Neaplikace prezidentské amnestie na nejspornější případy

O usnesení, kterým ÚS odmítl návrh senátorů na zrušení lednové amnestie, jsme tu již psali. Myslím, že si ale zmínku zaslouží též poslední bod usnesení většiny, kde ÚS naznačil možnost vyjmout z dopadů amnestie ty, kteří dosáhli délky trestního řízení vlastními obstrukcemi nebo dokonce útěkem do ciziny. Význam tohoto bodu nelze podceňovat. Bude-li obecnou justicí důsledně aplikován, může se zdánlivá prohra senátorů proměnit v jejich faktické vítězství.

ÚS v bodě 45 mimo jiné napsal: „Lze též zvažovat, zda navrhovateli sledovanému zájmu by nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je napadené amnestie (v její aboliční části) účasten. Logicky se nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi roků) tomu korespondující dobu nezapočítat. Obdobně se otevírá výkladová otázka, zda přiměřeně nepostupovat i ve vztahu k těm, kteří (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení výlučně způsobili relevantní prodloužení jejich trestního stíhání, neboť i zde by mohl být zpochybněn samotný důvod aboličního rozhodnutí („dobra“ ve smyslu bodů 23 a 25 výše), jenž nutně tkví v té „nepřiměřené“ době trestního stíhání, která jde na vrub veřejné moci.“

Jakkoliv zde ÚS necituje předchozí judikaturu, myslím si, že tento názor se v jeho judikatuře vyskytuje opakovaně. Jde vlastně o specifickou koncepci zneužití práva v trestním procesu, kterému se následně nepřiznávají právní účinky. Poprvé takto ÚS rozhodl již v září 1996 nálezem sp.zn. III.ÚS 83/96 v tehdy mediálně značné známé věci Zdeňka Růžičky. Poté, co ÚS vyhověl ústavní stížnosti, hrozilo, že bude obžalovaný propuštěn z vazební věznice. ÚS proto připojil v části XIII úvahy o tom, že do vazební lhůty se nemůže započítat doba, po kterou obžalovaný sám svými obstrukcemi přispěl k průtahům ve věci. Podle ÚS objektivní vazební „lhůta - ač směřující především vůči státu jako ochrana obžalovaného (obviněného) - však váže nejen stát samotný, ale - přihlížeje k její podstatě a smyslu - vztahuje se svým způsobem i na postavení obžalovaného (obviněného) v řízení, a to v tom smyslu, že nepokrývá takové překážky (okolnosti), na které stát (jeho orgány činné v trestním řízení) nemá vliv. Jestliže součinnost obžalovaného obviněného) na procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat […] jeví se Ústavnímu soudu - z ústavního hlediska - přiměřené a spravedlivé (tj. všem zákonným a ústavním podmínkám odpovídající) - při zvýrazněném požadavku na všechny orgány činné v trestním řízení sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky stát sám jako procesní strana není s to ovlivnit; řečeno jinými slovy, jestliže překážky bránící státu, navzdory realizované snaze vazební trestní věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou v extrémním rozporu s účelem trestního řízení (§ 1 tr. ř.), svou podstatou a cílem porušují nejen zákon, ale současně též i podmínky spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jak tyto vyplývají z ústavního pořádku republiky (čl. 36 odst. 1 Listiny).“

Jako příklad takovéhoto jednání ÚS uvádí snahy obžalovaného (obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve zdravotním stavu apod.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky postrádají - sledují již mimoprocesní cíle.

ÚS tehdy vymezil dobu, kterou neměl Vrchní soud zahrnout do maximální vazební lhůty při dalším rozhodování o vazbě nejen v odůvodnění, ale dokonce i ve výroku nálezu. Vrchní soud v Praze ovšem tehdy názor ÚS okázale ignoroval a obžalovaného z vazby za velké mediální pozornosti propustil pro překročení maximální lhůty trvání vazby. ÚS v reakci publikoval senátní nález dokonce ve Sbírce zákonů (č. 293/1996 Sb.), což dále eskalovalo „válku soudů“ druhé poloviny 90. let.

Uvidíme tedy, nakolik si vezme justice za svůj nový návod ÚS k zamezení nejkřiklavějších dopadů prezidentské amnestie.