pátek 21. listopadu 2008

Michal Ryška: Kočka má devět životů, kolik zdraví má člověk?

Hned úvodem musím předznamenat, aby nedošlo k mýlce, že tento post nemá nic společného ani s mediálně známou kauzou střelby v jedné z pražských restaurací ani s politikou vůbec. Jeho předmětem jsou úvahy ryze soukromoprávní, a to otázky týkající se samostatnosti či naopak vzájemného vyloučení nároků z poškozeného zdraví při klasické náhradě škody na zdraví a při ochraně osobnosti.


Je asi všeobecně známo, že rozlišení náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy je v občanském zákoníku de lege lata značně nedůsledné. V rámci náhrady škody jsou zákonodárcem poněkud nesystematicky zakotveny i nároky týkající se újmy nemajetkové, které Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005 označil za "náhradu škody za nemateriální újmu", a to nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a na jednorázovou náhradu při úmrtí blízké osoby. V rámci ochrany osobnosti se řeší náhrada újmy nemajetkové a ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnostních práv je zákonem odkazováno na ustanovení o náhradě škody.

S tím souvisí řada otázek. Nejvyšší soud se jednu z nich pokusil zodpovědět usnesením sp. zn. 30 Cdo 154/2007 ze dne 28.6.2007, ve kterém fakticky dovodil samostatnost nároků na náhradu škody na zdraví a na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostního práva na zdraví. Dle tohoto rozhodnutí ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby (předpokládaných ustanovením § 13 obč.zák.) musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem, přičemž dotčena tak může být jakákoliv z chráněných složek osobnosti fyzické osoby. Právo na ochranu zdraví je pak bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, resp. na její existenci vůbec. Lze proto uzavřít, že dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje, že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442 a násl. obč. zák. (resp. § 420 a násl. obč. zák.), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník.

Existují však skutečně různorodé nároky na ochranu zdraví, jež má člověk (jak notoricky známo) jen jedno? Vždyť se přece říká: "Zdraví mám jen jedno, musím zaklepat." Mám s tím vnitřně docela problém a na celorepublikovém školení soudců specializovaných na ochranu osobnosti i aktuálně na gremiální poradě u Vrchního soudu v Olomouci jsem i navenek zjistil, že v tom nejsem zdaleka sám.

Netřeba připomínat, že právní podmínky pro uplatnění obou nároků jsou značně rozdílné v rovině práva hmotného (charakter odpovědnosti, jistota či pouhá reálná způsobilost vyvolání následku, účel náhrady, promlčecí doba) i práva procesního (věcná příslušnost soudu, princip koncentrace řízení, soudní poplatky).

I tak by ale měla platit obecná zásada non bis in idem, neboť se řeší stále stejný skutek (stejné poškození na zdraví), ať již nároky z něj vzešlé pojmenujeme (při odhlédnutí od nároků z materiální škody typu ztráty na výdělku a nákladů léčení) jakkoli. Je proto zcela irelevantní, zda se bavíme o náhradě škody, náhradě nemajetkové újmy, náhradě škody za nemateriální újmu či třeba o "červené rybičce", neboť pojmenování nároku samo o sobě je nepodstatné. Podstatná je totožnost skutku, osob i vznášených nároků na náhradu, byť jsou moudrým zákonodárcem pojmy "škody" a "nemajetkové újmy" de lege lata zmateny. Je tedy např. možné, aby se příbuzní na zdraví dotčené osoby domáhali ochrany osobnosti s poukazem na zásah do svého rodinného života, nemělo by však být v žádném případě možné, aby se tato osoba samotná pokoušela cestou ochrany osobnosti nahrazovat vlastní nároky na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. To zvláště za situace, kdy dle náhradových předpisů (§ 2 odst. 1 vyhlášky zdravotnického ministerstva č. 440/2001) se za bolest považuje i každé duševní strádání. Rovněž tak vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací patří v rámci ztížení společenského uplatnění do náhrady škody na zdraví (příloha 2 k vyhlášce, položka 016).

Ohledně správnosti závěrů Nejvyššího soudu o naprosté samostatnosti nároků mám proto nemalé pochybnosti a z nich vyplývají i pochybnosti další, jimiž se již samozřejmě Nejvyšší soud závěrem o naprosté samostatnosti nároků nezabýval.

Nemá-li ochrana osobnosti (podle dovolatelky, mne a řady dalších) dublovat náhradu škody na zdraví, měl by do ní spadat jen jakýsi "převis" neřešený náhradou škody na zdraví? Co to ale má být? Lze říci, že nemajetková újma nedosahující intenzity "vážné duševní poruchy" má být řešena v ochraně osobnosti a nemajetková újma této intenzity dosahující v náhradě škody? A může nám toto hraniční kritérium poskytnout pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví, když žádný předpis vyšší právní síly takové rozlišení nezakotvuje? To zvláště za situace, kdy se i dle Ústavního soudu v těchto případech jedná o "náhradu škody za nemateriální újmu" a zmatení pojmů učiněné nesystematickým zákonem je tak dokonáno?

Předem díky za chytré názory. Nechť Vám zdraví slouží!

Michal Ryška

43 komentářů:

Dan Dvoracek řekl(a)...

K věci není co dodat. Současná situace je naprosto dementní. Újmu na zdraví žalujeme často a rádí. NIKDY se to nežaluje jako škoda na zdraví podle těch bodů z tabulky, ale vždycky jako osobnostní újma. Důvod je prostý - ta tabulka je směšná. Mám klienta, kterému podle tabulky za kompresní zlomeninu beredního obratle s půlročním léčením vyšlo 9400,-. IMHO LOL.
Takže máme klienty, kteří chodí ke krajskému soudu vykládat, jak utrpěli újmu na zdraví, a přitom vůbec nezažalovali náhradu škody.
Podle mého názoru je to výkladově neřešitelné a žádá si to legislativní zásah (lex Eliáš?). Současná praxe, kdy krajské soudy přiznávají přiměřené náhrady za újmu na zdraví na základě pravidel pro osobnostní újmy je sice z hlediska spravedlnosti vyhovující, právně formálnímu uvažování se však příčí.
To vše platí, pokud máme náhradu škody na zdraví v OZ. Kdyby ta blbost s tabulkama vypadla, tak je klid. Podle škody se jede škoda skutečná a ušlý zisk, podle osobnosti újma. (Jakkoli by bylo blbé, že by to byla dvě řízení u různých soudů.)

