Bílá hora očima ekonoma

Před 400 lety české stavy prohrály povstání proti králi a nastolený režim „stabilizoval společnost“ na další čtvrt tisíciletí. Pohled na pobělohorský režim, jaký jsme dostali ze školních lavic, dnes neobstojí. Zde nabízím pohled očima své profese, institucionální ekonomie. Ta zkoumá zejména, jak pravidla hry ve společnosti – politický a právní systém - ovlivňují ekonomickou výkonnost. Závěr bude až překvapivě jednoznačný: pobělohorský režim byl ještě horší, než nám ve škole tvrdili.

Celý příspěvek

Diskrétní zóna Pavla Rychetského

V tomto měsíci se na trhu objevila kniha rozhovorů Tomáše Němečka s Pavlem Rychetským Diskrétní zóna. Knížku jsem si přečetl během několika listopadových večerů a musím říci, že opravdu stojí za to.

Knížka vznikala v sérii patnácti rozhovorů, které měl Tomáš Němeček se současným předsedou Ústavního soudu od května 2011 do srpna 2012 v kavárnách i v Rychetského kanceláři na Ústavním soudu. Text knihy je koncipován chronologicky jako dialog obou autorů, počínaje seznámením Rychetského rodičů až po jeho současnou činnost na Ústavním soudě. Současně je prokládán texty, které psal buď Němeček sám, nebo například záznamy Státní bezpečnosti, které jsou zajímavým protipólem Rychetského vyprávění. Čtenář se dozví informace ze zákulisí politického i justičního života, ale často velmi otevřeně též informace z Rychetského soukromí. Kniha tak činí čest svému názvu. V podstatě tak máme šanci seznámit se s celým Rychetského životem. Na druhé straně je kniha i jakousi kronikou života v Československu a Česku v posledních sedmdesáti letech.

První kapitola se věnuje předválečnému Československu, životu rodiny v Protektorátu (Rychetský se narodil v roce 1943) až po dětství v 50. létech. Dozvíme se třebas, že Rychetského dědeček padl za prvé světové války na italské frontě, zjistíme, že Rychetského příbuznou je i malířka Helena Zmatlíková, kterou zná asi každé české dítě atd. Protože Rychetského rodiče pocházeli z nuzných poměrů, nepřekvapí, že jako mnozí jiní z idealistických důvodů již v květnu 1945 vstoupili do komunistické strany.  

V druhé kapitole vidíme Rychetského jako dvacátníka v 60. letech. Centrum kapitol se soustředí na postupnou liberalizaci poměrů v Československu, která vygradovala v Pražské jaro 1968. Zjistíme, proč byl Rychetský na sklonku 60. let trestně stíhán, jak se v Československu tehdy legálně užívalo LSD, jak se jako trestně stíhaný stal asistentem na pražské právnické fakultě, nahlédneme do zákulisí právnické fakulty v době společenského kvasu a násilně přetržených proměn. Hned v další kapitole pak nahlédneme do počátku normalizace fakulty (velmi mne překvapilo, že se na ní účastnil i Jaromír Kincl, byť Rychetský velmi hezky vysvětluje, proč se asi k normalizátorům tento český romanista připojil), i o diskusích, které se ještě v roce 1969 vedly o postihu emigrantů. Desítky dalších stran pak jsou věnovány disentu, Chartě 77, ale i agentům, které na Rychetského donášeli – nebo naopak nedonášeli.

V páté a šesté kapitole se vrátíme do listopadu revoluce roku 1989 a změně režimu. Nahlédneme do zapomenuté ústavy narychlo napsané v prosinci 1989, ale i o výběru českého ministra spravedlnosti (neúspěšného prvého nominanta Občanského fóra, kterého Rychetský nepovažoval za vhodného kandidáta pro jeho chaotičnost, znalý čtenář i přes Rychetského diskrétnost snadno pozná). Podíváme se s Rychetským do české generální prokuratury (zde mi trochu chyběly Rychetského názory na další vývoj právní úpravy prokuratury, neboť Rychetský byl kritikem právního vývoje úpravy státního zastupitelství po roce 1992), ale i do fungování federální vlády před volbami v roce 1992. Vrátíme se k divokým lustracím, přijetí lustračního zákona, s jehož dnešní podobou Rychetský nesouhlasí. Podíváme se i na vznik Listiny základních práv a svobod.

V osmé až desáté kapitole sdílíme s Rychetským jeho krátký čas mimo politiku, abychom následně sledovali jeho opětovný vstup do politiky v barvách sociální demokracie, úspěšnou kandidaturu do Senátu a vstup do vlády „sebevrahů“. V deváté kapitole sledujeme podrobně etapu české politiky v době Zemanovy vlády a opoziční smlouvy, kde asi nejzajímavější jsou detaily z doby bombardování Kosova. Sám jsem měl tehdy proti bombardování Srbů dost veliký odpor, a čtenáře asi nepřekvapí reálná (tedy nulová) role, kterou na celé akci česká vláda měla (byť čistě teoreticky mohla akci NATO blokovat) V desáté kapitole zjistíme, proč neměl Vladimír Špidla rád Miloše Zemana (svou roli v tom hrál i alkohol), a pak již sledujeme sociální demokracií totálně zpackanou volbu prezidenta, která vynesla Václava Klause na Hrad a Rychetského do Joštovy ulice v Brně.

Jedenáctá kapitola se na 20 stranách věnuje Ústavnímu soudu. Zjistíme věci neznámé a připomeneme si věci relativně známé, všimneme si, že Rychetský si dobře rozuměl s oběma svými místopředsedy, byť každý je úplně jiný. Stejně tak asi nepřekvapí, že uvnitř Ústavního soudu panuje značná animozita mezi některými soudci, která je umocňována konfliktními kauzami typu zdravotnických poplatků či Ústavu pro studium totalitních režimů. Špatná atmosféra uvnitř obdobných tribunálů je asi rysem, který jde napříč právními kulturami – o americkém Nejvyšším soudě se říká, že někteří soudci spolu vůbec nehovoří a stýkají se jen v naprosto nutných, tedy úředních záležitostech. Skoro se zdá, že zatímco politici jsou spolu v rétoricky velkých sporech, ovšem v soukromí si spolu často dobře rozumí, je situace na ústavních soudech dána tím, že spory soudců, kumulované za zavřenými dveřmi soudní porady, nejsou ventilovány veřejně - jedinou ventilací těchto sporů jsou disenty. S Rychetského desítkou nejvýznamnějších rozhodnutí bych asi souhlasil jen tak z poloviny, naprosto ale souhlasím se zařazením jeho disentu ve věci zdravotnických poplatků, který nález těsné většiny pléna naprosto převálcoval (je ale pravdou, že argumentačně velmi slabý a místy až nechtěně úsměvný nález k tomu poskytl snadný terč).

„Jakýkoliv pokus o „objektivní“ líčení osobních vzpomínek je asi odsouzen k nezdaru – přinejmenším v tom, že lidská paměť je zoufale nespolehlivá a každý má tendenci vytěsňovat vše, co mu není či nebylo milé, či zač by se musel stydět. Doufám, že toho v našem případě nebylo příliš mnoho“, končí upřímně své vyprávění předseda ÚS. V každém případě lze tuto knihu doporučit jako skvělý příspěvek ke studiu našich moderních dějin, z pozice člověka, který toho během posledního půlstoletí zkusil opravdu mnoho.

Celý příspěvek

130. výročí narození Hanse Kelsena

Před 130 lety, 11. října 1881 se v Praze ve Spálené ulici, v místech dnešního obchodního domu Máj, narodil Hans Kelsen. Kelsen je zcela jistě nejvýznamnější právník, který se kdy na území dnešního Česka narodil. Pro zájemce o některé detaily z Kelsenova života zejména se zřetelem na jeho vztah k naší vlasti proto doporučuji článek Petra Kreuze z posledních Literárních novin č. 37/2011 (Československé epizody Hanse Kelsena, s. 10-11). Dozvíme se například, že matka Kelsena pocházela z Jindřichohradecka a na rozdíl od svého manžela i samotného Hanse Kelsena ovládala češtinu. Dozvíme se též o působení Hanse Kelsena na sklonku I. republiky na pražské německé právnické fakultě. Zajímavé jsou také ukázky z Kelsenovy autobiografie. Kelsen v nich vzpomíná na své setkání s Edvardem Benešem, kterému doporučil změnu unitárního Československa ve spolkový stát tří národů – tomu se ovšem Beneš vysmál s tím, že žádný slovenský problém neexistuje a české Němce se mu podaří uspokojit jinak. Teprve když krize Československa eskalovala v létě 1938, navštívil Kelsena (až do roku 1945 československého občana) v Ženevě emisar čsl. vlády s prosbou, aby Kelsen přece jen svůj návrh rozvinul. Kelsen proto připravil náčrt reformy unitární ČSR, než jej však dokončil, bylo již pozdě … Perličkou na závěr je otázka, proč dodnes nemá Kelsen v místě svého narození pamětní desku (podle článku zatím stále probíhají neúspěšná jednání s majitelem obchodního domu Máj).

Celý příspěvek

Promlčení zločinů komunismu po česku: „Přesně to, co jsem udělal, to bych udělal i dneska."

Bratranci Barešovi se přesně před 32 lety - v květnu 1978 - zmocnili autobusu s plnou třídou gymnazistů. S těmito rukojmími se rozhodli dostat přes hranice na Západ. Do cesty se jim však postavila hlídka pohraničníků, vyjednávání se ujal František Šádek, autor výroku z nadpisu. „Narušitelům“ přislíbil, že když propustí studenty, nechá je volně projet. Poté, co se už prázdný autobus rozjel, propukla střelba, jejímž výsledkem byl zabitý řidič a Milan Bareš. Podle následného soudu vystřelili Barešové první, přestože vše nasvědčovalo o opaku. Robert Bareš byl popraven, Václav Bareš, jediný přeživší, dodnes splácí zničený autobus. Jak dopadlo trestní stíhání proti veliteli pohraniční stráže Šádkovi?

Jeho průběh i vyústění jsou symptomatické pro většinu souzení komunistických zločinů u nás. O co pomalejší bylo zahájení, o to rychlejší byl konec případu. Původně stíhání započalo v roce 2004, avšak po mnoha peripetiích, zkoumané otázce promlčení až před Nejvyšším soudem a několikerém vrácení věci, bylo stíhání zahajováno v roce 2008 nanovo. O několik měsíců později soud stíhání přerušuje z důvodu těžké choroby obviněného. Mohla se celá věc vyvíjet jinak?

Otázce stíhání zločinů komunismu se na půdě Jiného práva věnoval už Zdeněk Kühn, který upozornil, že česká judikatura se na rozdíl od německé držela „při zemi“ a pouze sledovala, zda byly či nebyly porušeny dříve platné předpisy. Ty za splnění jistých podmínek střelbu proti prchajícím umožňovaly, ba přímo nařizovaly. Pavel Molek šel dál a aplikoval na otázku střelby na hranicích mezinárodní trestní právo. Tímto směrem se, alespoň pokud je mi známo, české soudy nikdy nevydaly. Pomohly by si touto cestou?

Základním problémem aplikace zločinů proti lidskosti na komunistické reálie je fakt, že jejich definice původně v Statutu Norimberského tribunálu vyžadovala navázání na páchání zločinů proti míru nebo válečných zločinů. Díky vývoji mezinárodního práva se této vazby zločiny proti lidskosti definitivně zbavily v letech 1994-1995 v souvislosti s přijetím Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a rozhodnutím Tadić Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, jež připouštěly páchání zločinů proti lidskosti i v míru. Na první pohled je proto celé období komunismu chráněno tím, že u nás nedošlo k ozbrojenému konfliktu. Přesto mají podle mého názoru české soudy možnost se tohoto omezení zbavit a aplikovat tak nepromlčitelné zločiny proti lidskosti neomezeně i na předlistopadové reálie.

