Michal Ryška: O mantinelech soukromí a informačním sebeurčení (a taky o chování na veřejnosti, Zeleném Raoulovi a upovídané pacientce)

V životě každého člověka existují věci, do kterých obecně ostatním nic není a které tvoří součást jeho privátní sféry. Zásadně je věcí každého, co a v jakém rozsahu z této sféry uvolní jako informaci pro okolní svět - jinými slovy, v této oblasti platí naprosté informační sebeurčení (viz i I. ÚS 453/03 či IV. ÚS 23/2005). Zveřejnění (byť pravdivé) informace ze soukromého života proto může být obecně pokládáno za neoprávněný zásah do osobnostních práv dotyčného.

Dokonce i tzv. osoby absolutního veřejného zájmu (nejtypičtěji politici, kteří vstupem do veřejné arény presumovaně a konkludentně souhlasí s mnohými zásahy do vlastní osobnosti) mají garantováno legitimní očekávání ochrany vlastního soukromí - veřejný zájem o ně tedy „absolutní“ v pravém slova smyslu vlastně ani není. V často citovaném rozsudku vydaném v kauze týkající se zveřejnění fotografií ze soukromého života monacké princezny (von Hannover proti Německu) Evropský soud pro lidská práva pro tyto účely konstatoval, že rozhodujícím faktorem při posouzení kolidujících právních zájmů - ochrany soukromého života a svobody projevu - by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k diskusi o obecném zájmu.

Pokud se pak např. politik veřejně prezentuje jako konzervativní příznivec tradičních rodinných hodnot (a šťastnou a spokojenou rodinu umně využívá i v předvolební kampani), pak je dobré vědět (a musí v tomto směru existovat nepominutelný veřejný zájem na poskytnutí informace), že ve skutečném soukromém životě se chová poněkud jinak - řekněmě, že velmi, ehm, velmi liberálně.

V rámci analýzy rozsudku ve věci monacké princezny (viz Případ Caroline von Hannover - zveřejnění fotografií ze soukromí prominentů, Právní rozhledy 23/2004, s. 877-880) upozornil Jiří Herczeg, že klíčovou dírkou viděné ložnicové a jiné snímky slavných a známých již nebude tak snadné zveřejnit. Čtenáři bulváru však o své příběhy nepřijdou, neboť pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti zásahu do soukromí bude důležité i mediální chování těchto prominentů. Vlastní chování tak určuje meze právní ochrany soukromí.

Možnost vyloučení informace z vlastního soukromí jednáním dotčeného připustila dokonce i praxe socialistického soudnictví (Sborník Nejvyššího soudu z roku 1980, S III, s. 195-196). Po konstatování, že intimní sféra občana je zásadně chráněná i proti pravdivým projevům, totiž následuje upozornění, že by bylo třeba vzít do úvahy, že občan sám svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry intimního života vyloučil, např. svým chováním na místech, kde lze předpokládat přítomnost jiných osob, takže se zbavil možnosti úspěšně žalovat, pokud by za této situace někdo o těchto pravdivých skutečnostech hovořil.

Aktuálně lze v tomto směru ze soudní praxe zmínit mediálně sledovaný spor na ochranu osobnosti týkající se karikatury milostných hrátek (početí), která byla otištěna v komiksu Zelený Raoul v Reflexu. Dle nedávných mediálních výstupů ohledně rozsudku Vrchního soudu v Praze se totiž zdá, že jako součást obranné argumentace obhajující oprávněnost karikatury bylo s úspěchem využito (mimo jiné) právě i to, že sama žalobkyně své těhotenství a narození dítěte veřejně prezentovala a medializovala – tedy vlastním chováním „vykolíkovala“ tuto oblast svého soukromí poněkud úžeji, než je v kraji zvykem.

Oprávněná medializace soukromí v důsledku vlastního chování se ovšem může týkat i osob veřejného zájmu relativního (typicky obětí nehod, deliktů a lékařských pochybení). Jejich právní ochrana přitom jistě není zdaleka tak snížena, jako je tomu u osob zájmu absolutního - a někdy je naopak dokonce silně zvýšena prostředky práva trestního (viz „náhubkový zákon“ a post na toto téma O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou).

K významu informačního sebeurčení ve vztahu k vymezení soukromí osob relativního veřejného zájmu lze ilustrativně zmínit případ pacientky, která podala žalobu na ochranu osobnosti proti praktické lékařce v důsledku zveřejnění skutečností týkajících se zdravotního stavu pacientky v médiích. Žalující pacientka dovozovala, že žalovaná lékařka se svými mediálními výroky (obhajujícími v souvislosti se zpravodajstvím o zdravotní kauze žalobkyně správnost vlastního postupu) dopustila porušení povinnosti mlčenlivosti dle § 55 odst. 2 písm. d) zákona o péči o zdraví lidu. Žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně sama předtím poskytla sdělovacím prostředkům obšírná a k postupu žalované kritická mediální vyjádření o celé věci, přičemž takto sama zveřejnila i údaje z vlastní zdravotnické dokumentace. Žalobkyně tímto postupem vyloučila určité (jinak chráněné) skutečnosti ze svého soukromí, když v souladu se zásadou audiatur et altera pars musela důvodně předpokládat, že sdělovací prostředky ve věci kontaktují ohledně vyjádření k případu i žalovanou. Ta se pak k věci vyjadřovala jen velmi umírněně, co do obsahu i formy výroků adekvátně situaci.

Rovněž právní teorie (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 224) dovodila, že pokud pacient sám zveřejní v tisku či jiném hromadném sdělovacím prostředku svůj vlastní zdravotní případ s uvedením skutečností podléhajících povinnosti mlčenlivosti ze strany lékaře, neboli když pacient sám určité skutečnosti, podléhající povinnosti mlčenlivosti, uveřejní a tak je vyloučí ze svého osobního soukromí, nemusí povinnost mlčenlivosti dodržovat ani lékař.

Lze si v těchto souvislostech vzpomenout na známý pop-song, v němž Chinaski zpívají, že „ každej sám svýho štěstí strůjce, každej sám svýho dortu krůjce“. A kolik z dortu jménem „vlastní soukromí“ člověk ukrojí pro veřejnost, to při respektování principu informačního sebeurčení záleží primárně na něm samotném.
Celý příspěvek

Michal Ryška: Může soud v řízení o katastrální žalobě zkoumat platnost smlouvy?

Nejsem velkým příznivcem dvoukolejnosti soudních řízení ve věcech, v nichž bylo rozhodováno správními orgány (realizovaných podle povahy věci buď v rámci správního soudnictví dle s.ř.s. nebo naopak v rámci civilního soudnictví dle páté části o.s.ř.). Faktem ovšem je, že tato dichotomie objektivně existuje a zaměstnává nejen zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb. Zda je ideální, aby tímto způsobem (tj. při řešení kompetenčních ping-pongů) vynakládalo svůj čas a energii šest specializovaných vrcholných soudců (tři z Nejvyššího soudu a tři z Nejvyššího správního soudu), ponechávám stranou - je ovšem jasné, že pokud by tato dichotomie byla odstraněna, ping-pong by odpadl.

Rozhodování ve věcech vkladových žalob, tj. žalob ve věcech vkladu práva k nemovitostem, spadá do soudnictví civilního, a to v prvním stupni u krajských soudů (§ 249 odst. 2 o.s.ř.). Účastníkem řízení dle zákonné koncepce, na níž je řízení dle části páté o.s.ř. postaveno, přitom katastrální úřad, který o věci rozhodoval, vůbec není (§ 250a odst. 1 o.s.ř. a contrario). To je samo o sobě dosti problematické, neboť úřad, který napadené rozhodnutí vydal, má takto značně ztížené možnosti „obhájit“ si svůj produkt před soudem – ty jsou redukovány pouze do písemného vyjádření k zaslané žalobě (§ 250c odst. 2 o.s.ř.). Mezi účastníky přitom typicky není ve věci sporu a svorně sledují shodný procesní zájem – úspěch žaloby (povolení vkladu do katastru). I pokud tedy soud posoudí věc nesprávně, ke vkladu práva přesto dojde, neboť všichni jsou spokojeni a odvolání nikdo nepodá. Není ani důvodu některému z účastníků podle úspěchu ve sporu ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení (tu ovšem nelze uložit ani katastrálnímu úřadu, neboť není účastníkem řízení a jiné zákonné ustanovení v tomto ohledu neexistuje, takže svorní účastníci jsou nuceni soudit se „mezi sebou a za své“).

Výjimečně však nastávají situace, kdy jeden z účastníků nemá na povolení vkladu zájem a vkladové žalobě se reálně brání. V tomto rámci může vyvstat otázka, zda lze v řízení dle části páté o.s.ř. argumentovat také neplatností vkladové listiny. Je-li např. prodávajícím proti navrženému vkladu práva kupujícího namítáno, že kupní smlouva je absolutně neplatná, může se soud touto otázkou v daném typu řízení věcně zabývat?

Domnívám se, že nikoli. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 48/97 ze dne 5.5.1998 již bylo v minulosti konstatováno, že „[v] řízení o povolení vkladu vlastnického práva katastrální úřad nezkoumá platnost smlouvy, ale listinu, na základě které má být vklad povolen, zkoumá pouze z hledisek v zákoně v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., v platném znění, taxativně vymezených. Z jiných důvodů není katastrální úřad oprávněn listinu zkoumat, takové případy přísluší zkoumat výhradně obecným soudům. Pokud by katastrální úřad překročil meze své přezkumné činnosti, jednalo by se o rozpor s čl. 2 odst. 2 Listiny, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem.“

Katastrální úřad by tedy měl svou verifikační činnost koncentrovat toliko na zkoumání kritérií dle § 5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb. („vkladového zákona“) a zkoumání jiných důvodů „přísluší výhradně obecným soudů“. Těmito obecnými soudy však podle mého názoru soudy v rámci řízení dle části páté o.s.ř. - s ohledem na charakter tohoto řízení - být nemohou. V tomto specifickém typu řízení (§ 244 a násl. o.s.ř.) se totiž rozhoduje o věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem (katastrálním úřadem), a meze rozhodovací činnosti soudu jsou tak omezeny tím, aby se jednalo o stejnou věc (§ 244 odst. 1 o.s.ř.), tedy o věc projednávanou ve stejném právním rámci tvořeném zkoumáním vkladových podmínek dle § 5 odst. 1 vkladového zákona. Pokud katastrální úřad ve vkladovém řízení není oprávněn platnost věcné smlouvy zkoumat, musí totéž platit i pro rozhodovací činnost soudu v řízení dle části páté o.s.ř., a to se všemi atributy včetně možného rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. Soud totiž rozhoduje o stejné věci při stejných limitech a mantinelech, ve kterých je koncentrována přezkumná činnost katastrálního úřadu, tj. vždy toliko v rámci podmínek dle § 5 odst. 1 vkladového zákona. V opačném případě by se soud dopustil excesu z čl. 2 odst. 3 Ústavy (čl. 2 odst. 2 Listiny) a došlo by rovněž k nedůvodnému porušení principu rovnosti účastníka řízení před správním orgánem (katastrálním úřadem) a před soudem v řízení dle části páté o.s.ř. – v obou případech přitom, jak již uvedeno, jde o „stejnou věc“.

Zkoumání otázky platnosti smlouvy soudem tak není vyhrazeno právě pro řízení dle části páté o.s.ř. (rozdílně oproti řízení dle části třetí o.s.ř.). Tento závěr činím s plným vědomím existence rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3022/2006 ze dne 19.8.2008, kterým (avšak pro jiné účely), došlo k vyslovení závěru opačného:

„Došlo-li k projednávání téže právní věci, jež byla správním orgánem řešena podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. ("rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad“) v občanském soudním řízení (§ 244 odst. 1 občanského soudního řádu), musí být o projednávané právní věci rozhodnuto plně ve smyslu ustanovení § 6, § 120, § 152 odst. 1 a § 153 odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by soud odkazoval žalobce na podání “žaloby u soudu podle třetí části občanského soudního řádu“ (§ 79 a násl. občanského soudního řádu). V ustanovení § 245 občanského soudního řádu je také ohledně řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, zdůrazněno přiměřené užití ustanovení části první až čtvrté (tedy i ustanovení části třetí) občanského soudního řádu.“ Celý příspěvek

Michal Ryška: Degradují Lidové noviny "cenu života"?

