Neutrální nebo zapálený?
Začal jsem číst velmi zajímavou knihu Yaleského profesora Paula W. Kahna „The Cultural Study of Law“. Ještě netuším, jak daleko se s ní dopracuji, ale poněvadž je poměrně útlá, dávám ji docela vysoké šance. Kahn hned v první kapitole tvrdě kritizuje právní vědu (široce chápanou, nejen právní teorii) za to, že je její neustálou snahou reforma stávajícího práva. Akademici dychtivě sledují činnost soudů (ve Spojených státech tedy Nejvyššího soudu), kritizují jeho rozsudky a navrhují, jak měl soud rozhodnou jinak. Dostávají se přitom do zajetí světa práva, který chtějí poznávat: už když píší, mají na mysli svoji očekávanou audienci: soudce, kteří případně převezmou některou z jejich myšlenek a promítnou ji do svých rozhodnutí, nebo zákonodárce projednávající nový zákon. Akademikova myšlenka má v takovém prostředí stejnou životnost jako podání advokáta k soudu – pokud není autoritativními účastníky diskursu přijata, upadne do zapomenutí.
Samotný jazyk a argumentační postup akademika je podobný soudnímu. Soudní rozhodnutí přitom získávají v diskursu nezpochybnitelnou autoritu. Je-li určité řešení nejprve kritizováno a považováno za nepřijatelné, pokud jej soud přijme za své, stává se pro akademika nepostradatelným východiskem, téměř „posvátnou autoritou“. Nemůže jej ignorovat, poněvadž se stalo „pravdivým“ – právě proto, že tak stanovila nejvyšší interpretační autorita v zemi.
Ale právě tím, že akademik vezme za svůj projekt „reformy práva“ (jak to nazývá Kahn), rezignuje na svoji nezávislost – jeho zkoumání práva je omezeno audiencí – tj.právní praxí. Nemůže se tak dobrat podstaty práva, neboť od něj nemá potřebný odstup – popisuje fenomén, jehož je sám součástí. Kahn přirovnává situaci právních akademiků k uměleckým kritikům. Ti rovněž více a více určují, co je a není považováno za umění. Místo aby měl kritik odstup od objektu své reflexe, přímo jej definuje. Jak ale Kahn zdůrazňuje, analogie s literárním kritikem má své meze: umění, na rozdíl od práva, nedisponuje mocí, kterou má stát. Akademici by tak měli rezignovat na neustálé navrhování změn skutečného práva, chtějí-li poznat, co to právo vlastně je.
Nevím, výše uvedeným shrnutím Kahnových východisek příliš přesvědčen nejsem (ačkoliv pokud si najdete čas a knihu si přečtete sami, uvidíte, že sám Kahn samozřejmě argumentuje daleko přesvědčivěji než jsem mohl já v tomto krátkém shrnutí; navíc ve svých následujících poznámkách trochu uhýbám z Kahnova hlavního zájmu, kterým je abstraktní zkoumání podstaty práva, nikoliv jednoho právního odvětví - v mém případě práva EU).
Pamatuji se, že když jsem psal svůj první větší článek o evropském právu (týkající se rozsudků ESD z přelomu let 2003/2004 Köbler, Komise v. Itálie a Kühne & Heitz), v jednom z komentářů mi Michal Bobek napsal, že vlastně ale neříkám, co měl Soud udělat jinak. Ono je to těžké, když se snažíte v akademické pozici komentovat určitý vývoj judikatury (a komentováním teď nemyslím pouhé shrnutí toho, co soud rozhodl – takových "komentářů" u nás bohužel pořád vychází spousta, ač by se za komentáře vůbec označovat neměly), stojíte před stejnými dilematy jako sám soud. Stejně tak pokud navrhujete změny v něčem tak nezměnitelném, jako je soudní systém EU. Být neutrálním je pak vlastně jednodušší: jednoduše popíšete problém a případně nabídnete variantní řešení. Neriskujete, že budete křižováni za to, že obhajujete určitou pozici.
Když jsme měli jeden z oxfordských seminářů s profesorem McCruddenem, jeden z kolegů se ho zeptal, zda je to jeho záměr, že nikdy nevíte, co „si myslí například o zákazu potratů McCrudden“. McCrudden přisvědčil. Na jednu stranu je to určitě legitimní přístup, zejména u tak kontroverzní otázky, na kterou podle mě zcela jistě neexistuje jedna objektivně správná odpověď (a sdílím Michalovo rozhořčení nad některými Dworkinovými příspěvky do této debaty, které se to jako objektivně řešitelný problém snaží postavit).
Potom, co jsem však pracoval více než dva roky pro vládního zmocněnce, kde jsem rozsudky Soudního dvora nekomentoval, ale snažil se přesvědčit Soudní dvůr, jak má rozhodnout, a hledal argumenty tam, kde žádná judikatura neexistuje, mi tahle akademická neutralita připadá alespoň v některých případech dost laciná. Když se pohybujete v právní praxi – ať už jako někdo, kdo vystupuje před soudem, nebo přímo soudce, ale i jako účastník legislativního procesu, totiž nemůžete uhnout, ale musíte zvolit řešení, u kterého sice můžete mít pochyby, které však při zvážení všech pro a proti považujete za správné. Podobně mi jsou nyní mnohem bližší články, se kterými sice vůbec nesouhlasím, které však jasně formulují určitou pozici nebo názor a jejich přínos pro mne spočívá v nesouhlasných poznámkách, které si v nich během čtení vypisuji. Na druhou stranu si uvědomuji, že „neutrální“ články jsou také důležité – už pouhá systemizace problému, dostupných argumentů a řešení, je důležitá. Jen zkrátka čtu raději ty první. A co Vy?
