čtvrtek 19. dubna 2007

Každý král potřebuje svého šaška

Ne snad proto, aby se mohl zasmát, když mu výkon panovnické moci přidělá vrásky na čele, či proto, aby měl po ruce zadnici k nakopnutí, když do té dvořanské se kopat nesluší. Ani králi. Úkolem kašpárka, vpravdě státotvorným, je říkat pravdu do očí. V barevném plášti vtipu servírovat nepříjemnou skutečnost, za štítem z rolniček se smát pochybením majestátu. Mluvit tam, kde ostatní mlčí, kárat tam, kde jiní chválí, být moudrý, když král nahrazuje rozum důstojností. Do obdivu davu volat „král je nahý“. A kde že se bere ta chvála bláznovství? U Erasma Rotterdamského, kde jinde…

Přesněji řečeno, na Erasmově Universitě v Rotterdamu, pro hnidopichy Erasmus Universiteit Rotterdam, na sněmu Legitimita rozhodování nejvyšších soudů spolupořádaném jmenovanou a ctihodnou institucí v polovině ledna t. r.

Kazatelem pravdy byl Mitchel Lasser, a jeho Judicial Deliberations. A Comparative Analysis of Judicial Transparency and Legitimacy (OUP, 2004). Nemenší pozornost budila skupina ministrantů – namátkou G. Canivet, tehdy předseda francouzského Kasačního soudu, t.č. člen Ústavní rady, G. Corstens soudce nizozemského Nejvyššího soudu, W. Davids, předseda nizozemského Nejvyššího soudu, L. Garlicki, soudce Evropského soudu pro lidská práva, L. Huybrechts, předseda belgického Kasačního soudu, M. Poiares Maduro, generální advokát Soudního dvora ES, W. Thomassen, soudkyně nizozemského Nejvyššího soudu a bývalá soudkyně Evropského soudu pro lidská práva, ale také neméně zajímaví zástupci evropské akademické společnosti jako J. Bomhoff, F. Bruinsma, N. Huls, M. Loth, U. Mattei a S. Rodin.

Ty, kterým by se snad Judicial Deliberations zdály příliš velkým soustem, mohu odkázat na low fat verzi v podobě EUI Jean Monet Working Paper 1/03, Anticipating Three Models of Judicial Control, Debate and Legitimacy: The European Court of Justice, the Cour de cassation and the United States Supreme Court, která je jejich čtivou esencí.

Následující řádky nejsou podrobným popisem události, detailním převyprávěním skvělých příspěvků, nebo nekritickou chválou sněmovníků. Kronikář přiznává, že stejně jako si v některých chvílích pilně činil poznámky, v jiných momentech nepilně ač pozorně naslouchal až zjistil, že vyřčeného bylo víc než zapamatovaného. Toto lajdáctví nepřipisuje ovšem ničemu jinému než vědomí skutečnosti, že Erasmus a spol. připravují vydání sborníku, který se předpokládám, na rozdíl od mé upoutávky, stane opravdovou oslavou vyřčených myšlenek. Jediný sněmovník, k němuž se dále obrátím adresně, bude sám Mitchel Lasser, protože bych rád představil základní tezi jeho práce (přesněji, svoji představu o základní tezi jeho práce). Dále už jen složím anonymní mozaiku střípků, které mne zaujaly. Číše vědění, z nichž byly tyto střípky vylomeny, nechť laskavý čtenář později sám vypije s již zmíněným sborníkem v dlani.

Jak již názvy napovídají, jádrem Lasserovy práce (i výkladu) je hledání kořenů legitimity rozhodování některých nejvyšších soudů, přičemž pro svoji komparativní analýzu zvolil francouzský Kasační soud inu, není divu, když je zpola Francouz, Nejvyšší soud Spojených států a Soudní dvůr ES.

