšnost exekucí prováděných soukromými exekutory (tj. případy, kdy se podaří dluh včetně jeho příslušenství vymoci) se pohybuje někde kolem 30 %, přičemž tento podíl úspěšných exekucí od roku 2009 ještě klesá (snad v důsledku ekonomické krize) až na pouhou jednu čtvrtinu. Slibovaná dvoutřetinová úspěšnost vymáhání dluhů tedy rozhodně nebyla naplněna.
Při posuzování úspěšnosti je třeba vzít v potaz i faktor časový, tedy otázku, jak dlouho exekuční řízení trvalo, než došlo k úspěšnému vymožení; zdá se, že v řadě případů trvají i tzv. úspěšné exekuce dlouhá léta. Z hlediska věřitelů je tak otázkou, zda je pro ně i takto dlouhé čekání opravdu „úspěchem“. Ze statistik lze odvodit, že čím více roste počet nově nařizovaných exekucí, tím nižší je procento úspěšně skončených exekucí. Je se třeba pozastavit nad tím, že většina exekucí probíhá řadu let a je stále neskončena. Dle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. přitom musí být exekuce zastavena, pokud „průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů“, přičemž tyto náklady jsou v případě soukromých exekutorů podstatně vyšší než náklady u soudů. Lze se domnívat, že tato podmínka bude zřejmě splněna, pokud se exekutorovi po řadu let nepodařilo nic vymoci, což je evidentně případ většiny exekucí.
Taky rozhodně není pravdou, že by se počet sporných řízení snižoval, jak to předpokládali předkladatelé v důvodové zprávě, právě naopak, počet exekucí stále strmě roste. Zhruba 2/3 exekucí, které byly za celou dobu fungování systému soukromých exekutorů od roku 2001 zahájeny, doposud nejsou skončeny.
Porovnání efektivity vymáhání dluhů ze strany soukromých exekutorů a ze strany soudů
Porovnání efektivity práce soukromých exekutorů na straně jedné a soudů na straně druhé je obtížné, neboť chybí dostupná data. Absence dat je nicméně zvláštní, neboť údajná vyšší efektivita soukromých exekutorů byla hlavním důvodem pro přijetí zákona o soukromých exekutorech, a je dodnes hlavním argumentem pro existenci soukromých exekutorů.
Ze srovnávající statistiky počtu exekucí a počtu výkonů rozhodnutí prováděných soudy plyne, že věřitelé dávají stále více přednost soukromým exekutorům před soudními vykonavateli. Na druhou stranu, v absolutních číslech počet výkonů rozhodnutí prováděných soudy v podstatě neklesá.
Z údajů Ministerstva spravedlnosti ČR lze dovodit několik závěrů ohledně efektivity výkonu rozhodnutí prováděných soudy. Počet úspěšně provedených věcí je zhruba třetinový oproti novému nápadu, např. v letech 2009 až 2011 byl poměr nových výkonů rozhodnutí a úspěšně provedených věcí 41 %. Za léta 2009 až 2011 soudy zastavily (či zrušily již nařízený) výkon rozhodnutí ve více než 36 % případů, což je 5x více než tak činí soukromí exekutoři. Počet neprovedených věcí neroste, naopak se meziročně stabilně snižuje. Počet nedodělku soudů se v posledních letech pohybuje kolem 300 tisíc věcí, zatímco u soukromých exekutorů je v současné době zhruba 3 miliony. Čísla z posledních let nasvědčují tomu, že soudy jsou ve vymáhání dluhů spíše úspěšnější než soukromí exekutoři. Čísla rozhodně nepotvrzují, že by tomu bylo naopak.
Při porovnávání efektivity práce soudů na straně jedné a soukromých exekutorů na straně druhé je však třeba vzít v potaz i skutečnost, že soukromí exekutoři mají paradoxně více oprávnění než samy soudy. Např. exekutor smí sám rozhodovat o tom, jak exekuci provede, zatímco soud je vázán návrhem oprávněného; exekutorovi musí poskytovat součinnost třetí osoby, přičemž zákon jim ukládá, aby součinnost exekutorům poskytovaly bezplatně; exekuční příkaz má za následek tzv. generální inhibitorium, tedy zákaz dlužníka nakládat s veškerým svým majetkem, zatímco soudy mohou uvalit zákaz prodeje pouze na konkrétní majetkové hodnoty; pro nařízení exekuce mají soudy 15-denní lhůtu ode dne doručení návrhu exekutorem; v případě výkonu rozhodnutí soudy žádné podobné lhůty pro rozhodování soudů stanoveny nejsou; odvolání proti nařízení exekuce lze podat pouze z určitých důvodů, k ostatním důvodům soud nepřihlédne a exekuci potvrdí.
Je tedy třeba konstatovat, že soudy disponující méně pravomocemi, než mají soukromí exekutoři, pracují lépe, popř. nepracují hůře než tito soukromí exekutoři. Pokud by zákon svěřil více pravomocí soudům, dalo by se dle výše uvedených údajů očekávat, že soudy budou při provádění výkonu rozhodnutí efektivnější než soukromí exekutoři.
Je se samozřejmě třeba ptát, z jakého důvodu se většina věřitelů, respektive oprávněných, obrací s výkonem rozhodnutí na soukromé exekutory a nikoli na soudy?
Jedním z vysvětlení může být, že v české společnosti vládne silné přesvědčení o tom, že soukromí exekutoři jsou efektivnější než soudy a kritika zpochybňující tento názor je jen velmi málo slyšitelná. Dále je zřejmé, že pokud mají soukromí exekutoři ze zákona větší pravomoci než soudy, je logické, že si věřitelé vybírají spíše soukromé exekutory, neboť si od toho slibují lepší výsledky.
