sobota 21. dubna 2007

Soudní rozhodnutí reagující na sociální kontext: příklad z judikatury NS ČR

Zkusím na chvíli zahrát roli onoho Šaška, o kterém tak hezky píše Jan Passer níže. Před drahnou dobou jsem slíbil, že dám nějaké příklady tezi o otevírání se právního diskursu argumentům, které jsou metaprávní, nebo použiji-li habermasovskou nebo Alexyho terminologii, argumenty obecného praktického diskursu (pro ty, co tato vzletná slova neradi, což je například Michal Bobek, prostě a lidsky: argumenty, na které bychom přišli i bez znalosti specifické právní terminologie, například argumenty etické, spravedlností, fairness argumenty, ekonomické argumenty, common-sense argumenty; ony argumenty ovšem právník musí zařadit do svého myšlenkového systému a do komtur, které mu vytyčuje panující nauka o interpretaci právních textů). Tento slib po notné prodlevě plním, a zahajuji první část nepravidelného glosování soudních rozhodnutí.

Podejme si příklad nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které se mi velmi líbí. Jde o rozsudek NS ČR ze dne 7. prosince 2006, sp.zn. 22 Cdo 234/2006. Podstata věci není příliš složitá. Matka darovala své dceři a jejímu manželovi dům, v němž bydlela, a současně si k tomuto domu nechala zřídit doživotní právo užívání celé nemovitosti (nejde o věcné břemeno, ale jen o obligační vztah podle § 51 obč.zák.). Po darování, jak už to tak bývá, se rodina rozhádala. Spor je o tom, zda mají vlastníci právo dočasně vypovědět matku z užívání domu, protože chtějí v daném domě podniknout stavební úpravy. Matka byt odmítá vyklidit, vlastníci ji chtějí (prý jen na dobu nezbytnou pro provedení úprav) z domu dostat. Zatímco prvostupňový soud žalobě vlastníků na vyklizení nemovitosti přivolil, soud odvolací naopak žalobu zamítl. Podle prvostupňového soudu je jednání žalované matky „výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“, když žalovaná má možnost bydlení v jiném bytě, jehož je nájemkyní, a její tvrzení, že tento byt je zdravotně závadný, je účelové. Za opodstatněnou nepovažoval soud ani námitku, že žalobci jednají v úmyslu žalovanou vystěhovat z domu natrvalo. Naopak podle názoru odvolacího soudu vyklizení žalované, byť na přechodnou dobu, je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zamýšlenou rekonstrukcí domu by došlo ke změně i stávajících prostor, jejichž užívání má žalovaná garantováno. Podle odvolacího soudu s ohledem na obligační závazek, který tíží žalobce, bylo na nich, aby „zvolili takový způsob rekonstrukce či přístavby, který by užívací právo žalované nevyloučil“. „Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že žalobci minimálně ještě v říjnu 2004 nabízeli předmětné nemovitosti k prodeji.“

V dovolání žalobci mj. namítali, že jim bylo v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu znemožněno provést úpravy jejich domu, čímž je zásadně omezeno jejich vlastnické právo. Navíc darovací smlouva je co týče zřízení užívacího práva velmi strohá, a není proto vůbec jasné, v jakém rozsahu mělo být užívací právo k nemovitosti vlastně zřízeno.