Veskrze sympatické mi bylo, že Lasser nehodnotí různá řešení jako špatná či dobrá jenom proto, že se liší, a přiznává, že i diametrálně odlišná řešení mohou být správná v různých historických, politických atd. souvislostech. Samozřejmost, mohlo by se říci. Mně se však toto pravidlo vybavuje vždy, když (zpravidla nad legislativními počiny) slyším povzdechy „proč úpravu raději neopíšeme někde, kde již dávno funguje“. Vzpomínám si v té souvislosti na účast na jakési konferenci, kde k řešenému problému promluvil Fin a vysvětlil, že se vlastně o žádný problém nejedná, protože se taková a taková – veskrze jednoduchá, finská úprava perfektně osvědčila. Dříve než jsem si skepticky představil karikaturu, kterou by podle finské modelky vykreslil český malíř, zachránil mne před duševními muky německý kolega svým prohlášením, že „to by v Německu nešlo“. Potěšilo mne, že by severská úcta k předpisům selhala i v zemi, kde ordnung muss sein, a i nadále jsem příznivcem inspirace, nikoliv však opisování, v cizích úpravách.

Lasser tedy tvrdí, že každý systém o sobě do značné míry vypovídá, proč je konstruován tím kterým způsobem, a legitimitu odvíjí od prostředí, kterému je určen.

Francouzský Kasační soud se pohybuje ve výjimečně centralizovaném, hierarchickém a silně státně orientovaném institucionálním rámci s jednolitou republikánskou a meritokratickou státní ideologií. V tomto směru je třeba vnímat i soudce a roli soudní moci v celém systému. Stát má dominantní vliv i na oblast vzdělávání, elity jsou absolventy ENA, případně ENM, maně se mi v té souvislosti vybavuje, jak jsem se kdysi podíval na životopisy členů jedné francouzské vlády. Těžko lze považovat za náhodu, že její dvě třetiny byly absolventy jednoho ročníku ENA, a vše pokračuje v průběhu profesního postupu, směřujícího ke značné míře uniformity zde se mi vybavuje jeden z předchozích postů na Jiném právu, tuším Michala Bobka, ve kterém byla zmínka o věkové hranici pro vstup do francouzské justice – na rozdíl od českých debat se ovšem jednalo o hranici maximální. Rozdíl je dán zřejmě francouzskou skepsí k možnosti uniformovat starší kandidáty do požadované šablony.

Výstupy Kasačního soudy tvoří formalizovaná ultrakrátká rozhodnutí ostatně, při počtu zhruba sta soudců a třiceti tisíc vyřízených věcí ročně si lze jen obtížně představit, že by soudce napsal do rozhodnutí o mnoho více než výrok, sdělující jedinou pravdu zákona. Odlišná stanoviska neexistují, resp. nejsou publikována, rozhodování je tak do značné míry anonymní. Rozsudky jsou na první pohled jen obtížně reprezentanty transparentního stylu rozhodování. Lasser ovšem toto zjednodušení odmítá a tvrdí, že francouzský soudní systém je třeba vnímat v kombinaci s doktrínou, s akademickým světem, neboť rozhodnutí Kasačního soudu jsou publikována převážně s anotacemi, které rozhodnutí fakticky dotváří, které jsou jakousi jeho quasi-oficiální součástí a které jsou součástí diskursu. (Ponechávám v tuto chvíli stranou pozornost, kterou Lasser věnuje institutu generálního advokáta a soudce zpravodaje.).

Kasační soud tedy svoji legitimitu vyvozuje primárně z institucionálního rámce, v němž se pohybuje. Co se týká jeho rozhodnutí, z vnitřního hlediska je diskurs (neveřejně) dotvářen rolí generálního advokáta a soudce zpravodaje, z hlediska vnějšího pak akademickými komentáři.

