Musí soud opravdu vždy rozhodnout?
Zdeněk Kühn v diskusi k jednomu ze svých příspěvků zde na blogu napsal: „[...] právo se liší od diskuse v hospodě nebo na blogu v tom, že v právu nakonec někdo musí rozhodnout (viz zákaz denegatio iustitiae). Můžeme se například donekonečna rozhodovat, zda má k realitě blíže ta či ona teorie, ale soudce nakonec rozhodnout musí, a učiní to na základě autority, kterou mu dává právní systém. Soudce poslední instance pak celý spor vyřeší finálně.“ Lze však po právu spravedlivě požadovat, aby – v dnešní době – dalo odpověď na všechny sporné otázky na to, jak věci mají být? Je opravdu tak nepřijatelné, aby soud řekl: sorry, ale nevím?
Náš mozek jakoby si sám se sebou nevěděl rady. V posledních dvou stoletích se stále rapidně zdokonalují jeho tvůrčí schopnosti. Tentýž mozek však již pokulhává, má-li se dobrat pochopení toho, co vlastně činí. „Vědecko-technická revoluce“ chrlí neustále nové a nové věci, které se mnohem rychleji dostávají do praktického užívání velkým počtem lidí. Ale návod k použití jen málokdy obsahuje i upozornění, co to vlastně pro život člověka znamená.
Náš mozek jakoby si sám se sebou nevěděl rady. V posledních dvou stoletích se stále rapidně zdokonalují jeho tvůrčí schopnosti. Tentýž mozek však již pokulhává, má-li se dobrat pochopení toho, co vlastně činí. „Vědecko-technická revoluce“ chrlí neustále nové a nové věci, které se mnohem rychleji dostávají do praktického užívání velkým počtem lidí. Ale návod k použití jen málokdy obsahuje i upozornění, co to vlastně pro život člověka znamená.
Za posledních dvacet let prodělal vyspělý svět další obrovský skok. Účinek vynálezu počítače byl znásoben rozšířením Internetu, vynález telefonu nabyl nových rozměrům v podobě boomu telefonů mobilních. Všechny tyto vynálezy rozšiřují možnosti dnešního člověka: jeho schopnost bojovat s prostorem a časem.
Tyto nové možnosti však staví člověka před otázku etickou: jak s těmito možnostmi nakládat, na co člověk vlastně má a nemá právo?
Člověk (zdá se) získává větší možnosti, než jaké (jak se domnívá) mu byly od přírody dány. Přirozená podstata člověka vyvolává tak stále více otazníků, což se nemůže neprojevit při pátrání po obsahu jeho přirozených práv. Denně dnes stojíme před problémy, kdy se sami sebe ptáme, jak se zachovat, na co vlastně máme právo, a na co už ne.
Hroutí se dnes (nezhroutila-li se už dávno předtím) náboženská koncepce pokory před Bohem stvořitelem. Člověk se již dávno naučil rozhodovat o bytí či nebytí. Daří se mu oddalovat smrt: pacientovi je operačně vyjmuto srdce a on přesto žije. Je schopen manipulovat s narozením (resp. početím): antikoncepční prostředky jsou známé již dlouho, moderní doba však přinesla také umělá oplodňování, ženy se staly nosičkami cizích plodů.
Vrcholem lidské stvořitelské dovednosti je však nepochybně klonování; člověk si tak sám určil způsob reprodukce svého druhu. Není možná daleko doba, kdy bude možné vyrábět děti na zakázku s dopředu danými vlastnostmi podle přání zákazníků. Genetická výbava lidstva bude za několik generací vytříbená: vypreparujeme geny smrtelných chorob, odstraníme sekvence provokující sklon ke kriminalitě. Soulož se stane trestným činem, neboť neřízená reprodukce by mohla ohrozit celý lidský genetický kód. Heterosexualita se stane vzácným a zbytečným omezením svobody jednotlivce, podobně jako o něco později homosexualita. Majoritní populace bude autosexuální.
Je nepochybné, že člověk jakožto druh směřuje ke stále větší dokonalosti. Stvořil-li si Bůh člověka k obrazu svému, pak při pohledu na dějiny lidstva zdá se být nasnadě, že se člověk rozhodl uzpůsobit sebe sama k obrazu svého Boha. Snaží se mu přiblížit ve všech atributech. Snaží se zastavit čas a stát se věčným (třebas zatím naivně pomocí fotografie, filmu), snaží se ovládnout prostor a stát se všudypřítomným (dopravní prostředky, komunikační technologie).
Člověk vůbec není nějakou ustálenou kategorií, nějakou jasně definovatelnou formou života. Daleko spíše je jen jakousi přechodnou fází mezi stvořeným a tvořícím, mezi stvořenou přírodou a Bohem. Každý lidský život, každá velká lidská civilizace i lidstvo jako celek prochází zřejmě během své existence stejnými fázemi. Fází vzestupu (dětství), optima (dospělosti) a pádu (stáří). Člověk, jako jedinec i jako druh, je kategorií bytostně dynamickou. Neustále se vyvíjíme během svého života, neustále se vyvíjí i lidstvo. Vždyť ani hvězdy, příroda neživá, není tak neživá jak by se mohlo zdát, i ony se rodí, žijí a hynou. Ostatně astronomové hovoří i o zrodu a konci vesmíru. Je-li tedy všechno v neustálém pohybu, proč by zrovna člověk měl být stále stejný?
Jestliže si ale člověk osvojuje některé Boží schopnosti, dostává se mu ve stejné míře také Boží rozhodnosti? Nebyl problém přijít na to, že člověk se dá klonovat, nebyl problém objevit veškeré možné způsoby léčení, jež mají oddálit smrt. Problém je, jak s těmito schopnostmi zacházet. Ať jde o otázku potratů na straně jedné nebo euthanasie na straně druhé, stojí dnes člověk před nimi bezradný. Před očima se nám rozpadá náš vlastní obraz jako Božího stvoření, naplněného pokorou a bojností před vlastním stvořitelem, na jehož místo se dnes sami snažíme vystoupat. Ostatně snaha po dosažení Boží velikosti je již dlouhý čas v podezření, že je tím pravým smyslem života člověka.
