Tak kampak s tím rozsudkem, pane soudče?
Rekapitulační část. Ta nudná, nenáviděná, často z větší části zbytečná část soudního rozhodnutí. V germánské právní tradici (a i u její postižené české dcery) by rekapitulační část soudního rozhodnutí měla být objektivním a nestranným shrnutím skutkových okolností případu. Na něj naváže posouzení právní. V praxi bývá, především ve správním soudnictví, rekapitulační část sušším seznamem žádostí, zamítavých rozhodnutí správních úřadů, rozkladů, opravných prostředků apod.
Je tomu ale vždy tak? Je rekapitulační část vždy nestranná a objektivní? Anebo se nám do zdánlivě objektivní rétoriky připlétá, ať vědomky nebo nevědomky, již částečné hodnotící soudy? Jinými slovy, nepřipravuje si často soudce již v rekapitulační části „půdu“ pro svůj následný závěr právní? Děje se tak nenápadně: výběrem slov a výrazů, které již mají určitou konotaci a u čtenáře vyvolávají určitou (emoční) reakci, popisem osob a dějů tak, aby byl čtenář již při shrnutí skutkových okolností strhnut na tu „správnou“ stranu. To se může odehrávat ve dvou rovinách: nevědomky či úmyslně. Nevědomky to bude v případech, kdy soudce takový účinek skutečně nezamýšlí, nicméně sám podlehl vnímání kauzy určitým způsobem. O poznání zajímavější je však vědomé manévrování čtenáře určitým názorovým směrem v rámci rekapitulační části. Praví borci tohoto žánru dokáží napsat rozhodnutí tak, že rekapitulace volně přejde do právního posouzení a po přečtení celého rozhodnutí je čtenář skálopevně přesvědčen, že je to „jasné“ a že to přeci nemůže být ani jinak.
Tuto techniku výběru slov a výrazů dovedl myslím k dokonalosti klasik anglického práva a jeden z nejvýznamnějších anglických soudců 20. století, Lord Denning. Ten je znám elegancí a čtivostí svých rozhodnutí. Většinu z nich napsal v jednoduchých větách (Ano, především s ohledem na některé české rozsudky je to poněkud překvapivé, ale jednoduché věty skutečně existují!). Jeho rozsudky jsou také nádhernou ukázkou toho, jak se dá „manipulovat“ s rekapitulační částí rozhodnutí tak, aby bylo čtenáři od prvního odstavce jasné, jaké právní posouzení bude následovat. Denning tím záměrně získával audienci (čtenáře) na svoji stranu.
Dovolil bych si dva příklady. První z nich je úvod rekapitulační části z kauzy Beswick v. Beswick [1966] Ch 538. V této věci šlo o žalobu vdovy po panu Beswickovi proti jejímu synovci, Johnu Beswickovi, o placení malého důchodu, který se John Beswick zavázal platit jejímu muži a v případě mužovy smrti jí výměnou za to, že mu pan Beswick prodá svoji živnost.
"Old Peter Beswick was a coal merchant in Eccles, Lancashire. He had no business premises. All he had was a lorry, scales and weights. He used to take the lorry to the yard of the National Coal Board, where he bagged coal and took it round to his customers in the neighbourhood. His nephew, John Joseph Beswick, helped him in the business.
In March, 1962, old Peter Beswick and his wife were both over 70. He had had his leg amputated and was not in good health. The nephew was anxious to get hold of the business before the old man died."