V postu o degradujícím paušálu, který jsem na Jiném právu v březnu publikoval, jsem se poměrně kriticky vyjadřoval k převažující praxi českých soudů ve věcech navyšování zákonem stanovené "ceny života". Pro účely odškodnění takto fatálních zásahů do rodinného života jsou totiž jednorázové paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák. nedostatečné, přesto mají být i podle rozhodnutí Nejvyššího soudu chápány jako standard. Nastínil jsem také to, že ve věcech ochrany osobnosti existují v tomto směru současně i rozhodnutí "průlomová", která pokřivený obraz vytvářený degradujícími paušály alespoň trochu narovnávají (podstatný obsah tohoto pravomocného rozsudku lze najít v Právních rozhledech 2/2009, s. 71-75).


Zdá se, že další takové rozhodnutí právě přibylo, a to přímo z dílny soudu vrchního. Lidové noviny dnes referují o mediálně poměrně známém případu úmrtí čtyřletého chlapce při operaci nosních mandlí v semilské nemocnici (titulní avízo "Kolik stojí život dítěte? Podle soudců 620 000. Rozhodnutí soudu, na které se dlouho čekalo" a článek "Cena za smrt jediného syna - 620 tisíc" na s. 3). Při četbě článku jsem byl ale docela zmaten. Ať jsem to četl, jak jsem to četl, nevyšlo mi z toho nic jiného, než že se Lidové noviny dopustily docela velkého úletu. Kritizovaný Vrchní soud v Praze vydal totiž - podle přímo z článku dostupných informací - rozhodnutí, kterým "cenu života" navýšil z řádu statisíců na částku sedmimístnou:

1) Otec i matka ze zákona dostali od pojišťovny každý 240 tisíc korun, míra jejich utrpení na jedné a provinění nemocnice na druhé straně jim ale přišla nesouměřitelná, a podali proto žalobu kvůli způsobené nemateriální újmě.

2) Královehradecká kolegyně Adámková jim loni v červnu se slovy "medicína není všemocná" přiřkla každému 260 tisíc korun.

Kontrolní mezisoučet: v tuto chvíli jsme tedy v součtu paušálů dle § 444 odst. 3 obč. zák. a satisfakcí dle § 13 odst. 2 obč. zák. již na částce jeden milion korun (500 tisíc pro každého z rodičů).

3) Podle Lidových novin rodiče "o mnoho lépe nepochodili" před 14 dny ani u Vrchního soudu v Praze. "K té původní částce jsme přidali každému 50 tisíc korun. Každý z rodičů dostane 310 tisíc korun," řekl LN mluvčí soudu Jan Fořt.

Sečteno a podtrženo, každý z rodičů obdrží na základě (pro novináře zjevně nepřehledného) součtu jednorázových paušálů a dalších finančních satisfakcí částku 550 tisíc. "Cena za smrt jediného syna" byla tedy nakonec vyčíslena na 1,1 milionu korun.

Žádná částka zde nemůže být adekvátní satisfakcí - vždyť co může být horšího než ztratit dítě, navíc jediné. Rozhodně ale nelze přehlédnout, že vrchní soud nakročil v souzené věci od degradujících paušálů směrem ke spravedlnosti. Namísto silného pískotu si proto toto rozhodnutí zaslouží spíše slabý potlesk. V konkrétním případě se totiž zdá, že k degradaci "ceny života" přispěly svým zpravodajstvím v nezanedbatelné míře i Lidové noviny. Celý příspěvek

Michal Ryška: Má být degradující paušál za smrt skutečně pravidlem?

Nejvyšší soud koncem loňského roku konstatoval (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 5188/2007 ze dne 21.12.2009), že pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k porušení práva došlo. V zásadě tak stvrdil obecnou praxi soudů ve sporech na ochranu osobnosti vzniklých z usmrcení osoby blízké, která převážně přihlíží k úmyslu zákonodárce stanovit "výši" nemateriální újmy při usmrcení blízkého příbuzného a těchto paušálních limitů používá jako vodítka při stanovení náhrady nemajetkové újmy v penězích. I ona "průlomová" rozhodnutí, jimiž došlo v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005 při odškodnění úmrtí k přiznání v součtu milionových náhrad (např. zde a zde), bylo nutno vždy vyargumentovat právě i v duchu oné mimořádnosti (ke které samozřejmě lze přistoupit extenzivně či naopak restriktivně).


Je však taková obecná praxe soudů (stvrzená nyní Nejvyšším soudem), která spojuje případy "řádného" usmrcení toliko s jednorázovými paušály dle § 444 odst. 3 obč. zák., vůbec správná? Domnívám se, že nikoli. V případech natolik osudových, nezvratných a intenzivních zásahů do práva na rodinný život, jakým usmrcení osoby blízké bez nejmenších pochybností je, nelze obecně s náhradami dle § 444 odst. 3 obč. zák. pro neexistenci dostatečného satisfakčního efektu při řešení dané problematiky vystačit. V očích pozůstalých blízkých osob jsou tyto paušální náhrady pro svou výši vnímány důvodně jako nedostatečné, neboť degradují hodnotu nerušeného rodinného života s blízkou osobou i hodnotu lidského života jako takového. Snižují tak v konečném důsledku i nezbytnou důvěru poškozených v právo a v právní stát, který by měl být schopen zajistit porušenému právu prostřednictvím soustavy soudů adekvátní právní ochranu.

I podle Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01 ze dne 20.5.2002) by se mělo v těchto případech vždy jednat o gesto slušnosti a spravedlnosti, které nemůže žádným způsobem odčinit dopady tragické události nastalé v důsledku protiprávního jednání původce neoprávněného zásahu, přičemž nelze pochybovat o tom, že tato událost zanechá v životě pozůstalých blízkých osob trvalé následky, které lze stěží jakýmkoliv možným způsobem zcela odstranit.

Z právního pohledu je proto náhrady zakotvené v § 444 odst. 3 obč. zák. pro jejich zcela paušální a nedostatečný charakter nutno hodnotit jako nevyčerpávající způsob řešení daného problému, jak konstatoval také Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4.5.2005. Dle něj zákonodárce tímto ustanovením upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh "imateriální škody" s tím však, že tato úprava je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.

Také z hlediska evropské deliktní doktríny platí, že rozsah ochrany zájmu závisí na povaze zájmu, čím vyšší je jeho hodnota a očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. Život, tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda přitom zcela logicky požívají nejvyšší ochrany, jak doktrinálně vyplývá i z čl. 2:102 odst. 1 a 2 Principů evropského deliktního práva.

S cílem přiblížit se evropskému standardu přiměřenosti poskytované právní ochrany je proto v těchto otázkách vždy nutno respektovat ústavní princip proporcionality náhrad nemajetkových újem, který je v našich právních podmínkách prosazován i Ústavním soudem (v příbuzné oblasti náhrad nemajetkové újmy v režimu náhrady škody na zdraví viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 ze dne 29.9.2005 a nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16.10.2007). Ústavně konformní aplikace principu proporcionality má bránit neefektivnímu finančnímu podhodnocení intenzivní nemajetkové újmy vzniklé poškozeným, přičemž porušení tohoto principu může vést až k závěru o porušení ústavně garantovaného práva na soudní ochranu poškozených (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jak z citované judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá.

Podpůrně lze ve prospěch samostatné možnosti přiznání nároků na finanční zadostiučinění dle § 13 odst. 2 obč. zák. při zásahu do práva na rodinný život vedle nároků dle § 444 odst. 3 obč. zák. argumentovat i tím, že část soudní praxe (reprezentovaná např. zde kritizovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 154/2007 ze dne 28.6.2007) dovozuje samostatnost nároků na náhradu škody na zdraví a na náhradu nemajetkové újmy při zásahu do osobnostního práva na zdraví s tím, že se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník. Platí-li tento závěr pro oblast nároků na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění, v nichž není výjimkou ani přiznávání náhrad "nemajetkové škody" v částkách kolem 15-ti milionů korun, tím spíše (a maiori ad minus) musí při respektování principu proporcionality platit i pro oblast ochrany práva na rodinný život řešenou vedle ochrany osobnosti nedostatečnými a nevyčerpávajícími částkami zakotvenými v § 444 odst. 3 obč. zák. I při té kritizované duplicitě by to bylo alespoň konzistentní.
Celý příspěvek

Michal Ryška: Svět bílého boha (Tomáš Ryška)

V souvislosti s postem Michala Mazance o tom, co právníci čtou, si dovoluji upřít pozornost čtenářů Jiného práva na knihu Svět bílého boha o stinných stránkách rozvojové "pomoci" v thajských a laoských horách. Kniha, která bude dne 7.2.2010 pokřtěna Olgou Sommerovou a Stevem Lichtagem, je zneklidňující výpovědí o lidech, do jejichž životů vstupuje rozvojová "pomoc", a poskytuje čtenáři svědectví o podobě současného globalizovaného světa. V limitované edici vychází i spolu s investigativním dokumentem Zajatci bílého boha, který byl oceněn na řadě mezinárodních filmových festivalů.

"Vědomost dokáže být děsivá. A o tom v podstatě tato kniha je. Je to příběh strukturálních sil, které jsou daleko mimo naši kontrolu. Historické tlaky, posuny v ekonomice a změny organizace veřejné politiky začnou drtit bezbranné vrstvy a jednoduše si s nimi nemilosrdně pohrávají. Vítejte ve světě bílého boha!

Kniha je o lidech, kteří nedostali příležitost se s těmito rozvojovými tlaky vyrovnat. O lidech, kteří byli vystaveni modernizaci více a jinak, než by si snad sami přáli. Lidech žijících v zemi, která je nepřijala za své občany. Lidech, pro které neplatí práva ani druhé třídy. Lidech žijících mimo právní rámec. Tato kniha je o lidech, kteří vlastně neexistují. A přesto právě oni se mi dostali tak hluboko pod kůži, až obrátili můj život naruby.

Ti, které studuji, vkročili, mnohdy proti své vůli, ze svého agrárního do světa industriálního téměř ze dne na den. Mechanismy ovládající jejich životy jsou daleko silnější, než vůle či morální schopnost jednotlivce jednat způsobem, který z něj učiní "produktivního člena společnosti". Kniha je i o vlivech této dynamiky. Pokud navíc zabrousíte hlouběji pod povrch, spatříte proudy, kterými jsou zasaženy mnohé další domorodé komunity na celém světě.

Tato kniha je poděkováním všem, kteří mě na cestě do světa plného lidské tragédie doprovázeli. Všem, kteří mě podporovali na dálku z České republiky, i těm, kteří stáli vedle mě a společně se mnou viděli a prožívali utrpení jiných. Zejména je však poděkováním lidem, se kterými jsem mohl žít pod jednou střechou. Lidem, kteří se dělili i o to poslední jídlo bez výhledu na zítřek. Tito lidé si říkají AKHA. Bůh je chraň."
Celý příspěvek

Michal Ryška: Není nic staršího, než tři roky staré noviny

Karel Čapek kdysi prohlásil, že není nic staršího, než včerejší noviny. Možná by se proto upřímně divil, že v české soudní praxi se lze občas setkat s případy podávání žalob na poskytnutí veřejné omluvy za výroky učiněné mediálně již před množstvím let. Pro uplatnění nároku na poskytnutí veřejné omluvy není totiž zdejším občanským zákoníkem stanovena žádná promlčecí doba, rozdílně třeba oproti občanskému zákoníku provincie Québec. Ten v čl. 2929 výslovně zakotvuje, že soudní řízení pro difamaci je promlčeno po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy se difamovaná osoba o nactiutrhání dozví. Absence obdobné lhůty v českém právním řádu však v žádném případě neznamená, že by tyto nároky bylo možno uplatňovat libovolně bez ohledu na aktuálnost potřeby poskytnutí právní ochrany soudem.


