Lenaerts ve Strakovce

V sobotní nejlepší české právnické drbně (oprava: Noční hlídka Tomáše Němečka v Lidových novinách) jsem se se zájmem dočetl, že ve Strakově akademii se skrývá Koen Lenaerts. Tedy abych byl přesný: v odpověď na otázku redaktora ohledně své nominace vládou na post soudce Tribunálu EU a svůj relativně nízký věk Petr Mlsna mimo jiné uvedl, že „(...) když se podíváte na složení Tribunálu, třetina jsou bývalí soudci, třetina akademici, třetina vysocí státní úředníci. Předhazuje někdo místopředsedovi Soudního dvora Koenu Lenaertsovi, že nastoupil v 35 letech z univerzity? Nebo soudcům Nejvyššího správního soudu?“

Po přečtení těchto řádek jsem chvilku hledal pod stolem svoji čelist, která mi tam někam spadla. Jistě, souhlasím se závěrem Tomáše Němečka v citovaném sloupku, že shoda je to více než nápadná: před jmenováním na Tribunál při jeho stvoření v roce 1989 totiž i Koen Lenaerts získal doktorát v Lovani, dva magistry z Harvardu, byl jmenován profesorem evropského práva na Univerzitě v Lovani, učil jako hostující profesor na College of Europe, Harvardu, atd., byl asistentem soudce Soudního dvora a praktikujícím advokátem v Bruselu. Kromě toho byl i on plynulý ve francouzštině a angličtině, s perfektní znalostí práva ES, publikoval po celém světě a tak trochu ho lidé v oboru znali.

Všichni okolo toho chodí diplomaticky jako okolo příslovečné horké kaše. Tak já do ní zase jednou veřejně šlápnu: způsob, jakým vláda minulý týden navrhla Petra Mlsnu na soudce Tribunálu EU, je zvěrstvo, které ji dle mého skromného názoru Výbor podle čl. 255 SFEU omlátí o hlavu.

Co Výbor dělá a k čemu je jsem před třemi lety krátce popsal zde. V mezidobí se Výbor snažil čelit kritice ohledně nedostatku informací o svém rozhodování tím, že vydal souhrnou zprávu o své činnosti, která je přístupná zde. Zkusme si zahrát takovou malou simulační hru. Podívejme se na celou kauzu jako Výbor podle čl. 255 SFEU, až bude (patrně) příští měsíc rozhodovat o kandidátu navrženým Českou republikou. Abychom navodili zdání skutečné simulace, můžeme si dokonce vybrat charakter, který chce kdo hrát: složení výboru je k dispozici zde. Počítačové fantasy fajnšmekry bohužel zklamu: na výběr není ani zlotřilý elf, ani nerudný trpaslík, ani dáma přioděná v hodně malých zbytcích jemně vydělané kůže. Na druhou stranu můžete hrát za takové evropské justiční špičky jako je předseda francouzské Státní rady, člen anglického Nejvyššího soudu, předseda dánského Nejvyššího soudu, předseda maďarského Ústavního soudu aj.

Podle jakých kritérií budete českou kandidaturu posuzovat? Smlouvy samotné mnoho neříkají, ale ve výše zmíněné souhrnné zprávě jste kritéria již dříve načrtli. Nicméně předtím, než se dostanete k osobě samotného kandidáta (říkejme tomu třeba věcný přezkum), tak vás zajímá proces výběru, který v rámci členského státu proběhl. Výbor se vlády táže, jakým způsobem byl kandidát na vnitrostátní úrovni vybrán, zda byl výběr transparentní, objektivní, zda se na výběru podílela representativní výběrová komise apod. Nezávidím úředníkovi, který bude vládou pověřen, aby Výboru vysvětlil objektivnost a férovost procesu výběru českého kandidáta. Vláda usnesením přijme pravidla pro výběr kandidátů. Fešná komise (nastoupí předsedové vrcholných soudů, Veřejný ochránce práv, ministr spravedlnosti, předseda advokátní komory, vrcholní úředníci...) pravidly ustavená navrhne kandidátku. Vláda však navrženou kandidátku neakceptuje a při nerespektování vlastních pravidel (srov. čl. 8 odst. 3) přijme usnesení, kterým nominuje někoho jiného, byť tento bod zdá se původně ani nebyl na programu jednání vlády. Anebo vláda snad zároveň přijala nové usnesení, kterým revokovala vlastní pravidla pro výběr kandidátů, protože se jí prostě v konkrétním případě nehodí? Zákonnost (o základní slušnosti ani nemluvě) podobného postupu vlády v rámci jednoho a toho samého výběrového řízení mi zůstává záhadou...

