K přípustnosti důkazu utajenou audiovizuální nahrávkou v civilním řízení
Velmi praktickým důkazem v některých civilních žalobách může být utajeně pořízená audiovizuální nahrávka. Současně však její použití v civilním procesu musí podléhat určitým omezením, které vyplývají zejména z ochrany osobnosti a soukromí (§ 11 násl. OZ, čl. 7 odst. 1 Listiny). Nutno rovněž odlišit možnost pořízení a využití utajené audiovizuální nahrávky v civilním řízení, na straně jedné, a ve správním a trestním řízení, na straně druhé. Níže chci diskutovat limity pro použití obdobných důkazů v civilním řízení.
V ustanovení § 158d TŘ (Sledování osob a věcí) jsou zakotveny přesné podmínky utajeného pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů osob, podmínky použití záznamu jako důkazu, stejně jako povinnost záznamy zničit, pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení.
Pro oblast správního trestání dospěl NSS nedávno (rozsudek NSS čj. 1 Afs 60/2009 – 119, body 24-45) k právnímu závěru, podle něhož v českém právním řádu neexistuje žádný právní základ pro utajené pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci pro účely správního řízení, pokud tyto zasahují do „soukromého života“ fyzických osob ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takovýmto základem v žádném případě nemůže být § 51 odst. 1 správního řádu, podle něhož k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Protože neexistuje žádný právní základ pro výkon pravomoci pořizovat v utajení audiovizuální či obdobné záznamy zasahující do soukromého života fyzických osob, činí to nevyhnutelně eventuální pořizování obdobných nahrávek náchylným ke svévolnému zásahu ve smyslu judikatury ESLP. Správní orgány proto nemohou důkazy utajenou audiovizuální nahrávkou pro účely správního řízení vůbec pořizovat.
Naproti tomu není vyloučeno, aby ve správním řízení byl použit důkaz videozáznamem pořízeným v utajení nikoliv orgány veřejné moci, ale soukromými osobami. Podmínkou je, aby byl takovýto záznam pořízen zcela nezávisle na orgánech veřejné moci (srov. čj. 7 As 7/2007 - 63).
Jiná situace obecně existuje v civilním řízení. Podle judikatury NS hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný (zasahující do práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 násl. OZ). Uvedený případ se týkal použití zvukového záznamu hovoru mezi společníky obchodní společnosti o záležitostech této společnosti.
Citovanou kauzu nutno interpretovat v kontextu nálezu ÚS ze září 2006 (Nález sp. zn. I. ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006). V tomto poměrně stručném nálezu řešil ÚS otázku ústavnosti použití tajně pořízeného audiozáznamu telefonního hovoru v civilním řízení. Tímto záznamem prokazovali žalovaní ve sporu na ochranu osobnosti pravdivost jejich údajně difamačních výroků. K tomu ÚS nejprve podotkl, „že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory.“ ÚS však zpochybnil, že provedení důkazu v občanském soudním řízení takovým záznamem telefonického hovoru - proti vůli jednoho z volajících - je odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 OZ. „Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon…. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“ Jestliže tedy soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, „došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny - a důsledně vzato i do základního práva [žalobce] na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.“
Uvedený judikát ÚS je podle mne nutno interpretovat restriktivně. Zejména by byla velmi nebezpečná jeho mechanická aplikace, která se už v judikatuře civilních soudů začala projevovat (srov. např. diskusi tady nebo tady). Ve smyslu čl. 8 Úmluvy nutno rozlišovat pořizování obdobných záznamů ze strany soukromých osob, na jedné straně, a pořizování záznamů ze strany veřejné moci, na straně druhé. Mechanické srovnání civilního a trestního procesu, které cit. nález I. ÚS 191/05 činí, je proto přinejmenším pochybné. V prvém případě jde typicky o horizontální vztah, tedy soukromoprávní vztah dvou osob soukromého práva. V případě druhém jde naopak o vztah veřejnoprávní. Na ten se uplatní základní zásady ústavního pořádku, zejména zásada, podle níž státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Úst), což samozřejmě platí též na možnost pořizovat důkazy, které zasahují do soukromí třetích osob. Naproti tomu u možnosti pořídit a použít důkaz utajenou nahrávkou ze strany soukromé osoby se uplatní ústavní zásada, podle níž každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Úst). Použití takových důkazů je omezeno nikoliv zákonným podkladem, ale ochranou soukromí třetích osob ve smyslu § 11 násl. OZ.
