"Publikuj nebo zemři!"… a v prach se obrátíš, nebo myšlenkami soutěžíš... (díl 2.)

V prvním (mohl jsem taky napsat „posledním“, ale to by vypadalo, že jsem svůj načatý seriál o právnickém publikování už ukončil ještě v samém zárodku) díle „Publikuj nebo zemři“ jsem sliboval (nebo vyhrožoval – to podle toho, jestli Vás tyhle úvahy zajímají), že se budu zabývat poznámkou pod čarou. Oblíbené téma, věřte mi, a napsat se o něm dají celé články… Diskuse pod jedním z minulých postů mi však nedala, abych se nezamyslel nad tím, zda vůbec má cenu publikovat nebo zda je to dokonce dnes žádoucí.

V jednom ze svých článků profesor Cepl říká, že „[v] době explose informačního znečištění bychom veřejnosti sdělovat pouze to, co považujeme za nejpodstatnější“. S tím nelze nesouhlasit. S profesorem Ceplem jsem zajedno, že nutit studenty číst učebnice, které se u nás publikují, je zločinem na jejich vzdělání a mozcích (on to možná dokonce takto radikálně neřekl, já si to ale myslím; a lituji pěti let, které jsem čtením těch knih na právnické fakultě ztratil). Dnes je daleko důležitější vybrat správně to, co studenti mají číst.

To ale podle mě neznamená, že by se raději publikovat nemělo vůbec. Je přeci na každém, co se rozhodne číst (a v tomhle směru je to se vzděláváním na pražských právech - alepoň tak, jak si ho pamatuji já, stejně tak špatné, jako když se studenti neučí orientaci ve zdrojích práva; orientovat se totiž v záplavě databází, článků a knih je totiž stejně důležité, jako orientace ve změti platného práva). V tomto s profesorem Ceplem nesouhlasím: publikace je důležitá součást veřejné debaty a soutěže myšlenek v publikacích obsažených.

Sám se pamatuji, když jsem se poprvé dostal do opravdu dobré knihovny na Stockholmské univerzitě, jak jsem zoufale obcházel police knih říkal si, co všechno musím přečíst, abych vůbec mohl někdy něco napsat sám. V dalších knihovnách, třeba ve Florencii nebo na Soudním dvoře jsem měl obdobné pocity. Tak to ale není! Dnes přecházím okolo přeplněných polic tady v Oxfordu s naprostým klidem.

Po nějaké době, když jsem přečetl nemalé množství různých článků o všem možném, jsem zjistil, že je třeba rozlišovat mezi „čtením“ a čtením. To první "čtení" je, že knihu prolistujete, pročtete pasáž, na kterou třeba odkazoval článek, jenž Vás k ní dovedl, a netrávíte hodiny a hodiny zbytečným čtením ostatních částí knihy. Pak jsou samozřejmě knihy (a články), které strukturují Vaše myšlení o určitém problému a které nemůžete číst jinak, než od strany 1 do strany x. Je to ale na VÁS! A je to samozřejmě kompetence, kterou se musíte naučit – stejně jako po několika letech právní praxe čtete rozsudky a právní předpisy jinak, než jste četli v dobách svého studia, čtete jinak i články, po "praxi", kterou získate jen čtením.

Pravdou také je, že si myslím, že u nás vychází příliš mnoho časopisů, v důsledku čehož není dostatečná soutěž mezi autory o publikaci jejich příspěvků. Jinými slovy, malá soutěž vede k nižší kvalitě. Opět: nikdo Vás přece nenutí ty články číst! Chybou je, pokud u nás automaticky přistupujeme k publikaci nějakého článku jako ke známce jeho kvality. I když by to tak mělo být a u zahraničních časopisů (teď myslím třeba ty, které se věnují evropskému nebo mezinárodnímu právu, ve kterých se jakž takž orientuji) to tak asi i je, myslím si, že České publikace tuhle vypovídací hodnotu nemají. Stejně tak je chyba si automaticky myslet, že pokud se někdo podepíše jako profesor čehosi, že má v tom "čemsi" patent na rozum (a stejně tak to platí o komkoli, kdo píše své moudré rady z Oxfordu). Rada je ale jednoduchá: pokud Vám to připadá hloupé, nečtěte to! (Omlovám se studentům: vím, Vy číst musíte, aby Vám z automatu zvaného právnická fakulta vypadl kýžený diplom).

Na druhou stranu, publikovat článek znamená vstoupit do veřejného prostoru s určitým pohledem na věc. Je hezké hlásat určité myšlenky a šířit je na přednáškách a veřejných vystoupeních. Jen zřídka však tato vystoupení vyvolají skutečnou veřejnou debatu, které se mohou účastnit i ti, kteří na přednášce nebyli nebo nesledovali televizní pořad.

Navíc, standardy argumentace ve veřejném vystoupení v televizi jsou myslím nižší, než například v článku. Pokud jednou něco publikujete, už těžko můžete tvrdit, že jste to mysleli úplně jinak (tedy, jsou autoři, kteří to dělají - třeba nikdo menší než Ronald Dworkin). Publikovat vyžaduje trochu kuráž jít s kůží na trh a taky být připraven na to, že Vám tu kůži někdo natrhne.

Možná je pak ta publikační zdrženlivost jen jednodušší, nemyslíte?