Mohou tvrdit, že přijetím Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, přijaté v roce 1968, započal proces emancipace od vazby na ozbrojený konflikt. Úmluva totiž o zločinech proti lidskosti uvádí„ať byly spáchány v době války nebo míru“. Takováto interpretace se v literatuře objevuje často a podle některých odborníků už v polovině 70. let zločiny proti lidskosti tuto vazbu postrádaly. Neobsahoval ji už Zákon č. 10 Kontrolní rady pro Německo, na jehož základě docházelo k souzení válečných zločinců po Norimberském tribunálu, neobsahoval ji návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva z roku 1954, zamítavě se tvářili členové Komise pro mezinárodní právo při novém projednávání kodexu v roce 1983. Ostatně před měsícem byl v Argentině odsouzen generál Reynaldo Bignone za zločiny proti lidskosti páchané v době míru v letech 1976-1978. Aktuálně se před Kambodžským tribunálem projednává otázka viny Kaing Guek Eava, představitele Rudých Khmérů, jenž se měl dopustit zločinů proti lidskosti jako ředitel věznice v době míru v letech 1975-1979.

Existuje ještě jedna cesta, po níž by se české soudy mohly vydat - číst zločiny proti lidskosti páchané za komunismu optikou jejich dnešní definice. Tento názor naznačuje metodický materiál Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na výjimky ze zákazu trestání bez zákona v Evropské úmluvě (čl. 7 odst. 2) a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 15 odst. 2). Metodický materiál je zde ale poměrně nejasný a bez další bližší argumentace se zdá být tato cesta méně jistá než ta předchozí.

Skutečně by ale v stíhání pomohlo, kdyby byla definice zločinů proti lidskosti českými soudy vyjasněna? Především by to řešilo otázku promlčení, jež byla v mnoha případech kamenem úrazu. Před nesnadný úkol byly soudy postaveny přijetím § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993, podle něhož nebylo možné do běhu promlčecí lhůty trestných činů započítat dobu od února 1948 do prosince 1989, pokud z politických důvodů nedošlo k odsouzení nebo zproštění obžaloby. Téměř 12 let si s touto otázkou nevěděly soudy rady – střídavě se litery zákona držely, střídavě ji odmítaly s odkazem na nemožnost aplikace pozdějšího zákona v neprospěch pachatele. Tímto způsobem např. unikl trestu Bohumil Vlačiha, jenž v roce 1951 střelil Jaroslava Lukeše při pokusu o útěk z lágru nejdříve do zad a poté, přestože už Lukeš nebyl schopný dál utíkat, ho zasáhl ze vzdálenosti 40 cm do obličeje. Nejvyšší soud považoval toto jednání v roce 2002 za promlčené (4 Tz 44/2002). Teprve v roce 2005 sjednotil velký senát NS svůj přístup a postupoval podle § 5.

Tou dobou si už ale soudy lámaly zuby na nové kategorii trestných činů dle § 67a písm. d) tr. zák., u nichž byla prodloužena nepromlčitenost navždy. Nyní už není potřeba si vypomáhat zločiny proti lidskosti. Tím se dostáváme zpět k případu Františka Šádka, horlivého střežitele hranice. V srpnu 2006 zrušil NS (5 Tdo 915/2006) usnesení nižších soudů, jež považovaly jeho jednání za promlčené. Opřel se nově právě o § 67a písm. d), čímž dodal naději, že některé zločiny nebudou ani podle vnitrostátního práva nikdy promlčené. V roce 2006 se tak dosáhlo toho, čeho se mohlo dosáhnout aplikací mezinárodního trestního práva už podstatně dříve (v případě zločinů páchaných od 70. let). Než došlo k ustálení judikatury, množství případů, jak ilustrují stránky Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu, však bylo promlčeno.

Tyto aplikační obtíže ale vyplývají z toho, že se Česká republika zvoleným způsobem vypořádání s minulostí odlišila od Maďarska a dalších zemí, jež daly přednost spíše národní jednotě a právní kontinuitě. Nelze proto dnes zpětně vyčítat ani justici, ani zákonodárcům, že nebyli před společností napřed a problémy nepředpokládali. Navíc aktuální případ Kononov proti Lotyšsku (36376/04) ukazuje, že všechny otázky, dokonce souzení zločinů druhé světové války, nejsou doposud uzavřené a je stále příležitost poučit se z chyb.
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)
Celý příspěvek

Šiklová vs. Rudé právo před 20 lety

Zajímavý článek můžeme najít v dnešních LN. Přetiskuje 20 let starou zprávu tehdejší Východoevropské informační agentury o žalobě Jiřiny Šiklové na Rudé právo. Šiklová požadovala, aby Rudému právu byla uložena povinnost uveřejnit opravu nepravdivých údajů o její osobě. Civilní proces J. Šiklová nakonec vyhrála. Senátu obvodního soudu tehdy předsedal dr. Jan Vyklický. Nechci tvrdit, že na sklonku komunistického režimu to byl typický výsledek sporu disidenta s režimem (typický soudce měl spíše tendenci celou věc zahrát "do outu", tedy najít nějakou procesní kličku, na jejímž základě mohl žalobu odmítnout), ale myslím si, že je zaznamenáníhodné, že na sklonku 80. let existovali stateční soudci, kteří si byli s to uchovat svou nezávislost a osobní integritu.

A zde je jeho zbytek.

Celý příspěvek

Podněcování a trest. Téměř další hra Václava Havla

V rámci edice Sešity Knihovny Václava Havla vyšel sešit, který je doslovným přepisem hlavního líčení proti Václavu Havlovi z února 1989. Jde o poslední proces, který proti Havlovi proběhl. Přepis je koncipován formou specifické a poněkud absurdní divadelní hry.

Jakkoliv si čtenář povšimne, že soudkyně Helena Hlavatá opakovaně zakazovala pořizování poznámek v soudní síni, již si nepovšimla, že Havlův bratr Ivan a jeho žena Dagmar pořizují nahrávku celého procesu na malý magnetofon. Vznikl tak unikátní záznam o průběhu celého procesu, z něhož vidíme nejen to, že soudkyně nebyla s to vynést nezávislý rozsudek a použít vlastní úsudek, ale též křeče zahnívajícího režimu reálného socialismu.

Havel byl souzen jednak za to, že údajně podněcoval spoluobčany na účasti na zakázaném shromáždění (vzpomínka na Jana Palacha v lednu 1989), jednak že se „nepovoleného“ shromáždění sám zúčastnil, a neuposlechl prý výzvy veřejné bezpečnosti k opuštění prostoru. Zajímavé je, že tajná policie nebyla s to na začátku roku 1989 „vyrobit“ ani jediného svědka, který byl Havlem „podnícen“ k účasti na „nepovoleném“ shromáždění. Hlavního líčení se zúčastnil jen jediný „podnícený“, tehdy dvacetiletý David Kabzan, jeho výpověď však z něj tajná policie vymlátila v přípravném řízení, a svědek sám pak v průběhu hlavního líčení vše popřel. Navíc procesní chybou policie nebylo vůbec možno výpověď z přípravného řízení použít (s. 17-19).

Proces proti Havlovi zaujme též některými dalšími znaky: naprostá pasivita prokurátora, který se zmohl jen na vznesení obžaloby a závěrečnou řeč, během procesu ale zůstal pasivní. Soudkyně, která přes všechny rozpory a pochybnosti následuje vše hlavní z toho, co jí prokurátor ve své obžalobě nastínil. Rozsudek, který není vůbec s to se vypořádat s nejsilnějšími body obhajoby, a tak namísto toho sklouzává do klišé. Vynikající Havlova závěrečná řeč (kterou jako jedinou z tohoto procesu jsem četl již dříve). A celková atmosféra řízení, ve které nevidím již téměř nic z nenávisti, která byla tak typická pro procesy v 50. letech (sám ji mám nejvíce ztotožněnou s řečí Urválka), a občas byla viditelná ještě v letech 70. Místo nenávisti a angažovanosti je proces na sklonku komunismu prost jakýchkoliv emocí, je to „úředničina“. Všichni dělají svou práci, vědí, že to tak „být musí“, ale nijak zvlášť si to již neužívají.

Při čtení tenkého sešitu bychom si ale měli všimnout ještě něčeho. Neuvěřitelné lehkosti, s jakou tehdejší režim zacházel s právem shromažďovacím (viz s. 71 a s. 72). Zákaz shromáždění zdůvodnil jen tím, že shromažďovatelé vzpomínky na Jana Palacha „nezaručují a zaručit v daném místě nemohou“, že neohrozí „veřejný pokoj a pořádek“. Navíc shromáždění byla dle vyhlášky města Prahy kompletně zakázána v centrální oblasti Pražské památkové rezervace.

Celý příspěvek

Univerzita Karlova … trochu jinak a jindy

V posledním prázdninovém čtecím záchvěvu, kdy si je člověk ještě jakž takž ještě schopen vnitřně obhájit, že „sáhne a čte“ a přitom „nebiluje“, „nečárdžuje“ a ani nevykazuje čárky (byť zkušení borci to budou patrně schopni zahrnout pod „praktis/profešinl dévelopmént“ bez ohledu na roční období), si dovolím upozornit na 3 knížky. Nesjely zrovna z tiskařských lisů, relativně zánovní ale jsou. Všechny se týkají Univerzity Karlovy, a to v jejich velice zajímavých obdobích.

Vezmu-li to chronologicky, pak prvním titulem je „Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945“ od Aleny Míškové. Pražská německá univerzita a její právnická fakulta není instituce, která by byla dnes často připomínána. Pokud ano, tak maximálně v tom kontextu, že se tam před válkou zastavil Hans Kelsen a že pak tam byli ti nacisté. Různé přehledy dějin Univerzity Karlovy, které se její „německou částí“ zabývají, tak činí spíše přehledovitě a s ohledem na období Druhé světové války skoro vůbec ne.

Míšková nás provádí za pomoci archivních pramenů a vzpomínek právě obdobím 1939 – 1945. Kapitoly jsou členěny podle funkčních období jednotlivých rektorů. Ukazuje postupné obměny, spory, nacifikaci a arizaci a lidi a proudy uvnitř Univerzity. Zajímavé jsou detaily a „běžné věci“ ze života Univerzity – povinnosti a život studentů, organizace studia, „oběžníkové debaty“ o to či ono. Nechybí samozřejmě i tučnější sousta, jako je popis a rozbor prací jednotlivých ústavů Nadace Reinharda Heydricha (testovací otázka: kolik z nich bylo právnických?). Cynického právníka může zaujmout, že v podstatě jakýkoliv rektorát za jakéhokoliv režimu má vždy problémy s právnickou fakultou. Jak Míšková konstatuje (str. 132), „Právnická a státovědecká fakulta byla nedůsledněji postižena nacifikačními změnami studijních plánů. Stejně tak se od roku 1939 významně proměnil i její profesorský sbor, který se stal kolektivem nejčastěji zmítaným vnitřními rozpory“. Spory na německé právnické fakultě se tak vedly stále: o profesury, o jiná křesílka, o to, zda bude mít navrch sudetoněmecká či říšská klika v rámci fakulty aj.