Pro právo na ochranu cti a důstojnosti jako základní lidské právo platí samozřejmě atributy nepromlčitelnosti a nezrušitelnosti (čl. 1 Listiny), jak v rovině zákona vyplývá i z obecného vyloučení osobnostních práv z režimu promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák. a contrario), prolomeného však již u institutu finančních satisfakcí dovozením tříleté promlčecí doby.

Relevantní je ale i něco jiného. K posouzení důvodnosti konkrétního nároku na poskytnutí morální satisfakce uplatňovaného žalobou je totiž z časového hlediska nutno přistupovat i v duchu tradiční právní zásady vigilantibus iura. Dle ní práva náležejí pouze bdělým. Každý, kdo se cítí dotčen na svých právech (včetně práv osobnostních) a kdo má tedy Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) i zákonem (§ 4 obč. zák.) garantovanou možnost domáhat se právní ochrany u nezávislého a nestranného soudu, tak musí učinit řádně a včas, tj. v daných případech tehdy, je-li na poskytnutí právní ochrany ještě právní zájem (je-li nárokovaná ochrana dosud efektivní). Veřejná omluva nárokovaná žalobou podanou se značným časovým odstupem od tvrzeného zásahu do osobnostních práv nemůže již reálně vést k docílení přiměřené satisfakce ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. a vedla by v případě vyhovění žalobě naopak k tomu, že by se o zásahu dozvěděli adresáti, kteří o tvrzeném zásahu nevěděli nebo kteří na něj již v důsledku mnohaleté doby mezi tvrzeným neoprávněným zásahem a pozdější veřejnou omluvou zapomněli.

Také "růžová Bible ochrany osobnosti" (Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 198) říká, že v důsledku dlouhého časového odstupu od porušení či ohrožení práva nemůže již morální zadostiučinění splnit svůj účel. V takových případech proto není na poskytnutí soudní ochrany a tím ani na žalobě právní zájem, což nelze dovozovat z hmotněprávní úpravy, nýbrž z principu, podle něhož úspěšné uplatnění každého práva vždy nutně předpokládá existenci právního zájmu.

Jak však tento časový odstup stanovit? V Québecu je odpověď předem známa, u nás vše záleží na autoritativním posouzení věci konkrétním soudcem. Netřeba zdůrazňovat, že požadavky právní jistoty i předvídatelnosti rozhodnutí v takových případech jen tiše pláčou. Při nahlédnutí do návrhu nového občanského zákoníku (§ 591 odst. 1) se však blýská na lepší časy - "právo na ochranu jména, cti, pověsti nebo obdobného soukromého poměru osoby" bude prekludovat po uplynutí tříleté doby odvíjené ode dne, kdy se dotčený dozvěděl (nebo měl a mohl se dozvědět), že jeho právo bylo porušeno a kdo je porušil. Pak již bude předvídatelně platit poupravené Čapkovo pravidlo, dle kterého "není nic staršího, než tři roky staré noviny".
Celý příspěvek

Michal Ryška: Big Brother v bytovém domě

Nová doba přináší nové žaloby. Pryč jsou časy pamětníků, kteří se při ochraně osobnosti kdysi zabývali v zásadě pouze spory o nactiutrhání. Dnes je katalog žalovaných zásahů do osobnostních práv výrazně pestřejší a právo na ochranu osobnosti tak již v žádném případě není onou monotónní oblastí jako ve svých počátcích. Jednou z příčin této pestrosti je nepochybně i rozvoj techniky a existence takových technických prostředků, o kterých se pamětníkům ani nesnilo. To s sebou přináší i dříve neřešené právní otázky - na jednu z nich, tj. problematiku neodsouhlaseného pořízení a důkazního využití zvukových a obrazových záznamů týkajících se osobnosti člověka, poukázali v dřívějších postech již Tomáš Pecina, Zdeněk Kühn a Jan Potměšil. V tomto postu se zaměřím na problém související - tedy na monitorování soukromí obyvatel bytového domu prostřednictvím kamerových systémů.

O nájemci, který se nechtěl stát Zvěřinou z Václaváku

Nepochybně mezi námi existují lidé, kteří s životem ve stylu Velkého bratra žádné větší potíže nemají a vyhledávají ho dokonce i cíleně. Ne každý je ovšem exhibujícím Vyvoleným - běžný člověk nese naopak monitorování soukromého života bez vlastního souhlasu jen úkorně a s nelibostí. K zajištění právní ochrany má pak k dispozici mimo jiné i možnost podání žaloby na ochranu osobnosti s uplatněním zdržovacího a odstraňovacího nároku.

Krajský soud v Brně před časem takové žalobě pravomocně vyhověl. Rozsudek byl vydán za situace, kdy žalovaní vlastníci domu bez souhlasu žalujícího nájemníka bytu instalovali v přízemí u vchodu kameru, která snímala do domu vstupující a z domu odcházející osoby. Tímto způsobem docházelo k pořizování záznamů, které umožňovaly identifikaci osob. Kamera byla vlastníky u vchodu umístěna s odůvodněním, že je třeba zajistit ochranu majetku a pořádek v domě, neboť žalobce si u nich stěžoval na vykrádání poštovní schránky. Žalující nájemce s takovým opatřením intenzivně nesouhlasil a domáhal se zákazu pořizování záznamů a demontáže kamery.

Soud ve vzniklém sporu řešil kolizi práv žalobce na soukromí (§ 11 obč. zák.) a na ochranu před neschváleným pořizováním a shromažďováním obrazových záznamů (§ 12 odst. 1 obč. zák.), tj. ústavně garantovaných práv (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny), s právem žalovaných na ochranu vlastnictví, které má rovněž své ústavní garance (čl. 11 odst. 1 Listiny). V obou případech se tedy jednalo o základní lidská práva ústavně chráněná a k řešení kolize mezi nimi bylo využito standardního testu proporcionality metodologicky postaveného na několika krocích.

Z hlediska vhodnosti, tj. posouzení způsobilosti zvoleného prostředku dosáhnout sledovaného účelu, soud přisvědčil obraně žalovaných s tím, že zavedení kamerového systému je obecně způsobilé přispívat k účinnější ochraně majetku a pořádku v domě. Z hlediska potřebnosti a hlediska minimalizace zásahu (tj. analýzy plurality možných prostředků způsobilých dosáhnout sledovaného účelu a volby takového prostředku, který ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší) se soud naopak ztotožnil s konstrukcí, dle které je nepochybně možné zvolit pro dosažení sledovaného účelu prostředky, kterými nebudou osobnostní práva žalobce nikterak narušována - zejména zajištění chráněného vstupu, zavedení režimu pravidelného zamykání včetně kontroly dodržování tohoto režimu apod.

V rámci poměřování (zvažování) závažnosti v kolizi stojících práv účastníků soud vyšel i ze závěrů obsažených ve velmi výstižném stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů. Při řešení vzniklých kolizí je dle něj zapotřebí zkoumat, nakolik je zasahováno v případě monitorování toho kterého prostoru do práv osob na soukromí. Existují v tomto směru dva základní okruhy prostor v domě. Jednak jsou v domě prostory, které se práva na soukromí v zásadě příliš netýkají, tj. prostory, v nichž obyvatelé domu nežijí svůj soukromý život a monitorování těchto prostor v zásadě do soukromí obecně nezasahuje - typicky půdy či sklepy. Naopak jsou ale v domě dány prostory, v nichž obyvatelé domu požívají vyšší míry soukromí, tj. prostory spjaté se soukromým a osobním životem lidí z domu. Typicky se jedná o takové prostory, v nichž je možno monitorovat pohyb osob a získávat v tomto směru informace různého druhu o soukromém životě obyvatel domu, kdy, s kým, v jakém stavu přicházejí nebo odcházejí z domu apod. včetně návštěv. Právním důvodem a podmínkou instalace kamerového systému v těchto prostorách může být pouze souhlas všech obyvatel domu.

V daném případě se jednalo o situaci spadající do druhého okruhu prostor, tj. o situaci spojenou se zásahem do prostor spjatých se soukromým a osobním životem žalobce, v důsledku kterého bylo možno monitorovat soukromí žalobce a skutečnosti popsané ve stanovisku Úřadu pro ochranu osobních údajů. Stalo se tak v rozporu s dlouhodobým intenzivním a výslovně vyjadřovaným nesouhlasem žalobce s monitorováním vlastního soukromí i v rozporu se zásadou minimalizace zásahu do osobnostních práv.

Nikdo přitom nemůže nutit obyvatele domu, aby bez vlastního souhlasu žili "ve stylu velkého bratra" a jejich pohyb při vstupu do domu, který v těchto prostorách tvoří součást jejich soukromého osobního života, byl monitorován obrazovými záznamy umožňujícími neoprávněné získávání informací o jejich soukromém životě. Soud proto pravomocně dovodil, že ze strany žalovaných došlo umístěním kamery u vstupu do domu proti vůli žalobce k neoprávněnému zásahu do práva na soukromí jako osobnostního práva žalobce ve smyslu § 11 obč. zák. (ústavně chráněného dle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny) a rovněž k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu před neschváleným pořizováním a shromažďováním obrazových záznamů dle § 12 odst. 1 obč. zák. (ústavně chráněného dle čl. 10 odst. 3 Listiny). Žádná zákonná licence pro takový zásah současně nebyla dána. Soud proto ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. žalovaným zakázal pořizování a shromažďování obrazových záznamů z kamerového systému a uložil jim povinnost demontáže.


Prevence musí být

V řízení bohužel nebyla posuzována otázka případných finančních satisfakcí žalobce, který se pouze nechtěl stát Zvěřinou z Václaváku a o žádné peníze mu nešlo. Pro inspiraci však zmíním kauzu, v níž ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů došlo za obdobné situace k uložení sankce v řádu statisíců. Částka ve výši 180 tisíc poté nebyla správním soudem označena za sumu nepřiměřenou - správní soud naopak zdůraznil preventivní charakter sankce na žalobce i ostatní osoby. Vyslovil přitom právní větu, kterou bych osobně nechal tesat do zlata: "Majetkové poměry žalobce nemohou při rozhodování o výši pokuty převládat, neboť uložení pokuty má především preventivní charakter, aby žalobce své jednání v budoucnu již neopakoval, přičemž musí působit i na ostatní osoby, aby se podobného trestného jednání nedopouštěly." Soukromí je zkrátka právním statkem hodnotným a úroveň právní ochrany by tomu měla odpovídat. Také prevence musí být - snad nám to dojde i při ochraně osobnosti.

Celý příspěvek

Michal Ryška: To je vražda, napsala aneb Když lékař zachrání život

Motto:

„Lékař zachránil dítěti život. Pro mě je taková žaloba neetická.“

(Primář jihlavské gynekologie obhajující pochybení nemocnice při nezdařené interrupci)

Úvod

Cílem tohoto příspěvku není a nemůže být vyřešení složité etické otázky, který z myslitelných přístupů k potratům je ideální (je-li vůbec takový). Úkolem postu je toliko vrátit se po již skončené bitvě k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ohledně tzv. wrongful birth žaloby, které před časem vzbudilo značnou pozornost odborné i laické veřejnosti. Michal Bobek si myslí, že Jiné právo takový post i možnou diskuzi k němu unese, tak uvidíme.

Když mi Vojtěch Cepl poslal minulý měsíc odkaz na článek z Hospodářských novin spolu se zprávou, že jsme podle úsudku Vrchního soudu v Praze přiznáním peněz při narození nechtěných dětí oba posvětili nemravnost, odpověděl jsem mu s odvoláním na rozhodnutí olomouckého vrchního soudu, kterým byl brněnský rozsudek potvrzen, že v Olomouci si to nemyslí. Mediálně sledované kauzy právních soubojů "krkavčích matek" s nedbalými lékaři (slovy Matěje Šustera) totiž dopadly (pro Tomáše Němečka možná překvapivě) u obou vrchních soudů zcela odlišně - v Olomouci úspěchem ženy, v Praze jejím neúspěchem (mimo jiné) s poukazem na nemravnost žaloby.