V ustanovení § 158d TŘ (Sledování osob a věcí) jsou zakotveny přesné podmínky utajeného pořizování zvukových, obrazových nebo jiných záznamů osob, podmínky použití záznamu jako důkazu, stejně jako povinnost záznamy zničit, pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení.
Pro oblast správního trestání dospěl NSS nedávno (rozsudek NSS čj. 1 Afs 60/2009 – 119, body 24-45) k právnímu závěru, podle něhož v českém právním řádu neexistuje žádný právní základ pro utajené pořizování audiovizuálních nahrávek orgány veřejné moci pro účely správního řízení, pokud tyto zasahují do „soukromého života“ fyzických osob ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takovýmto základem v žádném případě nemůže být § 51 odst. 1 správního řádu, podle něhož k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Protože neexistuje žádný právní základ pro výkon pravomoci pořizovat v utajení audiovizuální či obdobné záznamy zasahující do soukromého života fyzických osob, činí to nevyhnutelně eventuální pořizování obdobných nahrávek náchylným ke svévolnému zásahu ve smyslu judikatury ESLP. Správní orgány proto nemohou důkazy utajenou audiovizuální nahrávkou pro účely správního řízení vůbec pořizovat.
Naproti tomu není vyloučeno, aby ve správním řízení byl použit důkaz videozáznamem pořízeným v utajení nikoliv orgány veřejné moci, ale soukromými osobami. Podmínkou je, aby byl takovýto záznam pořízen zcela nezávisle na orgánech veřejné moci (srov. čj. 7 As 7/2007 - 63).
Jiná situace obecně existuje v civilním řízení. Podle judikatury NS hovory fyzických osob, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti, zpravidla nemají charakter projevů osobní povahy. Důkaz zvukovým záznamem takového hovoru proto není v občanském soudním řízení nepřípustný (zasahující do práva na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 násl. OZ). Uvedený případ se týkal použití zvukového záznamu hovoru mezi společníky obchodní společnosti o záležitostech této společnosti.
Citovanou kauzu nutno interpretovat v kontextu nálezu ÚS ze září 2006 (Nález sp. zn. I. ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006). V tomto poměrně stručném nálezu řešil ÚS otázku ústavnosti použití tajně pořízeného audiozáznamu telefonního hovoru v civilním řízení. Tímto záznamem prokazovali žalovaní ve sporu na ochranu osobnosti pravdivost jejich údajně difamačních výroků. K tomu ÚS nejprve podotkl, „že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory.“ ÚS však zpochybnil, že provedení důkazu v občanském soudním řízení takovým záznamem telefonického hovoru - proti vůli jednoho z volajících - je odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 OZ. „Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon…. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“ Jestliže tedy soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, „došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny - a důsledně vzato i do základního práva [žalobce] na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.“
Uvedený judikát ÚS je podle mne nutno interpretovat restriktivně. Zejména by byla velmi nebezpečná jeho mechanická aplikace, která se už v judikatuře civilních soudů začala projevovat (srov. např. diskusi tady nebo tady). Ve smyslu čl. 8 Úmluvy nutno rozlišovat pořizování obdobných záznamů ze strany soukromých osob, na jedné straně, a pořizování záznamů ze strany veřejné moci, na straně druhé. Mechanické srovnání civilního a trestního procesu, které cit. nález I. ÚS 191/05 činí, je proto přinejmenším pochybné. V prvém případě jde typicky o horizontální vztah, tedy soukromoprávní vztah dvou osob soukromého práva. V případě druhém jde naopak o vztah veřejnoprávní. Na ten se uplatní základní zásady ústavního pořádku, zejména zásada, podle níž státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Úst), což samozřejmě platí též na možnost pořizovat důkazy, které zasahují do soukromí třetích osob. Naproti tomu u možnosti pořídit a použít důkaz utajenou nahrávkou ze strany soukromé osoby se uplatní ústavní zásada, podle níž každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Úst). Použití takových důkazů je omezeno nikoliv zákonným podkladem, ale ochranou soukromí třetích osob ve smyslu § 11 násl. OZ.
