K normativní bezvýznamnosti nálezů rakouského Ústavního soudního dvora
Ke konci minulého roku mě trklo jedno rozhodnutí rakouského Správního soudního dvora (Verwaltungsgerichtshof, dále VwGH): nález ze dne 13. září 2006, Zl. 2006/12/0084-5, fulltext přístupný zde, tisková zpráva shrnující případ zde, krátká anotace rozhodnutí vychází v Soudních rozhledech č. 4/2007. Rozhodnutí je zajímavé tím, že v něm VwGH popřel jakékoliv širší normativní působení judikatury rakouského Ústavního soudního dvora (Verfassungsgerichtshof, dále VfGH).
V daném případě se jednalo o situaci, kdy správní orgán úmyslně nerespektoval předchozí (zrušující) rozhodnutí VwGH v téže věci s tím, že právní názor VwGH je v rozporu s ustálenou judikaturou VfGH. Jednalo se o jakýsi střet dvou typů závaznosti: závaznosti kasačního rozhodnutí pro další řízení v téže věci na straně jedné a širšího normativního významu judikatury pro řízení v obdobných věcech na straně druhé (reklamní vsuvka: blíže k rozlišení jednotlivých typů „závaznosti“ judikatury na str. 35 – 40 v Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Auditorium : Praha, 2006). Kasační závaznost je prostá: jestliže nadřazený soud zruší rozhodnutí v konkrétní věci, nižší soud (či správní orgán) je vázán právním názorem ve zrušujícím rozhodnutí vysloveným. Širší normativní (či „precedenční“) význam judikatury je zaměřen vůči rozhodování nižších soudů či správních orgánů v typově stejných věcech.
Řešení střetu těchto dvou typů působení judikatury je v případě, kdy rozhodnutí vychází od stejného soudu, bezproblémové: přednost má „užší“ typ působení judikatury, tedy kasační závaznost rozhodnutí v konkrétní věci, a to i tehdy, kdy se odchyluje od ustálené judikatury stejného soudního orgánu. Oč nicméně šlo v případě rakouského VwGH je otázka odlišná: co když se jedná o střet více proměnných, tedy situaci, kdy rozpor mezi oběma typy působení judikatury nevychází od stejného soudního orgánu? Je ústavní soud v kelsenovském modelu vykladačem ústavního práva, výrobnou závazného výkladu pro všechny státní orgány a soudy nebou prostým kasačním soudem pro všechna právní odvětví?
Reakce VwGH v podobné situaci byla pochopitelná: popřel širší normativní působení judikatury VfGH a naopak zdůraznil kasační vázanost správních orgánů vlastním rozhodnutím. Jinými slovy, pokud v dané již rozhodl VwGH, pak musí správní orgán následovat právní názor VwGH a to i tehdy, kdy je s ohledem na ustálenou judikaturu VfGH jasné, že se jedná o judikaturu, která je v rozporu s ústavním pořádkem, jak jej vyložil VfGH. Ještě jednodušeji, s ústavními kautelami, optikou ústavnosti a prozařováním ústavního práva do veškerého práva podústavního (jednoduchého) můžete jít k šípku, rozhodující je výklad správního práva provedený v konkrétní kauze ze strany VwGH. Jediná vázanost, kterou je VwGH ze strany VfGH ochoten uznat je opět kasační vázanost v konkrétním případě, tedy situaci, kdyby došlo ke zrušujícímu nálezu VfGH, který by zrušil rozhodnutí VwGH. Závěrečná rána z milosti „novému konstitucionalismu“ přichází v podobě konečné věty rozhodnutí, která s ohledem na rozdíl v judikatuře obou soudů praví: „Im Übrigen stünde es dem Gesetzgeber, dem die diesbezügliche Judikaturdivergenz zwischen den Gerichtshöfen öffentlichen Rechts seit Jahrzehnten bekannt ist, frei, eine entsprechende Klarstellung vorzunehmen.“ (Volně přeloženo: „Bylo by ostatně věcí zákonodárce, kterému je tento rozdíl v judikatuře soudů veřejného práva znám již desetiletí, aby provedl případně odpovídající vyjasnění.“) VwGH tedy vnímá sebe jako „rovného“ partnera VfGH, který je pro něj „druhým“ soudem veřejného práva.
Názor VwGH jistě potěší každého, kdo se stále domnívá, že vázanost vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu článku 89 odst. 2 Ústavy ČR má směřovat pouze ke kasační závaznosti konkrétního rozhodnutí a nikoliv k jakémukoliv normativnímu působení judikatury českého Ústavního soudu. Není však vhodné se radovat předčasně: jak se snažím osvětlit zde, česká východiska a praxe jsou blíže (spolko-)německému uznání širšího působení judikatury Ústavního soudu. Rakouská situace je, také s ohledem na historické reálie, ojedinělá. Rakouský Správní soudní dvůr byl totiž respektovanou institucí a jediným soudem „veřejného“ (ústavního) práva již v době, kdy Hans Kelsen ještě tahal po Vídni kačera a myšlenka ústavního soudnictví byla tak maximálně předmětem žhavých debat ve vybraných anarchistických kroužcích.
