Neaplikace prezidentské amnestie na nejspornější případy
O usnesení, kterým ÚS odmítl návrh senátorů na zrušení lednové amnestie, jsme tu již psali. Myslím, že si ale zmínku zaslouží též poslední bod usnesení většiny, kde ÚS naznačil možnost vyjmout z dopadů amnestie ty, kteří dosáhli délky trestního řízení vlastními obstrukcemi nebo dokonce útěkem do ciziny. Význam tohoto bodu nelze podceňovat. Bude-li obecnou justicí důsledně aplikován, může se zdánlivá prohra senátorů proměnit v jejich faktické vítězství.
ÚS v bodě 45 mimo jiné napsal: „Lze též zvažovat, zda navrhovateli sledovanému zájmu by nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je napadené amnestie (v její aboliční části) účasten. Logicky se nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi roků) tomu korespondující dobu nezapočítat. Obdobně se otevírá výkladová otázka, zda přiměřeně nepostupovat i ve vztahu k těm, kteří (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení výlučně způsobili relevantní prodloužení jejich trestního stíhání, neboť i zde by mohl být zpochybněn samotný důvod aboličního rozhodnutí („dobra“ ve smyslu bodů 23 a 25 výše), jenž nutně tkví v té „nepřiměřené“ době trestního stíhání, která jde na vrub veřejné moci.“
Jakkoliv zde ÚS necituje předchozí judikaturu, myslím si, že tento názor se v jeho judikatuře vyskytuje opakovaně. Jde vlastně o specifickou koncepci zneužití práva v trestním procesu, kterému se následně nepřiznávají právní účinky. Poprvé takto ÚS rozhodl již v září 1996 nálezem sp.zn. III.ÚS 83/96 v tehdy mediálně značné známé věci Zdeňka Růžičky. Poté, co ÚS vyhověl ústavní stížnosti, hrozilo, že bude obžalovaný propuštěn z vazební věznice. ÚS proto připojil v části XIII úvahy o tom, že do vazební lhůty se nemůže započítat doba, po kterou obžalovaný sám svými obstrukcemi přispěl k průtahům ve věci. Podle ÚS objektivní vazební „lhůta - ač směřující především vůči státu jako ochrana obžalovaného (obviněného) - však váže nejen stát samotný, ale - přihlížeje k její podstatě a smyslu - vztahuje se svým způsobem i na postavení obžalovaného (obviněného) v řízení, a to v tom smyslu, že nepokrývá takové překážky (okolnosti), na které stát (jeho orgány činné v trestním řízení) nemá vliv. Jestliže součinnost obžalovaného obviněného) na procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat […] jeví se Ústavnímu soudu - z ústavního hlediska - přiměřené a spravedlivé (tj. všem zákonným a ústavním podmínkám odpovídající) - při zvýrazněném požadavku na všechny orgány činné v trestním řízení sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky stát sám jako procesní strana není s to ovlivnit; řečeno jinými slovy, jestliže překážky bránící státu, navzdory realizované snaze vazební trestní věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou v extrémním rozporu s účelem trestního řízení (§ 1 tr. ř.), svou podstatou a cílem porušují nejen zákon, ale současně též i podmínky spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jak tyto vyplývají z ústavního pořádku republiky (čl. 36 odst. 1 Listiny).“
Jako příklad takovéhoto jednání ÚS uvádí snahy obžalovaného (obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve zdravotním stavu apod.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky postrádají - sledují již mimoprocesní cíle.
ÚS tehdy vymezil dobu, kterou neměl Vrchní soud zahrnout do maximální vazební lhůty při dalším rozhodování o vazbě nejen v odůvodnění, ale dokonce i ve výroku nálezu. Vrchní soud v Praze ovšem tehdy názor ÚS okázale ignoroval a obžalovaného z vazby za velké mediální pozornosti propustil pro překročení maximální lhůty trvání vazby. ÚS v reakci publikoval senátní nález dokonce ve Sbírce zákonů (č. 293/1996 Sb.), což dále eskalovalo „válku soudů“ druhé poloviny 90. let.
Uvidíme tedy, nakolik si vezme justice za svůj nový návod ÚS k zamezení nejkřiklavějších dopadů prezidentské amnestie.