Troufám si tvrdit, že již po přečtení této úvodní pasáže je každému jasné, kam rozhodnutí soudu směřuje. Nádherný je ale styl: kromě jednoduchého a srozumitelného jazyka je fascinující zaujatost a „emočnost“ soudu. Peter Beswick, nyní již mrtvý původní majitel živnosti, jehož vdova se domáhá slíbeného důchodu, je nazýván „starým Petrem Beswickem“, tedy tím starým, dobráckým roznašečem uhlí ze sousedství. Při popisu jeho stavu si každý představí chudého a poctivého starého muže a každý polituje jeho špatný zdravotní stav (uříznutá noha, proboha!). Náhle vstupuje na scénu synovec. Všimněme si, že jeho Denning nazývá velice neosobně a odtažitě: na jedné straně je náš starý, dobrý Péťa, na druhé straně je pak neosobní „the nephew“ anebo ještě velice formální plné jméno „John Joseph Beswick“. Hřebíček do rakvičky našich možných sympatií s hamižným synovcem přichází v poslední větě, kdy si plasticky představujeme, jak zákeřný synovec kuje pikle proti udřenému Péťovi („starému muži“) a chce jej zbavit toho jediného, co má, tedy jeho poctivě získané živnosti.
Druhý, snad ještě extrémnější příklad, je Hinz v. Berry [1970] 2 QB 40. Zde šlo o v anglickém právu velice spornou otázku náhrady imateriální újmu (nervového šoku), který utrpěla osoba v důsledku toho, že byla svědkem fyzické újmy (úmrtí) osoby blízké. V takto neosobní právnické mluvě není tato otázka až tak emočně nabytá. Denning však celý případ popsal v úvodu svého rozhodnutí takto:
Je tomu ale vždy tak? Je rekapitulační část vždy nestranná a objektivní? Anebo se nám do zdánlivě objektivní rétoriky připlétá, ať vědomky nebo nevědomky, již částečné hodnotící soudy? Jinými slovy, nepřipravuje si často soudce již v rekapitulační části „půdu“ pro svůj následný závěr právní? Děje se tak nenápadně: výběrem slov a výrazů, které již mají určitou konotaci a u čtenáře vyvolávají určitou (emoční) reakci, popisem osob a dějů tak, aby byl čtenář již při shrnutí skutkových okolností strhnut na tu „správnou“ stranu. To se může odehrávat ve dvou rovinách: nevědomky či úmyslně. Nevědomky to bude v případech, kdy soudce takový účinek skutečně nezamýšlí, nicméně sám podlehl vnímání kauzy určitým způsobem. O poznání zajímavější je však vědomé manévrování čtenáře určitým názorovým směrem v rámci rekapitulační části. Praví borci tohoto žánru dokáží napsat rozhodnutí tak, že rekapitulace volně přejde do právního posouzení a po přečtení celého rozhodnutí je čtenář skálopevně přesvědčen, že je to „jasné“ a že to přeci nemůže být ani jinak.
Tuto techniku výběru slov a výrazů dovedl myslím k dokonalosti klasik anglického práva a jeden z nejvýznamnějších anglických soudců 20. století, Lord Denning. Ten je znám elegancí a čtivostí svých rozhodnutí. Většinu z nich napsal v jednoduchých větách (Ano, především s ohledem na některé české rozsudky je to poněkud překvapivé, ale jednoduché věty skutečně existují!). Jeho rozsudky jsou také nádhernou ukázkou toho, jak se dá „manipulovat“ s rekapitulační částí rozhodnutí tak, aby bylo čtenáři od prvního odstavce jasné, jaké právní posouzení bude následovat. Denning tím záměrně získával audienci (čtenáře) na svoji stranu.
Dovolil bych si dva příklady. První z nich je úvod rekapitulační části z kauzy Beswick v. Beswick [1966] Ch 538. V této věci šlo o žalobu vdovy po panu Beswickovi proti jejímu synovci, Johnu Beswickovi, o placení malého důchodu, který se John Beswick zavázal platit jejímu muži a v případě mužovy smrti jí výměnou za to, že mu pan Beswick prodá svoji živnost.
"Old Peter Beswick was a coal merchant in Eccles, Lancashire. He had no business premises. All he had was a lorry, scales and weights. He used to take the lorry to the yard of the National Coal Board, where he bagged coal and took it round to his customers in the neighbourhood. His nephew, John Joseph Beswick, helped him in the business.
In March, 1962, old Peter Beswick and his wife were both over 70. He had had his leg amputated and was not in good health. The nephew was anxious to get hold of the business before the old man died."
