Soudní rozhodnutí reagující na sociální kontext: příklad z judikatury NS ČR
Zkusím na chvíli zahrát roli onoho Šaška, o kterém tak hezky píše Jan Passer níže. Před drahnou dobou jsem slíbil, že dám nějaké příklady tezi o otevírání se právního diskursu argumentům, které jsou metaprávní, nebo použiji-li habermasovskou nebo Alexyho terminologii, argumenty obecného praktického diskursu (pro ty, co tato vzletná slova neradi, což je například Michal Bobek, prostě a lidsky: argumenty, na které bychom přišli i bez znalosti specifické právní terminologie, například argumenty etické, spravedlností, fairness argumenty, ekonomické argumenty, common-sense argumenty; ony argumenty ovšem právník musí zařadit do svého myšlenkového systému a do komtur, které mu vytyčuje panující nauka o interpretaci právních textů). Tento slib po notné prodlevě plním, a zahajuji první část nepravidelného glosování soudních rozhodnutí.
Podejme si příklad nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které se mi velmi líbí. Jde o rozsudek NS ČR ze dne 7. prosince 2006, sp.zn. 22 Cdo 234/2006. Podstata věci není příliš složitá. Matka darovala své dceři a jejímu manželovi dům, v němž bydlela, a současně si k tomuto domu nechala zřídit doživotní právo užívání celé nemovitosti (nejde o věcné břemeno, ale jen o obligační vztah podle § 51 obč.zák.). Po darování, jak už to tak bývá, se rodina rozhádala. Spor je o tom, zda mají vlastníci právo dočasně vypovědět matku z užívání domu, protože chtějí v daném domě podniknout stavební úpravy. Matka byt odmítá vyklidit, vlastníci ji chtějí (prý jen na dobu nezbytnou pro provedení úprav) z domu dostat. Zatímco prvostupňový soud žalobě vlastníků na vyklizení nemovitosti přivolil, soud odvolací naopak žalobu zamítl. Podle prvostupňového soudu je jednání žalované matky „výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“, když žalovaná má možnost bydlení v jiném bytě, jehož je nájemkyní, a její tvrzení, že tento byt je zdravotně závadný, je účelové. Za opodstatněnou nepovažoval soud ani námitku, že žalobci jednají v úmyslu žalovanou vystěhovat z domu natrvalo. Naopak podle názoru odvolacího soudu vyklizení žalované, byť na přechodnou dobu, je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zamýšlenou rekonstrukcí domu by došlo ke změně i stávajících prostor, jejichž užívání má žalovaná garantováno. Podle odvolacího soudu s ohledem na obligační závazek, který tíží žalobce, bylo na nich, aby „zvolili takový způsob rekonstrukce či přístavby, který by užívací právo žalované nevyloučil“. „Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že žalobci minimálně ještě v říjnu 2004 nabízeli předmětné nemovitosti k prodeji.“
V dovolání žalobci mj. namítali, že jim bylo v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu znemožněno provést úpravy jejich domu, čímž je zásadně omezeno jejich vlastnické právo. Navíc darovací smlouva je co týče zřízení užívacího práva velmi strohá, a není proto vůbec jasné, v jakém rozsahu mělo být užívací právo k nemovitosti vlastně zřízeno.
