Za Václavem Novotným
V sobotu 24. října 2009 byly při pohřebním obřadu v Prostějově uloženy do rodinné hrobky ostatky bývalého soudce a předsedy kolegia Nejvyššího správního soudu JUDr. Václava Novotného, který zemřel v pátek 16. října 2009 po dlouhé a těžké nemoci ve věku pouhých šestačtyřiceti let. Tento příspěvek proto bude smutný. To už tak ale nekrology bývají.
Znal jsem Václava Novotného nejspíš déle než většina současných soudců Nejvyššího správního soudu. Poznali jsme se v prvé polovině devadesátých let, ještě v době, kdy byl soudcem Okresního soudu v Prostějově a připravoval se na své působení u Vrchního soudu v Olomouci.
Byla to rychlá kariéra mladého sympatického a tichého právníka (majícího tehdy Kristovy roky), která vzbuzovala mezi soudci zvědavost. Teprve postupně, protože Václav ve své skromnosti o svém dřívějším působení málokdy mluvil, jsem se dozvěděl, že před tím prošel atraktivní i zajímavou profesní dráhou. Bezprostředně po převratu v roce 1989 se stal členem Komise pro správní právo Legislativní rady federální vlády a působil jako poradce v Kanceláři Federálního shromáždění. I přesto, že pro mladého právníka bylo takové postavení více než lákavé, zvolil si soudcovskou dráhu. Tu chtěl nastoupit již po promoci v roce 1986; v tehdejších poměrech to však nebylo možné. Justičním čekatelem se proto stal až v roce 1990 a soudcovskou zkoušku složil v roce následujícím.
Tehdy však ještě jmenován soudcem nebyl. Jeho znalostí práva hospodářské soutěže využila tehdejší vláda a Václav Novotný svou pomoc neodmítl. Proto musel ještě obléknutí taláru odložit. V polovině roku 1991 byl jmenován do vysoké státní funkce prvního (ve skutečnosti jediného) náměstka ministra – předsedy Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž. V této funkci řídil rozhodovací odbory úřadu i rozkladovou komisi ministra, zastupoval ministra v nejvyšších sférách výkonné moci, v Radě ekonomických ministrů, na jednáních Legislativní rady vlády federace či přímo na schůzích federální vlády. Rozšiřoval si vzdělání v oboru práva hospodářské soutěže, a vláda využívala jeho dobré znalosti tří světových jazyků i k jeho delegování na mezinárodní konference. Především se ale významnou měrou podílel na vytvoření koncepce tehdy zcela nového oboru českého práva. V roce 1992 byl pak zvolen za člena Prezidia Federálního fondu národního majetku a po volbách v tomto roce se stal náměstkem místopředsedy vlády. Málo se ví o tom, že se podílel i na tvorbě Ústavy České republiky.
Ve svých necelých třiceti letech se tak stal ve svém oboru jedním z nejvýznamnějších českých právníků, dobře známým i na mezinárodní právní scéně. Jakoby jej tato kariéra předurčovala k působení na nejvyšších místech vládní moci a politiky.
Přesto – a to bylo pro jeho skromnou osobu charakteristické – využil zániku federace k tomu, že se vrátil k naplnění svého původního záměru a stal se v roce 1993 řadovým soudcem u okresního soudu.
Nicméně právník jeho formátu byl předurčen ke kariéře i v justiční sféře. U okresního soudu tak setrval jen tři roky, a od roku 1996 byl jmenován předsedou správního senátu Vrchního soudu v Olomouci a beze sporu nejkvalifikovanějším soudcem v celém státě pro věci hospodářské soutěže a veřejných zakázek. Byl pro tuto práci svými znalostmi a zkušenostmi dokonale připraven.
Při zřízení Nejvyššího správního soudu v roce 2003 byl Václav Novotný jedním – a to dokonce nejmladším – ze třinácti prvních soudců tohoto soudu. Byl však už tak kvalitním soudcem s tak významnou autoritou, že byl pověřen řízením jednoho ze dvou kolegií soudu. Ve svých čtyřiceti letech se tedy stal předsedou finančně správního kolegia Nejvyššího správního soudu. Tím zaujal – a to po zásluze - postavení v absolutní špičce české justice.
Jeho profesní dráha tedy představovala strmě stoupající kariérní křivku; to bývá mnohdy předmětem závisti okolí. Já ale nepoznal nikoho, kdo by mu záviděl.
Václav Novotný totiž byl i výjimečnou osobností. Nejen šíří a kvalitou svého vzdělání, svými znalostmi a zkušenostmi. Jako brilantní právník a soudce současně ztělesňoval profesionální a etické zásady našeho povolání, ale především byl dokonalým člověkem - skromným, moudrým, čestným a laskavým. Když v loňském roce pro vážné onemocnění rezignoval na funkci soudce, pro Nejvyšší správní soud byl jeho odchod velkou ztrátou, ostatně do současné doby nenahrazenou.
