La dolce vita florentského doktoranda – oxfordskýma očima

Blízko nebe (fakticky 11.600 metrů nad hladinou moře ve svištícím Airbusu) právě vstřebávám zážitky z návštěvy florentského Evropského univerzitního institutu (EUI), kde jsem si připadal (alespoň chvílemi) jako v ráji. Snad mi čtenáři našeho blogu odpustí, když se teď pustím do srovnávání dvou špičkových evropských univerzit a hlavně toho, jak se tam může psát doktorát (EUI fakticky univerzitou není, jedná se o institut postgraduálního studia, kde můžete absolvovat jednoroční master programme, Ph.D., nebo post-doc). Ale kdo ví, třeba je mezi nimi někdo, kdo právě přemýšlí, zda se vydat do krásné slunné Itálie, nebo do deštivého Oxfordu. „Státy“ ponechám tentokrát stranou, ale on nám z nich snad Petr Bříza zanedlouho také podá podrobnější zprávy…

První věc, která Vás jako vystresovaného oxfordského postgraduanta ve Florencii osloví, je všudypřítomná pohoda, řekl bych až líná ospalost, která z celého Institutu vyzařuje. Michal mě přivítal v Badii Fiesolaně, hlavní budově Institutu, kde mají krásný výhled na Florencii. Po výborném obědě jsme se uvelebili na terase a za příjemného rozhovoru hleděli na svět pod námi, ponořený do slunečního jasu a příjemných snad třiceti stupňů.

„Svět pod námi“ – myslím, že na Institutu není obtížné získat pocit, že patříte ke stejné elitě, jako rodina Medicejských, která má (respektive měla) vilu hned ve Vašem sousedství a výhled na Florencii stejný jako Vy. Tedy, ne že bych si stěžoval na výhled ze svého okna na somervillské koleji (a elitáře potkáte na Oxfordu také), ale Florencie, to je jiné kafe.

Apropos káva: na Institutu samozřejmě výborná. A jak rychle u ní člověk zapomene na jakékoliv psaní…

Co se mi na Institutu (během mého tentokrát velmi krátkého pobytu) velmi líbilo, byla relativní blízkost všech doktorandů. Ve Ville Schifanoiae (na obrázku), kde právníci sídlí, mají společnou místnost, kde mohou potit své doktoráty, namísto aby zůstávali v temnotách svých pokojů, jako tomu je zhusta na Oxfordu. Na Oxfordu, pokud nechcete (respektive pokud nevynaložíte určité úsilí), nemusíte potkat živou duši i několik dnů po sobě. Pamatuji se, že zejména na podzim jsem trpěl pocitem, že musím pracovat a pracovat a tak se mi skutečně stávalo, že jsem během týdne mluvil s lidskými bytostmi jen prostřednictvím Skypu. Že to není dobrá cesta k napsání vědecké práce, ale spíše k vystavení poukázky na cestu do blázince, jsem se přesvědčil, když jsem během své vánoční návštěvy domoviny křičel ze spaní v právnických termínech…

Teď ty nevýhody… Pohoda se snadno zvrhne v nicnedělání. Umím si živě představit (a podle Michalova vyprávění takové případy skutečně existují!), že florentský doktorand dorazí okolo deváté na Institut, dá si ranní kávu, zahledí se z terasy, případně zapovídá s kolegy a už je tu čas na oběd (kde se totéž opakuje – zapomněl jsem zmínit skvělé dezerty, které jídelna Institutu nabízí). Naproti tomu v Oxfordu můžete narazit na přísného školitele, který Vám zadává penzum toho, co máte v určeném termínu napsat a permanentně Vás tak žene do práce (podotýkám že můj takový není; v touze po pravidelném povídání s ním jsem však v průběhu posledních měsíců posílal produkty své práce každých čtrnáct dní).

Jedna z věcí, která činí Oxford tak skvělým místem, je pocit odpovědnosti, který k Vám učitelé chovají. Mají spoustu práce s vyučováním pregraduálních studentů. Na Oxfordu totiž probíhá vyučování cestou tzv. tutorials, kdy studenti píší práce, které pak s nimi učitel podrobně diskutuje. Samozřejmě to pro vyučujícího znamená nutnost studentské práce poctivě číst. Možná to je důvodem, že školitelé velmi rychle čtou i práce svých doktorandů. Zatímco v některých zemích (tuším, že takovými může být Francie nebo některé německé univerzity) školitel čte práci svého doktoranda až na samém konci jeho práce (tedy třeba i po několika letech) a mezi tím se ti dva vůbec nemusí setkat, v Oxfordu je psaní založeno na permanentním dialogu a setkávání.

Institut je podle vyprávění několika kolegů, které odtamtud znám, kdesi uprostřed. Je to možná dáno tím, že místní profesoři pocházejí z různých evropských univerzit, a tak se přístup ke studentům mísí. Můžete mít školitele, který čte vše, co mu pošlete, ale najdou se i takoví, ze kterých musíte komentáře ke svým pracím doslova páčit několik týdnů. To já zažívám pravý luxus – obvykle se s profesorem Weatherillem sejdu dva nebo tři dny po odevzdání části své práce.

Co mají obě místa (bohužel) společného je to, že Česká republika zřejmě nejeví zájem o větší uplatnění svých studentů na elitních evropských vzdělávacích institucích. Hloupé to je zejména v případě EUI, odkud se rekrutují nejen výborní akademici, ale především pracovníci evropských institucí, kde pak má samozřejmě příslušný členský stát větší vliv. Stačilo by přitom podepsat mezinárodní úmluvu, na které je Institut založen, a přispět do společného rozpočtu (částkou, která je v porovnání s výdaji, které se v ČR vynaloží například na automobily náměstků ministerstev, poměrně nízká). Stejně tak na Oxford (ani na jinou univerzitu ve Spojeném království) v podstatě v České republice neexistuje stipendium, které by Vám umožnilo tam studovat.

Možná to je ale záměr českých vlád: přinutí Vás tak soutěžit v konkurenci s celým světem o několik málo stipendií, které Vám daná instituce poskytne. V Michalově případě to bylo jedno jediné stipendium pro celý Institut, v případě Oxfordu to znamená být mezi čtyřmi úspěšnými z téměř osmi set uchazečů (kteří již prošli předvýběrem a byli přijati na Oxfordskou universitu). Jestli je to ale dlouhodobě výhodná taktika dosti pochybuji – zvlášť když si všímám, kolik na Institutu nebo Oxfordu studuje třeba Poláků. Možná by Česká republika udělala pro svoje „národní zájmy“ víc, kdyby nějaké to stipendium přihodila také…