Práce je tak fascinujícím čtením, hlavně tedy v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že podobné postupy se rozjedou o několik let později ve stejném městě bezmála ve stejných budovách. O nich píše druhý kousek, který bych v této souvislosti rád představil: „Zotročená univerzita“ od Johna Connellyho (vydalo loni nakladatelství Karolinum v překladu Jana Kuklíka). Kniha se zabývá sovětizací vysokého školství v padesátých letech ve střední Evropě, konkrétně NDR, Polsku a Československu (přesněji tedy spíše jen o Českých zemích). Connelly má jiný přístup, záběr i čas, výstup je však neméně zajímavý. Výborný je srovnávací přesah práce do třech středoevropských společností a snahy o vysvětlení, proč se i před obdobné stalinistické zadání výchovy nového studenta pro Východní blok rozvíjely univerzity v jednotlivých státech odlišně. V tomto směru nejzajímavější mi přijde část III. knihy, kde se Connelly zaměřuje na sociální složení studentstva v jednotlivých státech. Dovozuje, že právě v dosažení změny sociologické skladby vysokoškolského studentstva komunisté v Československu selhali (příliš málo dělnických kádrů, na univerzity se dostávali stále děti střední třídy, byť nyní maskované tou správnou stranickou legitimací), což se komunistům poté vracelo v produkci intelektuálů-disidentů a univerzitní opozici v Čechách a v Polsku, která naopak ve NDR chyběla.

Konečně jako třetí, skutečné letní tématické čtení si dovoluji nabídnout „Čeští vědci v exilu“ od Karla Pacnera, Františka Houdka a Libuše Koubské. Kniha je souborem portrétů českých vědců – emigrantů, kteří odešli po roce 1939, po roce 1948 a po roce 1968 z Československa. Čte se skvěle, a to nejenom v komplementaritě k výše uvedeným „systémovým“ povídáním o politikách a blocích; je o osudech. Člověk si uvědomí, jak odlišný je pohled na „přehledovou“ historii a na historii „osobní“.

V knize popsaných 30 životních osudů se jakémukoliv zobecnění brání: tedy asi s výjimkou toho, že se vždy jednalo či jedná o špičkové lidi v různých oborech. Fascinující je čtení o míře vůle a přitom nahodilosti v zahraničním působení emigrantů. Byť tedy většina z nich neodcházela do zahraničí takříkajíc „bez jména“, to, zda se někde a jak uchytí, bylo souborem nepředvídatelných nahodilostí a často i velkého štěstí. V tomto ohledu mě vždy fascinovaly kousavé poznámky „těch, co byli doma a trpěli“, jak si ten či onen „šel za lepším“ a vůbec neví, co je to žít v režimu a „muset to snášet“ apod.

Stejně tak zajímavé jsou jednotlivé aspekty „návratovosti“ emigrantů – většina z nich se kvůli stáří či pracovním závazkům nikdy do České republiky (natrvalo) nevrátila. Zůstalo tak u občasných přednášek či při distanční pomoci s doktorandy či sháněním knih a výbavy laboratoří.

Asi nepřekvapí, že mezi portréty vědců-emigrantů není jediný právník, a to i přesto, že i společenské vědy jsou v záplavě matematiků, fyziků a chemiků zastoupeny (literární historie, antropologie, historie, sociologie). Přirozeně, vždy je třeba, jak autoři sami v úvodu uvádějí, učinit výběr a mnohé vypadne. I bez této milosrdné doušky je ale jasné, že by hledání českého právníka podobného formátu bylo obtížné (pominu-li univerzálně navržitelného Erica Steina). S hledáním právníků – exulantů jsme si ostatně lámali hlavu coby editoři „Komunistického práva v Československu“, kde jsme se snažili pro čtvrtou část publikace (Osobní reflexe) ulovit právníky, kteří ve kteréhokoliv z emigračních vln odešli do exilu a zůstali právníky (ať již působili v akademii či praxi). Po dlouhém hledání a oslovení sedmi lidí se nám podařilo přesvědčit dva; vzpomínky Mojmíra Povolného (exil 1948) a Zdenka Krystufka (exil 1968) si tak můžete přečíst již nyní.

Přirozeně jsme nečekali, že bychom v konečné fázi dali dohromady osudy českých právních emigrantů v rozsahu epochálních prací typů „Vykořenění právníci“. Na druhou stranu uznávám, že dva byť skvělé kousky jsou poněkud hubený výsledek. Takže pokud bych snad mohl závěrem mírně zneužít tohoto postu ke sběru informací: v případě, že by někdo znal zajímavou osobnost českého či slovenského „právníka – emigranta“, jehož osudy či názory by bylo dobré (co nejdříve) zachytit, určitě se prosím s Vaším tipem ozvěte.

Celý příspěvek

Historický kaleidoskop aneb Pocta Stanislavu Balíkovi st.

Zasloužilo by si statistického vyhodnocení, zda počet specifických publikací označovaných „pocty“ stoupá v posledních letech přímočaře či geometricky. Jedná se přitom o zvláštnost zejména právnickou (alespoň v knihovních katalozích právníci suverénně vedou – přitom jestli bych někomu poctu opravdu přál, tak by to byla z poslední doby spíš minulý týden zesnulá legenda brněnské estetiky profesor Rudolf Pečman). Přiznám se, že mám k nim vztah poměrně ambivalentní, už pro subjektivnost toho, kdo je „pocty“ hoden – díky ní se pak v poličce „pocty“ scházejí tak odlišní lidé, že by se snad i někteří pořadači poct raději vzdali svého v dobré víře podujatého úkolu, než aby uvrhli své poctěnce do jedné „poličky“ s takovým…nebo takovou… (z tohoto pohledu vzato, kdybyste chtěli úplně podvázat tvorbu „poct“, doporučuji uspořádat v nějakém masovém právnickém nakladatelství poctu Zdeňku Sovákovi nebo Pavlu Kučerovi – s těmi už by z českých právníků asi poličku sdílel rád málokdo). Dosud se tak ale naštěstí nestalo (i když kdo ví, co napadne třeba exministra Němce při nějakém předvánočním zajíždění dalšího nového auta) a tak stále mohou vycházet zdařilejší i méně zdařilé pocty, tedy sborníky rámcově více či méně tematicky spojené „leitmotivem“ života a tvorby poctěného.

Už tato obvykle pouze rámcová spjatost mě obvykle od poct odradí, protože nacházím jen málo důvodů pro to, abych sáhl třeba po "mozaice" z obchodního práva či "střípcích" ze správního práva (kde někdo poctí poctěného článkem o právní úpravě saun, jiný studií o dělbě práva na veřejné a soukromé). Jedna výjimka mě ale nedávno mile zarazila, a to Pocta Stanislavu Balíkovi k 80. narozeninám uspořádaná Vilémem Knollem a vydaná letos Vydavatelstvím a nakladatelstvím Aleš Čeněk. Vzhledem k osobě poctěného je totiž spojujícím motivem právní historie, tedy obor, kde střípkovitost spíše uvítám než odsoudím. A editor ji využil naplno – vzhledem k tomu, že řadí příspěvky podle příjmení autorů, prošel by čtenář čtoucí systémem start-cíl v některých místech pozoruhodnými skoky od ruské správy v Polsku 19. století (pokud jsem správně pochopil polský název příspěvku Grzegorze Smyka), přes závaznost lucembursko-habsburských dědických smluv ze 14. a 15. století až k začiatkom vysťahovalectva Slovákov do USA. U poct tematicky zaměřených na některé právní odvětví by mě to dráždilo, u tak „koníčkovitého“ oboru, jako je právní historie, mi to přijde roztomilé. A tak i já jsem zalovil v několika střípcích. Koneckonců máte-li bohatou fantazii, můžete se zasnít třeba podle toho, kolem jaké památky jedete či jaký historický román čtete a komplexnost své představy podpořit nějakým tím střípkem z právní historie. Já jsem tak doplnil návštěvu mírně kýčovité, leč působivé, výstavy o Tutanchamonovi četbou článku Libuše Piar o trestním řízení v Egyptě Nové říše a díky protokolům z procesů s vykradači hrobek se mi i tyto egyptology právem nenáviděné postavy příjemně zhmotnily...

Pestrost příspěvků tu není ovšen jen tematická (a jazyková – od češtiny a slovenštiny k polštině i francouzštině), ale i „úrovňová“. Jak už to tak asi u poct bývá, kvalifikačním kriteriem je vztah k poctěnému, a nikoli kvalita příspěvku. Ani nejtvrdší editor (viď Michale?) by asi nedokázal odmítnout projev úcty jen proto, že ještě pálí od horké jehly. V Poctě Stanislavu Balíkovi je to stejné. Když jsem vzal do ruky několik střípků, které mě tematicky zaujaly, některé z nich se příjemně blyštily a potěšily (zejména tradičně vtipný a elegantní příspěvek poctěncova syna, Stanislava Balíka ml., o Napoleonovu dekretu o advokacii, či mile "kunsthistorický" příspěvek Karoliny Adamové a Antonína Lojka o výtvarných zobrazeních patronů právnictví svatého Iva – prý jediného právníka, který se kdy dostal do království nebeského – a svaté Aji v českém baroku), jiné naopak zarazily svou prázdností (tak u příspěvku Karla Klímy bombasticky nadepsaného „Historická podmíněnost ústavy – osnova možné analýzy“ jsem se nemohl zbavit dojmu, že autor chtěl přispět svou troškou do mlýna i za cenu, že do něj pošle slámu již jednou vymlácenou kamsi do přehledové kapitoly skript ústavního práva pojednávající o druzích ústav). Horká jehla byla trochu cítit i z provedení knihy. Nemám tím na mysli ani tak grafickou úpravu – na „čeňkovské“ univerzální hnědé obálce (zkratka „UHO“ zde dostává nový význam) není moc co obměňovat - ale jazykový korektor by si zasloužil výtku, že mu občas vypadla i celá slova (bohužel například zrovna v příspěvku Stanislava Balíka ml. na straně 31).

Tyto drobnosti z mé paměti naštěstí závěrem vytěsnil příspěvek Jiřího Šouši o česko německých záštích před pražskými soudy v osmdesátých letech 19. století vyhrávající u mě nevyhlášenou soutěž o nejvtipnější a nejplastičtější právněhistorický text vůbec (není asi náhodou, že autor není právník, ale historik). Nejen že tu nabývá hmatatelné podoby konkrétních souzených rvaček problém střetu našich dvou dřívějších zemských národů, ale také se člověk dozví, jaký styl pití piva byl přezdíván v devatenáctém století „tření salamandra“ (viz na str. 366), kdy se v české propagandě poprvé objevil „mýtus o mrtvém studentovi“ (str. 368), či že němečtí buršáčtí studenti – nadsázkou řečeno - možná opětovali zpěv hanlivých českých písní a Čechy vržené pivní láhve i proto, aby obstáli v očích Odinových při vstupu do Valhaly… Vše je přitom usazeno v reáliích oddémonizovaného protičeského útlaku ze strany rakouských soudů (které při největším procesu po rvačce Čechů s Němci odsoudily českého herce Kaňkovského k pěti měsícům žaláře, sládka Veselého ke třem měsícům a posledního obžalovaného osvobodily) a zakončeno soudničkou o rvačce dvanáctiletého českého školáka a třináctiletého německého gymnazisty, který Čechovi „nadal „ty pyskatý“ a on mu odpověděl „ty bradatý“, a poté dostal úder do hlavy klíčem od bruslí šlajfek.“ (str. 374).

Nejen kvůli tomuto příspěvku jsem rád, že kniha vyšla. A hlavně proto, že je vydávána někomu, kdo si ji zaslouží. Všechno nejlepší!

Celý příspěvek

Střípky z Věstníku Československé společnosti pro právo trestní

Když jsem před pár lety shromažďoval literaturu ke své disertaci, propracoval jsem se shodou náhod k Věstníku, který v době meziválečné vydávala Československá společnost pro právo trestní ...

