Zdá se Vám, že všechny problémy práva nelze vyjádřit pouze paragrafy a obvyklými právnickými texty? Máte literární talent? Pak neváhejte a zúčastněte se již druhého ročníku soutěže o nejlepší právnickou povídku, fejeton či báseň! Inspirací Vám tento rok může být třeba výrok Porcie ze Shakespearova Kupce benátského: "Chtěls právo, máš je mít, a možná víc, než budeš si sám přát."
Celý příspěvek
I. Úvod do právního onanismu
Před rokem a několika týdny do českých médií vstoupila všestranně propíraná právní otázka, zda je možné postihovat výkonem rozhodnutí peníze bezprostředně vyplacené v rámci výplaty některých dávek pomoci v hmotné nouzi. Aféra obohacená mnoha politickými a odbornými komentáři, živená pravidelným zpravodajstvím a citově podbarvenými záběry se udržela v médiích poměrně dlouhou dobu, alespoň dle mediálních měřítek. V médiích se kauza ani její protagonisté dnes příliš neobjevují, ale právní rozměr kauzy má delšího trvání, jak už to v právu bývá.
Poslední mediálně zajímavou informací bylo částečné zastavení exekuce, které se vztahovalo k jejímu spornému způsobu, jeho stejnopis je možné shlédnout zde. Rozhodnutí o odvolání bohužel nemám, ale mediální zprávu o něm můžete zhlédnout zde. Předpokládám ovšem, že rozhodnutí odvolacího soudu se argumentačně nebude významně lišit od toho prvoinstančního. Spor, který i v širší odborné diskusi vypadal jako nejednoznačný, tak skončil bohudík jednoznačně.
Částečné zastavení je ovšem vskutku částečné. Jak může taková mediálně známá exekuce pokračovat, pokud se oprostí od sporného způsobu svého vedení? Někdy může její osud pořádně překvapit. V chomutovském případě zjevně exekuce nějakou dobu trvala dál, přičemž tuto zimu se příslušný exekutor rozhodl, že by oprávněný měl uhradit zálohu na náklady exekuce. I vyzval oprávněného, aby tak učinil a uložil mu uhradit zálohu na náklady exekuce, a to do tří dnů od obdržení této výzvy. O tom, že vztahy mezi exekutorem a městem Chomutov nebyly v té době zrovna nejlepší, svědčí zejména to, že tuto výzvu zaslal v pátek do datové schránky. O tom, jestli tak učinil ráno nebo k večeru před odchodem z práce, mi není nic známo.
Oprávněný si požádal o prodloužení lhůty, ale exekutor svým vlastním usnesením dva dny po uplynutí lhůty k úhradě nákladů exekuci zastavil a uložil oprávněnému uhradit její náklady ve výši 7.800,-Kč. Stejnopis je zde. Chomutov se odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je k dispozici zde. Samo odvolání je z hlediska studia vztahů mezi exekutorem a oprávněným nejzajímavější (trochu připomíná některá rozvodová podání). Pozorný čtenář se dočte, že Chomutov vnímal své postavení nepoměrně privilegovaně a měl představu, že exekutor bude spíše jejich úředníkem. Zastavení pak pochopitelně vnímá jako křivdu.
Za nejzajímavější informaci je pak třeba považovat skutečnost, že tento modelový případ probíhá souběžně v celkem 1040 téměř identických variantách, přičemž úhrada nákladů je v každém rozhodnutí nejspíš stejná. Ano, součin částek 7.800 a 1.040 činí 8.112.000. Pokud se rozhodnutí stane pravomocným (ve své pluralitě), což nelze předem odhadovat, tak cena akce Záchranný kruh se vyšplhá na osm milionů českých korun a něco k dobru, které zaplatí město Chomutov ze svých peněz. Výsledkem je pak pár mediálních záběrů z chodeb městského úřadu, něco slz, právnická diskuse na konfliktem lidské důstojnosti a práva věřitelů, jeden generický exekuční judikát, žádný zisk vymožených peněz a také jeden trochu bohatší exekutor. Stálo to za to?