Rámec, ve kterém se pohybuje Nejvyšší soud Spojených států (argumentace platí do značné míry i pro soudy nižších stupňů), je diametrálně odlišný od francouzského. Soudci neprocházejí unifikací typickou pro francouzský systém, a to ani na úrovni vzdělávání, ani v dalším profesním životě. Jejich výběr je v zásadě politický, na druhou stranu nedostatek nikoliv ve smyslu hodnotícím, nýbrž ve smyslu neexistence unifikace při vzdělávání a profesním růstu je, právě optikou politického výběru, vyvážen jejich předchozí názorovou „čitelností“ což je hodnota poměrně relativní a podle jednoho z mých oblíbených citátů, jehož autora želbohu neznám, „svoje názory nemění jen blbec“. Vzletněji totéž vyjádřil W. S. Churchill, když mu v tomto směru vytýkali jistou nestálost, a on odvětil „mé názory jsou vždy v dokonalém souladu s dynamickým vývojem událostí“. O hodnotových posunech soudců Nejvyššího soudu se ostatně zmiňoval v jednom z předchozích postů, věnovaném Sandře Day O´Connor, i Jan Komárek. Na rozdíl od Francie nedisponují legitimitou odvozenou z republikánsky institucionalizované struktury časy se mění, hodnoty přetrvaly? ve Francii pro každého státního zaměstnance, soudce nevyjímaje, dosud tak trochu platí – stát jsem já a svoji legitimitu, stejně jako legitimitu svých rozhodnutí, musí znovu obhájit v každém rozhodnutí. Podrobná argumentace se od nich očekává. Na rozdíl od francouzského systému, který vedle soudního rozhodnutí a k jeho nezbytnému doplnění nabízí doplňující diskursy, ve Spojených státech se pozornost koncentruje na rozhodnutí samotné.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou samozřejmě analyzována, anotována atd., tyto analýzy však nemají punc oficiality. Podrobně vyargumentovaná rozhodnutí si k nezbytné míře transparence vystačí sama. Legitimita je tak přímočařejším způsobem spojena s transparentností rozhodování a vlastního rozhodnutí. Rozhodnutí nepotřebuje doktrínu, soud je sám vysvětluje. Dlužno dodat, že na rozdíl od svých francouzských kolegů vyřizuje devět soudců Nejvyššího soudu pouze okolo osmdesáti až devadesáti věcí ročně. Kvalita (ve smyslu podrobnosti argumentace) a kvantita jsou zjevně spojené nádoby. Vzpomeňme si na to v další úvaze o českých reáliích. Odpovědnost soudce za rozhodnutí je mnohem více individualizovaná. Nikoliv snad ve smyslu, že by soudce stál před jakýmsi tribunálem a skládal účty ze svých rozhodnutí, ale ve smyslu morálním, ve smyslu veřejné odpovědnosti za rozhodnutí, pod kterým je podepsán. Kritika přitom nepřichází pouze „z vnějšího světa“, ale i díky existenci publikovaných odlišných stanovisek, a snad především díky nim, přichází ze soudu samotného. Úsměv vyvolává Lasserova zmínka o míře dostupnosti soudních rozhodnutí širší veřejnosti, která je „samozřejmě s jistými obtížemi“ může číst a kriticky hodnotit. Pochopitelně. Někdy je obtížné orientovat se ve změti tvořené argumentací rozhodnutí, ke které se připojila část soudců, dále argumentací soudců, kteří souhlasí s rozhodnutím, ale nikoliv s jeho odůvodněním, a konečně s argumentací soudců popírajících i rozhodnutí samotné. Ostatně, nemohu se v té souvislosti ubránit představě testu, při kterém by byl před budovou českého soudu odloven průměrný občan a měl by po přečtení argumentačně nepochybně chudšího českého rozsudku převyprávět jeho obsah vlastními slovy. Paralela s dobou Marie Terezie, o starém Římu nemluvě, je v této souvislosti čistě náhodná.

V případě Nejvyššího soudu je tedy míra legitimity jeho rozhodování přímo úměrná transparentnosti jeho rozhodování, je mnohem více spojena s individualitou soudce, jeho osobní odpovědností za rozhodnutí, a schopností toto rozhodnutí odůvodnit. Díky otevřenosti rozhodování má veřejnost náhled do samotného soudního diskursu.

