pondělí 6. července 2009

Umělci pod okny soudu aneb První krok do světa satisfakcí

V reakci na nedávnou "petici celebrit" proti bulváru Miroslav Korecký s výstižnou nadsázkou napsal, že při nemožnosti vysoudit odpovídající odškodnění by umělcům více slušelo demonstrovat ne před trafikami, ale před Nejvyšším soudem. Pro tuto chvíli odhlédnu od absurdní představy davu umělců s planoucími pochodněmi, povolávajícího pod okny k odpovědnosti členy senátu 30 Cdo. Závěrem seriálu se k ní ale ještě s jistou obsesí vrátím. Předtím se pokusím zamyslet nad problémem adekvátnosti zadostiučinění u nás, a to v širších souvislostech. Zaberou čtyři díly, v budoucnu se dotknou rudých kořenů satisfakcí, tmavých hlubin smrti, trampot virtuální erotiky i maskulinních těl kulturistek. Zkusím přitom vyslyšet tradiční přání z ženských časopisů, chvílemi půjdu po povrchu a chvílemi i do hloubky.

"Milion, dva miliony berou, Jandové a jiní"

Památný Jakešův červenohrádecký výrok nelze ohledně úspěšnosti žalobců do ochrany osobnosti pomyslně transformovat ani po dvaceti letech. I když spektrum zásahů do typově značně rozdílných osobnostních atributů vykazuje mimořádnou pestrost, je stále ještě obecně nízká úroveň zdejších finančních satisfakcí nechvalně známa. Přestože postupně dochází k nárůstu přiznávaných částek, převládají omluvy a desetitisíce. Nikterak výjimečně už ale padají i statisíce (u závažných zásahů do osobnostních práv, zejména práva na rodinný život v souvislosti s úmrtím či fatálním zraněním člena rodiny). V několika málo případech, které se však dají spočítat na prstech jedné ruky nešikovného soustružníka po pracovním úrazu (jsou - pokud vím - tři, z toho dva pravomocně ukončené), byl již přiznán i onen "magický" milion na osobu, vždy u intenzivních zásahů do rodiny. Milion je prozatím v rámci české ochrany osobnosti pro jednoho člověka fakticky nepřekonatelným stropem. Sesterská oblast náhrad nemajetkové újmy týkající se škod na zdraví přitom postupně dospěla k částkám výrazně vyšším, u fatálních případů (kvadruplegií a poškození mozku) až kolem 15 milionů, byť jsou to samozřejmě lidská neštěstí, která neřeší "ani odškodnění v řádu HDP" (díky Romanu Žďárkovi za tento obrat). Pro oblast ochrany osobnosti ale stále platí, že člověk nemusí být zrovna zhrzenou celebritou, případně hyperkritikem české justice jako Tomáš Pecina, aby byl znepokojen. Nadává téměř každý. Dokonce i seriózní Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku nevystavuje ohledně výše satisfakcí českým soudcům lichotivé vysvědčení (I. díl, s. 183-184): pořád jsou vzdáleny evropskému standardu "přiměřenosti".

Nemusíme hned předhánět Slováky s dvoumilionovým odškodněním pro Fica či dokonce Poláky s 11 miliony za záměnu dětí. Pro začátek postačí řádně aplikovat princip proporcionality náhrad prosazovaný v příbuzné oblasti nemajetkových škod na zdraví Ústavním soudem (III. ÚS 350/03 z 29.9.2005, Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007). Ústavní soud tento princip užívá se zcela zřejmým záměrem zabránit přílišnému podhodnocení nemajetkových škod a tedy i směšným soudním odškodněním. Nerespektováním principu proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Podstatným kritériem v rámci tohoto principu Ústavním soudem výslovně zdůrazňovaným je i míra a intenzita zavinění toho, kdo se porušení práva dopustil. To poměrně neskrývaně inklinuje k dovození punitivní složky náhrad. Zákonný prostor pro zohlednění zavinění je při ochraně osobnosti zcela nepochybně dán. Při určení výše (i v zákonné rovině "přiměřeného") zadostiučinění soud totiž přihlíží nejen k závažnosti vzniklé újmy, ale i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Ústavní soud již dávno prohlásil (IV. ÚS 315/01 z 20.5.2002), že subjektivní prvek zavinění má při určování výše náhrad nemajetkové újmy svůj význam, podle disentního stanoviska Elišky Wagnerové (v rámci Pl. ÚS 16/04 z 4.5.2005 odlišného toliko k jiné právní otázce) dokonce význam "klíčový".