Jiným vysvětlením pak může být obchod s dluhy, ve kterém se věřitel (spolu se svým právním zástupcem - advokátem, díky kterému má věřitel nárok na paušalizovanou náhradu nákladů právního zastoupení) a exekutor do určité míry stávají partnery ve své snaze vymoci z dlužníka náhradu nákladů řízení, což představuje pro oba zdroj zisku a často i vlastní smysl vymáhání pohledávky. Z tohoto pohledu může mít soukromý exekutor oproti soudům tu konkurenční výhodu, že může věřiteli odpustit složení zálohy na náklady exekuce (soudní poplatek věřitel neplatí) a může se s ním navíc i dohodnout, že v případě neúspěšného vymáhání dluhu po oprávněném nebude požadovat úhradu nákladů exekuce ani náhradu svých výdajů dle § 89 exekučního řádu.
K otázce, zda soukromí exekutoři pracují pro věřitele (kteří chtějí po dlužnících vymoci svůj dluh a nesnaží se vydělávat na nákladech řízení) efektivněji než soudy je tedy možno uzavřít, že dostupná čísla tvrzení o větší úspěšnosti soukromých exekutorů nepotvrzují, spíše naopak.
Porovnání efektivity vymáhání dluhů soukromými exekutory a správními orgány ve správní či v daňové exekuci
Vedle tzv. dvojkolejnosti u vymáhání dluhů mezi soukromými osobami (tj. 1. výkon rozhodnutí ze strany soudů a 2. exekuce přes soukromé exekutory) existuje u většiny pohledávek orgánů veřejné moci trojkolejnost: vedle výše uvedených cest přes soudy a přes soukromé exekutory mohou správní orgány vymáhat tyto pohledávky i samy, a to správní exekucí dle správního řádu popř. daňovou exekucí dle daňového řádu.
Vzhledem k úvahám, že by soukromí exekutoři měli získat monopol i na vymáhání všech pohledávek státu a že by stát pak mohl v zájmu úspory nákladů zrušit ta oddělení svých úřadů, která dnes správní a daňovou exekuci provádí, by bylo zajímavé porovnat efektivnost vymáhání pohledávek ze strany soukromých exekutorů s efektivitou úřadů provádějících správní či daňovou exekuci. Toto porovnání je ovšem složité, neboť ani zde není dostatek údajů, respektive dostupné údaje nejsou zcela kompatibilní (např. povaha nedoplatků na jednotlivých druzích daní je natolik rozdílná, že srovnání je příliš rizikové).
Např. u České správy sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) se udává úspěšnost vymáhání nedoplatků na pojistném ve výši 40 %. Ze zprávy o Zprávy o činnosti ČSSZ za rok 2009 lze pak dovodit, že v roce 2009 byla úspěšnost vymáhání pohledávek cestou správní exekuce 38,5 %, zatímco výsledkem „návrhů na soudní výkon rozhodnutí“ byla úspěšnost vymožení 18,1 %. Z výše uvedených údajů by bylo možno dovodit, že soudy (a soukromí exekutoři) vymáhají dluhy na pojistném s výrazně nižší efektivitou, než tak činí samotná ČSSZ v rámci správní exekuce. Tato skutečnost může ovšem vyplývat z toho, že ČSSZ předává soudům (a soukromým exekutorům) spíše ty pohledávky, které jsou nějakým způsobem problémové (bezproblémové pohledávky si zřejmě vymůže sama).
Též pokud jde o územní finanční orgány a o celní úřady, udávají dostupné údaje relativně vyšší úspěšnost vymáhání pohledávek. Např. Generální ředitelství cel uvádí, že úspěšnost vymáhání pokut uložených v blokovém řízení činí přibližně 50 %. Zajímavé je, že celní úřady uvádí, že služby soukromých exekutorů nevyužívají. Finanční úřady uvádí, že v roce 2010 měly jejich daňové exekuce 18 % úspěšnost, zatímco výkon rozhodnutí soudy a soukromými exekutory měl úspěšnost pouze 3 %, popř. 5 %.
Z prací, které jsou na téma vymáhání pohledávek finančních úřadů, celních úřadů či ČSSZ dostupné, jakožto i z oficiálních zpráv, vyplývají nicméně zajímavé názory na efektivitu práce soukromých exekutorů. Práce soukromých exekutorů je pro úřady jakožto pro věřitele příliš nákladná a práce soukromých exekutorů je příliš pomalá. Zajímavá je mikrosonda do vymáhání pohledávek Městským úřadem v Milevsku, kde je konstatována úspěšnost okolo 40 %.
Z dostupných údajů v žádném případě nelze dovodit, že by soukromí exekutoři byli při vymáhání dluhů úspěšnější, než jsou úřady provádějící správní nebo daňovou exekuci. Čísla spíše naznačují, že úředníci mohou být naopak efektivnější než soukromí exekutoři. V oblasti veřejné správy (na rozdíl od dluhů v soukromé sféře) každopádně nedošlo k tomu, že by soukromí exekutoři začali vytlačovat daňovou a správní exekuci.
2. Porušování zákonů ze strany soukromních exekutorů
V druhé části analýzy bude kriticky zhodnocena tvrzení exekutorů, že porušování zákonů, k němuž ze strany soukromých exekutorů dochází (Exekutorská komora hovoří o „excesech jednotlivců“), je přiměřenou cenou za jejich úspěšnost (kterou tato analýza zpochybňuje, jak uvedeno výše).
Exekutoři se hájí tím, že jsou vzhledem ke své profesi logicky neoblíbení a že je přirozené, že si na ně lidé často stěžují. Toto tvrzení je však třeba odmítnout a je třeba porovnat míru porušování zákonů ze strany exekutorů s porušováním zákonů ze strany jiných obdobných profesí. Exekutor je někde mezi soudcem a advokátem, když na jedné straně je nadán mocí autoritativně rozhodovat o právech účastníků exekučního řízení, na druhé straně však logicky hájí zájmy jedné ze strany, totiž věřitele – oprávněného a jemu tak vlastně poskytuje své služby. Je tedy účelné porovnat četnost provinění exekutorů s proviněními advokátů a soudců.
