K čemu jsou české parky?: aneb krátké májové zamyšlení

Ve čtvrtek jsem chtěl využít pěkného počasí, takže jsem se vypravil se studenty ze svého volitelného kursu na právnické fakultě v Praze do zahrady U Lužického semináře na Malé Straně. Zahrada je podstatně příjemnější než neklimatizovaná budova na náměstí Curieových, navíc ve volitelném předmětu je jen asi deset studentů, takže vyrazit do přírody se přímo nabízí.

V zahradě jsme si logicky sedli na trávu, stejně jako řada turistů a maminek s kočárky. Po pár minutách výkladu, kdy jsme zrovna začínali rozebírat Bartonův test k evropské směrnici o důkazním břemenu, jsme ovšem byli z trávníku vykázáni městskými strážníky. Ti pak strávili následující dvě hodiny vyháněním nic netušících turistů a maminek s dětmi z trávy. Protože mám v kursu vedle Čechů též Francouze, Angličanku, Němce a Švédy, kteří v Praze studují v rámci výměnného pobytu, pražští strážníci se zasloužili o to, aby tito studenti poznali trošku blíže naše mravy. Všichni se shodli, že něco obdobného by bylo v Londýně, Berlíně, Paříži nebo Stockholmu zcela nemožné.

Naši situaci jsme vyřešili prostě: sedli jsme si na lavičky, které jsme sešikovali k sobě, takže jsme vadili kolemjdoucím v pohybu po chodníku. Protože ale strážníci nebyli naprogramováni na akci na chodníku, pokračovali dál ve vyhánění maminek s kočárky, a nás, kteří jsme teď skutečně řadě lidí překáželi, si vůbec nevšímali.

Při odchodu jsem se na strážníky obořil, zda se nestydí potýkat se s maminkami s kočárky a se studenty. Jeden z nich mlčel, druhý nicméně odvětil, že je tu na žádost Městské části Praha 1, která jako vlastník parku žádné lidi na trávě nestrpí.

Tak přemýšlím, k čemu vlastně pražská tráva je. Pravděpodobně je, s prominutím, na psí hovno.