úterý 4. listopadu 2008

Střelba pohraničníků na komunistických hranicích a její judikatorní reflexe na český a německý způsob

Mezi nejsložitější právní otázky po roce 1989 patřil problém, jak se postavit k praxi komunistického státu, která se jeví ex post (a pro většinu z nás asi též ex ante) jako zločinná. V tomto postu zkouším nabídnout popis německého a českého přístupu k témuž. Oba jsou velmi odlišné, německý přístup je mnohem propracovanější, nicméně jsem dalek toho tvrdit, že též proto je i lepší.

Ukázkovým a velmi kontroverzním příkladem německého přístupu je kauza tzv. „střelců na berlínské zdi“, pohraničníků odsouzených v 90. letech minulého století za usmrcení východoněmeckých uprchlíků v Berlíně (srov. zvl. rozhodnutí Spolkového soudního dvora publikovaného in: BGHSt 39, 1 a rozhodnutí Spolkového ústavního soudu BVerfGE 95, 96 ve věci střelby a usmrcení občanů NDR při útěku do západního Berlína u Berlínské zdi). V daném případě dva pohraničníci usmrtili opakovanými dávkami ze svých zbraní uprchlíka z NDR. Problém byl, že východoněmeckým státem akceptovaný a praktikovaný výklad zákona o státních hranicích jim takovýto postup (tedy v krajním případě i usmrcení člověka v zájmu zamezení jeho útěku do zahraničí) v zásadě umožňoval. Soud tedy musel dovodit, zda se jednalo s ohledem na tehdejší ustálený výklad práva o beztrestný akt nebo zda se jednalo o trestný čin.

Spolkový soudní dvůr se přiklonil k druhé z obou možností. Poukázal na prepozitivní obecné právní principy, které měly být dodržovány také v NDR; jako autoritu uvedl slavnou Radbruchovu formuli o rozporu mezi pozitivním zákonem a spravedlností, který dosáhne tak neudržitelné míry, že zákon musí jako „nenáležité právo“ spravedlnosti ustoupit. Ačkoliv nelze podle Spolkového soudního dvora nacistické masové vraždění v žádném případě srovnávat se střelbou na německých hranicích, východisko uvažování zůstává stále totožné: při posuzování aktů, které se staly na základě vůle státu, musí být brán zřetel na to, „zda stát nepřekročil nejkrajnější hranice, které jsou dány podle obecného přesvědčení v každé zemi.“ (str. 16 rozhodnutí).

Zdá se nicméně, že tato část byla zcela rétorická. V následujícím odůvodnění totiž Spolkový soudní dvůr směr svého uvažování mění a namísto „radbruchovského“ ustoupení zákonného nepráva spravedlnosti koncipuje přednost výkladu zákona v souladu s mezinárodními úmluvami proti výkladu zákona, který používaly státní orgány NDR. Soud totiž poukázal na to, že NDR byla vázána Mezinárodním paktem na ochranu občanských a politických práv z roku 1966 a správný výklad zákona o státních hranicích se měl přidržet tohoto paktu (ačkoliv ten neměl v NDR formálně přednost před vnitrostátním právem): „Pokud zákon v době činu mohl být interpretován zejména se zřetelem na jeho text a na Ústavu NDR v souladu s mezinárodními závazky NDR na ochranu lidských práv, zákon v době činu musí být chápán podle interpretace vstřícné k lidským právům“ (tamtéž). V daném případě tedy měli pohraničníci zvolit jinou metodu zastavení upchlíků, ne však po nich střílet dávkami ze samopalu.

Výtku případného porušení principu právní jistoty, legitimního očekávání a non-retroaktivity trestního práva Spolkový soudní dvůr odmítl, neboť očekávání, že trestní právo bude i v budoucnu interpretováno způsobem nesouladným s ochranou lidských práv, není hodno ochrany. Jak velmi případně upozorňuje R. Alexy, dané rozhodnutí (alespoň částečně založené na Radbruchově tezi, byť v transformované „interpretační“ formě), vychází z alespoň rudimentární nerelativistické etiky. Úsudky o určitém elementárním jádru etiky (a tudíž o extrémní nespravedlnosti) mají objektivní a kognitivní povah (Alexy, R. A Defence of Radbruch´s Formula. In: Dyzenhaus D./ed./: Recrafting the Rule of Law: The Limits of Legal Order, Hart Publishing, Oxford 1999, str. 15 násl., na str. 33: „Spor o … extrémní nespravedlnost nemůže být doložen nějakým důkazem, ale s pomocí argumentů.“).

