Vánoční soudní "nadílka"
O Vánocích nenaděluje jen Ježíšek, ale i soudní tělesa. Těsně před Vánocemi totiž nejvyšší soudy často vypouštějí ta nejkontroverznější rozhodnutí. Možná pro tento úkaz existují pragmatičtější důvody (potřeba "čárek" na konci roku), osobně na to mám ale jinou teorii. O Vánocích totiž nejsou politici a novináří tak ostražití, lidi zajímají jiné věci (kdo by se chtěl hádat o Vánocích, že?) a po Novém roce už jsou na pořadu dne jiné zprávy. Soudci to podle mě moc dobře ví a tak konec roku náležitě využívají. Letošní nadílka byla ale štědrá více než obvykle. V Turecku se ujal nedávný rozsudek ESLP ve věci Batasuna, Nejvyšší Soud Spojeného království se opřel do ortodoxních židů, irský Nejvyšší soud do gayů, ESLP do Bosenské ústavy a něco málo přidal i NSS.
Ale popořadě. První dáreček přišel s dvoutýdenním předstihem dne 10.12.2009 od Nejvyššího soudu Irska (NSI). Ve věci McD v L & Anor [2009] IESC 81 NSI posuzoval spor otce (dárce spermatu) a matky (žijící v partnerském vztahu s jinou ženou) ohledně rodičovských práv k dítěti. Příběh má klasickou zápletku. Otec uzavřel s matkou dohodu ohledně dárcovství spermatu, přičemž se vzdal svých rodičovských práv. Po porodu dítěte si to však rozmyslel a dožadoval se pravidelných návštěv svého dítěte apod... V silně katolickém Irsku docela třaskavá směs. Irský Vrchní soud se vydal progresivní cestou a přiznal partnerskému vztahu dvou žen ochranu rodinného života ve smyslu čl. 8 EÚLP (byť to jde nad rámec stávající judikatury ESLP). NSI nesouhlasil. Dohoda je podle něj neplatná (podle irského práva), irské soudy nemají co domýšlet nové kontury EÚLP ("The courts must respect the boundaries laid down by Article 29 of the Constitution. The Act of 2003 does not provide an open-ended mechanism for our courts to outpace Strasbourg"), de facto rodina v irském právu neexistuje a "pouto krve" (blood link) hraje klíčovou úlohu (blíže viz zde). LGBT komunita z toho pochopitelně není zrovna "happy", ale co se dalo v Irsku čekat, že...
Jako druhý přispěl svou troškou do mlýna o den později (11.12.2009) turecký Ústavní soud (TÚS), který rozpustil Stranu pro demokratickou společnost (DTP), jedinou parlamentní stranu zastupující zájmy kurdské menšiny, pro její údajné vztahy se Stranou kurdských pracujících (PKK). Tento krok vyvolal okamžitě nepokoje na jihovýchodě Turecka (blíže viz zde či zde) a nesetkal se zrovna s nadšením ani v EU (viz zde). Problém spočívá v tom, že TÚS postupně rozpustil všechny kurdské politické strany, čímž je zbavil jakéhokoliv zastoupení v tureckém parlamentu. V kauze DTP zašel ale TÚS podle většiny komentátorů asi už příliš daleko (viz zde). Bude tedy zajímavé sledovat, co na to ESLP. Rozhodování v této věc ale bude pikantní, neboť zbraň do ruky TÚS dal sám ESLP, a to svým rozsudkem ve věci Batasuna proti Španělsku. ESLP totiž v tomto rozsudku konstatoval, že mlčení znamená souhlas: „chování politiků obvykle zahrnuje nejen jejich jednání a projevy, nýbrž rovněž za určitých okolností i jejich opomenutí či mlčení, které se mohou rovnat zaujetí stanoviska a lze o nich hovořit stejně jako o výslovné podpoře“ (bod 88). S touto municí se dá odstřelit v podstatě jakákoliv politická strana.