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Sdílím zcela názor autora; ostatně mám dojem, že jsme se o tom na tom školení bavili.

Podle mne má problém kořeny ještě hlubší. Na počátku byla teorie, že se odškodňuje jedině majetková škoda (škoda = majetková, ne jinak), a všechny další vymyšlenosti jsou buržoasní.

Ovšem u zdraví tato teorie couvla, a vznikl podivný teoretický obchvat s přepočítáváním bodů a znalci, ve snaze dokázat úžasnou věc, že jde vlastně i u zdraví o materiální škodu.

Pokračování příběhu je pak zavedení zadostiučinění v penězích při zachování § 11 beze změny, který zdraví explicitně jmenuje, a nakonec přidání nového ustanovení jako dovršení zkázy, v okamžiku, kdy se mezitím soudy naučily § 11 a 13 rozumně užívat.

Takže ne dvakrát, nýbrž třikrát; odlišit ZSU od uvedených dvou nároků je často prakticky nemožné.

Co jsem viděl z Eliášovy novely, ta podle mne přináší další zhoršení tohoto stavu. Nárok je zřejmě vymahatelný opět několikrát, akorát se to jinak jmenuje.

De lege ferenda jsou jen dvě rozumné cesty; úplná lobotomie majetkových a nemajtkových nároků; a tedy řešení škody na zdraví a všeho souvisejícího jinde a jinak, než majetkové škody; a nebo naopak úplné spojení těchto pod náhradu škody.

S ohledem na stav judikatury a jiné související otázky jsem zastáncem první cesty.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Více se vyjadřuji na svém blogu, takže pouze k DD:

S výjimkou jediného případu, kde bolestné zaplatila pojišťovna, jsme vždy žalovali obojí, v extremním případě bolestné za 10 bodů = 1 200 Kč. Neučinit to, bylo by nám to formalistickými soudci jistě vyčteno.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Návrh občanského kodexu

Závazky z deliktů
Díl 1
Náhrada majetkové a nemajetkové újmy
Oddíl 1
Základní ustanovení
§ 2624
(1) Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje povinnost k náhradě majetkové újmy (škoda). Nebyla-li povinnost odčinit nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon.
(2) Podle ustanovení o vzniku povinnosti k náhradě škody se obdobně posoudí vznik povinnosti odčinit i nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

Způsob a rozsah náhrady
Pododdíl 1
Základní ustanovení
§ 2681
(1) Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.
(2) Nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním; nelze-li ji spravedlivě jinak odčinit, poskytne se náhrada v penězích.
§ 2682
Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Pododdíl 2
Náhrada při újmě na přirozených právech člověka
Obecná ustanovení
§ 2686
(1) Kdo odpovídá za újmu na důstojnosti člověka, zejména na jeho životě, svobodě, cti, těle, zdraví, na jménu nebo jiných jeho osobních právech chráněných v části první tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil.
(2) Jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.
§ 2687
(1) Kromě náhrady, k níž je škůdce jinak povinen, vznikne poškozením právo na její přiměřené zvýšení, byla-li újma způsobena úmyslně, zvláště s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci nebo autority škůdce, diskriminací poškozeného z důvodu pohlaví, zdravotního stavu, etnického původu, víry nebo obdobných závažných důvodů.
(2) Při stanovení výše plnění se rovněž přihlédne k obavám poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví vyvolaným hrozbou nebo jinou příčinou.

Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení
§ 2688
Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
§ 2689
Při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
§ 2690
Náhrady léčení
Škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s léčením poškozeného tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.
§ 2691
Náklady pohřbu
Škůdce nahradí tomu, kdo je vynaložil, přiměřené náklady spojené s pohřbem v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny pohřebným nebo jinou obdobnou dávkou podle zvláštního zákona. Přitom se přihlédne k zvyklostem i k okolnostem jednotlivého případu.
Peněžité dávky
§ 2692
...

§ 2701
Náhrada nemajetkové újmy
Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil škodu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou škodu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K předešlému komentu: navrhovaný kodex celou věc správně spojuje do jedné kategorie náhrady škody (důvody uváděné v postu naprosto sdílím). Myslím si, že tahle partie by dnešní chaos do značné míry odstranila.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To jsem si myslel také, než mi došlo, že není vyhráno, protože okresní soudy budou mít tendenci přehrávat nemajetkovou složku na kraj, ačkoli už z gramatického výkladu § 9 odst. 2 písm. a) OSŘ je zřejmé, že ty příslušné nejsou.

Ale kupř. OS-BO nechce soudit ani náhradu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a snaží se ji předat KS-B. Pokud VS-O rozhodne, že je příslušný KS-B, schizofrenie se dále prohloubí a budeme se soudit u dvou instancí zároveň i o tyto náhrady.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Protokol, ve kterém OS-BO vyslovil domněnku své nepříslušnosti. Pokud to v Olomouci potvrdí, máme se v případě kombinovaných majetkových a nemajetkových újem na co těšit.

Anonymní řekl(a)...

len jednu dobre mienenú technickú k T.P.: nedostatočná anonymizácia v oskenovanom rozhodnutí... mne acrobat tie čierne políčka odmazáva a tak vidím, o čí prípad sa jedná (M.V. :) )... vrátane rodného čísla. Vymaž to lepšie, aby si nemal problém.
A poprosím admina, nech potom môj comment zmaže.
K.Csach

Tomáš Pecina řekl(a)...