22 komentářů:
Z ničeho (mimo populismu) nevyplývá, že amnestii přísluší "logicky" restriktivní výklad. Omezující výklad popírá smysl amnestie jako úkonu vyjadřujícího odpuštění.
ad anonymní:
Z ničeho (mimo populismu) nevyplývá, že amnestie je "logicky" úkon vyjadřujícího odpuštění.
Yossi
Pan Jan Kudrna v hyde parku zmínil rozhodnutí ÚS, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhal zastavení jeho trestního stíhání právě z důvodu neúměrné doby trvání trestního řízení. ÚS této stížnosti nevyhověl mimo jiné i z důvodu, že takový postup (zastavení trestního řízení) by mohl ohrožovat důvěru občanů v demokratický právní stát. ÚS tedy v individuálním případě dovodil nepřípustnost zastavení trestního řízení z daného důvodu a tím spíše by měl existenci takového důvodu vnímat v případě zjevně svévolného aboličního rozhodnutí prezidenta, kde byla nastolena taková situace, nikoli v pouhému jediném individuálním případě ale došlo rovnou k hromadnému zastavení trestních řízení a tedy zásahu do důvěry občanů v demokratický právní stát v míře mnohonásobně vyšší.
V tomto světle jsou doporučení ÚS soudcům obecných soudů, aby restriktivně posuzovaly naplnění podmínek aboličního části prezidentovy amnestie pouhým důkazem jejich snahy alespoň nepatrně a neuměle otupit ostří aboličního meče, který byl zaťat to torza právního státu v této zemi. Pouze zrušení aboličního ustanovení by bylo předvídatelným a konzistentním rozhodnutím ÚS. Jákékoli odchylky od tohoto řešení jsou zcestné. Pokud by zákonodárce přijal zákon, který by obdobným způsobem nerespektoval tak zásadní názor ÚS, pak by tento zákon ÚS jistě k návrhu zrušil. V tomto musí být meze zmocnění zákonodárce i prezidenta shodné, neboť vždy jde prioritně o ochranu základních hodnot a principů demokratického právního státu.
Richard
Ad Anonym a Yossi
Anonnym má pravdu v rovině obecné. Yossi má pravdu v daném konkrétním případě. Oba máte tu svoji pravdu. :-) Osobně mi je sympatičtější Yossiho pravda, která zjevně reflektuje tu obludnou absurditu aboličního "milosrdenství a odpuštění"
Richard
(1) Formálně pojaté pravidlo singularia non sunt extenda není správné (viz Melzerova Metodologie, 2. vyd, s. 149-152), odůvodněné je u materiálně nesystémových (anomálních) právních norem (tamtéž s. 184-186).
(2)Je amnestie:
a)nesystémovou právní normou, nebo
b) ústavou, TZ a TŘ předvídanou součástí systému trestního práva?
(3) Je-li nesystémová, pak má být její výklad restriktivní, tj. nepřesahující jádro použitých pojmů. Další zúžení jejího rozsahu cestou teleologické redukce není možné (dotváření práva v neprospěch pachatele je nepřípustné).
(4) Je-li systémovou součástí trestního práva, pak není pro restriktivní výklad důvod.
(5) K čemu ÚS nabádá - k výkladu nebo k dotváření práva v neprospěch pachatele?
Už jsem to na jiných místech říkal snad stokrát, že do osmileté lhůty pro abolici se nemá počítat doba na útěku. Ergo pokud někoho stíhali od roku 1999, v roce 2002 jim zdrhnul do Karibiku a vrátil se na podzim 2012, pak pro účely článku II jeho trestní stíhání zatím trvalo pouze tři či čtyři roky. Vykládat to stylem, že by ten člověk musel být na útěku V OKAMŽIKU vyhlášení amnestie, aby se na něj čl. II nevztahoval, může jen šílený soudce či státní zástupce, který chce abolice zneužít k tomu, aby se zbavil co největšího počtu kauz a měl díky ní co nejčistší stůl.
Jsem rád, že se k tomuto výkladu začala blížit i vrchní státní zástupkyně a Ústavní soud.
P.H.
ad Yossi : vykládat se to může různě. Docela rád bych se dožil stále opomíjeného výkladu doslovného u obyčejných zákonů.