Dle údajů Exekutorské komory ke dni 26. 6. 2009, kdy byla pravomoc rozhodovat o kárných žalobách proti soudním exekutorům odňata Exekutorské komoře ČR a svěřena Nejvyššímu správnímu soudu, bylo proti exekutorům podáno celkem 151 kárných žalob, z nichž 82 bylo podáno orgány Exekutorské komory, ve 26 případech bylo vysloveno, že se exekutor dopustil kárného provinění, a 67 věcí bylo ke dni 26. 6. 2009 neskončených, přičemž tyto spisy byly předány Nejvyššímu správnímu soudu.
Ode dne 26. 6. 2009 do 5. 3. 2012 bylo pak Nejvyššímu správnímu soudu podáno 43 kárných žalob. Dle analýzy Nejvyššího správního soudu řešil tento soud 99 kárných žalob proti 48 exekutorům (celkem působí v ČR 146 exekutorů), přičemž v případě 20 exekutorů byla podána více než jedna kárná žaloba. Dosud bylo rozhodnuto 76 případů, přičemž 46 případů bylo zastaveno (z procesních důvodů), z toho ve 13 případech z toho důvodu, že exekutor byl na vlastní žádost odvolán. Ve 22 případech byl exekutor uznán vinným, přičemž zhruba v polovině případů bylo sankcí jen napomenutí. V 8 případech došlo ke zproštění.
Dle údajů Ministerstva spravedlnosti bylo v letech 2002 až 2010 odvoláno celkem 18 exekutorů, přičemž 3 byli odvoláni vzhledem k jejich odsouzení v trestním řízení, přičemž ve 2 případech souviselo odsouzení s jejich exekuční činností a 1 soudní exekutor byl odsouzen pro trestnou činnost, která s jeho exekuční činností nesouvisela. Ostatní exekutoři byli odvoláni na vlastní žádost, která nemusí být zdůvodněna, přičemž tato žádost mohla souviset s probíhajícím kárným řízením, které pak muselo být v takovém případě zastaveno (od roku 2010 došlo ve 13 případech k zastavení kárného řízení proti exekutorovi, který se nechal raději odvolat). Z tohoto každopádně vyplývá, že dosud žádnému exekutorovi nebylo uloženo kárné opatření odvolání z exekutorského úřadu.
Porovnání četnosti kárných řízení proti exekutorům s kárnými řízeními proti advokátům
Vezmeme-li čísla od Exekutorské komory, tj. 151 kárných žalob proti exekutorům v letech 2001 až 2009, vyjde nám při předpokladu průměrného počtu exekutorů 124, že průměrný exekutor se choval tak, že existovala 15 % pravděpodobnost, že na něj bude v každém roce podána kárná žaloba.
Porovnejme nyní tato čísla s údaji České advokátní komory. Tato profesní komora zveřejnila 2 statistiky kárných řízení proti advokátům. První statistika se týká období od roku 1990 do března roku 2005, a z počtu kárných žalob a průměrném počtu advokátů za uvedená léta vychází, že průměrný advokát se choval tak, že u něj byla pravděpodobnost podání kárné žaloby v určitém roce 2,8 %, tj. více než 5-krát nižší než u exekutorů. Z druhé statistiky za období 2000 – 2011 vyplývá, že i za předpokladu, že by se počet advokátů od roku 2005 nezvyšoval, průměrný advokát byl v uvedeném období každý rok kárně stíhán maximálně ve 2,1 % případů, tj. více než 7-krát méně než u exekutorů.
Porovnání četnosti kárných řízení proti exekutorům s kárnými řízeními proti soudcům
Podíváme-li se na údaje o kárných řízeních, která od let 2008/2009 vede Nejvyšší správní soud, ve věcech kárných řízení ohledně exekutorů je evidováno 248 úkonů, přičemž soud vydal určité rozhodnutí (často zastavení řízení z procesních důvodů) v 104 případech; u soudců, ačkoli jich je zhruba 20-krát více, je těchto úkonů evidováno 210 a v 89 případech soud vydal rozhodnutí.
Lze tedy dojít k závěru, že dle oficiálních statistik, porušují soukromí exekutoři zákon (byť je pro ně zákon velmi liberální) podstatně častěji než příslušníci srovnatelných právních profesí. Z této skutečnosti lze dovodit, že se v případě exekutorů musí jednat o problém systémový související zřejmě i se způsobem výběru soudních exekutorů (výběr byl do značné míry v rukou exekutorské samosprávy, adepti nebyli podrobování žádným psychologickým testům jako je tomu např. u soudců), spíše však s celkovou filosofií a povahou systému exekucí v ČR.
Vedle nadprůměrného porušování právních předpisů ze strany jednotlivých exekutorů je totiž třeba vzít v potaz i fakt, že nadprůměrně porušuje zákon i samotná Exekutorská komora ČR. V této souvislosti je třeba zmínit např. že Exekutorská komora dlouhodobě neplnila své povinnosti, které vyplývaly z exekučního řádu. Poměrně medializovaná byla kauza Exekutorské komory ohledně Centrální evidence exekucí, která obsahuje údaje o nařízených exekucích a měla dle § 125 exekučního řádu (a dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 331/2001 Sb. ze dne 5. září 2001 o centrální evidenci exekucí) být dostupná na internetu již od roku 2001. Fakticky začala fungovat teprve po přijetí nové vyhlášky (č. 329/2008 Sb., která poskytování údajů zpoplatnila velmi vysokým poplatkem) a po značném tlaku Ministerstva spravedlnosti, které komoře hrozilo zrušením, nikoli v prosinci 2008 (jak to požadovala nová vyhláška), nýbrž až 1. 3. 2009. V této souvislosti skončil ve funkci i první prezident Exekutorské komory Juraj Podkonický. Nefunkčnost Exekutorské komory se již projevila do určité míry i v legislativním vývoji, neboť Exekutorské komoře byly již odebrány 2 klíčové pravomoci patřící tradičně k profesní samosprávě, a to právo určovat počet exekutorských míst a rozhodování o kárných proviněních exekutorů.