Co to znamená? Na tuto událost je možné se koukat několikerým možným způsobem. Je samozřejmě možné vést úvahy o předvídatelnosti práva. Zastavení exekuce exekutorem je možné až od listopadu loňského roku. Když se s akcí začínalo, nebylo tehdy možné tento konec předvídat (stejně jako datové schránky ne). Jde ale o "proces", a tam se většinou jede podle toho co zrovna platí, takže s nějakou retroaktivitou si člověk argumentačně neužije. Zabývat se tímto příběhem pouze pohledem práva je ovšem nuda.
Mnohem zajímavější je spíše mimoprávní poznatek, že Chomutov v podstatě dojel na to, že se k němu exekutor zachoval přísně a tvrdě. Tedy přesně takovým způsobem, jak se prezentoval on sám před rokem v jednom šiku s exekutorem samotným. Odvolací argumentace založená mimo jiné na nepřiměřenosti pak vypadá na pozadí dříve hrdé hrázi nesmiřitelné krutosti zákona spíše nevěrohodně a úsměvně.
Nejvýznamnější funkce tohoto předfinále exekučního řízení je ovšem udržování a obnovování mytologických a pohádkových vzorců středoevropské tradiční civilizace. Donedávna jsem žil v domnění, že úpadek lidové slovesnosti a tradice vede k vymizení příběhů, které sloužily jako opora k tak nutnému mentálnímu útěku od reality v prostředí zjevné nespravedlnosti. Naštěstí, není tomu tak. Už nadpis tohoto postu nabídl aktualizaci některých tradičních přísloví, která vyjadřovala odvěké představy o spravedlnosti. Kdo čím zachází, tím také schází.
Na první pohled jsou zde patrné kontury tradičních rolí v mytických příbězích, kdy vrchnost (vedení chomutovské radnice) utlačovala chudý lid a neváhala se za tímto účelem spolčit i s čertem. Obvykle to pro vrchnost špatně končilo, protože čert si smlsnul právě na této vrchnosti. Moderním čertem dnešní doby je právě takový exekutor, který trestá za hříchy (pokuty) dávno minulé, přichází nečekán a nepozván a je stejně tak nelítostný. Odnáší lidem majetek – ten materializovaný obraz duše dnešní konzumní společnosti. Je vnímán jako bytost v podstatě záporná, ale svou činností pomáhá naplňovat spravedlnost, neb se i proti vrchnosti jeho hněv někdy obrátí. Je to, archetypálně vzato, samozřejmě čert mytologický, který dští síru a po království českém trousí trochu větší kameny. Někdy se ovšem může podobat ďáblovi tak jak jej vnímá křesťanská věrouka, tedy pokušiteli, který nabízí sepis zápisu (krví dlužníka) o přímé vykonatelnosti lichvářské půjčky nabízené jiným nositelem pokušení.
Mytologie byla mnohdy i zdrojem inspirace pro moderní díla. Například takový Faust Johanna Wolfganga von Goetha může napomoci Exekutorské komoře k přijatelné interpretaci její role ve společnosti: proti své vůli koná dobro, ne zlo; je duch, jenž popírá; je částí odvěké temnoty; nenávidí svět a marně usiluje o jeho zničení (překlad Otokara Fischera). Pokud by se to podalo s trochou manipulace, možná, že by se tím dala vzbudit i nějaká lítost nad tklivým osudem exekutorů doprovázených jen nepochopením.
Jestli Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení exekutora nepotvrdí a rozhodne zásadně s opačným názorem, tak by bylo možné uvažovat nad aktualizovanou operou Čert a Káča, dnes tedy spíše myšlenkově odlehčeným muzikálem Exekutor a Ivana.
Člověk by se už bál, že mytologie není v dnešní době informační inflace s to poskytnout příběh zastřený tajemnem, ale stačí drobná novela procesních předpisů a příběh je na světě bez vymýšlení. Je jen otázka k jaké mytické roli se připodobní Krajský soud v Ústí nad Labem, který bude rozhodovat o odvolání. Možná, že nějaký part čeká i na Nejvyšší soud; tady by ovšem bylo vhodné se inspirovat spíše řeckou mytologií a jejími věšteckými prvky. Za město Brno je pak zapotřebí dosadit lokalitu Delfy. V tradiční středoevropské mytologii pak může jakýkoliv instanční postup připomínat princovo putování za princeznou ve stylu „čarodějnice -> jiná čarodějnice, její sestra -> čaroděj, jejich bratr -> patnáctihlavý či tříhlavý drak“, a to vše, prosím, bez námitek podjatosti.
