Kohout hodný obdivu?
Tak na tuto větu jsem si onehdy vzpomněl v souvislosti s lucemburským soudcem Evropského soudu pro lidská práva, který v poslední době „s pravidelností, udatností a vytrvalostí hodnými obdivu“ sází jedno za druhým odchylná stanoviska, v nichž stále opakuje jeden a tentýž právní názor. ESLP si zvykl (ponechme stranou, že na tento zvyk sem tam bez zjevného důvodu zapomene) v těch případech, kdy dospěje k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v odůvodnění výroku o návrhu na spravedlivé zadostiučinění poznamenat něco v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jeví se jako nejvhodnější forma nápravy tohoto porušení obnova tohoto řízení nebo provedení nového řízení, pakliže o to stěžovatel požádá. Soudce Spielmann (k němuž se občas přidá zejména švýcarský soudce Malinverni) od jisté doby trvale zastává a uplatňuje názor, že tato dobrá rada by se měla objevit nikoli jen v odůvodnění rozsudku, ale přímo v jeho výrokové části, díky čemuž se stal v poslední době jedním z nejčastějších (ne-li vůbec nejčastějším) oponentem většinových rozhodnutí.
Poprvé tento svůj názor uplatnil v odchylném stanovisku k rozsudku Vladimir Romanov proti Rusku (24. 7. 2008, č. 41461/02) a následně na ně navázal v dalších rozsudcích: Polufakin a Chernyshev proti Rusku (25. 9. 2008, č. 30997/02), Salduz proti Turecku (27. 11. 2008, č. 36391/02), Trofimov proti Rusku (4. 12. 2008, č. 1111/02), Panovits proti Kypru (11. 12. 2008, č. 4268/04), Ilatovskiy proti Rusku (9. 7. 2009, 6945/04), Pishchalnikov proti Rusku (24. 9. 2009, č. 7025/04), Prežec proti Chorvatsku (15. 10. 2009, č. 48185/07), Melnikov proti Rusku (14. 1. 2010, č. 23610/03), Lesjak proti Chorvatsku (18. 2. 2010, č. 25904/06), Lisica proti Chorvatsku (25. 2. 2010, č. 20100/06). (Stejným směrem jdou svým způsobem i další jeho odchylná stanoviska, která se týkají i jiných ustanovení Úmluvy.)
Zajímavé je, že v rozsudku Maksimov proti Ázerbájdžánu (8. 10. 2009, č. 38228/05) se nějakým podivným řízením osudu soudci Spielmannovi podařilo pro svůj názor nadchnout nejen soudce Malinverniho, ale i další dva kolegy z první sekce ESLP (konkrétně norského soudce Jebense – tomu to takto „ujelo“ již v rozsudku Panovits – a také soudkyni Vajić z Chorvatska), takže se ve výroku rozsudku objevilo, že žalovaný stát musí přijmout všechna opatření k znovuotevření příslušného řízení (takový krok může podle ázerbájdžánského trestního řádu učinit předsednictvo Nejvyššího soudu). S tím ovšem nesouhlasili tři zbývající soudci s tím, že takováto změna dosavadní praxe by příslušela pouze velkému senátu a oni nejsou připraveni „běžet před vlakem“.
Není zde mým cílem rozebírat argumentaci soudce Spielmanna, jen chci nadhodit obecnou otázku, zda podobná „pravidelnost, udatnost a vytrvalost“ je za daných okolností hodna obdivu či nikoli. Mají soudci vrcholného soudního orgánu (nemusí jít samozřejmě jen o ESLP), které k „poslušnosti“ nemůže přinutit žádný instančně nadřízený soud, setrvávat na svém stanovisku, o němž jsou bytostně přesvědčeni, nebo mají – po určitém čase – „sklapnout podpatky“ a zařadit se do jednotného šiku spolu se svými „méně osvícenými“ kolegy?
Jako srovnání nám může posloužit přístup, který nedávno zvolil maltský soudce Bonello, jenž – oproti většině svých kolegů v sekci – měl poněkud větší problém s polskou právní úpravou a praxí přístupu k Nejvyššímu soudu v případě účastníků, kteří nejsou právně zastoupeni. Svůj názor nejprve prezentoval ve dvou souhlasných stanoviskách, neboť i většina se shodla na tom, že Úmluva porušena byla (Kulikowski proti Polsku, 18. 8. 2009, č. 18353/03; Antonicelli proti Polsku, 18. 8. 2009, 2815/05), což již ale nebyl případ rozsudku Smyk proti Polsku (28. 7. 2009, č. 8958/04), ke kterému připojil stanovisko nesouhlasné. Když však viděl, že ostatní (s výjimkou soudkyně Mijović z Bosny a Hercegoviny, která se – zdá se – rozhodla nastoupit kariéru „Spielmanna“ čtvrté sekce ESLP), rozhodl se podvolit názoru většiny, což vysvětlil takto: „Většina neměla porozumění pro moje odlišné uvažování. V budoucnu se proto v případech řešících tyto otázky budu neochotně připojovat k většině, pouze v zájmu vyhnout se fragmentaci rozhodování a v zájmu kolegiality a právní jistoty.“ A to prosím uvažování většiny označil o pár řádek výše za cynické (rozsudek Bąkowska proti Polsku, 12. 1. 2010, č. 33539/02).
Mimochodem tento Malťan je vzácným úkazem mezi soudci, neboť ač mu mandát vypršel již 31. 10. 2004 a 11. 6. 2006 navíc překročil horní věkový limit 70 let, přesto – v souladu s pravidlem, že soudce soudí, dokud není nahrazen (článek 23 odst. 7 Úmluvy), a v důsledku nezměrné touhy Parlamentního shromáždění Rady Evropy zvolit soudce nového pouze z kandidátky, na níž nebudou jen muži – je stále „v činné službě“.
Podobně jako soudce Bonello se názoru většiny svého času podvolil též například švýcarský soudce Wildhaber. K rozsudku Martinie proti Francii (12. 4. 2006, č. 58675/00) připojil prohlášení, v němž uvedl, že sice stále lituje judikatury ESLP, která nemá dostatečné pochopení pro tradiční podobu řízení před nejvyššími soudními instancemi některých evropských zemí, nicméně věří, že by jako předseda ESLP, jehož úkolem je mimo jiné tento soud reprezentovat, neměl za normálních okolností setrvávat na svém nesouhlasném stanovisku, ale měl by se podřídit názoru většiny.
Ale podobné dilema nemusejí řešit jen soudci „instancí, které se nemýlí“, ale též třeba advokáti, přesvědčení o své pravdě, kterou ctihodný soud přes jejich opakovanou snahu ne a ne (skrz svoji ustálenou judikaturu) akceptovat.
No a jak to dopadlo v Dijonu s kohoutem? Pod pokutou 100 FRF za každý den prodlení přemístit do 15 dnů od doručení rozsudku kohouta „za barák“ a zaplatit 3 000 FRF odškodnění. I když kdo ví, jak to vlastně opravdu dopadlo (právní moc v učebnici vyznačena není) a jestli si to autoři vůbec všechno nevymysleli ...