pondělí 9. dubna 2007

Neutrální nebo zapálený?

Začal jsem číst velmi zajímavou knihu Yaleského profesora Paula W. Kahna „The Cultural Study of Law“. Ještě netuším, jak daleko se s ní dopracuji, ale poněvadž je poměrně útlá, dávám ji docela vysoké šance. Kahn hned v první kapitole tvrdě kritizuje právní vědu (široce chápanou, nejen právní teorii) za to, že je její neustálou snahou reforma stávajícího práva. Akademici dychtivě sledují činnost soudů (ve Spojených státech tedy Nejvyššího soudu), kritizují jeho rozsudky a navrhují, jak měl soud rozhodnou jinak. Dostávají se přitom do zajetí světa práva, který chtějí poznávat: už když píší, mají na mysli svoji očekávanou audienci: soudce, kteří případně převezmou některou z jejich myšlenek a promítnou ji do svých rozhodnutí, nebo zákonodárce projednávající nový zákon. Akademikova myšlenka má v takovém prostředí stejnou životnost jako podání advokáta k soudu – pokud není autoritativními účastníky diskursu přijata, upadne do zapomenutí.

Samotný jazyk a argumentační postup akademika je podobný soudnímu. Soudní rozhodnutí přitom získávají v diskursu nezpochybnitelnou autoritu. Je-li určité řešení nejprve kritizováno a považováno za nepřijatelné, pokud jej soud přijme za své, stává se pro akademika nepostradatelným východiskem, téměř „posvátnou autoritou“. Nemůže jej ignorovat, poněvadž se stalo „pravdivým“ – právě proto, že tak stanovila nejvyšší interpretační autorita v zemi.

Ale právě tím, že akademik vezme za svůj projekt „reformy práva“ (jak to nazývá Kahn), rezignuje na svoji nezávislost – jeho zkoumání práva je omezeno audiencí – tj.právní praxí. Nemůže se tak dobrat podstaty práva, neboť od něj nemá potřebný odstup – popisuje fenomén, jehož je sám součástí. Kahn přirovnává situaci právních akademiků k uměleckým kritikům. Ti rovněž více a více určují, co je a není považováno za umění. Místo aby měl kritik odstup od objektu své reflexe, přímo jej definuje. Jak ale Kahn zdůrazňuje, analogie s literárním kritikem má své meze: umění, na rozdíl od práva, nedisponuje mocí, kterou má stát. Akademici by tak měli rezignovat na neustálé navrhování změn skutečného práva, chtějí-li poznat, co to právo vlastně je.

Nevím, výše uvedeným shrnutím Kahnových východisek příliš přesvědčen nejsem (ačkoliv pokud si najdete čas a knihu si přečtete sami, uvidíte, že sám Kahn samozřejmě argumentuje daleko přesvědčivěji než jsem mohl já v tomto krátkém shrnutí; navíc ve svých následujících poznámkách trochu uhýbám z Kahnova hlavního zájmu, kterým je abstraktní zkoumání podstaty práva, nikoliv jednoho právního odvětví - v mém případě práva EU).

Pamatuji se, že když jsem psal svůj první větší článek o evropském právu (týkající se rozsudků ESD z přelomu let 2003/2004 Köbler, Komise v. Itálie a Kühne & Heitz), v jednom z komentářů mi Michal Bobek napsal, že vlastně ale neříkám, co měl Soud udělat jinak. Ono je to těžké, když se snažíte v akademické pozici komentovat určitý vývoj judikatury (a komentováním teď nemyslím pouhé shrnutí toho, co soud rozhodl – takových "komentářů" u nás bohužel pořád vychází spousta, ač by se za komentáře vůbec označovat neměly), stojíte před stejnými dilematy jako sám soud. Stejně tak pokud navrhujete změny v něčem tak nezměnitelném, jako je soudní systém EU. Být neutrálním je pak vlastně jednodušší: jednoduše popíšete problém a případně nabídnete variantní řešení. Neriskujete, že budete křižováni za to, že obhajujete určitou pozici.

Když jsme měli jeden z oxfordských seminářů s profesorem McCruddenem, jeden z kolegů se ho zeptal, zda je to jeho záměr, že nikdy nevíte, co „si myslí například o zákazu potratů McCrudden“. McCrudden přisvědčil. Na jednu stranu je to určitě legitimní přístup, zejména u tak kontroverzní otázky, na kterou podle mě zcela jistě neexistuje jedna objektivně správná odpověď (a sdílím Michalovo rozhořčení nad některými Dworkinovými příspěvky do této debaty, které se to jako objektivně řešitelný problém snaží postavit).

Potom, co jsem však pracoval více než dva roky pro vládního zmocněnce, kde jsem rozsudky Soudního dvora nekomentoval, ale snažil se přesvědčit Soudní dvůr, jak má rozhodnout, a hledal argumenty tam, kde žádná judikatura neexistuje, mi tahle akademická neutralita připadá alespoň v některých případech dost laciná. Když se pohybujete v právní praxi – ať už jako někdo, kdo vystupuje před soudem, nebo přímo soudce, ale i jako účastník legislativního procesu, totiž nemůžete uhnout, ale musíte zvolit řešení, u kterého sice můžete mít pochyby, které však při zvážení všech pro a proti považujete za správné. Podobně mi jsou nyní mnohem bližší články, se kterými sice vůbec nesouhlasím, které však jasně formulují určitou pozici nebo názor a jejich přínos pro mne spočívá v nesouhlasných poznámkách, které si v nich během čtení vypisuji. Na druhou stranu si uvědomuji, že „neutrální“ články jsou také důležité – už pouhá systemizace problému, dostupných argumentů a řešení, je důležitá. Jen zkrátka čtu raději ty první. A co Vy?

