Michal Ryška: Má být degradující paušál za smrt skutečně pravidlem?
Nejvyšší soud koncem loňského roku konstatoval (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 ze dne 21.12.2009), že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. V zásadě tak stvrdil obecnou praxi soudů ve sporech na ochranu osobnosti vzniklých z usmrcení osoby blízké, která převážně přihlíží k úmyslu zákonodárce stanovit "výši" nemateriální újmy při usmrcení blízkého příbuzného a těchto paušálních limitů používá jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. I ona "průlomová" rozhodnutí, jimiž došlo v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005 při odškodnění úmrtí k přiznání v součtu milionových náhrad (např. zde a zde), bylo nutno vždy vyargumentovat právě i v duchu oné mimořádnosti (ke které samozřejmě lze přistoupit extenzivně či naopak restriktivně).
Je však taková obecná praxe soudů (stvrzená nyní Nejvyšším soudem), která spojuje případy "řádného" usmrcení toliko s jednorázovými paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák., vůbec správná? Domnívám se, že nikoli. V případech natolik osudových, nezvratných a intenzivních zásahů do práva na rodinný život, jakým usmrcení osoby blízké bez nejmenších pochybností je, nelze obecně s náhradami dle § 444 odst. 3 obč. zák. pro neexistenci dostatečného satisfakčního efektu při řešení dané problematiky vystačit. V očích pozůstalých blízkých osob jsou tyto paušální náhrady pro svou výši vnímány důvodně jako nedostatečné, neboť degradují hodnotu nerušeného rodinného života s blízkou osobou i hodnotu lidského života jako takového. Snižují tak v konečném důsledku i nezbytnou důvěru poškozených v právo a v právní stát, který by měl být schopen zajistit porušenému právu prostřednictvím soustavy soudů adekvátní právní ochranu.
I podle Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20.5.2002) by se mělo v těchto případech vždy jednat o gesto slušnosti a spravedlnosti, které nemůže žádným způsobem odčinit dopady tragické události nastalé v důsledku protiprávního jednání původce neoprávněného zásahu, přičemž nelze pochybovat o tom, že tato událost zanechá v životě pozůstalých blízkých osob trvalé následky, které lze stěží jakýmkoliv možným způsobem zcela odstranit.
Z právního pohledu je proto náhrady zakotvené v § 444 odst. 3 obč. zák. pro jejich zcela paušální a nedostatečný charakter nutno hodnotit jako nevyčerpávající způsob řešení daného problému, jak konstatoval také Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005. Dle něj zákonodárce tímto ustanovením upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh "imateriální škody" s tím však, že tato úprava je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.
Také z hlediska evropské deliktní doktríny platí, že rozsah ochrany zájmu závisí na povaze zájmu, čím vyšší je jeho hodnota a očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. Život, tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda přitom zcela logicky požívají nejvyšší ochrany, jak doktrinálně vyplývá i z čl. 2:102 odst. 1 a 2 Principů evropského deliktního práva.
S cílem přiblížit se evropskému standardu přiměřenosti poskytované právní ochrany je proto v těchto otázkách vždy nutno respektovat ústavní princip proporcionality náhrad nemajetkových újem, který je v našich právních podmínkách prosazován i Ústavním soudem (v příbuzné oblasti náhrad nemajetkové újmy v režimu náhrady škody na zdraví viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29.9.2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007). Ústavně konformní aplikace principu proporcionality má bránit neefektivnímu finančnímu podhodnocení intenzivní nemajetkové újmy vzniklé poškozeným, přičemž porušení tohoto principu může vést až k závěru o porušení ústavně garantovaného práva na soudní ochranu poškozených (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak z citované judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá.
Podpůrně lze ve prospěch samostatné možnosti přiznání nároků na finanční zadostiučinění dle § 13 odst. 2 obč. zák. při zásahu do práva na rodinný život vedle nároků dle § 444 odst. 3 obč. zák. argumentovat i tím, že část soudní praxe (reprezentovaná např. zde kritizovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 154/2007 ze dne 28.6.2007) dovozuje samostatnost nároků na náhradu škody na zdraví a na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostního práva na zdraví s tím, že se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník. Platí-li tento závěr pro oblast nároků na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, v nichž není výjimkou ani přiznávání náhrad "nemajetkové škody" v částkách kolem 15-ti milionů korun, tím spíše (a maiori ad minus) musí při respektování principu proporcionality platit i pro oblast ochrany práva na rodinný život řešenou vedle ochrany osobnosti nedostatečnými a nevyčerpávajícími částkami zakotvenými v § 444 odst. 3 obč. zák. I při té kritizované duplicitě by to bylo alespoň konzistentní.
