Paradigma rovnostářství a smrtící komparace aneb Druhý krok do světa satisfakcí

Rudé kořeny náhrad imateriální újmy u nás popisuje Radoslav Procházka pod vypovídajícím názvem Všetkým telám rovnako v knize Komunistické právo v Československu. Součástí hodnotových pilířů socialistického práva byly "hmotárstvo" (jako výraz materialismu) a "rovnostárstvo" (netřeba překládat), což se projevovalo právě i v oblasti odškodnění za imateriální újmu. Společnost, která kombinovala tyto dvě hodnoty, usilovala, aby "všetkým tým núdznym telám" nadělila přibližně stejně, přivykajíc jejich nositele, že chtít více nebo méně než jiní je asociální a že netělesné potřeby jsou v porovnání s těmi tělesnými méněcenné. Právní věda v socialistickém Československu argumentovala v šedesátých letech, že odškodňovat citovou újmu v penězích by bylo nemravné. Vyloučení psychické újmy z katalogu přípustných nároků znamenalo vyloučení jiných než fyzických důsledků z režimu právní ochrany.

V oblasti náhrad škod na zdraví vše vedlo k zásadnímu omezení možnosti zohlednit při náhradě bolestného subjektivní útrapy poškozeného, k absenci úpravy psychické újmy jako samostatného titulu pro vznik odpovědnosti a k relativně striktní vázanosti soudu podzákonnými mantinely (tabulkami) směřujícími k paušalizaci imateriální újmy. V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě.

Parlamentní paušál za smrt a smrtící komparace

Část těchto paradigmat, v nichž byli osobnostně a profesně (z)formováni, bohužel u některých právníků přetrvává dodnes, novodobě posílena uzákoněním jednorázových náhrad dle § 444 odst. 3 obč. zák. Myšlenka paušalizovat tyto otázky do mezigeneračního střetu v justici by však byla příliš zjednodušující. Kupříkladu ctihodný kolega Miloš Holeček, bývalý předseda Ústavního soudu, který ochranu osobnosti již delší čas v prvním stupni na Krajském soudu v Brně soudí, je autorem jednoho z nejvyšších českých satisfakčních rozsudků (1,5 milionu za smrt člověka pro dva pozůstalé). Jde spíše o střet mezi dvěma způsoby uvažování: pozitivisticko-rovnostářským ("pojišťovny prosadily do zákona smrt za 240 tisíc, my s tím nic neuděláme a budeme naopak s limitujícím zákonným paušálem poměřovat i jiné případy – méně závažných - zásahů do osobnosti člověka") a humanistickým ("to je přece absurdní, výše paušálu je směšná, každý případ je třeba posuzovat individuálně a komparovat s nedůstojným paušálem za smrt v jiných případech obecně nejde vůbec").

Humanistický přístup přitom zdaleka nedosahuje až do oblačných výšin iusnaturalismu, kam v minulosti zamířilo Německo. V kauze princezny Soraya (BVerfGE 34, 269-293) byla konstatována existence "práva na víc" v podobě "přírůstku na právu" majícího své prameny v ústavněkonformním právním řádu. Byla tak akceptována náhrada nemajetkové újmy v penězích, ačkoli občanský zákoník její přiznání v daném případě neumožňoval s tím, že soudcovské rozhodnutí má vyplňovat mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a "podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti".

U nás samozřejmě příslušnou zákonnou normu pro přiznání dalších náhrad při úmrtí nad rámec § 444 odst. 3 obč. zák. v občanském zákoníku jednoduše nalezneme, a to prostým nahlédnutím do § 13 odst. 2 obč. zák. O žádný "přírůstek na právu" dovozovaný z říše práva přirozeného neběží.

Přestože se v české společnosti tradičnímu socialistickému rovnostářství stále velmi daří, neměl by být rovnostářský přístup k satisfakcím uznán v soudní praxi za správný. To napovídá i v minulém dílu zmíněný nález Pl. ÚS 16/04 (vydaný hned po roce účinnosti nešťastného § 444 odst. 3 obč. zák.), umožňující při usmrcení osoby blízké přiznat cestou ochrany osobnosti další satisfakce nad rámec jednorázových a kritizovaných náhrad, které jsou natolik paušální, že nemohou být vyčerpávající. V justiční praxi existují minimálně tři pravomocná soudní rozhodnutí, v nichž došlo k navýšení náhrad za smrt (u Krajského soudu v Brně na částky 400 tisíc až jeden milion korun pro jednotlivé pozůstalé). Život je hodnotou, která by měla požívat nejvyšší ochrany, čemuž částky dle § 444 odst. 3 obč. zák. příliš neodpovídají a jsou tedy nedostatečné. Dost na tom, že pokusí-li se pozůstalí vyžalovat důstojné satisfakce, jsou zpravidla nuceni absolvovat hned dvojí ubíjející soudní řízení: o jednorázové náhrady dle § 444 odst. 3 obč. zák. (v prvním stupni před soudem okresním) a o satisfakce dle § 13 obč. zák. (prvostupňově před soudem krajským). I to je jedním z důvodů, proč je u nás dosud naprosté minimum případů relativně důstojných odškodnění za smrt, resp. za takto intenzivní a nevratný zásah do práva na rodinný život.

