Michal Ryška: Má být degradující paušál za smrt skutečně pravidlem?

Nejvyšší soud koncem loňského roku konstatoval (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 ze dne 21.12.2009), že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. V zásadě tak stvrdil obecnou praxi soudů ve sporech na ochranu osobnosti vzniklých z usmrcení osoby blízké, která převážně přihlíží k úmyslu zákonodárce stanovit "výši" nemateriální újmy při usmrcení blízkého příbuzného a těchto paušálních limitů používá jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. I ona "průlomová" rozhodnutí, jimiž došlo v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005 při odškodnění úmrtí k přiznání v součtu milionových náhrad (např. zde a zde), bylo nutno vždy vyargumentovat právě i v duchu oné mimořádnosti (ke které samozřejmě lze přistoupit extenzivně či naopak restriktivně).


Je však taková obecná praxe soudů (stvrzená nyní Nejvyšším soudem), která spojuje případy "řádného" usmrcení toliko s jednorázovými paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák., vůbec správná? Domnívám se, že nikoli. V případech natolik osudových, nezvratných a intenzivních zásahů do práva na rodinný život, jakým usmrcení osoby blízké bez nejmenších pochybností je, nelze obecně s náhradami dle § 444 odst. 3 obč. zák. pro neexistenci dostatečného satisfakčního efektu při řešení dané problematiky vystačit. V očích pozůstalých blízkých osob jsou tyto paušální náhrady pro svou výši vnímány důvodně jako nedostatečné, neboť degradují hodnotu nerušeného rodinného života s blízkou osobou i hodnotu lidského života jako takového. Snižují tak v konečném důsledku i nezbytnou důvěru poškozených v právo a v právní stát, který by měl být schopen zajistit porušenému právu prostřednictvím soustavy soudů adekvátní právní ochranu.

I podle Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20.5.2002) by se mělo v těchto případech vždy jednat o gesto slušnosti a spravedlnosti, které nemůže žádným způsobem odčinit dopady tragické události nastalé v důsledku protiprávního jednání původce neoprávněného zásahu, přičemž nelze pochybovat o tom, že tato událost zanechá v životě pozůstalých blízkých osob trvalé následky, které lze stěží jakýmkoliv možným způsobem zcela odstranit.

Z právního pohledu je proto náhrady zakotvené v § 444 odst. 3 obč. zák. pro jejich zcela paušální a nedostatečný charakter nutno hodnotit jako nevyčerpávající způsob řešení daného problému, jak konstatoval také Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005. Dle něj zákonodárce tímto ustanovením upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh "imateriální škody" s tím však, že tato úprava je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.

Také z hlediska evropské deliktní doktríny platí, že rozsah ochrany zájmu závisí na povaze zájmu, čím vyšší je jeho hodnota a očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. Život, tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda přitom zcela logicky požívají nejvyšší ochrany, jak doktrinálně vyplývá i z čl. 2:102 odst. 1 a 2 Principů evropského deliktního práva.

S cílem přiblížit se evropskému standardu přiměřenosti poskytované právní ochrany je proto v těchto otázkách vždy nutno respektovat ústavní princip proporcionality náhrad nemajetkových újem, který je v našich právních podmínkách prosazován i Ústavním soudem (v příbuzné oblasti náhrad nemajetkové újmy v režimu náhrady škody na zdraví viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29.9.2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007). Ústavně konformní aplikace principu proporcionality má bránit neefektivnímu finančnímu podhodnocení intenzivní nemajetkové újmy vzniklé poškozeným, přičemž porušení tohoto principu může vést až k závěru o porušení ústavně garantovaného práva na soudní ochranu poškozených (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak z citované judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá.

Podpůrně lze ve prospěch samostatné možnosti přiznání nároků na finanční zadostiučinění dle § 13 odst. 2 obč. zák. při zásahu do práva na rodinný život vedle nároků dle § 444 odst. 3 obč. zák. argumentovat i tím, že část soudní praxe (reprezentovaná např. zde kritizovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 154/2007 ze dne 28.6.2007) dovozuje samostatnost nároků na náhradu škody na zdraví a na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostního práva na zdraví s tím, že se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník. Platí-li tento závěr pro oblast nároků na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, v nichž není výjimkou ani přiznávání náhrad "nemajetkové škody" v částkách kolem 15-ti milionů korun, tím spíše (a maiori ad minus) musí při respektování principu proporcionality platit i pro oblast ochrany práva na rodinný život řešenou vedle ochrany osobnosti nedostatečnými a nevyčerpávajícími částkami zakotvenými v § 444 odst. 3 obč. zák. I při té kritizované duplicitě by to bylo alespoň konzistentní.