I "růžová Bible" (Knap, K a spol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 195) pokrokově dovodila, že v případě zlého úmyslu (např. záměrně skandalizovat a pomluvit určitou osobu) má soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by měl postupovat v případě záměru původce neoprávněného zásahu zvýšit svůj majetkový prospěch (např. původce zásahu do soukromí určité prominentní osoby kalkuluje se zvýšeným odběrem svého tisku).

Ceny Stelly rozhodně nehrozí

Staromilec může namítat, že nejsme v Americe, ale v kontinentální Evropě, kde nemáme oblíbený americký institut punitive damages. Jsou to ale právě Principy evropského deliktního práva, které s významem zavinění pro stanovení náhrad počítají. Pro účely náhrady nemajetkové škody v případech osobní újmy (újmy na fyzickém a duševním zdraví dosahující míry uznatelné nemoci) i újmy na svobodě, důstojnosti nebo jiných osobnostních právech, stanovují, že stupeň zavinění škůdce musí být vzat v potaz, pokud významně přispěl k újmě poškozeného (čl.10:301.2. PETL).

Punitive damages jsou a zůstanou úplně jiným sportem. Ceny Stelly po česku ani odškodnění za kočku v mikrovlnné troubě v našich podmínkách rozhodně nehrozí. U nás jde nyní o to zbavit se obsahu postsocialistických plenek (o těch v příštím dílu), přestat satisfakce vařit podle babicovských receptů nevýrazných chutí a najít v sobě odvahu přiznávat v důvodných případech patřičně vysoké satisfakce. Je totiž třeba respektovat i apel Ústavního soudu (Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007) směřující k vyšší odvaze soudců obecných soudů v obdobných otázkách nehmotných škod.

Na odvolací soudy je v tomto směru a priori pohlíženo s nemalou skepsí, a to i mediální - viz. z posledních měsíců vrchní pražská satisfakce za planý poplach smrti (stopáž 14:38-19:12). Situaci bohužel neřeší ani Nejvyšší soud, který dovolání do výše satisfakcí aktuálně odmítá pro absenci zásadního právního významu věci (30 Cdo 2290/2007 z 5.3.2009 či 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009), byť v minulosti nikoli výlučně (např. zamítavé 30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008 a dokonce i vyhovující 30 Cdo 1651/2004 z 28.2.2005 či 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007).

Michal Viewegh u Ústavního soudu: šance ke změně?

Se zdrženlivým přístupem nejen Nejvyššího soudu (již zmíněné odmítavé 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009) k otázce finančních satisfakcí se ostatně setkal i jeden z otců petice, komerčně nejúspěšnější český spisovatel. Z koketního požadavku pětimilionové satisfakce za bulvární „povídku o manželství a sexu“ vylosoval nakonec 200 tisíc. Docílená "výhra" není jednoznačná.

S ohledem na asketické a rovnostářské české měřítko jde snad i o relativní úspěch (statisíce) zvýrazněný navíc faktem, že ze strany odvolacího soudu došlo poměrně ojediněle k navýšení satisfakcí oproti rozsudku prvostupňovému (původně byly přiznány desetitisíce). Přiznaná částka není v žádném případě malá a nalhávat si opak při znalosti relací nelze.