Následoval Nejvyšší soud Spojeného království (NSSK, který od 1. 10. 2009 nahradil Sněmovnu lordů) svým rozhodnutím ze dne 16.12.2009 ve věci R (on the application of E) (Respondent) v The Governing Body of JFS and the Admissions Appeal Panel of JFS and others (Appellants) [2009] UKSC 15 (rozhodnutí a tisková zpráva dostupné zde). Spor před NSSK se týkal kritérií pro přijetí na žídovskou školu JFS v severním Londýně. Ortodoxní židovská kritéria totiž praví, že jednotlivce lze považovat za žida pouze tehdy, pokud jeho matka je židovka nebo pokud konvertovala k židovské víře "ortodoxním postupem". Syna M praktikujících židovských rodičů na JFS nevzali z toho důvodu, že matka přestoupila na židovskou víru pod dohledem neortodoxní synagogy (otec je židem od narození). Ve zkratce šlo o to, jestli NSSK britské soudy přiznají škole plné právo určovat, "kdo je žid" (rozhodnutí à la political question doctrine), nebo jestli vnutí škole kritéria svá. NSSK formuloval své rozhodnutí velmi opatrně, nicméně většina konstatovala, že JFS se dopustila přímé diskriminace vůči M na základě etnického původu. O širších souvislostech a izraelské judikatuře píše Ran Hirschl zde. Osobně je mi postoj NSSK bližší než argumenty à la "vnitřní autonomie církve" (viz např. rozsudek NSS ze dne 29.1.209, sp. zn. 2 As 54/2007, dostupný zde). Zákaz diskriminace totiž platí pro všechny.
Nadílka od ESLP patří již k pravidelnému předvánočnímu koloritu, neboť ESLP každoročně vyhlašuje porci rozsudků velkého senátu právě před Vánoci. Letos tomu nebylo jinak. Ve věci Sejdic a Finci proti Bosně and Herzegovině (rozsudek velkého senátu ze dne 22.12.2009, stížnosti č. 27996/06 a 34836/06) velký senát shledal ústavu Bosny a Hercegoviny v rozporu s EÚLP. Bosenská ústava v reakci na předcházející krvavý konflikt stanoví komplexní pravidla mj. pro sestavování horní komory parlamentu a "prezidentství". Do horní komory parlamentu tak mohou kandidovat pouze zástupci tří "ústavodárných národů" (tj. Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Na stejném principu stojí i "prezidentství" - Bosna nemá prezidenta jednoho, ale hned tři (opět po jednom z řad Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Pánové Sejdic a Finci se však do těchto škatulek nevešli. První z nich je Rom, druhý židovského původu. Oba chtěli kandidovat do horní komory i na funkci prezidenta. Ejhle, problém. ESLP se nerozpakoval a shledal porušení čl. 3 Protokolu č. 1 (právo na svobodné volby) ve spojení s čl. 14 EÚLP (akcesorický zákaz diskriminace) i porušení čl. 1 Protokolu č. 12 (všeobecný zákaz diskriminace). Kauza je zajímavá hned z několika důvodů: (1) jde o první aplikaci všeobecného zákazu diskriminace zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 12; (2) ESLP se až příliš rychle vypořádal s námitkou, že bosenská ústava jakožto křehký poválečný kompromis tvoří dodatek k Daytonských dohodám (body 30 a 47 rozsudku); (3) ESLP zcela ignoroval historický kontext, který měl zásadní vliv na vznik samostatného bosenského státu a jeho ústavního textu [to bije do očí zejména v porovnání s jinými kauzami - viz např. Ždanoka proti Lotyšsku (body 115c a 120) či výče zmiňováná věc Batasuna proti Španělsku (bod 89)]. Podle mého názoru ESLP ujel a jeho rozsudek je mimo realitu. Na této kauze se naplno projevuje deficit ESLP spočívající v tom, že na vše nahlíží výhradně prismatem lidských práv. Ústavy však (narozdíl od EÚLP) chrání nejenom lidská práva.