V roce 1924 byla na půdě pařížské právnické fakulty založena Mezinárodní společnost pro právo trestní (Association international de droit pénal) a ještě téhož vznikla také Československá společnost pro právo trestní. V provolání ze dne 12. listopadu 1924 se mimo jiné uvádí: „Je úkolem i národa československého, aby přiložil ruku k tomuto dílu. Proto zakládáme Československou společnost pro právo trestní, jež by vstoupila ve styk co nejužší se jmenovanou Association international de droit pénal a pro případ, že by byla uznána za její odbočku, tuto funkci převzala. Účelem jejím má býti studium všech otázek dotýkajících se účinného boje proti zločinnosti, zejména i v oblasti mezinárodního práva trestního, i toho, jak upraviti soustavu trestů a vězeňství se zvláštním zřením na potřeby Československé republiky, jakož i podporovati snahy nesoucí se k uvedenému cíli.“

Hned od počátku začala vydávat Československá společnost pro právo trestní svůj Věstník. První číslo vyšlo v roce 1925. Původní záměr pokusit se postupem času o přeměnu na měsíčník nevyšel a tak časopis po celou dobu vycházel jako čtvrtletník, mnohdy však musela být některá čísla z různých důvodů spojena, takže časopis vycházel zpravidla třikrát, někdy však i jen dvakrát ročně (např. v letech 1936 a 1938). Na nedostatek příspěvků si postěžoval první předseda Československé společnosti pro právo trestní August Miřička, když ocenil snahu Alberta Miloty, který redakci Věstníku v prvních třech letech vedl, „svědomitě překonati „dětské nemoci“, jež s nově vzniklým časopisem, omezený na jediný vědní obor – hledíc na nepatrný počet theoretických odborníků a známou aversi praktických kruhů právnických k činnosti spisovatelské – jsou pochopitelným způsobem spojeny.“[1]

... a ačkoli jsem v jednotlivých číslech pátral především po stopách dobových snah o mezinárodní unifikaci trestního práva, nemohl jsem odolat tomu, abych se nezačetl i do jiných článků.

Patřím k těm, kteří mají trochu slabost pro prvorepublikové období, byť vlasy si dozadu neuhlazuji a stříbrné cibule, kterými jsem byl onehdy podarován, jsem ze šuplíku vytáhl a do kapsičky u vestičky zastrčil zatím pouze párkrát – prostě typický pasivní fanoušek. A snad o něco málo aktivnějším způsobem fandím i výplodům naší předválečné právní vědy a zároveň lituji toho, jak málo se z ní dnes čerpá a na ni navazuje.

Ctěnému čtenářstvu nyní nabízím takovou malou ochutnávku z příspěvků uveřejněných ve vlajkovém časopise českých meziválečných „trestařů“; jejich společným motivem je život vězeňský.

Obrázek z vězeňské výchovy
Na jaře 1925 v Den matek přednášel v Polepšovacím a trestním ústavu v Mikulově (pro mladistvé odsouzené) ústavní učitel chovancům o významu a smyslu dne tak působivě, že deputace chovanců přednesla prosbu, aby chovanci směli dobrovolnou sbírkou osvědčiti své pochopení pro význam dne matek. Ministerstvo sbírku povolilo (s určitým přiměřeným omezením výše příspěvků) a chovanci sebrali 585 Kč, jichž spolek Ochrana matek a dětí použil pro nemluvně, nemanželskou matkou odložené.

Věc byla zaznamenána i ve vězeňském týdeníku „Noviny“ a příklad zapůsobil: Koncem roku 1925 žádali trestanci (nepolepšitelní!) v trestnici kartouzské rovněž o povolení sbírky a když byla povolena, sebralo tam nyní 296 trestanců bez rozdílu národnosti (z celkového počtu 430) částku Kč 1716.15 s určením pro nejchudšího sirotka v péči spolku Ochrana matek a dětí. [2]

Společná vazba trestní
v dosavadní formě jest podle shodného úsudku všech našich vězeňských praktiků největší vadou našeho vězeňství, poněvadž činí všecku výchovnou a polepšovací snahu illusorní, ba podlamuje povážlivou měrou i vězeňskou kázeň. Lze to dobře pochopiti. V našich starožitných trestnicích jsou rozlehlé místnosti, v nichž bývá umístěno leckdy i více než 20 trestanců pohromadě. V době odpočinku (jde zejména o večerní tři hodiny) a v noci jsou tu bez kontroly a bez přímého dozoru. Cynické zlé vlivy rychle udusí každou lepší snahu, jež tu a tam vzklíčila; ze vzájemného podněcování tvoří se ovzduší vzdorné nepodajnosti a úskočnosti, dochází ke zločinným neřestem pohlavním a zločinecký profesionalismus nalézá živnou půdu. Vše to ukazuje, že společná vazba je přijatelna a výchovně účelna jen v té modifikované formě, že by po společné práci byl každý trestanec na dobu poledního i večerního odpočinku a ovšem i na noc úplně isolován. [...][3]

Sexuálním problémem v žalářích
zabývá se L. Thót v 6. čís. roč. II. Rivista di diritto penitenziario. – Zaznamenáváme zde jeho stanovisko, zajímavé tím, že je úplně zamítavé: Jakákoliv koncese v sexuálním životě vězňů je výplodem nemístné sentimentality. Nebylo vědecky dokázáno, že sexuální zdrženlivost vede k organickým poruchám. Jelikož pak lidový názor nenahlíží na pohlavní akt jako na přirozenou nutnost, nýbrž jako na rozkoš, je právě nemožnost pohlavního života konstitutivním prvkem trestu. Navrhované koncese ženatým vězňům znamenaly by nespravedlivost a privilegování, druhý manžel či manželka, která je na svobodě, velmi těžko mohl by se pravidelně často při velké vzdálenosti vězeňských ústavů dostavovati; koncese by také znamenala, že by se stávaly častějšími nežádoucí sňatky ve vězení a že pod protektorátem státu by bylo podporováno rození právě dětí obyčejně méněcenných.[4]

Zpěv a hudba v trestnicích
Některými našimi listy prošly v poslední době zprávy o pěstování hudby a zpěvu v amerických trestnicích a o dobrých zkušenostech v tom směru tam docílených. Mylně psalo se o věci tak, jako by u nás byla neznáma. Hudba a zpěv pěstuje se dávno již i v našich trestnicích, kde se najde mezi zaměstnanci vhodný kapelník a dirigent a mezi trestanci dosti zpěváků a hudebníků. V trestnici plzeňské na Borech pod vedením ústavního vrchního učitele jest pěvecký sbor i hudební orchestr na velmi pozoruhodné úrovni a jejich produkce s požitkem vyslechne i posluchač dosti náročný. Do nedávna byl pěvecký a hudební sbor trestanecký též v trestnici kartouzské a ze starší minulosti jsou známy velké a velmi dobré pěvecké sbory trestanecké též v trestnicích mírovské a pražské. Produkce takovýchto sborů trestaneckých při slavnostech vánočních, velikonočních, ve svátek svobody a při jiných slavnostních příležitostech mají zcela nepochybně i značný význam mravní a výchovný. Podle dosavadní zkušenosti jest souditi, že právě hudbou a zpěvem lze obzvláště hluboce a mocně na vězně působiti. Jest proto žádoucno, aby jich bylo tak používáno všude, kde je to možné.[5]

Pěstování hudby a zpěvu ve vězeňských ústavech
Společnost pro hudební výchovu se zabývá delší dobu otázkou, jak upraviti provozování hudby v československých vězeňských ústavech. [...] Z odpovědí došlých v dotazníkové akci bylo zjištěno, že hudba se provozuje ve větším měřítku v rozsáhlejších ústavech, které mívají trvale větší počet chovanců. Na prvním místě je to trestnice plzeňská, po ní následují ústavy v Ilavě, Leopoldově, Kartouzích, Mírově, Mikulově, Znojmě, Košicích a v Řepích. V některých z těchto ústavů je hudba pěstována nejen příležitostně a amatérsky, nýbrž způsobem, překvapujícím svým rozsahem a organisovaností. Tak na př. v trestnici plzeňské je čtyřicetičlenný orchestr, sestavený z vězňů, v Kartouzích je orchestr dvanáctičlenný, chovanci Komenského ústavu v Košicích utvořili dechový orchestr o čtyřicetidvou členech. [...] Plzeň, která má podle dotazníkové akce nejlepší výsledky, je také nástrojově nejlépe vybavena. Ústavní inventář sestává z 8 houslí, 2 viol, 1 cella, 1 kontrabasu, 4 trubek, 2 lesních rohů, 1 basové křídlovky, 1 eufonia, 7 klarinetů, 2 fléten, 1 pikoly, 1 saxofonu, 1 chromatické harmoniky, 3 činelů, 2 bubnů, 1 citery, 1 piana a 1 harmonia. Plzeň má rovněž svého odborného učitele hudby, kdežto jiné ústavy používají k tomuto účelu příležitostné ochoty externích amatérů nebo schopností a odborných znalostí dozorců či vězňů. V Plzni a v Komenského ústavě v Košicích je hudba cvičena pravidelně. V posléze jmenovaném ústavě denně. Výsledky této práce jsou pak využity při interních nebo i veřejných produkcích, jak se k tomu naskýtají příležitosti o státních svátcích, při přednáškách nebo světelných produkcích. Hraje se tu ovšem ponejvíce t. zv. lehká salonní hudba, také hudba jazzová a taneční. Najde se v seznamech, které o svých hudebních produkcích přiložily jednotlivé ústavy, tu a tam i něco z lidových písní, potpourri ze známých oper nebo operet a výjimečně i něco z hudby t. zv. klasické.

Vedle hudby instrumentální se pěstuje hodně hudba vokální. Systematicky se tak děje v Plzni, Ilavě a Řepích, v ostatních ústavech toliko příležitostně. Ale i za těchto podmínek se vytvářejí značně početné pěvecké sbory. Tak v Plzni je sbor o 35 členech, v Ilavě kolísá mezi 12 a 20, v Řepích kolem 20, v Komenského ústavě kolem 48, v Mikulově mezi 30 a 50, ve Znojmě je sbor 15členný. Hudba vokální je snáze provozovatelná než hudba nástrojová, těší se tudíž značné oblibě. Zajímavou zkušenost sděluje na př. učitelka hudby ženské trestnice řepské. Instrumentální hudba nepřichází tam prakticky v úvahu. Trestanky nejeví chuť učiti se hře na nějaký nástroj. Mají raději ruční práce. Rády však poslouchají zábavnou, t. zv. lehkou hudbu z radia. Za to hudba vokální je u nich ve velké oblibě. Trestanky milují produkce a ujišťují, že jim zpříjemňují pobyt v trestnici. V dopisech neopomenou vylíčiti dojmy, jaké na ně produkce učinila. Býti ve zpěváckém sboru je vyznamenáním a býti z něho vyloučena pro nedobré chování znamená upadnout v nemilost u všech.

Se zpěvem jsou téměř všude dobré zkušenosti. (Jenom v Kartouzích, kde jsou nepolepšitelní zločinci, jsou účinkující zpěváci brzy unaveni, posluchači jsou velmi pasivní). Celkem se zdá, že u mužských trestanců se jeví spíše touha po hudbě instrumentální. Charakteristický je posudek z Plzně: „Do ústavních souborů hudebních hlásí se i ti trestanci, kteří dříve neměli zájem o hudbu a zpěv. Zájem je doprovázen neobyčejnou pílí a chutí se na nástroj učiti. O jazz je takový zájem, že nelze přijmouti všechny. Trestanci sami nabízejí peněžité dary k zakoupení nových nástrojů. Ve cvičení projevují vytrvalost, věnují se produkcím s chutí a radostí. Nikdy při cvičení nebylo nutno používati kázeňských prostředků. Silný zájem o produkce se projevil v dopisech, při debatách skupinového vyučování, ve společných celách, u nemocných, kteří projevovali touhu po hudbě. Mezi hudebníky a posluchači se vytváří příznivý poměr. Posluchači dávají přednost produkcím vlastního sboru před radiovým poslechem.“ V Leopoldově považují trestanci zakázání účasti na hudebních cvičeních za jeden z nejtvrdších trestů. V Plzni se mezi trestanci vyskytují dokonce tři skladatelé, kteří komponují samostatně pro své spoluvězně. Z téže trestnice vyšli i někteří vězni, kteří se ve hře na určitý nástroj zdokonalili do té míry, že si pak po odpykání založili na svobodě novou existenci dík svému umění. [...]