Z hlediska požadavků speciální a generální prevence však tato "výhra" s přílišným efektem zřejmě spojována být nemůže. Pro celou oblast deliktního práva by obecně mělo platit, že myšlenka původce neoprávněného zásahu, dle které se mu porušení práva finančně vyplatí, je maximálně nežádoucí. Úroveň soudně poskytované ochrany osobnosti by tomu měla odpovídat, přičemž účinnější prostředek obrany než peníze soukromé právo jednoduše nezná.

Jako ve věci nezainteresovaný pozorovatel a současně člověk, kterého se tyto otázky profesně přímo dotýkají, budu proto k ústavní stížnosti spisovatele vzhlížet s určitým zájmem. David Kosař před časem upozornil na úspěch nedostatečně odškodněných obětí nemajetkové mediální újmy z Litvy před Evropským soudem pro lidská práva (Armonas v. Litva, Biriuk v. Litva). Ústavní soud před čtyřmi lety dovodil, že desetitisíce za ztrátu zdravé ledviny jsou protiústavně nízkým (disproporčním) odškodněním. Uvidíme, zda takový rozměr může platit i pro statisíce za veřejnou komerční lež.


24 komentářů:

Tomáš Pecina řekl(a)...

Důležité thema. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tomto směru je zatím nesena duchem radostné a sladké indolence: nejzávažnější dovolání v tomto směru mám u NS už přes rok, a neslibuji si od něj mnoho. Proč by NS ostatně něco dělal, vyšší plat soudci stejně nedostanou a nějaké šestileté dítě, to je přece nemůže zajímat! Jak řekl ředitel té školy, buďte rádi, že kluk přežil, a dejte nám pokoj, u soudu proti nám stejně nemáte šanci.

Michal Ryška řekl(a)...

Tomu klukovi bych předpovídal o něco vyšší šance než spisovateli, asi však až na Joštové. Tedy pokud jde o ochranu osobní svobody a princip proporcionality náhrad. Můj názor na nemožnost duplicitní ochrany práva na zdraví znáte - viz. starý post o devíti životech kočky a výrazně více vyargumentovaný článek na stejné téma (vyjde v Právních rozhledech, tuším 15/2009). Na druhou stranu: NS tu duplicitu připouští.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Na tomto případu je také zvlášť ostře patrné to, na co jsem poukazoval u minulého postu M. Ryšky: k události došlo, když začal chodit do 1. třídy, teď nastupuje na osmileté gymnasium a reálnou šanci na satisfakci má tak v tercii nebo kvartě. Ovšem pokud věc půjde do Štrasburku, ne dřív než v oktávě. To je skutečně hrozné.

Pokud se soud domníval, že se to mělo žalovat na okrese jako náhrada na zdraví, měl mu žalobu postoupit: nicméně pouze zčásti, protože některé složky jsou zjevně osobnostní. Dnes bych to asi také žaloval jinak, ale podle spisové značky je zřejmé, že žaloba pochází z doby, kdy se tato diskuse teprve rozbíhala a žalovat souběžně na okrese (s výhledem na náhradu nejvýš podle sazebníku) a kraji bylo běžnou praxí.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,
1.chtěl bych přimíchat ještě jeden laicky argument. Pokud je rozdíl mezi navrhovanou částkou a přiznanou tak markantní jako u p. Viewega, tak vlastně žalobce téměř nic nezíská s ohledem na poplatkovou povinnost a výslednou úspešnost ve sporu. Tím nechci říct, že by to nebylo jasné, ale že žalobce je ještě ve více nevýhodné pozici, protože je nucen žalovat na vyšší částku, ikdyž ví, že je v poplatcích bolestně zaplatí a vlastně nikdy nedostane.
2.Chtěl bych upřít Vaše zraky na spor. Karla Komárka zde: http://www.motejlek.com/soud-zamitl-komarkovu-stomilionovou-zalobu-na-casopis-tyden
jedná se o žalobu na 100 000 000,- Kč, vůbec i další postup je docela podivný. Upřímně by me jako studenta práva, zajímal Váš názor.
Jakub Schildberger

Tomáš Pecina řekl(a)...