V soukromoprávních vztazích nelze ochranu soukromí aplikovat na případy, kdy projevy osob nemají osobní povahu. Osobní povahu nemají zejména projevy související s výkonem povolání nebo podnikání (např. nahrávka manažera během pohovoru, který z rasistických důvodů odmítá přijmout uchazečku o zaměstnání; nahrávka telefonické objednávky požadující dodání zboží atd.). Projevy, které nemají osobní povahu, nutno vykládat extenzivně, a to i se zřetelem na to, zda se hrubě dotýkají základních hodnot právního systému (např. nahrávka pedagoga, který obtěžuje studentku, pořízená onou studentkou, jistě nemá osobní povahu). Naproti tomu nebude přípustné použít jako důkaz takové projevy, které již osobní povahu mají (např. soukromý hovor manažera v restauraci s přítelem, z něhož plyne, že manažer zastává sexistické názory, nelze použít pro účely řízení o žalobě, podle níž propustil svého zaměstnance z důvodu diskriminace na základě pohlaví).
25 komentářů:
Judikatura soudů k této otázce je zatím značně rozkolísaná a vzájemně rozporná: viz tento post, včetně obsáhlé diskuse.
Že orgán veřejné moci nesmí pořizovat utajený záznam, vyplývá z jeho vázanosti zákonem, to je celkem triviální konstatace a se závěrem NSS v tomto smyslu se lze bez dalšího ztotožnit.
Situace u důkazní použitelnosti soukromě pořízeného záznamu je ale o něco složitější, a k vymezení kritérií lze přistupovat z několika směrů.
Podle mne by bylo právně nejčistší odepřít soudní ochranu právu na ochranu osobnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy, ale tam se dostáváme do konfliktu se silně zastoupeným názorem, že výkon procesních práv (tj. veřejnoprávního institutu) nemůže být odepřen s odkazem na předpis soukromého práva.
Ad TP: moc díky, toto jsem potřeboval. Někteří diskutující v té Vaší diskusi směšují dohromady veřejnoprávní procesy (trest) s civilním procesem. Myslím si, že je to kardinální chyba, kterou mimochodem udělal i ten citovaný nález ÚS (ten hovoří promiskue o trestním procesu a civilním procesu). Ve skutečnosti judikatura ESLP velmi důsledně rozlišuje soukromé právo a právo veřejné. Mimochodem, i NSS zatím připouští důkazy utajenou nahrávkou pořízené zcela nezávisle na orgánech veřejné moci (viz post).
Navíc judikatura ESLP zdaleka není jednoznačná co do použití resp. nepoužití důkazů pořízených v rozporu se zákonem, a to dokonce i v trestním procesu. Ale to bychom šli v diskusi jinam.
Domnívám se, že nález ÚS je nutno aplikovat velmi restriktivně, skutečně jen na projevy osobní povahy stricto sensu (viz příklad v mém postu).
Odkaz na Váš post stejně jako na Lexforum jsem ještě hodil do hlavního textu, vycházím z té diskuse ostatně v komentáři k ADZ, který teď píšu.
Co je platné, že se na těchto kritériích tady na JP shodneme, když soudy soudí jako na běžícím pásu podle R 39/1999.
Cituji z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2009, č. j. 28 Co 531/2009-256:
"Dne 30. 8. 2009 se otec dostavil na Obvodní oddělení policie N. a oznámil, že byl lstí vylákán do K., kde matka vzala z automobilu nezletilého D. a odešla s ním do dvora. Asi po pěti minutách šel otec dovnitř a viděl, jak odvolatel odvádí nezletilého D. do dvora. Odvolatel otce vyzval, aby odešel, že vše vyřeší policie, pak otce chytil pod krkem a strčil do něho. Bránili otci v setkání s nezletilým A. Otec předložil DVD zachycující jeho vstup do dvora v K. a setkání s matkou a odvolatelem[…]
Odvolací soud dodává, že otec svá tvrzení, obsažená v návrhu, ani neosvědčil. Záznam o podání oznámení otce ze dne 30. 8. 2009 osvědčuje toliko otcovu verzi událostí, nic jiného. A DVD předložené otcem, zachycující matku a střet otce odvolatele, nebylo možno jako nepřípustný důkaz použít, neboť bylo otcem pořízeno v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jeho pořízením došlo k porušení práv matky a odvolatele (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 39/1999). Obrazový a zvukový záznam zachycující matku a odvolatele není možno podle § 12 odst. 1 občanského zákoníku v občanském soudním řízení jako důkaz použít bez jejich souhlasu a oba v odvolání potvrdili, že souhlas nedali."