Pokusím se objasnit, proč i jako milující a starostlivý otec obecně nepovažuji v našich liberálních právních a společenských podmínkách uplatnění obdobných nároků žen za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak tento institut konstantně chápou Nejvyšší i Ústavní soud. Budu se přitom soustředit na problematiku interrupcí a pokusím se objasnit, proč byl spor o nezdařenou interrupci rozhodnut v rozporu s míněním citovaného primáře o tom, že lékař svým pochybením zachránil dítěti život. Radek Policar mi jistě může po společné přednášce pro management nemocnic a studenty MBA ve zdravotnictví potvrdit, že i mezi zdravotníky tento argument obecně sdílen není. Abych byl přesnější: z několika desítek lidí působících v oblastech zdravotnictví i práva nepoužil v sále při proběhlé diskuzi k výslovnému dotazu tento argument nikdo z přítomných. Interrupce konaná s cílem, aby byl zachráněn život dítěte, je totiž contradictio in adjecto.

Okolnosti sporu

Žena se žalobou podanou z titulu ochrany osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za újmu vzniklou v důsledku vadného provedení interrupčního zákroku, při kterém v rozporu s učiněnou volbou ženy nedošlo k ukončení nechtěného těhotenství. Původně nechtěné dítě si ponechala a postupně k němu získala citový vztah. Soudem byla s využitím znalce zjištěna pochybení lékaře při provádění zákroku a při bezprostřední kontrole jeho výsledků. Naopak na straně ženy (v době zákroku studentky střední školy bez perspektivního partnera i základních sociálních a materiálních podmínek pro rodinný život) byl zjištěn neodpovědný přístup k otázce předcházení nežádoucího těhotenství a rovněž z její strany došlo k zanedbání stanovených lékařských kontrol po provedení zákroku, k nimž se dostavila opožděně. Mimosoudní řešení nemocnice odmítala a žena tak byla nucena absolvovat náročný soudní spor.

Rozsudkem krajského soudu byla po zohlednění spoluodpovědnosti ženě přiznána částka 80 tisíc z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na soukromí, tj. osobnostního práva (§ 11 obč. zák.) a současně i základního lidského práva ústavně garantovaného (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny s možným přihlédnutím k čl. 15, čl. 31, čl. 32 Listiny). Soudem zjištěná újma ženy spočívala ve dvou složkách. Jednak došlo v důsledku znemožnění realizace práva svobodně se rozhodnout o vlastním těhotenství a mateřství k zásadnímu ovlivnění celého budoucího osobního života ženy, který byl pochybeními lékaře orientován jiným způsobem, než pro který se v rámci svobodné volby sama rozhodla. Jinými slovy: žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře "zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala" (viz. Matějem Šusterem uváděné rozhodnutí Rees v. Darlington Memorial Hospital NHS Trust, Velká Británie, House of Lords, 2003). Další složka újmy pak spočívala v intenzivních obavách ženy o vývoj plodu a dítěte po nezdařeném zákroku. Soudem bylo konstatováno, že každý rodič má v tomto směru přirozené obavy o zdárný vývoj potomka a v konkrétním případě musely být obavy ženy po drastickém nepovedeném zákroku nutně intenzivnější.

Rozhodnutí krajského soudu bylo před časem potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci a nemocnice již ženě na základě pravomocného rozsudku peníze dle dostupných informací vyplatila. Lhůta pro dovolání před pár týdny marně uplynula a jedna právní bitva tím skončila.

Češi: Potraty si vzít nedáme

Česká právní úprava umělého přerušení těhotenství je ve smyslu § 27a odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zakotvena v zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a dále v prováděcí vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. S účinností od 1.1.1987 upustil český právní systém od konstrukce vytvořené zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, tj. od nutnosti zvláštního povolovacího řízení před interrupčními komisemi a od vázání umělého přerušení těhotenství na důvody hodné zvláštního zřetele. Projednávání před interrupčními komisemi a častá fiktivní konstrukce "důvodů hodných zvláštního zřetele" byly totiž v rozporu s osobnostní ochranou těhotné ženy a jejích blízkých (viz. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha a.s., str. 237).

Prvostupňový rozsudek ve věci nezdařeného potratu vyvolal značnou mediální bouři, v níž zaznívaly hlasy příznivců obdobných nároků (Matěj Šuster, Jiří Havel) i jejich morálních odpůrců (Tomáš Němeček, Jaromír Jirsa) s návrhem na řešení symbolickým odbytným ve výši jedné koruny. Vydání rozsudku i veřejná debata kolem něj se odehrály v České republice, léta Páně 2008, tj. ve státě, který má dlouhodobě uzákoněnou liberální úpravu potratů, což společnost majoritně schvaluje a nesnaží se většinově o změnu. 71 % Čechů je proti omezování práva žen svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství a to, že je potrat vražda dítěte, by napsala pouhá menšina zdejší společnosti (23% Čechů). Češi zkrátka říkají: "Potraty si vzít nedáme." Tuto společenskou situaci aktuálně vystihl i Miroslav Kalousek, když o potratech v souvislosti s odloženými a nyní již pomalu se blížícími volbami prohlásil: "Je to společenská realita upravená zákonem, a ať už si o tom myslíme cokoli, tak rozhodně nechceme zvyšovat frustraci dotčených žen hysterickou předvolební rétorikou.“

Slováci: Potraty nejsou v rozporu s Ústavou

Závěru, že česká zákonná úprava interrupcí obstojí z ústavního hlediska i z pohledu mezinárodních dokumentů, jednoznačně nasvědčuje nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 12/01 ze dne 4.12.2007 vydaný ve zcela srovnatelných právních a značně obdobných společenských podmínkách (pravděpodobně dokonce o něco méně pro-choice zaměřených než u nás). Na základě velmi rozsáhlé právní argumentace týkající se i mezinárodních úmluv a evropské judikatury slovenský ústavní soud neshledal, že by potraty byly (s výhradou jediného ustanovení prováděcí vyhlášky) v rozporu s ústavou. Zájemce odkážu přímo na text tohoto rozhodnutí.

Pouze zdůrazním že slovenský Ústavní soud konstatoval, že rozhodování ženy o vlastní duševní a tělesné integritě a o jejích vrstvách, mimo jiné i to, zda počne dítě a jaký bude mít její těhotenství průběh, je ústavně chráněno. Otěhotněním (plánovaným, neplánovaným, dobrovolným nebo v důsledku násilí) se žena nevzdává svého práva na sebeurčení. Jakékoli omezování rozhodování ženy o tom, zda tyto překážky v autonomní seberealizaci míní snášet, a tedy zda v daném stavu těhotenství míní setrvat až do jeho přirozeného ukončení, proto představuje zásah do ústavního práva ženy na soukromí. Tento zásah může být ústavně oprávněný nebo ústavně neoprávněný. Hodnota spojená s ochranou nenarozeného lidského života v pomyslné hierarchii ústavních práv, principů a hodnot nestojí a vzhledem k formě svého ústavního vyjádření ani nemůže stát a priori výše než jiná ústavní práva, principy nebo hodnoty související s problematikou umělého přerušení těhotenství, in concreto právo na soukromí v jeho celostním chápání.

Dobré mravy jako ultima ratio

Korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je obecně chápán jako krajní prostředek (ultima ratio), který nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv a tím i k nežádoucímu narušování principu právní jistoty. Porušenému právu je zásadně nutno poskytnout právní ochranu a lze ji odepřít pouze výjimečně právě s poukazem na institut dobrých mravů. Takové odepření výkonu práva se ale nikdy nemůže stát předmětem svévole soudce a mocenským vyzdvižením minoritních názorů ve společnosti, neboť pak by se jednalo o denegatio iustitiae.

Podmínkou pro to, aby některé etické zásady a přístupy bylo možno hodnotit jako dobré mravy, je jejich obecné zachovávání a sdílení rozhodující částí společnosti. Závěru, že dobré mravy jsou výsledkem obecného vědomí ve společnosti, jednoznačně odpovídá i judikatura vrcholných soudních instancí - Ústavního i Nejvyššího soudu. Ústavní soud dobré mravy interpretuje mimo jiné jako "obecně zachovávané a uznávané zásady" (II. ÚS 249/97 z 26.2.1998), Nejvyšší soud pak vyžaduje, aby byly "sdíleny rozhodující částí společnosti"
(3 Cdon 69/96 z 26.6.1997) s tím, že se musí jednat o "obecně uznávaná pravidla" (30 Cdo 664/2002 z 27.11.2003).

Soudobá společnost je však ohledně etického přístupu k potratům a otázkám s tím souvisejícím přespříliš rozštěpená a nejednotná, než aby bylo možno stanovit pro řešení těchto otázek převažující konsenzus a převládající a sjednocující mravní imperativ. V rámci přirozeného společenského konfliktu se zde mísí (převládající) názory zastávající právo ženy na svobodnou volbu (pro-choice) s názory zdůrazňujícími právo na život (pro-life) v jejich nejryzejších podobách s kompromisními názory v podobě etického schválení potratu toliko v případě některých indikací. Logickým důsledkem pro-choice přístupu k věci (uznání práva ženy na rozhodnutí) je pak přiznání nároku na náhradu škody či újmy ženě, jejíž právo volby bylo zmařeno. Zohlednění pro-life přístupu může mít za existující právní situace z hlediska zákona své místo v konkrétním případě toliko v odepření nároku žalobkyně s poukazem na rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. jako nároku amorálního s tím, že narození každého dítěte je požehnání, štěstí a dar a nikdy nemůže být chápáno jako škoda či újma.

Za dané společenské konstelace by bylo zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nikoli zohledněním rozdílných etických přístupů ve společnosti, ale naopak jejich totálním nezohledněním a svévolným autoritativním vyzdvižením toliko jednoho z těchto názorů (v daném případě pro-life) bez existence potřebné většinové společenské shody. Etický argument, že narození každého dítěte je vždy požehnáním, darem a štěstím, ostatně dogmaticky nerespektuje právním řádem již zvolené řešení kolize práv a zájmů a vychází v tomto směru ad hoc z nesprávných premis. Kolize práv a zájmů mezi osobnostními právy ženy na straně jedné a zájmem plodu na život i zájmem společnosti na ochraně hodnoty nenarozeného života na straně druhé je v českém právním řádu v období prvního trimestru těhotenství, v němž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, jednoznačně řešena ve prospěch svobodného rozhodnutí ženy, které je v rámci práva na soukromý život jako součást osobnostních práv kladeno nad ostatní kolidující zájmy. Z podstaty věci plyne, že žena, která využije svého (ústavně garantovaného) práva a umělé přerušení těhotenství v souladu se zákonem podstupuje, chápe začasté možnost narození dítěte právě jako újmu, které se chce v konkrétním případě vyvarovat, a nikoli jako požehnání, štěstí či dar. S cílem, aby ve své situaci nebyla tímto požehnáním a štěstím obdařena, hradí navíc žena v případech dle § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 66/1986 Sb. příplatek či úhradu za umělé přerušení těhotenství. I při současné úrovni antikoncepce je množství žen, které se pro umělé přerušení těhotenství rozhodnou, v České republice počítáno v řádu desítek tisíc ročně. S vědomím možných výjimek (zejména v podobě zdravotních a eugenických indikací, majících však z právního hlediska své relevantní místo až po skončení prvního trimestru těhotenství) si lze jen stěží představit, že by tyto ženy podstupovaly natolik traumatizující zákrok, jakým interrupce je, a platily za něj případně i příplatkové či úhradové platby, pokud by ve své situaci možnost narození třeba i zdravého dítěte nechápaly právě jako hrozící újmu, které se zákrokem chtějí vyvarovat.

