Listina práv EU - reakce na Zdeňkův post
Díky Zdeňkovi za to, že zvedl rukavici a snažil se zareagovat ve svém postu na moje pochybnosti o potřebnosti přijímání Listiny základních práv Unie, které jsem vyjádřil v reakci na jeho rozhovor pro časopis Respekt. Přesto mě jeho odpověď úplně neuspokojila a já se pokusím vysvětlit proč (přičemž přiznávám, nemám na Listinu kategorický názor a nebyla by pro mě důvodem odmítnutí nové, „postústavní“ smlouvy, o které se nyní jedná; spíše si však myslím, že ne všechny argumenty, uváděné v její prospěch, jsou tak přesvědčivé, jak se zdají být). Omlouvám se také za to, že to bude poněkud delší - především fanouškům Michalových kulinářských vyprávěnek :-)
Úvodem se pokusím korigovat některá ze Zdeňkových tvrzení:
K bodu 1 - „Shrnutí současného stavu“:
Ve svém příspěvku jsem neřekl, že přijetí Listiny nezpůsobí revoluční změnu, spíše jsem vyjadřoval svůj nesouhlas s názorem, že by Listina byla potřeba, aby v EU existoval jednotný standard ochrany lidských práv namísto situace, kdy by národní soudy mohly aplikovat svoje vlastní katalogy - což byl argument zmíněný Zdeňkem v rozhovoru, který jsem komentoval.
Naopak, myslím si, že přijetí Listiny může přinést významné změny, týkající se především institucionálního rámce ochrany lidských práv EU a evropské ústavnosti obecně. (Výše uvedené Zdeňkovo tvrzení bylo však spíše nešťastnou novinářskou zkratkou než názorem, o kterém bych si myslel, že jej Zdeněk někdy zastával).
K bodu 2 – „Nová Listina základních práv Unie“:
Podbody (1) a (2): Jak Zdeněk určitě ví, rozsah aplikace UNIJNÍHO standardu ochrany lidských práv se neomezuje pouze na situace, které si představíme jako „implementaci“ unijního práva (klasicky když vnitrostátní orgány aplikují nařízení, nebo zákonodárce transponuje směrnici). Unijní standard se použije i v případě, kdy se členský stát odchyluje od společných pravidel ovládající vnitřní trh (viz rozsudek ERT).
Nechci tady rozvádět argumentaci, kterou za mě činí třeba J. Weiler („Fundamental Rights and Fundamental Boundaries: On Standards and Values in the Protection of Human Rights“, in The Constitution of Europe, CUP 1999, 102-129), proč to je problematické. V zásadě ale jde o situaci, kdy členský stát činí vlastní politickou volbu, v rámci diskrece, kterou mu ponechává unijní právo prostřednictvím derogačních ustanovení a tato politická volba je v důsledku rozsudku ERT omezena unijním lidskoprávním standardem. Tvrzení o tom, že Listina nijak neomezuje svobodnou volbu členského státu tam, kde by ji jinak měl, tedy není úplně pravdivé (ačkoliv uznávám, tohle nevyplývá ani tak z Listiny samotné jako spíše z výkladu rozsahu situace, kdy členský stát implementuje unijní právo).
Podbod (4): Myslím, že přestože článek II-113 odkazuje na vnitrostátní lidskoprávní standardy a Úmluvu jako interpretační zdroje pro určení konkrétního obsahu jednotlivých práv definovaných Listinou, jedná se o kvalitativně novou situaci, která podle mě není zcela žádoucí. Se skutečně komparativním výkladem (který by ESD prováděl explicitně) to není žádná sláva ani teď. Nyní má ESD k dispozici explicitní katalog a já se domnívám, že jeho vůle k „autonomnímu výkladu“ tohoto katalogu, s pouze formálním přihlédnutím k vnitrostátním standardům, bude ještě větší než teď. To má spojitost i s institucionálním rámcem, o kterém píši níže.
A teď k jádru celé diskuse: je Listina potřebná? (a já dodám: je žádoucí?)