Patřil k těm vzácným lidem, který se říká „noblesní osobnost“.
Vzpomínejme na něj s úctou.
Znal jsem Václava Novotného nejspíš déle než většina současných soudců Nejvyššího správního soudu. Poznali jsme se v prvé polovině devadesátých let, ještě v době, kdy byl soudcem Okresního soudu v Prostějově a připravoval se na své působení u Vrchního soudu v Olomouci.
Byla to rychlá kariéra mladého sympatického a tichého právníka (majícího tehdy Kristovy roky), která vzbuzovala mezi soudci zvědavost. Teprve postupně, protože Václav ve své skromnosti o svém dřívějším působení málokdy mluvil, jsem se dozvěděl, že před tím prošel atraktivní i zajímavou profesní dráhou. Bezprostředně po převratu v roce 1989 se stal členem Komise pro správní právo Legislativní rady federální vlády a působil jako poradce v Kanceláři Federálního shromáždění. I přesto, že pro mladého právníka bylo takové postavení více než lákavé, zvolil si soudcovskou dráhu. Tu chtěl nastoupit již po promoci v roce 1986; v tehdejších poměrech to však nebylo možné. Justičním čekatelem se proto stal až v roce 1990 a soudcovskou zkoušku složil v roce následujícím.
Tehdy však ještě jmenován soudcem nebyl. Jeho znalostí práva hospodářské soutěže využila tehdejší vláda a Václav Novotný svou pomoc neodmítl. Proto musel ještě obléknutí taláru odložit. V polovině roku 1991 byl jmenován do vysoké státní funkce prvního (ve skutečnosti jediného) náměstka ministra – předsedy Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž. V této funkci řídil rozhodovací odbory úřadu i rozkladovou komisi ministra, zastupoval ministra v nejvyšších sférách výkonné moci, v Radě ekonomických ministrů, na jednáních Legislativní rady vlády federace či přímo na schůzích federální vlády. Rozšiřoval si vzdělání v oboru práva hospodářské soutěže, a vláda využívala jeho dobré znalosti tří světových jazyků i k jeho delegování na mezinárodní konference. Především se ale významnou měrou podílel na vytvoření koncepce tehdy zcela nového oboru českého práva. V roce 1992 byl pak zvolen za člena Prezidia Federálního fondu národního majetku a po volbách v tomto roce se stal náměstkem místopředsedy vlády. Málo se ví o tom, že se podílel i na tvorbě Ústavy České republiky.
Ve svých necelých třiceti letech se tak stal ve svém oboru jedním z nejvýznamnějších českých právníků, dobře známým i na mezinárodní právní scéně. Jakoby jej tato kariéra předurčovala k působení na nejvyšších místech vládní moci a politiky.
Přesto – a to bylo pro jeho skromnou osobu charakteristické – využil zániku federace k tomu, že se vrátil k naplnění svého původního záměru a stal se v roce 1993 řadovým soudcem u okresního soudu.
Nicméně právník jeho formátu byl předurčen ke kariéře i v justiční sféře. U okresního soudu tak setrval jen tři roky, a od roku 1996 byl jmenován předsedou správního senátu Vrchního soudu v Olomouci a beze sporu nejkvalifikovanějším soudcem v celém státě pro věci hospodářské soutěže a veřejných zakázek. Byl pro tuto práci svými znalostmi a zkušenostmi dokonale připraven.
Při zřízení Nejvyššího správního soudu v roce 2003 byl Václav Novotný jedním – a to dokonce nejmladším – ze třinácti prvních soudců tohoto soudu. Byl však už tak kvalitním soudcem s tak významnou autoritou, že byl pověřen řízením jednoho ze dvou kolegií soudu. Ve svých čtyřiceti letech se tedy stal předsedou finančně správního kolegia Nejvyššího správního soudu. Tím zaujal – a to po zásluze - postavení v absolutní špičce české justice.
Jeho profesní dráha tedy představovala strmě stoupající kariérní křivku; to bývá mnohdy předmětem závisti okolí. Já ale nepoznal nikoho, kdo by mu záviděl.
Václav Novotný totiž byl i výjimečnou osobností. Nejen šíří a kvalitou svého vzdělání, svými znalostmi a zkušenostmi. Jako brilantní právník a soudce současně ztělesňoval profesionální a etické zásady našeho povolání, ale především byl dokonalým člověkem - skromným, moudrým, čestným a laskavým. Když v loňském roce pro vážné onemocnění rezignoval na funkci soudce, pro Nejvyšší správní soud byl jeho odchod velkou ztrátou, ostatně do současné doby nenahrazenou.
Patřil k těm vzácným lidem, který se říká „noblesní osobnost“.
Vzpomínejme na něj s úctou.