Shakespearův Shylock: sprostý vrah anebo ctitel práva?

Tento díl „literárního okénka“ Jiného práva by šlo začít kvízovou otázkou: která literární postava je natolik zajímavá, že o ní pojednali i natolik odlišně zaměřené osobnosti jako byli V. I. Lenin a R. Ihering? Při pohledu na název postu je odpověď lehká: šlo o Shakespearova Shylocka z hry „Kupec benátský“ (česky Atlantis, Brno, 2005, překlad M. Hilský).

Tato hra, označovaná značně nepochopitelně (avšak pozor: jen dnešníma očima!) za komedii, má celou řadu rozměrů a zápletek a nabízí mnoho prostoru pro nejrůznější úvahy, a troufám si tvrdit, zejména pro právníky. Asi nejzajímavější postavou v ní je právě Žid Shylock a jeho zobrazení je natolik fascinující, že dodnes provokuje k nejrůznějším a značně protichůdným interpretacím. Vzpomeňme jen, kolik polemik vyvolalo nedávné filmové zpracování tohoto příběhu.

O co v klíčové zápletce hry šlo? Velmi krátce řečeno, benátský kupec Antonio chce půjčit větší finanční obnos (tři tisíce dukátů) svému značně marnotratnému příteli Bassaniovi, který jej potřebuje, aby se mohl ucházet o přízeň krásné Porcie. Protože však nemá potřebnou hotovost k dispozici (je sice bohatý, nicméně investoval do zboží, které se přepravuje na lodích a nebylo ještě prodáno), dojde k následující finanční operaci: potřebnou částku půjčí Bassaniovi Shylock, Antonio se stane ručitelem a Shylockovi se zaváže, že když závazek ve sjednaném termínu nebude uhrazen, odřízne Shylock z jeho těla libru masa. Pro právní puristy podotýkám, že část těla nebyla blíže vymezena („... pokutou budiž, spíš jen tak pro zasmání, jediná libra vyříznutá z té části vašeho tak bělounkého těla, kterou si určím s dovolením já.“)

Je zapotřebí dodat, že Shylock byl do té doby Antoniem opovrhován. Ten mu to ostatně připomene, když ho Antonio žádá o půjčku: „Já nevím, kolikrát už jste mi spílal – a na Rialtu, pane Antonio, peníze vyčet mi a taky lichvu. Já odbýval to pokrčením ramen – příkoří Židé nosí jako odznak. „Bezvěrec, hrdlořez a pes!“ jste křičel, když jste mi, pane, plival na kaftan, že rozmnožuji to, co patří mně!“

Příběh končí tak, že Antonio svůj finanční závazek nesplní (jeho lodě se zbožím ztroskotají) a Shylock u dóžete nárokuje vyříznutí libry masa. Odmítne nabídku na zaplacení dvojnásobku zapůjčené finanční částky. (Polehčující okolností pro jeho neústupnost budiž skutečnost, že krátce předtím ho opustila jeho jediná dcera Jessika, takže se nenacházel v kdovíjaké psychické pohodě.) Situaci nakonec vyřeší krásná Porcie, přestrojená za „mladého doktora z Říma Baltazara“ – znalce benátského práva. Nabídne brilantní právněpozitivistickou argumentaci. Na straně jedné se totiž zdánlivě přikloní na stranu Shylocka, když na výzvu Bassania odmítne vzít zákon do svých rukou: „V Benátkách není moc, co změnila by zavedený zákon. Stal by se z toho špatný precedens a chyby, co by z toho vzoru vzešly, by zaplavily stát. To nesmí být.“ Vzápětí však vybídne Shylocka, aby vyřízl z kupcovy hrudi maso, nicméně s podmínkou: „Úpis ti nedal ani kapku krve, výslovně stojí tu jen „libra masa. Vyříznout můžeš tedy libru masa, však proliješ-li jednu kapku křesťanské krve, tvoje pozemky a všechno zboží podle zákona propadnou ihned benátskému státu.“ Když vzápětí Shylock, uvědomivší si léčky, do které padl, odmítne svoje právo realizovat, propadne veškerý jeho majetek z důvodu prokázání usilování o život benátskému občanovi. Navíc je přinucen přestoupit na křesťanskou víru a končí tedy jako zcela zničený člověk.