Až donedávna šlo však vesměs o pokusy, které bylo možné ironizovat, poslední dobou však již nezávislému pozorovateli musí tuhnout úsměv na rtech. Člověku se jeho úkol začíná dařit. Božena Komárková v závěru své knihy Původ a význam lidských práv napsala, že žádné z lidských práv (až na právo na duchovní svobodu) není pochopitelné bez konkrétních souvislostí, politických a sociálních; každé z práv je odpovědí na sociální krizi, je nouzí lidskosti. Zdá se, že dnes stojíme před další krizí, další nouzí lidskosti. Nebezpečím zde nejsou státy s absolutními vládci, státy s totalitními ideologiemi či státy s paternalistickými nařízeními svazujícími lidskou činorodost. Jde spíše o nouzi reflexe, jde o nedostatek reflexe důsledků vlastních možností.
Člověk se vydává na cestu za všemohoucností, ale nedostává se mu morálky všemohoucího. Tlačíme se na místo vyšší formy bytí - Boha, nevíme ale, jak na to bude Bůh reagovat. (Jak bychom reagovali my, kdyby nás v inteligenci a schopnostech dohnali šimpanzi? Přiznali bychom jim stejná práva jako nám lidem? Nebo snad by se tím již bez dalšího stali lidmi?).
Lidská spravedlnost – podobně jako všechno lidské – je nedokonalá. Tato nedokonalost může spočívat v rozhodnutích špatných, může však spočívat i v nemožnosti vůbec jakkoli rozhodnout: sorry, ale nevím, protože – zatím – nemohu vědět.
Neměli bychom odložit využívání našich možností, dokud nebudeme vědět, jak s nimi správně nakládat?
65 komentářů:
jistě, můj komentář bude nehodnotný, ale: "tohle je prostě největší jinoprávní úlet"
Je zapotřebí separovat (a praktická zkušenost mi snad dává za pravdu):
Soudce prvního stupně musí nakonec vždy meritorně rozhodnout. Naopak soudci soudů vyšších stupňů mají stále dostatek příležitostí, jak se meritornímu rozhodnutí z procesních (zástupných) důvodů úspěšně vyhnout. Zavedení principu neúplné apelace to sice částečně změnilo, ale skutečně jen částečně. Snad se to jednou změní, není to jen o systému, ale i o lidech.
Ostatní právně-filozofické otázky z postu ponechávám bez komentáře, nechci se pouštět do pustého filozofování a tlachání.
Michal Ryška
Omlouvám se příspěvku na JP, který jsem před krátkou dobou označil za terminální vítězství formy nad obsahem: až toto je, řečeno s klasikem (Vladimír Boudník?), "pořádnej surrák".
To je ten text, který na blogu Bůh, Láska, Bylinky vyvolal něco jako Sokalovu aféru?
Téměř v každé profesi existuje nutnost člověka na určité pozici rozhodnout. Velitel skupiny vojáků neví přesně, co ho čeká, ale musí rozhodnout, kudy se půjde a jak se bude bojovat. Pilot letadla neví, jestli s poškozeným strojem přistane nebo je lepší vyskočit - ale musí se rozhodnout. Brankář neví přesně, kam penalta ve finále ligy půjde, ale musí se rozhodnout (podle náznaků, zkušeností). Makléř koupí/prodá/počká. Není to výhrada soudů...u soudu je typické jen právě to, že rozhodování je i formální účel jejich činnosti a jsou za ni placeni - tím spíš musí být výstup rozhodnutí.
Ten zbytek - taky čtu rád scifi, ale nenosím si to do práce...
Dobrý den,
Váš příspěvek si s dovolením vypůjčím pro výukové účely.
Má-li systém práva nějakou funkci, která je očekávána aktéry stojícími vně, je to právě rozhodování sporů.
Zajímavé je, že v naší polistopadové socio-právní literatuře je tato funkce potlačena. Osobně to považuji jak za významný příznak dysfunkce, tak za vážnou chybu.
Za samostatnou připomínku stojí fakt, že soudy umí nerozhodovat - ať už formou dvou, tří, čtyř či deseti nebo sedmnáctiletých průtahů (srov. např. II. ÚS 519/08), nebo v podobě uložení trestu tak aby pokryl vazbu tam, kde by měl být uložen trest nižší, nebo v podobě výroku o nákladech řízení, který neguje vyhovění nároku na zaplacení...
Asi jste to tak nemyslel, mne však Váš post přimněl k připomenutí této anomálie: rozhodování sporů není právníky chápáno jako jedna z hlavních funkcí práva jako sociálního systému, ačkoli neprávníci očekávají něco jiného.
To jste si naběhl, pane Kmeci. Díky za zajímavý článek.
Já nechci být zlý, ale podle mě je to slátanina. Nevím, co má současný právní systém společného s bohem, osobně doufám, že vůbec nic.
Nadto se domnívám, že povinnost soudu rozhodnout plyne prostě z platného práva, čímž problém vyřešen. Pokud bychom z platného práva (na dostatečně vysoké úrovni právní síly) povinnost soudu rozhodnout každou kauzu vyhodili, tak by soud tu povinnost samozřejmě neměl - čímž by byl problém zase vyřešen.
Pokud jde o úvahu de leg ferenda, zda by nebylo správné nastiňovanou novelizaci provést, pak se domnívám, že:
1) Religiózní argumenty jsou v právu per se vadné a pro právní úpravu irelevantní.
2) Praktická zkušenost nás učí, že statisticky vytváří nerozhodnutý spor více společenské zloby než spor blbě rozhodnutý.
Děkuji autorovi.Vidím v jeho článku hledání a pokoru. Zjednodušeně takový pokus o výstup z právnického Matrixu. Vždyť to tady má být Jiné, ne? :)
Alena Vallová
Vidím ,že té kritiky je až přespříliš. Zejména ono "Bůh, Láska, Bylinky" (BLB) je velmi nepěkné.
Ale značnou část pravdy má Dan Dvořáček s oběma svými tezemi:
Ad 1) Religiózní argumenty jsou v právu per se vadné a pro právní úpravu irelevantní.
Obecně souhlasím, ale (ač nejsem přílišným znalcem církevního práva) s těmito výhradami:
a) právní i náboženské argumenty mohou být ve shodě ("nepokradeš"),
b) náboženské argumenty mohou být (i v naší majoritně bezvěrecké společnosti) majoritně společensky sdíleny (pak jsou chráněny z titulu "dobrých mravů").
Ad 2) Praktická zkušenost nás učí, že statisticky vytváří nerozhodnutý spor více společenské zloby než spor blbě rozhodnutý.
Přesně to jsem zjistil v momentě, kdy jsem po 6 let nečinném kolegovi (nečinném na základě jakési nevyřčené "výhrady svědomí") zdědil onu mediálně známou kauzu nezdařeného potratu a musel ji soudit s vědomím existence již chápajícího děvčátka.