Listina a ústavní pluralismus
Předem ještě učiním výhradu: ne všechny námitky proti Listině směřují z tábora, který Zdeněk označil jako „suverenisty“ (jedním z pochybovačů je například J. Weiler). Vůbec si myslím, že používání nálepek (jako například v jurisprudenci) je v mnoha případech kontraproduktivní. Rád bych tedy vyjádřil svoji víru, že mě moje pochybnosti o Listině nezařadí do žádného tábora, ať už je jeho nálepka jakákoliv (tedy možná k „radikálním pluralistům“, kam mě nedávno zařadil Julio Baquero Cruz; k nim se ale hlásím :-)
Listina do značné míry omezuje prostor pro ústavní pluralismus, který (velmi zjednodušeně) znamená, že na stejné otázky v rámci unijního právního prostoru existuje více odpovědí, které mají rovnocennou platnost. Jinými slovy, stejně jako ESD o komunitárním právu říká, že má přednost, ústavní soudy (včetně našeho) k tomu říkají, že tato přednost má své limity definované vnitrostátní ústavou. Ústavní pluralismus může mít významnou hodnotu: je kontrolním mechanismem pro kontrolu toho, co dělá nadnárodní úroveň (zejména ESD). V této hodnotě pluralismu spočívá také moje výhrada proti Listině, kterou se zde pokusím konkrétněji formulovat:
Pokud totiž bude vázána EU Úmluvou (namísto aby přijímala vlastní Listinu), přes všechny problémy, které štrasburský systém má, to bude mít výhodu, že ESD nebude mít jurisdikční exkluzivitu při určení toho, co je standard ochrany určitého práva. Jedná se možná o jemný rozdíl oproti stavu, kdy bude jeho výklad Listiny podléhat korekci ze strany štrasburského soudu, který bude výklad Listiny kontrolovat Úmluvou, rozdíl to však podle mě je. Obdobný „institucionální“ argument platí i s ohledem na to, že za současného stavu jsou plnohodnotnými soudy institucionálními aktéry pro určení konkrétního obsahu určitého práva i národní soudy. S Listinou bude jejich perspektiva pouhým „interpretačním vodítkem“.
Listina a evropská identita
Některé z příkladů, které Zdeněk uvádí, platí i pro standard Rady Evropy – např. zákaz trestu smrti. Cítím(e) se být součástí nějaké smysluplné pospolitosti s Rusy, poněvadž trest smrti stejně jako my díky Úmluvě nemají?
Ty ostatní (třeba zákaz diskriminace, tak jak je uplatňovaný v EU) – myslím, že je diskutabilní, zda se prosadil tím, že jej vynucuje přímo ESD, nebo díky tomu, že má v tomto směru EU účinnou, konzistentní a dlouhodobou politiku. Politika skutečně může stát za pocitem sounáležitosti mezi Evropany (myšleno občany Unie), nikoliv však to, že s těmito právy můžu chodit k soudům.
Pro mě je evropská identita něco jiného: že nejsem v Unii nikde cizincem. Ten pocit ale nebudují moje základní práva, nýbrž to, co Unie několik desetiletí dělá. (I když jsou moje vynutitelná individuální práva instrumentální k tomu, aby se právo Unie skutečně uplatňovalo; samy o sobě však nejsou tím, co evropskou identitu buduje - jsou zkrátka až druhotná).
Úvodem se pokusím korigovat některá ze Zdeňkových tvrzení:
K bodu 1 - „Shrnutí současného stavu“:
Ve svém příspěvku jsem neřekl, že přijetí Listiny nezpůsobí revoluční změnu, spíše jsem vyjadřoval svůj nesouhlas s názorem, že by Listina byla potřeba, aby v EU existoval jednotný standard ochrany lidských práv namísto situace, kdy by národní soudy mohly aplikovat svoje vlastní katalogy - což byl argument zmíněný Zdeňkem v rozhovoru, který jsem komentoval.
Naopak, myslím si, že přijetí Listiny může přinést významné změny, týkající se především institucionálního rámce ochrany lidských práv EU a evropské ústavnosti obecně. (Výše uvedené Zdeňkovo tvrzení bylo však spíše nešťastnou novinářskou zkratkou než názorem, o kterém bych si myslel, že jej Zdeněk někdy zastával).
K bodu 2 – „Nová Listina základních práv Unie“:
Podbody (1) a (2): Jak Zdeněk určitě ví, rozsah aplikace UNIJNÍHO standardu ochrany lidských práv se neomezuje pouze na situace, které si představíme jako „implementaci“ unijního práva (klasicky když vnitrostátní orgány aplikují nařízení, nebo zákonodárce transponuje směrnici). Unijní standard se použije i v případě, kdy se členský stát odchyluje od společných pravidel ovládající vnitřní trh (viz rozsudek ERT).
