Umělci pod okny soudu aneb První krok do světa satisfakcí
V reakci na nedávnou "petici celebrit" proti bulváru Miroslav Korecký s výstižnou nadsázkou napsal, že při nemožnosti vysoudit odpovídající odškodnění by umělcům více slušelo demonstrovat ne před trafikami, ale před Nejvyšším soudem. Pro tuto chvíli odhlédnu od absurdní představy davu umělců s planoucími pochodněmi, povolávajícího pod okny k odpovědnosti členy senátu 30 Cdo. Závěrem seriálu se k ní ale ještě s jistou obsesí vrátím. Předtím se pokusím zamyslet nad problémem adekvátnosti zadostiučinění u nás, a to v širších souvislostech. Zaberou čtyři díly, v budoucnu se dotknou rudých kořenů satisfakcí, tmavých hlubin smrti, trampot virtuální erotiky i maskulinních těl kulturistek. Zkusím přitom vyslyšet tradiční přání z ženských časopisů, chvílemi půjdu po povrchu a chvílemi i do hloubky.
"Milion, dva miliony berou, Jandové a jiní"
Památný Jakešův červenohrádecký výrok nelze ohledně úspěšnosti žalobců do ochrany osobnosti pomyslně transformovat ani po dvaceti letech. I když spektrum zásahů do typově značně rozdílných osobnostních atributů vykazuje mimořádnou pestrost, je stále ještě obecně nízká úroveň zdejších finančních satisfakcí nechvalně známa. Přestože postupně dochází k nárůstu přiznávaných částek, převládají omluvy a desetitisíce. Nikterak výjimečně už ale padají i statisíce (u závažných zásahů do osobnostních práv, zejména práva na rodinný život v souvislosti s úmrtím či fatálním zraněním člena rodiny). V několika málo případech, které se však dají spočítat na prstech jedné ruky nešikovného soustružníka po pracovním úrazu (jsou - pokud vím - tři, z toho dva pravomocně ukončené), byl již přiznán i onen "magický" milion na osobu, vždy u intenzivních zásahů do rodiny. Milion je prozatím v rámci české ochrany osobnosti pro jednoho člověka fakticky nepřekonatelným stropem. Sesterská oblast náhrad nemajetkové újmy týkající se škod na zdraví přitom postupně dospěla k částkám výrazně vyšším, u fatálních případů (kvadruplegií a poškození mozku) až kolem 15 milionů, byť jsou to samozřejmě lidská neštěstí, která neřeší "ani odškodnění v řádu HDP" (díky Romanu Žďárkovi za tento obrat). Pro oblast ochrany osobnosti ale stále platí, že člověk nemusí být zrovna zhrzenou celebritou, případně hyperkritikem české justice jako Tomáš Pecina, aby byl znepokojen. Nadává téměř každý. Dokonce i seriózní Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku nevystavuje ohledně výše satisfakcí českým soudcům lichotivé vysvědčení (I. díl, s. 183-184): pořád jsou vzdáleny evropskému standardu "přiměřenosti".
Nemusíme hned předhánět Slováky s dvoumilionovým odškodněním pro Fica či dokonce Poláky s 11 miliony za záměnu dětí. Pro začátek postačí řádně aplikovat princip proporcionality náhrad prosazovaný v příbuzné oblasti nemajetkových škod na zdraví Ústavním soudem (III. ÚS 350/03 z 29.9.2005, Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007). Ústavní soud tento princip užívá se zcela zřejmým záměrem zabránit přílišnému podhodnocení nemajetkových škod a tedy i směšným soudním odškodněním. Nerespektováním principu proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Podstatným kritériem v rámci tohoto principu Ústavním soudem výslovně zdůrazňovaným je i míra a intenzita zavinění toho, kdo se porušení práva dopustil. To poměrně neskrývaně inklinuje k dovození punitivní složky náhrad. Zákonný prostor pro zohlednění zavinění je při ochraně osobnosti zcela nepochybně dán. Při určení výše (i v zákonné rovině "přiměřeného") zadostiučinění soud totiž přihlíží nejen k závažnosti vzniklé újmy, ale i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Ústavní soud již dávno prohlásil (IV. ÚS 315/01 z 20.5.2002), že subjektivní prvek zavinění má při určování výše náhrad nemajetkové újmy svůj význam, podle disentního stanoviska Elišky Wagnerové (v rámci Pl. ÚS 16/04 z 4.5.2005 odlišného toliko k jiné právní otázce) dokonce význam "klíčový".