Nejvyšší soud se vypořádal s dovoláním velmi rozumně. Všimněme si jen, že zákonný podklad pro jeho rozhodnutí byl velmi skromný, a těžko se mohl opřít o nějaké konkrétní zákonné ustanovení, které by celou věc řešilo. Celá smlouva měla v závazkové části o doživotním bydlení základ jen v ust. § 51 obč. zák. (tedy šlo o smlouvu nepojmenovanou). Z hlediska formálních výkladových argumentů byly oba možné závěry rovnocenné: soud mohl dospět k výkladu, že vlastník má možnost vystěhovat oprávněnou osobu k provedení oprav nemovitosti na dobu nezbytně nutnou, a to tím spíše, že oprávněná má možnost jiného bydlení (což byl právní závěr soudu prvého stupně), stejně jako mohl dospět k výkladu, že to je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zákon, přinejmenším v té podobě, jak je na něj naší tradiční naukou nahlíženo, tedy věc „neřešil“ (což je v praxi pravidlem, a nikoliv výjimkou). Soud proto použil ve své podstatě teleologické úvahy, které vycházejí z reálné praxe a z reálných důvodů, proč jsou podobné smlouvy uzavírány:
Podejme si příklad nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které se mi velmi líbí. Jde o rozsudek NS ČR ze dne 7. prosince 2006, sp.zn. 22 Cdo 234/2006. Podstata věci není příliš složitá. Matka darovala své dceři a jejímu manželovi dům, v němž bydlela, a současně si k tomuto domu nechala zřídit doživotní právo užívání celé nemovitosti (nejde o věcné břemeno, ale jen o obligační vztah podle § 51 obč.zák.). Po darování, jak už to tak bývá, se rodina rozhádala. Spor je o tom, zda mají vlastníci právo dočasně vypovědět matku z užívání domu, protože chtějí v daném domě podniknout stavební úpravy. Matka byt odmítá vyklidit, vlastníci ji chtějí (prý jen na dobu nezbytnou pro provedení úprav) z domu dostat. Zatímco prvostupňový soud žalobě vlastníků na vyklizení nemovitosti přivolil, soud odvolací naopak žalobu zamítl. Podle prvostupňového soudu je jednání žalované matky „výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“, když žalovaná má možnost bydlení v jiném bytě, jehož je nájemkyní, a její tvrzení, že tento byt je zdravotně závadný, je účelové. Za opodstatněnou nepovažoval soud ani námitku, že žalobci jednají v úmyslu žalovanou vystěhovat z domu natrvalo. Naopak podle názoru odvolacího soudu vyklizení žalované, byť na přechodnou dobu, je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zamýšlenou rekonstrukcí domu by došlo ke změně i stávajících prostor, jejichž užívání má žalovaná garantováno. Podle odvolacího soudu s ohledem na obligační závazek, který tíží žalobce, bylo na nich, aby „zvolili takový způsob rekonstrukce či přístavby, který by užívací právo žalované nevyloučil“. „Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že žalobci minimálně ještě v říjnu 2004 nabízeli předmětné nemovitosti k prodeji.“
V dovolání žalobci mj. namítali, že jim bylo v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu znemožněno provést úpravy jejich domu, čímž je zásadně omezeno jejich vlastnické právo. Navíc darovací smlouva je co týče zřízení užívacího práva velmi strohá, a není proto vůbec jasné, v jakém rozsahu mělo být užívací právo k nemovitosti vlastně zřízeno.
Nejvyšší soud se vypořádal s dovoláním velmi rozumně. Všimněme si jen, že zákonný podklad pro jeho rozhodnutí byl velmi skromný, a těžko se mohl opřít o nějaké konkrétní zákonné ustanovení, které by celou věc řešilo. Celá smlouva měla v závazkové části o doživotním bydlení základ jen v ust. § 51 obč. zák. (tedy šlo o smlouvu nepojmenovanou). Z hlediska formálních výkladových argumentů byly oba možné závěry rovnocenné: soud mohl dospět k výkladu, že vlastník má možnost vystěhovat oprávněnou osobu k provedení oprav nemovitosti na dobu nezbytně nutnou, a to tím spíše, že oprávněná má možnost jiného bydlení (což byl právní závěr soudu prvého stupně), stejně jako mohl dospět k výkladu, že to je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zákon, přinejmenším v té podobě, jak je na něj naší tradiční naukou nahlíženo, tedy věc „neřešil“ (což je v praxi pravidlem, a nikoliv výjimkou). Soud proto použil ve své podstatě teleologické úvahy, které vycházejí z reálné praxe a z reálných důvodů, proč jsou podobné smlouvy uzavírány:
Smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných nemovitostí, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděné nemovitosti nepřejdou na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou omezeného výkonu vlastnického práva srozuměni. Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s níž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Výsledek takového poměřování je závislý na konkrétních skutkových zjištěních, zpravidla o jedinečných okolnostech daných ve vztazích mezi účastníky.
Z uvedených důvodů pak vychází též velmi omezená možnost dovolacího soudu přezkoumat rozhodnutí soudu odvolacího:
Nesprávnost takového posouzení odvolacím soudem by pak mohla být dána jedině, kdyby byl dán dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo kdyby relevantní úvahy odvolacího soudu učiněné na základě přijatých skutkových zjištění byly zjevně nepatřičné. V daném případě tomu tak není a právní závěry zaujaté odvolacím soudem odpovídají učiněným skutkovým zjištěním, jejichž správnost dovolatelé nenamítají. Dovolatelé v podstatě zpochybňují tvrzení žalované, nikoli ve věci podstatná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při tvorbě svých právních závěrů vycházel. Pro rozhodnutí podstatné úvahy odvolacího soudu nejsou tedy zjevně nepatřičné a odpovídají rozhodnému faktu, že rekonstrukce předmětného domu není nezbytná.