Jiří Jiroutek
Ad Jiří Jiroutek:
Myslím, že Vaše očekávání je ve skutečnosti naplněno. Naprostá většina výkladů jednoduchých zákonů je vykládána doslovně.
Jenomže zde dochází nejdřív k attention bias (do pozornosti soudů se dostávají spíše případy, kde výklad není jasný) a potom k publication bias (publikují se opět spíše ty případy, kde výklad není jasný).
Toto "obíčko" ÚS jsem také zaregistroval, ale mám je za zcela akademické, protože v převážné většině případů už je o účasti na amnestii pravomocně rozhodnuto.
Těch několik věcí, které dosud rozhodnuty nejsou, se týkají jiných aspektů abolice (např. v případě Berka, zda je míněno trestní řízení jako celek nebo jeho jednotlivé části pro dílčí skutky, o nichž bylo vydáváno zvláštní usnesení o zahájení).
Jak jsem kdesi psal, amnestie je výronem vyšší, transcendentální spravedlnosti, takže je docela pochybné zkoumat, zda je odůvodněná, "spravedlivá" nebo systémová. Takto uvažovala i majorita ÚS, když přezkum rozhodnutí o amnestii vyloučila ze soudního přezkumu.
Pravomocné ukočení problém není. Trstní řízení lze obnovit.
Jan Vrchota
Tomáš Pecina: ano, amnestie sleduje koncept odpustitelnosti, proto však naopak je důvodné tvrdit, že v konkrétním případě není tato materiální podmínka naplněna, zejména pokud samotné uplynutí lhůty není v žádném racionálním vztahu k odpustitelnosti. Je třeba si uvědomit, že amnestie je výjimkou z rovnosti, musí být proto oprávněná nikoli pouze instrumentálně, ale i svým účelem. Jinými slovy, prezident může mít od Ústavy ("Boha") oprávnění činit "zázraky". OK, to ale neznamená, že jen udělá tento trik s perem a může se mu to započítat do svatořečení :)
Tady už jdeme na hodně tenký led filozofie.
Z konzervativního hlediska, které bych si dovolil zastávat, není Ústava Pán Bůh, na ústavě jsme se dohodli a je lepší či horší. Ale Pán Bůh je bytostí a korektivem ještě vysoko nad ústavou.
Amnestie v sobě nese něco z Božího nezaslouženého odpuštění, a to nemá nic společného s rovností:
Jeden je vyvolen (a je mu odpuštěno), druhý zavržen (pro své hříchy - zločiny). Bez zásluh.
Jedna nádoba je stvořena hrnčířem k užitku, druhá na odpadky. A stěžovat si nemůže žádná.
Denár dostal ten co pracoval od slunka rozbřesku podle smlouvy, ale i ten co byl najat na poslední hodinu, a to podle dobroty hospodáře.
Není rovnost, protože vůči milosti rovnost neexistuje. Protože neexistuje nárok. Jen, kde je nárok, může být rovnost.
Jenže na udělení milosti nárok není. Tady je ta transcendence. A ta je z principu obsahu nepřezkoumatelná. Amnestie není ve své hodnotové podstatě součástí trestního práva, je to akt milosrdenství mimo něj. Do trestního práva má jen dopady.
Ad Vážný : asi se s tím dá souhlasit, ale protestantsky laděný jedinec by měl na nárokovost (božího) opuštění anebo salvace jiný názor :-) Hlavním problémem je, že tento monarchistický relikt, který se občas objevil aspoň na papíře i předtím, není ve velké části moc přenositelný do dnešní doby, která si zakládá na vládě (předvídatelného) práva a lze na současné amestie tedy aplikovat jakákoli racionální omezení bez toho, že by se to dalo solidně zargumentovat.
To, co přenositelné z monarchistikých dob v případě amnestií/milostí bylo jako např. zahlazení, promlčení, obnova atp., už v trestních zákonech je.