9 komentářů:

peter brezina řekl(a)...

ok, ja tu knihu citam uz tak dva roky (a som na prvej kapitole :), tak uvidim, ci ju Honza docita predomnou :D kto by ju pripadne potreboval v Prahe, poskytnem (az docitam ;)

Jan Komárek řekl(a)...

Aha, já si právě dělám volný den od psaní a chystám se na druhou kapitolu, tak uvidíme :-))

Tomáš Sobek řekl(a)...

V právu platí vztah, který je v určitém (ale velmi volném) smyslu analogický k Heisenbergovu principu neurčitosti: Nelze právo poznávat aniž bys ho interpretoval a nelze ho interpretovat aniž bys ho tímto zároveň dotvářel.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

S ohledem na to, co napsal Tomáš Sobek (s čímž souhlasím), si dovoluji tvrdit, že skutečně neutrální články se v akademickém diskursu vyskytují jen pomálu, ledaže jsou zcela deskriptivní. Mám-li si vzít příklad z McCruddena - dovoluji si říct, že vím, co si o většině jím vyučovaných problémů myslí, jakkoliv se vskutku snaží vést své hodiny maximálně objektivně (což se mi ne tak úplně daří, a skoro bych řekl, že maximální objektivita je zbytečná).

Tomáš Sobek řekl(a)...

Sociální vědy se liší třeba od matematiky v tom, že objektivita zde není záležitost individuálního, ale kolektivního rozumu. Pokud má někdo v matematice korektní důkaz pro své tvrzení, pak je toto tvrzení pravdivé, a to nezávisle na tom, co si o tom kdo myslí. Ale v sociálních vědách směřujeme k objektivitě tím, že otevřeně a argumentačně diskutujeme s ostatními, přitom bereme v úvahu jejich subjektivní hlediska a postoje, a jsme připraveni pod tlakem argumentů své vlastní postoje revidovat. Nicméně občas narážíme na to, že někteří právní teoretici prezentují své osobní postoje jako nezpochybnitelné matematické pravdy, které někdo může odmítnout jenom proto, že dané věci nerozumí.

Jakub řekl(a)...

Citam rad oba typy, vacsinou v postupnosti "neutralni-zapaleny". Neutralny clanok vo mne vyvola temu. Teda zosumarizuje nejake problemy. Zapaleny clanok, najlepsie samozrejme zapalene clanky, potom ponukaju riesenie. Podla mna sa doplnaju.

jirisykora řekl(a)...

V podstatě úplně neutrální odborný článek ani neexistuje. Pokud to není "jen" informace o něčem. A navíc se často stává, že i když se někdo schválně pokusí takový článek napsat, tak z něj jeho názor na řešení daného problému je poznat. A i pokud není, tak si čtenář, pokud ho věc zajímá, ten názor doplní sám a nakonec dojde k přesvědčení, že autor má stejný názor jako on. A to už vůbec nemluvím o tom, že pokud je autorem nějaká známější veličina v oboru, tak jsou jeho názory stejně známé a ani nemá smysl, aby se o neutrální články pokoušel. Osobně si myslím, že přínosnější jsou články, kde autor nějaký názor podporuje, než ty neutrální, samozřejmě za předpokladu, že v článku uvede, byť stručně, i argumentaci opačnou. Takové články totiž spíš vedou k polemice a tím i tříbení argumentů, což je to, co je potřebné.

Milan Filípek řekl(a)...

Tahle větička mě pobavila: "Akademici by tak měli rezignovat na neustálé navrhování změn skutečného práva, chtějí-li poznat, co to právo vlastně je." Nevím, nevím, kolik akademiků svou publikační činností "chce poznat, co to právo vlastně je". Já osobně dávám přednost prvnímu typu článků. Autor by měl jasně říci, jaké právní řešení považuje za správné a proč. Takovýto typ článků považuji za zpravidla přínosnější a zajímavější než pouhé "neutrální" deskripce určitých právních materií. V artikulaci a odůvodnění toho, co by v právu mělo být jinak, spatřuji jeden z hlavních přínosů odborné publikační činnosti.

Hynek Baňouch řekl(a)...

Velmi se mi líbí úvahy Tomáše Sobka. Shodou okolností jsem teď právě musel ponořit mysl do první republiky a dále, a našel jsem u Jaroslava Kallaba skvělé úvahy na téma kolektivního rozumu, napětí rolí legislátor - interpret a o podmínění vědění vůlí a chtěním, což je aspekt, který se nutně uplatňuje i právní publicistice. O podmíněnosti vědění chtěním věděl JK jako bývalý rakouský vyšetřující soudce své. Těm co první republika páchne naftalínem, těm se omlouvám. Ale snad to forma glosy unese.