Etické úvahy proto nalezly své místo toliko v rozhodnutí soudu o výši přiznané satisfakce. Jakkoli jsou obecně komparace s částkou 240 tisíc (jednorázovým paušálem dle § 444 odst. 3 obč. zák.) nevhodné, zde bylo ad hoc tohoto limitu využito. Bylo by totiž výsměchem každému rodiči, který za úmrtí chtěného a milovaného dítěte může bez dalšího očekávat právě tuto částku, aby rozhodnutí soudu ve věci wrongful birth žaloby znělo na nárokované plnění v řádu statisíců.

To je vražda, napsala

Zvyšování frustrace nešťastných žen jejich hlasitou skandalizací není namístě (bylo již uvedeno, že stanovisko, dle kterého je potrat vražda dítěte, zastává pouze menšina zdejší společnosti). Za určitých okolností může dokonce nerespektování oprávněných zájmů těchto žen veřejností představovat i další neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených žen, jak dokládá pokračování příběhu Polky Alicje Tysiac. Tato žena byla po úspěchu před Evropským soudem pro lidská práva ve věci újmy způsobené nepovolením potratu při zdravotní indikaci skandalizována polským církevním časopisem, který jí vytvářel mediální stigma vražednice rovné nacistům. Polský soud poskytl ženě právní ochranu, když soudkyně Ewa Solecka ve zdůvodnění rozsudku prohlásila, že katolíci sice smí označovat potrat za vraždu, ale ne ve vztahu ke konkrétní osobě. Když jsme o tom v souvislosti s přednáškami pro studenty brněnské žurnalistiky s Martinem Škopem hovořili, shodli jsme se, že polská soudkyně projevila výrazný smysl pro proporcionalitu a vyváženost.

Závěr

Stát, jenž je dlouhodobě postaven na liberálním přístupu k otázkám potratů, ani společnost, která takové pojetí majoritně akceptuje, nemohou ženě, která byla dotčena ve svém výlučném osobnostním právu, odpírat právní ochranu před pochybením druhých při volbě, za níž si nese vlastní morální odpovědnost toliko ona sama. Při liberální právní i společenské konstelaci by bylo licoměrné vylučovat právní záruky fungování systému v podobě odpovědnosti každého za protiprávní jednání, v daném případě tedy odpovědnosti zdravotnického zařízení za chybné provedení interrupčního zákroku v rozporu s účelem tohoto zákroku a projeveným přáním ženy. Přiznání symbolické satisfakce ve výši pouhé jedné koruny by nepředstavovalo pro zdravotnická zařízení dostatečný stimul k respektování práv dotčených žen a takový rozsudek by ve vztahu k nedbalosti lékařů postrádal potřebnou informační a preventivní hodnotu. To tím spíše za situace, kdy se zejména pod vlivem mezinárodních dokumentů dřívější paternalistické pojetí vztahu lékař - pacient obecně stále více mění ve prospěch svobodného individuálního postavení a rozhodování pacienta, tj. ve vztah více či méně partnerský.
Celý příspěvek

Jak zneužít kulturistku aneb Čtvrtý krok do světa satisfakcí

Úspěšné osobnosti ze světa showbyznysu či sportu vybočují z davu a poutají zájem veřejnosti. Leckomu může naskakovat husí kůže z toho, že trouba, který „se špatně učil", a proto mu nezbylo, než se dát na fotbal, má zřejmě větší cenu než celá katedra fyziky na Princetonu. Z marketingového pohledu je to ale tvrdý fakt.

V rámci svého specifického postavení populární osobnosti zčásti ztrácejí "právo na vlastní tvář", zejména s ohledem na zpravodajskou licenci (§ 12 odst. 3 obč. zák.). Žádná ze zákonných licencí však nezahrnuje právo pořídit a použít snímky či záznamy celebrit k reklamním účelům. Práva k podobě a podobizně populárních osobností přitom patří, jedná-li se o možnost jejich reklamního využití, mezi značně hodnotné osobnostní atributy. V porovnání s typově obdobnými statky běžných občanů vykazují rozsáhlou přidanou hodnotu založenou na popularitě a prestiži dosažených získanými úspěchy. Tržní hodnota takových nemajetkových statků se může u nejvýznamnějších osobností bez pochyb pohybovat řádově i v milionech korun, což není pustá spekulace, ale zkušeností podložený závěr - viz. mediální zkratka o dvou a půl milionech "za nápis na závodní čepici".

Je nemyslitelné, aby kdokoli na popularitě těchto osob parazitoval a dopouštěl se tak nezákonných zásahů do osobnostních práv s nezanedbatelnými soutěžními aspekty. Neschválené využití osobnostních atributů v reklamě se obecně nijak nemusí dotýkat důstojnosti nebo společenské vážnosti „zneužité“ osobnosti, ale jde o to, že účastník hospodářské soutěže využívá ke svému prospěchu popularitu, renomé a tím i pracovní výsledky jiné osoby. Protože motivace těchto subjektů k porušování práva bývá většinou peněžní, bude je od takového jednání také pravidelně odrazovat spíše citelná sankce finančního charakteru (shodně Hajn, P.: K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti, Bulletin advokacie 4/2003, s. 7-12).

To zvláště za situace, kdy zákonem preferovaná forma satisfakce (morální zadostiučinění, u veřejných zásahů veřejná omluva) sama o sobě nemůže být spojena s dostatečným satisfakčním účinkem. Naopak opětovně veřejnosti připomíná existenci rušitele práv a paradoxně tak slouží nejen jako prostředek k dosažení satisfakce poškozeného na jedné straně, ale v nezanedbatelném rozsahu i jako prostředek k další propagaci rušitele a jeho uvedení v povědomí veřejnosti na úkor poškozeného na straně druhé (i negativní reklama je reklama).

V soudní praxi existuje několik rozhodnutí týkajících se právě tohoto problému, který je však posuzován značně nejednotně (zejména jsou patrné rozdíly v přístupu soudů v prvním stupni a při odvolání). Svou roli zde sehrává i otázka komparace s částkou 240 tisíc dle § 444 odst. 3 obč. zák., která dokáže snadno zahubit šanci na důstojné odškodnění v případech se smrtí nesouvisejících.

Poměrně ideálním příkladem pro ilustraci fenoménu komerčně zneužitých podobizen celebrit by byla kauza olympijské vítězky v běhu na lyžích s nárokovanými a prvostupňově přiznanými 450 tisíci za zneužití fotografie na propagačních letácích žalované společnosti. Není však ještě rozhodnuta odvolacím soudem a je proto nutné zmínit případy jiné, pravomocně skončené.

I ženské svaly lépe prodávají

Nevím, kolik je mezi čtenáři Jiného práva pravidelných návštěvníků posiloven. Kdo alespoň občas do říše potu a železa zavítal, možná zná i jména českých mistryň světa v kulturistice. Obě ženy - přes nezpochybnitelnou fyzickou sílu - byly bez souhlasu a proti své vůli zneužity společností dodávající výtažky z kotvičníků (tribulus terrestris) a jiné produkty sportovní výživy: fotografie obou kulturistek se dostaly do reklamního katalogu a kalendáře obchodní společnosti.

Ostravský krajský soud přiznal za zásah do osobnostních práv kulturistek každé z nich vedle morálních satisfakcí (osobní omluvy a veřejné omluvy ve Světu kulturistiky) i všechny uplatněné peníze, tj. po 150 tisících. Přihlédl k významnému postavení žalobkyň ve sportovním světě i k tomu, že účelem užití fotografie žalovanou bylo využití tohoto významu k reklamním účelům. Požadavek žalobkyň na přiznání nemajetkové újmy v penězích ve výši 150 tisíc pro každou z nich proto pokládal za zcela přiměřený.

Odvolací soud naopak mimo jiné provedl onu "smrtící komparaci" s částkou dle § 444 odst. 3 obč. zák. a ohledně přiznané finanční satisfakce dospěl k závěru o její nepřiměřené výši: "Nepřiměřenost požadavku žalobkyň ... dostatečně ilustruje to, že podle ustanovení § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku se na náhradě nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah v tomto případě do soukromí přiznává rodiči za usmrcení dítěte částka 240.000 Kč, byť ovšem v tomto zákonném ustanovení se jinak hovoří o škodě. Při usmrcení dítěte jde o zásah nesrovnatelně intenzivnější a déle trvající, než je tomu v tomto případě." Za těchto okolností považoval odvolací soud za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v penězích pro každou ze žalobkyň částku 25 tisíc.

Nejvyšší soud k dovolání žalobkyň měnící výrok odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007 k posuzované otázce uvedl, že "odvolací soud se s ... argumentací (vycházející ze specifického postavení žalobkyň ve světě sportu, do něhož byly materiály obsahující sporné fotografie směřovány) v podstatě odpovědněji nevypořádal. Neměl tak předpoklady pro spolehlivou úvahu o míře dotčení osobnosti obou žalobkyň a následně tak o výši přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z."

Vrchní soud v rámci odůvodnění nového rozhodnutí "vážil, že žalobkyně mají významné postavení ve sportovním světě, zejména v kulturistice a jejich podobizny byly uveřejněny v reklamních tiskovinách adresovaných právě lidem z tohoto prostředí." Úvahy o stanovení finančních satisfakcí však opětovně opřel o "smrtící komparaci": "Vezme-li se v úvahu, že soudy v řízeních o náhradu nemajetkové újmy v penězích za porušení práva na ochranu osobnosti dle ustanovení § 13 odst. 2 o.s.ř. (pozn.: doslovný přepis) tam, kde jde o neoprávněný zásah, spočívající v úmrtí dítěte, přiznávají rodiči zpravidla, nejde-li o výjimečný případ, částku 240.000,- Kč v souladu s ustanovením § 444 odst. 3 písm. b) OZ, je při tomto srovnání zjevná značná přemrštěnost nároků žalobkyň." Každé z žalobkyň návazně přiznal dalších 25 tisíc (celkem tedy každá z kulturistek vysoudila 50 tisíc).

Když se z modelky stane bohyně víkendových večírků

Trochu odlišným příběhem je kauza zneužití fotografie známé dýdžejky, jejíž tvář byla využívána společností podnikající v oblasti oděvního průmyslu ke zvýšení prodejnosti dámských jeansových kalhot (na papírové etiketě u kalhot). Souhlas s komerčním využitím vlastní tváře žalobkyně udělila v době, kdy byla mediálně neznámým člověkem a pouze příležitostně se živila jako modelka. Posléze došlo k zásadní změně v postavení žalobkyně, z níž se stala "nejslavnější česká dýdžejka a pro tisíce mladých bohyně víkendových večírků" . Souhlas žalobkyně s užíváním byl udělen toliko na dobu časově omezenou, žalovaná společnost (vycházejíc v dobré víře ze smlouvy se společností, která jí fotografii žalobkyně zajistila) však podobiznu užívala i poté. Za porušení práva k podobizně učiněné ke komerčním účelům bylo proto brněnským krajským soudem žalobkyni přiznáno 100 tisíc s poukazem na objektivní charakter odpovědnosti žalované. Dalších nárokovaných 100 tisíc pak bylo zamítnuto vzhledem k existenci dobré víry na straně žalované.

Vrchní soud změnil k odvolání žalované prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zcela zamítl. Ztotožnil se sice s tím, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv dýdžejky, protože však podoba žalobkyně na etiketě měla umělecký charakter a nebyla dehonestující ani vulgární, neshledal podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění dle § 13 odst. 2 obč. zák.

Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž uvedl (30 Cdo 2739/2006 z 31.1.2007), že "z ustanovení § 13 odst. 2 o.z. zcela jednoznačně vyplývá, že možnost zvlášť závažného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby není redukována pouze na případy (v tomto ustanovení příkladmo zmíněné) dotčení, resp. snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti. Z citovaného ustanovení je třeba dovodit, že soudu nebrání nic v tom, aby při své úvaze o přiznání zadostiučinění v penězích přihlédl i k jiným aspektům případu, které jsou svým významem a vahou srovnatelné s jinak demonstrativně uvedeným předpokladem snížení důstojnosti fyzické osoby, resp. její vážnosti ve společnosti ve značné míře (který tak není jediným předpokladem, při jehož splnění lze postižené fyzické osobě přisoudit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle citovaného ustanovení). Nezadatelným právem fyzické osoby je svobodně se rozhodnout, zda její (pozn.: doslovný přepis) zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde její podobizny) bude využito např. pro komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v § 12 odst. 2 a 3 o.z. Bez souhlasu této osoby jde zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy závažnosti, následně většinou odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z."