Tedy klasická varianta na thema: "Hej, pane, no vy, co mi ničíte dům tím sprejem! Směl bych si vás, prosím, při tom natočit? Jen mi tady podepište písemný souhlas, a můžete sprejovat dál."
Z takových soudů by člověk brečel.
1) Vítám, že se téma ocitá i na JP a souhlasím se ZK. Osobně jsem odpůrcem paušálního zákazu obdobných důkazů v civilu - viz. i mé názory v TP a ZK odkazované diskuzi (rozdíl mezi civilem a trestem, zákonná licence, test proporcionality).
2) Je ostatně zajímavé, že "obyčejný" Úřad pro ochranu osobních údajů je schopen v související oblasti kamerových systémů (stanovisko 1/2008, květen 2008 - Umístění kamerových systémů v bytových domech) věc posoudit z obou pohledů (ochrana vlastnictví vs. ochrana soukromí) a po aplikaci testu proporcionality nalézt vyvážené řešení. Některé soudy mohou zatím jen tiše závidět.
3) Další odkaz na toto téma:
http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_6200/zaznam-telefonniho-rozhovoru-porizeny-jeho-ucastnikem-jako-dukaz-v-obcanskopravnim-rizeni.aspx
Zajímavé je, že přípustný důkaz by byl výslech svědka, který uvedenou situaci popíše - čím detailněji, tím lepší důkaz.
Zajímavé taky je, že se soud nevypořádává s tím, jak přesně bylo do jejich osobnostních práv zasaženo pořízením záznamu (jen říká, že bylo zasaženo, a uvádí judikát, ale ne to, co z něj vyvozuje).
A nakonec v různých věcech už bylo judikováno, že nelze žádat po nikom takový důkaz, který nelze předložit, a tedy naopak - každý může dokazovat, jak se dá dokazovat (např. nelze prokázat přesný obsah písemnosti, kterou ale prokazatelně zaslal soudu poštou).
Ten judikát ÚS má ešte jeden zaujímavý rozmer. Na jednej strane síce zakazuje možnosť vykonávať dôkazy záznamom tel. prevádzky, ale na druhej strane súhlasí so zvláštnym záverom NS, ktorý pripúšťa širokú možnosť zaznamenávať hovory.
"Je nepochybné, že každý má právo zaznamenávat své vlastní telefonické hovory. Jestliže tedy D. Z. zaznamenal telefonní hovor s K., nijak tím nezasáhl do jeho práv na ochranu dopravovaných zpráv. V tomto směru souhlasí Ústavní soud s argumentací Nejvyššího soudu i Vrchního soudu v Olomouci, neboť existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván. Pokud pak volající přesto telefonát za těchto předpokladů uskutečňuje, lze dovozovat, že tím konkludentně souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu.
Inými slovami, ak nechcem, aby bol môj súkromný hovor druhým účastníkom komunikácie nahrávaný, musím sa predstaviť slovami "Dobrý deň, úvodom by som rád podotkol, že si výslovne neprajem, aby ste zaznamenali tento hovor."??? Myslím, že takýto záver je scestný. Čím nechcem povedať, že zaznamenanie nebude za istých okolností legitímne (ako napr. "obranné" konanie voči protiprávnemu konaniu iného apod.), ale inak si myslím, že u súkromných hovorov musí zásadne platiť nemožnosť ich zaznamenávania...
Jak se to má s pořízeným "záznamem" ke kterému nebyl dán souhlas", a jak se takový "souhlas" s pořizováním audiovizuání nahrávky vlastně pořizuje - znamená to, že v případě, že uvidím nějakého "škůdce" jak se hotoví škodit, pak si připravím kameru a zvolám :"Hej, pane, no vy, co mi ničíte dům tím sprejem! Směl bych si vás, prosím, při tom natočit? Jen mi tady podepište písemný souhlas, a můžete sprejovat dál."
Z takových soudů by člověk brečel"..píše pan Pecina,
a nejenom ze soudů. Nemlicht něco podobně moudrého je u silničního značení, policisté si stěžují, že jsou k vůli značce "začátek a konec úseku, v němž se měří rychlost řidičům pro smích..ředitelé městských policií marně požadují, aby ze zákona zmizela povinnost označovat začátek a konec úseku, v němž měří rychlost, dopravními značkami. Používání značky je podle strážníků legislativní zmetek degradující jejich práci..Řidiči na začátku úseku zpomalí a za značkou znovu zrychlí, to je jediný výsledek této "moudré" značky!