Michal Ryška
Nemyslím si, že by byl autorův záměr (pokud se mýlím, prosím, opravte mě) pouze brouzdat v nadpozemských výšinách. Naopak, poukazuje na spoustu zajímavých otázek (první, která mě napadla - není to "sorry, ale nevím" - také rozhodnutí, ač ne meritorní? Pak by soud rozhodl :-) Ale je mi celkem jasné, že je to až přespříliš zjednodušující...Na druhou stranu (a to už hodně JINÉ právo, taková odpověď by byla snad i odvážnější, než se přiklonit k jedné ze stran sporu).
Příspěvek ale vybízí k ještě jiné zajímavé úvaze, a to co je lepší (prospěšnější, vhodnější, bezpečnější?): upravit zákonem společenské vztahy, o kterých ještě přesně nevíme, jak vlastně budou fungovat (euthanazie, apod.), tím je dostat do právní roviny, a v postatě tak "nutit" soudy o těchto otázkách rozhodovat. Má za těchto okolností soud možnost říct "sorry, ale fakt nevím"? Nebo prostě musí "nějak" rozhodnout?
Není to rovněž otázka dělby moci? Konkrétně mezi mocí zákonodárnou a soudní? (Ještěže pracuju v exekutivě :-))
Petra Benešová
Domnívám se, že se kolegyně Benešová mýlí. Eutanazie je plně způsobilá k souzení již dnes. (Jak to dopadne je jiná věc.) Osoba, která eutanazii provede, může být trestně stíhána. Osoba, která si eutanazii přeje, může se žalobou na ochranu osobnosti domáhat, aby se např. jiné osoby zdržely jejího zachraňování apod. Že tomu soud (asi) nevyhoví, je jiná věc - předmětem soudního sporu to však může být.
I kdyby ty myšlenky podnětné byly, pořád je to sesbíraná plejáda myšlenek, které jsou samy o sobě nepůvodní a poměrně staré, je to nekonzistentní, nijak zvlášť podrobné, není to odborné.
Je přece mnoho jiných článků, na kterých je ukázáno, že např. s ideou boha jde pracovat poměrně konzistentně a v právním rámci, viz posty Tomáše Sobka na Leblogu.
Omlouvám se autorovi, proti němu osobně nic nemám, kritizuju článek.
A nesouhlasím v jedné věci s DD. Soudce je pojmově ten, kdo rozhoduje. Kdyby pozitivní právo tuto jeho povinnost odebralo, stejně by tak byl společensky chápán nebo by jeho instituce ztratila smysl.
Tak společenské vnímání soudce je zajisté věc jedna, právní stav je věc druhá. Pokládám za zcela přirozené, že se tyto pozice (nejen u soudců) ne zcela kryjí.
Já jsem zase například ta svině, co může za to, že soudy osvobozujou vrahy. ;-)
I když se ten post, přes své ambice, vážně moc nepovedl, nic si z toho nedělejte. Taky jsem už napsal horší. Leckdo by řekl, že ten post je blbý. Nemyslím ale, že by Vás tu měl kdokoli za blba.
Post chtěl poměrně nešťastnou formou zřejmě sdělit nešťastně vnuklou otázku, zda-li není odepřením spravedlnosti spíše nesprávné rozhodnutí než rozhodnutí nijaké, což je z hlediska práva otázka nijaká. Možná z hlediska pustého filozofování a tlachání zajímavé...
Jan Údřemko
Jiří Kmec napsal záměrně absurdní post, aby ukázal, že lidé jsou ochotni "filosofovat" o kdejaké BLBině. Několik čtenářů mu na to skočilo.
Hned je to zajímavější. Spiklenecká teorie o Sokalově aféře versus "pusté filozofování a tlachání".
Tomášem Sobkem učiněnou vizí si ale vůbec nejsem jistý - viz. "Člověk: bytost stvořená a bytost tvořící"
http://bohumildolezal.lidovky.cz/texty/u059-03.htm
Autor i obsah stejný, datum 7 let staré. Takže spíše KONZISTENCE než provokace. Nebo konzistentní provokace?
Michal Ryška
Jinak ke vztahu práva a náboženství velmi pěkně slovenský Ústavní soud (PL. ÚS 12/01):
"Ústavný súd predovšetkým zdôrazňuje, že Slovenská republika je zvrchovaný, demokratický a právny štát. Neviaže sa na nijakú ideológiu ani náboženstvo (čl. 1 ods. 1 ústavy). Z tohto ústavného postulátu vychádzal ústavný súd aj pri svojom rozhodovaní v danom prípade. Úlohou ústavného súdu v tomto konaní nie je odpovedať na filozofickú, morálnu či etickú otázku, kedy začína ľudský život, ani na otázku správnosti či morálnosti umelého prerušenia tehotenstva a ani na otázku, ako by mala vyzerať optimálna právna úprava umelého prerušenia tehotenstva v Slovenskej republike, ale iba na otázku, aké sú ústavné mantinely, ktoré ústava vo vzťahu k právnej úprave umelého prerušenia tehotenstva kladie zákonodarcovi. Inak povedané, kľúčovou otázkou, ktorú musí ústavný súd v tomto konaní zodpovedať, je, či ústava znemožňuje zákonodarcovi právnu úpravu umelého prerušenia tehotenstva spôsobom, aký vyplýva z napadnutých ustanovení zákona o umelom prerušení tehotenstva."
Michal Ryška
A je-li Ústava nejasná, podle čeho se to posoudí :)
Problém postu podle mě vůbec nespočívá v odkazech k Bohu.
Mimochodem, myslím, že sofistikované teologické argumenty se svou povahou patrně příliš neliší od sofistikovaných argumentů právně-dogmatických.
V teologii asi není tak významné "politické" pozadí. Přesto snad mohu připomenout jednu humornou pasáž ze Jména růže, v níž se vyslanci papeže a františkánů spořili o to, zda Ježíš měl své věci ve vlastnictví, anebo jen v detenci. Na bibli odkazovali, moudra citovali, vznešeně se tvářili -- a všem bylo jasné, že ve skutečnosit běží o politickou otázku, totiž existenci františkánského řádu.
Jan Petrov:
"A je-li Ústava nejasná, podle čeho se to posoudí :)"
ÚS nevázaný na náboženská a církevní dogmata by tyto otázky měl posoudit pouze s využitím standardní ústavněprávní argumentace při kolizích (zvláště princip proporcionality netřeba připomínat).