Soudní dvůr ES se v Laserově podání nachází někde mezi dvěma shora popsanými institucemi Lasser tvrdí, že Soudní dvůr je v současnosti zřejmě nejvýznamnějším evropským soudem (rozuměj Unii). Bylo by zajímavé, leč přesahující rozměr této úvahy, zamyslet se nad jeho skutečnou váhou – z hlediska ovlivňování právních řádu jednotlivých členských států, z hlediska komparativního užívání jeho rozhodnutí i na s evropským právem nesouvisející případy a problémy, z hlediska dopadů vlivu jeho rozhodnutí na rozhodování nejvyšších soudů atd., a to zejména ve srovnání s Evropským soudem pro lidská práva. Ač vytvořen podle francouzského modelu, nedisponuje silnou institucionální strukturou a zázemím státu, o které by se mohl opřít, o jednotném „státním lidu“ nemluvě. U soudců samotných, pocházejících z různých členských států, lze jen těžko hovořit o jednotnosti jejich vzdělání a profesního růstu, na rozdíl od Spojených států se ovšem zdaleka ne vždy jedná o silné osobnosti se známými a jasně profilovanými názory. Soudní dvůr, ve francouzsky střiženém obleku, ovšem bez odpovídající švihácké postavy, tak v plné nahotě odhaluje míru formalismu a nedostatku transparence užitého systému v neodpovídajícím prostředí.

Této realitě se musel přizpůsobit jak diskurs, tak rozhodnutí Soudního dvora – obojí, v Lasserově pojetí, na půl cesty mezi Francií a Spojenými státy laskavý čtenář jistě nevnímá poslední větu jako narážku na zalykající se instituci pečetící svůj osud uprostřed oceánu. Samotné rozhodování Soudního dvora odpovídá francouzské předloze. Je tedy anonymní, rozhoduje soud, nikoliv soudci, na rozdíl od francouzské verze je ovšem doplněno publikovanými stanovisky generálních advokátů. Samotná rozhodnutí Soudního dvora, přes podstatně vyšší míru podrobnosti, ve srovnání s rozsudky Kasačního soudu, nedosahují argumentační úrovně rozsudků Nejvyššího soudu. Soudní dvůr rozhoduje tak, jako kdyby případ připouštěl jedinou správnou odpověď. Jsou to proto generální advokáti, kdo poskytují nezbytné doplnění argumentace, citují doktrinální literaturu nemluvě o oblíbené citací literatury krásné, a z hlediska vnější srozumitelnosti rozsudků Soudního dvora v zásadě přejímají roli francouzského akademického světa a jeho anotací. Na rozdíl od Francie má ovšem Soudní dvůr výhodu posledního slova, jeho rozhodnutí následuje až po publikaci stanoviska generálního advokáta. Meta-teleologická argumentace Soudního dvora pak někdy připomíná spíše krátké slogany, než skutečnou debatu o problému.

Radim Polčák (PF MU) má nádhernou prezentaci redukce informací, kterou se od obrazu Mony Lisy můžeme dostat k definici „sedící žena s potutelným úsměvem a založenýma rukama“. Podobnou redukcí (a Radim Polčák byl shodou okolností jejím svědkem) jsem se dostal k definici Lasserovy rozsáhlé teze. Každý král potřebuje svého šaška. A nezáleží na tom, zda je jím akademik ve francouzském pojetí, disentující soudce v americké verzi „národ sobě“, nebo generální advokát v pojetí Soudního dvora. Soudní rozhodnutí, které je výsledkem vážení různých argumentů a interpretací, může jen obtížně předstírat, že bylo od počátku nepochybné a zjevné, že pravda práva je jediná a neměnná. Z prezentovaných příkladů se diskurs vedoucí k přijetí určitého řešení odráží pouze v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Francie a Soudní dvůr si musí vypomáhat vedlejší argumentací, ať již akademickou, nebo quasi soudcovskou v podání generálního advokáta.