Nejvyšší soud se vypořádal s dovoláním velmi rozumně. Všimněme si jen, že zákonný podklad pro jeho rozhodnutí byl velmi skromný, a těžko se mohl opřít o nějaké konkrétní zákonné ustanovení, které by celou věc řešilo. Celá smlouva měla v závazkové části o doživotním bydlení základ jen v ust. § 51 obč. zák. (tedy šlo o smlouvu nepojmenovanou). Z hlediska formálních výkladových argumentů byly oba možné závěry rovnocenné: soud mohl dospět k výkladu, že vlastník má možnost vystěhovat oprávněnou osobu k provedení oprav nemovitosti na dobu nezbytně nutnou, a to tím spíše, že oprávněná má možnost jiného bydlení (což byl právní závěr soudu prvého stupně), stejně jako mohl dospět k výkladu, že to je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zákon, přinejmenším v té podobě, jak je na něj naší tradiční naukou nahlíženo, tedy věc „neřešil“ (což je v praxi pravidlem, a nikoliv výjimkou). Soud proto použil ve své podstatě teleologické úvahy, které vycházejí z reálné praxe a z reálných důvodů, proč jsou podobné smlouvy uzavírány:
Smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných nemovitostí, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděné nemovitosti nepřejdou na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou omezeného výkonu vlastnického práva srozuměni. Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s níž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Výsledek takového poměřování je závislý na konkrétních skutkových zjištěních, zpravidla o jedinečných okolnostech daných ve vztazích mezi účastníky.

Z uvedených důvodů pak vychází též velmi omezená možnost dovolacího soudu přezkoumat rozhodnutí soudu odvolacího:
Nesprávnost takového posouzení odvolacím soudem by pak mohla být dána jedině, kdyby byl dán dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo kdyby relevantní úvahy odvolacího soudu učiněné na základě přijatých skutkových zjištění byly zjevně nepatřičné. V daném případě tomu tak není a právní závěry zaujaté odvolacím soudem odpovídají učiněným skutkovým zjištěním, jejichž správnost dovolatelé nenamítají. Dovolatelé v podstatě zpochybňují tvrzení žalované, nikoli ve věci podstatná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při tvorbě svých právních závěrů vycházel. Pro rozhodnutí podstatné úvahy odvolacího soudu nejsou tedy zjevně nepatřičné a odpovídají rozhodnému faktu, že rekonstrukce předmětného domu není nezbytná.

Jinými slovy, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému názoru, jako soud odvolací, tedy že důvod pro vystěhování by byl dán jen zcela výjimečně, typicky v situaci, kdy by nemovitost byla v havarijním stavu, a bylo třeba nezbytně provést úpravy směřující k zachování hodnoty nemovitosti. Soud tak dotvořil význam smlouvy, který nebyl danou smlouvou explicite formulován. Učinil tak způsobem, který se mi jeví jako velmi inteligentní, vycházející z životních reálií, a současně ze smyslu institutu práva doživotního užívání nemovitosti zřízeného v souvislosti s darovací smlouvou. Ve všech případech jde o velmi složité životní situace, kdy dojde po darování k totálnímu odcizení mezi obdarovanými a dárci. Podstatou je, že na obdobné věci se nemyslí předem, ale až když vznikne problém, neboť obdobná věc se přece „v naší rodině nemůže stát“. Soud musí proto smlouvou „dopsat“, přičemž musí tak učinit se zřetelem na způsob, jak by tak učinili ideální smluvní aktéři v situaci, kdy by tuto otázku během negociace byli bývali řešili. Úkolem soudu je tedy poskytnout lidsky moudré rozhodnutí, když možnosti nabízené právním systémem jsou velmi široké, a jediným úkolem soudu co se týče právní dogmatiky je tak držet se své judikatury a nevybočit z (velmi širokých) mantinelů, které právo soudnímu řešení dává.

Podotýkám, že obdobně rozumné rozhodnutí lze najít např. pod sp.zn. 22 Cdo 2248/2004 nebo 22 Cdo 2239/2003, pod všemi třemi rozhodnutími je podepsán soudce František Balák. V posléze zmíněném rozhodnutí tak například NS ČR řešil situaci, co všechno může (v tomto případě z věcného břemene) oprávněný vlastníkům zakázat, a čeho a jak se může proti oprávněnému domáhat vlastník.

33 komentářů:

Michal Bobek řekl(a)...