Samozřejmě, že výsledné posouzení kolizí jde pojmově vždy k souhlasu jedněch a k nelibosti druhých. V tom spočívá sama podstata pluralitní společnosti s rozdílnými přístupy a žebříčky hodnot.
V daném případě mimochodem slovenský ÚS (při zmínění dalších práv - na ochranu zdraví, na svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání a víry) dovodil v oné základní kolizi nikoli střet 2 ústavních práv, ale toliko ústavního práva a ústavní hodnoty (právo na soukromí vs. ochrana nenarozeného života). Konstatoval pak, že povinnost státu zajistit ochranu základnímu právu není identická s povinností státu zajistit ochranu ústavou garantované hodnotě (právní ochrana hodnoty je oproti právu slabší).
Takže (s mnoha dalšími právními argumenty, které tam lze najít) závěr o ústavnosti interrupcí na Slovensku. K souhlasu jedněch a k nelibosti druhých, ale každopádně na základě právní argumentace.
Michal Ryška
Ústava SR, Čl. 15
(1) Každý má právo na život. Ľudský život je hodný ochrany už pred narodením.
Není-li k této věci prejudikatura, existuje řada obhajitelných ústavněprávních interpretací.
Jasně, povinně musím odcitovat, že se stát se nemůže vázat na žádné náboženství. A že případ bude posuzován výhradně z právních hledisek.
A pak už si můžu dělat, co chci.
Nekritizuji, že ÚS rozhoduje o otevřených otázkách. Nic jiného mu nezbývá.
Jen bych nepřeceňoval proklamaci, že ÚS bude rozhodovat výhradně na základně právních hledisek.
"A pak už si můžu dělat, co chci."
K souhlasu jedněch a k nelibosti druhých:o)
Ze znění čl. 15 odst. 1 slovenské ústavy ÚS dovodil, že ústavodárce zjevně rozlišuje mezi právem každého na život (věta první) a ochranou nenarozeného lidského života (věta druhá).
Toto rozlišení naznačuje rozdíl mezi právem na život jako osobním, subjektivním nárokem a ochranou nenarozeného lidského života jako objektivní hodnotou.
Způsobilost mít práva vzniká
narozením a končí smrtí, příp. prohlášením za mrtvého a vznik subjektivních práv je tak spojen až s okamžikem narození člověka, ne již s jeho početím.
Nasciturus proto není subjektem práva, kterému patří základní právo na život, může se však stát subjektem práva ex tunc, a tedy ex tunc je i nositelem základních práv, avšak pod podmínkou, že se narodí živý.
Dle slovenského ústavního soudu je tak ochrana nenarozeného lidského života ústavou koncipována jako ústavní hodnota, plod (nasciturus) není osobou oprávněnou ve vztahu k právu na život ve smyslu čl. 2 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud SR v předmětném nálezu rovněž provedl detailní rozbor problematiky ochrany nenarozeného života z pohledu mezinárodních úmluv, a to se stejným závěrem.
V detailech se podívejte na jeho webové stránky.
Michal Ryška
A zrovna tak mohl ÚS napsat něco jako (Jenda si bude chvíli hrát ve stylistické laboratoři):
Ze skutečnosti, že zákonodárce zařadil do textu Ústavy druhou větu čl. 15 odst. 1, nutno dovodit patřičné konsekvence, dané nezbytností takového výkladu ústavněprávních ustanovení, který by jim neodmímal normativní význam. Nelze totiž přehlížet, že text Ústavy je textem právním, jehož primární účel spočívá v úpravě práv a povinností a nikoli šíření proklamací či inkonsekventním vyzdvihování určitých hodnot.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že první a druhá věta čl. 15 tvoří nedílný komplex, když první věta přiznává každému právo na život (a nevyvolává pochyb, že právo na život náleží skutečně každé osobě, která se narodila), přičemž smysl věty druhé spočívá ve vymezení, které z ještě nenarozených osob se včítají do oné třídy "každých" osob, jejichž právo na život se uznává.
K podáním stran Ústavní soud uvádí, že se neztotožnil s předestřenou komparativní argumentací, neboť právní řád SR, obsahující klauzuli o ochraně nenarozeného života, neodpovídá právním řádům navrhovaných komparandiend, jež uvedenou klauzuli neobsahují. Dále ani nelze přijmout závěry o tom, že nasciturus není způsobilým nositelem práv, když se tyto závěry opírají se o předpisy obecného občanského práva jako práva podústavního, kterému se, jak známo, nedostává způsobilosti jakkoli ovlivnit výklad práva ústavního.
Z uvedeného tedy vyplývá, že Ústavodárce v čl. 15 odst. 1 větě 2, vymezil interval pro rozhodování Ústavního soudu stran ochrany nenarozeného života, a to z jedné strany limitou, že z textu Ústavy nelze dovodit ochranu veškerého již počatého života, a z druhé strany limitou, že z textu Ústavy plyne ochrana určité, byť nikoli všeobjímající, skupiny nenarozených.
V rámci uvedeného intervalu je pak na Ústavním soudu posoudit, zda napadený zákon vyhovuje ústavním kautelám, anebo zakládá rozpor vyvolávajcí nezbytnost zrušujícího výroku.