Jinými slovy, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému názoru, jako soud odvolací, tedy že důvod pro vystěhování by byl dán jen zcela výjimečně, typicky v situaci, kdy by nemovitost byla v havarijním stavu, a bylo třeba nezbytně provést úpravy směřující k zachování hodnoty nemovitosti. Soud tak dotvořil význam smlouvy, který nebyl danou smlouvou explicite formulován. Učinil tak způsobem, který se mi jeví jako velmi inteligentní, vycházející z životních reálií, a současně ze smyslu institutu práva doživotního užívání nemovitosti zřízeného v souvislosti s darovací smlouvou. Ve všech případech jde o velmi složité životní situace, kdy dojde po darování k totálnímu odcizení mezi obdarovanými a dárci. Podstatou je, že na obdobné věci se nemyslí předem, ale až když vznikne problém, neboť obdobná věc se přece „v naší rodině nemůže stát“. Soud musí proto smlouvou „dopsat“, přičemž musí tak učinit se zřetelem na způsob, jak by tak učinili ideální smluvní aktéři v situaci, kdy by tuto otázku během negociace byli bývali řešili. Úkolem soudu je tedy poskytnout lidsky moudré rozhodnutí, když možnosti nabízené právním systémem jsou velmi široké, a jediným úkolem soudu co se týče právní dogmatiky je tak držet se své judikatury a nevybočit z (velmi širokých) mantinelů, které právo soudnímu řešení dává.
Z uvedených důvodů pak vychází též velmi omezená možnost dovolacího soudu přezkoumat rozhodnutí soudu odvolacího:
Nesprávnost takového posouzení odvolacím soudem by pak mohla být dána jedině, kdyby byl dán dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo kdyby relevantní úvahy odvolacího soudu učiněné na základě přijatých skutkových zjištění byly zjevně nepatřičné. V daném případě tomu tak není a právní závěry zaujaté odvolacím soudem odpovídají učiněným skutkovým zjištěním, jejichž správnost dovolatelé nenamítají. Dovolatelé v podstatě zpochybňují tvrzení žalované, nikoli ve věci podstatná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při tvorbě svých právních závěrů vycházel. Pro rozhodnutí podstatné úvahy odvolacího soudu nejsou tedy zjevně nepatřičné a odpovídají rozhodnému faktu, že rekonstrukce předmětného domu není nezbytná.
Jinými slovy, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému názoru, jako soud odvolací, tedy že důvod pro vystěhování by byl dán jen zcela výjimečně, typicky v situaci, kdy by nemovitost byla v havarijním stavu, a bylo třeba nezbytně provést úpravy směřující k zachování hodnoty nemovitosti. Soud tak dotvořil význam smlouvy, který nebyl danou smlouvou explicite formulován. Učinil tak způsobem, který se mi jeví jako velmi inteligentní, vycházející z životních reálií, a současně ze smyslu institutu práva doživotního užívání nemovitosti zřízeného v souvislosti s darovací smlouvou. Ve všech případech jde o velmi složité životní situace, kdy dojde po darování k totálnímu odcizení mezi obdarovanými a dárci. Podstatou je, že na obdobné věci se nemyslí předem, ale až když vznikne problém, neboť obdobná věc se přece „v naší rodině nemůže stát“. Soud musí proto smlouvou „dopsat“, přičemž musí tak učinit se zřetelem na způsob, jak by tak učinili ideální smluvní aktéři v situaci, kdy by tuto otázku během negociace byli bývali řešili. Úkolem soudu je tedy poskytnout lidsky moudré rozhodnutí, když možnosti nabízené právním systémem jsou velmi široké, a jediným úkolem soudu co se týče právní dogmatiky je tak držet se své judikatury a nevybočit z (velmi širokých) mantinelů, které právo soudnímu řešení dává.
Podotýkám, že obdobně rozumné rozhodnutí lze najít např. pod sp.zn. 22 Cdo 2248/2004 nebo 22 Cdo 2239/2003, pod všemi třemi rozhodnutími je podepsán soudce František Balák. V posléze zmíněném rozhodnutí tak například NS ČR řešil situaci, co všechno může (v tomto případě z věcného břemene) oprávněný vlastníkům zakázat, a čeho a jak se může proti oprávněnému domáhat vlastník.