Dobrý den, pan Kuhn mě trochu předběhnul, otázku použitelnosti audio a videonahrávek jako důkazu (byť ne speciální variantu utajovaných nahrávek) jsem chtěl na JP otevřít už před delší dobou, bohužel jsem se k tomu zatím jaksi nedostal, i když torzo článku mám už déle jak měsíc v počítači. Pokusím se tedy co nejdříve zareagovat podrobněji a zatím shrnu jen základní teze.
Pro mě je klíčová otázka, zda lze nahrávky používat v přestupkovém řízení, kterým se zabývám - v civilním i trestním je situace v základních rysech vyřešená. Co se týče řízení civilního, judikatura takové záznamy nepřipouští. Co se týče řízení trestního, soudy je připouštějí - buď via facti, nebo se v případě námitek účastníka opírají o některé relevantní judikáty. Některé tyto judikáty buď vykládají restriktivně pojem soukromí (např. že obchodní hovor není soukromý, nebo že nahrávka volání ze služební linky policie je OK, neboť nejde o soukromý projev). Jiné judikáty otevřeně připouštějí možnost použití "nelegálních" nahrávek, viz nález ÚS . II. ÚS 502/2000 (a I. ÚS 191/05), kde nad rámec licencí zakotvených v § 12 o.z. ještě přidává "nezbytnost danou obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány". NS pak pod sp.zn. 5 Tdo 459/2007 (příp. 5 Tdo 769/2008) použití nahrávek výslovně připouští - tedy říká, že takový důkaz nelze vyloučit, odkazuje zároveň na princip proporcionality (zdůrazňuje nutnost šetřit soukromí). Znám i některé rozsudky nižších soudů, které se s tím vůbec "nemazaly", řekly "vy jste taky lezl/a do soukromí poškozeného, tak dejte pokoj" a důkaz připustily. Problém ale pro mě je, nakolik je trestní judikatura relevantní pro přestupkové řízení, kterým se zabývám. Co se týče nároků na proces, vztahují se na nás "přestupkáře" stejná hlediska jako na soudy (i kdyby mělo jít o ukradené lízátko), otázkou je, zda by nám byla přiznána i stejná práva, resp. možnosti, zde v dokazování. NSS pokud vím dosud autoritativně, výslovně a jednoznačně danou otázku neřešil, o použitelnosti podobných důkazů v běžném správním, nikoliv přestupkovém, řízení nemluvě. Osobně - neprávnicky - bych argumentoval, že námitky nepřípustností nahrávky jsou drzost a chucpe (co mám chránit - právo pachatele páchat delikty bez zásahů zvenčí, nerušeně a v maximálním soukromí? Když budu dostávat přes ústa, mám se nejdřív tázat, zda to smím zaznamenat?). No nic - jakmile budu mít chvíli, zkusím sepsat souvislejší text.
Jan Potměšil
Tenhle případ má zajímavý přesah v oblasti bankovnictví, který v praxi moje známá zažila.
Pokladníci obecně nejsou pojištění na schodek, protože schodek pokladníka žádná pojišťovna pochopitelně nepojistí.
Pokladník zjistil po pár minutách schodek a měl pocit, že určitému klientovi vydal několik bankovek dvakrát. Záznam ze systému, který snímal jak prostory banky, tak dění přímo na stolku pokladníka věc jasně potvrdil(časy na účtenkách, dění na přepážce), včetně chování klienta které spíše směřovalo k tomu, že si byl chyby vědom. Analýza záznamu s vedoucím pokladních a vedením pobočky byl standardní proces v případě schodku, aby se rozlišila chyba a zpronevěra.
Klient později popřel, že došlo k bezdůvodnému obohacení. Šlo o skoro 100 000 Kč.
Banka nejen, že neumožnila záznam použít, ale zároveň by to zřejmě bylo nanic. A navíc banka pochopitelně po pokladníkovi vymáhala tento schodek.
A otázka je, zda mohl pokladník žádat záznam v případě jako podpůrný důkaz v pracovněprávním sporu, aby prokázal, že banka neučinila nic pro následné vymožení ač měla jasný záznam? (Musel by pravda nějak zabránit jeho vymazání za cca týden.)