Závěr
Z analýzy vyplývá, že současný systém exekucí v ČR trpí zásadními vadami strukturálního charakteru. Je třeba konstatovat, že nelze souhlasit s tvrzením soukromých exekutorů, že jejich práce při vymáhání dluhů je efektivnější a kvalitnější než vymáhání dluhů ze strany soudů a ze strany finančních, celních a jiných úřadů. Pro takový závěr chybí konkrétní čísla, takže rozhodně nelze empiricky potvrdit hypotézu, že finančně osobně zainteresovaný soukromý exekutor bude pracovat lépe než státní úředník či soudce. Naopak dostupné údaje naznačují, že práce orgánů veřejné moci je leckdy kvalitnější. Nelze souhlasit ani s tvrzením exekutorů, že případy porušování předpisů ze strany exekutorů jsou jakýmisi excesy jednotlivců. Fakta dokazují, že míra porušování práva exekutory je dlouhodobě podstatně vyšší než u ostatních právnických profesí (a ostatních profesních komor), a to jak co se týče jednotlivých exekutorů tak i ze strany samotné Exekutorské komory ČR.
V tomto smyslu je možno učinit závěr, že zřízení systému soukromých exekutorů v roce 2001 bylo chybou. I když by se přijal všeobecně sdílený dojem (jakkoli nepodložený konkrétními čísly), že s nástupem soukromých exekutorů došlo ke zvýšení vymahatelnosti práva v ČR, i pak je možno předpokládat, že k tomuto zlepšení by došlo i bez privatizace části soudní moci do rukou soukromých exekutorů, neboť fungování justice (by) se tak jako v jiných oblastech s postupem času a se zvyšujícím se tlakem veřejnosti zkvalitnilo (a to zřejmě i bez toho, aby justice byla výrazně finančně posílena). K razantnímu zlepšení došlo bez zavedení soukromé alternativy i v oblasti zápisů vkladů do katastru nemovitostí. správního soudnictví či v agendě obchodního rejstříku. Naopak, zřízením soukromých exekutorů došlo např.:
- k výraznému prodražení vymáhání pohledávek, přičemž tyto náklady nesou zejména dlužníci (nikoli však výlučně); což mělo a má své velké celospolečenské náklady,
- k nezanedbatelnému narušení legitimity státu, neboť zde po řadu let mohli působit soukromí podnikatelé nadaní veřejnou mocí, kteří mohli (navíc pod heslem vynucování práva) v podstatě beztrestně právo porušovat,
- nárůst pocitu strachu ve společnosti (např. strach přihlásit nájemce k trvalému pobytu) a
- k vytvoření jednoho z faktorů, které umožnily současný obchod s dluhy.
Závěr o tom, že zřízení systému soukromých exekutorů a privatizace části soudní moci bylo v roce 2001 chybným řešením tehdejších problémů justice (správným řešením mělo být personální a finanční posílení justice), samozřejmě nemusí vést ihned k závěru, že soukromé exekutory je nyní třeba zcela zrušit a vrátit veškerou agendu spojenou s výkonem rozhodnutí soudům (samozřejmě při zachování správní a daňové exekuce). Namístě je ale přinejmenším provedení hluboké reformy systému soukromých exekutorů, která musí vycházet z primátu veřejné moci v oblasti výkonu rozhodnutí a která vymezí soukromým exekutorům pouze takové místo, aby – parafrázováním známého českého přísloví o ohni - byli „dobrými sluhy“ věřitelů, avšak aby nebyli „pány“. Konkrétně si lze představit následující opatření:
1. Kompetenční narovnání mezi soudy a exekutory: je absurdní, aby soukromí exekutoři měli větší pravomoci, než mají soudy (viz např. § 33 exekučního řádu), soudním vykonavatelům musí být přiznány všechny pravomoci, jaké mají dnes exekutoři (včetně možnosti flexibilně rozhodovat o způsobu provedení exekuce); naopak si lze představit, že by soukromí exekutoři určité pravomoci soudů neměli, např. vstupovat do obydlí (zde je velké riziko zásahu do soukromí a vydírání dlužníka hrozbou mobiliární exekuce).
2. Exekutoři by podobně jako soudci měli před svým jmenováním procházet i určitým psychologickým testováním.
3. O odměně a hotových výdajích, které má hradit dlužník nebo věřitel, by primárně neměl rozhodovat sám exekutor (zde je riziko střetu zájmů, když exekutor rozhoduje o svém vlastním příjmu), nýbrž nezávislý soud.
4. Za nařizování exekuce by se měly hradit soudní poplatky (soudy totiž nad exekucemi musí minimálně provádět dohled).
5. Orgány veřejné moci by měly vymáhat pohledávky samy a nikoli prostřednictvím soukromých exekutorů.
6. Je třeba radikálně zlepšit přístup k informacím o exekucích – Centrální evidence exekucí musí být volně přístupná stejně jako Obchodní či insolvenční rejstřík a měl by ji vést sám stát (její vedení prostřednictvím Exekutorské komory se neosvědčilo).
7. Musí být zajištěno, aby každý exekutor byl povinen uhradit státu to, co za něj musel stát uhradit z titulu škody způsobené výkonem veřejné moci dle zákona č. 82/1998 Sb.
Celý příspěvek
Roman Smetana pomaloval před sněmovními volbami v roce 2010 na autobusech předvolební plakáty politických stran (ODS, KDU-ČSL) – mimo jiné ona pověstná tykadla. Jeho zaměstnavatel Dopravní podnik města Olomouce podal trestní oznámení. Občanská demokratická strana, které patřilo nejvíce poškozených plakátů, se jako jediná z takto poškozených politických stran domáhala v rámci trestního řízení náhrady škody. Ve volbách v roce 2010 byl lídrem ODS v Olomouckém kraji Ivan Langer, který ve volbách neuspěl. Danou trestní věc soudila olomoucká soudkyně Markéta Langerová – shodou okolností manželka Ivana Langera. Roman Smetana byl odsouzen k 100 hodinám obecně prospěšných prací a k zaplacení částky 15 667,- Kč ODS jako náhradě škody za pomalované plakáty. Peníze zaplatil, protože se bál exekuce. KDU-ČSL nemusel platit nic, protože tato se nepřipojila jako poškozená. Odmítl nastoupit trest obecně prospěšných prací, proto mu byl trest změněn na 100 dní vězení nepodmíněně.
