ZK a DK: Jmenování soudců v ČR I.
V tomto postu bychom se rádi vrátili k problematice jmenování soudců. V prvé řadě bychom však chtěli poděkovat Martinu Bílému, že se jako první odhodlal k otevřené kritice psychotestů (viz zde) a tím nastartoval debatu v českých médiích (odkazy na většinu novinových článků o psychotestech jsou zde). Za to klobouk dolů. V tomto postu bychom však chtěli poukázat na to, že psychotesty jsou pouze jedním z mnoha problémů při jmenování soudců v ČR. Odstranění psychotestů či potlačení jejich role při jmenovací proceduře toho samo o sobě moc nevyřeší.
Velká část tohoto postu vychází z našeho společného příspěvku, který byl přednesen dne 18. 11. 2009 na půdě NSS v rámci konference věnované problematickým aspektům správy české justice (oficiální název konference zněl "Dvacet let svobodné justice: nedořešené otázky"; tisková zpráva zde). Konferenci pořádala nevládní nezisková organizace Liga lidských práv (LLP), a proto je výstup z konference dostupný na její webové stránce (zde).
Jelikož je příspěvek dostupný online na webu LLP, nebudeme se opakovat a zaměříme se pouze na tři okruhy problémů, na které jsme opakovaně při psaní našeho příspěvku naráželi.
I. Nejsou data…
K tomu, abychom mohli učinit smysluplné závěry, musíme mít k dispozici data. Ty však přístupná nejsou (alespoň ne veřejnosti; podle našeho názoru je však nemá v systematické podobě k dispozici ani MSp). Naše úvahy se tak musely nutně odvíjet od osobní zkušenosti kolegů, kteří procesem jmenování prošli či procházejí. Náš vzorek tak nemusí být (zcela) reprezentativní a leccos nám mohlo uniknout.
Prvním krokem k tomu, abychom se vůbec mohli v oblasti jmenování soudců pohnout dál, je tedy zpracování detailní statistiky. Tato statistika by měla obsahovat přinejmenším následující údaje (vždy podle jednotlivých let): (1) kolik kandidátů neuspělo u psychologického testu; (2) kolik kandidátů bylo jmenováno i přesto, že neuspěli u psychologického testu; (3) kolik kandidátů bylo vetováno předsedy OS/KS (to půjde zjistit asi těžko, ale za pokus to stojí); (4) kolik kandidátů bylo jmenováno i přesto, že byli vetováni předsedy OS/KS; (5) kolik kandidátů bylo vetováno ze strany MSp (to půjde taky zjistit těžko, ale za pokus to opět stojí); (6) kolik kandidátů bylo jmenováno i přesto, že byli vetováni ze strany MSp; (7) kolik kandidátů bylo vetováno prezidentem ČR; (8) v jakém věku vstupují kandidáti do justice; (9) kolik let praxe (a jaké) mají kandidáti v době vstupu do justice za sebou; (10) jakými kanály do justice vstoupili (poměr justiční čekatelé vs. asistenti soudců vs. extraneové); (11) k jakému soudu byli přiděleni; (12) kde se tito kandidáti nachází dnes (stále u téhož soudu či u vyššího soudu či mimo justici).
Tento úkol (zpracování statistik) pochopitelně leží na bedrech MSp, které jako jediné má potřebná data k dispozici (možná má MSp některé statistiky dispozici už teď; rád se nechám poučit). Z různých stran jsem totiž slyšel různá tvrzení typu - (1) advokáti jmenovaní k nižším soudům se neosvědčili a většina z nich zase justici rychle opustila např. zde se uvádí, že "soudci z řad jiných právnických profesí [se] ve většině případů neosvědčili"); (2) v posledním kole psychologických posudků u kandidátů na soud XY "padla za vlast" třetina či x-tina kandidátů (např. zde se uvádí, že "podle posledních zkušeností neuspěje cca 11-12 kandidátů z 15"); (3) přes negativní psychologický posudek dnes již opět - po jistém "liberálnějším období" - opět nejede vlak (viz zde). Je to pravda? Bůh ví... Vzhledem k absenci věrohodných a úplných statistik tato tvrzení nejsme schopni potvrdit ani vyvrátit.
II. Chybí koncepce…
Za druhé, v oblasti jmenování soudců nemá Česká republika žádnou koncepci. Do zákona o soudech a soudcích byla sice zavedena minimální věková hranice 30 let, to však samo o sobě rozhodně za koncepční řešení považovat nelze (akorát to "vyhazuje z kola ven" ženy, které okolo třicátého roku věku mají dítě - těhotnou soudkyni totiž jen tak někdo nenajmenuje). Co je však nejhorší, neexistují žádná kritéria, podle nichž mají být noví soudci vybíráni. A to ani u kandidátů přicházejících zvenčí v pokročilejším věku (extraneové, v našem příspěvku tuto cestu do justice označujeme za „laterální“ a soudce přicházející touto cestou za „laterální soudce“), ani u mladých kandidátů rekrutujících se primárně zevnitř justice (tuto cestu do justice označujeme za „kariérní“ a soudce přicházející touto cestou za „kariérní soudce“). Není se tedy čemu divit, že každé nové volné místo soudce se tutlá, co to jde. Co kdyby se totiž přihlásilo více kandidátů? Jak bychom mezi nimi vybírali, když nemáme kritéria…
To je klasická česká písnička. Vymyslet smysluplná kritéria je moc složité, tak je radši nebudeme vymýšlet vůbec: "Však ono to vždycky nějak dopadne". Problém je v tom, že tato česká "salámová metoda" mohla fungovat někdy v polovině 90. let minulého století, kdy platily 3 premisy: (1) noví soudci se rekrutovali v podstatě výhradně z řad justičních čekatelů; (2) počet nových soudcovských míst utěšeně rostl; a (3) do justice se dvakrát moc lidí zrovna nehrnulo (ba naopak, viz zde). Tyto časy jsou ale již "odviate vetrom". Ani jedna z výše uvedených premis totiž už pár let neplatí.
III. Výsledek nemůže nebýt deformovaný…
Pojďme se tedy podívat, jak vypadá proces jmenování soudce. Co musí potenciální kandidát na funkci soudce udělat, aby se stal soudcem? Ve zkratce musí překonat 4 "vetovací místa". Těmito vetovacími místy jsou: (1) psycholog; (2) předseda KS (u soudců přidělovaných k okresním soudům i předseda OS); (3) ministerstvo spravedlnosti; a (4) prezident ČR. Na tato vetovací místa se nyní podíváme blíže.
1. První síto představuje psychologický posudek aneb "justiční eugenika". Toto síto popsal detailně již Martin Bílý, a tudíž jej necháme v tomto postu stranou. Rádi bychom vyzdvihli toliko skutečnost, že je dobře, že se k tomuto tématu začali vyjadřovat i profesionální psychologové, jejichž kritiku není pro testovatele-psychology tak lehké umlčet.