Karel Vážný
JP: no, v tom civilním procesu ta judikatura jednotná není a doktrína s ní navíc často nesouhlasí.
Jinak k vázanosti judikaturou - nejste vázán judikátem, ten má pro Vás v zásadě argumentační váhu - je třeba argumenty přijmout nebo své rozhodnutí vyargumentovat jinak a lépe, neboť odvolací instance k nim také bude muset přihlédnout.
Jinak k judikatuře doporučuju:
Kühn Z., Bobek M., Polčák R. (eds.): Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Auditorium, Praha 2006
MB:
Taky doporučuju, přečetl jsem s velkou chutí. Jde skutečně o "jiné právo" (třeba i včetně kritiky institutu stanoviska NS jako reliktu z dob mocenského ovlivňování justice). Vážně moc dobrá kniha, ale obávám se, že mnohým nezapadá do vyjetých kolejí.
Pre záujem účastníkov diskusie pripájam odkaz na jedno rakúske rozhodnutie (OGH 6Ob190/01m, dostupné napr. tu: http://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_20010927_OGH0002_0060OB00190_01M0000_000).
Sú tam pomerne bohaté odkazy na literatúru a tiež zhodnotenie stanovísk doktríny a praxe.
Je tam tiež odkazované na jeden člábnok G. Kodeka z roku 2001. Kedysi bol dostupný aj na internete, teraz sa k nemu neviem dostať. Ale aj ten vrele odporúčam.
Michal Novotný
Mne sa zdá ako pomerne zásadný problém, že dokazovanie nemá u nás (a vo všeobecnosti v kontinentálnom práve) dostatočne významné postavenie. Ono totiž by vôbec nemalo záležať na forme zachytenia dôkazu, tj. či ide o svedeckú výpoveď, záznam z kamery, papagája alebo analýzu DNA - či je dôkaz prípustný by malo záležať na tých istých kritériách vždy (samozrejme za predpokladu, že ostatné cesty k dôkazu sú v poriadku, napríklad papagáj nesmie byť pri vymáhaní dôkazu nevery týraný). A potom by právo dokazovania mohlo zohľadňovať v rámci svojej štruktúry jednotlivé vstudy z iných oblastí, tj. napríklad ochranu osobnosti, obmedzenie verejnej moci na postup v súlade so zákonom apod. Zároveň by si právnici viac uvedomovali, ako je dôležité začať sa otázkou dokazovania zaoberať v momente vzniku potenciálne spornej situácie - a tým by sa predišlo veľkému množstu súdnych sporov, kde jedna strana niečo len skúša, alebo tvrdí, "to mi nikdy nedokážete". A zároveň by sme otvorili cestu k discovery, čo by taktiež dosť pomohlo (načo preboha musíme v civilnom procese mať jednanie a sudcu a zapisovateľa a súdnu sieň a strany a právnikov k výsluchu svedka, keď celý spor môže byť urovnaný tým, že advokát žalobcu bude mať právo svedkovi položiť pár otázok - pri nastavených pravidlách a za účasti advokáta protistrany; viz. napr. depositions v spore Barclays a Lehman, tu - z hľadiska procesu veľmi poučné čítanie).
Tak jsem si konečně v klidu přečetl článek dr. Kuhna a moc mě těší jeho vyznění, zejména sedí-li pan Kuhn na NSS. Už se těším, až si v klidu prostuduji i judikáty a texty, na které článek odkazuje. Redakci už jsem zaslal vlastní výše avizovaný text jako příspěvek ke zde otevřené diskuzi, na některé otázky tu již nacházím odpověď. Rád bych sepsal nějakou praktickou pomůcku pro kolegy - přestupkáře, jak s důkazy v podobě nahrávek naložit v přestupkovém řízení, resp. čeho se držet, k čemu přihlížet, na co si dávat pozor(je to stále dost žhavé téma, a MV ČR jako byrokratický orgán bylo zatím více než opatrné a důkazy nahrávkami nedoporučovalo připouštět). Těším se na další rozvoj diskuze, bych pak mohl z "opinio communis doctorum" čerpat inspiraci:-) Vivat Jiné právo!:-)
My jsme vůbec "samá výjímečnost", či mimořádnost. Příkladně Trestní zákon je z hlediska zavinění vybudován na velmi důležitých zásadách, z nichž si dovoluji citovat toto:
- pokud není ve skutkové podstatě toho kterého trestného činu výslovně uvedena forma zavinění, vyžaduje se prokázání úmyslu? Jak se to má s "prokazováním úmyslu", příkladně u člověka, který je podezřelý z krádeže velkého množství peněz, které mu byly zcela prokazatelně svěřeny do péče a které měl nejen "opatrovat, ale i zmnožit", namísto toho, tyto peníze "ztratil". Ačkoliv byl za ně, s pozice své funkce či postavení, odpovědný a nikdo k nim, kromě něho, neměl přístup, nebyl obviněn z krádeže, neboť mu nebyl prokázán úmysl? Jestliže někdo "krade" tak nejspíše proto, že krást chce, to znamená, že krade s "úmyslem" krást - tak jaké "prokazování".Zajímalo by mě jestli je "prokazování úmyslu" také součástí trestního zákona i v zemích EU?
