Ty částice neurychlovat!

Když se ve filmu Andělé a Démoni vznese zlotřilý camerlengo ve vrtulníku k nebi s antihmotou, u které dochází baterka, aby zachránil město i svět, k nebi se vznesly i mé oči, které jsem obrátil při sledování filmu v sloup s tím, že tohle už je vážně úlet. Nevím, kterým směrem zamířily oči členů druhého senátu Spolkového ústavního soudu poté, co jim na stole přistála ústavní stížnost se scénářem nikoliv nepodobným dějové zápletce Dana Browna.

Stěžovatelka, která je německá státní občanka s trvalým pobytem ve Švýcarsku, se domnívá, že nová série pokusů, kterou plánuje CERN, zničí zemi. CERN (Evropská organizace pro jaderný výzkum) dostavěla urychlovač částic a chystá s ním pokusy. Stěžovatelka se domnívá, že pokusy vytvoří miniaturní černé díry, které mohou zničit planetu.

Spolkový ústavní soud stížnost odmítl pro „zjevnou neopodstatněnost“ (nepřijal ji k projednání). Jádro odůvodnění je v odstavci 21 a 22 usnesení – většinový vědecký názor současnosti říká, že urychlovač částic žádné ohrožení způsobit nemůže. Z většinové názoru také vychází německá spolková vláda; za této situace mohou soudy dělat asi těžko cokoliv jiného, než vycházet ze stejného většinového názoru. Kauza plasticky ilustruje problém, se kterým se správní a ústavní soudy vždy potýkají při přezkumu velice technických či odborných otázek – jak může soud věcně přezkoumávat otázky, kterým rozumí přibližně pět až deset lidí v Republice? Buď to bude nekonečný řetězec znaleckých posudků, anebo se přezkum musí omezit na principy a proces.

Zmiňovaná kauza Spolkového ústavního soudu má však v tomto ohledu ještě jedno kouzlo: pokud by měla pravdu stěžovatelka a nikoliv většinové vědecké názory, tak lze předpokládat, že nikdo si už potom nebude moci stěžovat, že Spolkový ústavní soud neměl pravdu.