Hudba vyvolává v chovancích často vzpomínky na dětství, na lepší okamžiky dřívějšího života, na ženu a na děti, činí je náchylnými k citlivosti a dokonce k altruismu [...]. Záleží na volbě hudby, aby její emotivní účinek nebyl pouze rozesmutňující [...], ale aby jim dovedl dáti pocit radosti a chuti do života. [...]

Nějaký šlágr, o který má vězeň zájem tak silný, že si ho touží zahrát, je tu relativně vhodnější než skutečně dobrá hudba, která by u vězně tohoto zájmu neprobudila a nebyla s to, aby jeho zájem udržela, kdyby mu byla bez přechodu vnucena. Zlepšování vkusu by se mohlo dít teprve postupem času a postupem technického výcviku. [...][6]
-------
[1] Miřička, A.: K šedesátinám profesora Miloty. in: Věstník, č. 1/1937, s. 1.
[2] Věstník, č. 4/1925, s. 113.
[3] Věstník, č. 1-2/1927, s. 83.
[4] Věstník, č. 4/1931, s. 136.
[5] Věstník, č. 3-4/1928, s. 130.
[6] Holzknecht, V.: Pěstování hudby a zpěvu ve vězeňských ústavech. in: Věstník, č. 2/1937, s. 38-42. Celý příspěvek

Persekuce vzdálená i blízká…

Mediální zprávy naznačující, že by odpírání vstupu humanitární pomoci do Barmy po náporu květinového cyklónu Nargis mohlo být ze strany barmské junty zločinem proti lidskosti (viz např. vyjádření Pierra Fouillanta z francouzského Výboru pro mezinárodní pomoc na idnes: „Nikdy jsem neviděl takové zdržování. Je to zločin proti lidskosti. Jako by vzali pistoli a stříleli své vlastní lidi.“), mě před pár týdny vedly k úmyslu se nad touto zajímavou právní kvalifikací nenovinářsky zamyslet. Pak ale na našem blogu zavládla tísnivá atmosféra nechtěné křížové výpravy proti plagiátorství, takže se mi v danou chvíli vůbec nechtělo zvyšovat apokalyptičnost Jiného práva úvahami o obětech, potenciálních obětech a zbytečných obětech cyklónu a i spojení „collateral damage“ nabylo v rámci potírání plagiátů jiných souvislostí než těch, na něž jsme zvyklí z mezinárodního humanitárního práva. Když jsem se pak chtěl k tématu konečně dostat, junta (okoralý cynik by řekl „jak na potvoru“) humanitární pomoc do země vpustila a téma se naštěstí pro Barmánce vyprázdnilo. Ne tak pro mne. Došlo mi totiž, že není třeba chytat ve věci zločinů proti lidskosti barmské holuby na střeše, když se nám přímo po české dlani volně procházejí vrabci, možná menší, ale naši….. Říká se jim „střelci na hranicích“.

Pod tímto spojením se obvykle skrývají ti příslušníci Sboru národní bezpečnosti (k tomuto období viz např. legendární dílo Kalčík, R.: Král Šumavy a povídky z hranice, Naše vojsko, Praha 1961) a poté Pohraniční stráže, kteří na hranici byli, hlídali a stříleli. Naši slovenští sousedé, kteří s námi sdíleli v dobách komunistického režimu dobré i zlé, včetně Železné opony, už ovšem přišli na to, že rozumnější, než zaměřovat se stále na tyto „malé ryby“ (z velké části vojáky základní prezenční služby….tedy vlastně lidi až o deset let mladší než jsem teď sám….uf), je zaměřit se na ryby velké (tiše doufám, že množstvím zoologických metafor aspoň trochu odlehčím celkovou neveselost tohoto postu). Slovenský Ústav pamäti národa tak 28. 5. 2008 podal Generálnímu prokurátorovi Slovenské republiky „Oznámenie o skutočnostiach, ktoré nasvedčujú spáchaniu zločinov proti ľudskosti“. V něm se nezaměřil na samotné střelce, k nimž vede zdánlivě jednoduchá cesta přes všeobecně uznávaný trestný čin vraždy, který ale většinou právně narazí na překážku promlčení, morálně pak na pocit, že ti (tehdy) dvacetiletí kluci zmasírovaní politickým výcvikem a vojenským drilem služby v Československé lidové armádě (její „poločas rozpadu“ v případě konvenční války s NATO se mimochodem ve strategických plánech Varšavského paktu ze sedmdesátých let odhadoval na dva až tři týdny, ale to se jim asi neříkalo…) asi nejsou právě ti, kdo by měli být stíháni. Proto se naši slovenští bratři zaměřili na jejich nadřízené, a to jak po úrovni armádní, tak po úrovni civilního velení a ke každé ze 42 osob (na každý rok bývalého režim připadá průměrně jeden mrtvý) zabitých na krátkém úseku (!) hranice mezi Slovenskem a Rakouskem vypočetli hierarchicky zodpovědnost od členů zasahující hlídky až po úroveň věcně příslušných ministrů, prezidentů republiky a představitelů strany a armády.

Právně pak nepoužili jednoduchou cestu přes vraždu či spoluúčast na ní (byť tato cesta vzhledem k přístupu Městského soudu v Praze a nyní i Nejvyššího soudu ke kauze prokurátorky Brožové-Polednové asi také není promlčením nedostupně uzavřena), nýbrž cestu přes zločiny proti lidskosti. Jejich nepromlčitelnost pak podle Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti uznala i ČSSR, a to nejprve svým podpisem 21. 5. 1969 a poté vyhlášením ve Sbírce zákonů dne 5. 3. 1974 pod č. 53/1974 Sb. Podle článku I této úmluvy platí:
„Promlčení se nebude vztahovat na následující zločiny, bez ohledu na dobu jejich spáchání:
a) válečné zločiny, jak jsou definovány ve Statutu Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora z 8. srpna 1945 a potvrzeny rezolucemi Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946, zvláště "vážná porušení" vyjmenovaná v Ženevských úmluvách z 12. srpna 1949 o ochraně obětí války;
b) zločiny proti lidskosti, ať byly spáchány v době války nebo míru, jak jsou definovány ve Statutu Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora z 8. srpna 1945 a potvrzeny rezolucemi Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946, vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má v držbě, způsobené ozbrojeným útokem nebo okupací, nelidské činy, které jsou důsledkem politiky apartheidu, a zločin genocidia, jak je definován v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, a to i případě, že tyto činy nejsou porušením vnitřního práva země, v níž byly spáchány.“
Nejpozději vyhlášením této úmluvy tak patrně nemůže být o nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti ve vztahu k československým „představitelům státní moci a soukromým osobám, které se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoliv z těchto zločinů nebo přímo podněcují jiné jejich spáchání, nebo se k jejich spáchání spolčují, a to bez ohledu na stupeň dovršení, a představitelům státní moci, kteří jejich páchání tolerují“ (čl. II Úmluvy) sporu. Otázkou ovšem zůstává, zda lze vůbec střelbu na hranicích chápat jako zločin proti lidskosti.

Úmluva sama odkazuje na Statut Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora. Ten ve svém článku 6 písm. c) pamatoval i na „zločiny proti lidskosti: to jest vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné nelidské činy spáchané proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, nebo pronásledování z příčin politických, rasových či náboženských při provádění kteréhokoliv zločinu spadajícího pod pravomoc Soudního dvora nebo ve spojení s takovým zločinem, bez ohledu na to, zda bylo porušeno místní právo země, kde zločiny byly spáchány.“

Z těchto zločinů proti lidskosti by se na samotné střelce mohla patrně vztahovat vražda (ovšem jako zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodního trestního práva, nikoli v prostém smyslu práva vnitrostátního), ovšem co jejich nadřízení a jejich nadřízení až k portrétům visícím nad školními katedrami? Oni se přeci nedopustili vraždy, neboť sami nikoho úmyslně neusmrtili, mohu-li si pracovně vypůjčit tuto – byť toliko vnitrostátní – definici vraždy, oni neběhali po šumavských lesech se samopalem, nepouštěli psy, nezahrabávali na každý kilometr hranice sedmdesát nášlapných min, nemačkali spínač pouštějící do ohrazení těch 2000-4000 V (k faktickým popisům postupů, které byly na Železné oponě používány, doporučuji například knižní a televizní seriál Luďka Navary nebo i výše zmiňované stručné a přehledné podání Ústavu pamäti národa). Jenom vysílali vojáky na příslušná místa, psali metodiky, vydávali rozkazy (takové, jako byl rozkaz velitele Pohraniční a vnitřní stráže genmjr. Ludvíka Hlavačky z 8. 8. 1953, č. j. PS/10-OS-53, jehož přílohou č. 3 byla Směrnice pro zřizování minových pásů u Pohraniční stráže, jejich udržování a odminování) a právní předpisy (jako bylo nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb., o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně). Takové jednání patrně není vraždou, stejně tak ani vyhlazováním, zotročováním či deportací. Mohlo by ale být pronásledováním, tedy „persekucí“ jako zločinem proti lidskosti?

Statut Norimberského tribunálu již persekuci dále nedefinuje, nicméně tento tribunál měl své úspěšné nástupce (nejprve tribunály pro bývalou Jugoslávii, Rwandu a Sierru Leone, nyní Mezinárodní trestní tribunál zřízený Římským statutem) a jejich judikatura i statuty tento pojem definují přesněji a přitom způsobem (mezi tribunály) patrně vzájemně přenositelným. Tak článek 7 odst. 2 písm. g) Římského statutu Mezinárodního trestního tribunálu ji vymezuje takto: „Pro účely odstavce 1…g) ‚persekucí‘ se rozumí úmyslné a závažné zbavení základních práv v rozporu s mezinárodním právem z důvodu identity skupiny nebo kolektivu.“ Odstavec 1, na nějž je takto odkazováno, pak v písmeni h) vřazuje „persekuci“ mezi zločiny proti lidskosti, pokud se jedná o persekuci „jakékoli identifikovatelné skupiny nebo kolektivu z důvodů politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních či náboženských nebo z důvodu pohlaví, jak je definováno v odstavci 3, či z jiných důvodů, jež jsou podle mezinárodního práva všeobecně považovány za nepřípustné, v souvislosti s činy uvedenými v tomto odstavci nebo s jakýmkoli zločinem spadajícím do jurisdikce Soudu.“