V čem je popisovaný příběh inspirativní? Především nastoluje klíčovou otázku vztahu morálky a práva. Formálněprávně lze jistě Shylockovi přisvědčit v tom, že Antonio podepsal svůj závazek svobodně, nebyl k tomu nikterak nucen a na první pohled proto Shylockovi nelze nic vytknout, když se dožaduje sjednaného plnění. „Advokátem“ Shylocka by mohl být právě R. Ihering: „Když jednou zákon benátský uznával takový úpis za pravoplatný, byl žid šelmou, že se ho dovolával? A možno-li tu viděti tenata, padá odpovědnost naň nebo na zákon?“ (Boj za právo, Praha, 1897, str. 8). Toto je jedno možné řešení. Transformováno do současnosti - a pod inspirací nadcházejících vánoc, tradičně plných všeobjímajících reklam: je namístě litovat někoho, kdo např. nabral nepřiměřeně vysoké spotřebitelské úvěry jen proto, aby měl se svojí rodinou bohatší vánoce a hned v lednu zjistí, že situaci prostě finančně nezvládne? Proč by mu měl pomáhat stát z peněz ostatních daňových poplatníků?

Druhý rozměr příběhu představuje klíčová otázka, do jaké míry mohu disponovat se svými základními právy, konkrétně s vlastním životem. Antonio totiž podpisem dlužního úpisu v podstatě vyslovil souhlas s tím, že při jeho nesplnění bude zabit. Je možné právně účinně vzdát se života ve prospěch někoho třetího? Není namístě odmítnout výkon takového závazku s odkazem na rozpor s dobrými mravy, resp. se zásadou nezadatelnosti a nezcizitelnosti práva na život? Zkusme uvažovat dále, co kdyby závazek zněl nikoliv na libru masa, nýbrž např. „pouze“ na některý tělesný orgán, jehož amputace by přímo neohrozila život dlužníka (oko, ledvina atd.)? Ihering velmi přesně k nastolené otázce zaujímá stanovisko, že buď byl dlužní úpis natolik „ničemný, jelikož obsahoval něco nemravného“, že ho měl soudce okamžitě zamítnout, anebo – když mu přiznal platnost – mělo být podle něj bez dalšího postupováno.

Můj poznatek z četby Kupce benátského bych proto shrnul následovně. Shylock určitě nebyl sprostý vrah či vydřiduch [jak jej viděl např. Lenin (Stát a revoluce, Svoboda, 1949, str. 97), který při kritice „úzkého horizontu buržoazního práva“ hovořil o typické „Shylockově tvrdosti“ a tento literární hrdina se tak stal ztělesněním běžného kapitalisty], ani bojovník za právo, kterého bych nekriticky přijímal. Nicméně domnívám se, že i tak obtížný právní problém, který Shakespeare nechal vyvrcholit v popsaném soudním procesu, lze řešit rozumně a vyváženě. Takové řešení totiž určitě nespočívá ve vykonání sjednaného závazku ani v ožebračení Shylocka prostřednictvím velmi povrchního pozitivistického výkladu benátských zákonů. (Vždyť úvaha založená na tom, že součástí masa nemůže být krev, příp. že Shylock smí odříznout navlas přesně libru masa a nikoliv méně, je po bližším rozboru neudržitelná. Ihering proto zcela správně hovoří o „hanebné vytáčce“ a „bídném úskoku“ na obdobné úrovni, jako kdyby někomu bylo přiznáno právo chodit po pozemku, avšak s podmínkou, že na něm nesmí zanechat stopy). Rozumné řešení spatřuji v hledání a nalézání přiměřenosti sankce za porušení smluvního závazku. Pokud bych chtěl argumentovat platným právem, poukázal bych např. na čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku“. Argumentací od menšího k většímu bych pak dovodil, že tím méně je možno uvažovat o zmrzačení či dokonce usmrcení dlužníka.

Abych však skončil i něčím pozitivním a hezkým v tomto veskrze temném příběhu, nechám na závěr opět promluvit Shakespeara (str. 269). Vnímejme následující slova jako poselství – třeba i pro soudce a účastníky řízení a smluvních vztahů:

„Milosrdenství nelze vynutit. Snáší se z nebe jako něžný déšť na zprahlou zem. Je dvojím požehnáním: kdo dává, blažen jest jak ten, kdo bere. Největší mocí mocných je a králi na trůně sluší víc než koruna. Žezlo je znakem světské moci králů, v něm sídlí respekt, úcta k majestátu, hrůza a strach, co vzbuzovat má král; slitovnost však má vyšší moc než žezlo. Vždyť její trůn je samo srdce králů, ba projevem je samotného Boha – pozemská moc se nejvíc blíží Bohu, když soucit změkčí právo.“