V květnu 2012 podal tehdejší ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil stížnost pro porušení zákona. „Podle názoru ministra spravedlnosti je však v daném případě třeba též zhodnotit, v jakém poměru se k sobě mají právo obviněného na svobodu projevu (byť uplatněné poněkud svérázným způsobem) a právo dotřených politických stran na ochranu majetku. Přitom vyjádřil přesvědčení, že pokud by byl proveden test proporcionality, a to zejména jeho část posuzující zasažené zájmy a použité prostředky, nevyznívá tak jednoznačně v neprospěch obviněného.“
Druhým okrajovým bodem stížnosti ministra byla námitka možné podjatosti samosoudce.
Nejvyšší soud 30. srpna 2012 stížnost ministra spravedlnosti zamítl. Dne 20. 9. 2012 prezident republiky sdělil, že nevidí důvod pro udělení milosti. Následně Smetana odmítl nastoupit přerušený trest odnětí svobody. V den voleb ho zatkla policie, protože neměla zatykač, tak ho propustila. On jako reportér zpovídal v sídle ODS v Praze premiéra. Nakonec byl předvolán pod pohrůžkou pokuty 50 000 Kč na oddělení policie do Bartolomějské a odpykává si trest.
Roman Smetana v daném trestním řízení dělal, co mohl, aby „ho zavřeli“. Na dotaz soudkyně-manželky Ivana Langera uvedl, že ji nepovažuje za podjatou. Proti rozsudku se neodvolal, odmítl trest obecně prospěšných prací, odmítl nastoupit nepodmíněný trest odnětí svobody.
Nebudu zde hodnotit skutkovou stránku případu (zda-li mohou tykadla na plakátech způsobit škodu; v nynějších krajských volbách v Olomouckém kraji si kandidáti ODS sami tykadla nechali natisknout). Mimochodem při čtení usnesení NS v dané věci je nutné mít na paměti, že se týká pomalování cca 30 plakátů na autobusech černou fixou. Zajímá mne podjatost soudce.
Podjatost soudce z pohledu státního zástupce
Státní zástupce dle usnesení NS (6 Tz 50/2012-I.) podjatost v dané věci nespatřil. „K otázce důvodu vyloučení soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení dodal, že za situace, kdy obviněný byl v průběhu řízení před soudem opakovaně poučován a dotazován a na to obviněný výslovně uvedl, že soudkyni nepovažuje za podjatou a nebude toto namítat, přičemž ani proti usnesení podle § 31 odst. 1 tr. ř. nepodal opravný prostředek (Samosoudkyně rozhodovala o své nepodjatosti, rozhodla, že není podjatá, Smetana nepodal stížnost), nelze mít s ohledem na obsah spisu, opodstatněnou pochybnost o tom, že jmenovaná soudkyně byla schopna ve věci nestranně rozhodovat.“
Argumentaci státního zástupce můžeme shrnout. Pokud obžalovaný nenamítne podjatost soudce, soudce může soudit dál.
Podjatost soudce z pohledu Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud na závěr svého odůvodnění usnesení (6 Tz 50/2012) konstatuje, že:
„V návaznosti na uvedené skutečnosti je zapotřebí především zdůraznit, že u soudkyně JUDr. Markéty Langerové nelze dovodit, že by její vztah k dané věci či účastníkům nesl rysy, pro což by vznikaly reálné pochybnosti o její způsobilosti ve věci nezávisle a nestranně rozhodovat. V tomto směru je třeba také zdůraznit, že soudce je povinen vždy vystupovat profesionálně, čehož výrazem je i schopnost zachovat nezaujatost prakticky v jakékoliv situaci. Na potvrzení uvedených skutečností lze odkázat na postup jmenované soudkyně v průběhu trestního řízení, zejména na skutečnost, že v prvé fázi tohoto řízení po podání návrhu na potrestání (dne 23. 7. 2010, č. l. 81 spisu) usnesením ze dne 28. 7. 2010, č. j. 1 T 134/2010-60, tento návrh na potrestání podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítla s tím, že nebyly dostatečně zjištěny skutečnosti, jež by podání předmětného návrhu odůvodňovaly, tj. zjistila nedostatky, pro které nebylo možno ve věci obviněného ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. řádně rozhodnout. Koneckonců, korektní přístup dotyčné soudkyně plyne i z faktu, že na počátku hlavního líčení dne 13. 5. 2011 upozornila, že její manžel je členem ODS a dotázala se obviněného, zda bude navrhovat její podjatost v této věci.