21 komentářů:
a) užití proporcionality nedává valný smysl. Smlouva na 1 Kč je na 1 Kč, smlouva na 1 mld plnění je na 1 mld plnění.
b) mluví se o ochraně ? Jenže zde jde už jen o "mstu", protože návrat v původní stav není možný.
c) je strašně lehké dávat "život" jako morální argument. Obávám se, že se toho budou dopouštět právě jenom vykutálení příbuzní, kteří větší šanci. Život se ale nedědí ani nikdo nemá právo, aby druhý žil (když to přeženu).
Proto souhlasím s názorem vyšších instancí, že v evropských podmínkách je efektnější volit cenu života se vším negativním, co k tomu patří.
Jan Mrzena
P.S. : poněkud mě překvapuje, že je článek plný analogií a rádobyjudikátů a skoro žádné platné právo, a to ani historické :-)
Problém není v judikatuře, ale v platném právu, které jako "normální" zakotvilo něco, co jako normu v žádném případě chápat nelze. Každé spravedlivé řešení je pak nutně poněkud pokrytecké, protože se musíme tvářit, jak je projednávaná, zcela běžná věc mimořádná a neobvyklá.
Na jednu stránu chápu, že ztráta života je něco víc než ztráta a zničení věci, na druhou stranu se z toho v USA analogie věci paradoxně udělala, když pozůstalí se chovají jako vlastníci exživota.
Možná bude můj názor extremní, za život by se nělo platit životem vraha a ne peněžním obchodem.
Petr Mračil
Na tomto tématu se lze vyřádit dosytosti. Lze posuzovat usmrcenou osobu, způsob usmrcení, poměry osoby usmrcené, poměry dědiců, poměry pozůstalých atp. Prakticky každý případ je nějak mimořádný, protože ale i "zabití" je jev zcela mimořádný. Lze si vyhrát s proporcionalitou, s analogií ale také se srovnatelností a obecnou spravedlností. Jsou toho mraky, diplomek fůra. Smysl všeho mi uniká. Ocenění smrti může stejně nakonec udělat zákon, dohoda nebo soudní rozhodnutí a odůvodnit lze cokoliv. Zde bych proto spíše apeloval na předvídatelnost "ceny" a nikoliv na justiční kreativitu.
Martin Drápal
Proč je paušál degradující ? Všichni jsme si přeci rovni :-)
Jan Vyskočil
Právě princip rovnosti svědčí při hlubším zamyšlení (vedle principu proporcionality) proti paušálům. To ostatně vyplývá i ze stanoviska soudců Balíka a Výborného k Pl. ÚS 16/04:
"Ustanovení § 444 odst. 3 zavádí paušalizací a stanovením pevné částky - nebylo-li by vykládáno extenzivně - nerovnost jak na straně škůdce, tak poškozeného. Na straně poškozeného není vzat v úvahu například rozdíl mezi tím, zda k usmrcení došlo na základě nedbalostního či úmyslného trestného činu, zda usmrcení bylo provedeno zvlášť zavrženíhodným způsobem, u manželky např. i to, zda manželství bylo harmonické, či např. dosud nepravomocně rozvedené. Nerovnost je i na straně škůdcově, neboť stejnou škodu by nahrazoval škůdce odsouzený v trestním řízení k mírnějšímu trestu jako škůdce odsouzený k trestu přísnějšímu. Nelze přehlédnout, že též ustanovení § 450 občanského zákoníku zavádí nerovnost, neboť soud může moderovat výši škody směrem dolů ve vztahu ke škůdci, jeho dosavadní aplikace nevedla k moderaci směrem nahoru ve vztahu k poškozenému."
Po hlubším zamyšlení jsem nezměnil názor. Rovnost je rovnost (kvantit). Argumentovat něčím názorem je poněkud nelogické.
Jan Vyskočil
Ad JV:
Škoda, že pokus o hlubší zamyšlení nevyšel, snad se lépe zadaří jindy. Šlo o to, že rovnostářskou snahou o aplikací stejného pravidla na v praxi nestejné situace se nakonec neomylně dostaneme právě k té nerovnosti (a nespravedlnosti) paušálů. Jak už naznačil citovaný "názor", nerovnost může vznikat na straně pozůstalých i žalovaného, neboť situace mohou být značně různorodé nejen z hlediska závažnosti újmy a okolností bezpráví, ale např. i z hlediska docílení morální satisfakce odsouzením pachatele v trestním řízení.