K prvnímu bodu upozorňuji na § 142 odst. 3 OSŘ, přičemž Ústavní soud již cca před osmi lety rozhodl, že v takových případech musí soud přiznat plnou náhradu nákladů, i když úspěch byl stritkně vzato jen částečný, zpravidla jen ve zlomku nároku.

Michal Ryška řekl(a)...

JS:

1) S těmi náklady má TP pravdu, jde o III. ÚS 170/99 z 22.6.2000:

"Ústavní soud vzal za nepochybné, že navrhovatel v předmětném sporu uspěl jen částečně, uspěl však v tom, co tvořilo meritum věci, tedy v otázce, zda bylo zasaženo do jeho
osobnostních práv, neboť soud mu dal ve výroku rozsudku za pravdu,
když rozhodl, že difamující výroky žalovaného o něm jsou nepravdivé ... Pokud soudy za této situace rozhodly, že žádný z účastníků neměl ve sporu výrazný úspěch či neúspěch ve věci,
respekt. stanovily dokonce navrhovateli povinnost zaplatit
žalovanému náklady odvolacího řízení, došlo k situaci, kdy ten,
o němž soud rozhodl, že bylo protiprávním způsobem zasaženo do
jeho práv, je nucen hradit náklady řízení tomu, kdo do zmíněných
práv neoprávněně zasáhl. Krajský soud pochybil, pokud rozhodoval
o nákladech řízení, když vycházel z toho, že žádný z účastníků
neměl v podstatě výrazný úspěch či neúspěch (bez bližšího odůvodnění svého závěru). Soud nemůže v takových případech postupovat mechanicky, ale musí věcně posoudit, co je v dané věci
hlavní a co doprovodné. Navrhovatel měl úspěch v hlavní otázce, tj. v tom, že bylo zasaženo nepřípustným způsobem do jeho osobních práv. Nepřiznání požadované náhrady nemajetkové újmy bylo dáno úvahou soudu (§ 136 o.s.ř.), takže i když měl žalobce formálně úspěch jen částečný, přichází v tomto případě v úvahu plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. Obdobně viz i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 25.2.1998, sp.zn. 1 Co 173/97 (BA. 99, 2: 66)."

2) Těžko se mohu k věci vyjádřit bez znalosti spisu a souvislostí. V takových případech odbývám i novináře.

Snad jen k té údajně rekordní sumě 100 Mio. Už jsem viděl i větší horrory (žaloba na 999 Mld.). To jsou samozřejmě extrémy.

Uplatňování koketních částek, u kterých je dostatečný prostor pro smír, je ale v deliktním právu více než obvyklé.

Michal Ryška řekl(a)...

K těm nákladům je ještě vhodné uvést, že z hlediska paušální odměny advokáta je obecně úplně jedno, je-li nárokována satisfakce 10 korun nebo 10 Mio. Paušál přiznávaný za zastoupení advokátem je stejný.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Dodávám, že posledně zmíněné ustanovení vyhlášky o paušálních náhradách opomnělo zohlednit situaci, kdy je požadována náhrada za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., takže theoreticky by soud mohl přiznat deset tisíc a advokát přesto inkasoval náhradu podle petitu v milionech. Jak to soudy dělají v praxi, nevím, zatím mám jediný vyhovující rozsudek podle tohoto zákona po novele, a tam jsem byl žalobcem sám, bez zastoupení.

Další podobná kontroversní situace nastává v případě, kdy je žalobci přiznáno osvobození od soudních poplatků. Soudní poplatek potom platí žalovaný přímo státu (nemá-li sám nárok na osvobození), a to včetně poplatku za tu část žaloby, která byla zamítnuta. Zde mám dva rozsudky, oba pravomocné. V jednom případě soud uložil žalované povinnost nahradit poplatek jen ve výši, v níž žalobě vyhověl, ve druhém uložit žalovanému tuto povinnost opomněl.