Vrchní soud vázán právním názorem dovolacího soudu návazně přiznal žalobkyni 30 tisíc a ve zbývajících 70 tisících žalobu zamítl. Opět došlo na komparace s úmrtím, když odvolací soud "přihlédl k určitým relacím při posouzení zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby, a tak nemohl pominout poměrně kogentní ustanovení § 444 odst. 3 OZ .... Usmrcení blízkého člověka je přitom zásahem do soukromí nesrovnatelně intenzivnějším a závažnějším, než zásah posuzovaný v tomto řízení."

Definitivní tečku za soudním řízením pak učinil Nejvyšší soud, který nové dovolání dýdžejky zamítl (30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008) s tím, že napadené rozhodnutí přihlíží jak k závažnosti vzniklé újmy, tak k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. K otázce "smrtících komparací" uvedl, že "s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc."

Již ve druhém dílu seriálu bylo přitom uvedeno, proč nelze obdobné komparace pokládat za "zcela legitimní úvahu" i to, že takový způsob stanovení satisfakcí zavrhuje mimo jiné Velký Beckův komentář.

Epilog

Tím se červencový seriál o satisfakcích uzavírá a kruhem se vrací tam, kde začal. Tedy k obsedantní představě umělců demonstrujících pod okny soudu proti obecně nízké úrovni satisfakcí. Zhrzená dýdžejka by jim k tomu mohla namixovat úderný protestsong. A přijdou-li i zneužité kulturistky, může být pod okny pořádně veselo. Zvlášť pokud se předtím obě posílí výtažkem z kotvičníku.
Celý příspěvek

Sex ve městě a kráska v nesnázích aneb Třetí krok do světa satisfakcí

Stojí fotka víc než život? Přesně tahle zlá slovíčka si pokládají některé soudy v rámci "smrtících komparací" při rozhodování o nárocích z porušení práv k podobě a podobizně. Odpověď mají samozřejmě předem připravenou - nestojí. Proto se podle nich ani výše satisfakcí za zásah do těchto méně významných osobnostních práv nemůže blížit oněm 240 tisícům stanoveným zákonem za smrt.

Položenou otázku jako takovou považuji osobně za nepřípadnou a zavádějící. Více než paušály - nedostatečné a nevyčerpávající - uzákoněné v § 444 odst. 3 obč. zák. stojí ostatně v duchu položené otázky mnohé: příkladmo vybydlená garsonka na sídlišti či luxusní hodinky. Již minulé díly seriálu se týkaly nutnosti respektování principu proporcionality satisfakcí, opuštění zásady "všetkým núdznym telám rovnako" a odmítnutí komparací s parlamentními paušály za smrt. Třetím a čtvrtým dílem na již řečené přímo navážu, a to v otázce, v níž by se měla nutnost opuštění rovnostářství čistě teoreticky promítat zcela ilustrativně (prakticky tomu tak ovšem často není).

Tématem postů bude vliv dosaženého společenského postavení na hodnotu jednoho ze základních osobnostních atributů - práva k podobě a podobizně. Zde totiž mohou být rozdíly v přístupech soudů a přiznávaných satisfakcích poměrně drastické, a to mimo jiné s ohledem na zohlednění (nezohlednění) dosaženého společenského postavení a provedení (neprovedení) komparací s náhradami dle § 444 odst. 3 obč. zák. (v případech zásahů do marketingově hodnotných osobnostních atributů - viz. příští post). K tomuto fenoménu se v obou dílech vyjádřím v duchu oblíbeného kariérního postupu, tedy cestou od výkonné "umělkyně" až ke hvězdám, jsa rovněž zčásti inspirován publikovaným záměrem ministryně Idy Sebastiani sepsat povídky erotické a justiční.

Erotický videochat a opravdu výkonná umělkyně

Moravská metropole je sídlem orgánů nejen justičních. Vedle dobře známého světa soudců, advokátů, talárů a zákoníků v ní koexistuje i většině z nás mnohem méně známý svět active girls, show girls, podvazků a vibrátorů. V Brně mají rozprostřenu svou síť společnosti podnikající v oblasti erotického videochatu, které pod příslibem rychlého výdělku výměnou za virtuálně poskytovaný sex lákají vnadné dívky zblízka i zdaleka. Na výsledcích prolnutí obou těchto světů v rámci pravomocného vyřešení žaloby na ochranu osobnosti podané jednou z dívek lze celkem výstižně ilustrovat případ degradace dotčených osobnostních atributů.

Příběh sám byl relativně prostý. Kráska z vesnice přijela do města, potřebovala peníze a získala proto pohodovou práci chatové modelky. Po dvou letech se rozhodla s brigádou praštit, ukončila smluvní vztah, ale s hrůzou zjistila, že erotické záznamy nemíní provozovatelé livechatu ze sítě odstranit a jejími půvaby se lze veřejně kochat i nadále. Podala proto žalobu na ochranu osobnosti proti řetězci zúčastněných obchodních společností, který byl poměrně netransparentní. První společnost uzavírala smlouvu o spolupráci s dívkou, smluvně poskytovala zábavný program druhé, která měla pronajaty reklamní plochy u společnosti třetí, jenž byla registrovaným držitelem domén. Obrana žalovaných spočívala především v tom, že na ně byla žalobkyní smluvně převedena práva výkonné umělkyně na dobu podle autorského zákona (50 let). Postupem času došlo k expiraci domén a erotický materiál se dostal způsobem, který nebyl v podmínkách projednací zásady tvrzen ani prokázán, na domény registrované ve prospěch zahraničních držitelů. Zde se již nezjistila existence videozáznamů dívky, ale "pouze" jejích erotických fotografií. Nebudu příliš unavovat problematikou pasivních legitimací či důkazních břemen a půjdu přímo k podstatě věci a jejím satisfakčním dopadům.

Přesná představa o charakteru činnosti modelky (jak znělo smluvní označení dívky) byla získána zhlédnutím napínavého filmu z drsného prostředí obsaženého na archivačním DVD. Nutno připustit, že dívka byla skutečně velmi výkonná. Nikoli však umělkyně. Veřejnost k jednání naštěstí nepřišla, tak nebylo koho vylučovat. Závěr byl jasný - v případě erotických videochatů se o činnost výkonných umělců ve smyslu autorského zákona nejedná. Obrana žalovaných, dle které mohou po dobu 50 let (tj. prakticky celoživotně) disponovat právy žalobkyně jako výkonné umělkyně, je nedůvodná. Mandatorní plnění pokynů erotického charakteru zadávaných při erotickém videochatu klientem dívce nevykazuje žádný z prvků uměleckého výkonu (není ani výkonem artisty) a nejedná se tak o činnost, na kterou by autorský zákon dopadal. Podstatou této činnosti je pouhé svolení dívky se zpřístupněním své intimity (jako součásti soukromí a osobnostních práv), jakož i s plněním pokynů klienta směřujících převážně výlučně k sexuálnímu uspokojení klienta bez zásadní umělecké složky tohoto výkonu. Právní režim činnosti je představován § 12 obč. zák. a došlo-li k ukončení smluvního vztahu, je další užívání výsledků takové činnosti bez souhlasu žalobkyně neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv. Užívání zobrazení pro komerční účely není kryto ani žádnou ze zákonných licencí a dívce náleží právní ochrana, mimo jiné i právo na finanční satisfakci.

Ve vztahu k odpovědnosti žalovaných bylo prokázáno neoprávněné zveřejňování erotických fotografií žalobkyně, a to po dobu osmi měsíců. Krajský soud za porušení osobnostních práv (práva na soukromí zahrnujícího i právo na intimitu, práva na čest a důstojnost a práva k podobě a podobizně) přiznal žalobkyni s ohledem na degradaci těchto osobnostních atributů z nárokovaných statisíců toliko šedesát tisíc. Dvouletým výkonem činnosti předmětného charakteru a souhlasem s jejím veřejným zpřístupněním se žalobkyně z velké části sama vzdala důstojnosti i vážnosti ve společnosti a sama přispěla ke značnému snížení hodnoty svých osobnostních statků. Vrchní soud šel k odvolání účastníků ještě dál. Pro účely § 13 odst. 2 obč. zák. dovodil téměř faktickou ztrátu cti a důstojnosti dívky, když z tohoto hlediska relevantní intenzitu neoprávněného zásahu konstatoval toliko ve vztahu k právům k podobizně a obrazovému snímku, nikoli však cti a důstojnosti, k jejichž značnému snížení došlo již v době šíření se souhlasem žalobkyně. Finální satisfakce byla návazně odvolacím soudem stanovena na čtyřicet tisíc. Ab equis ad asinos, řekl by možná k odvolání dívky latiník. Při vší úctě k vynaložené fyzické námaze - degradace osobnosti člověka je zkrátka i degradací hodnoty některých jeho osobnostních práv.


Celý příspěvek

Paradigma rovnostářství a smrtící komparace aneb Druhý krok do světa satisfakcí

Rudé kořeny náhrad imateriální újmy u nás popisuje Radoslav Procházka pod vypovídajícím názvem Všetkým telám rovnako v knize Komunistické právo v Československu. Součástí hodnotových pilířů socialistického práva byly "hmotárstvo" (jako výraz materialismu) a "rovnostárstvo" (netřeba překládat), což se projevovalo právě i v oblasti odškodnění za imateriální újmu. Společnost, která kombinovala tyto dvě hodnoty, usilovala, aby "všetkým tým núdznym telám" nadělila přibližně stejně, přivykajíc jejich nositele, že chtít více nebo méně než jiní je asociální a že netělesné potřeby jsou v porovnání s těmi tělesnými méněcenné. Právní věda v socialistickém Československu argumentovala v šedesátých letech, že odškodňovat citovou újmu v penězích by bylo nemravné. Vyloučení psychické újmy z katalogu přípustných nároků znamenalo vyloučení jiných než fyzických důsledků z režimu právní ochrany.

V oblasti náhrad škod na zdraví vše vedlo k zásadnímu omezení možnosti zohlednit při náhradě bolestného subjektivní útrapy poškozeného, k absenci úpravy psychické újmy jako samostatného titulu pro vznik odpovědnosti a k relativně striktní vázanosti soudu podzákonnými mantinely (tabulkami) směřujícími k paušalizaci imateriální újmy. V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě.

Parlamentní paušál za smrt a smrtící komparace

Část těchto paradigmat, v nichž byli osobnostně a profesně (z)formováni, bohužel u některých právníků přetrvává dodnes, novodobě posílena uzákoněním jednorázových náhrad dle § 444 odst. 3 obč. zák. Myšlenka paušalizovat tyto otázky do mezigeneračního střetu v justici by však byla příliš zjednodušující. Kupříkladu ctihodný kolega Miloš Holeček, bývalý předseda Ústavního soudu, který ochranu osobnosti již delší čas v prvním stupni na Krajském soudu v Brně soudí, je autorem jednoho z nejvyšších českých satisfakčních rozsudků (1,5 milionu za smrt člověka pro dva pozůstalé). Jde spíše o střet mezi dvěma způsoby uvažování: pozitivisticko-rovnostářským ("pojišťovny prosadily do zákona smrt za 240 tisíc, my s tím nic neuděláme a budeme naopak s limitujícím zákonným paušálem poměřovat i jiné případy – méně závažných - zásahů do osobnosti člověka") a humanistickým ("to je přece absurdní, výše paušálu je směšná, každý případ je třeba posuzovat individuálně a komparovat s nedůstojným paušálem za smrt v jiných případech obecně nejde vůbec").

Humanistický přístup přitom zdaleka nedosahuje až do oblačných výšin iusnaturalismu, kam v minulosti zamířilo Německo. V kauze princezny Soraya (BVerfGE 34, 269-293) byla konstatována existence "práva na víc" v podobě "přírůstku na právu" majícího své prameny v ústavněkonformním právním řádu. Byla tak akceptována náhrada nemajetkové újmy v penězích, ačkoli občanský zákoník její přiznání v daném případě neumožňoval s tím, že soudcovské rozhodnutí má vyplňovat mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a "podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti".

