Lustruji, lustruješ, lustrujeme aneb Geremek vrací úder

Polskem posledních týdnů hýbou lustrace. Nový zákon, který schvál Sejm pod taktovkou bratrů Kačátek ukládá všem veřejně činným osobám (odhaduje se, že se to týká 400 – 700 tisíc osob, mimo jiné profesorů vysokých škol, úředníků, politiků, ale také novinářů) podepsat do měsíce po doručení deklaraci, že za komunismu nespolupracovali s polskou státní bezpečností. Pokud tak neučiní, tedy předepsanou deklaraci nepodepíší a neodevzdají polskému institutu paměti národa, tak ex lege (!) ztrácí svůj mandát/pozici. Ono je technicky řečeno jedno, zda prohlásí, že spolupracovali či nespolupracovali – razantní (právní) sankce hrozí pouze za neodevzdání. Je ale jasné, že pokud by deklarovali, že spolupracovali, přijde sankce neprávní. Jediné, co reálně zbývá, je tedy podepsat, že nespolupracovali.

Poláci brblají, ale svá prohlášení zatím odevzdávali. Minulý týden při Honzově návštěvě Evropského univerzitního institutu jsme mluvili s prof. Wojciechem Sadurskim zrovna těsně poté, co z obálky z Polska vylovil právě lustrační formulář, který mu přeposlala jeho asistentka na Varšavské univerzitě. Prof. Sadurski zmiňoval, že celá akce rozpoutala v Polsku nevídaný hon na čarodějnice a dává polské vládní garnituře účinný nástroj, jak likvidovat opozici: v podstatě jim stačí vzít si odevzdané čestné prohlášení, které samozřejmě bude v 99, 99 % negativní, tedy daná osoba prohlásí, že nespolupracovala, a začít se hrabat v archivech polské státní bezpečnosti. Však ono se dříve nebo později něco najde.

Nový zákon byl napaden před polským Ústavním tribunálem. Ten svolal na 9. – 11. května nebývale dlouhé (třídenní) veřejné slyšení. Spekuluje se, že ÚT zákon zruší pro jeho neústavnost. Otázka je, zda to stihne včas: jak jsem zmiňoval, pokud daná osoba prohlášení do měsíce od doručení formuláře neodevzdá, ztrácí ex lege mandát. ÚT, i kdyby byl seberychlejší, nestihne rozhodnout předtím, než drtivé většině lidí uplyne měsíční lhůta. Pokud by prohlášení odevzdali a ÚT následně zákon zrušil, tak ke „škodě“ již došlo: prohlášení již bude existovat a následně se dá vždy poukazovat na to, že daná osoba lhala.

Do této nikterak klidné situace vstupuje Bronislaw Geremek (jeden z bývalých vůdců Solidarity, porevoluční polský ministr zahraničních věci, nyní poslanec Evropského parlamentu). Ve včerejším vydání Le Monde vyšel na titulní straně jeho komentář, který si s ničím nezadá se Zolovým „J´Accuse“. Geremek zde vysvětluje, proč odmítne podepsat požadované lustrační prohlášení. Postup současné polské vlády přirovnává k tomu, co prožil za stalinismu a odmítá Orwellovské „ministerstvo pravdy“ a „polici svědomí“. V podstatě se jedná o výzvu k občanské neposlušnosti. Na Geremka se totiž povinnost odevzdat osvědčení vztahuje: pokud tak neučiní, ztrácí ex lege volitelnost do Evropského parlamentu a tím i svůj mandát poslance EP.

Akce vyvolala reakce. Za Geremka se postavil celý (vzácně jednotný) Evropský parlament a jeho jednotlivý členové se začali předhánět v tom, kdo dřív odsoudí Polsko. Daniel Cohn-Bendit, známá postava ze studentských bouří let 60tých a nyní poslance EP za zelené v nejlepší tradici Asterixe prohlásil, že ti Poláci se už úplně zbláznili („Ils sont devenues fous, ces Polonais!“). Začíná se diskutovat o možnosti suspense hlasovacího práva Polska v Radě EU. Nejzajímavější kapitolou pak bude další osud Geremka jako poslance EP: uplynula mu lhůta pro odevzdání čestného prohlášení a podle polského práva ztratil volitelnost do EP. Předseda právního výboru EP se ale nechal slyšet, že se nedomnívá, že by Poláci mohli zbavit Geremka mandátu a že bude bránit nezávislost Evropského parlamentu. „Polská“ otázka se nyní dokonce přelila i do francouzské prezidentské kampaně, kde oba kandidáti do druhého kola Geremka podpořili a žádají intervenci Evropské unie proti Polsku (bude křížová výprava?).

Nejzajímavější bude samozřejmě dohra v Polsku samotném. K aktu občanské neposlušnosti a k odmítnutí podpisu se zdá se připojují další lidé, mimo jiné kupříkladu Tadeusz Mazowiecki, první premiér postkomunistického Polska a další „těžké“ váhy. Debata o lustračních prohlášeních zmítá i největší polskou univerzitou, Univerzitou ve Varšavě, kde rezoluce akademických senátů stíhají otevřené dopisy profesorů atd. Kolik kostí a kostlivců mají Poláci ve skříni? A kolik jich tam máme my?