Česká judikatura kontroverzní německý přístup modifikující interpretaci komunistických předpisů, nikoliv ale tyto předpisy samotné, nezvolila. Namísto toho důsledně trvala na tom, že rozhodující pro trestnost pohraničníka bylo to, zda vskutku došlo k porušení tehdy platných předpisů. Například v rozsudku ve věci pohraničníků, kteří v roce 1986 zastřelili na hranicích občana tehdejšího západního Německa (v domnění, že šlo o uprchlíka, jakkoliv šlo ve skutečnosti o šedesátiletého houbaře), bylo pro krajský soud v roce 2001 rozhodující, že k použití střelné zbraně došlo neoprávněně. Ani tehdejší předpisy pohraniční stráži totiž neumožňovaly, aby střelba dopadala na území cizího státu, navíc v tomto případě byla dokonce i střelba vedena z území Německa. V takovém případě soud prvého stupně shledal obžalovaného bývalého pohraničníka vinným trestným činem pokusu o vraždu; dokonání trestního činu mu nemohlo být prokázáno, neboť společně s ním byly obžalovány i další osoby, které na daném místě vedly jako členové pohraniční stráže střelbu, a nebylo tedy možno vyloučit, že smrtící kulku nevyslal někdo jiný. Odvolací soud nicméně rozhodnutí zrušil, neboť vědomost o tom, že se nachází na území SRN, nebyla obžalovanému prokázána.