Díky, já o tomhle problému vím (takhle si jednou naběhla, tuším, CIA – nebo snad Pentagon?), ale udělat to "pořádně" znamená konvertovat dokumenty na bitmapy, anonymisovat a zase z nich udělat zpátky PDF, což je poměrně dost práce.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

to Zdeněk Kuhn:

ono by nebylo špatné to ocitovat pěkně celé. Třeba nevynechat § 24 ve vazbě k § 14 návrhu. Nebo § 66 a násl. ve vazbě k obecnému § 14.

Michal Ryška řekl(a)...

Díky všem za reakce.

Jak jsem se na EliOZ díval (kromě zde citovaných ustanovení ještě § 69 odst.1), myslím, že nejen de lege lata ale i de lege ferenda lze náhrady pokaždé vyložit v souladu se zásadou non bis in idem. Praxe NS se zatím vyvíjí jinou cestou, ale pokud jsem správně pochopil závěry gremiální porady u VS Olomouc, nelze vyloučit, že výhledově může dojít ke stejné situaci jako u promlčení (ve zkratce „3P proti zbytku světa“).

Změna ale musí prvotně začít zespodu (samozřejmě jen tam, kde nebude v konkrétním případě procesně závazný odlišný právní názor vyšší instance). A nepochybně musí být i nyní spojena s přesvědčivým vysvětlením odklonu od judikatury, jak Vojtěch Cepl odkazem na § 14 EliOZ de lege ferenda naznačuje.

Jinak aktuálně nesdílím zde uváděné obavy, že při náhradě škody na zdraví lze vysoudit jen pakatel. Naopak po nálezech III. ÚS 350/03 a Pl. ÚS 50/05 by náhrady měly zohledňovat ústavní princip proporcionality a nemělo by docházet k podhodnocení „nemajetkových škod“, což je, myslím, stále více respektováno. Na náhradě škody tak lze vysoudit při skutečně fatálních újmách částky, o kterých se nám zatím v řízení na ochranu osobnosti ani nesní.

Nejvyšší v ĆR pravomocně přiznané náhrady škody na zdraví činí 15 milionů Kč a výše (kauza Cizkrajov, žena ochrnutá při angiografickém vyšetření, poškození mozku novorozence). Bližší informace zítra, mám to v práci.

Při ochraně osobnosti činí přitom nejvyšší satisfakce v ČR dosud pravomocně přiznané 1,5 mil. Kč (ve dvou případech, v obou KS Brno při úmrtí osoby blízké). Pak zde máme ještě další milionová rozhodnutí (KS Brno při úmrtí, KS České Budějovice ve spojení s VS Praha v kauze Cizkrajov).

Každá újma je samozřejmě individuální, individuální jsou i okolnosti, které ji provázejí, ale ty nůžky jsou skutečně značně rozevřené.

Čerstvě se k ústavnímu principu proporcionality přihlásil v náhradě škody i NS v kauze miminka popáleného v inkubátoru (bližší opět až zítra).

Michal Ryška řekl(a)...

Ještě mě napadá, zda lze de lege lata setrvávat u náhrad škod na zdraví na stanovisku o účelu těchto peněz jako REPARACE. Nelze-li totiž rozsah takové škody (s výhradou ztáty výdělku a nákladů léčení) exaktně kvantifikovat, těžko můžeme hovořit o tom, že vznikla škoda na zdraví ve výši např. 3 miliony Kč a ta musí být plně nahrazena. Je tedy otázkou, zda se i v těchto případech nejedná spíše o SATISFAKĆNÍ funkci náhrady škody, o dosažení zadostiučinění a spravedlnosti.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MR:

Satisfakční a kompensační složku peněžité částky vyplacené jako náhrada za újmu je možná zbytečné oddělovat. Správně uvádíte, že u náhrady za škodu na zdraví je ve skutečnosti kompensace satisfakcí (s výjimkou nákladů léčby, ušlé mzdy apod., ale to jsou vedlejší nároky), ale platí to i naopak: V případě, o kterém jsem psal, tj. u podnikatele nesmyslně obviněném za podvod, který v důsledku obvinění a pravomocného odsouzení trvajícího půldruhého roku přišel o své podnikání a skončil v dluzích a v exekucích, sice žalobce požaduje náhradu za snížení společenského statusu, ale účelem této náhrady nebude satisfakce, ale restituce (zaplacení dluhů, znovuvybudování podniku apod.), tedy fakticky "obnovení společenské prestiže".

Martin Bílý řekl(a)...

A co sankční složka? V USA je i ta prvkem náhrady škody/újmy, cílem je motivovat škůdce, aby se mu škodit hrozně nevyplatilo. Vyrábí-li nekvalitní výrobky, které mohou ublížit lidem, pak má zisk na všech těch, kterým neublíží, a škodu musí nahradit třeba jen málo jedincům, to se mu vyplatí. To by nemělo, tak se mu ta náhrada zvýší tak, aby v zásadě neměl prospěch z jednání proti dobrým mravům. Nový návrh by i tuto sankční složku připouštěl...

Michal Ryška řekl(a)...

1) Martin Bílý a sankční složka náhrady:

Sankční působení satisfakce jsem již v praxi dovodil, níkdy se však zatím k této otázce nevyjádřilo rozhodnutí soudu odvolacího. Gremiální porada u VS Olomouc ale v zásadě akceptovala tento můj příspěvek:

"Účel náhrady nemajetkové újmy v penězích

Tento účel nebývá soudní praxí v žádném případě (rozdílně oproti náhradě škody) shledáván jako účel reparační (náhrada skutečně vzniklé škody), neboť rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze exaktně kvantifikovat a vyčíslit a v pravém slova smyslu ani "odškodnit". Je proto soudní praxí konstantně dovozováno, že náhrada nemajetkové újmy v penězích plní funkci satisfakční (jejím cílem je dosáhnout přiměřeného zadostiučinění osoby dotčené neoprávněným zásahem do osobnostních práv). Stále více však, a to zejména pod tlakem rozhodovací činnosti Ústavního soudu i publikovaných názorů právní teorie, nabývá na aktuálnosti otázka působení preventivně-sankčního.