Pak by se ovšem ÚS, či hrající si Jenda :o), musel při právní obhajobě pro life verze vypořádat i s touto ÚS reálně použitou právní argumentací pro choice:
z obsahu rozhodnutí Komise a Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podle jejich dosavadní judikatury plod (nasciturus) není osobou oprávněnou ve vztahu k právu na život ve smyslu čl. 2 odst. 1 Úmluvy, a to zřejmě i z toho důvodu, že přiznání stejných práv plodu jako osobám by neodůvodněně omezilo článkem 2 chráněné práva žen jako osob už narozených. Komise k této otázce např. ve věci Paton v. Spojené království (1980) uvedla: "Život plodu je úzce propojený se životem těhotné ženy a nemůže být posuzovaný v izolaci od něj. Pokud by článek 2 měl zahrnout plod a jeho ochrana podle tohoto článku by byla, bez žádného výslovného omezení, chápaná jako absolutní, interrupce by musela být považována za zakázanou dokonce tehdy, pokud by pokračování těhotenství představovalo vážné riziko pro život ženy. To by znamenalo, že „nenarozený život“ plodu by byl považován za mající vyšší hodnotu než život těhotné ženy.“ Obdobně Komise, resp. Evropský soud pro lidská práva nepřiznal nasciturovi ochranu garantovanou dle čl. 2 Úmluvy i ve věci X. v. Spojené království (1980), H. v. Norsko (1992) a v poslední době např. Evans v. Spojené království (2006). Ohledně práva na život zakotveného v čl. 6 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je z historie dojednávání paktu známo, že návrh, aby se čl. 6 odst. 1 vztahoval i na období před narozením, byl odmítnut. Potvrzuje to Travaux preparatoires Komise, ve kterém se uvádí, že byl navrhnutý a zamítnutý návrh, který měl stanovit, že „Právo na život je spjaté s lidskou osobou od momentu početí, toto právo je chráněné zákonem“, přičemž Komise v poměru hlasů 55:0 se 17 zdrženími se definitivně hlasovala za schválení čl. 6, který neobsahoval odkaz na početí. Naopak ze závěrečných zjištění jurisdikce Výboru pro lidská práva, který vykládá a monitoruje dodržování mezinárodního paktu smluvními státy, vyplývá opakované odsouzení striktních zákazů interrupce, které způsobuje mateřskou úmrtnost, jako porušení práva žen na život. Ve vztahu k Úmluvě o právech dítěte i jurisprudence Výboru pro práva dítěte odmítá plodu právo na život zdůrazňujíc opakovanou obavu o přístup dospívajících děvčat k bezpečným interrupčním službám. Výbor pro práva dítěte též vyslovil, že bezpečná interrupce je součástí práva dospívajících děvčat na přiměřené zdraví anebo na základní zdraví a blahobyt. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen je pak koncipována jednak na principu rovnoprávnosti mužů a žen a jednak na svobodné volbě plánovat svou rodinu a svobodně se rozhodnout o počtu a čase narození dětí bez jakýchkoli dalších podmínek omezujících toto právo. Je potřebné uvést judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. Boso v. Itálie, rozhodnutí z roku 2002), podle které legislativní úprava přerušení těhotenství se dotýká zejména soukromého života těhotné ženy-budoucí matky, přičemž přerušení těhotenství musí zohledňovat především její právo, protože ona je především dotčená těhotenstvím a jeho pokračováním nebo přerušením. Práva potenciálního otce, i když manžela, není možné vykládat tak široce, aby zahrnovala i jeho právo konzultovat s ním tuto otázku nebo podat žalobu v souvislosti s umělým přerušením těhotenství, kterému se jeho manželka hodlá podrobit.
BTW: Poměr 55:0 v neprospěch pro life verze je asi docela výrazný.
Michal Ryška
Jenom k tomu poměru hlasujících bych chtěl uvést, že při výkladu Úmluvy Soud skoro nikdy na travaux préparatoires neodkazuje, protože svou dynamickou evolutivní interpretací místy posunul význam slov Úmluvy hodně daleko od toho, co zamýšleli nebo vůbec mohli zamýšlet její tvůrci (srov. např. současné judikáty týkající se diskriminace homosexuálů a kriminalizaci homosexuálního chování v řadě států-stranách Úmluvy při jejím podpisu).
Fakt je ten, že pokud by byly potraty ilegální, ženy by si je nechávaly provést "na černo" - což by vedlo nejen k chtěnému zabití nenarozeného dítěte, ale i k nechtěnému ohrožení života matky.
Zabíjení dětí má v lidské historii dlouhou tradici a zřejmě to není možné zvrátit žádnou právní úpravou. Respektive když nějaká právní úprava existuje, je třeba to vyargumentovat tak, aby toto ustanovaní bylo popřeno - např. ohrožením života matky. A to přesto, že drtivá většina uměle přerušených těhotenství nijak matku na zdraví neohrožuje (zato umělá interupce možná ano - aspoň psychicky).
Právní úprava, musí vychytávat jenom různé úchylky a výchylky. Nemůže jít proti lidské přirozenosti (v tomto případě zabíjení dětí) jinak je k ničemu.
Zdeněk Strmiska
Václav Bělohradský v Mezisvětech formuloval ten apel tak, že už dávno "nejsme současníky přítomných věcí".
Líbí se mi Váš článek, jako pokus odpoutat se od jednorozměrnosti zákona a stejné jednorozměrnosti teorií akademiků (a jejich neschopnosti přiznat /nebo vůbec nahlédnout?/ neudržitelnou přežitost některých právních konceptů). Vyjádřeno Gadamerovským slovníkem, patří takovýto dějinný a relativizující přístup naprosto legitimně k humanitním vědám a tedy i na JP.
Petr Švéda
Konečně Ústavní soud zdůrazňuje, že jakkoli pod čl. 2 Úmluvy nespadá ochrana nenarozeného života, tato skutečnost je bez významu, neboť, jak se podává z travaux preparatoires, tvůrci Úmluvy jakýkoli odkaz na ochranu nenarozeného života odmítli, a to dokonce výrazným poměrem 55:0, zatímco slovenský ústavodárce takovou ochranu výslovně zakotvil. Protože tedy z nižší úrovně ochrany podle Úmluvy nelze dovozovat zákaz intenzivnější ochrany podle vnitrostátního práva, jsou pravidla Úmluvy a závěry Komise v relaci k vnitrostátnímu rozhodování relevantní jen potud, jestliže by ochrana nenarozeného života vedla ke kolizi s některým z neomezitelných práv garantovaných Úmluvou.
Nutno přitom nepouštět ze zřetele, že Úmluva vyjadřuje hodnotový rámec společný desítkám evropských zemí, a tedy představuje, a to i ve své judikatorní praxi, opatrný kompromis šetřící zvyklostí a hodnot v tom kterém členském statě, čemuž odpovídá i skutečnost, že ESLP nedospěl k obecné ochraně práva na interupci extenzí čl. 8 (právo na respektování rodinného a soukromého života), když v usnesení o zjevné nepřípustnosti podání ve věci Boso proti Itálii z 5. 9. 2002, č. 50490/99, ESLP toliko nepřiznal manželu právo zamezit matce v interupci připuštěné italskými zákony za účelem ochrany jejího života.
Na základě uvedeného proto Ústavní soud uzavřel, že ustanovení Úmluvy, a ostatně i samotné Ústavy SR, omezují ústavně garantovanou ochranu nenarozeného života jen potud, pokud by taková ochrana vedla k ohrožení matčina života, respektive vážné újmě na jejím zdraví.
[Už toho nechám, aby mi "judiciální styl", plný divných slov, dlouhých vět a někdy i pompéznosti či až autoritářství, náhodou nepřirostl k tělu :).]
Spekl jsem dohromady Úmluvu a Pakt a nechal bokem další úmluvy (práva dítěte, diskriminace žen), jejichž citace ÚS SR měla jen velmi podpůrný význam.