2. Další síto představují předsedové KS (u jmenování k OS i předsedové OS). Řada komentátorů a dokonce i současná ministryně spravedlnosti (viz zde) se domnívá, že potlačení role posudků by mělo vést k posílení role předsedů soudů (přičemž tento posun považují za pozitivní). Navýšení již tak velkých pravomocí předsedů soudů se odůvodňuje plus mínus následovně "za kandidátem na pozici soudce z nitra justice za dobu jeho praxe existuje několikaletá profesní historie, předsedovi soudu je známo, zda je kandidát člověkem charakterním, pracovitým, inteligentním, nebo zda je tomu naopak" (viz zde). Tento pohled je podle nás zcela chybný. Předsedové KS by měli podle nás mít při jmenování soudců stejnou roli jako psychotesty - tj. eliminovat excesy. Rozhodně by neměli vybírat ty "správné" kandidáty (ani mít při tomto výběru rozhodující slovo). Důvodů je hned několik: (1) předsedové KS nemají přehled o kandidátech z jiných právnických profesí, a mohou tak preferovat své justiční čekatele či asistenty před ostatními kandidáty; (2) jmenování soudců soudci je neudržitelné z demokratického hlediska; (3) jmenování soudců soudci vede k dalšímu „zapouzdření“ justice před jakýmkoliv vnějším vlivem, který má potenciál zvýšit její legitimitu a navíc může být pro justici prospěšný i z profesního hlediska; a (4) z historického hlediska je role předsedů soudů v ČR krajně problematická (v době komunismu byly soudy ovládány mj. právě prostřednictvím předsedů soudů a je tomu tak v podstatě dodnes - s jistou nadsázkou lze říci, že kdo ovládá předsedy českých soudů, kontroluje justici).
3. Třetím sítem je Ministerstvo spravedlnosti. O roli tohoto síta toho příliš nevíme. Každopádně platí, že MSp není stanoviskem psychologa ani předsedů OS a KS vázáno. Tato skutečnost může mít jak pozitivní, tak negativní efekty. Na jedné straně může MSp korigovat excesy předchozích „vetovacích míst“ (např. nesmyslné psychotesty). Na druhé straně může MSp upřednostnit jiného kandidáta z politických, osobních či jiných důvodů. V každém případě však opět hrozí „lobování“ za jednotlivé kandidáty a aktivace profesních či rodinných známostí. Co všechno "dokáže" MSp lze ilustrovat na skutkovém stavu popsaném v rozsudku NSS ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 5 As 13/2009 (byť zde jde o přeložení soudce k vyššímu soudu, nikoliv o prvotní jmenování soudcem).
4. Čtvrtým sítem je prezident ČR. Toto vetovací místo "vyplavalo" na mediální povrch v souvislosti s kauzou Petra Langera (viz rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 4 Ans 9/2007) a od té doby je prezident považován mnoha laiky za hlavní vetovací místo při jmenování soudců. Ve skutečnosti však prezident hraje při jmenování soudců ve srovnání se třemi předchozími vetovacími místy zcela marginální roli.
Jakýkoliv výběr však není jen o "negativní selekci". Kromě "negativní selekce" stojíme před dalšími dvěma problémy. Někdo musí dělat "pozitivní selekci" z těch kandidátů, kteří prošli jednotlivými síty. Dnes se to řeší tak, že se maximálně filtruje v rámci "negativní selekce", aby se nemusela řešit "selekce pozitivní". Proto hrají psychologické posudky tak velkou roli - ulehčují všem (tj. MSp i předsedům OS/KS) život. Pak (tj. po "pozitivní selekci") někdo musí definitivně rozhodnout, kdo bude jmenován soudcem (což může být klidně orgán odlišný od toho, který provádí "pozitivní selekci" - viz kauza Petra Langera, na kterou odkazujeme výše).
V současné době není jasné kdo provádí "pozitivní selekci" ani kdo skutečně rozhoduje o tom, kdo bude jmenován soudcem. Celý proces jmenování je totiž velmi neprůhledný. De iure předkládá soubor kandidátů ke jmenování do funkce soudců prezidentovi vláda (blíže viz rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 4 Ans 9/2007, bod VI.1). De facto je ale situace jiná. Prezident i vláda hrají marginální roli. Podle našich zkušeností dokonce i MSp hraje relativně marginální roli. MSp sice dodává vládě seznam kandidátů, ale na to, kdo se na tomto seznamu objeví, tak velký vliv nemá. Kdo tedy "pozitivně selektuje" kandidáty na funkci soudce a drží tak v ruce skutečnou moc při jmenování soudců? Jsou to předsedové KS. Jsou to předsedové KS, kteří vybírají konkrétní jména a dávají mašinérii do pohybu. Bez toho, aniž by Vaše jméno navrhl předseda KS, jsou vaše šance na jmenování soudcem zcela mizivé. Jinak řečeno, pokud je někdo odpovědný za složení dnešní justice (je na čtenáři, zda považuje dnešní justici za dobrou, průměrnou nebo tristní), tak jsou to soudní funkcionáři!
IV. Krátké shrnutí
Suma sumárum, potenciálním kandidátům na funkci soudce stojí v cestě 4 vetovací místa, přičemž nejdůležitější roli při jmenování soudců mají první dvě vetovací místa, tj. psychologové a předsedové OS/KS. Obojí je špatně. Jak psychologové, tak předsedové OS/KS, by měli mít maximálně poradní roli. Jejich úkolem je eliminovat excesy, nikoliv vybírat (či "jen" preselektovat) ty "správné" kandidáty.
Pokud rozdělíme jmenovací proceduru na stádia "negativní selekce", "pozitivní selekce" a "definitivní rozhodnutí", tak můžeme konstatovat, že psychologické posudky provádí natolik extrémní "negativní selekci", že jde v podstatě o "kvazipozitivní selekci". Skutečnou "pozitivní selekci" však provádí předsedové KS. MSp a prezident hrají relativně marginální roli a vstupují do procesu primárně ve fázi "definitivního rozhodnutí" (bylo by zajímavé vědět, zda kterýkoliv z obou prezidentů někdy jmenoval soudcem někoho, koho MSp resp. vláda nenavrhla + kolikrát se stalo, že MSp "nepustilo dál" kandidáta, který měl doporučující psychologický posudek a kterého navrhl předseda KS). Jsme si vědomi, že se dopouštíme několika zjednodušení (např. stádia "negativní selekce" a "pozitivní selekce" se vzájemně prolínají), ale jsme pevně přesvědčeni, že výše uvedený popis obecně odpovídá realitě.
O čem ale nelze mít žádné pochyby je skutečnost, že jmenování soudců, ať už jde o kariérní nebo laterální cestu, je doslova zamořeno neprůhledností celého procesu. Jmenování soudců v ČR je zcela netransparentní. Výběrová řízení nejsou konána vůbec nebo tutlána do poslední chvíle a kritéria pro výběr soudců nad rámec zákonných kritérií neexistují vůbec nebo se dotvářejí ad hoc. Absence transparentnosti pak vcelku pochopitelně vytváří ideální podhoubí pro typické české "známosti" a "úlitby".
V. Co s tím...
Tento post je již tak hodně dlouhý, a proto se na tuto otázku pokusíme odpovědět v samostatném postu.
Zdeněk Kühn & David Kosař
P.S. Na zbývajících třech příspěvcích zpracovaných pro účely konference konané na NSS se podíleli Jan Sváček (Nezávislost soudní moci), Eliška Wagnerová (Zahraniční modely soudcovské správy) a opět ZK a DK (Financování justice). Příspěvky Jana Sváčka a Elišky Wagnerové rozhodně stojí za přečtení (všechny příspěvky jsou dostupné v jednom dokumentu zde)
Velká část tohoto postu vychází z našeho společného příspěvku, který byl přednesen dne 18. 11. 2009 na půdě NSS v rámci konference věnované problematickým aspektům správy české justice (oficiální název konference zněl "Dvacet let svobodné justice: nedořešené otázky"; tisková zpráva zde). Konferenci pořádala nevládní nezisková organizace Liga lidských práv (LLP), a proto je výstup z konference dostupný na její webové stránce (zde).
Jelikož je příspěvek dostupný online na webu LLP, nebudeme se opakovat a zaměříme se pouze na tři okruhy problémů, na které jsme opakovaně při psaní našeho příspěvku naráželi.