Nu, hrajeme-li tu simulaci, tak nevím jak ostatním hráčům, ale mně by coby členu výboru podle čl. 255 SFEU již toto stačilo, abych se s kandidátem zdvořile a rychle rozloučil, a následně tento případ použil jako dobrý podvozek pro vysvětlení jak České republice, tak ostatním poněkud mladistvým a značně nezralým demokraciím, že takto vážně, ale vážně ne, přátelé. Než někdo začne pokřikovat něco o diktátech z Bruselu/Lucemburku: toto je otázka minimálního férového procesu a postupu, nikoliv jakýkoliv „bruselský diktát“ na téma, jak má členský stát vybírat své kandidáty. Ostatně samotná zpráva Výboru (bod II.3.) říká, že, respektuje zvyklosti členských států, Výbor je ochoten akceptovat i jiné způsoby výběru, kupříkladu volbu či kooptaci kandidáta ze členů nejvyššího soudu daného státu apod.

Pokud se nicméně budeme v naší simulaci ochotni přenést přes proces a chceme bavit i o věcných kritériích, tak těch zpráva vytyčuje šest. Přesněji tedy odkazuje na šest okruhů požadavků na kandidáta: právnické schopnosti (schopnosti právnického myšlení a argumentace); dosavadní profesní praxi; schopnost výkonu funkce soudce; záruky nezávislosti a nestrannosti kandidáta; jazykové znalosti; schopnost práce v mezinárodním prostředí, ve kterém je zastoupeno vícero právních kultur. Zpráva říká, že kritéria jsou posuzována souhrně. Jinak řečeno, mírné nedostatky v kategorii jedné mohou být substituovány nadprůměrnými schopnostmi v kategorii jiné. Nicméně, jak zpráva dodává (úvod bodu III), jasný deficit kandidáta v jedné z kategorií může být dostatečným důvodem pro jeho odmítnutí.

Porovnání výše načrtnutých kritérií, podrobněji rozepsaných v samotné zprávě, s oficiálním životopisem českého kandidáta, si diplomaticky dovolím přenechat individuální simulaci čtenářově. Výstupem mnou proběhnuté simulace je, že kandidát nesplňuje vícero z výše zmíněných požadavků. Je jistě pravda, že léta praxe nejsou jediným rozhodujícím kritériem: zpráva Výboru samotná také říká (bod III.2.), že léta praxe jsou pouze rámcovým ukazatelem, který může být substituován výjimečnými právnickými schopnostmi kandidáta. Nejde tedy nutně pouze o délku, ale o kvalitu. Nicméně právě s ohledem na tu kvalitu padá, při vší úctě, dovolávání se příkladu Koena Lenaertse či případně Miguela Madura na obě nohy.

Se svojí simulací si dovolím skončit na tomto místě. Pokud bude Výbor dle čl. 255 SFEU postupovat podle své dosavadní praxe, tak navrženého českého kandidáta zamítne (formálně tedy vydá negativní stanovisko, rozhoduje však Rada EU, které je Výbor poradním orgánem; v dosavadní praxi však členský stát po negativním stanovisku Výboru svůj návrh stáhl).

Závěrečný povzdech: na celé věci je smutná směsice neznalosti, nezájmu a neschopnosti dohlédnout dále než k další pražské vládní agónii s LIDEM či bez lidu. Když byl v roce 2009 Lisabonskou smlouvou Výbor podle čl. 255 SFEU zřízen, tak se na jeho povolání v život dívali různí lidé všelijak. V mezidobí si však myslím vydobil vcelku dobrou pověst, a to právě proto, že jej zajímá kvalita a řádné fungování unijních soudů, nikoliv vnitrostátní politické handly, rošády, a přetlaky. Od české vlády je hezké, že se touto nominací rozhodla výrazným způsobem podpořit legitimitu Výboru. Dala mu šanci plasticky ukázat, jak hodně je potřebný. Již méně hezké je, že se tím Česká republika definitivně zařazuje mezi některé (především nové) členské státy, které mají podobné lekce slušného chování zapotřebí.