O tempora, o mores
volám, pranýřuje muže menšího než Catilina, sám jsa pouhým stínem Ciceronova stínu.
V Lexikonu veřejného ochránce práv jsem se dočetl, že ani tato ikona českého právního světa se nestydí otevřít Blesk. I já přiznávám, že jsem vzal o víkendu do ruky bulvár. Jaké duševní hody! Tiskovina mi zprostředkovala příběh muže, který byl za jakýsi trestný čin odsouzen na nezanedbatelných pět let mj. k zákazu požívání alkoholických nápojů v restauracích. Vidina hospodských dýchánků bez oroseného půllitru je pro čtyřiadvacetiletého mladíka jistě noční můrou, ale, snad i s ohledem na obžalobu požadující nepodmíněný trest, abstinenci akceptoval - "Chtěl jsem se odvolat. Ne proti podmínce, ale proti tomu zákazu. Nakonec jsem trest přijal." Banální, zdá se. Ne tak úplně. Mladík totiž dodal "Respektovat ho ale nebudu, to vím jistě." ... "Každý chodí na pivo." ... "Navíc chodíváme na večeře s manželkou. Ta by taky koukala divně, když bych seděl o limonádě.".
Komentář odsouzeného mne, svým způsobem, fascinoval. Pomíjím rozpor ve sdělení, že na jedné straně trest přijal, ale na druhé jej nebude respektovat - z toho se průměrný právník dostane úvahou o formální akceptaci fakticky odmítnutého trestu. Zastřený úkon, chce se říci. Fascinace pramenila z naprosté absence skrupulí, z veřejné deklarace zamýšleného nerespektování pravomocného rozsudku, z na odiv stavěné chuti porušit právo. Kde leží hranice mezi fořtovinou a blbostí, ptám se? Maření výkonu úředního rozhodnutí nestřídmého poživače zřejmě nemine, ale ta kriminalizace jeho trpícího okolí. Hospodský, který si stejně jako já přečetl o jeho trestu, a donese mu panáka na kuráž - spolupachatel, nebo pomocník? A co již zmíněná manželka? Koukala by divně, říká odsouzený. "Jen si dej, Rudlo. Jsi chlap, přece nebudeš cucat kofolu." To zavání návodem. Rodina v troskách, tři děti v ústavu, sociální vztahy rozvrácené. Nechci být obviněn z cynismu, ale kdo chce kam...
Co mne opravdu trápí je stav právního vědomí společnosti, za jehož vzorek vyjádření odsouzeného považuji. Stalo se (a zdráhám se vypustit z úst slovo dobrým) zvykem kritizovat českou justici. Práva nejdou, soudy jsou pomalé, soudci líní a rozhodnutí špatná. Neznám tento konkrétní soudní spis, nevím jak rychlé bylo řízení a jak kvalitní bylo rozhodnutí. Lze usoudit, že bylo minimálně uspokojivé pro obě strany, resp. alespoň do té míry, aby je státní zástupce ani odsouzený nenapadli odvoláním. Rubem uspokojivosti je, že trest podle reakce odsouzeného zřejmě mine svůj cíl jak v odstrašující, tak i výchovné složce. Je to ale chyba soudu? Bylo nutné okamžitě ukládat nepodmíněný trest? Musí si soudy budovat respekt tvrdostí, protože naši furianti postrádají elementární ponětí o nutnosti existenci pravidel? Není vlastně nakonec česká justice (za existujícího stavu spíše lepším) zrcadlem společnosti?
14 komentářů:
Zaujímavý post, s vyznením ktorého sa v zásade stotožňujem; čo sa týka popisovanej situácie (Blesk je skutočne kvalitné čtivo, to by som nepodceňoval :-)), nevidel by som to však tak tragicky ako autor postu. Podľa platného českého TZ sa skutočne považuje výkon činnosti, ktorá bola zakázaná za marenie výkonu úradného rozhodnutia (§ 171 ods. 1 písm. c)). Za takú činnosť sa však považuje len výkon zamestnania, povolania, funkcie alebo inej činnosti, ku ktorej je potrebné povolenie alebo ktorej výkon upravuje zvláštny predpis (§ 50 ods. 1), t. j. musí ísť o porušenie súdom uloženého trestu zákazu činnosti. Teda novinami popísaný zákaz pitia alkoholu v reštauráciách súd určite uložil iba ako tzv. primerané obmedzenie podľa § 26 ods. 4. Takže, ak sa nemýlim, milého korheľa síce v prípade dodržania svojich sľubov basa zrejme neminie, ale jeho výčapník a manželka si zatiaľ môžu vydýchnuť.