Nejde o to, zda mám určité slovo rád či nerad. Jde o to, zda je použití cizího termitu smyslupné či nikoliv. Zde kupříkladu chápu, že praktický právní diskurs je Habermasova terminologická zkratka, která má své místo, aby autor nemusel vždy znovu a znovu popisovat, co tím oba němečtí strýčkové (Habermas + Alexy) mysleli.

Proti čemu ale pravidelně protestuji je zbytečné, zbytnělé intelektuální rádoby-snobství v právnických odborných textech. Ve většině případů je užití cizího výrazu naprosto zbytečné (k čemu všechny ty algoritmy, kautely, kognice, gnozeologie, dikce, imperativy, epistemologie?). I tu nejkomplikovanější myšlenku či právní konstrukci lze zachytit běžnými výrazy. Nadužívání cizích slov a termitů pouze prozrazuje, že si sám autor není příliš jist, o čem to vlastně píše a za cizí výrazy se jenom shovává (Tedy v mé zkušenosti to alespoň tak funguje: když něco píši a nejsem si tím příliš jist, podvědomě sklouzávám k cizím slovům a komplikovaným větným konstrukcím. Naopak když jasně vím, co píšu, jsem schopen psát v jednoduchých větách.).

Samostatnou kapitolou je pak naprosto zbytečné užívání cizích slov v tom, co se u nás tváří být právní teorií (v reálu tedy omezená dogmatika pozitivního práva). Ale tam už limity mé gnoseologie, tedy pokud bych zároveň nepřehodnotil mé epistemologické axiomy, nesahají...

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Samozřejmě souhlasím, ber to prosím jen jako přátelské popíchnutí.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Na Z. Kühnovi mě překvapuje, že sympatizuje na jedné straně s diskurzivní teorií práva a na druhé straně s americkým právním realizmem. To jsou NAPROSTO protichůdné koncepce práva. :)

Jan Petrov řekl(a)...

Na citovaných rozhodnutích je pěkné, že opouštějí zažitou formuli v judikatuře NS, totiž že výkladem nelze právní úkon doplňovat. (Resp. je pěkné, že citovaná rozhodnutí vedou ke správnému chápání zmíněné formule.)

Dík, Michale, myslím si totéž, jen bych to tak pěkně nenapsal.

Jinak doporučuji Sokal, A.: Transgressing the Boundaries: Towards a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity, http://www.physics.nyu.edu/faculty/sokal/transgress_v2/transgress_v2_singlefile.html

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ten Sokalův článek není výsměch nadužívání odborné terminologie, ale výsměch nesmyslného blábolení v sociálních vědách. Sokal jako fyzik samozřejmě používá odbornou terminologii velmi vydatně.

Jan Petrov řekl(a)...

Vím, že ta souvislost je trochu volná. Ale používání odborných, resp. spíše odborně znějících, termínu v sociálních vědách často (ne vždy) značí blábolení. (Mám na mysli "kautely, kognice a gnozeologie", nikoli "právní úkon, zůstavitel, trestný čin".)

Ve vědách založených na matematice mají termíny, i když třeba ezotericky znějící, zcela přesný význam.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Habermas, Alexy a spol. mají sklon k nevázané žvanivosti, a to tak, že místy (vlastně velmi často) není jasné, o čem vlastně mluví. Joseph Heath, analyticky velmi dobře vybavený filozof, se pokusil explikovat (precizněji definovat) terminologii diskurzivní etiky v pojmech teorie her (matematické modelování strategického jednání), ale byl jen částečně úspěšný.
Viz Heath J., Communicative Action and Rational Choice, MIT 2001.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ještě k těm právním termínům. Tak třeba termín "právní úkon" je dvojznačný a to i v učebnicích:

A) Projev vůle, SE KTERÝM PRÁVO SPOJUJE vznik, změnu nebo zánik právního vztahu.
B) Projev vůle, ZAMĚŘENÝ NA vznik, změnu nebo zánik právního vztahu.

Nyní vezměme, že někdo podepíše uznání závazku, ale nezná právní důsledky takového projevu. Prostě neví, co uznání závazku de iure znamená. V tom případě je splněna první definice, ale ne ta druhá.