ad Vyskočil : souhlasím s vaším pojetím rovnosti. Oproti rozbředlé okolnostní rádoby rovnosti při nalézání, kdo pro koho jak slzí, je paušál je jasným vyjádřením rovnosti a tedy i spravedlnosti. Smrt bezdomovce a matky s osmi závislými dětmi je totožná (z hlediska usmrceného i faktu smrti). Dovozovat něco jiného znamená hodnotit svými měřítky něčí život. Navíc pak ale záleží např. při nehodě odškodnění na náhodě ad absurdum užité okonostní metody se mi vyplatí přejet i děti té matky a v tu chvíli bude mít hodnota života bezdomovce vyšší cenu :-)
Michal Vodička
Nejde vůbec o to, kdo "jak slzí". Relevantní jsou objektivně zjistitelné rozdíly. Zákon např. dává mechanicky rovnítko mezí situací osiření malého dítěte a dospělého člověka s vlastním rodinným životem. Objektivně jsou přitom tyto situace z hlediska závažnosti vzniklé újmy zcela nesrovnatelné.
Já naopak soudím, že pravdu má náčelník.
Neposuzuje se hodnota života, ale náhrada pozůstalým za jeho ztrátu.
Jiná situace by byla v případě menšího zásahu, např. zlomené nohy, tam je IMHO rovnostářský paušál nutné odmítnout rovněž, ale argumentace musí být poněkud odlišná.
ad "Objektivně jsou přitom tyto situace z hlediska závažnosti vzniklé újmy zcela nesrovnatelné."
Vzniklá újma je v obou případech naprosto stejná - smrt. To je jediné, co je na tom objektivní. Rozdíl v dopadu do důchodu pozůstalým je hypotetický, protože šlo o aktuální !! důchod usmrceného a to, kolik (by) dal pozůstalým je naopak vysoce subjektivní a volní faktor. Pak je to přesně o tom slzení ( a nakonec se zjistí, že je - pro soudce sympatické mladíky - vydědil:-).
Nebo už se také v civilu odškodnuje jinak, pokud ukradnu stovku osiřelému dítěti nebo boháči?
Já chápu, co chcte říci, ale obávám se, že je to daleko více nespravedlivé a patří do spíše do morálky. Nikdo nemáme právo na štěstí ( i když to je v US ústavě).
Jan Drtina
Obávám se, že v některých komentářích se jedná o naprosté nepochopení tématiky (na což upozornil i Tomáš Pecina, náčelník děkuje). Právní odpovědnost za již Erbenem popisovaný stav "zemřela matka a do hrobu dána" se totiž neodvíjí z porušení práva na život zemřelého. Jedná se o originární nárok pozůstalých vzniklý porušením jejich vlastního práva na rodinný život se zemřelým.
ad "práva na rodinný život se zemřelým"
Tuto nekrofilní myšlenku jste napsal vážně ? Patrně jste myslel s živým. Ale stejně kde je takový stupidní a takto pojatý nárok vyjádřen ? Jde přeci o odvozený nárok práva na život. Argumentem a maiori ad minus dojdete k tomu, že smrtí zaniknce právo na život a tedy i daleko slabší právo třetí osoby na nějaký rodinný život. Je to jako kdyby mě dlužník zemřel, dědicové dědictví odmítli a já si stěžoval u soudu, že mi o tom nenapsal Nejvyšší.
Co kdyby škůdce platil i zahrádkářům, že přišli o člena nebo ex-milenkám usmerceného, že přišly o důchod ve formě dárků a placených pobytů v lázních ?
Michal Svačina
Ad MS:
Ale samozřejmě že zahrádkáři mohou podat takovou žalobu, a pokud unesou důkazní břemeno (vznik újmy+kausální nexus), soud jim vyhoví. Teď už trochu přeháním a nadsazuji, ale žalovat by v principu mohl i stát, jemuž byl usmrcen daňový poplatník a hodnotný občan. Anebo politická strana, kterou by patrně volil (takové důkazní břemeno bych ovšem nechtěl nést!).