Samotný jazyk a argumentační postup akademika je podobný soudnímu. Soudní rozhodnutí přitom získávají v diskursu nezpochybnitelnou autoritu. Je-li určité řešení nejprve kritizováno a považováno za nepřijatelné, pokud jej soud přijme za své, stává se pro akademika nepostradatelným východiskem, téměř „posvátnou autoritou“. Nemůže jej ignorovat, poněvadž se stalo „pravdivým“ – právě proto, že tak stanovila nejvyšší interpretační autorita v zemi.
Ale právě tím, že akademik vezme za svůj projekt „reformy práva“ (jak to nazývá Kahn), rezignuje na svoji nezávislost – jeho zkoumání práva je omezeno audiencí – tj.právní praxí. Nemůže se tak dobrat podstaty práva, neboť od něj nemá potřebný odstup – popisuje fenomén, jehož je sám součástí. Kahn přirovnává situaci právních akademiků k uměleckým kritikům. Ti rovněž více a více určují, co je a není považováno za umění. Místo aby měl kritik odstup od objektu své reflexe, přímo jej definuje. Jak ale Kahn zdůrazňuje, analogie s literárním kritikem má své meze: umění, na rozdíl od práva, nedisponuje mocí, kterou má stát. Akademici by tak měli rezignovat na neustálé navrhování změn skutečného práva, chtějí-li poznat, co to právo vlastně je.
Nevím, výše uvedeným shrnutím Kahnových východisek příliš přesvědčen nejsem (ačkoliv pokud si najdete čas a knihu si přečtete sami, uvidíte, že sám Kahn samozřejmě argumentuje daleko přesvědčivěji než jsem mohl já v tomto krátkém shrnutí; navíc ve svých následujících poznámkách trochu uhýbám z Kahnova hlavního zájmu, kterým je abstraktní zkoumání podstaty práva, nikoliv jednoho právního odvětví - v mém případě práva EU).
Pamatuji se, že když jsem psal svůj první větší článek o evropském právu (týkající se rozsudků ESD z přelomu let 2003/2004 Köbler, Komise v. Itálie a Kühne & Heitz), v jednom z komentářů mi Michal Bobek napsal, že vlastně ale neříkám, co měl Soud udělat jinak. Ono je to těžké, když se snažíte v akademické pozici komentovat určitý vývoj judikatury (a komentováním teď nemyslím pouhé shrnutí toho, co soud rozhodl – takových "komentářů" u nás bohužel pořád vychází spousta, ač by se za komentáře vůbec označovat neměly), stojíte před stejnými dilematy jako sám soud. Stejně tak pokud navrhujete změny v něčem tak nezměnitelném, jako je soudní systém EU. Být neutrálním je pak vlastně jednodušší: jednoduše popíšete problém a případně nabídnete variantní řešení. Neriskujete, že budete křižováni za to, že obhajujete určitou pozici.
Když jsme měli jeden z oxfordských seminářů s profesorem McCruddenem, jeden z kolegů se ho zeptal, zda je to jeho záměr, že nikdy nevíte, co „si myslí například o zákazu potratů McCrudden“. McCrudden přisvědčil. Na jednu stranu je to určitě legitimní přístup, zejména u tak kontroverzní otázky, na kterou podle mě zcela jistě neexistuje jedna objektivně správná odpověď (a sdílím Michalovo rozhořčení nad některými Dworkinovými příspěvky do této debaty, které se to jako objektivně řešitelný problém snaží postavit).
Potom, co jsem však pracoval více než dva roky pro vládního zmocněnce, kde jsem rozsudky Soudního dvora nekomentoval, ale snažil se přesvědčit Soudní dvůr, jak má rozhodnout, a hledal argumenty tam, kde žádná judikatura neexistuje, mi tahle akademická neutralita připadá alespoň v některých případech dost laciná. Když se pohybujete v právní praxi – ať už jako někdo, kdo vystupuje před soudem, nebo přímo soudce, ale i jako účastník legislativního procesu, totiž nemůžete uhnout, ale musíte zvolit řešení, u kterého sice můžete mít pochyby, které však při zvážení všech pro a proti považujete za správné. Podobně mi jsou nyní mnohem bližší články, se kterými sice vůbec nesouhlasím, které však jasně formulují určitou pozici nebo názor a jejich přínos pro mne spočívá v nesouhlasných poznámkách, které si v nich během čtení vypisuji. Na druhou stranu si uvědomuji, že „neutrální“ články jsou také důležité – už pouhá systemizace problému, dostupných argumentů a řešení, je důležitá. Jen zkrátka čtu raději ty první. A co Vy?