Jan Petrov řekl(a)...

Přesto "právní úkon" na "epistemiologii" prostě nemá. Ve většině svých použití nevzbuzuje žádné problémy a ve vašem případě z něj plynou aspoň významové varianty. Myslím, že jde o to, zda spojení "směřující k" (§ 34 OZ) vyložit subjektivně (podle vůle jednající osoby) nebo objektivně (podle chápání typizovaného příjemce).

(Mimochodem, díky neostrosti pojmů a s trochou výkladu lze dojít k totožnosti Vašich definic A) a B). Stačí říct, že právní řád spojuje s právním úkonem vznik, změnu nebo zánik určitého práva i tehdy, pokud vedle projevu vůle samého vyžaduje i další předpoklad, zde to směrování. To je jen ukázka mimochodem, k čemu jsou v právu dobré "zcela přesné" definice, jimž chybí kontext. Který jste doplnil svým příkladem.)

Jinak myslím, že německá analýza -- Geschäftswillen, Erklärungswillen, Handlungswillen -- má něco do sebe.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Souhlasím. Jinak mám za to, že Z. Kühn si tolik nelibuje v terminologické pyrotechnice jako třeba J. Přibán. Ten druhý si na tom udělal živnost.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Tohle si neodpustím. :)

SIR HUMPHREY: Unfortunately, although the answer was indeed clear, simple, and traightforward, there is some difficulty in justifiably assigning to it the fourth of the epithets you applied to the statement, in as much as the precise corelation between the information you communicated
and the facts in as far as they can be determined and demonstrated,
is such as to cause epistemological problems of
sufficient magnitude as to lay upon the logical and semantic
resources of the English language a heavier burden than they can reasonably be expected to bear.
PM HACKER: Epistemological? What are you talking about?
SIR HUMPHREY: You told a lie.

- Yes, Prime Minister, The Tangled Web

Jan Petrov řekl(a)...

:)

U všeho, co jsem četl od Zdeňka Kühna, jsem, myslím si, sdělované snadno chápal; případné používání cizích slov mi připadalo v rámci pravidla "de gustibus non est disputando".

(I proto jsem tuto debatu vnímal jako obecnou, tedy nevztahující se ke konkrétní osobě.)

Jinak platí-li o textech J. Přibáně, co říkáte, asi si ušetřím čas. Na světě je tolik vynikajících knih.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K T. Sobkovi: teorie diskursu je ideální, tedy vychází z něčeho, co není, ale k čemu se máme přiblížit.

Právní realismus je kritickým popisem existující situace.

Obě teorie tedy nejsou v kolizi, ale prostě nahlíží na právo z odlišných perspektiv. Jsou přitom kompatibilní, což ukazuje hezký článek od S. Rodina, který jsem přeložil pro časopis Právník (viz loni,myslím č. 9). Řečeno ve zkratce - teze právního diskursu jsou plně nedosažitelné mj. s ohledem na inherentně autoritativní charakter právního systému a interpretace práva (neztotožňovat s autoritářským ch.). Právní diskurs a Alexyho postuláty se mi líbí mj.proto, že prohlubují možnosti racionality uvažování v právu. Protože ale každé finální rozhodnutí v právu je spojeno s autoritou, ta do jisté míry diskursivnost přinejmenším zčásti popře. Velmi dobře to vysvětluje S. Rodin ve shora citovaném článku.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ten článek jsem nečetl, ale přečtu si ho. Diskurzivní teorie vychází z naivních předpokladů o lidské racionalitě. Habermas si myslí,že v ideální jazykové situaci budou praktické postoje aktérů konvergovat. Ale pro tento optimizmus nikdy nepřinesl jediný argument. Američtí právní realisté byli k takovým univerzalistickým představám skeptičtí. Myslím, že třeba J. Frank by na to řekl asi toto: "Každý člověk má svou osobnost, která spoluurčuje, jaké argumenty vnímá jako přesvědčivé a jaké ne. Čím déle spolu budou dva lidé diskutovat, tím více rozdílů v postojích mezi sebou odhalí."

