Poznámka pod čarou v soudním rozhodnutí?
Nedávno mě upoutal název jednoho článku v jedné „poctě“. Šlo o článek „La Cour casse mais ne rit pas“ v Liber Amicorum Paul Martens (Brusel, Larcier, 2007), tedy v překladu „Soud (z)ruší, ale nesměje se“.(*) Jeho autor (F. Ringelheim) obhajoval klasickou (minimalistickou) vizi fungování moci soudní: tedy že soud nemá být ani filosofickým salónem, ani legislativním kroužkem. A už vůbec ne akademickým pracovištěm, kde se píší traktáty.
Volání po „návratu ke kořenům“ jsou stejně osvěžující, jako bývají marné. Co by měl přesně soud dělat, aby se trefil do té „klasické role“ sice netuším, na druhou stranu je pravda, že vývoj je v podstatě míšením: rolí, stylů, vizí. Ne vždy to je vhodné. Osobně se domnívám, že mnoho neštěstí českého právnického světa spočívá v posunu rolí, tedy v tom, že jednotlivé profese nedělají to, co by dělat měly, a namísto toho melouchaří v oblastech, které jim nepatří. V důsledku toho nikdo nedělá nic pořádně a všichni se montují do všeho. Čeští soudci, především tedy soudci vrcholných soudů, ale i soudů jiných, si hrají na akademiky. Akademici na fakultách dělají politiku anebo advokacii a politici zase namísto politiky si ze služby veřejnosti dělají osobní business.
Volání po „návratu ke kořenům“ jsou stejně osvěžující, jako bývají marné. Co by měl přesně soud dělat, aby se trefil do té „klasické role“ sice netuším, na druhou stranu je pravda, že vývoj je v podstatě míšením: rolí, stylů, vizí. Ne vždy to je vhodné. Osobně se domnívám, že mnoho neštěstí českého právnického světa spočívá v posunu rolí, tedy v tom, že jednotlivé profese nedělají to, co by dělat měly, a namísto toho melouchaří v oblastech, které jim nepatří. V důsledku toho nikdo nedělá nic pořádně a všichni se montují do všeho. Čeští soudci, především tedy soudci vrcholných soudů, ale i soudů jiných, si hrají na akademiky. Akademici na fakultách dělají politiku anebo advokacii a politici zase namísto politiky si ze služby veřejnosti dělají osobní business.
Ale zpět k soudcům a jejich akademickým choutkám, přesněji tedy k jedné otázce stylu a úpravy soudních rozhodnutí. Stále častěji v soudních rozhodnutích českých vrcholných soudů pozoruji vplížení poznámky pod čarou. Třeba v poslední době na Jiném právu často diskutovaný Melčák jich má hnedle 18 a z tohoto pohledu má spíš formát akademického pojednání než soudního rozhodnutí. Zarazím se a ptám se: co dělá poznámka pod čarou v rozhodnutí soudu?
O poznámce pod čarou, tedy té tajemné krásce propůjčující nesmrtelnost, již na Jiném právu řeč byla. Zajímavé povídání o zrodu poznámky pod čarou obsahuje kniha Anthony Graftona nazvaná příznačně „The Footnote: a Curious History“ (Harvard University Press, 1999). Jistě, téma je to na monografii poněkud ulítlé, ale ejmerický akademický chlebíček je tvrdý a nějak zaujmout musíte. Kniha je ale překvapivě i zajímavá. Grafton dovozuje, že původ dnešní poznámky pod čarou, tedy přinejmenším ve vědách historických, jde zpět do 17. století, kdy pomalu rodící se osvícenecká historiografie chtěla postavit své zkoumání na něčem pevnějším než posbírané orální tradici a začíná pracovat s primárními prameny, na které skrz poznámky pod čarou odkazuje. K dokonalosti pak citační aparát historických prací dovedla německá historiografie 19. století (Leopold von Ranke and Co). Grafton naproti tomu vyvrací, že by poznámka pod čarou měla vzniknout v rámci středověkých glosátorských tradic či ještě dříve v rámci anotací církevních textů v raném středověku. Glosy, které byly tradičně vpisovaná na okraje knih, nikoliv do paty listu, měly navíc na rozdíl od poznámky pod čarou jiný účel. Zatímco poznámka pod čarou v historickém výzkumu zprostředkovává odkaz na pramen primární či sekundární, glosy zachycovaly názory a postřehy glosátora k (typicky cizímu) textu. Někdy bývaly i dost impertinentní až oplzlé (co také od nebožáků sedících celé dny ve skriptoriích čekat, že?).
Moderní poznámka pod čarou do jisté míry slučuje oba výše uvedené proudy, tedy jak historiografickou poznámku pod čarou (odkaz na pramen), tak funkci poznámky jako glosy. Tedy přesněji řečeno: je asi nesporné, že poznámka pod čarou má plnit funkci odkazu na pramen. Již o něco spornější je její současné užití ve funkci glosy. Někteří autoři přitom píší v poznámkách pod čarou úplné paralelní romány. Ty už dnes, tedy přinejmenším v dílech s tématem právním, nebývají tak oplzlé, za to ale odvádějí pozornost čtenáře a tříští myšlenkový tok textu. Byť tedy poznámka pod čarou ve funkci glosy by se měla používat minimálně, přiznejme si, že patrně každý z nás někdy podlehl a nějaký „mini-románek“ si do ní tu či onde vyšil.