Nemohl jsem se přitom nezamyslet nad českou realitou. Smutně, jak jinak. Je pryč doba Kacafírků a bratrů Palečků, kouzelník Žito více nepobaví dvora a importovaný Enšpígl se dávno vrátil za hranice všedních dnů. Neveselo je českému králi. Tedy, králi - vlastně dvěma. Třetí vychází z modelu vlastního pobavení, a disentuje co mu hrdlo stačí. Jaká jsou pak východiska zbývajících nejvyšších? Respektuje svoji první tezi o odlišnostech, nepléduji pro zavedení institutu generálních advokátů. Zbývá tedy pouze vnější dotváření diskursu prostřednictvím četných anotací, nebo možnost disentů.

Nechci se na tomto místě připojovat s plamenným mečem ke kritice českého universitního učení. Měla-li by být taková kritika fundovaná, dalece by přesáhla rozměr mé úvahy. Nemohu si ovšem nepovzdechnout nad naprostým nezájmem akademické obce o soudní rozhodnutí. Jen ve vztahu k mé domovské instituci mne napadá řada zásadních rozhodnutí, u kterých bych čekal reakci – bohužel marně. Obávám se, že přes slibný začátek v komentáři Davida Kosaře k postu Jana Komárka „Publikuj nebo zemři 1“ na Jiném právu, se nejvyšší soudy žádoucí a chtěné zpětné vazby od akademického světa v zaznamenáníhodném rozsahu jen tak nedočkají. Jako nejjednodušší verze k docílení nutné míry transparentnosti soudního diskursu se tedy jeví akceptace odlišných stanovisek v rozhodování (alespoň) nejvyšších soudů. Nechci se na tomto místě pouštět do technické úvahy, nakolik je něco podobného již nyní možné, rád bych ale projevil obavu, jak by se podobná změna odrazila v rozhodování. Troufám si totiž tvrdit, že by vedla k radikalizaci vyslovovaných názorů. Podle dosavadní praxe (hovořím pouze o své zkušenosti) se i přehlasovaný soudce nadále podílí na vypracování rozhodnutí, jehož tvář tak může přes svůj nesouhlas ovlivnit. Vnímám i jistý respekt většiny k menšině, která je za rozhodnutí, při nedostatku disentu, navenek odpovědná stejně jako většina. To vše vede ke kompromisním formulacím a v argumentaci k evoluci, namísto revoluce. Tato výhoda by byla disenty ztracena. Nehodnotím na tomto místě, zda by ztráta byla vyvážena větší adresností a tím i odpovědností jednotlivých soudců za rozhodnutí, zda by pluralita argumentace nahradila zostření jejích hran, pouze vznáším problém.

Míra argumentace českých rozhodnutí je zajímavá sama o sobě. Český systém není ekvivalentem francouzského, jeho rozhodování rozhodně nevykazuje míru unifikace typickou pro galského kohouta, o stručnosti nemluvě – čímž netvrdím, že by průměrný relativně obsáhlý český rozsudek byl o mnoho sdělnější než podstatně kratší rozsudek francouzský. Zejména odmyslíme-li si naše oblíbené rekapitulační části, po jejichž zpracování soudu často nezbývá energie na samotnou argumentaci. Na druhou stranu, i v českých podmínkách se můžeme setkat s relativně podrobnou argumentací, včetně předestření několika možných interpretací, z nichž si soud, po vysvětlení důvodů své volby, jednu vybere, a případně naznačí i podmínky, za kterých by svůj výklad změnil (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, čj. A 2/2003 – 73,
www.nssoud.cz). Čímž na druhou stranu neříkám, že by čeští soudci odůvodňovali svá rozhodnutí jako Antonin Scalia. Ostatně, při porovnání průměrného počtu vyřizovaných věcí jsme na tom podobně, jako Soudní dvůr – někde uprostřed Atlantiku. Ve světle předchozích úvah, a naznačení možného posunu směrem k disentům, musíme ovšem uvažovat i o redukci počtu řešených věcí. Jen těžko lze předpokládat, že bude možné stylem rozsudků Nejvyššího soudu Spojených států vyargumentovat počet případů francouzského Kasačního soudu.
Úvahy shora by jistě bylo možné dále a dále rozvádět, sněmovní zpráva ovšem není ničím více, než odrazem několika zážitků a otázek zůstává více, než odpovědí. Chce se mi zakončit inzerátem „hledá se klaun, moudrost podmínkou“, ale nejsem si jistý, zda není namístě spíše „marnost nad marnost a v prach se obrátíš“.