Ústavní soud v usnesení IV. ÚS 315/01 ze dne 20.5.2002 konstatoval, že odpovědnost za zásah do osobnostních práv je odpovědností objektivního charakteru, což znamená, že občanskoprávní sankce vzniká na objektivním základě, její nastoupení nevyžaduje zavinění. Vzniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv. Subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 3 obč. zák. v rámci zohlednění okolností, za nichž k porušení práva došlo.

V tomto pojetí je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou) i z tohoto hlediska (Hajn, P.: K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti, Bulletin advokacie 4/2003, s. 7-12).

Tomu zcela koresponduje i další publikovaný názor právní teorie ( Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. z pražské právnické fakulty, v díle Švestka, J. a kol.: Velký komentář Občanského zákoníku I, C.H.Beck, 2008, s. 183-184) kritizující dosavadní výši peněžitých odškodnění přiznávaných českými soudy dle § 13 odst. 2 obč. zák. s tím, že zůstává při srovnání s praxí vyspělých zahraničních úprav v průměru stále na nižší úrovni. Švestka zcela důvodně konstatoval, že tuto tendenci svým způsobem posílily i limity jednorázového odškodnění pro případy usmrcení blízkých osob dle § 444 odst. 3 obč. zák. a obdobnou komparaci újem s újmou § 444 odst. 3 obč. zák. zavrhuje a uvádí, že soudy musí rozhodováním i co do výše peněžitého odškodnění účinně přispívat ke snížení, popř. k eliminaci nežádoucích újem na osobnosti fyzických osob. Dopad citelné peněžité sankce všude tam, kde má podle povahy případu své skutečné místo, bude stimulovat původce neoprávněných zásahů k obezřetnějšímu postupu. U soudu by v žádném případě při úvaze o určení výše peněžitého odškodnění neměl v odůvodněných případech převažovat pocit, že se výrazné uplatnění satisfakční funkce peněz ocitá v současných společenských podmínkách v rozporu s morálkou. Tuto cestu s odkazem na evropský standard „přiměřenosti“ začaly nastupovat již část právní teorie a zejména Ústavní soud (sp. zn. III. ÚS 350/03) při řešení příbuzné problematiky, totiž při určování výše odškodnění za vytrpěné bolesti a za ztížení společenského uplatnění.

I proto jsem již v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že přestože zasažená práva a statky i rozsah vzniklé újmy jsou vždy individuální, nelze při rozhodování o výši satisfakcí zcela odhlédnout ani od stále více se rozevírajících "nůžek" mezi poměrně nízkými částkami přiznávanými v rámci řízení na ochranu osobnosti a výrazně vyššími částkami přiznávanými v řízeních o náhradu škody na zdraví, v nichž nejsou výjimkou ani pravomocná přiznání částek okolo 15 milionů Kč. Např. v "kauze Cizkrajov" byla na náhradě škody na zdraví přiznána částka 15.038.000,- Kč dle rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č.j. 4 C 363/2005-108 ze dne 9.2.2007 ve spojení s Krajským soudem v Českých Budějovicích č.j. 7 Co 1101/2007-164 ze dne 6.6.2007, kdy však i v důsledku přiznání takto vysoké částky došlo k faktické likvidaci žalované Základní školy Cizkrajov. Rovněž tak v kauze ženy ochrnuté při angiografickém vyšetření v nemocnici, kdy došlo k úplné ztrátě hybnosti, řeči a schopnosti přijímat potravu polykáním, byla již pravomocně přiznána náhrady škody na zdraví v částce 14.883.726,- Kč dle rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 15 C 96/2005-194 ze dne 4.10.2007 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 14 Co 128/2008-267 ze dne 17.4.2008. I zdejší soud již rozsudkem sp. zn. 44 Co 31/2007 ze dne 12.10.2007 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově č.j. 5 C 260/2003-133 ze dne 24.4.2006 znějící na odškodnění za bolesti ve výši 664.800,- Kč a odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce 15.885.000,- Kč proti prostějovské nemocnici v souvislosti s fatálním poškozením mozku novorozence. K takto markantním rozdílům mezi náhradami nemajetkové újmy v řízeních na ochranu osobnosti a náhradami škod v řízeních na náhradu škody přitom nejsou obecně dány žádné věcné důvody, neboť ve všech takových případech se jedná v zásadě o řešení otázek "nehmotných škod", byť (jak již bylo uvedeno) samozřejmě zasažené statky i rozsah vzniklé újmy jsou vždy individuální.

Je rovněž zapotřebí zohlednit princip proporcionality, který aplikuje ve věcech "nehmotných škod" Ústavní soud (nález III. ÚS 350/03 ze dne 29.9.2005 či Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007) i apel Ústavního soudu v posledně citovaném nálezu obsažený směřující k vyšší odvaze soudců obecných soudů v obdobných otázkách.