To by zřejmě bylo na delší debatu, ale domnívám se, že správně postupoval soud ve druhém případě, protože § 148 odst. 1 OSŘ hovoří jen o nákladech, které stát platil, nikoli o poplatku, který nebyl zaplacen z důvodu osvobození. Takový výklad ale na druhé straně nedůvodně zvýhodňuje žalované, jejichž žalobci byli osvobození. Rozhodně by celá partie OSŘ o nákladech řízení zasloužila přepracovat.

Michal Ryška řekl(a)...

TP:

Už jsme úplně někde jinde, ale přesto. Dle § 2 odst. 3 zák. o SOP platí zásadně (není-li sám chuďasem) žalovaný SOP odvozený od ČÁSTI, v níž bylo žalobě vyhověno. Netušil jsem, že může vznikat nějaký problém, s OSŘ to nemá nic společného.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Díky, toto ustanovení jsem tušil, že existuje, ale nedokázal najít (a to jsem ZSP procházel dvakrát: nu, stařecká demence se hlasí…)

Problém nicméně vzniká, a to poměrně závažný. Představme si příklad, že žaluji na ochranu osobnosti o miliardu, zaplatím milion na soudním poplatku, vyhraji a je mi přiznáno deset tisíc, ovšem druhá strana mu musí zaplatit i ten milion. Kdežto, pokud dostanu osvobození, druhá strana zaplatí jen šest set korun. To z vašeho výkladu nezvratně plyne, a proto soudím, že je nesprávný, protože druhou stranu buď zruinuji, nebo jen finančně polechtám v závislosti na tom, mám-li sám nárok na osvobození.

Michal Ryška řekl(a)...

Absurdní příklad - vychází ze zcela nereálných podmínek:
a) maximální možný poplatek při žalobě, minimální při rozsudku,
b) existuje šílenec, který chce miliardovou satisfakci a má milion na poplatek,
c) resp. existuje ještě větší šílenec, který by žalobci přiznal osvobození od SOP z miliardy (v praxi se případy horentních nároků běžně řeší částečným osvobozením od SOP - jen do nějakého rozumného základu, jsou-li pro osvobození podmínky, a ve zbytku se osvobození nepřiznává pro zjevně bezúspěšné uplatňování práva).

Nicméně ani konstrukci dle III. ÚS 170/99 nelze nepochybně použít ryze mechanicky - 10 tisíc z 1 Mld. by proto s právem žalobce na náhradu nákladů vůbec nemělo být spojeno. Je totiž zcela zjevné, co je v takové věci to "hlavní" a co "doprovodné". Hlavní jsou zde očividně peníze a ty skončily pro žalobce fiaskem.

Tomáš Pecina řekl(a)...

To už vážně trochu zabíháme (i když to s ochranou osobnosti souvisí), nimcéně: nemusí jít o miliardu, stačí žalovat o desítky milionů, což je běžné, a žalovaného tím žalobce "potrestá". Navíc se obávám, že vaši interpretaci by Ústavní soud (s nelichotivým komentáře) smetl, protože platnost principu nelze vázat takovou podružností jako je výše žalované částky.

Koncepčí řešení by bylo, aby v případech, kdy výši plnění stanoví soud podle vlastního uvážení, byl soudní poplatek fixní, např. 5 000 Kč.

Něco podobného zkoušel u ÚS Uzunoglu (IV. ÚS 2856/08), ale neměl to dobře odůvodněné a neuspěl.

Anonymní řekl(a)...