V logice této judikatury pak soudy v roce 2001 dovodily, že pokud nově nasazení pohraničníci zastřelili „narušitele“ státní hranice na území české obce, kam po neúspěšném pokusu o přechod hranice uprchl, nedopustili se žádného trestného činu, neboť střelba proti prchajícímu podezřelému byla v tomto případě podle tehdejších předpisů oprávněná. Jakkoliv byly ve věci Čepl a Kubec podle souduzákony a předpisy i samotné rozkazy z dnešního pohledu tehdy špatné, odporovaly lidským právům […] tyto skutečnosti nemohli obžalovaní vzhledem ke svému postavení ovlivnit a tyto skutečnosti stály tedy mimo ně.“ Naopak německé soudy by obdobný případ jistě posoudily jako kriminální, neboť komunistické předpisy o oprávněném použití zbraně bylo ve smyslu německé judikatury nutno vyložit vstřícně k ochraně lidských práv, a to s ohledem na tehdejší mezinárodní závazky státu (zejména mezinárodní pakt o občanských a politických právech).
Odsoudit pohraničníka za střelbu na hranicích tak bylo v českých podmínkách možno jen v situaci, kdy sám vědomě porušil své povinnosti a jednal v rozporu s tehdejším právem – např. vědomě vstoupil na území tehdejšího západního Německa, kde se setkal s německým pohraničníkem, který se ho pokusil zadržet, načež jej český pohraničník zastřelil (věc Korbel),resp. pronásledoval prchající občany NDR vědomě v rozporu s československými předpisy až na území SRN, kde je zadržel a převedl zpět na území ČSSR, kde byli následně předáni orgánům NDR (usnesení NS sp.zn. 3 Tdo 1019/2002 ze dne 2.4. 2002).
V posléze uvedeném příkladu se podle NS jednalo o trestný čin vydírání v souběhu s trestným činem porušování povinností strážní služby, kde s ohledem na jejich trestní sazbu byly oba trestné činy bez ohledu na stavení běhu promlčecí doby již promlčeny. Nemohlo se podle NS jednat o trestný čin zbavení osobní svobody, neboť jiný výklad „by v rozporu se zásadami výkladu příčinné souvislosti [rozšiřoval] úmysl obviněných, který zřetelně vedl k zadržení podezřelých osob až k následku, který v dané věci spočíval v trestně právní sankci nedovoleného překročení státní hranice poškozenými podle tehdy platných zákonných norem trestní jurisdikce NDR.“
Určitým výjimečným příkladem je kauza Miloše Roudnického, který jako pohraničník nepoužil v rozporu s tehdejšími předpisy mírnější formu zastavení „narušitelů“ státní hranice, ale namísto toho začal na „narušitele“ střílet dávkami ze samopalu. Rozhodnutí tohoto typu (restriktivní interpretace komunistických předpisů o použití zbraně na hranicích) je ale spíše výjimečné.Roudnický byl za zastřelení dvou osob odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví k podmíněnému trestu odnětí svobody.
Jak jsem naznačil, v případech střelby na hranicích je velmi obtížné říci, které řešení je lepší - zda přísnější německé nebo k pohraničníkům vstřícnější české. Narozdíl od jednodušších kauz, jako jsou brutality 50. let nebo mučení disidentů typu pálení V. Třešňáka příslušníkem StB Kafkou, zde totiž hovoříme o případech lidí, kteří si svou službu zpravidla nevybírali (jedná se vesměs o vojáky základní služby), byli obvykle velmi mladí - zpravidla méně než 20 let, vystaveni dlouhodobé indoktrinaci ideologií tehdejšího režimu (zpravidla jim bylo vtloukáno do hlavy, že proti nim stojí po zuby ozbrojení zlosyni typu postav z Krále Šumavy), jednali zpravidla ve velmi vypjaté atmosféře atd. Ostatně německá judikatura byla kritizována za to, že na pohraničníky, z velké části -náctileté muže se základním vzděláním, maximálně s učilištěm, staví nerealistické nároky uvažování filozofů a dilemata Antigoné stojící tváří tvář Kreontově nelidskému zákonu ve známém Sofoklově dramatu.
Pokud se podíváme na odsouzené pohraničníky, vyjma těch, kteří se dopustili vskutku jednoznačně kriminálního činu (typicky věc Korbel uvedenou výše), vidíme, že zcela jasně převažovali podmíněné tresty odnětí svobody. Jak ve shora cit. kauze Roudnický uvedl Krajský soud v Českých Budějovicích, resp. jeho soudce Jiří Bernát, který potrestal pohraničníka za 40 let staré zastřelení dvou osob na hranicích podmíněným trestem, rozhodnutím soudu „došlo k pojmenování viny obžalovaného, k charakterizování toho, k jakým nezákonným projevům v minulém období docházelo“, současně došlo též k „plné rehabilitaci a satisfakci těch, kteří byli minulým režimem postiženi.“ Je pak ale logické se ptát, zda obdobnou rehabilitaci a satisfakci, resp. k pojmenování viny, nemohly poskytnout též jiné nástroje, např. instituce na způsob jihoafrické komise pravdy a usmíření. To je ovšem úvaha de lege ferenda.
Navíc vidím mezi českým a německým modelem vypořádání se s minulostí na hranicích ještě jeden, a to velmi podstatný rozdíl. V Německu, narozdíl od České republiky, totiž byli odsouzeni též ti, co pravidla pro střelbu na hranicích tvořili, a oproti podmíněným trestům pohraničníků dostali tresty nepodmíněné (např. Egon Krentz, srov. např. toto rozhodnutí ESLP - srov. v této kauze zejm. mimořádně zajímavou konkurenci soudce Zupančiče, který upozorňuje, že je velký rozdíl mezi právní jistotou těch, co zločinné právo tvoří, a těmi, kteří jsou nuceni jej aplikovat). A to je asi ten nejdůležitější rozdíl oproti České republice.

26 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

Otázky etického relativismu, kognitivismu a objektivity morálky jsou zde irelevantní. Všichni přece uznáváme, že existuje MORÁLNÍ povinnost vzepřít se extrémně nespravedlivému zákonu. Nicméně názor, že existuje taková PRÁVNÍ povinnost, je třeba zargumentovat. Alexy se o to snaží, ale podle pozitivistů nepřesvědčivě (viz např. kritika J. Raze).

Jan Petrov řekl(a)...

Zdá se, že nejvíc se Ti líbí kritérium „zda stát nepřekročil nejkrajnější hranice, které jsou dány podle obecného přesvědčení v každé zemi“. A že česká doktrína je "správná" ne obecně, ale jen výsledkem v kauzách pohraničníků (mladých, nezkušených, podřízených a indoktrinovaných). Co kdyby bylo před rokem 89 legální, aby členové KSČ lovili nekomunisty pro zábavu...