V souladu s rozhodovací činnosti Ústavního soudu i publikovaných názorů právní teorie se proto domnívám, že náhrada nemajetkové újmy neplní toliko funkci satisfakční, neboť hodnotí-li se při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy i otázka zavinění a má-li rozhodnutí soudu co do výše peněžitého odškodnění účinně přispívat ke snížení, popř. k eliminaci nežádoucích újem na osobnosti fyzických osob, musí nutně náhrada nemajetkové újmy v penězích plnit právě i onu preventivně-sankční funkci. To současně odpovídá i základnímu smyslu relutární satisfakce, tj. smyslu satisfakčnímu, a nijak jej nevylučuje, neboť při tomto působení potřeba finanční satisfakce narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena. Na druhou stranu se dle mého názoru nemůže účel této náhrady blížit právnímu institutu punitive damages známému v rámci tort law z amerického právního prostředí (či obdobnému institutu exemplary damages z prostředí britského), kdy jsou ukládána plnění i v řádu desítek či stovek milionů dolarů jako soukromá sankce žalovanému a současně vysoká odměna úspěšnému žalobci, který se nebál podstoupit riziko a nepříjemnosti spojené s vedením sporu a přispěl tak k uplatnění prevenční funkce práva a čistotě veřejného života, za což mu náleží vysoká odměna navíc. Tuto možnost s poukazem na zahraniční rozhodovací praxi sice Hajn v citovaném článku (s. 9) nezavrhuje, dle mého názoru však české právní prostředí ani česká společnost nejsou na takovou výši civilních sankcí v žádném případě nastaveny. Judikatura soudů v tomto duchu vedená by v konečném důsledku vedla k ekonomické likvidaci množství subjektů včetně veřejně prospěšných zařízení (typicky nemocnic či škol), což by bylo v rozporu se soudní praxí uznávanou zásadou, že výše relutární satisfakce nesmí být zřejmým bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem a současně by neměla být pro původce neoprávněného zásahu jednoznačně likvidační. V každém případě ve shodě s názorem v citovaném článku uvedeným (s. 9) konstatuji, že v rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž existuje vztah komplementarity (navzájem se doplňují, posilují - viz. teze ohledně narůstající potřeby finanční satisfakce v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu) i vztah konkurence (v tom směru, že výše náhrady nesmí být toliko exemplární civilní sankcí, tj. fakticky bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem)."

2) Princip proporcionality a NS:

Aktuálně se k principu proporcionality u náhrad škod na zdraví přihlásil i NS v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2596/2006 ze dne 16.10.2008, kdy právě i s ohledem na tento princip zrušil rozsudek odvolacího soudu zamítající odškodnění 1.914.750,- Kč nad rámec přiznaného bolestného a ZSÚ 724.500,- Kč. Jedná se o mediálně známý případ vznícení vnitřního prostoru inkubátoru na novorozeneckém oddělení nemocnice.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Punitivní složka je de lege lata stále ještě, minimálně u náhrady škody, vyloučena ustanovením § 442 odst. 1 ObčZ.

Obecně vidím jako sporný jak princip vyloučení vysoké satisfakce v případě málo solventního škůdce (důsledkem je ekonomické poškození menších subjektů oproti velkým, neboť u nich je klientům/zákazníkům/pacientům/studentům apod. poskytován vyšší stupeň ochrany, což zlepšuje jejich postavení těchto subjektů na trhu), tak zásadu, že punitivní složka nesmí být bezdůvodným obohacením, neboť tato zásada jde proti jejímu základnímu smyslu, tzn. dosáhnout prevenčního účinku. To už bychom mohli mít analogickou úpravu jako v § 351 OSŘ a punitive damages vyplácet státu, aby se poškozený náhodou bezdůvodně neobohatil.

Martin Bílý řekl(a)...

U náhrady škody ano, ale u nemajetkové újmy? Vždyť finanční sankce musí být přiměřená, ale není dáno čemu, toliko závažnosti a okolnostem. V zásadě jsou tři možnosti:

1) subjektivně poškozenému - nějaké protiprávní jednání zasáhlo do jeho osobnostní sféry (smrt živitele) a tomu musí odpovídat snakce, bez ohledu na škůdce.

2) objektivně chráněnému zájmu - určitá předpisem nebo judikaturou stanovená typová částka, bez ohledu na škůdce.

3) škůdci, aby jej citelně zasáhla, ale zcela nezlikvidovala. (To by mohla být ona "okolnost")

Případně kombinace. Na druhou stranu jsou se všemi spojené dost zásadní problémy:

Ad 1) přejet chudého tatínka je výhodnější, než přejet bohatého.

Ad 2) jak se stanoví paušální částka za přejetí tatínka?

Ad 3) je lepší, když vám tatínka přejede boháč, než chudák.

Omlouvám se za cynické vyznění příkladů, ale vyznívá z nich jistá absurdnost všech těch přístupů...

Michal Ryška řekl(a)...

Už se o tom kdysi diskutovalo v souvislosti s postem kolegy Cepla, asi však ne dostatečně.

Tak tedy - u ochrany osobnosti soud při stanovení výše náhrady ze zákona zohlední ona velmi obecná kritéria:

1) závažnost vzniklé újmy (např. při zásahu do práva na rodinný život je nepochybně rozdíl mezi situací naprosté likvidace harmonického rodinného života v důsledku usmrcení jediného příbuzného a mezi situací usmrcení stále ještě manžela, s nímž však manželka již nežije, rozvádí se a toliko v důsledku usmrcení manžela se stane vdovou a nikoli exmanželkou),

2) okolnosti, za nichž k porušení práva došlo (těch okolností je relativně nepřeberně mnoho - např. mimořádně traumatizující způsob usmrcení, úmyslné usmrcení ze strany původce zásahu, nikoli jednorázová nedbalost, ale celá série nedbalostních pochybení v příčinné souvislosti s újmou ... to vše může výši náhrady posunout výrazně směrem vzhůru).

Nutnost zohlednění MÍRY ZAVINÉNÍ přitom při stanovení náhrady zdůrazňuje i ÚS, a to jak u ochrany osobnosti (IV. ÚS 315/01: "Subjektivní prvek zavinění má význam toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 3 obč. zák. v rámci zohlednění okolností, za nichž k porušení práva došlo."), tak i při náhradě škody na zdraví (III. ÚS 350/03:"mělo by se přihlížet k míře zavinění (nedbalosti) operatéra, tedy nakolik došlo k odchýlení od standardního (řádného) postupu při operaci").

Zohlednění zavinění při stanovení výše náhrady je vždy v konečném důsledku projevem SANKČNÍHO přístupu (vyšší vina = vyšší civilní sankce) nevylučujícího však onu základní SATISFAKČNÍ úlohu náhrady (potřeba finanční satisfakce narůstá v přímé úměře s mírou zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena).

Takže škála, podle níž by se náhrada měla stupňovat, zní:
- objektivní odpovědnost bez zavinění,
- drobná nedbalost,
- hrubá nedbalost či série nedbalostí,
- úmysl.