Na závěr zmiňuji zajímavý předvánoční rozsudek rozšířeného senátu NSS (ze dne 21.12.2009, čj. 7 Azs 24/2008-141, na webu NSS dosud nezveřejněno). Na rozdíl od výše uvedených rozsudků se nejedná o žádné ústavněprávní "haute couture", nicméně toto rozhodnutí by mohlo čtenáře JP zajímat, neboť ohledně právního zastoupení ex offo se tady posledně strhla menší šarvátka (viz zde). Rozšířený senát NSS ve zkratce konstatoval následující: (1) Jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s. navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví; (2) Pokud soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit; aplikace ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s. není v takovém případě namístě. Osobně jsem zvědav, jak se toto rozhodnutí ujme v praxi. Ustanovování právních zástupců např. v azylových věcech je totiž hotové neštěstí. Každý druhý advokát podává kasačku proti svému ustanovení (ne, že by důvody advokáty uváděné nebyly míněny dobře - řada z nich vcelku rozumně argumentuje, že v dané oblasti nemají dostatečné znalosti a nechtějí si vzít osud člověka na triko). Problém spočívá v tom, že pokud první kasačce vyhovíte, už žádného právního zástupce neustanovíte, protože každý další advokát přijde se stejnou písničkou. Přitom v ČR působí již několik advokátů specializovaných na azylovou agendu, kteří jsou ochotni tyto kauzy převzít - jenže krajské soudy ustanovují advokáty "padni komu padni". Výše uvedený rozsudek NSS by tak mohl tomuto mechanickému ustanovování právních zástupců (nejen v azylových věcech) učinit přítrž a donutit krajské soudy při ustanovování advokátů trošku přemýšlet (a tím ulehčit práci všem zúčastněným). Na druhé straně tento rozsudek rozhodně nelze vykládat ve stylu "já chci Sokola, dostanu Sokola". Konečně - pokud se nemýlím - tento rozsudek NSS jde proti ustálené judikatuře NS (nejsem momentálně schopen dohledat konkrétní rozhodnutí), a proto bude zajímavé, jestli časem nedojde k nějakému "mezisoudnímu dialogu" mezi NS a NSS. To už bychom ale asi chtěli moc.
Ale popořadě. První dáreček přišel s dvoutýdenním předstihem dne 10.12.2009 od Nejvyššího soudu Irska (NSI). Ve věci McD v L & Anor [2009] IESC 81 NSI posuzoval spor otce (dárce spermatu) a matky (žijící v partnerském vztahu s jinou ženou) ohledně rodičovských práv k dítěti. Příběh má klasickou zápletku. Otec uzavřel s matkou dohodu ohledně dárcovství spermatu, přičemž se vzdal svých rodičovských práv. Po porodu dítěte si to však rozmyslel a dožadoval se pravidelných návštěv svého dítěte apod... V silně katolickém Irsku docela třaskavá směs. Irský Vrchní soud se vydal progresivní cestou a přiznal partnerskému vztahu dvou žen ochranu rodinného života ve smyslu čl. 8 EÚLP (byť to jde nad rámec stávající judikatury ESLP). NSI nesouhlasil. Dohoda je podle něj neplatná (podle irského práva), irské soudy nemají co domýšlet nové kontury EÚLP ("The courts must respect the boundaries laid down by Article 29 of the Constitution. The Act of 2003 does not provide an open-ended mechanism for our courts to outpace Strasbourg"), de facto rodina v irském právu neexistuje a "pouto krve" (blood link) hraje klíčovou úlohu (blíže viz zde). LGBT komunita z toho pochopitelně není zrovna "happy", ale co se dalo v Irsku čekat, že...