Zejména je ovšem namístě při posuzování dané problematiky zohlednit skutečnosti, které již byly částečně naznačeny. Obviněný byl již na počátku hlavního líčení upozorněn na vztah jmenované soudkyně k MUDr. et Mgr. Ivanu Langerovi, členu ODS, a byl dotázán, zda bude navrhovat její podjatost. Výslovně přitom uvedl, že podjatost nebude namítat, že soudkyni za podjatou nepovažuje. Obviněný také nepodal proti shora citovanému odsuzujícímu rozsudku žádné odvolání, v němž by případně podjatost namítal, a teprve v souvislosti s otázkou výkonu trestu obecně prospěšných prací sdělil, že rozhodnutí soudu nepovažuje za spravedlivé a nestranné a že v této věci daná soudkyně neměla rozhodovat, neboť je již z principu podjatá. Ovšem poté, co usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2012, č. j. 1 T 134/2010-140, bylo rozhodnuto, že JUDr. Markéta Langerová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci, opravný prostředek opět nepodal. [Uvedeným usnesení okresního soudu rozhodovala samosoudkyně JUDr. Markéta Langerová, srovnej § 31, odst. 1 TrŘ: O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu.] Výše uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud záměrně vzhledem k argumentaci, která byla uplatněna ministrem spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona, event. samotným obviněným. Ta skutečnost, že soudkyně postupovala profesionálně již v prvopočátku po nápadu věci, byla již shora zmíněna (odmítnutí návrhu na potrestání). Po nařízení hlavního líčení, ale i následně, jak je výše uvedeno, činila dotazy na obviněného, zda snad tento není toho názoru, že vzhledem k tomu, že je manželkou politika, který kandidoval za stranu, která byla jednáním obviněného poškozena, by neměla být z jeho pohledu vyloučena. Pokud obviněný několikráte uvedl, že nenavrhuje její podjatost, nelze pak než učinit závěr, že následně koncipovanou argumentaci uplatněnou obviněným o tom, jak chtěl jednání a nepříslušnost zmiňované soudkyně zpochybnit apod., nelze přisvědčit. Obdobnou úvahu lze vztáhnout v této části i k vyjádření stěžovatele. Bylo prvořadým právem obviněného hájit svá práva, jak uznal za vhodné a v tomto směru mu také příslušelo právo namítnout podjatost soudkyně, tohoto svého práva nevyužil. Soudkyně sama důvody pro své vyloučení neshledala a jak vyplynulo z jejího postupu v této trestní věci, nevznikly ani pochybnosti o tom, že by se měla ve věci vyloučit. Jen na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že ta skutečnost, že soudce bude manželem politicky angažované osoby, nemusí být důvodem pro jeho automatické vyloučení, neboť není vyloučeno, že tento soudce např. nesdílí politické myšlenky svého manžela (obdobný může být nesoulad v otázce partnerského soužití, náboženství apod.). Za situace, že by automaticky měl být soudce v takových případech vyloučen, bylo by patrně namístě zaujmout také kategorický závěr, že i soudce, který nebude sdílet určité politické představy, měl by být vyloučen, neboť nelze vyloučit, že bude rozhodovat proti takovému politikovi – straně. Shora zmíněnou úvahu uvedl Nejvyšší soud v souvislosti s problematikou obecného náhledu na otázku vyloučení soudce, která byla stížností pro porušení zákona k otázce tzv. „objektivního kritéria nestrannosti soudce“ zmíněna. Rovněž se naskýtala otázka, která nebyla předmětem úvah podané stížnosti pro porušení zákona, ale ani obviněného, zda a proč by měla být uvedená soudkyně vyloučena také pro rozhodování pomalování plakátů KDU-ČSL. Lze tedy uzavřít, že v daném případě nebyly shledány okolnosti, které by s ohledem na svoji povahu a intenzitu ve vztahu k věci nebo účastníkům řízení dosahovaly takové povahy a intenzity, že by soudkyně i přes svoji zákonnou povinnost ve věci nepostupovala nezávisle a nestranně.
Uvedené skutečnosti ve svém komplexu dovolují učinit závěr, že nelze přisvědčit stížnosti pro porušení zákona ani stran otázky podjatosti soudkyně JUDr. Markéty Langerové.“
Argumentaci soudu shrnu
- Soudkyně v prvé fázi podmítla návrh na potrestání, protože v něm zjistila nedostatky, pro které nebylo možno řádně rozhodnout
- Obviněný byl soudkyní několikrát upozorněn na vztah soudkyně a MUDr. et Mgr. Ivana Langera
- Obviněný výslovně uvedl, že soudkyni za podjatou nepovažuje a podjatost nebude namítat
- Obviněný nepodal opravný prostředek proti rozhodnutí samosoudkyně, která se usnesením v dané věci pro podjatost nevyloučila
NS argumentuje tím, že subjektivně obžalovaný soudkyni za podjatou nepovažoval (obžalovaný následně řekl, že ji za podjatou považuje, ale že to bylo součástí jeho taktiky). Neuplatnil svá práva. A proto NS podjatost nedovodil.
Soudce může být podjatý buď ve prospěch obžalovaného, nebo v jeho neprospěch. Z argumentace Nejvyššího soudu vyplývá, že jestliže by měl být v dané věci soudce podjatý, pak v neprospěch obžalovaného. Pokud by zde bylo riziko, že soudce je podjatý ve prospěch obžalovaného Smetany, postačil by Nejvyššímu soudu názor obžalovaného, že soudce nepovažuje za podjatého? Může se názor nejvyššího soudu ve věci podjatosti soudce opírat o názor obžalovaného?
Dle mého názoru je nutné zvážit tyto skutečnosti
- Obviněný pomaloval mimo jiné i obličej manžela soudkyně, která i za pomalování plakátu s manželem uložila trest
- Manžel soudkyně, vrcholný představitel ODS, v daných volbách neuspěl
- ODS jako jediná politická strana požadovala náhradu škody (KDU-ČSL nikoli)
- Svým potenciálním rozhodnutím soudkyně mohla finančně pomoci organizaci (ODS), kde působí její manžel (to se skutečně stalo, Smetana zaplatil ODS náhradu škody 15 667 Kč; tuto částku dle NS nelze považovat za bagatelní).
Domnívám se, že NS nemůže rozhodovat na základě subjektivního názoru obžalovaného. Domnívám se, že Markéta Langerová se vůbec neměla ptát obžalovaného, zda-li bude namítat její podjatost a zda-li ji považuje za podjatou. Subjektivní názor obžalovaného nic nemění na skutečnosti, zda-li lze mít pochybnosti o podjatosti soudce. To by se příště soudci mohli ptát obžalovaných, zda-li se cítí vinni. A na základě jejich odpovědi rozhodnout.
Trestní řád v § 30 odst. 1 stanoví, že z úkonů trestního řízení je vyloučen soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro (mj.) jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat. Postačí, že „lze mít pochybnosti“. Podjatost je věcí subjektivní, a proto se dokazuje podle vnějších znaků. Proto se zkoumá, zda-li lze mít objektivní pochybnosti.
Nevím, zda-li soudkyně Langerová při svém rozhodování byla nebo nebyla podjatá, ale o to zde neběží. Dokazují se pouhé pochybnosti.