Co se judikatorní činnosti těchto tribunálů týče, obecné vymezení persekuce nacházíme například v rozsudku odvolacího senátu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Kupreškić a ostatní ze dne 23. 10. 2001, IT-95-16, kde v případě osob (úspěšně) obžalovaných ze systematického vyvražďování bosenských muslimských civilistů a organizovaného vyhánění osob z vesnice Ahmici odlišil „obyčejné pronásledování“ od „persekuce“ jako zločinu proti lidskosti tímto určením její nezbytné intenzity: „…aby se persekuce stala zločinem proti lidskosti, nestačí pouze vymezit základní jednání, jež jsou persekucí, a ostatní jednání ponechat ve stavu nejistoty. Musejí být jasně vymezeny limity pro jednotlivé činy, aby se staly persekucí. Jakkoliv je škála lidských práv dynamická a postupně se rozšiřuje, nelze tvrdit, že by každé porušení lidských práv bylo zločinem proti lidskosti. Tomu odpovídá, že jednání označitelná jako persekuce musejí mít alespoň totožnou intenzitu jako jiné činy vyjmenované v článku 5. Tohoto kritéria již ostatně bylo použito například v případu Flick. Musí být nicméně zdůrazněno, že pokud se analýza založená na tomto kritériu vztahuje toliko k úrovni závažnosti aktu, neposkytuje žádné vodítko ohledně toho, jaké typy činností mohou persekuci zakládat. Kritérium ejusdem generis může být použito toliko jako doplňková pomůcka, aby určilo, zda konkrétní jednání, která obecně jsou zakázána článkem 5 písm. h), dosáhla závažnosti požadované tímto ustanovením. Jediný závěr, který z toho plyne, je, že pouze hrubé a nehorázné porušení základních lidských práv může způsobit zločin proti lidskosti … ve snaze rozpoznat ta práva, jejichž porušení může založit persekuci, mohou být použity přesnější nástroje pro vymezení lidské důstojnosti, jež mohou být nalezeny v mezinárodních nástrojích ochrany lidských práv, jako jsou Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, oba pakty OSN o lidských právech z roku 1966, či jiné mezinárodní nástroje ochrany lidských práv a humanitárního práva. Na základě různých ustanovení těchto textů se ukazuje možným rozpoznat skupinu základních práv náležejících každé lidské bytosti, jejichž hrubé porušení může v závislosti na souvisejících okolnostech založit zločin proti lidskosti. Persekuce je představována hrubým útokem na tato práva a snaží se vyloučit osobu ze společnosti na diskriminačním základě. Tento soudní tribunál proto definuje persekuci jako hrubé a nehorázné odepření základních práv zakotvených v mezinárodním obyčejovém nebo smluvním právu na diskriminačním základě, které dosahuje stejné závažnosti jako ostatní činy zakázané článkem 5… persekuční jednání nemůže být zkoumáno izolovaně, nýbrž v kontextu, s přihlédnutím k případnému kumulativnímu efektu. Jakkoli jednotlivé činy nemusejí být nutně nelidské, jejich celkové následky musejí útočit na lidskost takovým způsobem, že mohou být označeny za ‚nelidské‘. Takové vymezení také uspokojuje princip legality, neboť nelidské jednání je Statutem zjevně zakázáno…tribunál také nevylučuje, že může persekuci založit jediný skutek. V takovém případě zde musí být jasný důkaz diskriminačního úmyslu….Souhrnně řečeno, obvinění z persekuce musí obsahovat tyto prvky: (a) prvky požadované pro všechny zločiny proti lidskosti podle Statutu; (b) hrubé nebo nehorázné porušení základních práv dosahující téže závažnosti jako jiné činy zakázané článkem 5; (c) diskriminační úmysl.“ (překlad z anglického znění a zdůraznění PM, úplné anglické znění zde)

Tyto tři prvky byly poté zopakovány i v rozsudku odvolacího senátu ICTY Blaskic (The Prosecutor v. Tihomir Blaskic, IT-95-14-A, ze dne 29. 7. 2004, přístupný zde), kde odvolací senát vymezil při posuzování jednání obžalovaného (zde se jednalo o způsobení újmy na duševním a tělesném zdraví, včetně znásilnění, ničení majetku, útoků zaměřených na civilisty a násilného vyhánění civilistů) persekuci takto: „Odvolací senát konstatuje, že jakkoliv slovo persekuce obvykle popisuje sérii jednání, může dostačovat i jediné jednání, pokud takové jednání či nekonání má fakticky diskriminační povahu a bylo provedeno svobodně s úmyslem diskriminovat z jednoho z vyjmenovaných důvodů. Kromě toho musejí být činy, jež mají být persekucí jako zločinem proti lidskosti – ať už jsou posuzovány samostatně či v souvislosti s ostatními činy – mít stejnou závažnost jako (ostatní) zločiny vyjmenované v článku 5 Statutu.“

Jsou tyto tři prvky splněny v případě naší domácí střelby na hranicích? Domnívám se – a dostávám se přitom na tenký led mezinárodního trestního práva – že ve vztahu k samotným příslušníkům pohraniční stráže mnohdy nikoli, protože u nich patrně chyběl „svobodný diskriminační úmysl“ (což ovšem není na závadu jejich stíhání pro vraždu jako trestný čin ve smyslu vnitrostátního práva). U jejich velitelů a nadřízených, kteří jsou ve vztahu ke slovenským mrtvým (aniž by se jednalo jen o Slováky, naopak, v seznamu najdeme i osoby prchající z jiných zemí tábora míru a socialismu) tak působivě vyjmenováni v podání Ústavu pamäti národa, však podle mne splněny jsou. Vyjdeme-li totiž z prvků persekuce, jež se v judikatuře drží od rozsudku ve věci Kupreškić a ostatní, nacházíme u těchto velitelů všechny tři:

„(a) prvky požadované pro všechny zločiny proti lidskosti podle Statutu;“ tedy spáchání daných činů (vydání rozkazů atp.) v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku ve smyslu uvozujícího textu článku 7 odst. 1 Římského statutu. I pokud bychom opustili hyperbolické tvrzení, že každý totalitní režim je ze své povahy fakticky rozsáhlým nebo systematickým útokem zaměřeným proti vlastním obyvatelstvu (mimochodem, podle některých politologických vymezení totalitních režimů – na rozdíl od režimů autoritativních – je skutečně nezbytnou podmínkou pro jejich fungování množství obyvatelstva dostatečné pro masovou realizaci teroru a Kambodža je uváděna jako hraniční příklad totalitního režimu, který měl takřka nedostatek obyvatel pro své dlouhodobější „uplatnění“), lze patrně tvrdit, že spuštění Železné opony (v její hmatatelné podobě s ostnatým drátem, elektrickým napětím, minami a psy) bylo jedním z určujících momentů přetvoření celé země na jeden velký ostře střežený tábor, v jehož rámci jsou systematicky popírána lidská práva, ostatně sami političtí vězni často vypovídají, že za zdmi skutečných československých vězení pociťovali v lecčems více svobody než „na svobodě“.
(b) "hrubé nebo nehorázné porušení základních práv dosahující téže závažnosti jako jiné zločiny proti lidskosti". V tomto ohledu není obtížné prokázat, že vytvoření mechanismů, které pro případ pokusu o přechod státní hranice vedly nejen k zadržení, ale i k zabití, a to nikoli náhodně, ale cíleně (neboť jak jinak označit oněch 70 min na kilometr hranice a dráty o napětí 2000 – 4000 V, tedy opatření, která byla na konci padesátých let zrušena primárně proto, že způsobovala až příliš mnoho smrtelných úrazů samotným pohraničníkům? Jak jinak označit nejen střelbu ze strany pohraničníků – kde aspoň byla možná ona výzva ve vztahu k "narušiteli"- ale hlavně útoky speciálně vycvičených SUPů – což je normalizační zkratka pro „samostatně útočící psy“ používané ještě na základě Rozkazu náčelníka hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic č. 12/1985….?)
(c) "diskriminační úmysl". I tady je zjevné, že nástroje určené k likvidaci osob přecházejících státní hranici byly zaměřeny primárně na osoby nepřátelské režimu, přičemž se nejednalo o jakousi „polopropustnou membránu“, která by měla zamezit vstupu „agentů imperialismu“ ze západních zemí, jak byla v dané době opatření na hranicích propagandisticky zdůvodňována, nýbrž o membránu nepropustnou, která měla zadržet zejména kohokoliv, kdo by chtěl realizovat svou svobodu opustit svou zemi (zakotvenou „nezávazně“ – což by bylo téma na seriál postů – v článku 13 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a závazně – i pro ČSSR - v článku 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), tedy typicky z důvodů politického přesvědčení, či z důvodů náboženských, v případě osob pronásledovaných v ČSR a poté v ČSSR pro své náboženské přesvědčení. Rakouští a němečtí houbaři zabloudivší do zóny, kde na ně signalizační systém navedl střílející mládence nebo kousající SUPy, totiž nepředstavovali primární cíl, ale pouze tu „collateral damage“…

Věřím, že jakkoliv příspěvek na blogu i přes svou omezenou (a už tak dost překročenou)rozsáhlost nemůže mít ambice na zevrubné rozebrání tak komplikované otázky, snad aspoň odstartuje debatu o zločinech proti lidskosti začínající o něco výše než u pouhého dojmového vymezení, že to budou nějaké zločiny, které asi budou dost nelidské…….. Zvědavě pak očekávám, zda nakonec Slováci i my společně skutečně přikročíme ke stíhání těchto zločinů, neboť jakkoli nás už nyní odděluje měkká a příjemná schengenská hranice, minulost a s ní i zločince z dob, kdy je i nás úplně jiná hranice oddělovala od civilizovaného světa, máme stále společné.

P. S.: Abych tuto ponurou úvahu trochu odlehčil aspoň na závěr, doporučuji navštívit slovensko-rakouskou hranici dnes. Turisticky jí vévodí soutok Moravy s Dunajem a starobylý hrad Devín a jediné, co tam hranici vlastně připomíná, je budka pohraniční stráže na Dunaji postavená na staré zakotvené lodi, na níž – alespoň loni v létě, tedy před Schengenem – hlídkoval jeden příslušník pohraniční stráže, který jakékoli stíhání přeběhlíků (tedy většinou běženců z mimounijních zemí) přenechával spíše svým rakouským kolegům, jednak proto, že nikdo neprchal z Rakouska na Slovensko, tak proč by jej to mělo dráždit, jednak proto, že „každý je ostražitý do výšky svojho platu.“ Kromě toho neměl člun… Tímto jej pozdravuji a ex post děkuji za vřelé uvítání našeho plavidla Strýček Džek na území Slovenské republiky loni v srpnu.

Celý příspěvek

Jak nás vidí veřejnost?

Nás právníky nemálo frustruje skutečnost, že se na žebříčcích popularity povolání umisťujeme až někde hluboko dole nebo se neumisťujeme vůbec. Chybu zpravidla spatřujeme v pokleslém „právním vědomí“ publika nebo v tom, že se málo „zviditelňujeme“. Navíc jsme přesvědčeni, že „dřív“ bývalo nebo „někde jinde“ pořád ještě je lépe.

Z beletrie, jejímž vlastním námětem nejsou právníci, jsem zcela náhodně vybral pár citátů.

Nejprve Paměti babičky Kavalírové, neboli jak bývalo „dřív“ „u nás“.

Babička Kavalírová byla manželkou Františka Kavalíra, zakladatele sázavských skláren Kavalír. Paměti sepsala na žádost svých četných dětí (měla jich, myslím, dvanáct) bez jakýchkoli literárních ambic někdy okolo r. 1860 jako interní rodinný dokument. Babička žádné školy neměla (milý dobrý Děti, co nebude dobře, vodpuste mi), ale stylistka byla dobrá a vypravěčka k pohledání.

Sklářský byznys v celém Posázaví ovládal v 1. pol. 19. století finanční dům Lazar Pik a synové v městečku Habry (u bývalého Německého Brodu), pochopitelně židovský. Babička je prostá jakéhokoliv antisemitismu, tak jí promiňte výrazy jako Židi apod. Dnes by prostě napsala bankéř, finančník, Amerikán nebo Rusák a nic zlého by tím nemyslela. Babiččin „dobrej Múž“ František se dostal s finančníky do sporů už někdy ve 30. letech 19. stol. Teď ty citáty o právnících:

„Židi přijeli... Ten Adlerštein byl dědek jako sud a dyž chtěl dostat hodně peněz, mněl moc rozumu. Přivezli si ho sebou jako Právníka a to proto, že byl jejich přítel, aby žádnej jinej peníze co od nás vytaškařil, nedostal“.