Pro těžké intelektuály, by pak byla vhodná (ze zcela jiného soudku) nějaká parafráze Bulgakovova díla Mistr a Markétka, rovněž na faustovský motiv. Hledat individuální analogie mezi Wolandovou suitou a složením Ústavního soudu by bylo ovšem možná až příliš kruté (ne k Bulgakovovi, ten byl na sžíravou satiru zvyklý, ale k soudcům).
Pokud bych se měl vrátit k tématu, u kterého jsem začal, tedy k hromadnému zastavení exekucí, je tento více než tisícinásobný akt náznakem posunu ve vnímání funkce exekucí, jež přinesla podzimní novela exekučního řádu. Smyslem exekuce snad už bude vymožení pohledávky od někoho, kdo může plnit a nechce plnit. Smyslem exekuce není totální a trvalá deprivace toho, kdo plnit nemůže (věčné zatracení). Naopak chomutovský pokus o tuto spíše nepodařenou akci je zapotřebí vnímat jako memento pro bohaté (věřitele) a vrchnost (orgány veřejné moci) nad odpovědností za své kroky a jejich následky.
Použití každé síly vyžaduje odpovědnost i pokoru a překročení jejich hranic sebou nese zpupnost a aroganci (ὕβρις), za kterou následuje trest. Tento motiv řeckých tragédií a mytologie je vlastní i současnému evropskému politickému myšlení a je vhodné si jej připomenout, i když se bavíme jen o právu.
V prvé řadě se sluší poděkovat za pozvání; Michalu Bobkovi už jsem také napsal, že mu přeji, aby ho čerti po strništi honili. Bývaly doby, kdy host byl usazen na kanape, obdržel bábovku, řídkou kávu a rodinné album. Bylo na něm, aby žasl nad Venouškem na hrnci a tetou Boženou na výletě v Telči. A snažil se neusnout. Je pravda, že dnešní moderní doba týrá hosta již rafinovaněji. Náleží mu shlédnout tří až čtyřhodinové nesestříhané video, na němž Venoušek na hrnec sedá, koná, vstává z něj a i jinak si počíná po batolecím způsobu, Božena před světelně přepálenou památkou UNESCO filmařsky řečeno neustále „bouchá hlavou vo kantnu“ a tak podobně. Jiné právo však zve hosta „před se“ netradičně proto, aby – biblicky řečeno – „otevřel ústa svá, a učil je, řka...“. Protože ale jako asi mnozí chodím jen tiše číst na Jiné právo právě proto, abych se sám něčemu naučil, bude snad lepší pokusit se podnítit diskusi na téma, které mne (možná nejen mne) stále více zajímá: co vlastně právníci čtou, když právě nečtou právo? A pokud čtou, co vlastně čtou?.
Probíral jsem se před nějakým časem životopisy uchazečů o asistentská místa u Nejvyššího správního soudu. Muž (26) inzeroval své zájmy: „Teorie práva, právní principy“. Žena (28) uvádí „zálibu: Literatura (právní)“. Když Jiné právo začínalo, prozrazovali bloggeři názvy knih, které právě mají na nočním stolku. A opět: zpravidla právní teorie, právní filosofie, právní sociologie a tak dále. Velká, ba nesmrtelná právní jména. Krásná literatura se objevovala spíš výjimečně, sem tam někdo přiznal, že má u postele literaturu vztahující se ke svým koníčkům.
Znamená to snad, že uměleckou literaturu považujeme za něco, s čím netřeba chodit na rynk, protože ji přece čteme zcela samozřejmě všichni? Nebo se s ní na Jiném právu nechlubíme, protože je to právě zde „off topic“? Nebo nechceme vzbudit dojem, že jsme přejemnělí intelektuálové, kteří pomíjejí literaturu právní a pěstují právně bezvýznamnou literární krasochuť?