Já bych klidně věřil, že to soud jako zákaz činnosti formuloval. Už jsem se setkal s případem, že byl uložen "zákaz činnosti publikovat", jelikož obžalovaný se dopustil trestného činu pomluvy tiskem.
Autor příspěvku si stěžuje na právní vědomí (nebo spíš bezvědomí) ve společnosti. Příklad, který uvádí, ale něco vypovídá především o konkrétním jednotlivci. Máme tu ale příklady "celospolečenského" porušování práva, jako je např. sdílení muziky na internetových výměnných sítích. Co si o tomto jevu myslíte?
Podle informací v článku nejsem schopen říci, jak byl zákaz požívání alkoholických nápojů definován... Ale příběh je hezkým podvozkem k poslednímu povzdechnutí.
Vypovídá samozřejmě především o jednotlivci, na druhou stranu bych si troufl tvrdit, že můžeme nastínit paralelu mezi podobným individuálním selháním a různými případy celospolečenského porušováním práva. V obou případech se jedná o vnímání práva (jako systému) společností - byť jsou projevy různé.
Tomáš Sobek:
"Máme tu ale příklady "celospolečenského" porušování práva, jako je např. sdílení muziky na internetových výměnných sítích. Co si o tomto jevu myslíte?"
Jelikož zákazy tohoto typu nepovažuji za legitimní, resp. samotná legitimita "intelektuální vlastnictví" mi připadá přinejmenším sporná, tento jev velice vítám. ;-)
K tomuto tématu srovnej Josef Šíma - Intelektuální vlastnictví: Základ tržního řádu, nebo rafinovaná státní regulace?, http://www.libinst.cz/tl/tl_12_2001.pdf
Ad Matěj Šuster:
Ano, příklad se sdílením muziky ukazuje, že otázka právního vědomí se nevztahuje pouze k legalitě, ale i legitimitě práva.
Ještě z jiného soudku. Mně osobně VELMI vadí, že na našich právnických fakultách se toleruje plagiátorství. Např. velká část diplomových prací je slovo od slova opsaných (někdy dokonce jen oxeroxovaných) a nikomu to nevadí.
Ano, v mém předchozím JE kontradikce. :)
Ad Matěj Šuster: Co kdybyste si přečetl ústavu USA, konkrétně článek I., odstavec 8, bod 8? Jinak by mě zajímalo, proč, když tu ochranu považujete za nelegitimní tyto výrobky prostě neignorujete?
Ad: Tomáš Sobek: Respekt k vlastnictví je u nás obecně nízký, respekt k vlastnictví duševnímu je u nás prakticky nulový. Snad je to pozůstatek doby kdy všechno bylo všech ….
Co se týče opisování diplomek, tak lék je jediný, odevzdávat všechny diplomky v elektronické podobě, vytvořit jejich databázi, která umí vyhledávat fráze v textu a pak již jen z každé diplomky vložit pár náhodných frází a čekat (teoreticky k tomu stačí počítač a průzkumník), to samé bych doporučoval provést s googlem. V zahraničí, je to poměrně běžné. Bohužel, neodhalíte překládající plagiátory.
Souhlasím s tím, že právní vědomí české společnosti je na velmi nízké úrovni. Malou úctu k právu mají podle mého názoru lidé bez rozdílu povolání a sociálního postavení. Může však být situace jiná ve státě, v němž je vztah politiků k právu tak cynicky instrumentální a v němž je tak těžké právo předvídat a svých práv se v přiměřené době dovolat?
Pro politiky je právo pouze lacinou děvkou, kterou se snaží využít ke svým mrzkým účelům (viz například přílepky, rathovy legislativní aktivity, časté ostentativní obcházení rozhodnutí ústavního soudu vládou aj.)