1.Vážení p. Ryško a Pecino,
chci poděkovat, ža Váše osvětlení. 2.Co se týče té 100 000 000,- Kč žaloby, samozřejmě jsem nechtěl konkrétní názor bez podkladů. Spíš mě zarářely tyto pokusy, které se čas od času objeví na vysoké sumy. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je "takticky" velice výhodné sumu i výrazně nadsadit(za cenu vysokých poplatků), protože žalobce v případě jen částečného úspěchu může stranu dále poškodit právem na náhradu poplatků(které mohou být značné).
V této situaci bych se tedy zeptal p. soudce na jeho názor. Vyhral-li bych meritorně a suma činila oněch 100 000 000,- Kč, přiznáná suma byla notorických 200 000,- Kč. Jak by vypořádál poplatkovou povinnost ve světle zmíněného judikátu ÚS?
"i když měl žalobce formálně úspěch jen částečný, přichází v tomto případě v úvahu plná náhrada nákladů"

Jakub Schildberger

Tomáš Pecina řekl(a)...

K tomuto dotazu se připojuji: každý soudce v takové situaci by byl zahnán do kouta.

Obecně bychom měli volit takové řešení, které respektuje dvě zásady:

1. Osvobození žalobce od soudního poplatku je mezi ním a státem nesmí mít žádný dopad na postavení žalovaného. Tento požadavek vyplývá z požadavku rovnosti před zákonem.

2. Žalobce nesmí být nijak penalisován za to, že mu soud přizná jen část požadované satisfakce v situaci, že její výše závisí na jeho uvážení (popř. na znaleckém posouzení). Tento požadavek vyplývá z názoru Ústavního soudu a souvisí s potřebou právní jistoty.

Řešení vámi nastíněné situace v těchto mantinelech ovšem zjevně neexistuje a ani nevím, jak ho aproximovat.

Michal Ryška řekl(a)...

JS a TP:

1) Taková situace de lege lata nemá obecně platné ideální řešení, aspoň já ho neznám.

2) V odpovědi na dotaz proto setrvávám na tom, co jsem výše uvedl, tj. že ani konstrukci dle III. ÚS 170/99 nelze používat mechanicky. Ve výjimečných případech horentních petitů a jen zlomkových úspěchů mohou být tím "hlavním" kritériem právě peníze, resp. tvrzená a návazně judikována míra intenzity neoprávněného zásahu.

3) Proti nákladové šikaně může být podle okolností použit i § 150 o.s.ř.

4) S výrazným nepoměrem mezi vysouzeným a náklady jsem se v praxi setkal jen u věci, v níž po opakovaném kolečku KS-VS-NS činila povinnost žalovaného k náhradě nákladů řízení za přiznání veřejné omluvy dvěma žalobcům pro každého více než sto tisíc. Pravomocně.

5) Řešení de lege ferenda navržené TP (paušální SOP ve věcech, v nichž výše plnění závisí na volné úvaze soudu) se mi líbí. Já bych uvítal třeba i osvobození od SOP při satisfakcích za smrt osoby blízké, obdobně jako tomu je u NŠ na zdraví. Pokud však vím, plánované změny zák. o SOP jdou jednoznačně ve prospěch fisku.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad MR:

Líbí se mi, že chcete situaci řešit podle požadavku spravedlnosti: takový přístup je u českého soudce výjimkou. Nápad s částečným osvobozením a zastavením ve zbytku je dobrý, nikdy jsem ho ale prakticky nezaznamenal.

Samostatnou a důležitou otázkou je, kolik vlastně na satisfakci požadovat. Pravidelně se požadují nerealistické částky, víceméně z tradice.

Přiznám se, dělám to také. Jen jednou se mi stalo, že soudce chtěl klientovi přiznat víc, než požadovala žaloba, ale to byla výjimka v důsledku faktické insolvence žalovaného (chtít víc by bylo plýtváním peněz za poplatek).

Normálně říkám, např. že můžeme-li reálně dostat statisíce, budeme požadovat pět nebo deset milionů, na což dostaneme snáz osvobození, protože soudce je líný odůvodňovat v takovém případě zamítnutí.