Poznámkový aparát ale tradičně zůstává vyhrazen odbornému pojednání z kruhů akademických; v rozhodnutí soudu jej nenajdeme, a to ani ve srovnávacím pohledu. Rozhodnutí francouzské právní kultury poznámku samozřejmě obsahovat nebude, protože kromě odkazů na platnou právní úpravu v úvodní části „visa“ (tedy „vu que“) nesmí obsahovat vůbec nic dalšího. Nicméně ani anglické či německé soudní rozhodnutí, které s doktrinální literaturou pracuje (a to nejenom, jak se často říká, se zaručeně mrtvými autory v případě rozhodnutí anglických, což ostatně není již dávno pravda), nebude obsahovat poznámky pod čarou (tedy alespoň si nepamatuji, že bych takové rozhodnutí kdy viděl – rád se nechám opravit, pokud se mýlím). Na druhou stranu ale poznámky pod čarou ve svých rozhodnutích používá Nejvyšší soud USA, tedy většina jeho soudců (někteří ale ne, záleží na stylu psaní jednotlivého soudce).
Absence poznámky pod čarou v (evropských) soudním rozhodnutí asi nebude jenom otázka formátu; jedná se spíš o hlubší politický základ, který vychází z vize moci soudní jako znalce a autoritativního vykladače práva. Ten ze své podstaty nemá zapotřebí, aby se odkazoval na nějakou externí autoritu jinou, než je zákon či předchozí judikatura, kterou případně ocituje v textu samotného rozhodnutí (v závorce, pomlčkami, či integrálně přímo v textu). Soud proto nezná poznámku pod čarou, která je nástrojem akademika, jenž se musí dovolávat pramenné autority pro svá tvrzení. Obě identity (soud a akademik) pracují s jiným okruhem „závazných pramenů“, které musí citovat, aby postupovaly korektně: pro soudce to je jenom právní předpis a konstantní judikatura soudu nadřazeného, pro akademika je tento okruh podstatně širší. To má ještě další důsledek: řádný odkaz je pro akademika povinností, jinak je to plagiátor (dobře, alespoň ve slušné společnosti). Pokud ale soud bohapustě „vykrade“ něčí právní názor kupříkladu z odborného článku a neodkáže na něj, pak, pokud je jeho závěr věcně odůvodněn a akceptovatelný (byť tedy bez jediného odkazu), pak absence odkazu na pramen rozhodně není důvodem zrušení rozhodnutí na odvolačce nebo v rámci kasace.
V případě České republiky je vkrádání se poznámky pod čarou do soudních rozhodnutí jedním z vícero faktorů proměny stylu soudcovské argumentace po roce 1989. Srovnáme-li totiž styl současný se stylem kupříkladu v 70tých či 80tých letech či ještě se stylem starším (otevřeme-li si Vážného Bohouše), pak je patrná radikální proměna, především tedy v míře „debatnosti“ („diskurzivnost“ mi nikdy nešla přes jazyk), ale i škály pramenů práva v širším smyslu. Debatností myslím, že již nebývá vždy pouze oznámen výsledek, ale jsou přibírány i argumenty opačné, vyvraceny, objevují se úvahy právně politické apod. Zásadní proměna je ale v okruhu „autorit“ tedy škály citovaných pramenů – ke klasickým zákonným předpisům, přibyla v nesrovnatelně větší míře citace dřívější judikatury, a to nejen české, ale i ESLP a ESD, ale především prací doktrinálních, krásné literatury, a dalších autorit, včetně srovnání v právu (nejmenovaný kolega mi nedávno do poznámek k jednomu mému článku na toto konto dokonce napsal, že argumentaci českého Ústavního soudu lze někdy nejlépe vysvětlit tak, že „v Česku máme takový zvyk – že hlavním argumentem je, co řekl BVerfG a až pak, výjimečně, přijde na řadu i text české Ústavy“). Myslím ale, že masivní roli na „zlidštění“ podoby rozhodování obecných soudů má právě judikatura Ústavního soudu, ale i pokukování do Evropy.
Výše načrtnutý posun stylu soudní argumentace k větší debatě osobně vítám. Zvyšuje transparentnost a legitimitu soudního rozhodování tím, že vykládá všechny karty na stůl, tedy pochopitelně všechny ty, které je možné vyložit. Ptám se jenom, v jakém formátu se tak má stát. Osobně nemohu říct, že bych měl jasný názor na to, jestli je možné do textu soudního rozhodnutí dávat poznámky pod čarou. Na jednu stranu jsou zde výše uvedené argumenty toho, že soud funguje jinak, než akademik, a proto nemá zapotřebí psát poznámkové aparáty. Na druhou stranu pokud akceptujeme, že soud může (má?) odkazovat na kupříkladu doktrinální práce, ze kterých vycházel, aby ten diskůrz byl dostatečně racionální a transparentní (ať už si pod tím představujeme cokoliv), pak trvat na tom, že se toto může dít pouze formou odkazů v rámci textu samotného a nikoliv prostřednictvím poznámek pod čarou, je trochu bezduché lpění na formátu. Nebo není?
-----
(*) Poznámka mimo mísu: původně jsem koketoval i s hodně volnějším tvořivým překladem "(z)kasíruje", abych vyjádřil charakter kasačního řízení, ale pak jsem tyto třešně a višně raději opustil, neboť v českém kontextu různých soudních mafií by to nemuselo být vnímáno jako pouhý nevinný jazykový ftípek. (**)
(**) Jak tato, tak předchozí poznámka jsou jaksi zbytečné, ale když už je ten text o poznámkách pod čarou, tak jsem si prostě nemohl dovolit sem nějaké nedat.(***)
(***) Přirozeně však zatím nedosahuji poznámkové dokonalosti, jakou předvedl Rado Procházka ve svém příspěvku do Jiného práva offline (tak, konečně jsem sem přihodil také nějakou skutečnost poznámku - viz Procházka, R., Právna veda(234) a internet (235), in: Bobek, M., Komárek, J. (eds.), Jiné právo offline. Praha: Auditorium, 2008, str. 119 - 120). (****)
(****) Už raději stačí ...