K možnostem nastíněným Martinem Bílým:

1) Ony subjektivně-objektivní přístupy ohledně rozsahu nemajetkové újmy jsou poněkud zavádějící, vždy se zohledňuje SUBJEKTIVNÍ újma, kterou by ale na místě osoby dotčené zásahem REÁLNĚ pociťovala většina z nás.

2) Z hlediska NEMAJETKOVÉ újmy je zcela irelevantní, přejede-li se předseda představenstava banky či dlužník dlužící této bance miliony.

3) Paušální náhradu za přejetí tatínka stanovuje zákon. Není však vyčerpávající.

4)S ohledem na obecně sdílený postulát nemožnosti uložení zcela likvidační náhrady je skutečně lepší, když vám tatínka přejede boháč, než chudák. Na druhou stranu: letos jsem měl smír při usmrcení jediného syna (nikoli dítěte) při dopravní nehodě na 955.000 (655.000 z "povinného ručení", 300.000 smírem), přičemž původcem zásahu byl člověk zařaditelný spíše do druhé kategorie.

Martin Bílý řekl(a)...

Pamatuju si tu debatu a asi si zcela nerozumíme. Já narážel na to, jak se při stejné skutkové i právní situaci odrazí sociální postavení škůdce a poškozeného ve výši odškodnění a hlavně proč...samozřejmě se bude lišit třeba podle zavinění, ale o to mi nejde.

A irelevantní to není, protože někdo může oprávněně tvrdit, že ztrátou živitele rodiny vzniká tím větší újma, čím větší výživu poskytoval a čím větší tedy hrozí sociální propad (dlouhodobé neudržení bydlení, školného atd.)

Tomáš Pecina řekl(a)...

To lze ovšem postihnout výší náhrady podle § 448 ObčZ.

Nakolik promítnout do výše náhrady majetkové poměry škůdce a poškozeného, je docela složitá otázka, jak se ukázalo již v jedné předchozích diskusí.

Moje stanovisko je promítat poměry poškozeného a výjimečně zohlednit i poměry škůdce [otevřeně přiznávám, že je to cynismus, ale logicky si to neumím jinak srovnat; na svou obranu dodávám, že podobně uvažuje i (Eli)ObčZ], prevalentní doktrina naopak nezohledňuje poměry poškozeného vůbec, kdežto poměry škůdce mají relativně významnou roli.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

1) Stran toho EliOZ - než to opustím - je třeba zapřemýšlet, proč tam ta obsáhlá ustanovení o ochraně osobnosti jsou.
Pokud se jich nelze žádným způsobem domáhat, než přes náhradu škody (což by šlo i kdyby o ochraně osobnosti nepadla ani čárka), pak to vede k pochmurnému závěru, že celá pasáž o ochraně je v zákoně pro srandu krtků, neblahý trend "deklarovaného práva" čili "práva jako program", jak ho znala výtečně komunistická praxe.

Silně pochybuji, že se tímto směrem praxe vydá; podle mne začnou chodit žaloby, založené čistě na těchto ustanoveních,.

2) Stran sankční funkce nemajetkové újmy; zcela souhlasím s názory obou předřečníků, jen upozorňuji, VS Praha má na tu věc drasticky jiný názor a sankční prvek pokládá za zcela nepřípustný (jak párkrát napsal i v rozhodnutích, i uvedl na poradách).

3) Možnosti nemajetkových sankcí jsou ve skutečnosti velice pružné a jsou schopné pokrýt plno možností, které klasickou (přesněji řečeno "česky pojatou") náhradou škody dosáhnout nelze.

Řekl bych, že úplné jádro rozdílu je v tom, že majetková škoda přesně vyjadřuje velikost rozdílu majetku, ke kterému se snaží dopočítat; ne víc, ne méně.

Nemajetková újma se o nic podobného snažit nemusí; výsledek může být upraven řadou dalších požadavků a cílů.

Z čehož plyne, že převod nemajetkové újmy na náhradu škody se neděje beze ztrát.

Nejsem si jist, jestli tento dvojí odlišný institu nakonec není důmyslnější a praktičtější, než stále divočejší pokusy o sloučení.

4) Zásadní problém vidím v existenci listin práv. To je věc, která se v úvahách o nemajetkové újmě často opomíjí; ve skutečnosti jsou jakékoli pokusy o omezování rozsahu nemajetkové újmy (a to i poměrně rafinovanou cestou "převedení do náhrady škody jako lex specialis") pokusy o omezení vymahatelnosti základních práv, a tudíž odsouzeny k neúspěchu.

I když to zřejmě bude trvat mnoho let, než se toto spojení všeobecně prosadí do právního vědomí.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jak píšu jinde, názor VS-P na nepřípustnost sankční složky zadostiučinění plně sdílím, naopak nutnost sjednocení všech náhrad plynoucích ze škodní události pod jedno řízení pokládám za krajně žádoucí, ba nevyhnutelné.

Michal Ryška řekl(a)...

Sankční složka satisfakcí, Vojtěch Cepl a VS Praha:

Jak jsem již napsal, změna musí prvotně začít zespodu a musí být spojena s přesvědčivým vysvětlením odklonu od judikatury. Je to tedy zpočátku na nás, což však s poukazem na zde uváděné názory právní teorie (učených profesorů Hajna a Švestky) i na uvedené judikáty ÚS nemusí být v žádném případě neřešitelný problém. A jak jsem již rovněž uvedl, VS Olomouc tyto myšlenky přijal na gremiální poradě docela přívětivě. Je to v zásadě pouze o tom, opustit tradiční (nechci napsat přímo postsocialistická) paradigmata.

A pouze pro úplnost, abych nebyl případně špatně pochopen: u hmotných škod tyto úvahy de lege lata neplatí, tam je stále jasný restitučně-reparační princip.

Michal Ryška řekl(a)...

