O Venouškovi, tetě Boženě, paviánech a Medvídkovi Pú
V prvé řadě se sluší poděkovat za pozvání; Michalu Bobkovi už jsem také napsal, že mu přeji, aby ho čerti po strništi honili. Bývaly doby, kdy host byl usazen na kanape, obdržel bábovku, řídkou kávu a rodinné album. Bylo na něm, aby žasl nad Venouškem na hrnci a tetou Boženou na výletě v Telči. A snažil se neusnout. Je pravda, že dnešní moderní doba týrá hosta již rafinovaněji. Náleží mu shlédnout tří až čtyřhodinové nesestříhané video, na němž Venoušek na hrnec sedá, koná, vstává z něj a i jinak si počíná po batolecím způsobu, Božena před světelně přepálenou památkou UNESCO filmařsky řečeno neustále „bouchá hlavou vo kantnu“ a tak podobně. Jiné právo však zve hosta „před se“ netradičně proto, aby – biblicky řečeno – „otevřel ústa svá, a učil je, řka...“. Protože ale jako asi mnozí chodím jen tiše číst na Jiné právo právě proto, abych se sám něčemu naučil, bude snad lepší pokusit se podnítit diskusi na téma, které mne (možná nejen mne) stále více zajímá: co vlastně právníci čtou, když právě nečtou právo? A pokud čtou, co vlastně čtou?.
Probíral jsem se před nějakým časem životopisy uchazečů o asistentská místa u Nejvyššího správního soudu. Muž (26) inzeroval své zájmy: „Teorie práva, právní principy“. Žena (28) uvádí „zálibu: Literatura (právní)“. Když Jiné právo začínalo, prozrazovali bloggeři názvy knih, které právě mají na nočním stolku. A opět: zpravidla právní teorie, právní filosofie, právní sociologie a tak dále. Velká, ba nesmrtelná právní jména. Krásná literatura se objevovala spíš výjimečně, sem tam někdo přiznal, že má u postele literaturu vztahující se ke svým koníčkům.
Znamená to snad, že uměleckou literaturu považujeme za něco, s čím netřeba chodit na rynk, protože ji přece čteme zcela samozřejmě všichni? Nebo se s ní na Jiném právu nechlubíme, protože je to právě zde „off topic“? Nebo nechceme vzbudit dojem, že jsme přejemnělí intelektuálové, kteří pomíjejí literaturu právní a pěstují právně bezvýznamnou literární krasochuť?
Zdál se mi takový výběr zvláštní, ale možná, že bloggeři spíš chtěli touto formou upozornit čtenáře na zajímavou právnickou literaturu, která se jim v poslední době dostala do ruky, a nevyjmenovávali tu ostatní.
A co vlastně můj noční stolek? „Noční stolek“ je tu zřejmé pars pro toto, knihy mám na čtyřech místech po republice, ono umístit přes pět tisíc svazků do jednoho bytu není možné; knihy se povalují doslova všude, na žádný noční stolek, který je menší než kulečníkový stůl, by se ty rozečtené ani nevešly. Kromě toho se u čtení nejraději povaluji na břiše na podlaze (pro knihu stačí i tak jen sáhnout, jsou i pod postelí). Rozečteno (no tak dobře, tedy otevřeno či založeno, zhusta několik měsíců) bude těch knížek pár desítek, a to nepočítám ty své oblíbence, které jen čas od času vytáhnu z police, přečtu si po dvacáté nebo po padesáté tři čtyři strany a knihu zase vrátím do knihovny.
A tak jsem se rozhlédl, jakou knižní směsku vlastně mám právě teď na dosah ruky. Zikmund Winter: Kulturní obraz českých měst (mimochodem výborná a překvapivě zábavná četba z roku 1890); Jonathan Glancey: Architektura; Jerzy Kosinski: Nabarvené ptáče; Christian Bloch: HDRI pro fotografy a počítačové grafiky; Jana Štěpánová: Transgender image a tendence zobrazení v současné fotografii; Flodrová – Müller: Staré Brno; Václav Bejtler: Současná česká portrétní fotografie; Alena Ježková: Praha babka měst; Dušan Šlosar a další: Spisovný jazyk v dějinách české společnosti; Petra Hůlová: Paměť mojí babičce, na chalupě leží otevřené Rejžkovy Deníčky, Steigerwaldovo Co s námi bude, Kompozice v digitální fotografie od Michala Bartoše... Nedávno jsem něco hledal v Brehmovi (po pradědečkovi, s krásnými mědirytinami), a teď stále leží jeden svazek „Ssavců“ na stole; znovu a znovu mne fascinují skvostné popisy z konce 19. století, hle: „Chůze jejich (paviánů) vyznačuje se jakousi lehkomyslnou nestydatostí; kdo jí neviděl, nemůže si ji ani dobře představit! Kývajíť a viklajíť vším tělem, zejména zadnicí tak, jak nelze u žádného jiného zvířete pozorovati. Zároveň a současně nosí ohon tak vyzývavě ohnutý a vykukují svýma malýma, lesklýma očima tak nestoudně, že člověk pohlížeje na ohyzdná zvířata div neodplivne; jestiť již všecek jich zjev věrným výrazem jich drzosti.“
Jak je vidět, ani zde umělecká literatura mezi rozečtenými knihami rozhodně nepřevažuje (inu, já bych tam některé pasáže z Wintera i Brehma klidně zařadil). Možná je to i tím, že patřím k těm nešťastným povahám, které se fyzicky nedokáží odtrhnout od dobré novely nebo románu, dokud neotočí poslední stranu; Tyhle knihy asi proto čekají spíš v knihovních policích, než po stolech a stolcích.