I. Nejsou data…
K tomu, abychom mohli učinit smysluplné závěry, musíme mít k dispozici data. Ty však přístupná nejsou (alespoň ne veřejnosti; podle našeho názoru je však nemá v systematické podobě k dispozici ani MSp). Naše úvahy se tak musely nutně odvíjet od osobní zkušenosti kolegů, kteří procesem jmenování prošli či procházejí. Náš vzorek tak nemusí být (zcela) reprezentativní a leccos nám mohlo uniknout.
Prvním krokem k tomu, abychom se vůbec mohli v oblasti jmenování soudců pohnout dál, je tedy zpracování detailní statistiky. Tato statistika by měla obsahovat přinejmenším následující údaje (vždy podle jednotlivých let): (1) kolik kandidátů neuspělo u psychologického testu; (2) kolik kandidátů bylo jmenováno i přesto, že neuspěli u psychologického testu; (3) kolik kandidátů bylo vetováno předsedy OS/KS (to půjde zjistit asi těžko, ale za pokus to stojí); (4) kolik kandidátů bylo jmenováno i přesto, že byli vetováni předsedy OS/KS; (5) kolik kandidátů bylo vetováno ze strany MSp (to půjde taky zjistit těžko, ale za pokus to opět stojí); (6) kolik kandidátů bylo jmenováno i přesto, že byli vetováni ze strany MSp; (7) kolik kandidátů bylo vetováno prezidentem ČR; (8) v jakém věku vstupují kandidáti do justice; (9) kolik let praxe (a jaké) mají kandidáti v době vstupu do justice za sebou; (10) jakými kanály do justice vstoupili (poměr justiční čekatelé vs. asistenti soudců vs. extraneové); (11) k jakému soudu byli přiděleni; (12) kde se tito kandidáti nachází dnes (stále u téhož soudu či u vyššího soudu či mimo justici).
Tento úkol (zpracování statistik) pochopitelně leží na bedrech MSp, které jako jediné má potřebná data k dispozici (možná má MSp některé statistiky dispozici už teď; rád se nechám poučit). Z různých stran jsem totiž slyšel různá tvrzení typu - (1) advokáti jmenovaní k nižším soudům se neosvědčili a většina z nich zase justici rychle opustila např. zde se uvádí, že "soudci z řad jiných právnických profesí [se] ve většině případů neosvědčili"); (2) v posledním kole psychologických posudků u kandidátů na soud XY "padla za vlast" třetina či x-tina kandidátů (např. zde se uvádí, že "podle posledních zkušeností neuspěje cca 11-12 kandidátů z 15"); (3) přes negativní psychologický posudek dnes již opět - po jistém "liberálnějším období" - opět nejede vlak (viz zde). Je to pravda? Bůh ví... Vzhledem k absenci věrohodných a úplných statistik tato tvrzení nejsme schopni potvrdit ani vyvrátit.
II. Chybí koncepce…
Za druhé, v oblasti jmenování soudců nemá Česká republika žádnou koncepci. Do zákona o soudech a soudcích byla sice zavedena minimální věková hranice 30 let, to však samo o sobě rozhodně za koncepční řešení považovat nelze (akorát to "vyhazuje z kola ven" ženy, které okolo třicátého roku věku mají dítě - těhotnou soudkyni totiž jen tak někdo nenajmenuje). Co je však nejhorší, neexistují žádná kritéria, podle nichž mají být noví soudci vybíráni. A to ani u kandidátů přicházejících zvenčí v pokročilejším věku (extraneové, v našem příspěvku tuto cestu do justice označujeme za „laterální“ a soudce přicházející touto cestou za „laterální soudce“), ani u mladých kandidátů rekrutujících se primárně zevnitř justice (tuto cestu do justice označujeme za „kariérní“ a soudce přicházející touto cestou za „kariérní soudce“). Není se tedy čemu divit, že každé nové volné místo soudce se tutlá, co to jde. Co kdyby se totiž přihlásilo více kandidátů? Jak bychom mezi nimi vybírali, když nemáme kritéria…
To je klasická česká písnička. Vymyslet smysluplná kritéria je moc složité, tak je radši nebudeme vymýšlet vůbec: "Však ono to vždycky nějak dopadne". Problém je v tom, že tato česká "salámová metoda" mohla fungovat někdy v polovině 90. let minulého století, kdy platily 3 premisy: (1) noví soudci se rekrutovali v podstatě výhradně z řad justičních čekatelů; (2) počet nových soudcovských míst utěšeně rostl; a (3) do justice se dvakrát moc lidí zrovna nehrnulo (ba naopak, viz zde). Tyto časy jsou ale již "odviate vetrom". Ani jedna z výše uvedených premis totiž už pár let neplatí.
III. Výsledek nemůže nebýt deformovaný…
Pojďme se tedy podívat, jak vypadá proces jmenování soudce. Co musí potenciální kandidát na funkci soudce udělat, aby se stal soudcem? Ve zkratce musí překonat 4 "vetovací místa". Těmito vetovacími místy jsou: (1) psycholog; (2) předseda KS (u soudců přidělovaných k okresním soudům i předseda OS); (3) ministerstvo spravedlnosti; a (4) prezident ČR. Na tato vetovací místa se nyní podíváme blíže.
1. První síto představuje psychologický posudek aneb "justiční eugenika". Toto síto popsal detailně již Martin Bílý, a tudíž jej necháme v tomto postu stranou. Rádi bychom vyzdvihli toliko skutečnost, že je dobře, že se k tomuto tématu začali vyjadřovat i profesionální psychologové, jejichž kritiku není pro testovatele-psychology tak lehké umlčet.
2. Další síto představují předsedové KS (u jmenování k OS i předsedové OS). Řada komentátorů a dokonce i současná ministryně spravedlnosti (viz zde) se domnívá, že potlačení role posudků by mělo vést k posílení role předsedů soudů (přičemž tento posun považují za pozitivní). Navýšení již tak velkých pravomocí předsedů soudů se odůvodňuje plus mínus následovně "za kandidátem na pozici soudce z nitra justice za dobu jeho praxe existuje několikaletá profesní historie, předsedovi soudu je známo, zda je kandidát člověkem charakterním, pracovitým, inteligentním, nebo zda je tomu naopak" (viz zde). Tento pohled je podle nás zcela chybný. Předsedové KS by měli podle nás mít při jmenování soudců stejnou roli jako psychotesty - tj. eliminovat excesy. Rozhodně by neměli vybírat ty "správné" kandidáty (ani mít při tomto výběru rozhodující slovo). Důvodů je hned několik: (1) předsedové KS nemají přehled o kandidátech z jiných právnických profesí, a mohou tak preferovat své justiční čekatele či asistenty před ostatními kandidáty; (2) jmenování soudců soudci je neudržitelné z demokratického hlediska; (3) jmenování soudců soudci vede k dalšímu „zapouzdření“ justice před jakýmkoliv vnějším vlivem, který má potenciál zvýšit její legitimitu a navíc může být pro justici prospěšný i z profesního hlediska; a (4) z historického hlediska je role předsedů soudů v ČR krajně problematická (v době komunismu byly soudy ovládány mj. právě prostřednictvím předsedů soudů a je tomu tak v podstatě dodnes - s jistou nadsázkou lze říci, že kdo ovládá předsedy českých soudů, kontroluje justici).
3. Třetím sítem je Ministerstvo spravedlnosti. O roli tohoto síta toho příliš nevíme. Každopádně platí, že MSp není stanoviskem psychologa ani předsedů OS a KS vázáno. Tato skutečnost může mít jak pozitivní, tak negativní efekty. Na jedné straně může MSp korigovat excesy předchozích „vetovacích míst“ (např. nesmyslné psychotesty). Na druhé straně může MSp upřednostnit jiného kandidáta z politických, osobních či jiných důvodů. V každém případě však opět hrozí „lobování“ za jednotlivé kandidáty a aktivace profesních či rodinných známostí. Co všechno "dokáže" MSp lze ilustrovat na skutkovém stavu popsaném v rozsudku NSS ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 5 As 13/2009 (byť zde jde o přeložení soudce k vyššímu soudu, nikoliv o prvotní jmenování soudcem).