Troufám si tvrdit, že již po přečtení této úvodní pasáže je každému jasné, kam rozhodnutí soudu směřuje. Nádherný je ale styl: kromě jednoduchého a srozumitelného jazyka je fascinující zaujatost a „emočnost“ soudu. Peter Beswick, nyní již mrtvý původní majitel živnosti, jehož vdova se domáhá slíbeného důchodu, je nazýván „starým Petrem Beswickem“, tedy tím starým, dobráckým roznašečem uhlí ze sousedství. Při popisu jeho stavu si každý představí chudého a poctivého starého muže a každý polituje jeho špatný zdravotní stav (uříznutá noha, proboha!). Náhle vstupuje na scénu synovec. Všimněme si, že jeho Denning nazývá velice neosobně a odtažitě: na jedné straně je náš starý, dobrý Péťa, na druhé straně je pak neosobní „the nephew“ anebo ještě velice formální plné jméno „John Joseph Beswick“. Hřebíček do rakvičky našich možných sympatií s hamižným synovcem přichází v poslední větě, kdy si plasticky představujeme, jak zákeřný synovec kuje pikle proti udřenému Péťovi („starému muži“) a chce jej zbavit toho jediného, co má, tedy jeho poctivě získané živnosti.
Druhý, snad ještě extrémnější příklad, je Hinz v. Berry [1970] 2 QB 40. Zde šlo o v anglickém právu velice spornou otázku náhrady imateriální újmu (nervového šoku), který utrpěla osoba v důsledku toho, že byla svědkem fyzické újmy (úmrtí) osoby blízké. V takto neosobní právnické mluvě není tato otázka až tak emočně nabytá. Denning však celý případ popsal v úvodu svého rozhodnutí takto:
"It happened on April 19, 1964. It was bluebell time in Kent. Mr. and Mrs. Hinz had been married some 10 years, and they had four children, all aged nine and under. The youngest was one. Mrs. Hinz was a remarkable woman. In addition to her own four, she was foster-mother to four other children. To add to it, she was two months pregnant with her fifth child.
On this day they drove out in a Bedford Dormobile van from Tonbridge to Canvey Island. They took all eight children with them. As they were coming back they turned into a lay-by at Thurnham to have a picnic tea. The husband, Mr. Hinz, was at the back of the Dormobile making the tea. Mrs. Hinz had taken Stephanie, her third child, aged three, across the road to pick bluebells on the opposite side. There came along a Jaguar car driven by Mr. Berry, out of control. A tyre had burst. The Jaguar rushed into this lay-by and crashed into Mr. Hinz and the children. Mr. Hinz was frightfully injured and died a little later. Nearly all the children were hurt. Blood was streaming from their heads. Mrs. Hinz, hearing the crash, turned round and saw this disaster. She ran across the road and did all she could. Her husband was beyond recall. But the children recovered."
Velice podobné „emoční“ a zaujaté vyprávění, jako v předchozím případě: Jaro. Kvetou zvonečky. Rodinka na výletě. Skvělá žena a matka, vzor harmonické rodiny. Hejno capartů pobíhá vesele po okolí. Ptáčci zpívají. Rodina se zastaví na piknik a vaří čaj (pro Angličana tedy posvátný okamžik dne). Když tu NAJEDNOU se nekontrolovatelně vyřítí Jaguár (tedy auto těch bohatých snobů, zatímco naše milá anglická rodina je na cestách obyčejným Dormobilem, tedy jednoduchou obytnou dodávkou nižších vrstev). Nekontrolovaný, zlý Jaguár. Následná jatka jsou popsána natolik plasticky, že už asi není třeba je ani parafrázovat. Hádejte, jak Denning rozhodl …
Myslíte si, že „zaujaté“ rekapitulační části rozhodnutí jsou pouze doménou Lorda Denninga anebo byste měli příklad(y) z české justiční praxe?
Smí něco podobného vůbec nestranné právní orákulum soudní dělat? Nebo to je nefér „podjatost“ soudu? Je možné v této fázi ještě mluvit o nestrannosti soudu, když už je jasné, jak soud rozhodne?