Zdál se mi takový výběr zvláštní, ale možná, že bloggeři spíš chtěli touto formou upozornit čtenáře na zajímavou právnickou literaturu, která se jim v poslední době dostala do ruky, a nevyjmenovávali tu ostatní.
A co vlastně můj noční stolek? „Noční stolek“ je tu zřejmé pars pro toto, knihy mám na čtyřech místech po republice, ono umístit přes pět tisíc svazků do jednoho bytu není možné; knihy se povalují doslova všude, na žádný noční stolek, který je menší než kulečníkový stůl, by se ty rozečtené ani nevešly. Kromě toho se u čtení nejraději povaluji na břiše na podlaze (pro knihu stačí i tak jen sáhnout, jsou i pod postelí). Rozečteno (no tak dobře, tedy otevřeno či založeno, zhusta několik měsíců) bude těch knížek pár desítek, a to nepočítám ty své oblíbence, které jen čas od času vytáhnu z police, přečtu si po dvacáté nebo po padesáté tři čtyři strany a knihu zase vrátím do knihovny.
A tak jsem se rozhlédl, jakou knižní směsku vlastně mám právě teď na dosah ruky. Zikmund Winter: Kulturní obraz českých měst (mimochodem výborná a překvapivě zábavná četba z roku 1890); Jonathan Glancey: Architektura; Jerzy Kosinski: Nabarvené ptáče; Christian Bloch: HDRI pro fotografy a počítačové grafiky; Jana Štěpánová: Transgender image a tendence zobrazení v současné fotografii; Flodrová – Müller: Staré Brno; Václav Bejtler: Současná česká portrétní fotografie; Alena Ježková: Praha babka měst; Dušan Šlosar a další: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti; Petra Hůlová: Paměť mojí babičce, na chalupě leží otevřené Rejžkovy Deníčky, Steigerwaldovo Co s námi bude, Kompozice v digitální fotografie od Michala Bartoše... Nedávno jsem něco hledal v Brehmovi (po pradědečkovi, s krásnými mědirytinami), a teď stále leží jeden svazek „Ssavců“ na stole; znovu a znovu mne fascinují skvostné popisy z konce 19. století, hle: „Chůze jejich (paviánů) vyznačuje se jakousi lehkomyslnou nestydatostí; kdo jí neviděl, nemůže si ji ani dobře představit! Kývajíť a viklajíť vším tělem, zejména zadnicí tak, jak nelze u žádného jiného zvířete pozorovati. Zároveň a současně nosí ohon tak vyzývavě ohnutý a vykukují svýma malýma, lesklýma očima tak nestoudně, že člověk pohlížeje na ohyzdná zvířata div neodplivne; jestiť již všecek jich zjev věrným výrazem jich drzosti.“
Jak je vidět, ani zde umělecká literatura mezi rozečtenými knihami rozhodně nepřevažuje (inu, já bych tam některé pasáže z Wintera i Brehma klidně zařadil). Možná je to i tím, že patřím k těm nešťastným povahám, které se fyzicky nedokáží odtrhnout od dobré novely nebo románu, dokud neotočí poslední stranu; Tyhle knihy asi proto čekají spíš v knihovních policích, než po stolech a stolcích.
A tohle všechno vede k zamyšlení. Má četba „jiné“ literatury pro Jinoprávníka význam? A má-li, jaký a v čem spočívá?
Často se při interpretaci práva dovoláváme „hodnotového systému“ či „hodnotového rozměru“. Ale tyto hodnoty, i když je právo obsahuje, zjevně nevznikají izolovaně v něm samotném jako v lučební křivuli, an sich. Jsou do práva zpravidla vnášeny z neprávního světa, ze světa především jiných normativních systémů. Společnost si tyto imateriální hodnoty utváří a také je během doby mění. Právo tak obvykle – ve formách, které jsou mu vlastní – lépe nebo hůře odráží hodnoty, které uznává společnost. Funguje to ale podobně jako polovodič: pokusy o vnucení nových hodnot společnosti cestou práva se nikdy příliš neosvědčily.