Chtít příliš málo může vést k automatickému snížení přisouzené částky, např. já sám jsem chtěl za průtahy v řízení reálných dvacet pět tisíc a dostal jsem patnáct.

Anonymní řekl(a)...

Prvně chci poděkovat za odpověd, která je velice zajímavá.
Co se týče mého skromného názoru je potřeba odlišit moderovanou újmu(Viewegh) a nereálnou sumu, kde poplatky mají(mohou) uškodit žalovanému.
Při určování této hranice bych vycházel z judikatůry.
Např. jestliže v připadě p. Viewegha byla moderovaná újma 200 000,- Kč, žaloba zněla na 5 000 000,- Kč a náhrada poplatků by byla přiznána v plné výši dle §142/3(což nevím), pak lze tento a jemu podobné případy brát za bernou minci. A do této výše náhradu poplatků přiznávat.
Jinými slovy obecně vycházet z rozsouzených připadů a uznaných výši.
Chování, kdy "majetnější" žalobce nadsadí sumu úmyslně ve snaze poškodit protistranu, je jasně zneužívající. Proto by žalobce měl být povinen při určování žalobní újmy vycházet z uznaných případů, či disponovat silným důvodem.
Silným důvodem dle výše zmíněného by byla tedy hlavně míra intenzity zásahu.
Lidově, kdo podá žalobu na 100 000 000,- Kč, si musí být vědom toho, že nese zvýšené riziko a hlavně důkazní břemeno.
Jakub Schildberger

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JS:

To je pro žalobce příliš tvrdé řešení, které by u ÚS (anebo v nejhorším případě ve Štrasburku) asi neobstálo. Prokázat, že účelem vysokého petitu je šikana žalovaného a nikoli authentický subjektivní pocit žalobce, že mu vysoká náhrada skutečně náleží, je prakticky nemožné.

Podívejte se na to z hlediska ústavních principů: žalobce se cítí být dotčen na svých právech, podá žalobu, splní procesní povinnost a přesto co do nákladů neuspěje, protože soud posoudil otázku, kde má širokou diskreci, jiným způsobem než žalobce. To je porušení zásad fair procesu i právní jistoty jako z učebnice.

Michal Ryška řekl(a)...

1) K nákladům řízení:

Jak se o NNŘ u Viewegha rozhodlo v Praze, nelze z 30 Cdo 2311/2007 vyčíst. Aplikace § 142 odst. 3 o.s.ř. je ale u běžných žalob standardním postupem.

NS při odmítnutí dovolání použil při nepřiznání práva na NNŘ žalované právě i § 150 o.s.ř., "neboť byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné představované faktem značné intenzity zásahu do osobnostní sféry žalobce s tím, že výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 o.z. závisela na úvaze soudu."

2) Ke komparacím:

Prof. Hajn před časem na JP psal o tom, že ve Francii existují nějaké statistiky přiznávaných náhrad nemajetkové újmy.

U nás by ale prozatím v případě takových komparačních tabulek bylo výrazné riziko zakonzervování současného nedostatečného stavu. V budoucnu (až se satisfakce dostanou na důstojnou úroveň) by to bylo vhodné. Viz. i čl. 10.301.3 in fine PETL:

"Při stanovení náhrady škody (včetně náhrady škody osobám s blízkým vztahem k zemřelému nebo k vážně zraněnému poškozenému) by měly být pro objektivně podobné újmy přiznávány srovnatelné částky."

Anonymní řekl(a)...

ad TP
Moje představa nebyla taková, že je nutno dokázat "zlý úmysl" žalobce při velice vysokém petitu, ale že žalobce musí důkazně ustát (alespon principiélně) tuto výši.

Přece i fair proces má svoje limity a s kvalitním souborem judikatorních pravidel je dle mého názoru právní jistota posílena.