Nejsou-li pak jednorázové náhrady za smrt vyčerpávající a dostatečné, nemohou sloužit ani jako mechanická pomůcka pro komparace v situacích jiných. Rovněž ústavní princip proporcionality náhrad stojí nad zákonem a nemůže být v důsledku lobbingu pojišťoven parlamentním paušálem za smrt popřen a vyloučen. Obdobné "smrtící komparace" či "limity smrtí", které občas spolehlivě zahubí šanci na důstojné zadostiučinění v případech s úmrtím vůbec nesouvisejících, kritizuje ostatně také Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku (I. díl, s 183-184), byť bohužel nikoli například Nejvyšší soud. Ten při zamítnutí dovolání proti vrchním soudem přiznaným 30 tisícům za zneužití podobizny známé dýdžejky k reklamním účelům ohledně odvolacím soudem provedené "smrtící komparace" uvedl (30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008), že "s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc."

Eticky ospravedlnitelnou výjimkou z nevhodnosti takových komparací mohou být případy "krkavčích matek" domáhajících se satisfakcí za neoprávněné zásahy do soukromí v důsledku non lege artis interrupcí či sterilizací (wrongful birth a wrongful conception žaloby). U těch by skutečně mohlo být nemravné, kdyby soudy přiznávané částky přesahovaly "paušální hodnotu života". Přestože v těchto případech jde o zásadní ovlivnění právním řádem chráněného soukromého života žen v rozporu s jejich garantovanou svobodnou volbou, nebývají u nich z tohoto důvodu (dosud nepravomocně) přiznávané náhrady nijak vysoké a žalobami uplatňované statisícové částky jsou výrazně kráceny (chyby lékařů při zákroku i bezprostřední kontrole 80 tisíc, absence informovaného souhlasu při jinak bezchybném zákroku 30 tisíc).

Finální odškodnění může být i při existenci paušálních náhrad, které se neosvědčily a de lege ferenda snad jednoho krásného dne budou zrušeny, důstojné a přiměřené v pravém slova smyslu. Zájem původců neoprávněných zásahů a pojišťoven by obecně neměl převládat nad zájmy osob dotčených neoprávněným zásahem do osobnostních (a tedy i základních lidských) práv. Satisfakce, jak už její název sám napovídá, by měla být prostředkem k dosažení spravedlivého zadostiučinění a nikoli výsměchem poškozenému či (obecně) toliko symbolem ("půl penny"). Měla by naopak v důvodných případech působit i jako prostředek speciální a generální prevence. Inspirací by nám po zohlednění relací mohlo být sousední Rakousko, kde se prý už smrt odškodňuje v přepočtu 5 miliony (byl bych případně místním komentátorům vděčný za bližší informace).


Život za dvě a půl facky

Na závěr druhé dílu k zamyšlení o "paušální hodnotě života" a "smrtících komparacích" ještě úvaha Iva Šmoldase (u neprávníka omluvme neznalost nálezu Pl. ÚS 16/04, dožene to v jiných směrech):

"Zatímco myslitelé shodně soudí, že hodnota lidského života je nevyčíslitelná, zákonodárci, jimž není zatěžko vyčíslit cokoliv, dospěli už před dávnou dobou k názoru, že nikdo z nás nestojí za víc než za 240 tisíc korun českých. Takové je totiž nejvyšší odškodné, jaké může soud přiřknout pozůstalým po člověku, který sešel ze světa cizím přičiněním. Jak se takové částky zákonodárci dobrali, ví snad jenom pán Bůh, ale už pouhý fakt, že vůbec k nějaké, veskrze konkrétní sumě dospěli, mi přináší značnou úlevu, neboť mě to rázem zprošťuje nepříjemné povinnosti zpytovat svědomí a tázat se sám sebe, zda-li žiju život dostatečně hodnotný. Odpověď je totiž dávno známa. A já už proto nikdy nebudu říkat, že můj život nestojí za nic. To bych také mohl být obviněn ze lži, jelikož podle zákona zjevně za něco stojí. Třeba za 12 průměrných platů. Za jednu lehkou ojetinu nižší střední třídy. A nebo za dvě a půl facky uštědřené Davidu Rathovi, a to už je hodnota téměř nevyčíslitelná."