Právo je tedy v tomto smyslu „vyšším patrem“ uspořádání společnosti, a nemá-li se hroutit a má-li být akceptováno a reálně vynutitelné, musí respektovat její základy, především morální, politické, náboženské. V tomto smyslu pak i právo obsahuje svůj (právní) hodnotový systém, který ale není ničím jiným než hodnotovým systémem, převyprávěným ze systémů jiných do specifických právních forem. Tohle ostatně umí mnohem lépe a přesněji formulovat právní filosofové a sociologové. Nechci jim konkurovat.
Velmi zajímavá mi ale připadá jistá společná vlastnost práva na straně jedné a umění na straně druhé v tom, že také estetické či estetizované projevy (krásná literatura, divadlo, hudba, výtvarné umění, ale i přechodné a nezařaditelné umělecké formy) nevisí ve vzduchoprázdnu. Stejně jako právo jsou také svébytnou formou transformace stejných společenských hodnot.
Je samozřejmé, že o rozdílech mezi obsahem, formou a společenskou funkcí práva a umění lze asi psát knihy, ale o to zde nejde a smyslem není hledat paralely mezi právem a uměním. To, co mi připadá zajímavé, je společný prazáklad obou jevů: hodnotový systém společnosti, který se odráží jak v právu, tak – u některých uměleckých forem velmi složitě a mnohdy nezbadatelně převyprávěný – také v uměleckých projevech.
A protože mám za to, že výklad práva je především nalézáním a interpretací jeho hodnotového základu, domnívám se, že pro právníka (a soudce asi především) je potřebné, aby byl schopen vnímat tyto transformované hodnoty také z projevů uměleckých. Jinak řečeno, dobrý právník by měl být formován a kultivován také esteticky. Obrazem, sochou, architekturou, románem, dramatem, filmem... Ať už to zní sebedivočeji, mohla by se razit teze, že estetická kultivace právníků napomáhá rozvoji právního myšlení. (No... v každém případě neškodí.)
A protože psaný text je právníkům ze všech uměleckých projevů asi nejbližší, vždycky mne zajímal zejména vztah právníků k literatuře.
Nejraději bych pro Jinoprávníky stvořil nějakou anketu:
Čteme vůbec krásnou literaturu? A co vlastně čteme? A podle čeho vybíráme? A jací autoři na nás působí?
Ale také: kde vlastně na čtení bereme (krademe) čas a kdy čteme? A – s trochou poťouchlosti: protože v postelích zřejmě čteme obvykle o právu (to ty noční stolky, z nichž přepadávají Dworkinové, Hartové a nálezové Ústavního soudu, že?), kde že to vlastně čteme? Mají i elitní právníci nějaký svůj fotel, do kterého zalézají s knihou? Anebo čtou v autobusech, tramvajích a vlacích (nebo na hluchých místech seminářů a přednášek pod lavicí)?
V dětství mne považovalo okolí za patologického čtenáře. Myslím, že se to tak docela nevyhojilo, a frustrace ze stálého nedostatku čtecího času by možná byla zmírněna poznáním, že jsou i jiní, podobně postižení.
A teď už chci jít chvíli číst. Mám z dětství nikdy nepřečtený dluh: Medvídka Pú. Nedávno, když mi z něj kdosi do omrzení citoval, jsem si ho vypůjčil.
Leží rozečtený na mém nočním stolku. Fakt.
Celý příspěvek
Mimořádně progresivní slovenské nakladatelství Kalligram vydalo před několika týdny slovenský překlad Alexyho knihy z roku 2003 pod názvem Pojem a platnosť práva. Knihu přeložil a slovenský úvod napsal P. Holländer. V edici nakladatelství nazvané Exempla Iuris vyšla např. již klasická Iheringova kniha Boj za právo (ta existuje i v češtině, byť v notně starém překladu z roku 1897), plánuje se např. Beccariova kniha O zločinech a trestech, Dworkinova Říše práva, Cardozova Povaha soudního procesu nebo Radbruchova Filozofie práva. Za řekou Moravou můžeme posílat jen smutné pohledy, případně elektronické objednávky nakladateli.
A zde je jeho zbytek.
Celý příspěvek