Jen bych dodal, že německá doktrína klade na ony náctileté, nanajvýše vyučené muže více než jen břemeno filozofických úvah. I po náctiletém učni lze asi požadovat úvahu, zda podle podle obyčejného lidského citu nepřekračuje základní hranice lidskosti -- zákon, nezákon. Avšak, nejen po náctiletém učni nelze požadovat: (a) znalost, že NDR vůbec nějaké ty Úmluvy podepsala; (b) přesvědčení, že tyto Úmluvy neznamenají to, co si právníci v NDR myslí, že znamenají; a konečně (c) vědomí, že z komparatisticko-teleologického hlediska nutno Úmluvy vykládat v souladu s demoratickým hodnotovým systémem.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Myslím, že to byl Viktor Frankl, kdo řekl, že jediný člověk, po němž mám právo požadovat hrdinství, jsem já sám.

Tuto maximu bych uplatnil i v dané věci: pokud bylo odmítnout zastřelit "narušitele" pod hranicí hrdinského činu, je správné posoudit jako trestný čin, pokud to pohraničník neučinil.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Všimněme si, že v německých kauzách nejde o povinnost vzepřít se extrémně nespravedlivému zákonu. Jde spíše o povinnost nespravedlivý zákon interpretovat jinak, než v té době interpretován byl. Jde tedy o jakousi slabší variantu na stejné schéma, tedy nikoliv kdy určité právo přestává být právem, a já mám povinnost jej neaplikovat, ale kdy je již určitá interpretace zákona natolik nespravedlivá, že mám právní povinnost interpretovat onen zákon jinak. Německé soudy se nesnaží hledat oporu pro tento závěr mimo právo, ale uvnitř práva, tedy v mezinárodních smlouvách ratifikovaných NDR, tím se ale dostávají k dilematům, které naznačuje Jenda Petrov.

Jinak souhlas s J. Petrovem - úmyslně píšu jen o pohraničnících, protože různí Kafkové a Grebeníčkové jsou o něčem dosti jiném.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Můj první komentář byl obecně k Radbruchově formuli.

V diskutovaným německých kauzách se sice Radbruchova formule zmiňuje, ale jedná se jenom o okrasnou rétoriku. Odůvodnění je ve skutečnosti na Radbruchově formuli nezávislé. Je založeno na tom, že pokud budeme onen zákon o hranicích vykládat s ohledem na tehdejší mezinárodní závazky DDR, pak dojdeme k závěru, že trestní odpovědnost nevylučuje.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Německé soudy se nesnaží hledat oporu pro tento závěr mimo právo, ale uvnitř práva, tedy v mezinárodních smlouvách ratifikovaných NDR, tím se ale dostávají k dilematům, které naznačuje Jenda Petrov.

Ovšem, a nejen to. Charta 77 neudělala nic jiného, než že na mezinárodní závazky ČSSR upozornila. Je absurdní očekávat, že by voják na hranicích tyto věci vůbec znal, natož dokázal aplikovat.

Šimon Klein řekl(a)...

To je samozřejmě dost komplikovaná otázka. Sotva vyučený pohraničník asi opravdu není zrovna Immanuel Kant. Jen těžko se bude zabývat vztahem morálky a práva, nota bene když tu právní úpravu ani nezná; na druhou stranu však neznalost práva neomlouvá. Tím spíše, že v tomto případě jsou kriteriem ty nejzákladnější etické normy. Je myslím docela rozumné předpokládat, že i pohraničník se základním vzděláním může a má mít natolik silné mravní cítění, aby nestřílel dávkami ze samopalu po neozbrojeném člověkovi, který před ním utíká. Nepředstavuje to pro něj nějak přehnané nároky ani nebezpečí, každý se může například "netrefit", takže mám za to, že jsou tyto excesy alespoň principiálně trestatelné.

Tomáš Pecina řekl(a)...

na druhou stranu však neznalost práva neomlouvá

To je častý laický omyl. V trestním právu se vždy posuzuje subjektivní stránka činu, a součástí tohoto posouzení je i rozhodnutí otázky, zda pachatel věděl nebo měl vědět o tom, že skutek je trestným činem. V tomto ohledu narazila kosa mezinárodních závazků na kámen (des)informační politiky stranického a státního vedení.

Pohraničník znal rozkaz střílet po "narušiteli" a měl všechny důvody se domnívat, že tento skutek není trestný, takže uzavřeni do skořápky positivistické doktriny, musíme deklarovat jeho nevinu.

Jan Petrov řekl(a)...

Návrh trestního zákona (nyní v PSP ve 3. čtení):

§ 19
Omyl právní

(1) Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.

