"Publikuj nebo zemři!" . . .

. . . "a v poznámku pod čarou se obrátíš" - díl 1.

"Publikuj nebo zemři!" ("Publish or Perish") je heslem americké právní akademie. K čemu ale ty tuny potištěného papíru (nebo Gigabajty informací zamčené v systémech Westalaw, Lexis-Nexis nebo volně dostupné na SSRN) vlastně jsou?

Podobnou otázku jsem si nedávno položil při čtení celkem zajímavého článku coloradského profesora Pierra Schlaga "My Dinner at Langdell’s". Schlag se v něm setkává na fiktivní večeři u děkana Harvard Law School ze sklonku 19. století Christophera Langdella (Langdell byl otcem "case-law method" ve výuce práva ve Spojených státech a také jedním z hlavních cílů útoku právních realistů) s mnoha význačnými osobnostmi jurisprudence, žijícími i nežijícími. V jednom okamžiku se mezi ním a téměř celou společností (sestávající např. z právního realisty Jerome Franka, právního kritika Duncana Kennedyho nebo třeba Ronalda Dworkina) strhne roztržka, kterou Schlag přibližuje takto:

„Přemýšleli jsme o tvém případě“, řekl Langdell.
„Mém případě?“ […]
„Tvém případě. Rozhodli jsme se dát ti 233.“
„233?“
„Jo, to je to nejlepší co pro tebe můžeme za daných okolností udělat.“
Vůbec jsem nevěděl o čem mluvili. Přesto zcela zjevně o celé věci skutečně přemýšleli a brali ji velmi vážně. Rozhodl jsem se přidat se k nim. Tohle nebyli lidé, které by bylo možné brát na lehkou váhu. Věděli, co dělají.
„233 je fajn“, řekl jsem.
„Jo“, odvětil Kronman, který vypadal spokojeněji. „Myslíme si, že ti sedí. To je tam, kam patříš.“
„Jo“, řekl jsem, zvědavý kam to vlastně patřím.
„233 je občas zmiňována“, říká Dworkin s úsměvěm.
„A budou tam s tebou i další“, přidal se Duncan Kennedy.
Neměl jsem samozřejmě ponětí, o čem mluví. Ale právo už je takové. Obecně, pokud se skupina profesorů práva na něčem shodne, je lepší se k nim přidat.
„A pravděpodobně budeš mít i vysvětlující poznámku.“
„Takže dohodnuto?“, zeptal se Langdell, tisknouce mi srdečně rameno.
Teprve Jerome Frank mi osvětlil o co jde. Vybuchl v neutichající zlomyslný smích: „Budeš jedna zasraná poznámka pod čarou!“

Proč se vlastně produkují stohy právnických článků, které rozebírají otázky výkladu jediného ustanovení nebo nehmatatelné problémy původu právní povinnosti? Nakonec jich velká většina skončí nečtena a/nebo necitována (popřípadě to platí i naopak: práce je sice citována, nikoliv však čtena – taková situace je sice příznivější pro autorovu prestiž či jeho životopis, uspokojivá z hlediska smyslu jeho práce asi ale také není). Trochu to souvisí s mojí předchozí úvahou, ke které mě přivedl Paul W. Kahn svojí knihou.

Nedávno ale začala americkými právními blogy vířit debata zcela opačná, než kterou provokuje Kahn: irelevance akademických článků pro právní praxi (viz především Volokh Conspiracy a Balkinization). Tato debata se ve Spojených státech vrací v pravidelných intervalech, jedním z nejznámějších je v tomto směru příspěvek soudce D.C. Circuit Court of Appeal H. Edwardse "The Growing Disjunction Between Legal Education and the Legal Profession", 91 Mich. L. Rev. 34 (1992), který vyprovokoval uspořádání celého symposia na toto téma (symposia o právnických časopisech se ale ve Spojených státech konají celkem pravidelně, neboť jsou časopisy – z velké většiny editované studenty druhého a třetího ročníku tamních právnických fakult – důležitou součástí nejen právnického vzdělávání, ale i praxe).

Jak je to ale u nás? Vychází u nás dostatek právnických článků, které jsou v kontaktu s realitou, nebo jich jen většina plní poznámky pod čarou (popřípadě ani to ne), aniž by je někdy někdo četl. Je parafráze okřídleného výroku "kde začíná problém, tam končí [článek]" pravdivá? Profesor Přibáň ve svém příspěvku na konferenci o nezávislosti justice zpochybnil reálný význam současné české právní akademie pro právní praxi (příspěvek vyšel i Bulletinu advokacie č. 1/2007 dostupném zde [pdf]). Podle Přibáňova názoru musí akademii suplovat často vynikající a inspirativní rozsudky našich vrcholných soudů. Sklidil za to veliký potlesk, který si sice lze na jednu stranu vysvětlit přítomností mnoha soudců v sále (a naopak absencí "čistých" akademiků), na druhou stranu však možná potvrdil pravdivost jeho závěrů.

Jaký je Váš názor? Setkali jste se v poslední době v českém právnickém časopise s článkem, který Vám připadal aktuální, dobře vyargumentovaný a navíc ještě dotýkající se skutečného problému, se kterým se naše právo potýká? A na druhou stranu, nadzvedla Vás nějaká publikace jako vyloženě zbytečná, určená k zapomnění? Praktici, čtete české právnické časopisy, nebo je to zbytečné?

PS: Zmíněný článek mě inspiroval k více úvahám o právnickém publikování, se kterými bych se zde s Vámi rád podělil. Pokusím se tedy o jakýsi seriál „Publikuj nebo zemři“, jehož je tento příspěvek prvním dílem. Příště se zamyslím nad samotnou poznámkou pod čarou (na kterou se zde skoro nedostalo:-)