4. Čtvrtým sítem je prezident ČR. Toto vetovací místo "vyplavalo" na mediální povrch v souvislosti s kauzou Petra Langera (viz rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 4 Ans 9/2007) a od té doby je prezident považován mnoha laiky za hlavní vetovací místo při jmenování soudců. Ve skutečnosti však prezident hraje při jmenování soudců ve srovnání se třemi předchozími vetovacími místy zcela marginální roli.
Jakýkoliv výběr však není jen o "negativní selekci". Kromě "negativní selekce" stojíme před dalšími dvěma problémy. Někdo musí dělat "pozitivní selekci" z těch kandidátů, kteří prošli jednotlivými síty. Dnes se to řeší tak, že se maximálně filtruje v rámci "negativní selekce", aby se nemusela řešit "selekce pozitivní". Proto hrají psychologické posudky tak velkou roli - ulehčují všem (tj. MSp i předsedům OS/KS) život. Pak (tj. po "pozitivní selekci") někdo musí definitivně rozhodnout, kdo bude jmenován soudcem (což může být klidně orgán odlišný od toho, který provádí "pozitivní selekci" - viz kauza Petra Langera, na kterou odkazujeme výše).
V současné době není jasné kdo provádí "pozitivní selekci" ani kdo skutečně rozhoduje o tom, kdo bude jmenován soudcem. Celý proces jmenování je totiž velmi neprůhledný. De iure předkládá soubor kandidátů ke jmenování do funkce soudců prezidentovi vláda (blíže viz rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 4 Ans 9/2007, bod VI.1). De facto je ale situace jiná. Prezident i vláda hrají marginální roli. Podle našich zkušeností dokonce i MSp hraje relativně marginální roli. MSp sice dodává vládě seznam kandidátů, ale na to, kdo se na tomto seznamu objeví, tak velký vliv nemá. Kdo tedy "pozitivně selektuje" kandidáty na funkci soudce a drží tak v ruce skutečnou moc při jmenování soudců? Jsou to předsedové KS. Jsou to předsedové KS, kteří vybírají konkrétní jména a dávají mašinérii do pohybu. Bez toho, aniž by Vaše jméno navrhl předseda KS, jsou vaše šance na jmenování soudcem zcela mizivé. Jinak řečeno, pokud je někdo odpovědný za složení dnešní justice (je na čtenáři, zda považuje dnešní justici za dobrou, průměrnou nebo tristní), tak jsou to soudní funkcionáři!
IV. Krátké shrnutí
Suma sumárum, potenciálním kandidátům na funkci soudce stojí v cestě 4 vetovací místa, přičemž nejdůležitější roli při jmenování soudců mají první dvě vetovací místa, tj. psychologové a předsedové OS/KS. Obojí je špatně. Jak psychologové, tak předsedové OS/KS, by měli mít maximálně poradní roli. Jejich úkolem je eliminovat excesy, nikoliv vybírat (či "jen" preselektovat) ty "správné" kandidáty.
Pokud rozdělíme jmenovací proceduru na stádia "negativní selekce", "pozitivní selekce" a "definitivní rozhodnutí", tak můžeme konstatovat, že psychologické posudky provádí natolik extrémní "negativní selekci", že jde v podstatě o "kvazipozitivní selekci". Skutečnou "pozitivní selekci" však provádí předsedové KS. MSp a prezident hrají relativně marginální roli a vstupují do procesu primárně ve fázi "definitivního rozhodnutí" (bylo by zajímavé vědět, zda kterýkoliv z obou prezidentů někdy jmenoval soudcem někoho, koho MSp resp. vláda nenavrhla + kolikrát se stalo, že MSp "nepustilo dál" kandidáta, který měl doporučující psychologický posudek a kterého navrhl předseda KS). Jsme si vědomi, že se dopouštíme několika zjednodušení (např. stádia "negativní selekce" a "pozitivní selekce" se vzájemně prolínají), ale jsme pevně přesvědčeni, že výše uvedený popis obecně odpovídá realitě.
O čem ale nelze mít žádné pochyby je skutečnost, že jmenování soudců, ať už jde o kariérní nebo laterální cestu, je doslova zamořeno neprůhledností celého procesu. Jmenování soudců v ČR je zcela netransparentní. Výběrová řízení nejsou konána vůbec nebo tutlána do poslední chvíle a kritéria pro výběr soudců nad rámec zákonných kritérií neexistují vůbec nebo se dotvářejí ad hoc. Absence transparentnosti pak vcelku pochopitelně vytváří ideální podhoubí pro typické české "známosti" a "úlitby".
V. Co s tím...
Tento post je již tak hodně dlouhý, a proto se na tuto otázku pokusíme odpovědět v samostatném postu.
Zdeněk Kühn & David Kosař
P.S. Na zbývajících třech příspěvcích zpracovaných pro účely konference konané na NSS se podíleli Jan Sváček (Nezávislost soudní moci), Eliška Wagnerová (Zahraniční modely soudcovské správy) a opět ZK a DK (Financování justice). Příspěvky Jana Sváčka a Elišky Wagnerové rozhodně stojí za přečtení (všechny příspěvky jsou dostupné v jednom dokumentu zde)
33 komentářů:
Uvedl bych naopak jednu pozitivní věc současného stavu a to je individuální zodpovědnost prezidenta a předsedy KS oproti navrhovamému kolegiu, kde se korupce spíše schová (analogicky no-name kolektivismu na MSp)
Jan Rychlý
Off topic: V článku je použitý neobvyklý výraz "téměř většina", který je rétoricky zajímavý. Když chci sdělit, že můj fotbalový tým nevyhrál, tak řeknu, že dal téměř většinu gólů zápasu. Ale taky můžu říct, že téměř většinu faulů zápasu udělal tým soupeře.
"Chybí kritéria" ... při čtení některých příspěvků na tomto blogu si občas připadám jak na nějaké obskurní přednášce Sira Humphreyho Applebyho. Proč z toho zase děláte větší vědu, než to je? Na co kritéria? Ta jsou snad dána § 60 zákona o soudech a soudcích.
Výběr sám v mezích zákonných kritérií je pak na exekutivě, a to zcela ZCELA ZÁMĚRNĚ. Zcela záměrně jsou ta kritérie tak volně formulována, a jakékoli pokusy stanovit další obecně závazná kritéria či napravovat zákon cestou jeho výkladu jsou v rozporu s ústavním principem dělby moci. Je na každém "vetovacím místu", zda a jaká další kritéria SVÁ INTERNÍ kritéria si pro sebe stanoví, a jejich výběr je součástí jeho odpovědnosti. Jinak bychom výběr mohli svěřit počítači.
Přijde mi to stejně nesmyslné, jako stanovit nějaká kritéria, koho z kandidátů zvolit poslancem - tím by se úplně setřel smysl voleb. Pokud budete chtít předem stanovit nějaká kritéria pro soudce, setřete význam jejich výběru a jmenování.
Technická: Vláda prezidentovi žádné kandidáty nenavrhuje. Nejedná se o NÁVRH v právním slova smyslu, ostatně, u žádé pravomoci podle čl. 63 Ústavy prezident nejedná "na návrh". Je to naopak on, kdo navrhuje ládě, která dává najevo svůj souhlas s tím, že kontrasignuje. Proto např. všechna usnesení vlády, která prezidentovi něco navrhují, jsou uvedena slovem "doporučuje", aby bylo i právním laikům zřejmé, že se nejedná o návrh v právním slova smyslu. Škoda, že na Nejvyšším správním soudu toto nevědí - za kauzu jistéhjo čekatele by měli vrátit diplomy.