U nás samozřejmě příslušnou zákonnou normu pro přiznání dalších náhrad při úmrtí nad rámec § 444 odst. 3 obč. zák. v občanském zákoníku jednoduše nalezneme, a to prostým nahlédnutím do § 13 odst. 2 obč. zák. O žádný "přírůstek na právu" dovozovaný z říše práva přirozeného neběží.

Přestože se v české společnosti tradičnímu socialistickému rovnostářství stále velmi daří, neměl by být rovnostářský přístup k satisfakcím uznán v soudní praxi za správný. To napovídá i v minulém dílu zmíněný nález Pl. ÚS 16/04 (vydaný hned po roce účinnosti nešťastného § 444 odst. 3 obč. zák.), umožňující při usmrcení osoby blízké přiznat cestou ochrany osobnosti další satisfakce nad rámec jednorázových a kritizovaných náhrad, které jsou natolik paušální, že nemohou být vyčerpávající. V justiční praxi existují minimálně tři pravomocná soudní rozhodnutí, v nichž došlo k navýšení náhrad za smrt (u Krajského soudu v Brně na částky 400 tisíc až jeden milion korun pro jednotlivé pozůstalé). Život je hodnotou, která by měla požívat nejvyšší ochrany, čemuž částky dle § 444 odst. 3 obč. zák. příliš neodpovídají a jsou tedy nedostatečné. Dost na tom, že pokusí-li se pozůstalí vyžalovat důstojné satisfakce, jsou zpravidla nuceni absolvovat hned dvojí ubíjející soudní řízení: o jednorázové náhrady dle § 444 odst. 3 obč. zák. (v prvním stupni před soudem okresním) a o satisfakce dle § 13 obč. zák. (prvostupňově před soudem krajským). I to je jedním z důvodů, proč je u nás dosud naprosté minimum případů relativně důstojných odškodnění za smrt, resp. za takto intenzivní a nevratný zásah do práva na rodinný život.

Nejsou-li pak jednorázové náhrady za smrt vyčerpávající a dostatečné, nemohou sloužit ani jako mechanická pomůcka pro komparace v situacích jiných. Rovněž ústavní princip proporcionality náhrad stojí nad zákonem a nemůže být v důsledku lobbingu pojišťoven parlamentním paušálem za smrt popřen a vyloučen. Obdobné "smrtící komparace" či "limity smrtí", které občas spolehlivě zahubí šanci na důstojné zadostiučinění v případech s úmrtím vůbec nesouvisejících, kritizuje ostatně také Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku (I. díl, s 183-184), byť bohužel nikoli například Nejvyšší soud. Ten při zamítnutí dovolání proti vrchním soudem přiznaným 30 tisícům za zneužití podobizny známé dýdžejky k reklamním účelům ohledně odvolacím soudem provedené "smrtící komparace" uvedl (30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008), že "s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc."

Eticky ospravedlnitelnou výjimkou z nevhodnosti takových komparací mohou být případy "krkavčích matek" domáhajících se satisfakcí za neoprávněné zásahy do soukromí v důsledku non lege artis interrupcí či sterilizací (wrongful birth a wrongful conception žaloby). U těch by skutečně mohlo být nemravné, kdyby soudy přiznávané částky přesahovaly "paušální hodnotu života". Přestože v těchto případech jde o zásadní ovlivnění právním řádem chráněného soukromého života žen v rozporu s jejich garantovanou svobodnou volbou, nebývají u nich z tohoto důvodu (dosud nepravomocně) přiznávané náhrady nijak vysoké a žalobami uplatňované statisícové částky jsou výrazně kráceny (chyby lékařů při zákroku i bezprostřední kontrole 80 tisíc, absence informovaného souhlasu při jinak bezchybném zákroku 30 tisíc).

Finální odškodnění může být i při existenci paušálních náhrad, které se neosvědčily a de lege ferenda snad jednoho krásného dne budou zrušeny, důstojné a přiměřené v pravém slova smyslu. Zájem původců neoprávněných zásahů a pojišťoven by obecně neměl převládat nad zájmy osob dotčených neoprávněným zásahem do osobnostních (a tedy i základních lidských) práv. Satisfakce, jak už její název sám napovídá, by měla být prostředkem k dosažení spravedlivého zadostiučinění a nikoli výsměchem poškozenému či (obecně) toliko symbolem ("půl penny"). Měla by naopak v důvodných případech působit i jako prostředek speciální a generální prevence. Inspirací by nám po zohlednění relací mohlo být sousední Rakousko, kde se prý už smrt odškodňuje v přepočtu 5 miliony (byl bych případně místním komentátorům vděčný za bližší informace).


Život za dvě a půl facky

Na závěr druhé dílu k zamyšlení o "paušální hodnotě života" a "smrtících komparacích" ještě úvaha Iva Šmoldase (u neprávníka omluvme neznalost nálezu Pl. ÚS 16/04, dožene to v jiných směrech):

"Zatímco myslitelé shodně soudí, že hodnota lidského života je nevyčíslitelná, zákonodárci, jimž není zatěžko vyčíslit cokoliv, dospěli už před dávnou dobou k názoru, že nikdo z nás nestojí za víc než za 240 tisíc korun českých. Takové je totiž nejvyšší odškodné, jaké může soud přiřknout pozůstalým po člověku, který sešel ze světa cizím přičiněním. Jak se takové částky zákonodárci dobrali, ví snad jenom pán Bůh, ale už pouhý fakt, že vůbec k nějaké, veskrze konkrétní sumě dospěli, mi přináší značnou úlevu, neboť mě to rázem zprošťuje nepříjemné povinnosti zpytovat svědomí a tázat se sám sebe, zda-li žiju život dostatečně hodnotný. Odpověď je totiž dávno známa. A já už proto nikdy nebudu říkat, že můj život nestojí za nic. To bych také mohl být obviněn ze lži, jelikož podle zákona zjevně za něco stojí. Třeba za 12 průměrných platů. Za jednu lehkou ojetinu nižší střední třídy. A nebo za dvě a půl facky uštědřené Davidu Rathovi, a to už je hodnota téměř nevyčíslitelná."
Celý příspěvek

Umělci pod okny soudu aneb První krok do světa satisfakcí

V reakci na nedávnou "petici celebrit" proti bulváru Miroslav Korecký s výstižnou nadsázkou napsal, že při nemožnosti vysoudit odpovídající odškodnění by umělcům více slušelo demonstrovat ne před trafikami, ale před Nejvyšším soudem. Pro tuto chvíli odhlédnu od absurdní představy davu umělců s planoucími pochodněmi, povolávajícího pod okny k odpovědnosti členy senátu 30 Cdo. Závěrem seriálu se k ní ale ještě s jistou obsesí vrátím. Předtím se pokusím zamyslet nad problémem adekvátnosti zadostiučinění u nás, a to v širších souvislostech. Zaberou čtyři díly, v budoucnu se dotknou rudých kořenů satisfakcí, tmavých hlubin smrti, trampot virtuální erotiky i maskulinních těl kulturistek. Zkusím přitom vyslyšet tradiční přání z ženských časopisů, chvílemi půjdu po povrchu a chvílemi i do hloubky.

"Milion, dva miliony berou, Jandové a jiní"

Památný Jakešův červenohrádecký výrok nelze ohledně úspěšnosti žalobců do ochrany osobnosti pomyslně transformovat ani po dvaceti letech. I když spektrum zásahů do typově značně rozdílných osobnostních atributů vykazuje mimořádnou pestrost, je stále ještě obecně nízká úroveň zdejších finančních satisfakcí nechvalně známa. Přestože postupně dochází k nárůstu přiznávaných částek, převládají omluvy a desetitisíce. Nikterak výjimečně už ale padají i statisíce (u závažných zásahů do osobnostních práv, zejména práva na rodinný život v souvislosti s úmrtím či fatálním zraněním člena rodiny). V několika málo případech, které se však dají spočítat na prstech jedné ruky nešikovného soustružníka po pracovním úrazu (jsou - pokud vím - tři, z toho dva pravomocně ukončené), byl již přiznán i onen "magický" milion na osobu, vždy u intenzivních zásahů do rodiny. Milion je prozatím v rámci české ochrany osobnosti pro jednoho člověka fakticky nepřekonatelným stropem. Sesterská oblast náhrad nemajetkové újmy týkající se škod na zdraví přitom postupně dospěla k částkám výrazně vyšším, u fatálních případů (kvadruplegií a poškození mozku) až kolem 15 milionů, byť jsou to samozřejmě lidská neštěstí, která neřeší "ani odškodnění v řádu HDP" (díky Romanu Žďárkovi za tento obrat). Pro oblast ochrany osobnosti ale stále platí, že člověk nemusí být zrovna zhrzenou celebritou, případně hyperkritikem české justice jako Tomáš Pecina, aby byl znepokojen. Nadává téměř každý. Dokonce i seriózní Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku nevystavuje ohledně výše satisfakcí českým soudcům lichotivé vysvědčení (I. díl, s. 183-184): pořád jsou vzdáleny evropskému standardu "přiměřenosti".

Nemusíme hned předhánět Slováky s dvoumilionovým odškodněním pro Fica či dokonce Poláky s 11 miliony za záměnu dětí. Pro začátek postačí řádně aplikovat princip proporcionality náhrad prosazovaný v příbuzné oblasti nemajetkových škod na zdraví Ústavním soudem (III. ÚS 350/03 z 29.9.2005, Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007). Ústavní soud tento princip užívá se zcela zřejmým záměrem zabránit přílišnému podhodnocení nemajetkových škod a tedy i směšným soudním odškodněním. Nerespektováním principu proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Podstatným kritériem v rámci tohoto principu Ústavním soudem výslovně zdůrazňovaným je i míra a intenzita zavinění toho, kdo se porušení práva dopustil. To poměrně neskrývaně inklinuje k dovození punitivní složky náhrad. Zákonný prostor pro zohlednění zavinění je při ochraně osobnosti zcela nepochybně dán. Při určení výše (i v zákonné rovině "přiměřeného") zadostiučinění soud totiž přihlíží nejen k závažnosti vzniklé újmy, ale i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Ústavní soud již dávno prohlásil (IV. ÚS 315/01 z 20.5.2002), že subjektivní prvek zavinění má při určování výše náhrad nemajetkové újmy svůj význam, podle disentního stanoviska Elišky Wagnerové (v rámci Pl. ÚS 16/04 z 4.5.2005 odlišného toliko k jiné právní otázce) dokonce význam "klíčový".

I "růžová Bible" (Knap, K a spol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 195) pokrokově dovodila, že v případě zlého úmyslu (např. záměrně skandalizovat a pomluvit určitou osobu) má soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by měl postupovat v případě záměru původce neoprávněného zásahu zvýšit svůj majetkový prospěch (např. původce zásahu do soukromí určité prominentní osoby kalkuluje se zvýšeným odběrem svého tisku).

Ceny Stelly rozhodně nehrozí

Staromilec může namítat, že nejsme v Americe, ale v kontinentální Evropě, kde nemáme oblíbený americký institut punitive damages. Jsou to ale právě Principy evropského deliktního práva, které s významem zavinění pro stanovení náhrad počítají. Pro účely náhrady nemajetkové škody v případech osobní újmy (újmy na fyzickém a duševním zdraví dosahující míry uznatelné nemoci) i újmy na svobodě, důstojnosti nebo jiných osobnostních právech, stanovují, že stupeň zavinění škůdce musí být vzat v potaz, pokud významně přispěl k újmě poškozeného (čl.10:301.2. PETL).