(2) Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Je sice trochu mimo mísu argumentovat trestním zákoníkem, který byl tehdy ještě naprostá a velmi vzdálená lex ferenda, ale ani o není v rozporu s tím, co jsem napsal. Pohraničníku bylo vtlučeno do hlavy, že jeho skutek je souladný s právem, takže chceme-li ho odsoudit, musíme buď presumovat, že existuje nadpositivní právní princip, který to zakazuje a o němž měl vědět (to je moje řešení), anebo že bylo jeho povinností seznámit se i mezinárodními závazky ČSSR (které ovšem byly před obyvatelstvem pečlivě tajeny), a dále že tyto závazky byly přímo aplikovatelné – což tehdy přirozeně nebyly, dualismus byl rovněž vzdálenou budoucností.

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:

S tím právním omylem je to přece poněkud složitější. Záleží zda jde o omyl o trestních normách (včetně norem jiných, odkazuje-li na ně blanketní dispozice) nebo mimotrestních. Kdy - alespoň pokud si to správně vybavuji - omyl o trestních normách nevyviňuje (hypoteticky by se to mohlo posoudit v rámci zvažování materiálního znaku tr.činu). Omyl o mimotrestních normách se pak posuzuje jako omyl skutkový, takže je rozhodný pro posouzení subjektivní stránky.

Také záleží na tom, zda jde o omyl pozitivní či negativní.

V případě pohraničníků navíc by se nejednalo o omyl o tom, že určité skutkové jednání (úmyslné usmrcení člověka) je trestné, ale o omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost (zde zřejmě o otázku naplnění výluky pro oprávněné použití zbraně).

Takže to posouzení by mělo vycházet z toho, že pohraničník jednal v domnění, že jsou dány okolnosti vylučující protiprávnost (zřejmě na základě oněch předpisů o oprávněném použití zbraně), ač ve skutečnosti nemusely být dány (pokud by se dovodilo, že byly derogovány nějakou nadřazenou normou). Takovou normou zde mohly být ty mez. smlouvy o lidských právech ... Pokud bychom je vřadili mezi normy trestní, měl by pohraničník smůlu. Pokud ne, posuzovalo by se to jako omyl skutkový, což by vylučovalo úmyslné zavinění a bylo by třeba zkoumat, zda není dáno nedbalostní, a tedy nějaký nedbalostní tr.čin.

fakt nevím, jak to rychle rozseknout ...

ale myslím, že úplně nelze dospět k jednoznačnému závěru tak rychlým úsudkem v jedné větě, jako dospíváte Vy, přece jen se mi ten úsudkový proces zdá být poněkud složitější ...

Tomáš Sobek řekl(a)...

RE'EM SEGEV: "Ignorance and mistake of law, like ignorance and mistake in general, might be justified. Particularly, ignorance and mistake of law due to reliance on the guidance of public officeholders or the advice of private lawyers are generally justified."

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad Jiří Kindl:

Pomíjíte, že mezinárodní závazky (konkrétně Helsinky) nebyly v té době vůbec součástí korpusu čs. práva, nic jako přímé působení tehdejší Ústava neznala. Co komunisté neimplementovali, se nemohlo stát platným právem.

Jistěže, nejde tu o vědomost, zda vražda je trestným činem, tam by neznalost rozhodně nevyviňovala, ale právě o okolnosti vylučující protiprávnost, konkrétně zda bylo použití zbraně oprávněné. A tam hovořilo jasně § 1 ministerského nařízení č. 70/1951 Sb., platné až do r. 1991:

Příslušník Pohraniční stráže použije při výkonu své pravomoci zbraně, zachovávaje potřebnou opatrnost:
a) proti osobám, které na území republiky neoprávněně přešly nebo se po území republiky neoprávněně pokoušejí přejít státní hranice a na výstrahu se nezastaví;
b) bez výstrahy, je-li zjevně podniknut útok proti příslušníku Pohraniční stráže, proti jiné osobě, proti stanovišti, které střeží, nebo proti sousednímu stanovišti;
c) bez výstrahy k zamezení útěku osob zatčených, zadržených nebo nebezpečných pachatelů trestných činů, nelze-li jinak útěku zabránit;
d) proti osobám, které se zprotiví služebním zákrokům příslušníka Pohraniční stráže, nelze-li jinak a přes výstrahu překonat odpor, směřující ke zmaření služebního zákroku.