4 komentáře:

Michal Bobek řekl(a)...

Vítej, králi stručnosti a argumentační zkratky.

Tvůj

Šašoun ;-)

Jan Komárek řekl(a)...

Já bych spíš Honzovi poděkoval za skvělý post: asi tedy drží rekord v délce tady u nás na blogu, ale pořád ještě z něj čtenáři dostali mnohé za rozumnou cenu: jeho zkratka mnohem delší Lasserovy knihy (i Jean Monnet Paperu) je velmi výstižná!

A teď ke komentáři: problémem, který tady tuším zmiňoval nejen Zdeněk Kühn je ten, že akademici sedí na mnoha židlích, aby si zajistili důstojný příjem (to ti schopnější z nich; jiní to dohánějí různými funkcemi, u jejich případných "komentářů" ale zase o moc nepřicházíme). Z toho plyne za a) mnozí výborní jsou diskvalifikováni tím, že pracují pro instituci, které by měli nsatvovat šaškovské zrcadlo, b) jiní prostě v záplavě práce nemají čas.

Otázka na soudce: čtete to někdo???

Jan Mates řekl(a)...

Dovolil bych si několik poznámek:

- do jisté míry se tady srovnává nesrovnatelné, Cour de Cassation jak už jeho název napovídá může pouze rušit rozhodnutí soudů nižší instance a to jen na základě právních důvodů, nikoliv na základě faktické stránky případů. Zajímavé je, že soud, kterému je poté případ přidělen není vázán právním názorem Cour de Cassation! Pokud se ovšem podruhé případ vrátí Cour de Cassation, potom ho projedná kombinovaný senát a pokud rozsudek znovu zruší je věc předložena třetímu soudu, který je vázán názorem Cour de Cassation
- rozsudky Cour de Cassation se za posledních několik desetiletí prodloužily o několik set procent, viděl jsem rozsudek ze šedesátých let, který včetně označení soudu a účastníků zaplnil polovinu A4 :-), v postatě to byly asi tak dvě věty obsahující odkazy na pár paragrafů rušící rozsudek soudu nižší instance
- v ČR je třeba především publikovat všechno, veškeré rozsudky, včetně rozsudků okresních resp. obvodních soudů, domnívám se, že by to bylo výhodné i pro soudce, neb by získali zpětnou vazbu
- publikovat to co soud řekl, nikoliv to co soud říci chtěl, viz. jeden ze starších komentářů Zdeňka Kühna týkající se publikačních senátů
- veškeré rozsudky ihned dávat na web, to že vyjdou někde v nějakých tlustých sbírkách je nezajímavé, kdo z nás má čas se tím probírat, resp. můžeme se probírat až případem, který si vyhledáme na webu, nikoliv něco hledat na papíře, přeci jenom elektronické vyhledávače jsou efektivnější než vyhledávače lidské
- nezájem akademické obce o soudní rozhodnutí, podle mého názoru, souvisí i s onou utajeností současné justice, motem české justice je slavný citát sira Arnolda – „Poskytování informací Moskvě je převelice vážná věc, jako ostatně poskytování informací komukoliv.“, i když se samozřejmě vše postupně zlepšuje, ale základem je publikovat vše, nejlépe v den vyhlášení rozsudku, pokud je vyhlášení rozsudku veřejné, pak nechápu, proč není celý rozsudek též publikován na webu (taková je praxe ECJ)

Jinak děkuji za vynikající text a odkaz na zajímavý článek :-)

Jan Mates řekl(a)...

Odkaz na 58 stránkovou low fat verzi článku Mitchela Lassera tady