Opomenutí Listiny
Dle mého názoru případ rozhodoval soudce, o kterém lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, tedy měl být pro podjatost vyloučen. Tím bylo porušeno Smetanovo právo, které zaručuje Listina základních práv a svobod – „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci “ (čl. 38, odst. 1 Listiny). Soudce prvoinstančního soudu odňal Romana Smetanu jeho zákonnému soudci a rozhodl ve věci sám jako nezákonný soudce. Nejvyšší soud při posuzování případu ústavněprávně neargumentoval (srovnej §2, odst. 4 trestního řádu: “Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod“). V případu Víta Bárty nejvyšší soud ústavněprávně argumentoval (srovnej post May the Constitution be with you).
Důsledky:
Rozsudek, kterým byl Smetana uznán vinným a přinucen uhradit škodu a následně poslán do vězení, vydala osoba, která k tomu nebyla oprávněná. Proto Smetanovi nehrozí ani druhý trest, trest za vyhýbání se nástupu do vězení (maření výkonu úředního rozhodnutí). Dne 26. 10. byl trestním příkazem odsouzen k podmíněnému trestu. Státní zástupce se proti tomu odvolal, požaduje přísnější trest. A proto Romanu Smetanovi nehrozí ani třetí trest, opět za vyhýbání se nástupu do vězení (maření výkonu úředního rozhodnutí).
Závěr:
Nevím, jestli je Smetana vinen nebo ne. Ale zvláště v případě, kdy obžalovaný nevyužívá vůbec svá práva v rámci procesu (nemá advokáta, proti ničemu se neodvolá, se vším pro něj nepříznivým souhlasí), musí být státní zástupce i soud zvláště obezřetní v ochraně zákonných práv obžalovaného.
Lukáš Křístek
Celý příspěvek
Svým usnesením ze dne 13. března 2012 (a znovu dne 17. května 2012) se představenstvo České advokátní komory rozhodlo prosazovat novelu Zákona o advokacii, která by mimo jiné prodloužila délku požadované koncipientské praxe ze tří na pět let. Tento návrh považuji za nemravný. Jeho text nejsem bohužel schopen dohledat na stránkách ČAK. Visí nicméně coby „únik“ v internetu: návrh novely zde, návrh „důvodové zprávy“ zde. Tento návrh je empirickým ověřením tvrzení, že samosprávné organizace mají sklon ke kartelizaci. Jejich rozhodnutí zasahující do práv třetích osob (stojících mimo profesi), stejně jako jejich vlastních členů, musí proto podléhat vnějšímu dozoru (v obecné rovině legislativnímu a v konkrétním/semi-obecném soudnímu).
K návrhu samotnému pár poznámek.
1/ Současný model právnického studia v ČR studenty na výkon advokátní praxe příliš nepřipraví. To asi nebude sporné (tedy přinejmenším na tomto blogu). Nakolik skutečně „školí“ systém koncipientské praxe je nicméně také slovo do pranice. Kdyby byl nicméně návrh myslen vážně a byl veden skutečnou snahou o výchovu kvalitních a všeho-znalých advokátů, tak by tento návrh novely Zákona o advokacii vlastně vystavoval českému vzdělání právníků jednu z nejdrsnějších vizitek od Listopadu 1989: pětileté studium práva absolventa vůbec ničemu nenaučí. Aby mohl absolvent cokoliv vlastním jménem a na vlastní triko napsat, potřebuje dalších pět let „výuky praxí“. Co takový návrh vlastně říká? Že pět let studia na fakultě je k ničemu? Anebo také (či spíše) že Komora není schopna uspořádat vlastní systém vzdělávání tak, aby absolventa, který i kdyby třeba nakrásně vážně nic neuměl, naučila něčemu smysluplnému za tři (opakuji: tři) roky povinné praxe?
2/ Je patrné, že jádro pudla bude trochu jinde. V reálném fungování současného systému je koncipient levná pracovní síla, která nemá ekonomicky na výběr než pracovat za minimální mzdu. I v případech, kdy je mzda rozumná (nerozumná je pak jenom pracovní doba), je koncipientský „bezzemek“ svázán s lénem svého advokátního pána: k profesní zkoušce se nějak dostat musí. Praxe je pak taková, že ve většině advokátních kanceláří dělá šikovný koncipient po pár měsících či roce už v podstatě jakoukoliv práci, která je v poměru k tomu, za jaký obolus je účtována, velice levná. Hlavní zájem tak není na „vzdělávání“ koncipienta, ale na zisku. V podobné situaci mi březnový návrh představenstva připomíná scénu, kde se lenní panstvo sejde na hostině a v jejím rámci dojde k závěru, že by přeci vůbec nebylo špatné, kdyby se napřístě muselo „na panském“ pracovat ne jeden den v týdnu, ale dva či tři. Kde jinde by se přeci ti bezzemci mohli naučit jak správně okopávat tu řepu, což?
Ale třeba jsem k ČAKu jenom ošklivý a skutečně má v plánu vytvořit skvělý systém vzdělávání koncipientů, na který bude potřebovat 5 let (a který nestihne za současné 3 roky). Pokud tomu skutečně tak je, pak by bylo vhodné podobný plán v podrobnostech přestavit před případným navržením prodloužení délky koncipování, aby bylo jasné, že všechny výše uvedené ošklivosti jsou liché. Důvodová zpráva v podobě jednoho odstavce v tomto ohledu příliš důvěry nevzbuzuje.
3/ Netroufám si předvídat, jak by se případná změna podobného typu podepsala na sociálním pozadí a fungování advokacie. Mám nicméně podezření, že prodloužení v zásadě „neproduktivní“ fáze advokáta in spe na 10 let by z advokacie činilo více a více dědičné řemeslo (pardon, dědičnou vědu, neboť na její řádné provozování je nezbytné druhé pětileté studium). „Neproduktivní“ fází myslím období, kdy jedinec buď vůbec nevydělává (fakulta), či vydělává minimum (koncipování), a v konečné fázi je tak stále ekonomicky závislý na někom jiném (v drtivé většině případů rodičích). Jinak řečeno, budou rodiče muset budoucího advokáta živit až do 30 let? Kdo se pak bude stávat advokátem? Dcery a synové současných advokátů, kteří nemají problém s tím živit svoji ratolest, která převezme praxi, o pár let déle? Co by podobný krok znamenal pro mladé dámy, které se někdy v rozumné době chtějí stát matkami?