V daném případě se jednalo o situaci, kdy správní orgán úmyslně nerespektoval předchozí (zrušující) rozhodnutí VwGH v téže věci s tím, že právní názor VwGH je v rozporu s ustálenou judikaturou VfGH. Jednalo se o jakýsi střet dvou typů závaznosti: závaznosti kasačního rozhodnutí pro další řízení v téže věci na straně jedné a širšího normativního významu judikatury pro řízení v obdobných věcech na straně druhé (reklamní vsuvka: blíže k rozlišení jednotlivých typů „závaznosti“ judikatury na str. 35 – 40 v Kühn, Z., Bobek, M., Polčák, R. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Auditorium : Praha, 2006). Kasační závaznost je prostá: jestliže nadřazený soud zruší rozhodnutí v konkrétní věci, nižší soud (či správní orgán) je vázán právním názorem ve zrušujícím rozhodnutí vysloveným. Širší normativní (či „precedenční“) význam judikatury je zaměřen vůči rozhodování nižších soudů či správních orgánů v typově stejných věcech.
Řešení střetu těchto dvou typů působení judikatury je v případě, kdy rozhodnutí vychází od stejného soudu, bezproblémové: přednost má „užší“ typ působení judikatury, tedy kasační závaznost rozhodnutí v konkrétní věci, a to i tehdy, kdy se odchyluje od ustálené judikatury stejného soudního orgánu. Oč nicméně šlo v případě rakouského VwGH je otázka odlišná: co když se jedná o střet více proměnných, tedy situaci, kdy rozpor mezi oběma typy působení judikatury nevychází od stejného soudního orgánu? Je ústavní soud v kelsenovském modelu vykladačem ústavního práva, výrobnou závazného výkladu pro všechny státní orgány a soudy nebou prostým kasačním soudem pro všechna právní odvětví?
Reakce VwGH v podobné situaci byla pochopitelná: popřel širší normativní působení judikatury VfGH a naopak zdůraznil kasační vázanost správních orgánů vlastním rozhodnutím. Jinými slovy, pokud v dané již rozhodl VwGH, pak musí správní orgán následovat právní názor VwGH a to i tehdy, kdy je s ohledem na ustálenou judikaturu VfGH jasné, že se jedná o judikaturu, která je v rozporu s ústavním pořádkem, jak jej vyložil VfGH. Ještě jednodušeji, s ústavními kautelami, optikou ústavnosti a prozařováním ústavního práva do veškerého práva podústavního (jednoduchého) můžete jít k šípku, rozhodující je výklad správního práva provedený v konkrétní kauze ze strany VwGH. Jediná vázanost, kterou je VwGH ze strany VfGH ochoten uznat je opět kasační vázanost v konkrétním případě, tedy situaci, kdyby došlo ke zrušujícímu nálezu VfGH, který by zrušil rozhodnutí VwGH. Závěrečná rána z milosti „novému konstitucionalismu“ přichází v podobě konečné věty rozhodnutí, která s ohledem na rozdíl v judikatuře obou soudů praví: „Im Übrigen stünde es dem Gesetzgeber, dem die diesbezügliche Judikaturdivergenz zwischen den Gerichtshöfen öffentlichen Rechts seit Jahrzehnten bekannt ist, frei, eine entsprechende Klarstellung vorzunehmen.“ (Volně přeloženo: „Bylo by ostatně věcí zákonodárce, kterému je tento rozdíl v judikatuře soudů veřejného práva znám již desetiletí, aby provedl případně odpovídající vyjasnění.“) VwGH tedy vnímá sebe jako „rovného“ partnera VfGH, který je pro něj „druhým“ soudem veřejného práva.
Názor VwGH jistě potěší každého, kdo se stále domnívá, že vázanost vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu článku 89 odst. 2 Ústavy ČR má směřovat pouze ke kasační závaznosti konkrétního rozhodnutí a nikoliv k jakémukoliv normativnímu působení judikatury českého Ústavního soudu. Není však vhodné se radovat předčasně: jak se snažím osvětlit zde, česká východiska a praxe jsou blíže (spolko-)německému uznání širšího působení judikatury Ústavního soudu. Rakouská situace je, také s ohledem na historické reálie, ojedinělá. Rakouský Správní soudní dvůr byl totiž respektovanou institucí a jediným soudem „veřejného“ (ústavního) práva již v době, kdy Hans Kelsen ještě tahal po Vídni kačera a myšlenka ústavního soudnictví byla tak maximálně předmětem žhavých debat ve vybraných anarchistických kroužcích.
1 komentář:
K této problematice mám věru hlubokou právně-teoretickou poznámku: Vzhledem k tomu, že Verwaltungsgerichtshof vznikl v roce 1876, existoval v době Kelsenova narození (jakkoli relevantní je až doba od jeho druhého roku života, kdy se jeho rodiče přestěhovali do Vídně, do té doby ostatně nemohl ani chodit, tím méně tahat kačera, ať už kdekoli) právě 5 let. Český NSS existuje právě čtyři roky a kousek. Asi bychom se tedy měli pomalu začít rozhlížet po brněnských ulicích, kdo se nám tu všechno batolí. Možná bychom nějakého toho nemluvního konstitucionalistu našli i snáze než českého anarchistu, který by zvažoval změnu pravomocí Ústavního soudu....
Tolik ode mne ke srovnání vývoje rakouských a moderních českých vrcholů správního soudnictví...;)
Okomentovat