Shrnuto:
Mám sympatie pro snahu odbourat psychotesty, považuji je za nesmysl, který dává do rukou neúměrnou moc psychologům, tj. lidem nikým nezvoleným. Vadí mi na nich zejména to, že neslouží k eliminaci cvoků, ale k hledání předem kýmsi daného ideálu.
Naopak nemám ani trochu sympatie pro snahu omezovat exekutivu přímo či nepřímo ve výběru soudců a pro malování portrétu jakéhosi ideálního soudce (úzce souvisí s předchozím odstavcem).
Smiřte se s tím, že tady jde o výkon státní moci, a ten nikdy nezbavíte prvku náhody - leda byste ze správy státu zcela odbourali prvky výběru, demokracie a důvěry v autority zvolené i jmenované. Nechtějte mít všechno nalajnováno do puntíčku předem, jinak i vás brzy nahradí justiční automaty a soudce přestaneme potřebovat.
Smiřte se s nahodilostí.
(I při výběru soudců.)
Pavel Hasenkopf
Zásadně nesouhlasím. Zmiňovaná kauza jistého justičního čekatele nesla totiž prvky nikoli nahodilosti, ale libovůle, či v tomto případě možná rovnou i zvůle. A libovůlí nesmí být řízen přístup k žádné veřejné funkci.
Kdepak, toto má váš hradní pán a vládce u mě na dlouhá léta schované (ač jinak s ním v řadě věcí souhlasím). Měl totiž za toto zneužití moci odstoupit. A snad ještě horší bylo, jak pak odmítl jmenovat ty, kteří si dovolili se s ním soudit řka, že tím prokázali, že se nehodí na funkci soudce. Já být jimi, publikuji v médiích otevřený dopis s tím, že on tímto svým výrokem dokázal, že se nehodí na funkci prezidenta.
To je jak se sportem. Každý soudce ví, jak má ta správná jedenácka vypadat :-), takže o tom jdou psát romány na pokračování.
Jindra Tichá
ad Matějka : proč zvůle ? Klaus nechtěl mlaďochy, což je zcela legitimní požadavek v mnoha zemích a vybral jen ty - tuším tehdy - nad 30 let věku, i když sám chtěl něco nad 40 let.
Soudce pod 40 let je k smíchu lidem nejen na západ od nás.
Jan Pospíšil
Ad JR:
Kdo navrhuje kolegium?
Ad TS:
Šotek se občas vloudí - když jsem nahrazoval spojení "téměř všichni" slovem "většina", opomněl jsem smazat slovo "téměř". Každopádně díky za upozornění.
Ad PH:
Nemístně zjednodušujete: (1) Poslance se můžete za 4 roky zbavit, soudce nikoliv. Z toho plyne větší potřeba pečlivě vybírat soudce; (2) I v zemích, kde hraje při jmenování prim exekutiva (např. FRA či GER), jsou stanovena poměrně detailní kritéria; (3) Je nutné rozlišovat mezi soudy I. stupně a nejvyššími soudy atd.
I kdybych akceptoval Váš výklad jmenovacích pravomocí prezidenta, tak podle mě pořád platí, že prezident DE FACTO soudce sám nevybírá (tj. nesestavuje si svůj seznámek paralelní k tomu od MSp). Nebo ano?
Jinak nikdo netvrdí, že prezident má nulovou diskreci (to podle mě netvrdí ani zmiňovaný rozsudek NSS).
Obecně pak platí, že kdyby svých pravomocí VK využíval inteligentněji, tak mohl požívat větší diskrece. Jelikož VK šel do extrému (u Lisabonu i u Langera), tak mu ÚS a NSS přístřihly křídla (tím neříkám, že je to a priori dobře).
Pokud se například zvolí jako kriterium nějaká státnice (jako v BDR), tak pak se v českém prostředí pouze přesune uplácení do škol, resp. se míra tamějšího úplatkařství ještě zvyšší.
Prostě ať bude koncepce jakákoliv, pak skončí českým způsobem. Pokud chcete začít, máte začít u soudců a za úplatkařství vyhazovat, to znamená také pořádně kontrolovat práci kolegů atp. Ale to je v českých justičních podmínkách nesmysl.
Skoro bych si dovolil říci, že by bylo lepší soudce volit ve volbách např. na 10 let.
Roman Vodrážka
U asistentů se m líbí, že se sami označí za nejlepší kandidáty a bez jakékoli statistiky uvedou, že "externisti" jsou špatní.
Michal Vučka
"Jelikož VK šel do extrému (u Lisabonu i u Langera), tak mu ÚS a NSS přístřihly křídla (tím neříkám, že je to a priori dobře)."
To je ovšem Vaše interpretace. Stejně tak se může jednat o rozsudky, které nebudou zopakovány, protože jsou jednoduše chybné, ať už ústavní "zvyklost" jednoho Václava Havla (NSS) či obiter dictum, na které se nikdo neptal (ÚS, je-li míněno, že prezident "musí" podepsat MS).
Chybná je samotná koncepce práva veta. Představte si totéž na vysoké škole: kdyby složení státnice by mohl vetovat např. děkan, rektor, ministr školství a president republiky – to by přece bylo vrcholem absurdity!
I když daleko větším problémem než kvalita nových soudců je nekvalita těch již instalovaných (a neschopnost/neochota justice zbavit se byť i jen desetiny nejhorších), neměli bychom uvažovat o čemkoli jiném než o v maximální dosažitelné míře objektivním, přezkoumatelném a kolektivním mechanismu výběru.
Ad Jan Pospíšil:
Zákon platný pro onu "várku" čekatelů však žádnou takovou podmínku nestanovoval. Klaus si jí tam prostě z vlastní vůle přidal. To mu nepříslušelo a šlo tudíž o zneužití moci jako vystřižené z čítanky.
Michal Matějka:
Můžete definovat pojem "zvůle"?
Prezident prostě má z Ústavy pravomoc soudce jmenovat, a limitován je pouze kontrasignací.
Smyslem kontrasignace je prezidentovi v nějakém právním úkonu zabránit, nikoli ho k nějakému právnímu úkonu přimět.
Vláda má vůči prezidentovi právo veta, ne právo návrhu či dokonce příkazu. Je to stejné, jako když prezident má vůči Parlamentu právo vetovat zákon - také z toho neplyne pro Parlament příkaz nějaký zákon přijmout, neplyne z toho dokonce ani pouhá prezidentova pravomoc zákon navrhnout - a tu bych nutně dovodil, kdybych při výkladu prezidentova práva veta postupoval obdobně, jako když NSS z vládního práva kontrasignace prezidentova rozhodnutí vykouzlil právo návrhu prezidentova rozhodnutí.
David Kosař:
To jsou hezké argumenty, ale jsou to argumenty politické, nikoli právní.
To, že prezident de facto soudce sám nevybírá, přece vůbec nezpochybňuji. Ale mohl by je sám vybírat, kdyby se tak rozhodl. Bylo by to sice hloupé a politicky hazardní rozhodnutí, ale bylo by zcela podle platného práva.
"Poslance se můžete za 4 roky zbavit, soudce nikoliv."