Punitive damages jsou a zůstanou úplně jiným sportem. Ceny Stelly po česku ani odškodnění za kočku v mikrovlnné troubě v našich podmínkách rozhodně nehrozí. U nás jde nyní o to zbavit se obsahu postsocialistických plenek (o těch v příštím dílu), přestat satisfakce vařit podle babicovských receptů nevýrazných chutí a najít v sobě odvahu přiznávat v důvodných případech patřičně vysoké satisfakce. Je totiž třeba respektovat i apel Ústavního soudu (Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007) směřující k vyšší odvaze soudců obecných soudů v obdobných otázkách nehmotných škod.

Na odvolací soudy je v tomto směru a priori pohlíženo s nemalou skepsí, a to i mediální - viz. z posledních měsíců vrchní pražská satisfakce za planý poplach smrti (stopáž 14:38-19:12). Situaci bohužel neřeší ani Nejvyšší soud, který dovolání do výše satisfakcí aktuálně odmítá pro absenci zásadního právního významu věci (30 Cdo 2290/2007 z 5.3.2009 či 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009), byť v minulosti nikoli výlučně (např. zamítavé 30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008 a dokonce i vyhovující 30 Cdo 1651/2004 z 28.2.2005 či 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007).

Michal Viewegh u Ústavního soudu: šance ke změně?

Se zdrženlivým přístupem nejen Nejvyššího soudu (již zmíněné odmítavé 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009) k otázce finančních satisfakcí se ostatně setkal i jeden z otců petice, komerčně nejúspěšnější český spisovatel. Z koketního požadavku pětimilionové satisfakce za bulvární „povídku o manželství a sexu“ vylosoval nakonec 200 tisíc. Docílená "výhra" není jednoznačná.

S ohledem na asketické a rovnostářské české měřítko jde snad i o relativní úspěch (statisíce) zvýrazněný navíc faktem, že ze strany odvolacího soudu došlo poměrně ojediněle k navýšení satisfakcí oproti rozsudku prvostupňovému (původně byly přiznány desetitisíce). Přiznaná částka není v žádném případě malá a nalhávat si opak při znalosti relací nelze.

Z hlediska požadavků speciální a generální prevence však tato "výhra" s přílišným efektem zřejmě spojována být nemůže. Pro celou oblast deliktního práva by obecně mělo platit, že myšlenka původce neoprávněného zásahu, dle které se mu porušení práva finančně vyplatí, je maximálně nežádoucí. Úroveň soudně poskytované ochrany osobnosti by tomu měla odpovídat, přičemž účinnější prostředek obrany než peníze soukromé právo jednoduše nezná.

Jako ve věci nezainteresovaný pozorovatel a současně člověk, kterého se tyto otázky profesně přímo dotýkají, budu proto k ústavní stížnosti spisovatele vzhlížet s určitým zájmem. David Kosař před časem upozornil na úspěch nedostatečně odškodněných obětí nemajetkové mediální újmy z Litvy před Evropským soudem pro lidská práva (Armonas v. Litva, Biriuk v. Litva). Ústavní soud před čtyřmi lety dovodil, že desetitisíce za ztrátu zdravé ledviny jsou protiústavně nízkým (disproporčním) odškodněním. Uvidíme, zda takový rozměr může platit i pro statisíce za veřejnou komerční lež.


Celý příspěvek

O nechutném kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou (a zčásti slušivém náhubkovém zákoně)

V souvislosti s podpisem náhubkového zákona vyjádřil prezident Václav Klaus velice zajímavou myšlenku. „Věřím, že pochopíte, že jako prezident republiky při vážení dvou důležitých zájmů, které mají oba svou oporu v Ústavě české (pozn.: doslovný přepis) republiky, budu vždy stát na straně toho slabšího, jenž se svých svobod a práv dovolává daleko obtížněji – tedy jednotlivého občana,“ napsal vzletně po provedeném hradním testu proporcionality prezident v odpovědi novinářům. Přílišného pochopení se nedočkal. Mediální komentáře k tomu upozornily, že poslední publikované odposlechy, inspirující vznik zákona, se týkaly „slabých“ ze světa politiky a byznysu.

Tyranie médií

Svou myšlenkou se prezident implicitně přihlásil k doktríně Tyranie médií publikované ve stejnojmenné knize Ignacia Ramoneta, dlouholetého ředitele měsíčníku Le Monde Diplomatique. Doktrína s ohledem na charakter informační společnosti zpochybňuje klasickou dělbu moci ve společnosti a nahrazuje ji jinou. Vedoucí mocí v současné společnosti je byznys následovaný mediální mocí. Až po obou se objevuje moc politická.

Média jsou v informační společnosti zcela nepochybně nadána obrovským vlivem na životy lidí. Zda jsou v tomto směru lépe disponováni politici či hlídací psi se svou "čtvrtou mocí" ani to, zda slovo je mocnější než čin, v postu rozebírat nebudu. Zaměřím se spíše na méně kontroverzní, ale neméně právně zajímavé otázky ochrany skutečně "slabých" a bezmocných (obětí deliktů a nehod) před vládou medií.

Z hlediska doktríny bývají oběti zařazovány do kategorie tzv. relativních osob veřejného zájmu. Pozornost veřejnosti vyvolávají pouze v souvislosti s konkrétní událostí, nikoli ohledně celé své osoby. Politici a jiní lidé "absolutního" veřejného zájmu vstupují do arény veřejné scény dobrovolně a měli by tak při svém angažmá počítat s tím, že budou pod drobnohledem veřejnosti. Zčásti ztrácejí právo na vlastní tvář, byť se samozřejmě nestávají zcela volně lovnou zvěří bez určité ochrany soukromí. Každý, i když je znám veřejnosti, musí totiž mít "legitimní naději" na ochranu a respektování svého soukromého života (Hannover proti Německu z 24.6.2004). U obětí deliktů a nehod jako relativních osob veřejného zájmu natolik razantní snížení ochrany osobnosti neplatí. Mediální zájem vyvolávají (obecně) bez vlastního přičinění a jejich jména, tváře ani osudy nejsou bez dalšího "veřejnými statky". Identifikace tváře nesmí být při výkonu zpravodajské licence v rozporu s oprávněnými zájmy oběti (§ 12 odst. 3 obč. zák.) a v případě porušení této povinnosti se může jednat o neoprávněný zásah do osobnostních práv. Nejde přitom jen o ochranu osobnosti a problém identifikace oběti bezpráví či neštěstí - z jiného úhlu pohledu třeba zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání ukládá v § 32 odst. 1 písm. f) provozovatelům vysílání povinnost bezdůvodně nezobrazovat osoby umírající nebo vystavené těžkému tělesnému nebo duševnímu utrpení způsobem snižujícím lidskou důstojnost.

Když bulvár prohrává s Filipem Renčem

Každý má asi v paměti svého času téměř perverzní mediální zálibu ve zveřejňování těl obětí, tak typickou pro bulvární tisk i televizi. Při setkání s krvavými záběry, přispívajícími k vyšší prodejnosti a sledovanosti médií, šlo snadno zavzpomínat na prvorepublikový případ "nechutného kramaření nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou". V této známé nekalosoutěžní kauze (Vážný č. 13.845) byla právně vyzdvižena ochrana lidskosti a piety nad zájmy byznysu, v daném případě pohřebního ústavu: "... není třeba, by pozůstalí byli agenty pohřebního ústavu vyhledáváni a obtěžování ve chvílích vzrušení nad blízkou smrtí nebo smrtí již nastalou ... Vyhledávání pozůstalých bez předchozího vyzvání v bytě v takových okamžicích jest pokládati za vnucování se a za neseriózní způsob konkurenčního boje proto, že lidskost a pieta žádá, by pozůstalí byli ušetření obchodování a přemlouvání, když mysl je zaujata bolem a lítostí."

Přítrž tomu, aby se média v zájmu vyšší prodejnosti či sledovanosti zařazovala do kategorie "nechutných kramářů nad mrtvolou téměř ještě nevychladlou", se ještě v časech přednáhubkových pokusil cestou ochrany osobnosti učinit i Nejvyšší soud (30 Cdo 3361/2007 z 31.1.2008). Ohledně fotografií vraku vozidla s ohořelými tělesnými pozůstatky sedících osob, které byly zveřejněny v Šípu, totiž dovodil existenci neoprávněného zásahu do soukromí porušením piety. Uvedl, že "přes smrt fyzické osoby pravidelně dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou fyzickou osobu je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým zásahem současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z. V daném případě zásah žalovaného spočívající ve zcela neopodstatněném zveřejnění fotografií zpodobňujících mimo jiné též ohořelé tělesné pozůstatky tragicky zesnulého syna žalobců neoprávněně postihl soukromí žalobců jako nejbližších pozůstalých v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný pociťován obecně. Proto závěr odvolacího soudu, že v tomto případě se jednalo pouze o subjektivní vnímání tohoto zásahu žalobci, není správný." Pozůstalí rodiče pak u odvolacího Vrchního soudu v Praze napodruhé vysoudili omluvu a každý padesát tisíc (primárně u Krajského soudu v Českých Budějovicích omluvu a každý sto tisíc).

Někoho může (stejně jako šípovou dámu v prvním rozhovoru) napadnout, zda se v případech mediálního byznysu se smrtí a utrpením nejedná třeba i o určité preventivní působení takových snímků a o právo veřejnosti na informace. Z mlčení Nejvyššího soudu k této otázce lze dovodit, že daný aspekt v jeho očích přílišný význam nehrál. Reálné lidské utrpení je patrně méně efektivní než utrpení působivým způsobem uměle vyvolané ve spotech šokujících kampaní, které se navíc nikterak nedotýká osobnostních práv konkrétních lidí, živých ani mrtvých. Ochrana osobnosti má přednost, bulvár na body prohrává s Filipem Renčem.

Náhubkový zákon, oběti a public figures

Zvýšenou ochranu obětí specifikovaných trestných činů před médii zakotvil právě náhubkový zákon (zák. č. 52/2009 Sb.). V souvislosti se změnou trestního řádu uzákonil paušální ochranu před zveřejněním informací umožňujících zjištění totožnosti poškozeného, který je "osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži". Tuto ochranu prolomil pouze v taxativně uvedených případech, z nichž nejvýznamnější je předchozí písemný souhlas poškozeného se zveřejněním.

Obecně je myšlenka zvýšení právní ochrany těch, co utrpěli trauma, před sekundárním traumatem, vzniklým v důsledku medializace věci, asi správná. Identifikace oběti nemá žádnou informační hodnotu pro společnost a je zpravodajsky bezcenná. Společnosti může být úplně jedno, jak vypadá tvář týraného dítěte i to, byla-li znásilněnou Petra Nováková nebo Pavla Dvořáková. Naopak stigma vzniklé v důsledku mediální identifikace oběti může být zejména v éře internetu bez nadsázky celoživotní. Nejsme v tom ostatně sami, bývá uváděn případ italského zákona, podle kterého každý, kdo veřejně sdělí jméno znásilněné ženy, může být sankcionován odnětím svobody. Svoboda projevu ani právo na informace nejsou bezbřehé a přísný mediální náhubek může být v tomto rozsahu i slušivý (bude-li respektována proporcionalita omezení a sankcí).

Opačně je tomu ale v případě osob "absolutního" veřejného zájmu, u kterých platí již uvedený institut snížené ochrany osobnosti. Podle okolností pak může být veřejný zájem i na informaci, že byly obětí deliktu. Právo veřejnosti být informována jakožto základní právo v demokratické společnosti se totiž za určitých okolností může dotýkat i soukromého života osob veřejně činných, zejména pokud jde o politiky (Hannover proti Německu z 24.6.2004). Ve vztahu ke svobodě projevu přitom obecně platí, že výjimky z ní musí být interpretovány úzce a potřeba omezení musí být přesvědčivě prokázána (Observer a Guardian proti Spojenému království z 26.11.1991). Možný neúspěch žaloby na ochranu osobnosti by v těchto souvislostech nikdy neměl být nahrazen případným úspěchem trestního oznámení z téhož skutku. Jednalo by se totiž o zcela absurdní právní konstrukci (v rozporu se zásadou a minori ad maius), pokud by snížená osobnostní ochrana public figures byla účinně navyšována drakonickými prostředky práva trestního, tj. prostředky ultima ratio. Celý příspěvek