Kdo jinému Chomutov, sám...

Před rokem a několika týdny do českých médií vstoupila všestranně propíraná právní otázka, zda je možné postihovat výkonem rozhodnutí peníze bezprostředně vyplacené v rámci výplaty některých dávek pomoci v hmotné nouzi. Aféra obohacená mnoha politickými a odbornými komentáři, živená pravidelným zpravodajstvím a citově podbarvenými záběry se udržela v médiích poměrně dlouhou dobu, alespoň dle mediálních měřítek. V médiích se kauza ani její protagonisté dnes příliš neobjevují, ale právní rozměr kauzy má delšího trvání, jak už to v právu bývá.

Poslední mediálně zajímavou informací bylo částečné zastavení exekuce, které se vztahovalo k jejímu spornému způsobu, jeho stejnopis je možné shlédnout zde. Rozhodnutí o odvolání bohužel nemám, ale mediální zprávu o něm můžete zhlédnout zde. Předpokládám ovšem, že rozhodnutí odvolacího soudu se argumentačně nebude významně lišit od toho prvoinstančního. Spor, který i v širší odborné diskusi vypadal jako nejednoznačný, tak skončil bohudík jednoznačně.

Částečné zastavení je ovšem vskutku částečné. Jak může taková mediálně známá exekuce pokračovat, pokud se oprostí od sporného způsobu svého vedení? Někdy může její osud pořádně překvapit. V chomutovském případě zjevně exekuce nějakou dobu trvala dál, přičemž tuto zimu se příslušný exekutor rozhodl, že by oprávněný měl uhradit zálohu na náklady exekuce. I vyzval oprávněného, aby tak učinil a uložil mu uhradit zálohu na náklady exekuce, a to do tří dnů od obdržení této výzvy. O tom, že vztahy mezi exekutorem a městem Chomutov nebyly v té době zrovna nejlepší, svědčí zejména to, že tuto výzvu zaslal v pátek do datové schránky. O tom, jestli tak učinil ráno nebo k večeru před odchodem z práce, mi není nic známo.

Oprávněný si požádal o prodloužení lhůty, ale exekutor svým vlastním usnesením dva dny po uplynutí lhůty k úhradě nákladů exekuci zastavil a uložil oprávněnému uhradit její náklady ve výši 7.800,-Kč. Stejnopis je zde. Chomutov se odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je k dispozici zde. Samo odvolání je z hlediska studia vztahů mezi exekutorem a oprávněným nejzajímavější (trochu připomíná některá rozvodová podání). Pozorný čtenář se dočte, že Chomutov vnímal své postavení nepoměrně privilegovaně a měl představu, že exekutor bude spíše jejich úředníkem. Zastavení pak pochopitelně vnímá jako křivdu.

Za nejzajímavější informaci je pak třeba považovat skutečnost, že tento modelový případ probíhá souběžně v celkem 1040 téměř identických variantách, přičemž úhrada nákladů je v každém rozhodnutí nejspíš stejná. Ano, součin částek 7.800 a 1.040 činí 8.112.000. Pokud se rozhodnutí stane pravomocným (ve své pluralitě), což nelze předem odhadovat, tak cena akce Záchranný kruh se vyšplhá na osm milionů českých korun a něco k dobru, které zaplatí město Chomutov ze svých peněz. Výsledkem je pak pár mediálních záběrů z chodeb městského úřadu, něco slz, právnická diskuse na konfliktem lidské důstojnosti a práva věřitelů, jeden generický exekuční judikát, žádný zisk vymožených peněz a také jeden trochu bohatší exekutor. Stálo to za to?

Co to znamená? Na tuto událost je možné se koukat několikerým možným způsobem. Je samozřejmě možné vést úvahy o předvídatelnosti práva. Zastavení exekuce exekutorem je možné až od listopadu loňského roku. Když se s akcí začínalo, nebylo tehdy možné tento konec předvídat (stejně jako datové schránky ne). Jde ale o "proces", a tam se většinou jede podle toho co zrovna platí, takže s nějakou retroaktivitou si člověk argumentačně neužije. Zabývat se tímto příběhem pouze pohledem práva je ovšem nuda.

Mnohem zajímavější je spíše mimoprávní poznatek, že Chomutov v podstatě dojel na to, že se k němu exekutor zachoval přísně a tvrdě. Tedy přesně takovým způsobem, jak se prezentoval on sám před rokem v jednom šiku s exekutorem samotným. Odvolací argumentace založená mimo jiné na nepřiměřenosti pak vypadá na pozadí dříve hrdé hrázi nesmiřitelné krutosti zákona spíše nevěrohodně a úsměvně.