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:

Tu citaci z budoucího trestního zákona jsem předestřel jako zajímavost. A jako mírnou revizi tvrzení "neznalost zákona neomlouvá". Nejednalo se o argument proti Vašim komentům.

Mimo to: pozdějšího trestního zákona se použije, je-li to pro pachatele příznivější.

Konečně se zde otevírá zajímavá diskuze z hlediska německého řešení: Řekněme, že pohraničníci byli v právním omylu. (Nevěděli, že tehdejší zákony ve spojení s Úmluvami ve skutečnosti vyžadovaly nestřílet po emigrujících.) Mohli se tohoto právního omylu vyvarovat?

(Odhaduji, že trestní právo SRN rovněž zná kategorii právního omylu.)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Mohli se tohoto právního omylu vyvarovat?

Nemohli, jste v positivistické pasti.

Odsoudit je můžeme jedině na základě přirozeněprávní úvahy, že si bez ohledu na platné právo, včítaje v to mezinárodní smlouvy, měli být vědomi nepřípustnosti svého, právními předpisy i rozkazy nadřízených jim nejen aprobovaného, ale výslovně a sub poena uloženého, jednání.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ano, zná:

§ 17 d. StGB

Verbotsirrtum

Fehlt dem Täter bei Begehung der Tat die Einsicht, Unrecht zu tun, so handelt er ohne Schuld, wenn er diesen Irrtum nicht vermeiden konnte. Konnte der Täter den Irrtum vermeiden, so kann die Strafe nach § 49 Abs. 1 gemildert werden.

Šimon Klein řekl(a)...

Nejsem si jist, zda tahle argumentace obstojí. Málokterý vrah nebo zloděj zná přesně zákon, dokud podle něj není odsouzen. To, že se nemá krást, nebo že se nemá vraždit však ví každý. Stejně tak každý může a má vědět, že asi není v pořádku, když střílí po bezbraných lidech na útěku. Myslím že lze říct, že protiprávnost takového činu "bez zřejmých obtíží" rozeznat lze. Nacistické zločiny šlo také jen těžko soudit striktně pozitivisticky, ale copak člověka principiálně omlouvá, když si řekne: "tak a teď ho můžu rozstřílet na cucky, nikdo mě za to nepotrestá"?

Šimon Klein řekl(a)...

Už jsem byl osočován různě, ale že jsem "pseudonym" mi ještě nikdo neřekl. Nejsem si jist, jak si to mám vykládat. Své skromné studentské názory tu uveřejňuji s vědomím, že se s velkou pravděpodobností mýlím. Pokud Vám moje žblepty až tak moc vadí, dejte mi to prosím najevo jinak, než tvrzením že neexistuji.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Myslím že lze říct, že protiprávnost takového činu "bez zřejmých obtíží" rozeznat lze.

To tedy rozhodně ne, jestliže máte černé na bílém, v rozkazu svého ministra, že střílet nejen můžete, ale přímo musíte. Povšimněte si té formulace, není tam o možnosti nepoužít zbraň ani slovo.

Napadlo mě, zda by se nedalo využít kautely s "potřebnou opatrností", ale to by bylo spíš švejkování: argumentovat, že jsem nevystřelil v obavě, abych narušitele nezranil, byla v té době poukázka na Sabinov.

Šimon Klein řekl(a)...

Člověk může střílet, ale nemusí trefovat. I to je sice Švejkovské, ale myslím, že ve střetu s totalitním režimem je třeba PŘINEJMENŠÍM Švejkovat. Jak konec konců uvádí Z. Kühn, nejde o nepodmíněné tresty. Význam celé věci vidím v tom, že je nutné a legitimní autoritativním způsobem dát najevo, že aktivně se podílet za zločinech namířených proti základním lidským právům není v souladu se zákonem, byť by tyto zločiny byly prosazovány státní mocí.
Na druhou stranu musím přiznat, že na celou věc ve skutečnosti nemám tak vyhraněný názor, jak ho zde prezentuji. Ty doby jsem nezažil a těžko pro mě soudit, berte mě proto s rezervou.