No a? Když bude pečlivěji vybrán podle vašich kritérií, pak nehrozí, že se ho někdo bude chtít zbavit? Přesně ilustrujete přístup, který kritizuji, přístup, který se snaží nastavit právo tak, aby vždy vedlo k rozumným rozhodnutím. A to nejde, a to zejména de facto (de iure by to byla hračka, stačilo by do Ústavy dopsat větičku: "Všechna rozhodnutí podle této Ústavy jsou rozumná." :-)
Pavel Hasenkopf
Spor mezi vírou v rozum lidí a vírou v rozum pravidel mi připomíná starý vtip:
Blázen ve svěrací kazajce říká dozorci: "Murate, jsem tak svobodný muž, že i to císařské roucho je mi těsné."
ad Matějka :
chtělo by to něco vědět o ústavním a správním právu :-) Počítám, že Beneš také přijal Mnichovskou dohodu zvůlí, protože to nebylo v zákoně. Stejně tak Klaus jmenoval ostatní soudce zvůlí, protože on sám je nevybíral a neškolil a dal na rady ministerstva, psychologa, taťky z KS a řídí se de facto volnými fleky danými ministerstva.
Minimální věk je zcela legitimní a rozumné kriterium, které jen více limituje zákonné limity (stejně jako kdyby Klaus např. chtěl pořádnou právnickou VŠ nebo studium po roce 1989).
Kdyby jmenoval soudce bez VŠ nebo 18-letého synovce, pak by to bylo v rozporu se zákonem, přestože ten první případ není zcela nerozumný.
U mě je to paradox. Klause totiž bytostně nesnáším od pol. 90.let a klidně bych se šel podívat na jeho popravu za tehdejší zločiny, přesto jako úzké hrdlo justice (pls. bez sexistických konotací) fungoval nejlépe a jako jedinný předvídatelně. Problém justici dnes totiž nestojí ve výběru (to jde jen o snahu tam dostat kamarády spolujustičníky, když už nejsou volná políčka a tlak ze všech stran je moc velký) ale v neschopnosti samočístící funkce justice. Flákání a formální výkon práce je dnes standardem a nikdo s tím nic nedělá. Takže když jdu k soudu, je to jako sázet Matesa s tím rozdílem, že tehdy jsem viděl aspoň průběh losování.
Jan Pospíšil
ad Sobek : můžete mi ten vtip vysvětlit ?
Jan Krcha
Ad Pavel Hasenkopf a Jan Pospíšil
Myslím, že jádro problému není v tom, zda prezident může nejmenovat soudce navrženého mu standardním procesem. Může. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že k naplnění své ústavní funkce v určitých případech i musí.
Jelikož však meze jeho uvážení v tomto směru nejsou nikde specifikovány, musí se řídit principy, na kterých stojí ústavní zřízení České republiky. Začít lze třeba tím, že ČR je parlamentní republikou, z čehož pro daný případ plyne, že prezident by měl postupovat v rozporu s vůlí parlamentu vyjádřenou zákonnými kritérii pro výběr soudce a vůlí exekutivy vyjádřenou návrhem na jmenování soudce jen v naprosto nezbytných případech. Pokud tak učiní, měl by respektovat princip proporcionality, zásadu rovnosti přístupu k veřejným funkcím a legitimní očekávání těch, kteří splnili zákonná kritéria. Z toho plyne, že odmítnout jmenování soudce tak prezident může pouze v případě očividného a zásadního selhání navrhovacího procesu, modelový příklad: navržený kandidát je zjevným nacistou. V takových případech je odmítnutí jmenování naplněním ústavní funkce prezidenta republiky a nebál bych se tvrdit, že i jeho povinností.
O takový případ samozřejmě u věkové hranice nešlo. Věkové kritérium bylo jasně dáno zákonem a prezident si jej zcela svévolně rozšířil a své rozhodnutí ani nijak neodůvodnil. Proto toto jeho rozhodnutí považuji za libovůli. Zvůlí je pak jeho postoj k těm, kteří se s ním dovolili soudit, tam už jde jen a pouze o uraženou ješitnost, která, jak se doufám shodneme, nemůže být součástí kritérií pro jmenování soudce ani při nejširším možném výkladu.
Samozřejmě, odpovědnost, kterou za výkon této své pravomoci prezident nese, je pouze politická. Jsem však i nadále přesvědčen o tom, že tuto svou pravomoc v tomto konkrétním případě prezident vykonal tak špatně, že to bylo na rezignaci.
Milý Karle Výborný, Zdeňku Bílý, Jane Krcho, ..., já Vám ten vtip rád vysvětlím, ale Vy nám nejdříve prozraďte, proč se podepisujete různými pseudonymy.
Princip proporcionality je ve vašem užití pro výběr zcela nesmyslný. Patrně jste měl na mysli diskriminaci.
Vaší dlouhou úvahou jste nakonec řekl, jenom to, že by prezident musel dělat to, co mu říká zákon a exekutiva (která je také podřízena zákonu). Problém ale je, že on musí vybrat lidi ze seznamu podle nějakého kritéria a toto kriterium mu zákon nenařizuje. Dokonce nemá povinnost ani nic neodůvodňovat. Tomu se říká suverenní moc a tou je prostě prezident nadán, ať se vám to líbí nebo ne.
Jinými slovy na prezidenta nepřecházejí výběrová kriteria od šefa KS nebo MSp, on si vybírá podle vlastních kriterií a zodpovídá se maximálně tak parlamentu.
Nakonec i MSp a sef soudu si vybírá podle vlastních kriterií a ty nikomi nesdělují. Klause také nemusím, ale rozhdoně se ze všech zainteresovaných orgánů chová nejsolidněji.
Koukněte problém není - jak správně autoři -uvádějí na straně Klause a dnes už není na výběru nových, protože těch je jen marginální množství vůči celku, což vyvolává obrovský tlak justičních řekatelů, asistentů a zájemců a poptávku po podobných článcích. Kardinální problém justice je v tom, že neumí vyhodit již vybrané lenochy a úplatkáře.
Viktor Drápal
Několik poznámek.
Jelikož je v tomto postu odkazováno i na výzvu asistentů soudců Obvodních soudů a Městského soudu v Praze, kterou podpořila i Unie asistentů soudců a k níž se přidali i někteří asistenti Nejvyššího soudu, považuji za nutné (jako jeden ze signatářů) uvést na vysvětlenou následující.
S obsahem postu zcela bez výhrad souhlasím. Je zřejmá pravda, že způsob výběru (selekce) soudců je (až na čestné výjimky) v České republice prachbídný a nanejvýš netransparentní, ba i klientelistický. Je možné v této souvislosti poukázat na vyjádření některých kandidátů, kteří bohužel neprošli psychologickým posudkem a danou problematiku neváhali zpřístupnit veřejnosti (což je věc hodná ocenění), nicméně sami uvedli něco na způsob, že už předtím se byli podívat na konkrétním soudě a měli s předsedou toho kterého soudu domluveno, kde budou působit atd. I když je to praxe běžná, ukazuje to znovu na neprůhlednost a nesystematičnost výběru soudců.
Je též pravdou, že změna ve způsobu provádění psychologických posudků či jejich úplné odstranění, k nápravě v postu analyzovaných neduhů nepovedou. Je třeba zcela přepracovat celý systém. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že to souvisí i s širším okruhem témat, než jak byl představen v tomto postu, a to s nezávislostí soudní moci na moci výkonné, která je v současnosti spíše fikcí než realitou.
Jsem si více než jistý, že autoři tohoto postu jsou oněmi osobami povolanými, které by měly formulovat obecné zásady a pravidla při obsazování soudcovských míst (tedy jistě umenšení vlivu předsedů soudů, zavedení jasných pravidel otevřeného veřejného výběrového řízení, pravidel posuzování kandidátů účastných v tomto řízení, a to jak po stránce profesní, tak i nezbytně psychické, případně zavedením postu „soudců juniorů“ spojené se snížením věkové hranice atp.). Diskuse na toto téma se jistě pod záštitou těchto právnických osobností povede a bude, jak doufám, velmi široká.