Soudy vnímám jako bašty neodbornosti a absence jakékoliv odpovědnosti za vlastní práci (to je obzvláště palčivé), kde jakékoliv spravedlivé a po odborné stránce kvalitní rozhodnutí je velkou výjimkou a malým důvodem k oslavě (světlou výjimkou jsou prakticky jen NSS a ÚS). Špatnou situaci na soudech jen zhoršuje jejich přetíženost a nevhodné pracovní postupy. Zcela samostatným tématem je případ I. Brožové. Její postup považuji za krajně nevhodný.
Řešení této tristní situace nevidím. :-) (Leda se můžeme uklidňovat vzpomínkou na Bulharsko, kde je podle M. Bobka situace určitě mnohem horší - viz jeden z jeho předchozích postů.)
Jan Mates:
Považuji za nekonečně směšné, když mě někdo v rámci diskuse o LEGITIMITĚ nějakého pozitivně právního institutu odkazuje na platnou právní úpravu (byť by šlo o americkou ústavu). Nechcete mě rovnou odkázat na náš autorský zákon, § xxx ???
Připadá mi to jako úplně totéž, jako kdybych tvrdil, že vstup do toho či onoho oboru podnikání by MĚL BÝT zcela volný, a vy byste mě ve vaší reakce vyzval, abych si přečetl PLATNÝ živnostenský )popř. nějaký jiný) zákon. :-))))
Ad Matěj Šuster: Vy jste moc argumentů nepředložil, mám-li být zcela přesný, tak žádný :-), takže ten odkaz se týká za a) důvodu, který je v onom předpise uveden a za b) jako polemika s článkem na který jste odkázal ....
Jinak k té legitimitě, pokud stát chrání hmotné vlastnictví, tak proč by neměl chránit nehmotné?
A ten článek Josefa Šímy jste četl? Tam máte argumentů celou řadu včetně vysvětlení, v čem se liší vlastnictví hmotných věcí od pseudovlastnictví intelektuálního (i. e. přirozená versus umělá vzácnost).
Jinak "argument" typu "proč by stát neměl chránit nehmotné vlastnictví, když chrání hmotné vlastnictví" mi přijde asi tak stejně (málo) smysluplný, jako argument "proč by stát neměl chránit "právo na práci", když chrání vlastnické právo"... :o)
Ad Matěj Šuster:
Takže k argumentům uvedeným v článku na který jste odkazoval (podotýkám jen ve zkratce):
- argument s Robinsonem a Pátkem kulhá na obě nohy, protože právo duševního vlastnictví nikoho neomezuje k využívání duševního vlastnictví pro osobní potřebu (s některými výjimkami) – tedy problém by nastal pouze a jen tehdy, pokud by Pátek hrábě vymyšlené Robinsonem vyráběl za účelem jejich dalšího prodeje a Robinson pořádal koncerty pro lidojedy z okolních ostrovů :-)
- vlastnictví nevzniká aktem státu? A co třeba vlastnictví k nemovitostem, které vzniká dnem vkladu do katastru?
- obecně k vlastnictví – pokud půjdeme ke kořenům, tak intelektuální vlastnictví je jediným oprávněným vlastnictvím člověka, hmotné statky si lidé přivlastnili, nevšiml jsem si však, že by lidstvu někdo prodal planetu zemi :-)
- argument privilegia – odmítáte tedy také privilegia jako je volební právo, či vlastnictví hmotných statků? Historie obou výše uvedených příkladů je prakticky totožná s historií duševního vlastnictví.
- problém umělé vzácnosti není příliš vyargumentovaný a tak se s ním těžko polemizuje, ale předpokládám, že když by něco nebylo „vzácné“ tak by to nikdo nechtěl, nekupoval a problém by vůbec nevznikl …., dále nikdo nenařizuje co mohou lidé nosit v hlavě, ale zakazuje se využívání myšlenek někoho jiného bez příslušného oprávnění, celý problém je v tom, že bez takové ochrany jsou práva duševního vlastnictví nevyužitelná, asi nikdo nezaplatí autorovi za 1 výtisk knihy celý honorář, zvlášť, když bude autor prodávat „zajíce v pytli“, neb nebude moci kupujícího seznámit byť s jedinou kapitolou takové knihy …
- zajímavý postřeh k vědcům, kteří nezískávají prospěch přímo z prodeje knih, v USA to tak možná je, v ČR naopak vědcům příjem z prodeje knih pomáhá naplňovat rodinný rozpočet ….
Okomentovat