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Troufám si tvrdit, že právě tohle je příklad nepoctivé kritiky, která je ovšem v právní filozofii obvyklá. Diskursivní teorie není naivní, ona vychází z ideálního stavu, který se ovšem v realitě nevyskytuje (což přiznávají i sami představitelé teorie). Habermas ve své nepříliš povedené Fakticitě a platnosti výslovně uvádí, že ho tyto teorie ani nenapadlo aplikovat na právo, a že poprvé uviděl jejich možnost aplikace právě na díle Alexyho (kterého pak kritizuje přes Gunthera, který je do značné míry také tvůrcem "Habermasova" Faktizitat und Geltung). Má pak diskursivní teorie smysl? Myslím si, že ano, protože to, že něco není, a není to ani v ryzí formě možné, neznamená, že se k tomu nemůžeme ani blížit. Vždyť která rozhodnutí nás nejvíce zaujmou - diskursivní! Viz například nadšený post tuším J. Komárka nad jedním stanoviskem Jána Mazáka.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Tedy diskuse o tom, jak by to vypadalo v ideální jazykové situace, do značné míry ztrácí smysl. CO pro mne smysl má, je uchopení prakticky využitelných tezí diskursivní teorie.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Habermas a spol. jsou naivní v tom, že si myslí, že argumentace sjednocuje názory směrem ke konsenzu. Ale máme celou řadu empirických protipříkladů. Tak například ve filozofii matematiky se diskurz se už asi sto let blíží ideální jazykové situaci. Je argumentativní, beznátlakový, s velkým důrazem na významovou jednoznačnost termínů, atd. A přesto se názorově stále více štěpí. Čím více argumentace, tím více protichůdných názorů a teorií. Argumentace nekonverguje, ale diverguje názory!!!

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Z.Kühn: Celý problém spočívá v mylném názoru stoupenců diskurzivní teorie, že funkcí argumentace je někoho přesvědčovat. I Vaše kniha "Aplikace práve ve složitých případech" je tímto omylem postižena.

Argument je platný tehdy, když závěr vyplývá z premis. Ale v tom případě v závěru nemůže být informace, která není už obsažená v premisách. Pokud někdo neakceptuje premisy argumentu, pak ho tento argument nepřesvědčí. A pokud je někdo jeho premisy akceptuje, pak už nepotřebuje, aby ho někdo přesvědčoval o jeho závěru.

Hlavní funkcí argumentace není přesvědčování druhých, ale tranparentnost a přezkoumatelnost usuzování.

Jan M. Passer řekl(a)...

Aniž bych hodlal polemizovat s množstvím jím užívaných cizích slov a s nutnosti jejich užívání, rád bych se zastal prof. Příbáně. Jeho texty patří mezi ty, které mi vždy stojí za čas věnovaný jejich přečtení.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

ad T. Sobek, poslední příspěvek. Podstatou právní argumentace je budování spousty subpremis. Váš příklad sedí jen na jednoduchý sylogismus. V právu ale mám ospravedlnit a odůvodnit i ony subpremisy. Typicky - právní závěr je přesvědčivý, je-li opodstatněn třeba čtyřmi přesvědčivými dílčími premisami (subpremisami). K těmto dílčím premisám docházím další argumentací ze startovních premis, což jsou třeba nějaká pravidla nebo principy. Přesvědčivost dílčích premis nebo subpremis je dána řadou argumentů, třeba teleologickými úvahami. Tato argumentace má pak vlastně podobu větvících se noh židle: pokud nemá závěr přesvědčivé premisy, padne stejně jako židle se dvěma nohama. Váš závěšr sice sedí, ale vztahuje se jen k posledním dílčím subpremisám, kte kterým jsem došel nějakou argumentací, která vyžaduje ospravedlnění.