1) Svatá prostoto! Již od průlomové ostravské judikatury z devadesátých let se ta "stupidní" konstrukce má následujícím způsobem:
"Jestliže mezi fyzickými osobami existují sociální, morální, citové a kulturní vztahy vytvořené v rámci jejich soukromého a rodinného života, může porušením práva na život jedné z nich dojít k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí druhé z těchto osob. Právo na soukromí totiž zahrnuje i právo fyzické osoby vytvořit a udržovat vztahy s jinými lidskými bytostmi, zejména v citové oblasti, aby tak fyzická osoba mohla rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Protiprávní narušení těchto vztahů ze strany jiného představuje neoprávněný zásah do práva na soukromý a rodinný život fyzické osoby." (KS Ostrava, 23 C 52/96 z 23.1.1998)
2) Povinností škůdce jistě není odškodnit celý svět. Čím užší ale bude vazba sekundární oběti újmy k usmrcenému, tím více musí být oprávněnost nároku zvažována. § 444 odst. 3 obč. zák. např. vůbec nepočítá s aktivní legitimací prarodičů jako blízkých osob (s možnou výhradou spolužití ve společné domácnosti podle písm. f), v praxi však již existuje několik žalob podaných prarodiči právě podle § 13 odst. 2 obč. zák., dosud bez výsledku. Zahrádkáři se zatím neohlásili ...
"Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech." je 1. článek LZPS. Nikde tady není, že jsme stejní.
V duchu argumentace L&E je potřeba zdůraznit individualismus. Myslím, že doba třídních či skupinových úvach o naší společnosti je dávno pryč. Každý je svebytná individuální entita a má právo, aby o jeho poměrech bylo rozhodnuto samostatně. Domnívám se tedy, že názor JUDr. Ryšky je naprosto správny.
Závěrem: nechápu, že tohle ustanovní obstojí před ÚS v rámcí kontroly norem (ani nevím, zda se jej někdo pokusil napadnout). Myslím, že judikatura ESLP by nabízela dost argumentu, které by se jen těžko vyvracely.
Jakub Schildberger
ad Jakub Schildberger
My zde nemluvíme o individualitě, ale o společné věci, tj. o smrti. Tam ta individualita i kolektivnost končí. Třídní společnost existuje naopak pod vaším pojetím, tj. že něčí život má rozhodnutím soudu cenu vyšší než život jiného.
Jan Malý
Ad ÚS a Jakub Schildberger:
1) Je docela dobře možné, že ÚS by paušály nezrušil a s ohledem na prioritu ústavně konformního výkladu před derogací by (i s odvoláním na Pl. ÚS 16/04) odkázal na možnost přiznání dalších peněz podle § 13 odst. 2 obč. zák. Pak by ovšem nebylo na škodu, aby vydal alespoň interpretativní výrok, kterým by překonal názor 30 Cdo 5188/2007.
2) Je rovněž otázkou, který soud by byl aktivně legitimovaný ohledně podání návrhu k ÚS (zda soud rozhodující o paušálech nebo soud rozhodující o dalších satisfakcích).
Ad Jan Malý:
Smrt je právní událost a čeká všechny, důsledky na sféry člověka jsou u každého odlišné dle intenzity zásahu do té či oné sféry (v duchu Sphärentheorie).
Ad Michal Ryška:
Je to velice zajímavá otázka, které z oněch dvou řízení by bylo příslušné pro podání návrhu na přezkum k ÚS. Čl.64 (3) ZoÚS říka: "soud v souvislosti se svou rozhodovací činností dle...", proto si myslím, že by to měli být oba.
Co se týče derogace vs §13 odst.2 OZ, není sporu o tom, že je to z pohledu soudce nejsnazší řešení. A to bych řekl, že je nevětší problém.
A jak se díváte na otázku rozdělení jedné "události" do 2 separátních řízeních vedených u 2 různých soudů?
Dle mého názoru to nepřiměřeně zatěžuje žalobce a je na pováženou, zda to nezasahuje do práva na spravedlivý proces (o procesní ekonomii nemluvě).
Jakub Schildberger
Ad Jakub Schildberger:
1) Návrh k ÚS
Dívám se na to obdobně, legitimace by asi mohla být dána v obou případech. Soud rozhodující dle § 444 odst. 3 obč. zák. je nucen paušály aplikovat přímo (a nemůže tedy z tohoto titulu při jejich existenci přiznat víc). Soud rozhodující dle § 13 odst. 2 obč. zák. by pak měl (v duchu 30 Cdo 5188/2007) z paušálů v případech "řádného" usmrcení vycházet (a nepřiznat tedy další peníze). Takže o situaci předvídanou čl. 95 odst. 2 Ústavy by se patrně mělo jednat v obou případech.
2)Duplicita rozhodování
Dobrý argument. Právě ta (často kritizovaná) duplicita ve věcech "nehmotných škod" vedoucí k nutnosti podstoupení dalšího "zbytečného" soudního řízení (tj. ke "zbytečným průtahům" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny) by snad mohla být dalším argumentem pro zrušení paušálů.
3) Uvidíme, jaké změny v tomto směru v praxi přinesou plánované změny odškodňování v trestu. Eliášův ObčZ každopádně s žádnými paušály nepočítá.
Okomentovat