4/ Zamyslel se někdo nad vztahem Zákona o advokacii a jím upravené délky praxe k ostatním profesním předpisům v okamžiku, kdy profesní předpisy vycházejí v zásadě ze vzájemné uznatelnosti profesní zkoušky (a minimálně částečné započitatelnosti praxe)? Advokátní zkouška po pěti letech, justiční zkouška po třech letech, odborná zkouška státního zástupce po třech letech, exekutorská zkouška po třech letech, notářská zkouška po pěti letech? Namísto snah o sjednocení jednotlivých drah i požadavků (osobně si myslím, že nejlepší by byla jednotná profesní zkouška pro všechny právnická povolání po vzoru německé druhé státní zkoušky) se nám budou jednotlivé profese dále rozcházet? Co by podobný krok v advokacii znamenal pro ostatní profese? Následovat notářství? To ale není zrovna zářný vzor s ohledem na prostupnost a otevřenost profese, o jejím dědění ani nemluvě (ale argumenty pětiletou notářskou praxí dobře ukazují, kam by se představenstvo ČAKu asi vydat chtělo). Přišel by větší zájem o justici, především tedy o místa asistentů, (Stejná kvalifikace za méně muziky...?) doprovázený následně dalším uzavíráním advokacie (ta justiční odborná zkouška není dostatečně kvalitní, protože vyžaduje jenom tři roky praxe, takže ji napříště nechceme uznávat ...?).
5/ Požadavek pětileté praxe v návaznosti na pětileté studium by dostal ČR na evropský unikát co se týká délky vyžadované přípravy pro výkon funkce advokáta. Na evropském kontinentu převažující model je zdá se 5 + 1,5 až 5 + 3 roky max, často ještě níže (jedinou výjimkou je zdá se Finsko s modelem 5 + 4). V anglosaských zemích je pak doba kratší, zpravidla 3 + 2. S výjimkou Finska se však v Evropě zdá se nikdo nevydává nad celkem 8 let požadovaného vzdělání pro výkon funkce samostatného advokáta oprávněného zastupovat před soudy (pro prosté „právní poradenství“ je pak často celková doba či požadavky nižší).
Nezbývá než se ptát, co je na české právu tak unikátně složitého, že by mělo vyžadovat celkem desetiletou profesní přípravu pro výkon funkce advokáta? Pokud může anglický advokát, přinejmenším teoreticky s ohledem na dosaženou kvalifikaci, zastupovat složité mezinárodní kauzy v londýnské City ve svých 24 letech (3 + 2 s nástupem na univerzitu v 18 či 19 letech), proč by se před Obvodní soud pro Prahu X smělo až de facto ve 30 letech?
Pravda, jeden zahraniční vzor zde nicméně je: slovenský. A rozhodně není hoden následování. Ekonomické a sociální otázky a pozadí obdobné, novela zákona napsaná zdá se přímo ve Slovenské advokátní komoře a prohnaná Národní radou je již na světě (viz zde a zde). Byť je hezké, že „(m)ezi Českou a Slovenskou advokátní komorou jsou velmi úzké vazby“, v tomto ohledu by bylo vhodné je výrazně rozvolnit. Ostatně slovenskou justici máme také rádi (tedy přinejmenším já řadu lidí v ní). Její cestou „justiční samosprávy“ bychom se však také rozhodně vydat nechtěli, tedy já určitě ne...
Sečteno a podtrženo, několik návrhů:
Pro legislativní proces a zákonodárný sbor: nastává ideální chvíle ukázat, že český zákonodárný proces je stále ještě alespoň trochu o střetávání partikulárních zájmů, ze kterého se vynoří zájem obecný, a nikoliv pouze o násilném prosazování zájmů jedné úzké skupiny, která si to "ošetří". Diskutovaný návrh na zvýšení praxe advokátního koncipienta je čítankovým příkladem situace, ve které se systém profesní autoregulace stává nefunkčním a musí být kontrolován politickým procesem. Ekonomický zájem skupiny advokátů, jehož smyslem je zvýšit vlastní zisk na úrok celé společnosti (která v konečné fázi ponese náklady na dva přidané roky „přípravy na výkon povolání“) a vytlačit mladší konkurenci, není zájmem ani veřejným, a ostatně ani profesním.
Pro studenty, koncipienty a další bezzemky: Křičte! A křičte nyní, dokud to jde.
Douška pro ČAK: pokud je navrhovaná změna vedena skutečně deklarovanou snahou o „zabezpečení řádného výkonu advokacie“ a nezbytností, aby „advokátní koncipienti načerpali během právní praxe dostatečné znalosti“ (jak tvrdí zvláštní část důvodové zprávy ve svém bodě 1), a nikoliv pouze snahou o další vykořisťování nevolníků a eliminaci konkurence, jak si myslí tento příspěvek, tak co se začít skutečně a seriózně zajímat o kvalitu vzdělávání, kterou studenti na fakultách získávají? V řadě států, především angloamerického právního okruhu, ale i jinde, je běžné, že profesní organizace (a hlavně advokátní komory) aktivně spoluutvářejí obsah právního vzdělávání, hodnotí kvalitu škol apod. (ABA ve Spojených státech dokonce provozuje systém akreditace fakult). Kdo jiný než praktici mohou poskytnout smysluplnou zpětnou vazbu na téma nakolik škola připravuje pro praxi? To by však znamenalo přijít se skutečnými argumenty na téma výstupů, potřeba a změn, nikoliv jednostrannými a hodně pochybnými návrhy, které diplomaticky řečeno ani trochu nevoní.
Celý příspěvek