Svobodný pohyb jaderných elektráren
Soudní dvůr dnes rozhodl ve druhé předběžné otázce týkající se Jaderné elektrárny Temelín. Zatímco první rozhodnutí Soudního dvora (C-343/04) se týkalo příslušnosti rakouských soudů, toto rozhodnutí jde již k věci. Konkrétně k otázce, zda mohou fyzické či právnické osoby před rakouskými soudy vznášet zápůrčí žaloby či žaloby o náhradu škody vůči provozu, který byl úředně schválen v jiném členském státě. Klíčovou otázkou byl výklad § 364a ABGB, respektive § 364 odst. 2 ABGB, které by podobnou žalobu umožňovaly s ohledem na provozy povolené v jiných členských státech, zatímco s ohledem na povolení vydaná rakouskými úřady nikoliv.
Soudní dvůr zde vcelku předvídatelně konstatoval, že takto ne: podobné rozlišování mezi úředními povoleními je diskriminací z důvodu státní příslušnosti. V relativně dlouhém rozhodnutí mě zaujaly tři věci:
1) Kauza je jedním ze vzácných případů, kdy se aplikačně „oprášila“ Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energie, tedy druhé dosud existující Evropské společenství (Smlouvy o ESUO vypršela v roce 2002 a její zbytky byly převzaty do rámce SES).
2) Případ je také zajímavým příkladem toho, jak se může Soudní dvůr naprosto minout s argumentací generálního advokáta. GA Poiares Maduro si ve svém stanovisku popovídal o výkladu čl. 43 SES a existenci přeshraničního prvku, pak vzal hopem zbylé čl. 10, 12, a 28 SES, a naprosto pominul jakékoliv aspekty Smlouvy ESAE, které byly naopak těžištěm argumentace Soudního dvora. Toto „minutí“ bude asi dáno tím, že existenci Smlouvy ESAE pominul předkládající linecký soud a GA jel po kolejích vytyčených předkládajícím soudem. Pokud ale předkládající soud „netrefil“ korektní právní základ práva ES, Soudní dvůr si jej běžně, jak ostatně konstatoval i zde v bodě 81 odůvodnění, překvalifikuje.
3) Konečně úděsně formulovány jsou předběžné otázky samotné, které předložil linecký Landesgericht; skutkový a právní propletenec na 4 stránky textu (v odůvodnění reprodukován pod bodem č. 54), který v každém soudci, který něco takového otevře, musí vzbudit nutkavou potřebu stavět jaderné elektrárny. Na druhou stranu je to ale skvělý studijní materiál pro praktickou výuku, jak předběžnou otázku neformulovat.
Soudní dvůr zde vcelku předvídatelně konstatoval, že takto ne: podobné rozlišování mezi úředními povoleními je diskriminací z důvodu státní příslušnosti. V relativně dlouhém rozhodnutí mě zaujaly tři věci:
1) Kauza je jedním ze vzácných případů, kdy se aplikačně „oprášila“ Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energie, tedy druhé dosud existující Evropské společenství (Smlouvy o ESUO vypršela v roce 2002 a její zbytky byly převzaty do rámce SES).
2) Případ je také zajímavým příkladem toho, jak se může Soudní dvůr naprosto minout s argumentací generálního advokáta. GA Poiares Maduro si ve svém stanovisku popovídal o výkladu čl. 43 SES a existenci přeshraničního prvku, pak vzal hopem zbylé čl. 10, 12, a 28 SES, a naprosto pominul jakékoliv aspekty Smlouvy ESAE, které byly naopak těžištěm argumentace Soudního dvora. Toto „minutí“ bude asi dáno tím, že existenci Smlouvy ESAE pominul předkládající linecký soud a GA jel po kolejích vytyčených předkládajícím soudem. Pokud ale předkládající soud „netrefil“ korektní právní základ práva ES, Soudní dvůr si jej běžně, jak ostatně konstatoval i zde v bodě 81 odůvodnění, překvalifikuje.
3) Konečně úděsně formulovány jsou předběžné otázky samotné, které předložil linecký Landesgericht; skutkový a právní propletenec na 4 stránky textu (v odůvodnění reprodukován pod bodem č. 54), který v každém soudci, který něco takového otevře, musí vzbudit nutkavou potřebu stavět jaderné elektrárny. Na druhou stranu je to ale skvělý studijní materiál pro praktickou výuku, jak předběžnou otázku neformulovat.