„...ten Adlerštein, dyž všecko zbrebencoval – tech osm set zlatých, ty byly jen pro něj vymluvený..., tak Židi odjeli“.

„Židi… čekali, že muj Múž k nim příde a udělá s nima kontracht. Dyž nešel, poslali na nás Mice, právníka s Kutný Hory, čeho sme se nenadáli… Najednou kdo příde – doktor Mic z Kutný Hory. Právě jako Jidáš, dyž pána Jéžiše na velkej Pátek zradil… Přišel do pokoje… řek já sem Doktor Mic s Kutný Hory… pak slyšim povídat, čemu sem dobře nerozuměla, o Pikách židech a o Prenotaci. Lekla jsem se…“

„Tak daleko to přivedli, až hodili mému Múžovi hrozně dlouhej a těškej proces na krk… nezbylo nic, jen se soudit. Muj Múž došel… k Preizlerovi, aby mu poradil ňákeho hodneho zástupitele. A On mu poradil pana Hovorku z Vlašíma a bylo to špatný. On nebyl oprávněnej… Musel mu časem pan Průcha z Benešova pomahat a tak nám ty dvá páni Advokáti vycucali kapcu. A ten proces táhli a trval 10 Roků! Byla to skutečně hrozná a strašná nehoda pro nás.“

„Tak ten trapnej čas utíkal… Muj Otec ubohej řikával – dybych já toho dočkal, milý Děti, jakej ten váš proces veme konec, ale nevim, už mi to trochu dlouho trvá. – Však se toho ubohej ani už nedočkal.“

Konec citátů:
Závěry:
1.) Od roku 1835 do 2007 nic nového pod sluncem; procesy jsou hrozně dlouhý a těžký, trvají deset let, páni Advokáti je táhnou, nejsou oprávněný a vycucávají kapcy drobných a středních podnikatelů.
2.) Právní vědomí obyvatelstva je odjakživa pod psa; Antonie Kavalírová nevěděla, co je to Prenotace a lekla se. Šlo o poznámku v pozemkové knize (plombu v katastru nemovitostí), což by mělo vědět každé malé dítě. Kdoví, jestli se Prenotace nelekl i dobrej Múž a selfmademan Kavalír.
3.) Rovněž obraz právníka v očích veřejnosti se nemění. Jde o dědka (dnes už i bábu) jako sud, který když chce vytaškařit hodně peněz, tak má moc rozumu a všecko zbrebencuje, právě jako Jidáš. Ani se nenaděješ a máš ho v pokoji.
4.) Útěchou nám může být, že se držíme svých staletími prověřených tradic.

Tak co s tím?
Najmout si PR agenturu, aby vylepšila náš mediální obraz?
Šířit právní osvětu v mateřských školkách a domovech důchodců?
Nebrat sami sebe pořád tak strašně důležitě a vážně?
Nebo něco jiného?

Pohledy zvenku ještě časem vylepšíme o intelektuálně těžší váhy, než byla babička Kavalírová.

Karel Čermák

Celý příspěvek

James a české korunovační klenoty

Malý James nebyl k utišení. Vřískal a vřískal. Jeho mladá maminka se ho snažila utišit a použila k tomu prostředek ne zcela úměrný jeho věku. Podívej, Jamesi, to je Deklarace Nezávislosti a mávala s Jamesem nad prosklenou vitrínou. Tome, Paule, poďte sem, podívejte se, to je nejdůležitější dokument naší země. Koukněte se, jak je starý. Dvě děti předškolního věku si zvědavě stoupaly na špičky, aby TO viděly. Co na tom, že si maminka nevšimla, že originál byl až o 5 metrů dál pod neprůstřelným sklem, ve speciálních podmínkách. Ona byla přesvědčena, že před ní právě leží dokument, kvůli kterému se svými dětmi přijela do Washingtonu. James řval dál. Možná poznal kopii a chtěl vidět originál.

Příhoda z National Archives mi vytanula na mysli, když jsem začal psát post o Washingtonu a Georgetownu, který jsem zde v červenci slíbil. Uvědomil jsem si, že ten zážitek z místa, kde jsou uloženy základní dokumenty USA, odráží něco, co si zaslouží samostatný post. A tak jsem se o tom rozhodl napsat ještě předtím, než za mou washingtonskou epizodou definitivně zabouchnu virtuální dveře.

Na to, aby viděli originál Ústavy a Deklarace nezávislosti, jsou Američané ochotni stát více než hodinovou frontu vedoucí až před samotnou budovu Národního Archivu, stojící na washingtonské Pennsylvania Avenue. A třebaže červencová vedra byla opravdu nesnesitelná, stáli tam staří, mladí, různých ras, pohlaví i vyznání a disciplinovaně čekali, až se i oni propotí k dokumentům, od nichž se odvíjí historie a právní systém jejich státu.

Nezapírám, že velký zájem Američanů o jejich instituce a (právní) historii mě překvapil už při návštěvě Nejvyššího soudu a podobně jako Eva Kováčechová, když komentovala můj post věnovaný Nejvyššímu z nejvyšších, jsem přemýšlel nad tím, jestli by někdy bylo něco takového možné u nás.

Přiznám se, že představa davu Čechů z celé země stojících frontu v Joštově č. 8 na prohlídku nejvýznamnější soudní instituce naší republiky mi přijde úsměvná. Stejně tak expozice Ústavy první republiky (o té současné ani nemluvě) by asi zrovna netrhala rekordy v návštěvnosti. A to přesto, že si Ústavní soud zaslouží respekt, stejně jako náleží uznání prof. Hoetzelovi a spol. za práci odvedenou před téměř devadesáti lety. Jenže u nás tohle téměř nikoho nezajímá. A je to natolik zřejmé, že by asi ani nikoho nenapadlo tyto „atrakce“ nabízet.

Důvodů, proč každoročně statisíce Američanů přijíždí do Washingtonu, aby viděly nejen honosné „memorialy“ a monumenty, ale i Nejvyšší soud či originál Ústavy, může být několik. Všichni víme, jak se Amerika vypořádala s původním obyvatelstvem a že skutečná „americká“ historie tak začíná až vznikem státu přistěhovalců z celého světa. Jak se pak léty zvětšovala rasová, náboženská i kulturní diverzita Spojených států, byly to právě dokumenty a instituce, na kterých tento stát stojí, které byly tím hlavním společným jmenovatelem pro jeho občany (samozřejmě pro některé lidi se jím staly až tehdy, kdy s nimi jako s lidmi začalo být – i prostřednictvím těchto dokumentů oživlých ve výkladu, který jim vdechly tyto instituce- nakládáno). Určitě zde nemá cenu nějak podrobně rozebírat všeobecně známou pozornost, která se v Americe věnuje jejich historii a symbolům státu. Americká „hrdost“ na svou zemi je pak až zprofanovaným a často karikovaným pojmem. O co kratší americká historie je, o to větší důraz se na její postavy, milníky a instituce klade.

Čechy, Moravany a Slezany spojuje historie mnohem delší. Společná historie, na jejímž počátku nebyla ani ústava ani Soud. My máme hrady a zámky, kostely a chrámy a další památky z doby, kdy na území USA ještě pobývali pouze Indiáni. Pražský hrad navštíví každoročně mnoho Čechů a když jednou za čas zpřístupní korunovační klenoty, fronta bývá nekonečná. Nevím, kolik nemluvňat tahají Češi na prohlídku Svatováclavské koruny, ale možná, že právě před ní mají někteří z nás stejné pocity jako ta mladá Američanka s brečícím Jamesem před Deklarací nezávislosti.

Netuším, jestli třeba za 200 let bude Ústavní soud pro Čechy něco více než jen jeden z orgánů státu, který má stejně jako ty ostatní zajišťovat jeho rutinní provoz, nikoliv být předmětem jakékoliv formy adorace. A nevím ani, která varianta by byla lepší. Obě mají něco do sebe.

Ale třeba je to celé jinak. Třeba se Češi chodí dívat na korunovační klenoty jen pro jejich uměleckou a peněžní hodnotu a neberou je jako symbol státnosti a výraz společných dějin. A Američani jezdí do Washingtonu proto, že jsou odmalička masírováni, že by správný Američan měl něco takového udělat. A když už se podívali na Washington Monument či Lincoln Memorial, tak už je prohlídka Nejvyššího soudu taky nezabije. A navíc v zemi s více než čtvrtmiliardou obyvatel se ty statisíce, co se zajdou podívat každoročně na Ústavu vlastně ztratí. Možná by se stejné promile Čechů šlo podívat na Ústavní soud, kdyby to někdo nabízel. Zadarmo a s přednáškou, jako je tomu ve Washingtonu.

Tenhle post se neopírá o žádnou sociologickou analýzu, ani o žádné historické výzkumy. Jsou to jen myšlenky a dojmy hozené na papír, nebo přesněji řečeno na monitor. Takže je možné, že skutečné důvody i pozadí postoje Američanů a Čechů k jejich historii, institucím a základním právním dokumentům jsou úplně jiné. Možná je zná někdo z Vás.

Ode mě už jen dvě poznámky na závěr:

1) O tu frontu potících se Američanů na Pennsylvania Avenue se „starali“ dva pouliční prodavači, nabízející nebožákům trochu studené vody za nekřesťanské dva dolary. Na cestě k vzácným dokumentům tak kvetl obchod stejně výnosný jako na zápase Yankees.

2) Třeba se za 200 let budou Češi jezdit dívat do Bruselu do neprůstřelné vitríny na Smlouvu o založení ES a do Lucemburku na ESD...

Celý příspěvek

Nejvyšší z nejvyšších...

... tedy určitě alespoň těch amerických. Byl jsem se podívat na jeho sídlo. Bylo to v 10h ráno a bylo to v suterénu Kapitolu - ponurá, zatuchlá kobka, před ní krátká chodba, kam si soudci a návštěvníci věšeli kabáty. I odpoledne jsem se šel podívat na jeho sídlo. Bylo to ve 14h a bylo to za Kapitolem, na 1. ulici severovýchodní části Washingtonu - působivý mramorový palác v korintském stylu.

Jako by se současné honosné sídlo Nejvyššího soudu USA snažilo dát zapomenout na dlouhou historii provizorních a často nedůstojných přístřešků, kterými nejvyšší instance soudní moci musela projít. Její rodná zákonodárná sestra jí totiž dlouho nechtěla dopřát vlastní budovu. Možná se jí zdálo, že soudní sestřička si příliš vyskakuje a zapomíná ve svém konání na to, že jsou si všechny ústavní moci rovny. Až když se předsedou Soudu stal William Howard Taft, který si jakožto prezident USA zadal s posledním z konstitučních trojčat, podvolili se zákonodárci a uvolnili prostředky na novou budovu. Ukončili tak provizorium trvající o mnoho více než století, přesně 146 let - proti tomu je dokonce i čekání slávistických fandů na nový fotbalový stadion pouhý dějinný mžik (ovšem nerad bych činil ukvapené závěry neb v Edenu se již sice staví, ale ještě se nedostavělo...).

Soud nejdříve sídlil v Merchants Exchange Building v New Yorku, v r. 1790 se stěhoval s federální vládou do Philadelphie, aby se pak znovu spolu s ní přesunul do Washingtonu. Historik (nebo v tomto případě vlastně spíše jasnovidec) by v tu chvíli měl pro Soud jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá by byla, že už se nebude muset stěhovat do jiného města. Ta špatná, že v rámci něj se bude stěhovat ještě osmkrát, z toho šestkrát v jedné budově. A co hůř, ta budova bude sídlem těch, jež bude často soudit...