(Je pravda, že úmluva proti diskriminaci žen zmiňuje i plánování a počet dětí -- ale jen v souvislosti s rovností muže a ženy v rozhodování.)
Jan Petrov:
Taky Vám přeju, aby Vám takový jazyk nepřirostl k tělu. S tím by byl asi v praktickém životě problém :o)
Jinak disentní pro life argumentace byla zhruba takováto (převzato jen z "tlačové" zprávy, na rozhodnutí se teď nelze proklikat):
"K uvedenému rozhodnutiu sa pripojili odlišné stanoviská sudcov ústavného súdu
Jána Auxta, Petra Brňáka, Jána Lubyho, Lajosa Mészárosa a Rudolfa Tkáčika.
Podľa názoru menovaných sudcov sa v dôsledku ustanovenia § 4 zákona o umelom
prerušení tehotenstva nenarodený ľudský život kratší ako 12 týždňov z hľadiska ochrany
štátom ocitá v absolútnom vákuu, nie je mu poskytnutá ani len minimálna ochrana, pretože
žena, ktorá požiada o umelé prerušenie tehotenstva, nemusí ani len deklarovať „krízový
stav“, pre ktorý sa rozhodla pre umelé prerušenie tehotenstva. Za takýchto okolností rozsah
voľného uváženia zákonodarcu je absolútny, nenarodenému ľudskému životu
nepriznávajúci žiadnu hodnotu, čo je vzhľadom na vzácny imperatív vyjadrený v čl. 15 ods.
1 prvej vety ústavy neprípustné. Pozitívna povinnosť štátu prijať a garantovať realizáciu
opatrení zabraňujúcich konaniu, ktoré je spôsobilé znemožniť transformáciu nenarodeného
ľudského života na narodený ľudský život v danom prípade celkom zjavne absentuje."
Michal Ryška
Díkec :)
(Neznám vývoj v SR, ale vzhledem k ČR bych poznamenal: Podmínky, za kterých je interupce přípustná, zde platí ve stávající podobě dlouhodobě, navíc s většinovým souhlasem. Nelíbilo by se mi, pokud ÚS tento společenský obyčej prohlásil za protiústavní na základě mnohoznačné druhé věty čl. 6 Listiny.)
Autorovi se podařilo vyvolat poprask prostě tím, že napadl jeden z ústředních postulátů systému.
Tím se mu podařilo ukázat, jak je důležitý.
Ano, soudce musím vždycky rozhodnout; jinak jeho existence nemá žádný smysl.
Odtud také pramení zloba na soudce, který rozhoduje pozdě; je podezírán, že rozhodnout nechce.
Ad M Ryška:
http://www.concourt.sk/result.do?rsap=PL.+%DAS+12%2F01&navrhovatel=*&time_od=1.1.1993&time_do=14.11.2008®ister_rvp=*&roz_podla_cl=*&dokument=*&cl=&ods=&pism=&slovo=&ok=vyh%BEada%9D
možno Vám to pomôže.
Slavo Trnkócy
Maxim Tomoszek
Musím se autora zastat - myslím, že existuje celá řada otázek, kde soud může naprosto legitimně s odkazem na doktrínu self-restraint říci, že se jedná o věc, o které nemůže rozhodnout. A to např. proto, že učinění tohoto rozhodnutí přísluší volenému zastupitelskému orgánu, nebo že je daná otázka ze soudního přezkumu vyloučena. I to je samozřejmě rozhodnutí, a to zejména z toho pohledu, že většina soudního rozhodování se děje sporným způsobem, a tudíž některé ze stran i "ne-rozhodnutím" de facto vyhovím.
Pokud bylo skutečně záměrem článku poukázat na někdy přílišný soudní aktivismus, velice za něj děkuji, neboť je to podle mne otázka, která je třeba se zabývat.
Díky dr. Tomoszku.
Alespoň mám lepší představu o tom,¨
v jakém duchu učí Ústavní právo mimořádný polský profesor ústavního práva Dr. Klíma.
Inu, když je někdo 30 let odborníkem na české ústavní právo, je to znát. Nebo se pletu?
Názor "Ukáže-li politika na cokoli prstem, musí prostě soud, jako správný úřad, sklapnout kufry", je v demokratických poměrech neudržitelný
Jindra Nováček
Pominu-li, že civilní řízení nemusí skončit meritorním rozhodnutím (odmítnutí žaloby, zastavení řízení a postoupení jinému orgánu, ale též např. zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého zájmu u žaloby na určení existence Boha), je odpověd nabíledni.
Ostatně jedna z nejdůležitějších věcí profesionální výbavy soudce je mít cit pro to, kdy je věc zralá k rozhodnutí. Jestliže je záležitost už několikrát probraná shora zdola, a přesto zůstává právní posouzení nejednoznačné, není třeba protahovat utrpení všech zúčastněných. Soudci nejsou placeni od toho, aby účastníkům předváděli svou sofistikovanou nerozhodnost; strany očekávají, že je soud zbaví sporu, který neuměly odstranit samy. Spousta věcí není rozhodována včas ze strachu před špatným rozhodnutím, ale - kamenujte mě - rychlé (nikoliv zbrklé!), erudované, přesto však nesprávné rozhodnutí je vždy lepší než spravedlnost po deseti letech.
A k poslední otázce autora: neměli. Kdo bude posuzovat, co znamená "správně nakládat"? Kdo bude arbitrem, že se lidstvo ve svém sebezdokonalování již natolik přiblížilo Bohu, že můžeme začít klonovat své mrtvé příbuzné?
Hynek Zoubek
Musím se přiznat, že patřím k té menšině (aspoň souzeno dle názorů, které zde zazněly), které se ten post líbil. Viděl jsem ho ještě před tím, než byl publikován a přiznám se, že reakce po jeho zveřejnění mě překvapila. Skoro bych řekl, že jsem se asi nikdy nesekl při odhadu reakcí tolik jako u tohoto postu.
K jeho obsahu bych uvedl, že je myslím zřejmé, že nejde o žádný náboženský pamflet a Bůh je zde jen zástupný motiv, jakési zrcadlo ke snaze o lidskou dokonalost, všemohoucnost apod.
Nevím, možná je to téma již obehrané, možná může vyznět banálně, jakkoliv reálné a přítomné se mi zdá, možná jsou to myšlenky již dříve vyřčené, možná se někomu takové úvahy mohou zdát zbytečné, protože realita jde stejně neochvějně dál svou cestou. Ano je to filozofování a to může vždy vyznít prázdně a odtažitě, byť by bylo jakkoliv vytříbené.