Tak když mu neprokázali úmysl, tak asi těžko bude odsouzen za úmyslný trestný čin. A protože neznáme spis a skutkové okolnosti, tak asi těžko zjistíme, o co šlo...a jakou to más ouvislost s přípustností audionahrávky?
" jakou to má souvislost s přípustností audionahrávky", souvislost to má, Vážený pane,a to velice souvislou - suvisí to totiž s "logičností" českých zákonů. Jestliže není přípustný důkaz utajené "audiovizuální nahrávky", příkladně třeba - zloděje přistiženého při krádeži v Hypermarketu, ale je zákonně přípustná audiovizuální nahrávka, -řidiče překračujícího rychlost na silnici,- připadá Vám to, pane, logické. A jestliže se "ztratí" peníze,svěřené do banky a dotyčný bankéř, který je zcela logicky odpovědný, za svěřený mu majetek - není ze zákona vinen, pokud mu není prokázán úmysl..Vám to připadá zcela logické..A toto je prosím zcela běžné i v ostatních zemích EU??
Úmysl má výhodu, že je gumový: když je na straně soudu trocha dobré vůle (občas i podpořené nějakou tou vedlejší motivací), neprokáže se. Tak jako to říkal Jořka s Pyřkem ze Všech dobrých rodáků: "Já jsem si to jen vypůjčil, ale už jsem to nestačil vrátit, protože mě mezitím zavřeli."
Souvislost s thematem postu nicméně také nevidím.
off topic V základním kurzu teorie práva se má student dozvědět, že úmysl jako takový se nedokazuje (Jak by mohl?), ale že úmysl je interpretace chování vzhledem k jeho okolnostem. Dokazuje se ono chování a ty okolnosti.
MD: To první mi logické nepřipadá a už jsem to tady napsal.
To druhé mi logické připadá (není-li úmysl krást, zbývá jen civilní odpovědnost za škodu) a stále nevidím souvislost s tím prvním. Jen to, že je to nelogické? Mi přijde "nelogické" kazit si pizzu kečupem nebo nechodit k volbám...
Admin: vím, že budu vypadat zle, ale (MD se omlouvám)
http://jinepravo.blogspot.com/2008/09/ns-ztra-rno-v-935.html
in fine - fakt by bylo fajn, kdyby administrace v tomto duchu fungovala. Bavíme se tady o tématu, není to obecné nadávání na českou legislativu a justici jako v diskuzi na reflex.cz...
Všechno je gumové, viz. diskuse o ratifikačním právu neboli povinnosti zde :-)
Ivan Gajdošík
P.S. : proč by nešlo srovnávat studium chemie a práva ?
Omlouvám se, ale já tam furt vidím tu úzkou souvislost s nelogičností některých zákonů..
Ad TS et úmysl:
To máte sice pravdu, ale u českých soudů se úmysl skutečně "prokazuje" a pokud nebyl "prokázán", i naprosto evidentní pachatel se zprostí. Nad tím jsem se rozčiloval už encyklopedicky, nemá smysl, abych se opakoval.
O Vašem "encyklopedickém rozčilení" jsem netušila, přečetla jsem si je až nyní díky Vašemu odkazu, nuže není tedy nutné abyste se opakoval, ale zajisté dovolíte abych Vám zdvořile poděkovala..
marie dubanová
Okomentovat