Jiří Kindl řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina:

Myslím, že nic nepomíjím (byť mýlit se samozřejmě můžu) ;o)

Ve svém komentáři jsem si jako předpoklad musel dát, že jednání pohraničníků bylo z nějakého důvodu protiprávní (proto viz "pokud by se dovodilo, že byly [tj. předpisy upravující oprávněné použití zbraně] derogovány nějakou nadřazenou normou"). Zda opravdu nějaká taková nadřazená norma, u které by se to dovodilo, zde byla, je otázkou, kterou jsem neřešil (natolik neznám tehdejší právo). Jako předpoklad k mému vyjádření to však bylo nezbytné.

Jedině tento postup mi totiž přijde smysluplný, pokud se bavíme o významu "právního omylu" pohraničníků. Domníval jsem se, že k tomu jste se vyjadřoval a dokonce že musíte vycházet ze stejného předpokladu jako já, když se vyjadřuje k naplnění subjektivní stránky a uvádíte posléze netrestnost jednání pohraničníka na základě absence subjektivní stránky ("na druhou stranu však neznalost práva neomlouvá ... To je častý laický omyl. V trestním právu se vždy posuzuje subjektivní stránka činu, a součástí tohoto posouzení je i rozhodnutí otázky, zda pachatel věděl nebo měl vědět o tom, že skutek je trestným činem. ... Pohraničník znal rozkaz střílet po "narušiteli" a měl všechny důvody se domnívat, že tento skutek není trestný, takže uzavřeni do skořápky positivistické doktriny, musíme deklarovat jeho nevinu.").

Vaše úvaha ve světle Vašich pozdějšího vyjádření mění úplně význam. Nedovozujete totiž absenci trestnosti na základě subjektivní stránky (otázka právního omylu), ale na základě absence protiprávnosti - pohraničník se žádného omylu nedopustil on nejenže se domníval, že jedná po právu, ale on tak i dle Vašich pozdějších vyjádření jednal.

Pokud má mít vůbec diskuse o subjektivní stránce smysl, musí tomu předcházet vyřešení otázky, že jednání pohraničníků nebylo sekundum legem. Bylo-li takové, chybí obecný znak skutkové podstaty tr. činu - tedy protiprávnost - a diskuse o tom, co věděli či nevěděli ztrácí smysl.

S ohledem na můj předpoklad, jsem pak chtěl jen poukázat na to, že s právním omylem je to v trestním právu poněkud složitější, než se mi zdálo, že naznačujete.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JK:

To bylo patrně způsobeno tím, že zatímco první úvahu jsem psal bez znalosti toho, že existovala právní norma výslovně nařizující střelbu, u druhé jsem to již věděl.

Secundum et intra legem nařízení formálně bylo, viz ustanovení § 8 zákona č. 69/1951 Sb. o ochraně státních hranic. Zda bylo i materiálně souladné s tehdejším právem, může být předmětem dlouhých a snad i zajímavých polemik, nicméně podotýkám, že dodnes máme v zákoně o Policii ČR zakotvenu možnost zastavovat automobily střelbou, což je postup v civilisovaných zemích nevídaný, a přesto soudy běžně zprošťují střelce obvinění, pokud dojde ke zranění nebo usmrcení spolujezdce. Je zde tedy kontinuita hodnotového soudu, že zájem na splnění příkazu veřejného činitele je vyšší než zájem na zdraví a životě nezúčastněných, potenciálně nevinných osob, a na tom by se dal postavit hodně solidní argument, že střelba byla po právu.

Jiří Kindl řekl(a)...

No ... ve finále to pak vypadá, že spor vlastně není o tom, co pohraničníci věděli, mohli vědět nebo vědět nemohli, ale o tom, jaký nahled na koncept práva zvolíme (hrubě řečeno).

A to je takove věčné jurisprudenční téma ... :o)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ano, celá tato debata je postavena na vadných premisách.

Arnošt Kobylka řekl(a)...

Jsem laický, ale dlouhodobý čtenář Vašeho site. K věci mne napadl novozákonní citát apoštola Pavla:

Římanům 2:11  Bůh nikomu nestraní.
12  Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona.
13  Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní.
14  Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají.

Pasáž primárně hovoří o Božím soudu, ale plyne mi z ní otázka, zda má vůbec právo se dovolávat demokratického práva, tj. např. i práva nebýt retroaktivně souzen, ten kdo sám právo demokratické právo pošlapával. Ale je to dost divoké.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Velmi případný citát. Napadlo mne, že v daném případě by bylo vhodnější spíš než o platném právu hovořit o platném bezpráví.