Vaše úvahy jsou příliš zjednodušující - v duchu logicismu prostě řeknete, že se diskursivní teorie mýlí. Ale takovéto tvrdé závěry do oblasti sociálních věd v zásadě nepatří.

Jan Petrov řekl(a)...

Třeba v matematice jsou premisy jasně dané (axiomy) a navíc jich není mnoho. Přesto, kdo navrhne větu, musí ostatní přesvědčit o její platnosti, tj. podat důkaz. A ten může být někdy zatraceně složitý.

Přesto si myslím, že není nezbytné, aby -- hurá na cizí slova! -- diskurz konvergoval ke konsenzu.

Obávám se, že mnoho akademických sporů je špatně určených, aka o ničem, příp. závislých na preferencích. Je lepší normativní nebo pozitivní právo? Jak definovat právo?

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Z.Kühn: Velmi dobře vím, co chcete říct, ale Vaše úvaha je prostě nedůsledná.

Ano, komplexní argumentace vypadá tak, že premisy posledního argumentu jsou zároveň závěry předchozích argumentů. Jenomže v této tzv. stromové struktuře, která je v praxi vždy konečná, nakonec dojdeme k výchozím (startovacím) premisám, které už nejsou závěrem žádného dalšího argumentu. A právě akceptace těchto výchozích premis je pro celou argumentaci rozhodující. Samotné logické odvozování ve stromové struktuře je mechanické, a k argumentu žádný obsah nepřidává. Pokud je argument deduktivně platný, pak CELÝ informační obsah argumentace je už ve startovacích premisách. To znamená, že akceptace závěru JAKKOLI komplexního argumentu v konečném důsledku stojí POUZE A JEN na akceptaci jeho výchozích premis.

Takže otázka je, kde se berou ony výchozí premisy. Některé jsou přímo věty zákona, jiné jsou deskriptivní výroky, které vyjadřují skutková zjištění. Další jsou formulace obecně akceptovaných právních principů. A další (to jsou ty nejzajímavější)vyjadřují hodnotové soudy, které ovšem mohou být a také bývají sporné. Na základě čeho akceptujeme tyto výchozí hodnotové premisy? To je otázka, na kterou diskurzivní teorie nedokáže odpovědět. Američtí právní realisté na to měli odpověď, i když pro někoho problematickou: The judge really decides by feeling and not by judgement.

Tato diskuze vyžaduje precizní argumentaci a nálepky jako "deduktivista" ji nemohou prospět.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ty vstupní hodnotové úvahy samozřejmě mohou a mají být právě předmětem diskursu (tvrdí Habermas něco jiného? Pochybuji, pamatuji si na pasáž Alexyho, kde samozřejmě říká, že i to se musí diskutovat). To, že zůstávají často v praxi skryté, je věc jiná.

"CELÝ informační obsah argumentace je už ve startovacích premisách" - nesouhlasím. To je prostě teze založená na logicismu, který Vám samozřejmě neberu, ale jsem nerad, pokud někdo své teze jednoznačně povyšuje nad teze jiné. To, co tvrdíte, sice může obstát jako matematický model v laboratoři, význam pro praxi je ale nulový (takto prostě myšlení neprobíhá, resp. nelze ani rozložit na atomizovanou strukturu všech takovýchto argumentů, které pak hezky založí dedukci). Reálný diskurs neodpovídá postulátům ani logicismu, ani ideální jazykové situace. Habermas to ovšem výslovně připouští, zatímco Vy tak zjevně nečiníte.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad J. Petrov
Termín "konvergence" je z matematické analýzy a definuje se pomocí limity funkce. Lidově to znamená, že se něco něčemu přibližuje. Divergence pak znamená, že se to vzdaluje.

Stoupenci diskurzivní teorie (a zřejmě i Z.Kühn)si myslí zhruba toto: Diskuze založená na argumentaci zaručuje, že se lidé ve svých názorech nakonec shodnou.
To je sice zjednodušení, ale vystihuje to podstatu věci.