Nejvýznamnější funkce tohoto předfinále exekučního řízení je ovšem udržování a obnovování mytologických a pohádkových vzorců středoevropské tradiční civilizace. Donedávna jsem žil v domnění, že úpadek lidové slovesnosti a tradice vede k vymizení příběhů, které sloužily jako opora k tak nutnému mentálnímu útěku od reality v prostředí zjevné nespravedlnosti. Naštěstí, není tomu tak. Už nadpis tohoto postu nabídl aktualizaci některých tradičních přísloví, která vyjadřovala odvěké představy o spravedlnosti. Kdo čím zachází, tím také schází.

Na první pohled jsou zde patrné kontury tradičních rolí v mytických příbězích, kdy vrchnost (vedení chomutovské radnice) utlačovala chudý lid a neváhala se za tímto účelem spolčit i s čertem. Obvykle to pro vrchnost špatně končilo, protože čert si smlsnul právě na této vrchnosti. Moderním čertem dnešní doby je právě takový exekutor, který trestá za hříchy (pokuty) dávno minulé, přichází nečekán a nepozván a je stejně tak nelítostný. Odnáší lidem majetek – ten materializovaný obraz duše dnešní konzumní společnosti. Je vnímán jako bytost v podstatě záporná, ale svou činností pomáhá naplňovat spravedlnost, neb se i proti vrchnosti jeho hněv někdy obrátí. Je to, archetypálně vzato, samozřejmě čert mytologický, který dští síru a po království českém trousí trochu větší kameny. Někdy se ovšem může podobat ďáblovi tak jak jej vnímá křesťanská věrouka, tedy pokušiteli, který nabízí sepis zápisu (krví dlužníka) o přímé vykonatelnosti lichvářské půjčky nabízené jiným nositelem pokušení.

Mytologie byla mnohdy i zdrojem inspirace pro moderní díla. Například takový Faust Johanna Wolfganga von Goetha může napomoci Exekutorské komoře k přijatelné interpretaci její role ve společnosti: proti své vůli koná dobro, ne zlo; je duch, jenž popírá; je částí odvěké temnoty; nenávidí svět a marně usiluje o jeho zničení (překlad Otokara Fischera). Pokud by se to podalo s trochou manipulace, možná, že by se tím dala vzbudit i nějaká lítost nad tklivým osudem exekutorů doprovázených jen nepochopením.

Jestli Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení exekutora nepotvrdí a rozhodne zásadně s opačným názorem, tak by bylo možné uvažovat nad aktualizovanou operou Čert a Káča, dnes tedy spíše myšlenkově odlehčeným muzikálem Exekutor a Ivana.

Člověk by se už bál, že mytologie není v dnešní době informační inflace s to poskytnout příběh zastřený tajemnem, ale stačí drobná novela procesních předpisů a příběh je na světě bez vymýšlení. Je jen otázka k jaké mytické roli se připodobní Krajský soud v Ústí nad Labem, který bude rozhodovat o odvolání. Možná, že nějaký part čeká i na Nejvyšší soud; tady by ovšem bylo vhodné se inspirovat spíše řeckou mytologií a jejími věšteckými prvky. Za město Brno je pak zapotřebí dosadit lokalitu Delfy. V tradiční středoevropské mytologii pak může jakýkoliv instanční postup připomínat princovo putování za princeznou ve stylu „čarodějnice -> jiná čarodějnice, její sestra -> čaroděj, jejich bratr -> patnáctihlavý či tříhlavý drak“, a to vše, prosím, bez námitek podjatosti.

Pro těžké intelektuály, by pak byla vhodná (ze zcela jiného soudku) nějaká parafráze Bulgakovova díla Mistr a Markétka, rovněž na faustovský motiv. Hledat individuální analogie mezi Wolandovou suitou a složením Ústavního soudu by bylo ovšem možná až příliš kruté (ne k Bulgakovovi, ten byl na sžíravou satiru zvyklý, ale k soudcům).

Pokud bych se měl vrátit k tématu, u kterého jsem začal, tedy k hromadnému zastavení exekucí, je tento více než tisícinásobný akt náznakem posunu ve vnímání funkce exekucí, jež přinesla podzimní novela exekučního řádu. Smyslem exekuce snad už bude vymožení pohledávky od někoho, kdo může plnit a nechce plnit. Smyslem exekuce není totální a trvalá deprivace toho, kdo plnit nemůže (věčné zatracení). Naopak chomutovský pokus o tuto spíše nepodařenou akci je zapotřebí vnímat jako memento pro bohaté (věřitele) a vrchnost (orgány veřejné moci) nad odpovědností za své kroky a jejich následky.

Použití každé síly vyžaduje odpovědnost i pokoru a překročení jejich hranic sebou nese zpupnost a aroganci (ὕβρις), za kterou následuje trest. Tento motiv řeckých tragédií a mytologie je vlastní i současnému evropskému politickému myšlení a je vhodné si jej připomenout, i když se bavíme jen o právu.