Nicméně se též domnívám, že v dané věci je třeba již i něco konkrétního konat. Nedokáži odhadnout, jaký je ten úplně nejsprávnější směr, nicméně troufám si říct, že určitých změn nejméně v psychologických posudcích je třeba ihned. To proto, že se jedná o – podle mého mínění – nejobskurnější část celého procesu výběru, v níž – nehledě na přínosné statistiky – je minimálně zpochybňováno základní právo na svobodný přístup k veřejné funkci. Proto si myslím, že je třeba neprodleně v této věci jednat a dosáhnout byť třeba jen malého pokroku s tím, že se nebude jednat rozhodně o krok jediný a že bude třeba zcela přepracovat celý systém, nejlépe ruku v ruce s „independizací“ soudní moci. K tomu chtěla přispět i výše zmíněná výzva, přičemž je vidět, že Msp již na veřejný tlak přinejmenším zareagovalo – viz http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=311283 (a je jedno, zda-li se jednalo o reakci na výzvu či na mediální projevy neúspěšných kandidátů na post soudce či státního zástupce či na obé).
Proto je třeba vyzvat všechny, kterých se to bezprostředně týká (a týká se to všech obyvatel této země), aby se zapojili do procesu přesvědčování politických představitelů o potřebnosti změn, které budou formulovány k tomu povolanými odborníky, aby „bušili“ samostatně či organizovaně na dveře Msp, PS PČR, Senátu, Prezidenta republiky, ale i předsedů soudů atp., neboť se jistě jedná o běh na dlouhou trať, trať, která má a bude mít mnoho překážek.
S pozdravem Jan Kolba, Nejvyšší soud, člen Unie asistentů soudců
Ad Viktor Drápal a jeho pozoruhodný výklad, že "na prezidenta nepřecházejí výběrová kriteria od šéfa KS nebo MSp, on si vybírá podle vlastních kriterií a zodpovídá se maximálně tak parlamentu.". Myslím, že by bylo k popukání, kdyby se Vámi president nechal inspirovat a podle výše uvedené zásady se poněkud "rozšoupnul" i v jiných oblastech, např. při jmenování VŠ profesorů. Získal by v takovém případě v ČR v následujících letech někdo profesuru např. v oborech souvisejících s klimatologií?
Pavel Caban
Stejně jako prezident se mýlíte v tvrzení, že pokud zákon svěřuje někomu určité uvážení a výslovně nestanoví jeho kritéria a meze, že žádná kritéria a meze nejsou a lze tedy "suverénně rozhodovat" naprosto libovolně.
Takový přístup je obávám se v demokratickém právním státě zcela nepřípustný.
A poukaz na princip proporcionality je IMHO zcela na místě. Prezident sledoval jakýsi (navíc samozvaný) účel - aby soudci měli nad 30, vzhledem k ostatním skutečnostem, které jsem uvedl ve svém předchozím příspěvku, se mu však nepodařilo obhájit (resp. se o to ani nesnažil), že zvolený prostředek je vzhledem k tomuto účelu přiměřený.
Ustavte Unií všech unií a snad bude pokoj. Představa, že soudní systém bude sám nezávisle generovat spravedlivě uchazeče je zcela pomýlený. Pokud vím, tak nejvíce selhává předseda KS, který je pánem lovu.
MSp má alespon alibi ve formě psychotestů a prezident stejně všechny nakonec najmenuje. Píšu to proto, aby se asáci nezačali divit, až by pravomoc navrhovat (a možná i jmenovat) soudce přešla na justici. Pak teprve uvidí věci.
A rada na závěr : každá moc korumpuje. Čím více zásahu od veřejnosti, parlamentu, prezidenta do justice, tím lépe.
Jan Zapletal
ad Pavel Caban
Profesura je pouze vyznamenáním narozdíl od funkce (zaměstnaní) soudce.
Jan Bakoule
Jen pro dodatek k plamennému projevu o "nutnosti konat" a "bušení do vrat" - já jsem nikdy nebyl členem Unie asistentů a ani nechtěl být, moc o ní nevím. Po přečtení dlouhého projevu (shrnu ho slovy "je třeba, aby konečně někdo něco pro nás udělal") bych se rád zeptal (a není to osobní, jen to prostě nevím):
Co přesně už v tomhle Unie udělala?
Co přesně jste v tomhle udělal Vy osobně, když to žádáte po ostatních?
Jako spoluautor v postu několikrát ne úplně souhlasně citovaného vyjádření pražských asistentů cítím potřebu přispět se svojí troškou do mlýna, byť k postu kolegy Kolby nemám v podstatě co dodat.
Ve svém dopise ministryni spravedlnosti jsme nežádali nic jiného, než přehodnocení role psychotestů při výběru kandidátů na soudce. Nic víc, nic méně. Legitimitu či odůvodněnost našich výhrad k psychotestům podle mého názoru nijak nesnižuje to, že překopat by chtěla celá koncepce hledání kandidátů na tuto funkci. Proto si nemyslím, že je vhodné stavět vzpouru proti psychotestům do opozice proti hledání celé nové koncepce – jedná se o dva sice příbuzné, ale přesto různé problémy. Zcela úmyslně naše iniciativa nezněla „udělejte něco s psychotesty a pak už to bude OK“. Nebude to OK, ale s psychotesty jako nejkřiklavější absurditou, je - na rozdíl od celého systému hledání kandidátů - možno něco udělat relativně rychle (v horizontu týdnů až měsíců, zatímco pootočení kormidla celého systému zřejmě zabere roky).
Ostatně, to, že tlak na ministerstvo přináší alespoň drobné výsledky, ukazuje i aktuální ústup od požadavku na kladný psychologický posudek jako nutné podmínky pro podporu ministerstva kandidatuře.
K celému systému vyhledávání kandidátů na funkci soudce - já za sebe bych hlasoval pro otevřená výběrová řízení na pozice soudců na zkoušku na dobu tří let, po nichž by dostali buď definitivu, nebo padáka.
Howgh.
Michal Roubíček
Ad Jan Bakoule
Profesura není pouze vyznamenáním (resp. neměla by být - sollen), neboť v řízení ke jmenování profesorem se prokazuje pedagogická a vědecká nebo umělecká kvalifikace uchazeče (§ 74/1 ZVŠ, kterou dle § 74/5 ZVŠ zkoumá hodnotící komise), který je význačnou a uznávanou vědeckou nebo uměleckou osobností ve svém oboru, kteroužto podmínku hodnotící komise nezkoumá (§74/5 ZVŠ), ale jako náležitost jí musí splňovat návrh na zahájení řízení, jinak děkan či rektor (zřejmě) návrh odmítne, přičemž je-li navrhovatelem:
a) uchazeč, učiní tak přiložením dvou písemných stanovisek profesorů téhož nebo příbuzného oboru, podporujících jeho návrh,
b) rektor, děkan nebo vědecká rada tím, že návrh učiní (resp. zahájí řízení).
Nad otázkami průběhu a právního režimu habilitačního řízení a řízení ke jmenování profesorem se vznáší mnohé jiné závažnější otazníky, kterým se, zdá se mi, nikdo nevěnuje. Mýlím-li se, zdvořile žádám důkaz, aby se mi ozval :-).
Ad Martin Bílý...
Můj příspěvek byl pravda poněkud "plamený" a konkrétně jsem od nikoho nic nežádal. To závisí na svědomí každého, aby zvážil své možnosti a schopnosti či chuť a ambice. Chtěl jsem víceméně reagovat na kritiku "polovičatých" kroků a vysvětlit v postu uvedenou výzvu asistentů soudců ministryni spravedlnosti.