Jejich odpůrci namítají, že přeceňují význam argumentace. Argumentace totiž pouze ukazuje, že akceptace něčeho (premis) nás zavazuje k akceptaci něčeho dalšího (závěru): "Jestliže uznáváš to a to, tak by měl uznat i toto."



nemáme žádný důvod si něco takového myslet.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Z.Kühn: Už nechci dál unavovat, a proto nyní už opravdu poslední příspěvek.

Tady došlo k nedorozumění. Argumentuji formou reductio ad absurdum proti víře, že argumentace je onen klíčový moment, kdy se "láme chleba". Podle mého názoru není rozhodující samotná argumentace, ale okamžik, kdy akceptuji nebo odmítám východiska, na kterých tato argumentace stojí. To je situace, kdy došly všechny důvody a zbývá už jen cit pro věc.

Já jsem ten poslední, kdo by si myslel, že právní argumentace má povahu deduktivně platných argumentů. Ani náhodou! :) Dokonce mi v červenci vyjde v Právníku článek, ve kterém onen "deduktivizmus" výslovně popírám.

Z mé strany tím považuji diskuzi za ukončenou. Díky za trpělivost. :)

Jan Petrov řekl(a)...

Z Kühn: I diskurz má své limity. Můžete celý život disputovat, je-li lepší čokoláda nebo chleba (vstupní hodnotové soudy)...

Přiznám se, že z Alexyho nic neznám, asi bych měl. Tak si tu aspoň dovolím dát k lepšímu Webera a jeho rozlišení mezi pozitivním a normativním.

Politici dobře ví, že za nějakou hranici již racionálně argumentovat nelze. V případě otevřených problémů dělají soudci de facto politiku -- netvrdím, že to je dobře nebo špatně, ale tak to prostě je.

Myslím, že ten citát je hlubší, než na první pohled vypadá (a taky se tak můžu pochlubit, že jsem přečetl Jméno růže): De gustibus est non disputando.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad J. Petrov 100% souhlas.

lipo řekl(a)...

Diskuse se "trochu" odklonila od původního tématu. Já bych se však k němu rád vrátil.

Zdá se mi, že argumentace dovolacího soudu se velice blíží pohledu de lege ferenda. Obrací se ponejvíce (podle mého) na ekvitu a spravedlnost. Ale já se ptám jak je tato argumentace v souladu s čl. 95 ústavy. Tam se vypočítává to, čím je soud vázán a pouze jde o zákon, nebo mezinárodní smlouvu.

Je možné ospravedlnit soudní rozhodutí ekvitou? A bylo by možné nižší instanci předkreslit kontury jejího případného rozhodnutí, které by mělo být založeno na metaprávních principech?

Je to dotaz studenta na právní velikány, kteří zde diskutují, děkuji za odpověď.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Skoro bych řekl, že tahle diskuse je dobrá ukázka toho, že diskursivní teorie má aspoň zčásti pravdu, protože se podle mne ve svých názorech přibližujeme.

Pi argumentaci se někdy "chleba láme", někdy ne.

Samozřejmě, že právo se liší od diskuse v hospodě nebo na blogu v tom, že v právu nakonec někdo musí rozhodnout (viz zákaz denegatio iustitiae). Můžeme se například donekonečna rozhodovat, zda má k realitě blíže ta či ona teorie, ale soudce nakonec rozhodnout musí, a učiní to na základě autority, kterou mu dává první systém. Soudce poslední instance pak celý spor vyřeší finálně.

Samozřejmě, že výběr premis /založený na hodnotových úvahách soudce/ je určující, ale to neznamená, že tento výběr premis musí být vyloučen mimo diskurs nebo musí být činěn intuitivně /byť tomu tak v praxi obvykle bude - viz k tomu kritika realistů/.