První místnost v Kapitolu, kde Soud sídlil, musela být asi pěkný kumbál. Teda ne, že bych chtěl urazit "small committee room in the north wing", který jsem nikdy neviděl, ale usuzuji tak na základě logického argumentu a maiori ad minus, neboť jsem měl tu čest vidět tzv. "the Old Supreme Court Chamber," která měla představovat zlepšené zázemí podmínek vrcholné justiční instituce. Soud v ní s přestávkami sídlil od r. 1810 do r. 1860. Její oficiální stránku najdete tady, ale prosím nenechte se unést, jak krásně to na těch fotkách vypadá, protože ty fotky absolutně neodpovídají realitě, já tu REALITU viděl a z tohoto pohledu jsou ty obrázky stejně "opravdové" jako herečka po plastických operacích. Skutečně se nedivím, že se o oné místnosti psalo v dobových zprávách jako o "tmavém, nízkém, suterénním apartmánu" a že někteří pozorovatelé přičítali brzká úmrtí některých soudců její vlhkosti a špatnému větrání. A pokud při pohledu na ty fotografie zvlášť oceňujete světlost dotčených prostor, pak vězte, že světlo bylo vždy předmětem největší kritiky a místnost byla konstantně popisována jako "dim, dingy or gloomy" (matná, temná nebo ponurá). A taková taky opravdu je...(jak snad dokazuje i má fotka).

Možná, že to byl opravdu jen trest za tu čirou zpupnost, se kterou se soudní moc učinila první mezi rovnými, když ústy Johna Marshalla vyhlásila ve věci Marbury v. Madison doktrínu soudního přezkumu ústavnosti. To bylo v r. 1803, tedy ještě v "kumbálu." Říkám si, co by na naši nedávnou debatu na téma, jak prospěšné pro separaci mocí je, aby moc soudní byla lokalizována v jiném městě než zákonodárce a exekutiva, asi řekl velký Chief Justice Marshall, který přímo na půdě Kongresu a tváří v tvář Jamesi Madisonovi, který Ústavu napsal a který byl vrcholným představitelem nejsilnější strany Kongresu, prohlásil, že konečné slovo ve věci souladu zákonů s Ústavou má Soud. Učinil tak navzdory Kongresu, navzdory autorovi textu, který autoritativně vykládal, a navzdory prezidentu Jeffersonovi, který na konto tohoto rozhodnutí mimo jiné prohlásil, že činí Ústavu "pouhým kusem vosku v rukou soudců, kteří ji mohou ohýbat a tvarovat do jakékoliv podoby si zamanou..." Těžko však pochybovat o tom, že by Marshall a jeho souputníci rozhodli jinak, kdyby věděli, že je za odměnu přestěhují legislativci do učiněné hrobky.

Vždyť i v podzemí vynášeli rozhodnutí, za něž je mnozí z těch lidí (zejména senátorů), které denně potkávali na chodbách, určitě nechválili. Ať už to byl případ McCulloch v. Maryland, kdy dovodili z Ústavy federální pravomoci, které tam nebyly uvedeny výslovně nebo Martin v. Hunter's Lessee, kde stanovili nadřazenost federálního práva a vázanost soudů států rozhodnutími Nejvyššího soudu v této oblasti. Takhle bych mohl pokračovat dál přes Cohens v. Virginia až po slavný "indiánský" případ Worcester v. Georgia. Nicméně popis judikatury Marshallova soudu není a nemá být hlavním tématem tohoto postu (mnoho z Vás ty případy stejně asi zná), nýbrž jen koloritem vyprávění o historii lokalizace a podoby sídla této instituce. Tuto pasáž tedy raději uzavřu konstatováním, že při představě soudců míjejících na cestě do svého sklepení všechny ty virginské, marylandské a další kongresmany, nemohu než citovat slova jednoho z komentátorů Jiného práva, který v mnou již výše vzpomínané "cajzlovské" debatě prohlásil, že "Nezavislost soudce nezajistuje misto, kde ma kancelar, ale uplne jine parametry..." (jen pro jistotu dodávám, že se tím nic nemění na mém názoru, že soudní instituce do Brna patří, jen jako ten hlavní důvod nevidím tu geografickou oddělenost).

Jak jsem uvedl, Soud nesídlil ve své kobce nepřetržitě. Poté, co Britové v rámci své invaze Washingtonu v r. 1812 Kapitol zapálili, zasedal Soud po nějakou dobu v soukromém domě (nevylučuji tedy, že některý z výše uvedených judikátů vynesli nad dvorkem se slepicemi). Nicméně definitivně se Soud z podzemí odstěhoval až v r. 1860, 3 roky po neslavném "otrokářském" případu Dred Scott v Sandford, který byl jednou ze zastávek na cestě k občanské válce. Nicméně Soud však zůstal v Kapitolu, pouze se přesunul o patro výše.

Nakonec se však přece jen dočkal a vyhnanství mezi zákonodárci nahradilo nové, impozantní a hlavně vlastní sídlo (viz obrázek vpravo).

Sídlo, které zdobí velký nápis "Equal Justice Under Law", jemuž na působivosti ubírá fakt, že je přikryt obrovskou sítí, takže je ta spravedlnost tak trochu v kleci (ale to víte, oni holubi na nějakou spravedlnost pěkně ...). Sídlo, které hlídají dvě obrovské sedící sochy reprezentující Autoritu Práva a Rozjímání Spravedlnosti. Sídlo, které od vnějšího světa oddělují obrovské bronzové dveře, vážící dohromady přes 13 tun. Sídlo, v němž chodbu do hlavní jednací síně zdobí busty všech předsedů Soudu a pamětní místnost v přízemí obrazy většiny ostatních soudců. Sídlo, v němž má John Marshall kromě busty i obrovský portrét a sochu v životní velikosti (potvrzuji, že byl velký nejen duchem, ale i postavou, prý to byl vášnivý sportovec). Sídlo, jež se honosí bronzovo-mramorovým spirálovitým schodištěm, které drží jen vahou přesahujících schodů a jejich zapuštěním do zdi (nechtějte po mně bližší vysvětlení, zde pouze papouškuji průvodce, fyzice nerozumím, leč vypadá to skutečně úchvatně). Sídlo, v němž Boží vnuknutí strhlo šátek z očí Spravedlnosti, která zahodila váhy a mečem se postavila zlým ďáblům (nevím, jestli je to štestí nebo smůla, že to je jen zobrazení). Sídlo, v němž dodnes soudci přísně dodržují staré rituály a nepsané pravidlo seniority, takže služebně nejmladší soudce Alito ví, že na porady, kde jsou jen soudci, musí s notýskem na zápisky a v jídelně ho čeká to nejméně výhodné místo...(nevím ovšem nakolik tohle můžu té mladé průvodkyni věřit). Sídlo, kde uniformovaný policista štěbetající návštěvníky nekompromisně požádá, aby se ztišili, protože tohle není pouze muzeum, ale zároveň i místo, kde se pracuje.

Má pravdu, říkal jsem si, když jsem seděl v té síni, kde Soud za druhé světové války posvětil ve věci Korematsu bezprecedentní nahnání všech Japonců na území USA do, eufemisticky řečeno, "detenčních" táborů, aby o pár let později odsoudil rasovou segregaci amerických škol v asi nejvýznamnějším případu 20. století Brown v Board of Education; v té síni, kde se před pár lety soudil případ Lawrence v. Texas a kde se brzy vynesou další judikáty, které zase o něco změní podobu amerického práva. A mnohdy nejen tu...

Ano, má pravdu ten policista, tohle je místo, kde se historie nejen připomíná, ale každý den i píše...

Celý příspěvek

Elektronický přednašeč a hranice poznání práva

V návaznosti na meditace nad legislativními smrštěmi (tady, tu a tuna) ještě několik dalších, volně neprovázaných poznámek. V debatách na téma nemožnosti obsáhnout psané právo a jeho zbytečné nadprodukce občas zaznívají i hlasy historizující, pracovně je nazývejme hlasy právně-romantické. Částečně žertem, částečně vážně pak připomínají historický institut přednašeče práva jako přirozený limit normativní nadprodukce.

Veřejné (každoroční) předčítání platného práva bylo tradicí v germánských společnostech; pouze ve skandinávských zemích však byl tento úřad institucionalizován jako úřad vládní. „Přednašeč práva“ (staro-švédsky „laghmaþer“, norsky „lagmann“, islandsky „lög(sögu)maðr“) přednášel na každoročním setkání všech svobodných můžu (thing, Alþing) veškeré platné právo. Co opomněl, neplatilo. Tímto postupem docházelo k přirozené redukci obsoletních, ale i nepotřebných předpisů. Dokud muselo být veškeré platné právo předčítáno a znovu a znovu opakováno proto, aby bylo považováno za platné, jakékoliv megalomanské legislativní projekty byly odsouzeny ke zkáze; nikdo nebyl schopen si natolik detailní právní regulaci pamatovat. Tento princip platil do značné míry i ve společnosti středověké a to až do okamžiku vzniku novodobých úředních věstníků jako nosičů právní normy a z toho plynoucích principů formální publicity právní normy. Oddělením formální publikace od reálné znalosti právní úpravy se tak otevřely dveře do 20. století a k nebývalé legislativní aktivitě.

K přednašečům práva v lidské podobě se již asi jen tak nevrátíme, i když by možná nebylo od věci jednou provést sociologický pokus v menším měřítku, třeba na úrovni obce či entity, která je nadána vnitřní normotvorbou, a nechat starostu obce nebo odpovědného legislativce v rámci dané entity přednést to vnitřní právo, které si pamatuje z hlavy. Tímto způsobem by se mohlo rychle demonstrovat množství důležité obecní (vnitřní) normotvorby, která je skutečně významná a tudíž potřebná.

I v dnešní společnosti však přednašeči práva existují. Jsou zpravidla ploší, vrnící a nataktovaní na 64 bitů a jeho násobky. Z praktického hlediska je totiž možné tvrdit, že není rozdílu mezi islandským přednašečem 10. století a mým dnešním notebookem s ASPI a LegGalaxy. Dozvím já se někdy o existenci normy, která není v ASPI? Dozvím já se, že existuje stále platná a účinná vyhláška Ministerstva zdravotnictví z roku 1987, která předepisuje minimální hygienické standardy pro užívání injekčních stříkaček? Platí ještě nařízení vlády republiky Československé ze dne 7. března 1919, kterým se stanoví nejvyšší ceny piva?

Jsme právníci a tak nás (přirozeně?) empirická odpověď nezajímá, neboť ta normativní je jasná. Empirické ne nenabourává normativní ano, tedy pokud zároveň nepřehodnotíme celou dogmatiku moderního práva. Je ale otázkou, jak výrazný může rozpor mezi normativní a empirickou odpovědí vlastně (únosně) být. Normativním pramenem poznání obsahu právní normy je tištěná sbírka, empirickým elektronický přednašeč práva. Již několik lidí mi vyprávělo o údajném případu z nejmenovaného krajské soudu, kde senát rozhodl (trestní věc) podle nesprávného údaje v ASPI. Postřehnuto to bylo až na odvolačce, kde služebně starší soudci ještě znali tištěnou sbírku. Kolik takových případů existuje v běžném právním životě, nepostřehnuto?

Současný vývoj a dominance elektronických přednašečů práva v podstatě neguje moderní snahy států o stanovení jediné autenticity práva prostřednictvím úředního věstníku. Reálným pramenem poznání práva jsou znovu soukromé sbírky. V tomto ohledu se státy v Evropě, které ještě nezavedly elektronickou publikaci právních předpisů a veřejně přístupné autentické (státní) právní sbírky (povedený systém v tomto ohledu představuje rakouská Riska), přibližují anglosaským zemím, které úřední věstníky v kontinentální podobě nezavedly nikdy.

Celý příspěvek