A co jsem udělal já? Předně, nedomnívám se, že bych se Vám měl na tomto místě zpovídat ze svých činů, ale budiž. Cíle a myšlenky, z nichž některé jsem prezentoval v příspěvku, jsme společně s kolegy asistenty a dalšími zainteresovanými chtěli začít prosazovat organizovanější cestou, a tak jsme založili Unii asistentů s tím, že jsme se snažili asistenty různou formou přesvědčit, aby se tohoto projektu účastnili (není přitom nezbytně potřeba členství). Že se toto zatím nesetkalo s moc velkou odezvou, je pravda a nesnažíme se to zasklívat. Nicméně svou snahu ještě nevzdávám(e).
Pokud o Unii moc nevíte, pak mohu snad jen odkázat na: www.unieasistentu.cz. V rámci této organizace jsem se snažili vyjednávat s některými představiteli justice, ale hlavně jsme se snažili získat pro tuto mylšenku více asistentů a dalších právníků, protože bez ní to - upřímně řečeno - nikam nepovede.
Jestliže to nevyjde, pak budeme muset uznat svou neschopnost a porážku, ale myslím, že nás nebude moc nikdo napadat z toho, že pro danou problematiku jsme nic neudělali.
A také si nemyslím, že můj příspěvek byl konfrontační, což však již nelze říci o Vaši reakci. Plně podporuji podobné diskuse, přičemž příspěvky, publikace, konference atd. doc. Kühna a JUDr. Kosaře jsou v tomto ohledu neocenitelné a přál bych si, aby se jim dostalo většího sluchu.
S pozdravem a přáním hezkého březnového dne Jan Kolba
Moje reakce nebyla konfrontační, je mi líto, že to tak chápete.
Ale nejsem stoupencem velkých slov, čímž ale nezpochybňuju Vaši snahu. Nicméně o Unii jsem se dozvěděl ještě jako asistent, existujete více než rok (bylo na jaře, registrace pak byla v červnu)- to byla dost dlouhá doba něco udělat. A jedna z věcí, která mě odrazovala tehdy a odrazuje i některé mé bývalé kolegy nyní, je, že za Vámi nejsou výsledky. Přesně proto jsem se ptal. Protože když nejsou výsledky, tak jak chcete nalákat ostatní asistenty? Kdybyste řekli - podívejte, co jsme dokázali, a s vámi dokážeme více - měli byste víc šancí.
Jenže jediný výsledek je, že jste se snažili sehnat více asistentů a spolupracovníků, a pak pár dopisů. Chvályhodné, ale za asi tak rok práce - nic moc.
A pointa, ke které jsem se chtěl dostat - navenek zastupujete zájem asistentů, ale očividně nijak intenzivně. Asistenti sami se bojí čeřit vodu (přece jen závisí na libovůli ministerstva, předsedy KS a prezidenta). Tak se ale daleko nedostaneme.
Proč neuspořádáte třeba nějakou konferenci k tématu, kde zazní příspěvky, které pak budou publikovány? Konferenci s účastí zástupců i jiných odborů, ještě lépe s mezinárodní účastí (protože tak se dozvíme zahraniční postřehy a naopak zahraničí se dozví o naší neutěšené praxi).
Proč nepublikujete sami, byť třeba jen prostřednictvím internetu, byť třeba jako jednotlivci? Jestli méte opravdu zájem pomoct asistentům a ne jen mít unii, tak je třeba vykazovat výsledky. A to můžete i v pár lidech s malým orgnizačním týmem, na to nepotřebujete celorepublikovou základnu.
Mi se myšlenka Unie líbí a rád vás podpořím třeba právě tím příspěvkem, ale je mi trochu líto, že zatím nevyužíváte ten potenciál, co už máte.
A nakonec - jistě, že se mi nemusíte zpovídat. Nicméně když už jste ve vedoucí pozici nějaké profesní organizace, je a má být na Vás vidět. Proto se ptám, protože mě zajímá, koho to mám externě podpořit.
Pokud bychom znali způsob, jak najít dobré ustiční čekatele na soudce, pak by nebyl ani problém najít v současné justici soudce mizerné. Protože se neděje to druhé je naprosto zvestá víra, že bude justice úspěšná pří výběru.
Michal Hanzlík
Takže dobrá, jsem rád, že naše úvahy nejsou nesmiřitelné. V zásadě zřejmě máte pravdu. Ostatně uspořádání konference je v našich plánech. Nicméně musím dodat, že práce není zase až tak lehká, jak to na první pohled vypadá. Očekávali jsme, že se asistenti k tomuto projektu vyjádří, třeba jako Vy nyní, ale ani na několikerý popud se tak nestalo (až na pár čestných výjimek). Proto jsme váhali, zda s projektem pokračovat a v jaké podobě. Zdá se tedy, že nějaké odezvy jsou. V současnosti je nás doslova jen pár, a to se ještě dva z nás připravují na odborné zkoušky. A i na NS (jako ostatně kdekoliv jinde) nemáme o náplň pracovního dne nouzi.
Dále, konference samotná je dobrá pro vytříbení názorů, ale sama o sobě ještě také k ničemu konkrétnímu nemusí vést. Nicméně je to cesta, jak na problém upozornit. Otázka je, zda-li si někdo z kompetentních tohoto upozornění všimne, a to zvláště bude-li účast taková, jako byla doposud.
Každopádně děkuji za Vaše slova, neboť alespoň nějakým způsobem přispívají k usměrňování našich mylšenek stran dalšího postupu. To je to, co jsme v první fázi očekávali a čeho se nám nedostávalo.
Jan Kolba
Nevyjádří se. Lidé jdou za myšlenkou, ne myšlenka za lidma. S větším počtem lidí neroste ani hodnota myšlenek, ani úsilí, ale naopak ano.
Musíte vykázat činnost a musíte to asistentům nějak říct. Založte blog, publikujte, zapojte je. Ať vidí, že se něco děje, aniž by pro to něco udělali.
Na druhou stranu - problém je, že nikdo nechce být do důchodu asistent. To je jen předstupeň, dočasný post, nutné zlo. A i to možná podrývá nasazení - přec jen kdo si znepřátelí svého předsedu, kdo by kritizoval justici atd.
Ad vocem psychologické vyšetření:
Pokud jde o zahraniční úpravu, tak v Portugalsku podle nového zákona č. 2/2008 z 14.1.2008 (o úpravě přijetí k magistrátním soudům, vzdělávání magistrátních soudců a o povaze, struktuře a fungování JA) se o psychlogické zkoušce u pretendentů na funkci soudce (magistráta), vlastně na "počáteční vzdělání soudců", hovoří v čl. 21. Výsledek psychologické zkoušky může být "příznivý" či "nepříznivý". Neúspěšný kandidát může být přezkoušen jiným(i) psychologem(y) na vlastní žádost (tuto novou zkoušku si však hradí ze svého) nebo k žádosti výběrové komise. Pokud se výsledky liší, rozhodne výběrová komise s odůvodněním. Shodují-li se výsledky, jsou pro komisi závazné.
Podle čl. 24 odst. 2 písm. c) je potom z výběrového řízení vyřazen ten kandidát, jehož hodnocení psychologické zkoušky bylo "nepříznivé".
Psychologické zkoušky provádí instituce vybraná ministrem spravedlnosti, a to na základě psychologického vyšetření realizovaného příslušnou institucí s úmyslem zhodnotit schopnosti a osobnostní charakteristiky kandidátů pro výkon funkce magistrátního soudce, za využití psychologických technik.
Blíže také nic víc o těchto "technikách" (tedy zda spojují čísla přes zrcadlo, aniž by si viděli na ruce atp.), ale pozitivní rozhodnutí z "psychotestu" je condicio (nikoliv condictio či conditio, anglisté!) sine qua non..
Vůbec je celý systém výběru soudců v portugalsku pro nás jistě zajímavý a stál by za nějaký článeček. Žel již po tisíciletí nikoliv omnia vincit amor, nýbrž acedia!
Okomentovat