Dotaz na Tomáše Pecinu ohledně jeho teorie "ryzí satisfakce" (pracovní název) nepřipouštějící sankční složku zadostiučinění:

Když Vám původce zásahu něco provede naschvál, budou pro Vás přiměřeným zadostiučiněním stejné peníze, jako když se tak stane toliko v důsledku objektivních okolností, za které původce právně zodpovídá?

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MR:

Pokud bych vyšel s premisy, že k satisfakci nedochází tím, že se zvětší můj majetek, ale že se zmenší majetek škůdcův, musel bych odpovědět záporně. Takový účel satisfakce je ovšem nelegitimní, stejně jako satisfakce např. veřejným zbičováním škůdce, která by rovněž mohla být pro mnohé poškozené účinná.

Podle mého názoru, který jsem už vyjádřil vícekrát, je satisfakce v penězích pojmově nerozlišitelná od kompensace, a proto musím na Vaši otázku odpovědět kladně: zásah do majetkové sféry škůdce je z hlediska legitimního satifakčního působení irelevantní a její výši je nutno stanovit bez ohledu na stupeň kulpability škůdce.

Martin Bílý řekl(a)...

Já s TP stále částečně nesouhlasím.

Jestliže např. bulvární deník o známé osobnosti otiskne nepravdu a díky tomu získá milion Kč, pak jakákoliv nižší staisfakce je pro něj vlastně pobídkou pro to, aby v uvedeném jednání pokračoval. Tedy protiprávní jednání se mu vyplácí.

Existuje zde ale zásada, že nikdo nemůže mít prospěch ze své protiprávní činnosti. Takže jestliže by tato sankční složka nebyla součástí nemateriální újmy, byla by bezdůvodným obohacením a byla by vymahatelná vedle nemateriální újmy. (Pozn. za stávající úpravy by nejspíše nastal pinec mezi OS a KS)

Tomáš Pecina řekl(a)...

Jestliže např. bulvární deník o známé osobnosti otiskne nepravdu a díky tomu získá milion Kč, pak jakákoliv nižší staisfakce je pro něj vlastně pobídkou pro to, aby v uvedeném jednání pokračoval. Tedy protiprávní jednání se mu vyplácí.

Nesouhlasím, že se mnou nesouhlasíte, jelikož já jsem napsal: "Jakkoli je žádoucí princip sankční kompensace do českého práva zavést (jen ten je totiž dostatečně účinným prevenčním nástrojem, jiné modely nejsou s to učinit protiprávní jednání pro škůdce dostatečně neatraktivním), musí se tak stát legislativní a nikoli judikatorní cestou."

Michal Ryška řekl(a)...

Ad TP:

Pak se ovšem Vaše myšlenky ocitají v rozporu s myšlenkami ÚS (zákon současně žádné limity nestanovuje, kromě limitu jediného - "přiměřenosti", ústavně "proporcionality"):

"Vzniklá nemajetková újma na osobnosti postižené fyzické osoby je pro ni stejně závažná bez ohledu na to, jednal-li původce zásahu zaviněně či nikoliv.

Subjektivní prvek zavinění MÁ VÝZNAM toliko při určování výše náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 3 obč. zák. v rámci zohlednění okolností, za nichž k porušení práva došlo."

Veřejné bičování ani pětadvacet na holou sem netahejme, mezi prostředky ochrany osobnosti nic takového nenajdeme (pomineme-li docílení "satisfakce" svépomocí - nepřípustným verbálním či brachiálním konáním žalobce.

Pro zajímavost: 30 Cdo 157/2004 z 15.7.2004, kdy žalobkyně si zadostiučinění za několikahodinovou nemožnost užívat WC zajistila hrubým napadením statutárního zástupce žalovaného a jeho politím kyblíkem vody se saponátem.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MR:

Ano, tohoto nesouladu jsem si vědom, ale naštěstí zákon souhlas fysické osoby s právním názorem Ústavního/Nejvyššího/Nejvyššího správního soudu nevyžaduje (kdyby vyžadoval, byl bych zřejmě veřejně bičován každý měsíc nejméně dvakrát).

Tomáš Pecina řekl(a)...

Addendum ad MR:

Asi bych měl dodat, že je mi snaha prosadit sankční funkci relutární satisfakce sympathická, jenže se nedokážu smířit s tím, že se tak děje v podstatě mimo zákonný rámec, v důsledku soudcovského aktivismu. Je to dosti podobný případ, jako když soudci postihují stranu, která je jim nesypathická a přesto procesně uspěje, na nákladech řízení.

Na druhou stranu, když vezmu v úvahu, že před týdnem jistý soudce OS-P2 pronesl v rámci ústního odůvodnění větu "Uvědomuji si, že moje rozhodnutí není příliš spravedlivé" (nebyl jsem osobně přítomen, patrně bych jinak na místě zešílel), asi budu přece jen pro ten aktivismus…

Martin Bílý řekl(a)...

TP: no a právě v tom jediném se asi neshodneme :-)

Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

A já nevím, proč by tou okolností nemohl být ten zisk, který škůdce získal, když zde máme povinnost soudu působit k upevňování zákonnosti a zákaz profitu z protiprávní činnosti. na mě to působí dokonce tak, že soud k tomu přihlédnout nejen může, ale i musí, a to de lege lata.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MB:

Myslím, že směšujete dvě věci, odnětí bezdůvodného obohacení škůdci a sankci. Škůdce se bezdůvodně obohatil na úkor poškozeného, tedy bych neviděl problém o nezasloužený profit jej touto cestou připravit. Sankce má naopak za cíl zasáhnout do majetkových poměrů škůdce nad rámec jeho obohacení, a to případně i velmi citelně, takže si dá (spolu s ostatními potenciálními škůdci) příště větší pozor.

První je s platným právem v souladu (§ 451 odst. 2 ObčZ je třeba vyložit demonstrativně a nikoli taxativně, ostatně netuším, proč je tam taxativní vymezení), druhé vychází nad jeho rámec.

Martin Bílý řekl(a)...