Jako druhý přispěl svou troškou do mlýna o den později (11.12.2009) turecký Ústavní soud (TÚS), který rozpustil Stranu pro demokratickou společnost (DTP), jedinou parlamentní stranu zastupující zájmy kurdské menšiny, pro její údajné vztahy se Stranou kurdských pracujících (PKK). Tento krok vyvolal okamžitě nepokoje na jihovýchodě Turecka (blíže viz zde či zde) a nesetkal se zrovna s nadšením ani v EU (viz zde). Problém spočívá v tom, že TÚS postupně rozpustil všechny kurdské politické strany, čímž je zbavil jakéhokoliv zastoupení v tureckém parlamentu. V kauze DTP zašel ale TÚS podle většiny komentátorů asi už příliš daleko (viz zde). Bude tedy zajímavé sledovat, co na to ESLP. Rozhodování v této věc ale bude pikantní, neboť zbraň do ruky TÚS dal sám ESLP, a to svým rozsudkem ve věci Batasuna proti Španělsku. ESLP totiž v tomto rozsudku konstatoval, že mlčení znamená souhlas: „chování politiků obvykle zahrnuje nejen jejich jednání a projevy, nýbrž rovněž za určitých okolností i jejich opomenutí či mlčení, které se mohou rovnat zaujetí stanoviska a lze o nich hovořit stejně jako o výslovné podpoře“ (bod 88). S touto municí se dá odstřelit v podstatě jakákoliv politická strana.
Následoval Nejvyšší soud Spojeného království (NSSK, který od 1. 10. 2009 nahradil Sněmovnu lordů) svým rozhodnutím ze dne 16.12.2009 ve věci R (on the application of E) (Respondent) v The Governing Body of JFS and the Admissions Appeal Panel of JFS and others (Appellants) [2009] UKSC 15 (rozhodnutí a tisková zpráva dostupné zde). Spor před NSSK se týkal kritérií pro přijetí na žídovskou školu JFS v severním Londýně. Ortodoxní židovská kritéria totiž praví, že jednotlivce lze považovat za žida pouze tehdy, pokud jeho matka je židovka nebo pokud konvertovala k židovské víře "ortodoxním postupem". Syna M praktikujících židovských rodičů na JFS nevzali z toho důvodu, že matka přestoupila na židovskou víru pod dohledem neortodoxní synagogy (otec je židem od narození). Ve zkratce šlo o to, jestli NSSK britské soudy přiznají škole plné právo určovat, "kdo je žid" (rozhodnutí à la political question doctrine), nebo jestli vnutí škole kritéria svá. NSSK formuloval své rozhodnutí velmi opatrně, nicméně většina konstatovala, že JFS se dopustila přímé diskriminace vůči M na základě etnického původu. O širších souvislostech a izraelské judikatuře píše Ran Hirschl zde. Osobně je mi postoj NSSK bližší než argumenty à la "vnitřní autonomie církve" (viz např. rozsudek NSS ze dne 29.1.209, sp. zn. 2 As 54/2007, dostupný zde). Zákaz diskriminace totiž platí pro všechny.