A tohle všechno vede k zamyšlení. Má četba „jiné“ literatury pro Jinoprávníka význam? A má-li, jaký a v čem spočívá?
Často se při interpretaci práva dovoláváme „hodnotového systému“ či „hodnotového rozměru“. Ale tyto hodnoty, i když je právo obsahuje, zjevně nevznikají izolovaně v něm samotném jako v lučební křivuli, an sich. Jsou do práva zpravidla vnášeny z neprávního světa, ze světa především jiných normativních systémů. Společnost si tyto imateriální hodnoty utváří a také je během doby mění. Právo tak obvykle – ve formách, které jsou mu vlastní – lépe nebo hůře odráží hodnoty, které uznává společnost. Funguje to ale podobně jako polovodič: pokusy o vnucení nových hodnot společnosti cestou práva se nikdy příliš neosvědčily.
Právo je tedy v tomto smyslu „vyšším patrem“ uspořádání společnosti, a nemá-li se hroutit a má-li být akceptováno a reálně vynutitelné, musí respektovat její základy, především morální, politické, náboženské. V tomto smyslu pak i právo obsahuje svůj (právní) hodnotový systém, který ale není ničím jiným než hodnotovým systémem, převyprávěným ze systémů jiných do specifických právních forem. Tohle ostatně umí mnohem lépe a přesněji formulovat právní filosofové a sociologové. Nechci jim konkurovat.
Velmi zajímavá mi ale připadá jistá společná vlastnost práva na straně jedné a umění na straně druhé v tom, že také estetické či estetizované projevy (krásná literatura, divadlo, hudba, výtvarné umění, ale i přechodné a nezařaditelné umělecké formy) nevisí ve vzduchoprázdnu. Stejně jako právo jsou také svébytnou formou transformace stejných společenských hodnot.
Je samozřejmé, že o rozdílech mezi obsahem, formou a společenskou funkcí práva a umění lze asi psát knihy, ale o to zde nejde a smyslem není hledat paralely mezi právem a uměním. To, co mi připadá zajímavé, je společný prazáklad obou jevů: hodnotový systém společnosti, který se odráží jak v právu, tak – u některých uměleckých forem velmi složitě a mnohdy nezbadatelně převyprávěný – také v uměleckých projevech.
A protože mám za to, že výklad práva je především nalézáním a interpretací jeho hodnotového základu, domnívám se, že pro právníka (a soudce asi především) je potřebné, aby byl schopen vnímat tyto transformované hodnoty také z projevů uměleckých. Jinak řečeno, dobrý právník by měl být formován a kultivován také esteticky. Obrazem, sochou, architekturou, románem, dramatem, filmem... Ať už to zní sebedivočeji, mohla by se razit teze, že estetická kultivace právníků napomáhá rozvoji právního myšlení. (No... v každém případě neškodí.)
A protože psaný text je právníkům ze všech uměleckých projevů asi nejbližší, vždycky mne zajímal zejména vztah právníků k literatuře.
Nejraději bych pro Jinoprávníky stvořil nějakou anketu:
Čteme vůbec krásnou literaturu? A co vlastně čteme? A podle čeho vybíráme? A jací autoři na nás působí?
Ale také: kde vlastně na čtení bereme (krademe) čas a kdy čteme? A – s trochou poťouchlosti: protože v postelích zřejmě čteme obvykle o právu (to ty noční stolky, z nichž přepadávají Dworkinové, Hartové a nálezové Ústavního soudu, že?), kde že to vlastně čteme? Mají i elitní právníci nějaký svůj fotel, do kterého zalézají s knihou? Anebo čtou v autobusech, tramvajích a vlacích (nebo na hluchých místech seminářů a přednášek pod lavicí)?
V dětství mne považovalo okolí za patologického čtenáře. Myslím, že se to tak docela nevyhojilo, a frustrace ze stálého nedostatku čtecího času by možná byla zmírněna poznáním, že jsou i jiní, podobně postižení.
A teď už chci jít chvíli číst. Mám z dětství nikdy nepřečtený dluh: Medvídka Pú. Nedávno, když mi z něj kdosi do omrzení citoval, jsem si ho vypůjčil.
Leží rozečtený na mém nočním stolku. Fakt.