Ale vždyť to jsem o pár postů výš přeci psal! Že buď musí zadostiučinění obsahovat i sankci, která pokryje bezdůvodko, nebo se bezdůvodko musí žalovat zvlášť a že z toho budou kompetenční problémy OS a KS. Což ale stále IMHO nevylučuje sankční smysl zadostiučinění, když se výše zisku odrazí jako okolnost věci.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ale vydání bezdůvodného obohacení není sankce!

Michal Ryška řekl(a)...

Celebrity, bezdůvodné obohacení a satisfakce (pro TP nic nového):

Nutno v těchto souvislostech zmínit i související oblast práva autorského jako zvláštního osobnostního práva, kdy dle § 40 odst. 4 autorského zákona výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí DVOJNÁSOBEK odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.

Taková myšlenka je v podmínkách prevenčního stanovení výše náhrady nemajetkové újmy nepochybně použitelná i pro související oblast obecné ochrany osobnosti, neboť stejně jako autorská práva nenáleží obecně každému a vznikají až v důsledku určité tvůrčí duševní činnosti člověka, rovněž ona zvláštní přidaná hodnota osobnostních atributů populárních osobností je výsledkem jejich specifické činnosti vynaložené oproti osobám ostatním.

Z této teze proto již KS Brno v praxi vyšel i v rámci úvah o stanovení výše relutární satisfakce, když s ohledem na právně-teoretické názory (Hajn)modifikoval tuto myšlenku rozčleněním dvojnásobku obvyklé odměny na nárok na bezdůvodné obohacení a na uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění. Hajn totiž zcela správně poukazuje na nutnost rozlišení těchto nároků, když v zásadě uvádí, že z titulu bezdůvodného obohacení by měl náležet obvyklý honorář za reklamní účinkování a paralelní nárok na peněžní satisfakci nehmotné újmy by byl rozumně odůvodněn neschváleným (nadměrným) uplatňováním podoby (vedoucím k jejímu "zevšednění" dotýkajícímu se zájmů takové osobnosti).

Martin Bílý řekl(a)...

TP: já vím. Myslel jsem to tak, že buď bude sankce kocipovaná tak, že konzumuje bezdůvodko a nad to potrestá, nebo jen potrestá a bezdůvodko bude zvlášť, jen je třeba to postavit najisto, který případ má předpis na mysli.
Protože aby po úspěšném osobnostním sporu OS shledal nesprávně nárok na bezdůvodko jako res iudicata, to by bylo nemilé. (Myslitelné jsou různé komplikace)

Ale nad rámec toho - každopádně že by tam mohla být ta sankce, o kterou byl původně spor.

david kosar řekl(a)...

Zrovna včera vynesl ESLP dva zajímavé rozsudky ve věci Armonas proti Litvě (stížnost č. 36919/02) a Biriuk proti Litvě (stížnost č. 23373/03) týkající se ochrany osobnosti. Jedná se v podstatě o totožné věci, kdy o slečně Biriuk a jejím otci panu Armonasovi největší litevský deník (na titulní stránce) uvedl, že jsou HIV pozitivní.

Oba se domáhali nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich soukromého života a oba ji dostali. Problém byl v tom, litevské zákony obsahovaly poměrně nízké stropy nemajetkové újmy, kterou bylo možné přiznat. ESLP shledal stížnost přijatelnou [stěžovatelé byli stále (dostatečně neodškodněnými) "oběťmi" ve smyslu čl. 34 Úmluvy], shledal nemajetkovou újmu přiznanou litevskými zákony nedostatečnou (z hlediska pozitivních závazků státu vyplývajících z čl. 8 Úmluvy) a tudíž konstatoval porušení čl. 8 Úmluvy (poměrem hlasů 6:1), a přiznal každému stěžovateli spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 6.500 EUR.

Třeba to někomu pomůže v kutání nových judikatorních štol...

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

David Kosař:

díky - vskutku poučný příběh.

Michal Ryška řekl(a)...

DK:

Při kutání se hodí leccos, takže každý další kamínek zapadající do mozaiky je vítán. I když právě dnešního dne je možná lepší o eurokonformních výkladech nehovořit:o)

O tom, nakolik byla prozatím nejvyšší štola neprůchodná, může napovídat rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008: dovolání se zamítá, 30.000,- Kč za použití podobizny DJ Ladidy k reklamním účelům bez jejího souhlasu je zcela přiměřených. Na druhou stranu: příkladmo takový Pepíček Zíma by třeba vysoudil víc ...

Michal Ryška řekl(a)...

Detaily lze najít zde:

http://aktualne.centrum.cz/ekonomika/zivnostnik/clanek.phtml?id=605695

Tomáš Pecina řekl(a)...

Protože aby po úspěšném osobnostním sporu OS shledal nesprávně nárok na bezdůvodko jako res iudicata, to by bylo nemilé. (Myslitelné jsou různé komplikace)

…které by ovšem okamžitě odpadly, kdyby nebylo nesmyslného dělení věcné příslušnosti. Žalobce by vylíčil skutkové okolnosti, navrhl důkazy a napsal, čeho se domáhá, a soude, starej se, pod co si to subsumuješ. Zatím zákon vychází soudcům vstříc v jejich příslovečné nepracovitosti (poznámka do Brna: samozřejmě existují i výjimky!) umožňuje jim místo věcného rozhodování takhle pingpongovat.

Martin Bílý řekl(a)...

Přesně tak.

Michal Ryška řekl(a)...

Ucelenější rozbor vztahu náhrady škody na zdraví a ochrany osobnosti je dostupný zde:

http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/obcanske-pravo/art_6618/nahrada-skody-na-zdravi-a-ochrana-osobnosti.aspx

Dle reakcí soudě, minimálně "škodný" senát 25 Cdo s názorem osobnostního senátu 30 Cdo také nesouhlasí. Duplicitu při ochraně osobnosti naposled zavrhl i Zdeněk Kühn (Právní rozhledy 3/2010 - Nová žaloba podle § 10 antidiskriminačního zákona, s. 77-86).