Nadílka od ESLP patří již k pravidelnému předvánočnímu koloritu, neboť ESLP každoročně vyhlašuje porci rozsudků velkého senátu právě před Vánoci. Letos tomu nebylo jinak. Ve věci Sejdic a Finci proti Bosně and Herzegovině (rozsudek velkého senátu ze dne 22.12.2009, stížnosti č. 27996/06 a 34836/06) velký senát shledal ústavu Bosny a Hercegoviny v rozporu s EÚLP. Bosenská ústava v reakci na předcházející krvavý konflikt stanoví komplexní pravidla mj. pro sestavování horní komory parlamentu a "prezidentství". Do horní komory parlamentu tak mohou kandidovat pouze zástupci tří "ústavodárných národů" (tj. Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Na stejném principu stojí i "prezidentství" - Bosna nemá prezidenta jednoho, ale hned tři (opět po jednom z řad Bosňáků, Chorvatů a Srbů). Pánové Sejdic a Finci se však do těchto škatulek nevešli. První z nich je Rom, druhý židovského původu. Oba chtěli kandidovat do horní komory i na funkci prezidenta. Ejhle, problém. ESLP se nerozpakoval a shledal porušení čl. 3 Protokolu č. 1 (právo na svobodné volby) ve spojení s čl. 14 EÚLP (akcesorický zákaz diskriminace) i porušení čl. 1 Protokolu č. 12 (všeobecný zákaz diskriminace). Kauza je zajímavá hned z několika důvodů: (1) jde o první aplikaci všeobecného zákazu diskriminace zakotveného v čl. 1 Protokolu č. 12; (2) ESLP se až příliš rychle vypořádal s námitkou, že bosenská ústava jakožto křehký poválečný kompromis tvoří dodatek k Daytonských dohodám (body 30 a 47 rozsudku); (3) ESLP zcela ignoroval historický kontext, který měl zásadní vliv na vznik samostatného bosenského státu a jeho ústavního textu [to bije do očí zejména v porovnání s jinými kauzami - viz např. Ždanoka proti Lotyšsku (body 115c a 120) či výče zmiňováná věc Batasuna proti Španělsku (bod 89)]. Podle mého názoru ESLP ujel a jeho rozsudek je mimo realitu. Na této kauze se naplno projevuje deficit ESLP spočívající v tom, že na vše nahlíží výhradně prismatem lidských práv. Ústavy však (narozdíl od EÚLP) chrání nejenom lidská práva.
Na závěr zmiňuji zajímavý předvánoční rozsudek rozšířeného senátu NSS (ze dne 21.12.2009, čj. 7 Azs 24/2008-141, na webu NSS dosud nezveřejněno). Na rozdíl od výše uvedených rozsudků se nejedná o žádné ústavněprávní "haute couture", nicméně toto rozhodnutí by mohlo čtenáře JP zajímat, neboť ohledně právního zastoupení ex offo se tady posledně strhla menší šarvátka (viz zde). Rozšířený senát NSS ve zkratce konstatoval následující: (1) Jestliže účastník řízení splňující předpoklady pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 8 s. ř. s. navrhne ustanovit svým zástupcem konkrétní osobu a zjistí-li soud, že tento návrh je opřen o rozumné a věcně oprávněné důvody, pak zpravidla takovému návrhu vyhoví; (2) Pokud soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na ustanovení konkrétního zástupce, je povinen své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit; aplikace ustanovení § 55 odst. 4 s. ř. s. není v takovém případě namístě. Osobně jsem zvědav, jak se toto rozhodnutí ujme v praxi. Ustanovování právních zástupců např. v azylových věcech je totiž hotové neštěstí. Každý druhý advokát podává kasačku proti svému ustanovení (ne, že by důvody advokáty uváděné nebyly míněny dobře - řada z nich vcelku rozumně argumentuje, že v dané oblasti nemají dostatečné znalosti a nechtějí si vzít osud člověka na triko). Problém spočívá v tom, že pokud první kasačce vyhovíte, už žádného právního zástupce neustanovíte, protože každý další advokát přijde se stejnou písničkou. Přitom v ČR působí již několik advokátů specializovaných na azylovou agendu, kteří jsou ochotni tyto kauzy převzít - jenže krajské soudy ustanovují advokáty "padni komu padni". Výše uvedený rozsudek NSS by tak mohl tomuto mechanickému ustanovování právních zástupců (nejen v azylových věcech) učinit přítrž a donutit krajské soudy při ustanovování advokátů trošku přemýšlet (a tím ulehčit práci všem zúčastněným). Na druhé straně tento rozsudek rozhodně nelze vykládat ve stylu "já chci Sokola, dostanu Sokola". Konečně - pokud se nemýlím - tento rozsudek NSS jde proti ustálené judikatuře NS (nejsem momentálně schopen dohledat konkrétní rozhodnutí), a proto bude zajímavé, jestli časem nedojde k nějakému "mezisoudnímu dialogu" mezi NS a NSS. To už bychom ale asi chtěli moc.