Mně se ale líbila ta provokativní myšlenka zpochybnit posvátnou povinnost soudu rozhodnout a snaha připomenout, že přestáváme být schopni dohlédnout následků našich činů. Vnímám to jako pokus vytrhnout se z naučených pouček, limitů platného práva a pragmatismu všedního dne. A vyvolat debatu, která musí být s ohledem na téma nutně kontroverzní.
Vím, že každá snaha o netradiční pohled v sobě nese velké riziko, že to ve finále vyzní jako úlet. Většině diskutujících pod tímto postem se zdá, že k tomu v tomto případě došlo. Já si to nemyslím, ale jejich názor naprosto respektuji, a to zvláště má-li člověk šanci dozvědět se, co je k tomu postoji vede.
Bohužel, některé úvodní komentáře mi přišly jako soutěž o to, kdo si "vtipněji" do daného článku kopne, aniž by se jejich autoři obtěžovali uvést věcné argumenty, které je k tomu vedly. Nikdo nemá patent na rozum, i kdyby přečetl třeba milion knih, a proto kritizuje-li, měl by vždy uvést proč. Jinak ta kritika nemá větší cenu než plácnutí do vody. Nemělo by se zapomínat, že tak jako naše posty vypovídají v dobrém i špatném o nás, tak i komentáře říkají mnoho o jejich autorech...
Musím se přidat k Petrovi Břízovi. Post se mi také líbil. Autor tu skvěle paroduje rádoby hlubokomyslnou „filosofii“, kde se používají působivé výrazy, které vyvolávají dojem naléhavosti sdělení, kde ale nic nevyplývá z ničeho a nakonec ani není jasné, co se vlastně tvrdí nebo popírá.
Tomuto stylu psaní se v analytické filosofii říká "derridatizace".
Reakci Tomáše Sobka jsem čekal a s pobavením jsem se zde chystal napsat, že přísloví o potrefené huse funguje líp než švýcarské hodinky. A to na každého...
Honza Petrov mi to trochu zkazil, nechtěl jsem, aby můj post vyzněl jako kritika nepochvalných komentářů. Tak jsem to v žádném případě nemyslel! I od většiny kritiků pod tímto postem jsme se dozvěděli, co jim vadí a proč a takové komentáře mají smysl, už proto, že umožňují s nimi v případě nesouhlasu polemizovat.
Jaký smysl ale mají výkřiky typu "to je ale blbost" bez bližšího odůvodnění, to mi opravdu uniká. Snad jen, že si jejich autor o sobě myslí, že z nějakého mně neznámého důvodu má autoritu opravňující ho určovat co je dobré a co špatné, aniž by se musel obtěžovat to jakkoliv podložit.
Nebo to mám chápat tak, že on vidí, že je to špatné a to tak, že to není ani třeba zdůvodňovat a ti co stejně jako on hned neprozřeli, nejsou jeho vysvětlení hodni?
Omlouvám se, že nemám pro takovou "božskou" jasnozřivost pochopení.
Nene, vím, že odůvodněná kritika Ti neva a blbě jsem to napsal. Místo "nepochvalné" (celkem úlet-slovo) jsem měl do svého komentu dát něco jiného: např. "sarkastické" nebo "neodůvodněné kritické".
Ad Jindra Nováček:
Půvab doktríny self-restraint spočívá právě v tom, že se jedná o sebeomezení. Tím, kdo "ukazuje prstem", tedy je právě samotný soud.
Názor prof. Klímy na tuto problematiku bohužel neznám, takže budete muset vystačit s mým, pokud Vám to nevadí :-)
Maxim Tomoszek
K M.T.: S Vaším názorem si rád vystačím.
Sebeomezení je tedy něco jako autocenzura? Tak zde nevidím problém.
To myslím naše soudy ochotně udělají. Stačí eliminovat pár nezodpovědných jednotlivců, kteří zbytečně vyvolávají rozruch tím, že naštvávají politiky.
S pozdravem J. Nováček
Sebeomezení? Já ho vidím tam, kde jsou (mohly by být) formálně podmínky pro nějaké jednání dány, ale orgán k němu nepřistoupí z nějakých materiálních důvodů (např. ekonomické či politické souvislosti - doktrína political question; zde to však můžeme odůvodnit tím, že jednoduše chybí právní instrumentárium).
Ale v právním státě je třeba dávat si pozor na to, kde končí self-restraint a začíná protiprávní nečinnost. Státní orgány by zásadně svou pravomoc měly vykonávat.
Pokud se týče odstranění soudců, kteří naštvávají politiky, tak jsem si jistý, že jsem to pochopil špatně, nebo šlo o vtip. Přece byste nechtěl eliminovat právě ty zdravé prvky systému, které se nenechají politickými tlaky ovlivnit a tím mohou skutečně někoho naštvat.
Zdravím a děkuji za všechny komentáře. Už teď jsem v počtech komentářů pod svými posty překonal svého šéfa, který tu hostoval před necelým rokem, takže nemůžu být nespokojen ;-) (... just kidding ...)
Když mě Petr Bříza minulé úterý vyzval, abych hodil na JP další post s tím, že je tam nějak mrtvo, odpověděl jsem mu, že tak učiním, ale že pochybuji o tom, že se mi to podaří nějak rozvířit. Trochu jsem se pravda přepočítal.
Přijímám veškerou kritiku, která zde padla, zejména tu věcnější. Neberu nikomu právo vyjádřit se pouze v tom smyslu, že post je blbý, byť osobně ne zcela rozumím oné neodolatelné touze některých přispěchat sice s jasnou, ale nijak dále nerozvinutou kritikou. Ale díky i za ni.
Mám-li nějakým způsobem shrnout myšlenku postu, šlo mi pouze o to určitým způsobem poukázat na to, že člověk stále rozvíjí své dovednosti, avšak adekvátně s nimi se podle mého názoru nerozvíjí jeho schopnost rozhodnout o jejich správném použití. To je celé. Bůh tam je, jak již poznamenal Petr Bříza, pouze jako synonymum k dokonalosti (matce přírodě apod.); religiózního na té úvaze myslím mnoho není či alespoň mnoho být nemělo.
P. S. Doufám, že pod další slátaninou, kterou na JP umístím, se rozvine debata ještě živější ;-)
Doktrína politických otázek je samozřejmě zajímavým řešením - dá se asi souhlasit s tím, že by soud neměl rozhodovat o tom, jestli se má postavit nový jaderný reaktor nebo ne. Umím si ale představit celou řadu žalob a stížností, která by se kolem toho vyrojila.