Nechci tady rozvádět argumentaci, kterou za mě činí třeba J. Weiler („Fundamental Rights and Fundamental Boundaries: On Standards and Values in the Protection of Human Rights“, in The Constitution of Europe, CUP 1999, 102-129), proč to je problematické. V zásadě ale jde o situaci, kdy členský stát činí vlastní politickou volbu, v rámci diskrece, kterou mu ponechává unijní právo prostřednictvím derogačních ustanovení a tato politická volba je v důsledku rozsudku ERT omezena unijním lidskoprávním standardem. Tvrzení o tom, že Listina nijak neomezuje svobodnou volbu členského státu tam, kde by ji jinak měl, tedy není úplně pravdivé (ačkoliv uznávám, tohle nevyplývá ani tak z Listiny samotné jako spíše z výkladu rozsahu situace, kdy členský stát implementuje unijní právo).
Podbod (4): Myslím, že přestože článek II-113 odkazuje na vnitrostátní lidskoprávní standardy a Úmluvu jako interpretační zdroje pro určení konkrétního obsahu jednotlivých práv definovaných Listinou, jedná se o kvalitativně novou situaci, která podle mě není zcela žádoucí. Se skutečně komparativním výkladem (který by ESD prováděl explicitně) to není žádná sláva ani teď. Nyní má ESD k dispozici explicitní katalog a já se domnívám, že jeho vůle k „autonomnímu výkladu“ tohoto katalogu, s pouze formálním přihlédnutím k vnitrostátním standardům, bude ještě větší než teď. To má spojitost i s institucionálním rámcem, o kterém píši níže.
A teď k jádru celé diskuse: je Listina potřebná? (a já dodám: je žádoucí?)
Listina a ústavní pluralismus
Předem ještě učiním výhradu: ne všechny námitky proti Listině směřují z tábora, který Zdeněk označil jako „suverenisty“ (jedním z pochybovačů je například J. Weiler). Vůbec si myslím, že používání nálepek (jako například v jurisprudenci) je v mnoha případech kontraproduktivní. Rád bych tedy vyjádřil svoji víru, že mě moje pochybnosti o Listině nezařadí do žádného tábora, ať už je jeho nálepka jakákoliv (tedy možná k „radikálním pluralistům“, kam mě nedávno zařadil Julio Baquero Cruz; k nim se ale hlásím :-)
Listina do značné míry omezuje prostor pro ústavní pluralismus, který (velmi zjednodušeně) znamená, že na stejné otázky v rámci unijního právního prostoru existuje více odpovědí, které mají rovnocennou platnost. Jinými slovy, stejně jako ESD o komunitárním právu říká, že má přednost, ústavní soudy (včetně našeho) k tomu říkají, že tato přednost má své limity definované vnitrostátní ústavou. Ústavní pluralismus může mít významnou hodnotu: je kontrolním mechanismem pro kontrolu toho, co dělá nadnárodní úroveň (zejména ESD). V této hodnotě pluralismu spočívá také moje výhrada proti Listině, kterou se zde pokusím konkrétněji formulovat:
Pokud totiž bude vázána EU Úmluvou (namísto aby přijímala vlastní Listinu), přes všechny problémy, které štrasburský systém má, to bude mít výhodu, že ESD nebude mít jurisdikční exkluzivitu při určení toho, co je standard ochrany určitého práva. Jedná se možná o jemný rozdíl oproti stavu, kdy bude jeho výklad Listiny podléhat korekci ze strany štrasburského soudu, který bude výklad Listiny kontrolovat Úmluvou, rozdíl to však podle mě je. Obdobný „institucionální“ argument platí i s ohledem na to, že za současného stavu jsou plnohodnotnými soudy institucionálními aktéry pro určení konkrétního obsahu určitého práva i národní soudy. S Listinou bude jejich perspektiva pouhým „interpretačním vodítkem“.
Listina a evropská identita
Některé z příkladů, které Zdeněk uvádí, platí i pro standard Rady Evropy – např. zákaz trestu smrti. Cítím(e) se být součástí nějaké smysluplné pospolitosti s Rusy, poněvadž trest smrti stejně jako my díky Úmluvě nemají?
Ty ostatní (třeba zákaz diskriminace, tak jak je uplatňovaný v EU) – myslím, že je diskutabilní, zda se prosadil tím, že jej vynucuje přímo ESD, nebo díky tomu, že má v tomto směru EU účinnou, konzistentní a dlouhodobou politiku. Politika skutečně může stát za pocitem sounáležitosti mezi Evropany (myšleno občany Unie), nikoliv však to, že s těmito právy můžu chodit k soudům.
Pro mě je evropská identita něco jiného: že nejsem v Unii nikde cizincem. Ten pocit ale nebudují moje základní práva, nýbrž to, co Unie několik desetiletí dělá. (I když jsou moje vynutitelná individuální práva instrumentální k tomu, aby se právo Unie skutečně uplatňovalo; samy o sobě však nejsou tím, co evropskou identitu buduje - jsou zkrátka až druhotná).