Kdybych např. veřejně tedy urazil v periodiku p. Viewegha(čistá teorie - nemám vůli tak činit), tak je jasné, že může požadovat sumu někde mezi 200 000,- - 5 000 000,- Kč a v obdobných intencích mu budou nahrazeny i NŘ(pokud by se jednalo o obdobnou intenzitu zásahu atd.).
Pokud byl ale požadoval sumu o několik řádů vyšší, je jasný jeho úmysl, protože si toho on nebo zástupce musel být vědom.

ad MR
Ty komparace jsou velice nebezpečné, pokud není obecná úroveň přiznávaných újem dostatečně vysoká. Ale tohle čeká jen na soudce, kteří to změní.

Je to jenom o Vašich rozhodnutích a Vaši schopnosti nalézat právo.

Osobně si myslím, že pokud je prokázáný zásáh do osobnostních práv, tak by se měla újma stanovit spíše vyšší než nižší. Žalovaný by měl nést riziko, že bude nesprávně stanovena, než ještě více umenšovat postiženého na jeho právech.

Ta cesta judikátů by byla velice bolestná pro neúspěšné strany, ale tak to prostě je a jinak to nejde. A pokud se budou soudci "bát" stanovit vyšší újmy, tak se to prostě nikdy nezmění.

Závěrem bych chtěl poděkovat za velice zajímavou debatu, které jsem se mohl účastnit a omluvit se, pokud jsem Vás obral o čas.

Jakub Schildberger

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JS:

I já vám děkuji za zajímavou debatu.

Se svou úvahou jste na velmi tenkém ledě: uvědomte si, prosím, že "stojí-li" Mackova facka Rathovi 100 tisíc, proč by mohl podvrtnuté koleno nemohlo být za pět milionů?

Michal Ryška řekl(a)...

JS:

Taky díky. Čistě prakticky: volant v rukou drží oba vrchní soudy, rozhodují o všech odvoláních v republice (o většině médií Praha). A NS, jak v postu uvedeno, s pouhými ciframi přípustnost dovolání nespojuje.

Jak "komparatistika" často vypadá, nastíní příští post a zejména poslední díl seriálu.

Anonymní řekl(a)...

ad TP
Myslím, že hlavním pojmovým znakem v kauze Macek nebyla facka jako taková nybrž veřejné ponížení.

Tento případ bych nebral jako axiom řešení sporů týkajících násilné újmy.

Z mého pohledu z tohoto případu vyplývá, že za násilné chování s cílem ponížení(nedošlo fakticky k žádné telesné újmě) přisluší odškodnění v řádu stotisíců, pokud by zásah byl intezivnější(např. úder zezadu židličkou:)), tak může být i lehce nad 1 mil. Kč(v mimořádných případech).

Tím neříkám, že se stanovenou sumou souhlasím, kdybych měl p. Macka soudit já, tak jeho jediné štestí by bylo, že nelze moderovat nad petit. Jestliže nečím opravdu opovrhuji, tak je to fyzická insultace v okamžiku argumentační tísně.

Samozřejmě ani nesouhlasím s projevem p. Ratha, ale taková "svépomoc" a ještě takhle trapná je dle mého názoru naprosto nepřijatelná.

ad MR
Opravdu se na další díl Vaší práce těším, protože je to velice konkrétní a silně použitelné.

Jakub Schildberger

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JS:

Já s vámi souhlasím, příkladem jsem se snažil naznačit, jak ošidné je dovozovat nákladově-šikanosní povahu žaloby.

Věcně ovšem pravdu nemáte, Rath předtím veřejně urazil Mackovu manželku, nešlo o žádnou argumentační tíseň. Že mu Žáková a spol. přiznaly sto tisíc, je důsledkem osoby žalovaného, ne nějakých zásad: Macek ztělesňuje vše, co tyto exkomunistické soudkyně nenávidí. Ale to by bylo na jiné vyprávění, velmi nesystémové (pro účely výkladu se musíme tvářit, že takové faktory jako osobní zášť nebo nevalné charakterové kvality soudce neexistují, jinak bychom se nikam nedostali).