Vyřešení věci finálně soudcem poslední instance by mělo vycházet z autority soudce, tedy nemělo by se dít autoritářsky, tedy že by soudce prostě rozhodl, aniž by své premisy justifikoval.

Podotýkám, že shora uvedené reprezentuje ideály, ke kterým by se měl právník snažit přiblížit. Praxe je samozřejmě bohužel jiná /viz výše diskuse o možnosti nejprve rozsudek vyhlásit a pak sepsat/.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Lipo: nemyslím si, že by se tu soud odchýlil od zákona. Spíše ani zákon ani smlouva neupravuje jakékoliv možné řešení daného případu. Každé řešení, ať už řešení ve prospěch žalobce nebo žalované, tak v tomto smyslu právo dotváří!!!!

Soudce tady podle mne vzal v úvahu smysl a účel právní úpravy. Uvědomte si, že to je samozřejmě ona premisa, o které se shora bavíme s T. Sobkem. A samozřejmě se potvrzuje to, co říkal T. Sobek - tedy tato premisa nebyla nijak justifikována, protože se považuje za danou. Ale skutečně bychom ji zpochybnili? Myslím si, že ta premisa skutečně vyjadřuje ekonomickou a společenskou funkci daného typu smlouvy, a tedy je "diskursivně" správná. Pak jí není nutno zpochybnit, přičemž diskursivní teorie připouští její zpochybnění s tím, že ten, kdo by jí chtěl zpochybnit, má za úkol toto zpochybnění odůvodnit (burden of argument/.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Z.Kühn:
Fakt je, že snad každá smyslupná, netriviální právní diskuze vyžaduje sdílení určitých předpokladů, které mají mimoprávní povahu, a které se považují za samozřejmé. Někdy se ale ukazuje, že některé z nich tak úplně samozřejmé nejsou, a právě tady
se občas láme chleba toho, zda právní argument působí přesvědčivě nebo absurdně. V tom si rozumíme.

lipo řekl(a)...

ad: Zdeněk Kühn

Souhlasím, že v tomto případě obecně soud postupoval zcela v souladu s interpretační hierarchií a nejednal v rozporu s čl. 95 (ačkoliv podle mého názoru docela extenzivně vyložil situaci při uzavírání smlouvy a nerozhodl podle alternativy, že mimo samotný text smlouvy byla mezi smluvními stranami dohodnuta tato situace - ale to bylo zcela v pořádku, neboť účelem soudu je rozhodovat z možných alternativ a přiklonit se k té, která mu připadá nejlepší)

Nedávno jsem si ale přečetl článek v periodiku AGORA, kde byl citován výrok soudce ÚS Vojena Güttlera: (cituji) „…k podstatě sporu podotkl, že při projednávání věci musí soud zohlednit dobové souvislosti a morální rozměr sporu.“ (Jedná se o notoricky známý případ studentů architektury, kteří jsou žalováni svým kantorem pro urážku na cti.)

Jeho argumentace a poselství pro soudy nižší instance se obrací více na spravedlnost, než na právně-formální stránku věci. Zde uč cítím větší rozpor s čl. 95 ústavy, než v postovém případě majitelů bytu. Souhlasíte s argumentací ÚS, kdy radí soudcům, aby nehleděli tolik na formální prameny a řídili se více svými pocity, které musí být ovlivněny sobovým kontextem?

Ladislav Vyhnanek řekl(a)...

ad lipo:

Myslím, že podobná výzva nenabádá soudce, aby rozhodovali v rozporu s formálním pramenem práva, nýbrž směřuje k tomu, aby bylo právo (či chcete-li zákon) určitým způsobem interpretováno. Není možné tvrdit, že čl. 95 Ústavy dovoluje pouze jazykový výklad a nepřipouští např. výklad teleologický či historický (což jsou stále pozitivistické metody). Je zcela legitimní a žádoucí vykládat zákon tak, aby co nejlépe vyhovoval historickému kontextu či morálním pravidlům.

Naopak výklad, který by toto nerespektoval, by byl špatným výkladem.