Martin Hapla: Dostojevského bolestné hledání spravedlnosti

Neobyčejná myšlenková hloubka, strhující umělecké podání, ale i temná bezvýchodnost a neskutečný svět až příliš teatrálních citů a gest – snad právě pomocí těchto atributů můžeme ve zkratce charakterizovat dílo velkého ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského, který nemůže chybět v literárním okénku Jiného práva. Při pohledu na jeho mimořádnou šíři a bohatost zřejmě nikoho ani příliš nepřekvapí, že se často dotýká i některých problémů, před nimiž stojí dnešní právníci. Jedním takovým je i otázka po tom, co je spravedlivé. Dostojevskij na ni ve své tvorbě nezřídka hledal odpověď a dlužno poznamenat, že to bývalo hledání dosti komplikované a bolestné. Nemůžeme však říci (jak se pokusím ukázat v následujících řádcích), že marné.

Základní rozměr svému dilematu dal Dostojevskij již ve svém proslulém románu Zločin a trest. Jeho hlavní hrdina, bývalý student práv(!) Raskolnikov, zvažuje, zda je správné zabít starou lichvářku, která lidem pouze škodí a nikomu není prospěšná. Jeho pochybnosti se jasně artikulují zejména v rozhovoru, který jednou čirou náhodou vyslechne v hospodě:

„Ty mi tady vykládáš, řečníš, ale řekni mi: zabiješ ty tu stařenu, nebo ne?“
„Samozřejmě ne! Jsem jen pro spravedlnost... O mne tu nejde...“
„Ale podle mne nemůže být o žádné spravedlnosti řeč, když se toho ty sám neodvážíš! Pojď ještě na partičku!“

Řečeno poněkud obecněji, Raskolnikov reflektuje situaci, kdy právo, vytvořené lidmi k zajištění spravedlnosti, z různých důvodů není schopné tento svůj úkol plnit a ve svých důsledcích tak fixuje nespravedlivý stav. V návaznosti na to se pak v jeho hlavě rodí otázky: Má v takovém případě člověk (a obzvláště výjimečný jedinec) právo vzít spravedlnost do vlastních rukou anebo by měl raději zatnout zuby? Může být k spravedlnosti směřováno i nespravedlivými cestami? Může účel světit prostředky?

To, co je pro dva mladíky, tlachající v hospodě, nanejvýš zajímavým ukrácením dlouhé chvíle, přerůstá u Raskolnikova v bytostný rozpor, který musí být vyřešen. Naléhavost jeho situace ještě umocňuje skutečnost, že Raskolnikov nevěří v Boha či alespoň ne příliš silně, a tím pádem žije pouze jeden život a nemá žádnou budoucnost, která by mu poskytla rozhřešení, odpověděla na jeho otázky, či nějak kompenzovala ústrky a nespravedlnosti, jimž je vystaven.

Nedostudovaný právník, obdařený vynikající inteligencí, nachází mnoho argumentů, kterými může odůvodnit, proč by bylo správné lichvářku zabít a působí v tomto směru opravdu přesvědčivě. Dokonce ani jeho přítel Razumichin, který v románu představuje personifikaci rozumu, není schopen vyvrátit Raskolnikovy teorie a svou kritiku tak omezuje pouze na emotivní výkřik: „Ale toto dovolení prolévat krev s klidným svědomím je ... to je podle mne hroznější, než kdyby bylo vraždění dovoleno oficiálně, zákonem...“. Podobně i Raskolnikova od jeho činu dlouho odrazuje jenom hnus a odpor, který k němu jaksi přirozeně pociťuje (vzpomeňme například na jeho sen o staré kobyle z první části románu). Nakonec se však k němu přece jen odhodlá. Stále však zůstává napjatý jako struna. Jeho zločin, jakkoliv dobře promyšlený, se děje ve stavu, který je blízký afektu a situace se posléze vyvíjí tak, že se k němu sám přizná, a to i přesto, že proti němu neexistují žádné důkazy. Přes veškerou neotřesitelnost své logiky si připadá prázdný a svou vlastní existenci vidí jako nesmyslnou.

Dostojevskij však překvapivě zakončuje svůj román happyendem – svému rozpolcenému hrdinovi, roztaženému mezi protiklady (připomeňme, že „raskol“ ozývající se v jeho jméně znamená rusky rozkol), dává možnost naplnit svůj život smyslem. Stává se jím jeho láska k Soně, která se za ním neváhala vydat na Sibiř – místo, kde si odpykává svůj trest. V tomto bodě však musím přiznat, že Dostojevskému příliš nevěřím. Zatímco Raskolnikova duševní dramata a strasti neváhal popsat do nejmenších podrobností, jejich řešení vylíčil stručně v několika málo slovech. Sám na konci svého románu prohlásil, že ono pomalé a postupné obrozování, které teď Raskolnika čeká, je docela jiný příběh – dalo by se říci námět na nový román – ten však nikdy nenapsal. Místo toho ve svých dalších dílech opět rozvíjel svá dilemata a urputně s nimi bojoval. Všechno to jistě nesvědčí o přílišné opravdovosti jeho řešení – stagnování v prázdnotě by bylo s ohledem na Raskolnikův charakter možná upřímnější.

Ať tak či onak, Dostojevskij přes veškerý tlak, jemuž musel čelit, zůstal přesvědčen, že zločin zůstává vždy zločinem a že ani skutečnost, že směřuje k odstranění nespravedlnosti, jej nemůže posvětit. Tento zásadový postoj však před ním překvapivě odkryl řadu nových horizontů. Například v Bratrech Karamazových se otázka po spravedlnosti transformovala v postavě Ivana Karamazova do pochybností o Bohu. Ivan, který v Boha sice stále ještě věří, jej již nedokáže akceptovat a revoltuje proti němu. Trápí ho pochybnost, jak může někdo, kdo je všemohoucí, tolerovat přítomnost utrpení na světě – protože ani všechny radosti nebe nedokáží smazat nesmyslné utrpení nevinných lidí. Žádná kompenzace totiž není natolik dostatečná, aby smazala byť malou nespravedlnost (to je stejná myšlenka jako ve Zločinu a trestu, pouze přesazená do jiné roviny). Jaké řešení nám však nabízí Dostojevskij tentokrát? Že by jej demonstroval v postavě Aljoši Karamazova? Avšak myšlenkou Alberta Camuse – nemá samotný Dostojevskij ve skutečnosti mnohem blíže k problematickému Ivanovi než jednoznačnému Aljošovi?

Je však otázkou, zda mají takové „metafyzické“ konflikty vůbec nějaké řešení. Řekl bych, že možná zrovna ono napětí, které z nich vychází, dodává životu určitou dynamiku a tím přece jen nějaký smysl. Přestože jsou samy o sobě neřešitelné, nutí člověka, aby se s nimi nějak vyrovnal, a právě tím mu udávají směr. V tomto smyslu bych Dostojevskému zdánlivou bezvýchodnost jeho děl vůbec nevyčítal. Ostatně, řada knih může, alespoň podle mého soudu, předkládat východiska jenom díky tomu, že nevidí problémy dost ostře. Dostojevskij to dokázal a v tom spočívá jeho velikost. Abych na samý závěr parafrázoval slova Františka Xavera Šaldy – Dostojevskij to není filosofování o životě, to je sám život.