Pro mě osobně je neústavní to, že nepravomocných TČ starších X let se to týká, ale nepravomocně vyřízených činů starých X-1 let nikoliv. Jestliže chápu amnestii jako nepřímou jenorázovou novelu trestního zákona a řádu, mělo by i vynětí ze skutkových podstat být konstruované jako stávající skutkové podstaty, nikolv kategorizaci dle náhody, že to někdo spáchal v červnu nebo v září. Je to podobné jako kdyby se amnestie vztahovala na TČ pod "max. 2 roky" ale s podmínkou, že obviněný měl prokazatelně u sebe v knihovně v době spáchání TČ knížku projevů Václava Klause.
Jiří Vodňanský
ad Karel Vážný " Amnestie není ve své hodnotové podstatě součástí trestního práva, je to akt milosrdenství mimo něj. Do trestního práva má jen dopady."
Spravedlnost a morálka je na tom podobně, přesto klademe na její zákonné projevy jisté limity.
Petr Starý
Používat tak závažné pojmy jako "milosrdenství", "transcendence",a "odpuštění" v souvislosti s tak světsky-pragmatickým, amatérským až fušerským a pochybným až podezřelým krokem jako byla letošní amnestie považuji z filosofického i přízemně lidského hlediska za velmi chucpe.
Pavel Caban
Ad Karel Vážný
Pane Vážný, označit předmětnou prezidentovu abolici za akt milosrdenství je bohapustý výsměch všem civilizovaným lidem. Teorie je to pěkná, ale na daný případ krajně nepřiléhavá. Je neuvěřitelné s jakou lehkostí někteří lidé vydávají zlo za dobro, a to navíc s ústy plnými Boha a milosrdenství.
Richard
Karel Vážný:
Nádherně řečeno. Jen coby nevěřící kocour bych si slova "pán Bůh" nahradil slovem "náhoda" či "příroda".
P.H.
Karel Vážný:
V Česku je přece spravedlností míněno, když obžalovaný pevně visí...
Ad Kocour
Každému kdo, je schopen alespoň trochu vnímat souvislosti je jasné, že prezidentova abolice nebyla žádná náhoda.
Richard
Ad Jiří Vodňanský:
Jsem protestant, ale ta nárokovost spasení záleží, zda na to hledíte lutersky (kdo splní Boží podmínky - uvěří a dá se pokřtít, bude spasen - ale ani to není nárok vůči jeho svrchovanosti, pouze víra v jeho slib), nebo kalvínsky (všichni zhřešili a jen jeho milostí jsou vyvolení zachráněni).
Podle mne z té amnestie kouká, že je to milost propasírovaná skrz charakter a osobnost bývalého prezidenta. Prostě ocenění si dle něj zaslouží úspěšní, i když někdy jdou po hraně a zahrajou třeba rukou, když se rozhodčí nedívá. A když rozhodčí není schopen se 8 let dohodnout na tom, zda něco je faul, tak už nemá nárok pískat.
Vedle toho z toho cítím i potřebu se vyhnout abolici pro Smetanu a Vondrouše, což asi zabránilo abolici ekvivalentních nedokončených případů s ostatními body amnestie. (Což mohlo nadělat zajímavé procesní patálie případě dovolání, beneficia cohaesionis atd.)
Ale nic z toho pro mne neznamená, že by amnestie, jako projev monarchistické milosti, nikoli spravedlnosti mohla být přezkoumávána, a to ani v případě, že by reálně byla vlastizrádnou, nebo bláznivou (třeba, že si soudce hodí kostkou ...).
Je za tím ještě jeden fakt a to, že imho nikdo nemá nárok, aby někdo jiný šel sedět. To je čistě mezi státem a stíhaným jednotlivcem. Stát a kat byl potřebný, ale ostatní lidé si mají přát dobro pro druhého a odpouštět si. Takže když někdo dostal nezaslouženě odpuštění, byť jako tunelář, mohu mu to přát.
A občas odpouštět tresty patří k dobrým mravům země.
Ad Karel Vážný
Odpuštění je chválihodný institut. Ale odpouštět by měli viníkům jejich oběti, ne někdo, kdo považuje činy proti těm obětem za obdivuhodný úspěch.
Richard
Ad KV: Pravomoc "spasit" zde ovšem nevykonává již suverén, ale zmocněnec z Ústavy. Má proto smysl se ptát, zda je omezen pouze instrumentálně, nebo i obsahově.
Okomentovat