I "růžová Bible" (Knap, K a spol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 195) pokrokově dovodila, že v případě zlého úmyslu (např. záměrně skandalizovat a pomluvit určitou osobu) má soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by měl postupovat v případě záměru původce neoprávněného zásahu zvýšit svůj majetkový prospěch (např. původce zásahu do soukromí určité prominentní osoby kalkuluje se zvýšeným odběrem svého tisku).
Ceny Stelly rozhodně nehrozí
Staromilec může namítat, že nejsme v Americe, ale v kontinentální Evropě, kde nemáme oblíbený americký institut punitive damages. Jsou to ale právě Principy evropského deliktního práva, které s významem zavinění pro stanovení náhrad počítají. Pro účely náhrady nemajetkové škody v případech osobní újmy (újmy na fyzickém a duševním zdraví dosahující míry uznatelné nemoci) i újmy na svobodě, důstojnosti nebo jiných osobnostních právech, stanovují, že stupeň zavinění škůdce musí být vzat v potaz, pokud významně přispěl k újmě poškozeného (čl.10:301.2. PETL).
Punitive damages jsou a zůstanou úplně jiným sportem. Ceny Stelly po česku ani odškodnění za kočku v mikrovlnné troubě v našich podmínkách rozhodně nehrozí. U nás jde nyní o to zbavit se obsahu postsocialistických plenek (o těch v příštím dílu), přestat satisfakce vařit podle babicovských receptů nevýrazných chutí a najít v sobě odvahu přiznávat v důvodných případech patřičně vysoké satisfakce. Je totiž třeba respektovat i apel Ústavního soudu (Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007) směřující k vyšší odvaze soudců obecných soudů v obdobných otázkách nehmotných škod.
Na odvolací soudy je v tomto směru a priori pohlíženo s nemalou skepsí, a to i mediální - viz. z posledních měsíců vrchní pražská satisfakce za planý poplach smrti (stopáž 14:38-19:12). Situaci bohužel neřeší ani Nejvyšší soud, který dovolání do výše satisfakcí aktuálně odmítá pro absenci zásadního právního významu věci (30 Cdo 2290/2007 z 5.3.2009 či 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009), byť v minulosti nikoli výlučně (např. zamítavé 30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008 a dokonce i vyhovující 30 Cdo 1651/2004 z 28.2.2005 či 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007).
Michal Viewegh u Ústavního soudu: šance ke změně?
Se zdrženlivým přístupem nejen Nejvyššího soudu (již zmíněné odmítavé 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009) k otázce finančních satisfakcí se ostatně setkal i jeden z otců petice, komerčně nejúspěšnější český spisovatel. Z koketního požadavku pětimilionové satisfakce za bulvární „povídku o manželství a sexu“ vylosoval nakonec 200 tisíc. Docílená "výhra" není jednoznačná.
S ohledem na asketické a rovnostářské české měřítko jde snad i o relativní úspěch (statisíce) zvýrazněný navíc faktem, že ze strany odvolacího soudu došlo poměrně ojediněle k navýšení satisfakcí oproti rozsudku prvostupňovému (původně byly přiznány desetitisíce). Přiznaná částka není v žádném případě malá a nalhávat si opak při znalosti relací nelze.
Z hlediska požadavků speciální a generální prevence však tato "výhra" s přílišným efektem zřejmě spojována být nemůže. Pro celou oblast deliktního práva by obecně mělo platit, že myšlenka původce neoprávněného zásahu, dle které se mu porušení práva finančně vyplatí, je maximálně nežádoucí. Úroveň soudně poskytované ochrany osobnosti by tomu měla odpovídat, přičemž účinnější prostředek obrany než peníze soukromé právo jednoduše nezná.
Jako ve věci nezainteresovaný pozorovatel a současně člověk, kterého se tyto otázky profesně přímo dotýkají, budu proto k ústavní stížnosti spisovatele vzhlížet s určitým zájmem. David Kosař před časem upozornil na úspěch nedostatečně odškodněných obětí nemajetkové mediální újmy z Litvy před Evropským soudem pro lidská práva (Armonas v. Litva, Biriuk v. Litva). Ústavní soud před čtyřmi lety dovodil, že desetitisíce za ztrátu zdravé ledviny jsou protiústavně nízkým (disproporčním) odškodněním. Uvidíme, zda takový rozměr může platit i pro statisíce za veřejnou komerční lež.