Bude samozřejmě rozdíl mezi soudy obecnými a soudem ústavním, z toho také možná pramení odlišné pohledy na povinnost rozhodnout.
Maxim Tomoszek
Kdyz uz tedy hodnotime :o) ...
Co do formy, vyborne vypointovany prispevek.
Co do obsahu, neotřelé a zajimave. Hezky obnažuje naše právnické "všeználkovstvi".
Nerad bych blíže hodnotil, jen bych poděkoval za post a zdůraznění pokory v kontextu dnešního světa. Není snad mnohá otázka natolik komplikovaná, že se člověku nechce než stát v němém úžasu? A nepochybují o sobě snad ve skrytu duše i Ti, kteří přestírají, že rozumí všemu a všem? Vždyť tak jako na nebí obíhají okolo sebe hvězdokupy, i lidské myšlenky a postoje neustále cirkulují, neboť pohyb v kruhu je samotnou esencí smyslu lidského bytí. Což nesměřuje člověk po celou svou pozemskou pouť tam, odkud vzešel?
Maxim: No, jestli si myslíš, že jsou ústavou a listinou zaručená práva přímo vykonatelná, tak právo na zdravé životní prostředí a jeho tvrzené porušení stavbou reaktoru by IMHO bylo dost dobře žalovatelné :-) Právo je jen pokračování politiky jinými prostředky...
ad Martin Bílý:
Žalovatelné to samozřejmě je, ale problém je asi spíše v tom, jestli jsme schopni s jistotou říct, že postavení reaktoru bude pro životní prostředí negativní a že tím dojde k porušení zmíněného práva. A co teprve, kdyby se jednalo o fúzní reaktor!
A pokud bude skutečně takový podnět podán, musí soud rozhodnout? I přesto, že nebude možné otázku vlivu na životní prostředí posoudit?
Vedle toho v případě, kdy by bylo možné s jistotou říci, že nastane určitý negativní vliv na životní prostředí, ale postavení reaktoru by dávalo možnost snížit jiný negativní vliv na životní prostředí (např. uhelných elektráren), je k rozhodování o tom povolán soud?
Maxim Tomoszek
ad M. T.:
Takže reaktor je důvodem proč ani nevyhovět ani nezamítnout, ale říct sorry, nevím, a tím ze hry argumentů a protiargumentů vyřadit právní diskurs a jeho institucionální nástroje?
Proč to nezkusit? Jsou nástroje politického diskursu pro rozhodnutí o této otázky natolik lepší, že je nutno formalizovaný právní diskurs vyřadit a priori ze hry?
J. Nováček
Ad Jan Petrov
Studentka mi do písemky napsala: "Nevyvratitelná domněnka je vyvratitelná, protože je nevyvratitelná. Dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Panta Rhei!"
Tak jsem ji řekl: "Zkouška je jako řeka a do té vstoupíte ještě jednou."
Ad Tomáš Sobek:
Pohotová odpověď. Smysl pro humor na obou stranách.
Jiří Kmec, prosím pěkně, promine (vážně to nemyslím zle), ale správné řešení znělo:
Vyvratitelná právní domněnka není kategorií s ustáleným významem, nýbrž vrcholně dynamickou entitou, nalézající se ve své inherentní podstatě v jakési přechodné fázi.
(Škoda, že jsem tuhle recyklovatelnou větu -- s možností dosadit za výraz "vyvratitelná právní domněnka" cokoli, od Aljašky po zinek -- neznal na gymplu :) )
Předpokládám, že v dalším kole jsi studentku potrápil otázkou, jaký je rozdíl mezi nevyvratitelnou domněnkou a fikcí.
"Hoši, hoši, hoši,
jste moudré hlavy a fištrón vám nechybí". Ale nezapomněli jste na situaci:
sorry, ale to se mi rozhodovat nechce, (páč nevím, kam bude vítrfoukat pozítří)?
Sebe-vyloučení soudce pro podjatost(http://www.novinky.cz/clanek/154763-justice-si-nevi-rady-s-kauzou-mistopredsedy-nejvyssiho-soudu.html) je nepochybně aplikací jediného nástroje, který má soudce plně ve své dispozici, a může se tak zbavit nepříjemné věci.
Daniel Poldr
"pokud bude skutečně takový podnět podán, musí soud rozhodnout? I přesto, že nebude možné otázku vlivu na životní prostředí posoudit?"
Ano, musí.
Důvod, že "otázku nelze posoudit" by šlo uvést u překvapivě velkého množství sporů.
Například soudy běžně posuzují, jestli je manželství funkční. A vynášejí o tom závěry.
Maxime, musí. To je úplně nejzákladnější podstata soudu. A samozřejmě existují věci, kde se jednoduše neví, ale na to jsou procesní prostředky, jak se i s tím vypořádat. V civilním právu jsou to procesní břemena, v trestním presumpce neviny. Takže ten kdo žaluje musí tvrdit a prokázat - pokud soud nepřesvědčí, ten mu žalobu zamítne. V trestu, když se neví, tak se prostě obviněný vinným neuzná. Takže pokud jsou způsobilá tvrzení a nejsou důkazy, tak se to dá žalovat a dá (a musí) se to rozhodnout...jen se to dá těžko vyhrát.
Slavný Article 4 CODE CIVILE:
"Le juge qui refusera de juger, sous prétexte du silence, de l'obscurité ou de l'insuffisance de la loi, pourra être poursuivi comme coupable de déni de justice."
Soudce, který odmítne věc rozsoudit pod záminkou mlčení zákona, jeho nejasnosti nebo nedostatečnosti, může být stíhán pro odepření spravedlnosti.
O. Neumann
Dovolím si ocitovat anglický překlad jednoho rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (BVerfGE 49, 89 - Kalkar I), které podle mne velice pěkně vystihuje problém, o kterém diskutujeme.
In a situation necessarily burdened with uncertainty, it is primarily the political responsibility of legislature and government to make, within their respective competences, those decisions regarded as adequate. In this situation, it is not the task of the courts to put their determination in the place of that of the responsible political institutions.
Celý text rozhodnutí naleznete např. zde http://webdroit.unige.ch/bibliographie/bverfge_49_89_kalkar.htm
A jen jako dovětek - tím, že soud nerozhodne, se samozřejmě nemyslí to, že by nevydal žádné rozhodnutí - on rozhodne tak, že danou otázku nebude posuzovat (např. z výše uvedených důvodů).
Maxim Tomoszek
Okomentovat